Kapitola 1

Nájemníci

Panicky jsem se posadila a rozhlížela se. Chvíli mi trvalo zorientovat se a rozehnat zbytky snu, uvědomit si, že jsem ve svém pokoji a v bezpečí své postele.

Ale ta magie všude kolem. Visela ve vzduchu jako těžká deka a dusila vše ve svém dosahu. Byl tady. Stál vedle mě, zatímco jsem spala a já si ničeho nevšimla. Zatracený vodník. Nemohl přijít s úmyslem mi ublížit, jinak by jej ochranné runy mého pokoje vykázaly ven – nebo mě alespoň upozornily na jeho přítomnost. To, že to i tak neudělaly, jen potvrzovalo, jak mocný byl. Mocný, starý a zběhlejší v magii než já.

S žuchnutím jsem si opět lehla a tiše zasténala. Celá místnost byla ponořená do šera. Noci se prodlužovaly a za chvíli se bude slavit Kračun, zimní slunovrat. Mokošin den na konci října jako by byl včera, a už jsme běželi ke Kračunu a vítání delších dnů. Kam ten čas kruci mizel? Asi na stejné místo, jako oběti toho zatraceného vodníka.

Natáhla jsem ruku k podomácku vyrobenému lapači snů nad postelí. Pomalu se točil, z různých provázků visely kousky zrcadla, které jsem před několika lety dokázala rozbít. Odrážela světlo reflektorů projíždějících aut, také blikajících reklam nasazených na budově přes ulici od nás. Slyšela jsem tichý šum probouzejícího se města – auta, tramvaje a autobusy.

Zachvěla jsem se, když se magie v pokoji neklidně převalila. Zrcátka se všechna najednou otočila ke mně a měla jsem pocit, že mi na zlomek okamžiku ukázala tu jeskyni.

Roztříštěný sen.

"Ach Miro. Mirone..." povzdechla jsem si vyčerpaně a promnula si obličej. S povzdechem jsem se posadila a natáhla se po svetru, který jsem si kolem sebe přehodila. Obloha venku začínala šednout, personál v dětském domově se za chvíli začne probouzet. Neměla jsem moc času napravit, co ten zelený bastard napáchal.

Byl chytrý. Zaútočil, když byla hranice mezi tímto a minulým dnem rozmazaná. Bylo jednodušší proklouznout do nebo ze Závoje, a stejné to bylo i u snů. Toho zneužil. Koutkem oka jsem postřehla pohyb a nato slyšela chichotání. Mezi širokými listy jedné z palmiček na parapetu se schovávala víla. Nakrčila jsem obočí a pak si povzdechla.

"Buď hodná," varovala jsem ji.

Zašvitořila souhlas a se smíchem vyletěla z okna.

Stávalo se to čím dál častěji. Teta Vladimíra z matčiny strany zmínila, že dorůstám do své moci. Vidím skrz Závoj a má aura umožňuje, aby mi doma existovaly bytosti starých časů. Hranice mezi říšemi se smazávala a některé ze zvědavějších – nebo krvelačnějších – bytostí toho vesele využívaly. Nemohly sice ve světě smrtelníků zůstat příliš dlouho, pokud tedy nezabíjely, ale to ještě žádnou z nich neodradilo.

Víly a drobní skřítci byli v pohodě. Vodník požírající smrtelníky ne. K tomu ale nebyl tím nejhorším. Další částí celého tohoto průseru byly Prvotní zákony. Mezi bohy existovala dohoda, kdy byly přechody nadpřirozených bytostí určovány kvótami, a nikdo s vízem za žádných okolností nesměl být odhalen. Co by se stalo, kdyby se nějaká bytost jistého pantheonu stala opravdovou?

Lidé by v ten pantheon začali věřit.

Díky víře by byli silnější a získávali by větší kontrolu nad svými aspekty.

A to by královsky nasralo všechny ostatní bohy. Ti by mohli poslat nižší bytosti do světa smrtelníků také, nebo vyhlásit provinilému bohu válku.

Ani jedna možnost nebyla lákavá. Tudíž se všichni drželi pravidel a lidi ovlivňovali jen skrze své následovníky. Kdokoli pravidla porušil, tvrdě si na něj došlápli.

Všehovšudy mohl vraždit vodník a mohla jsem ho mít i natočeného na videu – zatraceně, mohla jsem mít i jeho doznání. Ale ten zelený bastard se sem zpoza Závoje dostal díky mně, když jsem ve slabou chvíli ztratila vládu nad svými schopnostmi a vytvořila průchod. Tudíž jsem za jeho chování byla zodpovědná já. Jeho a všech, kteří se do světa smrtelníků dostali kvůli mně.

Vytáhla jsem z šuplíku v nočním stolku hrst amuletů a strčila si je do kapes. Pak jsem se mrzutě vydala na chodbu. Byla jsem ochotná ignorovat víly a jiné neškodné bytosti. Vyvedou nějakou škodolibost, ale doopravdy neublíží. Musela jsem se ale ujistit, že ti jako vodník vědí, jak se mají chovat. Nejlépe z nich dostat magií zavazující přísahu.

Pokud to nepomůže, budu muset spolknout svou hrdost a dojít žebrat za nejbližším žrecem nebo jiným slovanským knězem. Začínalo se mi to vymykat z rukou a čekat, až se nějaká katastrofa stane, nebylo řešení.

Chodby dětského domova byly tiché. Vyšla jsem z křídla, kde se nacházely dívčí pokoje, bez toho, abych potkala jediného nezvaného návštěvníka. Kam teď? Doprava ke společenské místnosti, dolů po schodech do jídelny, nebo doleva ke sprchám? Všude vládlo absolutní ticho, nic, co by naznačovalo magické bytosti utržené z řetězu. Zachumlala jsem se do svetru a rozhodla se pro společenskou místnost.

Vodník se mě nesnažil zabít. Ani svést, ne doopravdy. Byl tak mocný, že by stačilo na mě tím jeho rudým okem mrknout a stala bych se jeho nevěstou bez zaváhání. To by ale neudělal, jelikož by rozzuřil mou rodinu, a to by mu značně zkomplikovalo budoucnost. Ne, on mě jen vedl dále a dále do Závoje. Čím hlouběji jsem byla, tím slabší bariéra se v tom místě nacházela. A do světa smrtelníků tak mohlo uniknout více bytostí nižší magie.

Čím více jich přešlo, tím jednodušší pro něj bylo schovat svou magickou stopu a dále unikat. Žádná z bytostí za Závojem by si nenechala utéct takovou příležitost, obzvláště když se blížil Kračun a za nejdelší noci se bytosti temné magie úplně utrhly z vodítka.

Jedna z pečovatelek seděla ve společenské místnosti a něco četla na mobilu, jinak byl všude klid. Nakrčila jsem obočí. Bytosti magie byly po přechodu do světa smrtelníků rozjařené. Většinou si nemohly pomoct a lidem kolem začaly dělat naschvály. Bavilo je, jak se smrtelníci lekali. Proč tady byl takový klid?

Vybavila se mi vysoká postava vodníka s tím jeho zákeřným úsměvem a zeleným kabátkem. Ani trochu se nepodobal ostatním vodníkům, kteří mívali rysy ropuchy, byli to v podstatě skrčci a obvykle by se žádnému Slovanovi nepostavili. Měli jsme sílu v krvi a s pomocí talismanů a amuletů jsme dokázali napáchat velké škody i bez toho, abychom byli trénovaní v útočné magii.

Klasického vodníka bych zvládla. Ale tento byl dost starý, aby se jeho podoba příliš nevzdalovala od lidské. Čím více se bytost magie podobala člověku, tím mocnější většinou bývala. Byl to podivný paradox, kdy se smrtelníci nacházeli v podstatě na úplném dně potravinového žebříčku. A přesto se jim magie připodobňovala. To ta jejich víra, nejspíše. Vznikaly díky nim zázraky. Stvořili z magie samotné bohy, zatraceně.

Sklonila jsem se a vzala do rukou drobného zmoka, dráčkovi podobného ohnivého tvora. Byl promočený a třásl se děsem.

"Potkal jsi Vodního pána?" zeptala jsem se něžně. Koukl na mě a zavrtal se mi do paží, odmítal vzhlédnout. Brala jsem to jako ano. Zdálo se, jako by vodník sice nalákal plno bytostí magie do svého hnízda, aby se zamaskoval, stále ale nemohl snést ohnivé. Toho by se dalo využít.

Udělala jsem krok do Závoje a chodba dětského domova se rozmlžila. Další krok a objevil se místo toho svět divoké magie. Chvilku jsem jen sledovala vzdálené lesy a snažila se předstírat, že se za Závoj nechci vrátit. Ani jsem netušila, koho jsem se doopravdy snažila obelhat.

"Sss?" zasyčel mi zmok v pažích. Vytrhla jsem se ze zbytečného tesknění a položila ho do trávy. Okamžitě zmizel v lese, ani se neohlédl. Vystoupila jsem ze Závoje a následovala takřka neznatelnou stopu vodní magie ve vzduchu. Netušila jsem, co bych udělala, kdybych vodníka opravdu našla. Požádala ho, aby odešel? Teoreticky by bytosti magie měly poslouchat následovníky bohů svého panteonu. Za Závojem ne, ale ve světě smrtelníků to bylo nepsané pravidlo. Nějak jsem ale pochybovala, že to bude pravda i v tomto případě.

Bloudila jsem chodbami, procházela záchodky a posílala různé bytosti dobrovolně nebo méně ochotně zpět za Závoj. Myšlenky mi přitom bloudily a nemohla jsem si pomoct a vzpomněla jsem si na ten sen. Vodník mě možná sváděl mým přáním vidět Mirona a... prostě s ním zase být. Ale ty střípky, vzpomínka na jeskyni – to nebyla jeho práce. Možná to bylo jen mé podvědomí, které se mě snažilo vytrhnout z iluze. Přesto. Sny nikdy nebývaly úplně nevinné. Často v sobě nesly předtuchu. Co smysly vědmy zachytily a ne zcela si uvědomila.

Byl Miron v pořádku?

Zjistila jsem, že stojím uprostřed chodby a nevidomě zírám do prázdna. Potřásla jsem hlavou a povzdechla si. Zlatý Perunův chlapec. Jak by se mohl nacházet v nebezpečí? Jeho matka by nedovolila, aby se její precizní zbrani něco stalo.

Zašklebila jsem se.

A nebyl to problém? Kdo ví, jestli pro Mirona to největší nebezpečí nepředstavovala ta šílená ženská sama?

Ucítila jsem záchvěv vodní magie na druhé straně dětského domova. Skoro jsem slyšela vodníkův smích. Hrál si se mnou. Rozladěně jsem pokračovala v pročesávání komplexu a ignorovala ho.

>X<

Seděla jsem u snídaně a vyčerpaně zírala na chleba se šunkou. Sice jsem ani jednou nešla úplně za Závoj, ale i takové nakročení, když se zopakovalo více než tucetkrát v krátké době, pekelně vyčerpávalo. Dobrou zprávou bylo, že jsem s trochou štěstí pochytala všechny nebezpečnější bytosti nižší magie a poslala je zpět. Horší zase to, že hodiny ukazovaly osm ráno a já byla zralá si dát odpolední siestu.

Hovor u stolů se většinou točil kolem toho, jak Sára a Pavla z vedlejšího pokoje musely načůrat do zkumavky poté, co si stěžovaly na nějakého úchyla ve sprchách. Popsaly ho jako týpka, který měl nemocnou barvu, ostré zuby a v rukou malou nádobku, jejíž víko poskakovalo samo od sebe. Naštěstí s jekotem utekly. Když se jim vodník ukázal, prakticky tak říkal, že si z nich chtěl udělat svačinku. Znepokojovalo mě jen to, že ten popis úplně neseděl na můj zelený problém, s kterým jsem se už chvíli potýkala. Vlastně to znělo jako klasický vodník. Kdyby tu byli dva...

Přála jsem si, abych si něco šlehla já a toto vše se mi opravdu jen zdálo.

Natáhla jsem se po hrnku s lacinou kávou a usrkla. Byla dost horká, aby mi takřka opařila jazyk a já tak nemusela vnímat, jak hnusná doopravdy byla. Sledovala jsem svět za oknem a zvažovala, jestli jsem něco mohla udělat jinak. Byla pravda, že jsem si z části za celý ten průser mohla sama. Odešla jsem od rodiny a rozhodla se žít na vlastní pěst mimo Závoj. Ale našla jsem si tak přátele, které bych jinak neměla šanci potkat, a společně jsme založili náš malý koven.

Spolu jsme byli silnější, my vyvrhelové klasické slovanské společnosti. Hrdě jsme uctívali bohy svým způsobem a plivli do obličeje starým zvyklostem, z jednoho nebo jiného důvodu. Byla to... svoboda.

Ale byla tu i odvrácená strana a cena. Když šlo do tuhého, neměli jsme se na koho obrátit. Měla jsem štěstí a na rozdíl od ostatních v mém kovenu jsem za sebou aspoň měla mocnou rodinu, která by mě bez otázek přijala zpět. Ale tu jsem nemohla kontaktovat zase z jiných důvodů. A dokud se mi situace naprosto nevymkne z rukou a nepůjde o můj život, tak to ani neudělám.

Rozhodnutí mají své důsledky. Hříchy nemohou zůstat napsány na dluh věčně.

Rodinu jsem nemínila kontaktovat. Jenže nejbližší žrec se mnou odmítal komunikovat. Bral mě za abominaci, za zvrácenost slovanské magie. Představte si to: Slovanka, která se chce stát žrečkou a své rituály provádí skrze videohovory a virtuální realitu!

Zvrácenost!

Upalte tu hříšnici!

Bohové vše sledují, mladá kněžko. Pokud se své mylné cesty nevzdáš a budeš nadále svádět mladé mysli ze správné cesty, dostihne tě hněv boží!

To mě na celé situaci rozčilovalo nejvíce a také proto jsem tak dlouho nepovolila a před tím arogantním starcem nesklonila hlavu. Znechuceně jsem zkřivila rty a položila už vlažnou kávu na stůl. Jako bych sledovala minulost, jako tehdy. Důvod, proč jsem odešla ze Závoje a opustila svou rodinu. Proč jsem se nemohla účastnit většiny slavností vedených mými příbuznými. Věc, která mi zničila život. Příčilo se to všemu, čím jsem byla.

"Kosťo, nemáš být ve škole?" houkla na mě procházející pečovatelka a vytrhla mě z chmurných myšlenek. Naštěstí, uvědomila jsem si, že můj vztek negativně ovlivňuje okolní rostliny. Dát některé z nich život a stvořit vílu před zraky smrtelníků, to by mi ještě chybělo.

"Odpadla mi praxe," zamumlala jsem.

"Měla bys využít každou volnou chvilku a připravovat se na maturitu," připomněla mi jemně a dále sklízela zbytky nádobí ze stolů.

"Hned po snídani se na to vrhnu."

"Nechceš pomoct Sáře a Pavle s některými otázkami?" nadhodila dobromyslně.

"Myslíš, že se budou bavit s potrhlou čarodějnicí?" usmála jsem se křivě a pečovatelka potřásla hlavou.

"Odháníš je sama, nemysli si, že to nevidím. Schválně je děsíš a děláš ze sebe potrhlou feťačku." Sedla si ke mně a vážně se na mě zadívala. "Svět venku je krutý, Kosťo. Není to fér, ale je to tak. Nemáš rodinu, na kterou by ses mohla obrátit. Ale máte tady jeden druhého. Ujisti se, že s někým zůstaneš v kontaktu, kdyby se náhodou něco nevyvedlo."

"Jsi dobrá duše, Ivet," zamumlala jsem a lehce se dotkla jejího čela, položila na ni lehké požehnání.

"A ty se snažíš být dospělejší, než jsi," zasmála se pečovatelka pobaveně a rozcuchala mi vlasy. Usmála jsem se nazpět a nijak to nekomentovala. "Bude to tvrdé, ale jsi chytrá holka. Nezapomeň, že život není jen o práci. Zkus si ho i trochu užívat."

"Pokusím se," slíbila jsme neurčitě. "A Ivet?"

"Ano Kosťo?"

"Kdybys viděla divného týpka, vyhni se mu. Nesnaž se... nedělej... prostě buď opatrná."

Probodla mě pohledem. "Myslíš toho chlapa, kterého prý viděla Sára a Pavla? Říkaš, žes někoho taky viděla?"

Kousla jsem se do rtu, pak si povzdechla. "Jo. A myslím, že je nebezpečný."

Iveta se zamračila. "Jsi si jistá?"

"Jo," zamumlala jsem a sklonila hlavu.

"Holky beztak nějakému klukovi zase daly kód zámku, zatraceně. Kdy už se poučí?" Ivet zamračeně odešla.

Promnula jsem si oči a doufala, že jsem udělala správné rozhodnutí. Víra byla ošidná věc. I taková pomýlená víra. Čím více lidí o vodníkovi bude vědět, tím silnějším se stane... a tenhle bastard toho zcela jistě bude umět využít.

Prolog | Úvod | Kapitola 2