Prolog

O Dryádě a Slunci

Vždy jsem si myslela, že se mi tehdy před lety vzdálil.

Někdy to tak bývá. Dva se minou tak těsně, že se mohou dotknout, možná i políbit, ale nakonec kráčí svými vlastními cestami.

Teď však vím, že se ze všech sil držel zpátky a čekal na mě.

Takový je náš příběh, ten lesní Víly a Syna ohně.

Začal v mých pěti letech.

>X<

Běžela jsem vysokou trávou, snažila se přitom nezašlápnout žádného malého démonka ani přírodního ducha a se smíchem se ohlížela. Miron mi byl za patami a s rošťáckým úsměvem mě doháněl. Se zvonivým smíchem ho předháněli skřítci, malé víly a světlušky, nebo možná bludičky?

"Vílo, lesní žínko, kam mi utíkáš?" zabroukal. Popadl mě kolem pasu a roztočil se se mnou. Byl o hlavu vyšší než já a přes svou štíhlou postavu měl sílu, díky které se mnou pohazoval jako s látkovou panenkou. Vysoký, pohledný Miron Náum. Fešák, kterého by mi každá druhá záviděla. Zaječela jsem, když mě nečekaně vyhodil do vzduchu, a hravě ho praštila do ramene. Polední slunce mě na chvíli oslepilo a já mu schovala obličej do krku a pevně se ho držela.

"Přeci se nebojíš?" zamumlal a zastavil se.

"S tebou ne," zašeptala jsem a pokradmu se usmívala.

Neboj se. Už jsou mrtví.

Trhla jsem s sebou a prudce se rozhlédla.

"Kosťo?" zeptal se tázavě Miron.

"Slyšel jsi to?" zeptala jsem se nejistě.

"Slyšel jsem co?"

"Ten hlas. Zněl jako... ty."

Miron se usmál. "Hlupáčku. Pojď..." vzal mě za ruku a vyběhl. Jakmile jsme vkročili pod koruny prastarých stromů, polední slunce zmizelo a celý svět se ponořil do šera. Zdálo se, jako by se kolem nás pomalu rozevřela křídla temnoty, jen Miron přede mnou pulzoval svou magií. Jeho dar kolem něj neklidně kroužil skoro jako živý tvor. Nebo proudy vody, někdy něžné a milosrdné, jindy dravé a kruté.

Otočil se a na okamžik jsem neviděla svého přítele, který mě na snových poutích léta doprovázel. Viděla jsem místo toho mladičkou tvář plnou modřin a velké modré oči zářící tvrdohlavou touhou žít.

"Je Pán Simargl venku?" zeptal se chlapec neodbytně, netrpělivě si odhrnul zlaté vlasy z očí. Vyzařoval podivný jas, který poutal pohled a na okamžik mě očaroval. Už tehdy měl tolik magie, že k sobě všechny se slovanskou krví v žilách táhl. Jako plamen svíčky můru. Podivné, že to stejné vždy tvrdil o mně.

Byl jediný, kdo si to kdy myslel.

"Kostislavo!"

Zamrkala jsem a zmateně sledovala Mirona, který stál přede mnou a s obavou na mě shlížel. Prsty jsem přejela po té milované tváři, které jsem se nemohla dotknout nikdy jindy než v našich snech. Teplá kůže, žádné šmouhy podlitin a zranění.

Byl přede mnou, dospělý a zdravý jako rybička. Proč mě ale tak bolelo srdce pro toho chlapce s oceánem bolesti v očích? A proč mi přišel o tolik skutečnější než tento Miron?

"Co se to děje?" zašeptala jsem.

"Záleží na tom? Jsme spolu," odpověděl mi stejně tiše.

"Jsme?"

"Jsme. Jsi nakonec mou ženou," zazubil se lstivě a ukradl mi polibek. "Mou ženou. O tom jsi vždy snila, nebo ne?"

Široce jsem se usmála a přestala se bránit, když mě škádlivě táhl hlouběji do lesa. Měl pravdu. Tohle, my dva spolu a svobodní, bylo vše, co jsem kdy chtěla.

Běželi jsme, svět se kolem míhal a ztrácel v mlze, která se mi na kůži srážela v ledové kapičky. Pohlédla jsem bokem, cítila jsem, jak mě něco pozoruje, a po zádech mi přeběhl mráz.

Byla tam jeskyně. Ve stínu jejího vchodu stál drobný, vychrtlý chlapec. Vážně mě sledoval. Srdce mi sevřela řezavá bolest a vyhrkly mi slzy.

"Mirone!" Přepadl mě obludný pocit nesprávnosti a nutkání tak silné, že jsem se musela vytrhnout svému společníkovi a udělat nemotorný krok k jeskyni. Náhle se mi šlo špatně. Krátké, bosé nohy se brodily blátem a bořily se takřka po kolena. Zapotácela jsem se a malýma, dětskýma rukama se chytila hnijícího stromu vedle sebe. Rozhlédla jsem se a sledovala nekonečnou bažinu všude kolem. Bolela mě hlava, představa prastarého lesa se prolínala s temnou bažinou a ani jedna realita nebyla skutečná. Byla jen jedna věc, která byla pořád stejná.

Ta jeskyně. A Miron, který byl zraněný uvnitř a čekal, až mu pomůžu.

Miro, který mě zradil a už dávno se mnou snovými poutěmi nebloudil.

Ohlédla jsem se, když jsem za sebou cítila nebezpečí. Byl tam a široce se usmíval, dlouhé, tmavé vlasy mu padaly do obličeje a skrývaly jeho oči. To pravé náhle rudě zazářilo magií a na chvíli jako by zaplavilo svým svitem celý svět.

"Utíkáš mi?" zabroukal. Převalila jsem se bokem, když po mně skočil. Zasmál se a byla v tom stopa mladého muže, kterého jsem do té chvíle tak hloupě následovala do středu bažiny. Rozhodně to nebyla bludička, se kterou bych si dokázala nějak poradit. Chytila jsem se stromu vedle sebe, ryla prsty do hnijícího, zapáchajícího dřeva a snažila se probrodit dále. Štíhlý démon se zelenými vlasy a vousem se zákeřně usmál a procházel bažinou stejně lehce, jako kdyby kráčel po lesní cestičce.

"Už odcházíš, ženo?" pravé oko mu zazářilo. Vyhnula jsem se jeho pohledu, abych se opět nenechala svést vidinou svého nejniternějšího přání.

"Co dělá vodník uprostřed bažiny?" zamumlala jsem opatrně. "Nemáš zde čistou vodu ani lidi na hraní, Vodní pane."

"Záleží na tom?" zeptal se znovu. Došel ke mně a lehce se dotkl mé tváře. "Tak po něm toužíš. Ale on tě nechce. Já ano. Je na tom něco špatného?"

Zachvěla jsem se.

"Řekni, Kostislavo Vlkomírová. Stojí ti za to? Za všechnu tu bolest? Proč nenecháš vše odplout jako věneček unášený na vlnách běžící řeky? Společně budeme klesat ke dnu a zanecháme svět na druhé straně hladiny. Není to krásná představa?"

Objal mě a vlhkost jeho zeleného kabátku nedokázala nijak zmírnit mocné bití jeho magie. Hřejivé jako objetí země zalité poledními paprsky letního slunce. Byla to melodie, která zpívala všem Slovanům v žilách. I mně. Bylo to takřka stejně svůdné jako vidina mého nejniternějšího přání.

"Poslali tě oni?"

Zeptal se vyčítavě Mironův hlas v mých vzpomínkách a já sebou trhla, prudce od sebe vodníka odstrčila.

"Vodní pane, omlouvám se, ale hlubina není a nikdy nebude mým domovem," odvětila jsem pevně.

"Škoda," broukl vodník pobaveně. Natáhl se a lehce mě cvrnknul do nosu. "Byla bys nádherná nevěsta, překrásná rusalka."

Sevřela jsem rukama jeden z amuletů visící mi kolem krku a přelomila ho napůl. S tím se sen roztříštil jako rozbité zrcadlo a já se probudila se zvukem vodníkova smíchu zurčícího mi kolem uší.

>X<

V té jeskyni, kdy ještě Miron nebyl Synem ohně a já se ještě nestala lesní Vílou - a ne dryádou, jak mě novodobí rádoby znalci mytologie tak rádi nazývají, ale žínkou - jsem mu dlouhé hodiny dělala společnost a nemotorně jsme vykonávali léčivá kouzla a rituály. Jelikož ho hodili se zmrzačenýma nohama do jeskyně umřít.

Tehdy jsem si nevšimla, že mrtvoly kolem měly dlouhé tesáky, některé kožich, jiné mrtvolně bledou kůži. Zašeptal: "Neboj se. Už jsou mrtví." a já se o ně přestala zajímat a nikdy se necítila bezpečněji.

Nikdy by mě ani ve snu by mě nenapadlo, že jsem se setkala s upírem nebo vlkodlakem. A už vůbec ne, že by malého chlapce těm děsům předhodili.

To jsem zjistila až mnohem později.

Od východu nás zvědavě pozorovaly lesní víly, lešij, skřítci i šotkové. Dokonce i jeden had hospodaříček, kterého jsem si tehdy odnesla domů a následoval mě dodnes.

Byly tam i vyšší bytosti, které se ale před zrakem dvou malých dětí dokázaly lehce skrýt.

To byl začátek našeho příběhu.

Znamení přicházející katastrofy.

Na důsledky tohoto setkání došlo o více než dvanáct let později.

>X<

Úvod | Kapitola 1