Kapitola 2

Ve stínu milosrdného

"Bastard, bastard, bastard," syčela jsem. Ležela jsem zkroucená na posteli a tiskla si pěsti na spánky. Dokázala jsem dnes vodníka zahnat do rohu a požadovala po něm zavazující přísahu. No, vysmál se mi do obličeje. A když jsem naléhala, zaútočil.

Vodníci pracují s dušemi. Jejich živel může být voda, ale je to manipulace s dušemi, díky které jsou tak děsiví. Čím starší jsou, tím lehčí je pro ně vyloupnout ubohou dušičku z těla. Dělají to stejně přirozeně, jako lidé dýchají.

Našinci sice měli malou výhodu - magie duši přirozeně posiluje. Ale to nikdy neobstojí před bytostí, která s podobnými silami pracuje milénia. Ten zelený parchant se dotkl mé duše. Rozhodně toho litoval, ochranná kouzla vpletená do mé podstaty ho šlehla ostatečně ošklivě, aby se nějaký ten čas neukázal. Ale zpětný ráz těch obran málem ochromil i mě samotnou.

Proto jsem vypadala jako opilá a měla teď na krku průser, když mě tak pečovatelka - ta nejhorší, na kterou jsem mohla narazit, Železná Lena - načapala.

"Sss," zasyčel z rohu pokoje had hospodaříček. Pootevřela jsem oči a pohlédla na drobného hada, kolem kterého tančily jazýčky ohně. Ležel stočený pod trojnožkou, na které seděla malá konvička. Začínala z ní unikat pára a za chvíli začne pískat.

"Už jdu." Opatrně, abych moc neškubala s hlavou, jsem se posadila. Došla jsem ke konvičce a zalila malý pytlíček, ve kterém byla speciální směs bylin. Snad mi s tím bolehlavem pomůžou. Byl to mix na posílení obran duše a vnímání vlastního já. Starý rodinný recept. "Děkuji, Plamínku," natáhla jsem se a svého hospodaříčka pohladila. Pečlivě poroučel plamenům, aby mi neublížily, zatímco se spokojeně natáčel tím a jiným směrem.

On a moje kočičí démonka korgoruše, v mém dětském nadšení pojmenovaná Míca, byli jediní, které jsem si osobně zpoza Závoje donesla a povolila jim tady být. Jako mí domácí démoni teoreticky měli ostatní bytosti odhánět pryč. Ale Plamínek byl od přírody poseroutka a korgoruše, jak bylo jejímu druhu vlastní, se starala jen o bohatství, nejlépe to sousedovo, a zbytek technických věcí šel mimo její kočičí hlavičku.

Pokud jsem měla být upřímná, bála jsem se o Mícu. Toulala se po ulicích a s tím zeleným bastardem venku... domácí démoni teoreticky měli na domácí půdě výhodu. Přestože Míca vypadala jako obyčejná kočka, byla mnohem mocnější, než by kdokoli čekal. Nakonec byla démonka, kterou vychovávala žrečka se starou slovanskou krví v žilách. Co se týkalo nižších bytostí, v boji by se měla držet slušně, nebo alespoň bez problémů uniknout. Ale tento Vodní pán... bylo na něm něco zvláštního. Byl příliš mocný, abych ho mohla vyvolat i záměrně, popravdě.

Vstala jsem a došla k oltářku s bohy, který jsem měla vedle okna. Vzala jsem sklenici s medem, který mi přinesl při poslední návštěvě jeden ze členů mého kovenu, a položila ji pod idol bohyně Zely, naší rodinné patronky.

Byla to malá, ale upřímná obětina. V duchu jsem pronesla krátkou modlitbu a prováděla známé pohyby rituálu uctívání. Ale kde mi to jindy pomohlo rozehnat starosti a uklidnit mysl, dnes jsem takové štěstí neměla.

"Paní Zelo. Nezapomeň na tuto malou služebnici," povzdechla jsem si nakonec a krátký rituál ukončila. Magie v pokoji se takřka nezachvěla, což nebylo překvapivé. Mimo Závoj byly staré síly takřka mrtvé.

Nepřítomně jsem urovnávala idoly a malé obětiny na oltáři a uvažovala, kdy naposledy jsem obnovila jeho krycí kouzlo. Mít celou stěnu pokoje změněnou v oltář slovanským bohům není něco, co si vychovatelky domovů přejí v pokojích svých chovanců vidět. Minulý týden? Měla bych v nejbližších dnech kouzlo obnovit.

Zarazila jsem se a rozhlédla. Z nějakého důvodu se mi zježily všechny chlupy na těle. Podobně jsem se kdysi cítila jako malá v lese a jen včasný příchod bratrance mě zachránil od pumy číhající na větvi nade mnou.

"Plamínku?" houkla jsem nejistě. Had zvedl hlavu a zakmital jazykem, ochutnával vzduch. Pak jsem jen viděla ohnivou čáru a měla jsem jej omotaného kolem nohy pod nohavicí. Třásl se. Zbledla jsem a vrhla se ke svému stolu a skřínce na něm. Obrátila jsem ji dnem vzhůru a pak mezi nespočtem přívěsků a hovadin vytáhla dva ochranné amulety. Jeden jsem ihned aktivovala rozlomením, další jsem svírala v prstech a čekala.

Ochranná magie pokoje se pomaloučku probouzela. Převalovala se jako líná bestie a zvedala hlavu. Jednoho dne jsem se vrátila do svého pokoje a všechny tyto ochrany zde byly. Rodina musela přijít, když jsem byla na delší dobu pryč, a vše pracně položit. Respektovali mé přání přerušit kontakt, ale přesto si nemohli pomoct a snažili se mě chránit. Nikdy jsem za ten dar nebyla vděčnější.

Energie v pokoji se bouřily a měnily atmosféru v něco divokého a nebezpečného. Byla to velmi kvalitní magie. Nedivila bych se, kdyby na to padla i větší obětina jako kráva nebo býček. Možná i pár kapek něčí vlastní krve.

V jednu chvíli se obrany připravovaly k boji. V další bez jakéhokoliv varování usnuly.

Polkla jsem a očima kmitala po pokoji. Vychladlé ochranné runy byly dost mocné, aby konkurovaly některým starším kouzlům kolem obydlí našinců za Závojem. Byla to kvalitní práce, která pasivně vstřebávala mou magii a během let sílila. Nemělo být možné, aby je něco prolomilo v jediném okamžiku. Co se to sakra dělo?

Mé instinkty opět zavyly jako splašené a já se tiskla zády k oltáři. Cokoli mě sledovalo, bylo to mocné a neměla jsem proti tomu žádnou šanci. Vodník? Došla mu trpělivost a ukázal svou pravou tvář? Natáhla jsem se a sevřela hranu oltáře. Mohla bych začít vzývat pána Svaroga a pána Velese, byli to nakonec hlavní bohové této části teritoria. Hvozdy Svaroga a Velese tak byly pojmenovány z důvodu.

Ale odpoví mi bohové? A pokud ano, rozhodnou se mi pomoct? Nechtěla jsem bohy obtěžovat. Smrtelníci nakonec nebyli na stejné úrovni jako oni. Měli na starost mnohem závažnější věci než život jedné Slovanky, která se dobrovolně rozhodla žít ve vyhnanství a již několik let za Závoj ani nevkročila.

Venku zavřískala Míca. Vrhla jsem se k oknu a trhnutím rozevřela závěsy, panicky svou démonku hledala. Nenašla jsem ji. Zato mi pohled padl na Něj a srdce mi vynechalo pár úderů. Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz.

Stál tam pod oknem a upíral ke mně zrak. Prostě tak.

Křesťanský Ježíš.

Odskočila jsem od okna a couvala celou cestu až k posteli na opačné straně. Úzkostlivě jsem uvažovala, co se to u všech běsů dělo.

Bohové měli za Závojem každý svůj kousek teritoria a velmi úzkostlivě si hlídali své hranice. Každé teritorium se vázalo k určité oblasti ve světě smrtelníků. Obvykle se u každé takové kotvy nacházel někdo sloužící svým bohům, kněz nebo kněžka. Ti byli prakticky nedotknutelní. Pantheony se z pravidla vyhýbaly služebníkům ostatních jako moru. Nikdo při současném nedostatku víry nechtěl udělat nějaký přešlap a rozpoutat válku. I bez toho se menší kulty nacházely na pokraji vymizení.

Proč se sakra křesťanský bůh snažil navázat kontakt s praktikující Slovankou? Vztah mezi námi byl tak nevyrovnaný jako, no, jako bůh a mravenec. Co jsem mohla nabídnout někomu jako je On, jednomu z nejmocnějších? Nepamatovala jsem si, že by křesťanství se slovanskými pantheony válčilo. Neměl důvod mě vraždit. Na druhou stranu, tyhle věci se většinou zvrtnou ve zlomku okamžiku, že?

Skvělé. Teď jsem se naprosto zbytečně vyděsila.

"Ssss?" ozval se tázavě Plamínek.

"Tiše, tiše, tiše..." zamumlala jsem. Vzala jsem odvahu do hrsti a vyběhla k oknu, rychle zatáhla závěsy a zamkla dveře. V tichu jsem vyčkávala.

Slečno Vlkomírová. Mohla byste mi věnovat minutu svého času?

"Kruci!" nadskočila jsem. On promluvil v mé hlavě? Třesoucíma se rukama jsem si zakryla uši, zatímco se pode mnou podlomila kolena a složila jsem se na zem. "Nic jsem neslyšela. Cizí bůh nejděsivějšího pantheonu v Evropě na mě nemluví. To se mi jen..." zarazila jsem se, když se na podlaze začalo plazit mé oblečení a vytvořilo slova:

BYL BYCH VAM VDECNY

"Do háje," zaklela jsem a zakryla si oči. Druhou rukou jsem zašátrala k talismanu zavěšeném na svém krku. Rodinu do toho zatáhnout nemůžu. Cokoliv špatného o nich můžu říct, že by mě nechali na holičkách, to by se nikdy nestalo. Dali by do boje vše a společně bychom zemřeli tak udatně, že by o tom ostatní rody zpívaly ještě o několik generací později. Na bohy, jakkoliv jsem chtěla být sobecká, jsem také mohla zapomenout. Kdyby se Hvozdy dostaly do křížku s křesťanstvím...

Nemusela jsem nad tím uvažovat. Tohle byl jeden z Bohů, které si malý pantheon jako ten náš nemohl dovolit urazit.

Ještě tu byla možnost pláchnout za Závoj. S trochou štěstí bych to stihla do Hvozdu, než mě Ježíš vyloví ze Závoje ven. Mimo pozvání či předem vyhlášenou válku byli bohové suverénními vládci svých teritorií. Nikdo jejich vládu nemůže zpochybnit, to byl další z Prvotních zákonů. Ve Hvozdu budu v bezpečí, tam za mnou Ježíš nepůjde.

"Ssss?"

Uniklo mi vyjeknutí, když se ozvalo zaklepání.

"Prosím, slečno Vlkomírová."

Myslí mi probleskly veškeré krvavé historky o křesťanství a jejich fanatickém vyvražďování ostatních panteonů. Krucinál, kolikrát se během slavnosti vytáhly byliny o našich předcích, kteří v teritoriálních válkách bojovali? Kteří skončili jako zajatci cizích pantheonů a nezemřeli zdaleka pěkně?

Lutona Moudrá, která se rozhodla obětovat pro přežití zbytku rodiny a zdržela nepřátelské síly dostatečně dlouho na to, aby zbytek rodiny z Otcovy strany stihl utéct? Skončila upálená v ohni fanatických mečů božích.

Dobrilo Silák, který byl zajat a dva týdny mučen, a přesto ho nezlomili a neprozradil ani jediné z našich tajemství?

Olga Nočnaja z matčiny strany, která se postavila jednomu z nejmocnějších biskupů tehdejší doby a válčila s ním celý měsíc, než padla zákeřnou ranou šípem. Koupila dost času, aby utekla nejen celá její vesnice, ale dokázala zarazit důležitou část operace, která by vedla k bolestivé prohře Perunova panství, což tehdy mohlo vést k zániku Slovanského pantheonu na východě.

Středověk byla temná doba a umíralo se příliš lehce. Jenže v rodinách našinců, těch se slovanskou krví v žilách, to nebyla až tak dávná historie.

Skoro jsem slyšela zběsilé bušení svého srdce. Po zádech mi stékal ledový pot, seděla jsem přitisknutá ke stěně a křečovitě svírala roh oltářku. Neexistoval důvod, proč by mě měl tento Bůh vyhledávat. Žádný.

Jak ode dveří odehnat boha? Navíc tak mocného, že se mohl bez problémů manifestovat ve světě smrtelníků bez jakéhokoli prostředníka? Nemělo smysl hrát mrtvého brouka. Fakt, že se mi objevil přede dveřmi a ne v pokoji, byl z Jeho strany ohromný ústupek, který rozhodně nemusel učinit. Na co plýtvat zdvořilostí, když chce jeden zabít? Ne, měla jsem větší cenu živá a nakloněná spolupráci. Došla jsem ke dveřím a natáhla se k zámku.

"Ublížíte mi?" zeptala jsem se bezradně. Nemělo smysl se ptát, ale napadlo mě, že bych mohla rychle napsat dopis na rozloučenou.

Proč mě napadaly takové hovadiny?

"Ne. Chci si od vás vyžádat laskavost."

Zírala jsem na dveře s nevírou tak očividnou, že musela být cítit až za ně.

"Velmi brzy si ji vyberu zpět, o to se nemusíte obávat."

Bylo mi do pláče. Nechtěla jsem ještě umřít. Byla jsem na to příliš mladá a zbývalo tolik věcí, které jsem nestihla udělat.

Miron, zašeptalo mi podvědomí zákeřně.

Slyšela jsem za dveřmi povzdech a křečovitě stiskla kliku.

"Jsem z vašeho pohledu zlý bůh? Škodím snad záměrně, slečno Vlkomírová?"

Cukl mi koutek a bezmocně jsem sevřela ruku v pěst. Zlý? Ne. S lehce rozštěpenou osobností a se zástupem fanatických vrahů, pardon, mečů božích v závěsu? Zcela jistě.

Slyšela jsem tichý smích a měla chuť rozervat Závoj a vzít do zaječích. Samozřejmě, že byl Ježíš dostatečně silný, aby mi četl myšlenky. Ale měl pravdu. Kdyby chtěl, stačilo kýchnout mým směrem a celá má krevní linie by přestala existovat. Rezignovaně jsem odemkla a pomalu otevřela dveře.

Koutkem oka jsem na okamžik spatřila vychrtlou postavu oděnou v šedivých cárech potřísněných krví. Když jsem však na Ježíše pohlédla zpříma, jeho manifestace se změnila v mladíka v ležérním oblečení. Na tváři se mu objevil upřímný úsměv a vděčně mi kývl. Rozpačitě jsem přitakala nazpět.

Bohové byli entitami ovlivňovanými okolím. Ježíš se musel momentálně napojit na mé vnímání, jelikož na sobě měl tričko, džíny a tenisky. Také byl mladý. Jeho momentální podoba byla důsledkem mého dětského zmatení. Poprvé jsem o něm slyšela, když mi bylo pět. Představa mého tehdejšího já nebyla úplně přesná a Ježíš ji z mého podvědomí vždy dokázal úspěšně vylovit. Snad se mě snažil uklidnit.

"Popravdě mám jen rád, že mne vždy vidíte v pohodlných věcech, slečno Vlkomírová," podotkl pobaveně.

Uklonila jsem se, abych skryla své zahanbení, a nejistě ustoupila od dveří. "Mohu vás pozvat dále?"

"Obávám se, že bych vaše ochranné runy dokonale odrovnal. Naštěstí náš rozhovor zabere pouze okamžik. Nemusíte se obávat. Nikdo se zde po tu dobu neobjeví."

Nejistě jsem na něj pohlédla. "S čím vám mohu pomoct?"

Mírumilovně se pousmál, v jeho očích nelidská něha a nevinnost.

"Potřeboval bych, abyste se postarala o mého přítele."

Zamrkala jsem a až v tu chvíli si všimla, že za Ježíšem někdo stojí. Prohlížela jsem si starce a ten si přeměřoval mě. Nacházel se v soumraku svého života. Byl ohnutý věkem a ve tváři měl vrásky hluboké jako brázdy. Ale byly to známky smíchu a veselí a jeho oči jiskřily životem. Bylo to jeho oblečení, které mě zarazilo.

Buď ho Ježíš sebral z komparzu středověkého filmu, nebo pocházel zpoza Závoje.

Pohlédla jsem zpět na toho nebeského slona v porcelánu mezi námi a ten měl stále stejně mírumilovný výraz. Vlastně vypadal, jako by pomalu ani do pěti neuměl počítat. Vyzařoval auru klidu a pohody, kvůli které jsem si musela připomínat, že nesmím povolit v ostražitosti a vše dobře promyslet.

To ta jeho kamufláž. Fungovala dokonale. Vzal na sebe formu, která mě nevyděsí hrůzou. Jak z představy, že začnu meziteritoriální nadpozemskou válku a zničím tak milióny životů, tak z možnosti, že budu první její obětí a cizí bůh sfoukne můj život jako plamen svíčky.

Smrtelníci a bohové prostě neměli být na stejné pláni existence. Jeho přítomnost mě vyváděla z míry a tekly mi z toho nervy. I když vypadal jako hodný syn boží. Ježíšek, který se na první svátek vánoční vždy zrodí, stejně jako náš Dažbog za zimního slunovratu. Ale já bych nakonec byla neurotický uzlíček i ze slovanských bohů. Ti se vzývali a v nejlepším případě vám dali znamení. Neměli vedle vás stát. Kdybych byla pouhým smrtelníkem, jeho přítomnost by mě smetla.

Ježíš se za celou dobu mého přemítání nepohnul a stále měl ten vřelý výraz. Přestože vypadal jako normální kluk, člověk si vedle něj připadal neklidný. Měl v sobě něco nedefinovatelného. Nadpozemského. Mírumilovného, ale zároveň příšerně nelidského. Nazvala bych to magií, ale s tou jsem vyrůstala a znala ji. Ne, ta věc se těsně pojila s božstvím. Tušila jsem ji, tu příšernou moc, kterou jsem nedokázala pochopit a jen její náznak mě děsil. Co bych dělala, kdyby Jeho božství usoudilo, že chce získat větší autoritu a zjevil by se mi ten křesťanský Bůh? S ještě větší mírou toho zneklidňujícího božství?

Asi bych umřela hrůzou. Už jen jeho Syn byl příliš děsivý.

"Mohu zde svého přítele nechat?" připomněl se Ježíš jemně.

"Tady?" zeptala jsem se ohromeně. V mém pokoji podobném krabici od bot, v domovu plném adolescentních puberťáků a slovanských bytostí nižší magie?

Mírumilovně kývl hlavou.

Ve chvilce bláznovství jsem zvážila, že bych to zamítla. Sama sobě jsem se v duchu dobře zasmála a kývla na dohodu, o které jsem tušila, že bude mít nepěkné následky. Co jen budu dělat? Mám jít za nejbližším žrecem a doufat v božskou milost? Slitování pro jedno ze zatoulaných dětí, které se tak arogantně otočilo ke starým řádům zády?

"Dlužím vám, mladá Slovanko. Pro tuto podobu, kterou mám velmi rád, vás prokážu jednu malou službu. Zůstane mezi námi napsán jeden velký dluh, ano?"

Mlčky jsem kývla. Ani mě nenapadlo smlouvat.

Něžně se pousmál. "Pro některé jsem zosobněním spravedlnosti, mladá Slovanko. Budoucnost je nejistá, ale kousek, který vidím, je šťastný. Bude prvním krokem k velkým věcem. Takové střípky se snažím chránit. Nejsou nejdůležitější?"

Stařec si tiše odfrkl.

"Jako první pomohu od problému, který zde přebývá. Jistý vodník, že? Nedůtklivé stvoření prožrané špatností, která se kolem vás celý život stahuje jako nemoc. Která vám už vzala tolik, že?"

Stále se usmíval a pronášel slova, která skoro zněla jako plná něhy a lásky. Ale z jejichž obsahu mě mrazilo. Co tím myslel?

"Druhou si, věřím, vyberete v budoucnu. Bylo mi potěšením, slečno Vlkomírová."

Jako kdyby slunce zakryly mraky, hřejivá přítomnost Ježíše mizela a pomalu se měnila v něco... děsivějšího. Ta druhá entita pohlédla na Starce. "Splnil jsem svou část dohody, veškeré závazky mezi námi již nadále neexistují."

Stařec se zašklebil, ale udělal souhlasné gesto a lehce se Ježíši uklonil. Chvilku nato křesťanský bůh zmizel. Málem se pode mnou znovu podlomila kolena, tak náhle se mi ulevilo. Trochu se mi točila hlava.

"Rád tě poznávám, děvče." Stařec ke mně natáhl ruku.

Zvážila jsem odmítnout se jej dotknout. Ale mohla jsem si to dovolit? Obezřetně jsem si s ním potřásla. "Taktéž. Jmenuji se Kosťa. S kým mám tu čest?"

Stařec se široce usmál. "Jsem tvá budoucnost."

Trhla jsem sebou, když ten nenápadný stařec náhle začal páchnout mocí. Bůh?

Na okamžik jsem zaváhala a nebránila se, protože jsem poznala slovanskou magii. Byl to náš bůh a od mala jsem měla vštěpované, že jsme služebníky našich pánů a ti s životy svých následovníků mohou naložit, jak uznají za vhodné. Když mě obklopila hřejivá zelená magie, bylo to jako vrátit se domů. Nechala jsem se unášet energickými proudy a pomalu ztrácela vědomí.

Poslední věc, kterou jsem viděla, byly oči Starce.

Tak zelené a plné života.

Tak povědomé.

Než jsem si vzpomněla, odkud je znám, pohltila mě temnota.

Kapitola 1 | Úvod | Kapitola 3