VV: 62, kapitola

62, Hry s Darem

Ekathe nalévala svému vlčkovi sklenici jedu. Nepřítomným pohledem sledoval svět za okny a vůbec ji nevnímal. Nechala ho přemýšlet, zatímco se rozvážně svlékala a připravovala k večerní rozcvičce.

"Viděla jsi v očích Krále to, co já?" zeptal se její druh tiše.

"Sledovala jsem Lady Nanaeki. Byla... rozrušená."

"Tak jsi ji zabalila do své aury a chránila. Všiml jsem si, a pochybuji, že jako jediný." Dar na ni pohlédl přemýšlivě, ne nesouhlasně, tudíž klidně pokračovala v převlékání. "Byl to dobrý tah. Gesto Matriarchy, která prokazuje svou sílu a nárokuje si své místo na Dvoře jako další síla. Možná tvé instinkty svedou to, co já do tvé hlavy už nenatluču."

"Co s tvým Otcem?" ignorovala nevyřčené.

Dariae si povzdechl. "Nesledoval tebe, jako ostatní, ale nás dva. Jako by hledal spojení, které mezi námi má být, a ještě stále neexistuje. V očích měl tak zvláštní emoci..."

"Žal."

"Prosím?"

"Říkal jsi mi, že ti připomínám tvou Matku. Nejsi sám, kdo ji ve mně vidí. Já z Krále cítila bolest a smutek." Prohlédla si ho. "Tvůj duch smutku to nezachytil, Dare?"

"Možná to byl smutek," dumal.

Došla k němu a sedla si mu na klín. "Netruchlil pro sebe, vlčku."

Dariae strnul, poté ji k sobě pevně přitiskl. "Iš," souhlasil nakonec tónem vojáka, který se vrátili z bezvýznamné bitvy. Kdy zemřelo nesmyslně mnoho, kde viděli umírat příliš ostatních, a nezáleželo na tom, kdo byl na jaké straně. Bylo to zoufalství, vydržet ještě chvíli. A beznaděj, jelikož konec nebyl na dohled.

Lehce se ho dotkla duší a poté nechala jejich aury splynout a alespoň na chvíli předstírat, že toto bylo jediné bezpečí, které potřebovali.

Dariae se zamyslel a poté shodil uniformu, která se mu kupodivu stala druhou kůží. Nechal si pouze civilní šátky, které dávaly potenciální přístup ke kůži. Ekathe si to možná neuvědomovala, ale pokaždé, když byli spolu, dříve či později se začala dobývat pod jeho oblečení a hledala ničím neomezený dotek. Nebyl si jistý, zda ji to uklidňovalo nebo to byl podvědomý impulz vycházející z nenaplněného spojení, rozhodně ale nenamítal. Měl rád, když ho vyhledávala. Chvíli uvažoval a pak vyměnil šedý šátek za temně modrý.

Ekathe jednou zmínila, že to vystihuje barvu jeho očí. Pak se nechala stupidně jednoduše svést. Měla ráda modrou.

Tiše stál uprostřed svých pokojů a v mysli se připravoval. Začínala hra. A na jejím konci vyhrají on a jeho družka vše.

Žádná jiná možnost neexistovala.

Elfky většinou nezpívaly pro nikoho jiného, než pro své druhy nebo mláďata. Ale toto byl přeci Kamenný dvůr, a tak se sálem nesl sladký, čistý hlas zpěvačky, která silou svého zpěvu dokázala přenést elfa do jiného světa. Jiná skupina tančila, tak nádherně, až takřka bolelo je sledovat. Tu ladnost, sílu v jejich pohybech, dokonalost jejich představení. Mezi její rasou se procházely jiné bytosti, elegantní, divoké, krotké a dravé, a všichni na okamžik patřili všem a energie celé oslavy dokázala zamotat hlavu i tisíce let starému elfovi.

Ekathe klečela a v dlaních svírala hlavu bytosti, z jejíž ostnů odkapával jed. Kam dopadl, tam zanechával vypálená místa, ale elfka se smála, když ho k sobě tiskla a nespoutaně se s ním mazlila. Netrvalo dlouho a byla obklopená těmito malými, jedovatými tvory. Všichni ji ohromeně sledovali, když se smála a hrála si s nimi jako se štěňaty, ne bytostmi, které, v dostatečně velkém počtu, dokázali zabít i nejstarší z nich.

"Kiri, opatrně. Začínají být divocí, a ne všichni přežijí, co poté bude následovat," ozvalo se za ní.

"ĺlška?" vzhlédla elfka okamžitě. V očích jejího vlčka byl smích, když pronášel, že nejen ta. Natáhl k ní ruku, nereagoval, když mu bukii skočilo po ruce a zanechalo na kůži ošklivé popáleniny. Ekathe sykla a všichni bukii na okamžik strnuli, než se začali loudat pryč, jejich ostny zplihlé.

"Dare," pronesla měkce a svírala jeho zraněnou ruku ve své.

"Tak tě takové malé zranění trápí?" zeptal se tiše.

"Cítím tvoji bolest."

"Pokládáš si to za vinu," zabručel. Něžně ji políbil na čelo. "Opatrně. Jsi jako mládě s příliš velkou mocí. Pamatuj, co vše tě Garen naučil. Moje bolest bude tvé vodítko. Souhlasíš?"

Měl pravdu, i když se něco v ní bouřilo. Stáhla si jeho tvář k polibku. Byla rozpolcená mezi uraženou pýchou nad jeho přezíravým chováním, jeho opovážlivostí se k ní takto chovat. Na druhé straně vah byla děsivá náklonnost, kterou k němu cítila. Vděčností, jelikož ji znal a věděl, že jeho bolest ji ukotví více než cokoliv jiného, mimo mláďat v nebezpečí. Kamenné srdce bylo plné magie, a ona vodítko potřebovala.

Chvíli se svým vlčkem tančila, ale slavnost byla v plném proudu a po chvíli zase následovali zábavu, která jim vyhovovala nejvíce. Ona se bavila. Dar intrikoval.

Jak to bylo dlouho, kdy byla na takové slavnosti? Nikdy jako Lady, ke které se ostatní otáčejí, to zcela jistě.

Magie Dvora ji šimrala na kůži, stejně jako jedovatá slova nepřátel, kteří se ji snažili zničit. Ale Dar ji připravil dobře. Naslouchala jim a vysmívala se jejich slovům. Její síla, kterou objevila teprve nedávno a opatrně se ji učila korigovat, ta smetla jejich chabé lsti jako vítr suché listí. Zanechala je za sebou s nepřítomným pohledem a pobledlými obličeji, zatímco tančila a vysmívala se jim tím aktem ještě více.

Vycítila známou přítomnost a otočila se ke Kalousovi. Vzala ho za ruce. Fakt, že ho vidí a je v pořádku, a že ji miloval a neopustil ji, že zuřil, když se dozvěděl, co se jí stalo... vše ji hřálo u srdce a ona mu chtěla dát vše najevo. Netrhl sebou při styku s její aurou, naopak si ji přitáhl blíže. Neotočil se k ní zády... její drahý Kalous, její léčitel.

"Pamatuješ, jak jsi slíbil, že si na Dvoře zatančíme?" zeptala se měkce, a když si ji k sobě přitáhl, uvolnila se do jeho těla a oba vzpomínali na ten den, kdy si byli blíže než kdykoliv předtím.

"Vzpomínám," souhlasil. Podívali se na Dara, snad nevědomky. Vycítil to a tázavě se k nim otočil. Nemohl je slyšet, byl příliš daleko. Ale nejspíše ji stejně dokázal číst i beze slov. Měl náhle tak pečlivě přátelský výraz... a jeho pohled varoval, ať se neopovažují ptát.

Princezna vedle svého bratra se rovnou mračila.

Ekathe se zasmála a nechala okolo běžící ílška, aby ji omotala do barevných šátků.

"Poručíku?" ozval se vedle ní Kalous zamyšleně.

"Už dlouho ne," připomněla mu opět s lehkým úsměvem.

"Pro mě navždy. Pojďme tancovat." Vzal její ruku a ona bez odporu šla. Hudba se kolem nich obtáčela a zelenooká se přistihla, že si brouká do rytmu.

"Skoro jako když jsi mě vyzval poprvé, abys mě přesvědčil, že léčitele Srdce doopravdy potřebuji," zasmála se. Otočila se v piruetě a přidala pár dalších kroků, jen tak z rozpustilosti. Léčitel ji sledoval a lehce se usmíval, byl jejím stínem a dokonale sehraným partnerem. Jako by nikdy nedělali nic jiného, než spolu tančili.

"Jste pořád tak smutná," odvětil po chvíli, kdy oba mlčeli a soustředili se na hudbu a kroky.

"Jen unavená, Kalousi."

"Pak je dobře, že máte po ruce léčitele, který se o vás postará."

"Takové mínění o sobě máš?" usmála se na něj přes rameno a poskočila v rapidní sérii kroků.

Pár dalších tichých piruet a živá, energická hudba pronikající až do morku kostí.

"Ne. Já ne."

Tázavě na něj pohlédla.

"Nelíbilo se mi, že se k vám dostal. Ale jeho pohled, i v tuto jednu chvíli, mě možná vyvádí z omylu."

"Čí pohled?" Ale Ekathe věděla a její oči vyhledaly v davu Dariaeho. Tam s Rielem stál. Popíjel nějaký jed a sledoval je, uvolněný, na tváři lehký úsměv.

"Pokaždé, když se tě dotknu, je jen krůček od toho mi vytrhnout hrdlo. Ale když tě vidí se smát, je prostě spokojený." Kalous na ni pohlédl. "Víš, co to znamená, Ekathe?"

Potřásla hlavou, pohřbila smutek, který se dral na povrch. Kalous se smutně pousmál.

"Znamená to prostě, že už se nebojím svěřit tě do jeho péče."

Pohlédla ke stropu, kde se motali duchové rostlin a přiopile pluli vzduchem jako příliš těžcí čmeláci při prvním letu. "Jsme praví druhové. Stále doufám v okamžik, kdy si uvědomí, že povinnost k Teritoriím převáží jakékoliv tradice a... jeho vina ho opustí. Nedokončí to."

Točili se a kolem nich kroužily okvětní plátky, nechala je padat jí do vlasů a natahovala se po nich.

"Vybral si mě. Samici, které by obvykle nevěnoval druhý pohled. Zradil mě, a jeho svědomí na něj těžce doléhalo. Přesto, zároveň... naivně doufám, že to neudělá. Zapomene na Daay a vezme si mě. Jeho sebenenávist, má sobeckost, to nás paradoxně váže k tomu druhému o to pevněji. Bojím se, co by se stalo, kdybych jej opustila. Byl na hraně šílenství, Kalousi. Všichni se soustředili na mě a neviděli tak jeho jizvy. Byl tak křehký. Dokázal bys to teď poznat?"

Vzala ze stolku lahvičku s jedem a hodila ji do sebe. Kouzlem ji pak změnila v barevná světýlka, která poslala na hraní mláďatům v rohu.

"Tak po něm toužím, a zároveň ho chci od sebe hnát pryč, jak nejrychleji to půjde."

Kalousovi přišlo něco velmi zábavné. Zamračeně se na něj podívala. "Ano?"

"Nikdo nemůže říct, že Královská rodina vždy vyvázne lehce," odvětil jízlivě.

Elfka po něm hodila postranní pohled, pak se uculila. "No, ať je to, jak chce, sex je neuvěřitelný. Celá věc s duchem slasti je iritující, ale zároveň magická." Lstivě pohlédla na svého partnera. "Když mluvíme o duchu mysli, jak se projevuje inspirace v posteli, hm? Princezna, Kalousi!" Elfka se na něj škádlivě podívala.

Léčitel si odkašlal a uhnul pohledem, ale na tváři měl malý úsměv a cítila z něj, že je samolibě potěšený. "Jsem samec," pronesl to způsobem, jako by to zodpovídalo všechny otázky, a Ekathe se hlasitě rozesmála.

"Ach, můj věrný Kalousi." Vypadla z rytmu, aby ho objala a škádlivě políbila. "Vždy mě ta tvá arogance a tvrdohlavost dováděly k šílenství. Jsem škodolibá, když mě těší, že teď trpí i jiná samice? Za jak dlouho tě bude hnát?" Bylo tak příjemné prostě blbnout. Být zase chvíli jen bezstarostné mládě. S Kalousem to z nějakého důvodu šlo.

"A přesto mě milujete," objal rukou její tvář, konečky jeho prstů lehce přejížděly po uších, než mu pohled bleskl za ni a lehce se narovnal.

"Lady Ekathe. Věřím, že mi dlužíte tanec," odvětil hlas a kolem pasu se jí omotaly paže.

"Zie," otočila se a stále měla trochu toho smíchu v očích. "Pouze za předpokladu, že umíte tančit." Oči se jí překvapeně rozšířily. "Nikdy jsme spolu netančili!"

"To musíme napravit, že ano?"

"A umíte to? Tančit?"

"Jaký bych to jinak byl princ?"

"Právě. Princ. Kdo by vám řekl, že své partnerce šlapete a špičky?"

Kalous se tiše smál, když mizel v davu tančících. Všichni obezřetně sledovali elfský pár, Dariae'Zie a Ekathe'J'iegeres, kteří tančili a v jejich krocích rozkvétaly malé, karmínové kvítky. Dary magie, rostliny, které jeho rasa neviděla růst už desítky let. Když milenecký pár poskočil a vyměňoval si letmé, hravé polibky, když se smál a radoval, probouzeli se pro jejich volání i divocí duchové.

Na čem záleží?

Pamatují si to ještě elfové?

Atmosféra Dvora byla temná. Přestože jejich příjezd rozvířil vody a na chvíli zastavil pomluvy, byl to Zrádce, proti kterému bojovali, a ten se nevzdával lehce. Ne, ten se nejspíše nevzdá nikdy. Tak brzy sváteční až hysterickou atmosféru festivalu narušila brutální rána.

Lidé lovili jejich posvátná zvířata. Elfové dělali, co mohli, aby je dostali na jih, daleko od bojových front, ale lidé, lstiví, zákeřní protivníci, ti si vždy našli cestu, jak ublížit. Zdálo se, že část jednotky, která prorazila Třetí, se stočila hluboko do elfského teritoria.

Bylo několik druhů draků, bytostí, které ani elfové nemohli nutit cestovat na jih. Drak'vlci šli, kam je jejich nátura volala. Kdyby stále žili Draci, elfové by jim stěží mohli diktovat, kam jít a kam nevcházet. Dalším druhem byli drak'výři.

Kdysi možná měli lidské sovy a drak'výři společného předka. Dávno, v hlubinách času. Jenže tam, kde lidské sovy létaly nebesy, které nebyly plné magických proudů, tam se s každou generací do každého pírka drak'výrů magie nejen zapisovala, ale cejchovala je a přetvářela ve své výtvory. Drak'výři, tradovalo se, nebyli výtvorem Daay. Ale nepatřili ani ke stejné rase jako draci.

V hlubinách času, když bylo magie tolik, že elf mohl cestovat směrem vzhůru roky a stále nedošel k poslednímu vzdušnému ostrovu, v těch dobách byli nejděsivějšími predátory Draci a Výři. Tisíce let spolu bojovali o to, kdo bude pánem nad nebesy.

S postupem času draci vymizeli, jelikož jejich podstata byla závislá na magii.

Roky plynuly a Výři ztráceli svou moc. Tak, jak se jim do každého pírka zapisovala magie, tak se milénium po miléniu vytrácela. Neznamenalo to, že se Výři stali slabšími nebo méně. Stále byli vražedně inteligentní a mimo Draky nejděsivějším predátorem nebe. Co je však zabíjelo - čím méně magie bylo v zemi, tím slabší se stávali. Umírali, jelikož podobně jako elfové se dělili o svou energii, a odevzdávali jí příliš, zatímco nedostávali nic nazpět.

Bylo jich málo. Tak precizně málo, jelikož v zemi bez magie neměli dost, aby vytvořili nového potomka - a pravděpodobně po tom ani netoužili.

Po pádu Měsíčního jezera Výři ztratili jedno ze svých největších hnízdišť. Měsíční hory nadále nezněly duněním jejich křídel. Po pádu hor se museli přesunout hlouběji do teritoria. Ani sami elfové netušili, kde bylo jejich nové hnízdiště.

Lidé, nějakou krutou souhrou náhod, na ně narazili.

Z posledních šestatřiceti známých Výrů jich v hnízdišti zůstalo dvaadvacet mrtvých.

Ekathe byla bledá, když stála v zahradě. Dariae chtěl být tím, kdo jí to řekne, jelikož si nebyl jistý, jak tu zprávu přijme. Tak stál a sledoval svou družku. Ta měla pohled upřený nevědoucně k jihu, ke Kareo'jyn.

"Mršiny. Sprosté, špinavé bestie," pronesla nakonec tak měkce. Dariae zdvihl ruce k pasu, dlaněmi k zemi, snažil se vyrovnat zuřící energie, které se kolem jeho milované stáčely. Měl s tím potíže a věděl, že Ekathin rodinný duch pro ni dělal více, než si do té chvíle všichni uvědomovali.

Ach ano. Hodili Kiri rovnou do studnice její moci a dovolili jí tak čerpat, na co by původně dosáhla až po několika staletích, pokud i poté. Ale nedali ji možnost do té moci, a precizního sebeovládání, dorůst.

"Ekathe!" křikl na ni, když cítil, že nad celou tou monstrózní silou ztrácí kontrolu.

Ucítil další sílu, a když zvedl pohled, naproti kráčel jeho Otec.

Dalo jim to trochu času. Ale Dariae byl Zie, s poutem k zemi, a jakkoliv stále ještě nebyli druhy, Ekathe skrze něj dokázala čerpat - a mohla ponořit špičku chodidla do oceánu moci, kterým byla celá Teritoria.

"Pokud se neovládne, budu ji muset odříznout. Jinak udělá práci za Císaře sama," pronesl Král klidně, tak chladně.

Oba samci se zapotáceli, když náhle síla zmizela. Prudce pohlédli na elfku mezi nimi a Ekathe, stále nehybná a s nepřítomným pohledem, se melancholicky usmála.

"Neublížila bych Teritoriím. Slyšela jsem svého druha. Řekl, abych přestala. Já přestávala. Avšak na škále, po které kráčím, je to proces trochu delší než pro ostatní." Po tváři jí stekla slza. "Vyprovázela jsem duchy Výrů na jejich pouť. Lidé se snažili, ale já jim nedovolila, a své duchy si odvedla sebou."

Povolily pod ní nohy. Dariae byl u ní a něžně ji zachytil a zabalil do své aury, když cítil její duši, tak potrhanou a bolavou. Opět udělala něco, co neměla, a strašlivě si ublížila. Hořce si pomyslel, že se cyklus opakoval. Jak si předtím zničila svou magii, teď po té cestě znovu kráčela - a neváhala, jelikož nevěřila v to, že z boje vyjde živá.

Mrtvý nakonec magii nepotřebuje. Žádnou.

Tiše ji k sobě tiskl a přál si, aby mu věřila. Řekl by jí, co chystá, ale jeho Kiri byla příliš hodná, příliš věrná a příliš čestná a neschvalovala by způsob, jakým pro ni obětuje vše. Neopovažoval se jí sdělit, co se chystá udělat, jelikož pak by mu mohla lehce zkřížit plány, a to by nesnesl. Bude žít s vědomím, že ho nenávidí, raději než s představou její duše ve větvích Věčného stromu.

Dotkl se její tváře.

Dá jí její precizní pouto druhů, pokud s tím bude souhlasit, napadlo ho náhle, zákeřně. A to by mezi druhy nemělo být. Žádná boj o moc, o převahu. Stejně jako by mezi nimi neměla být tajemství. Jako by za ni neměl rozhodovat, co vše obětuje.

Nutkání ji chránit za každou cenu v něm válčilo s vědomím, že pokud nezačne jednat jinak, ztratí dříve či později vše.

Musel ji ujistit, že přežije, jinak se hloupě vzdá a klidně odejde ke smrti.

Musí jí říct pravdu.

Nesmí s ní manipulovat.

"Synu."

"Otče."

Dlouho pouze tiše stáli vedle sebe. Dariae ho stále tak nenáviděl, přestože jej, nakonec, chápal. Král ho miloval, a s tím vědomím zanechal dlouhému životu v utrpení.

"Postarej se o svou družku," povzdechl si nakonec.

"Můj Lorde," sklonil hlavu v souhlasu. Přitiskl svou pošetilou, neopatrnou tyranku blíže k sobě a odešel.

Ve snu Ekathe svírala tvář svého vlčka v dlaních. Četla v jeho očích hrozivé pravdy. Po levé ruce se jí plazil meč Křišťálových tanečníků, a skrze něj viděla pravdu.

Miloval ji a nikdy by ho ani nenapadlo, že se proti ní má uzavřít.

Nakonec, ani ona netušila, že ve stavu, ve kterém byla i nebyla, mohla být sebou i jím.

Na místě, kde existovala pouze pravda. Pouze ona byla silou, která mohla existovat.

Přitiskla ho k sobě, ke svému srdci, a zašeptala mu do mysli, ať se nebojí, ať už se netrápí, že vše chápe - a nebude po něm chtít, aby si vybral.

Že ona si vždy vybere jeho.

Jelikož to byla jediná pravda, kterou znala a kterou si, na tomto místě, kde na ničem nezáleželo a kde byli jen dvě poloviny jedné duše, byla jistá.

Lord Mumuri nebyl Zrádce. Nebyl dokonce ani pomocníkem Zrádce. Ani pomocníkem zrádce, který byl pomocníkem Zrádce, který... a tak dále.

Byl jen loutkou, kterou využili, aby se pokoušeli ublížit jeho milované.

A jak nádherně se jim to nevydařilo.

"Za svůj krátký život jsem viděla pouze jednoho Výra - a ani to není pravda, jelikož to bylo teprve mládě s precizní troškou magie. Přesto bych nikdy ani nepomyslela na to, že bych jim ublížila," odvětila tak klidně, tváří v tvář s nařknutím, že to ona se zapletla do masakru, který se udál. Byla nádherná, tak odtažitá a nedosažitelná a majestátní.

Nařkli ji, že to ona je Zrádce. Našeptali šamanovi, který byl společníkem Výrů - nepříčetný žalem a ztrátou - že to ona je viníkem, který to způsobil. Našli ho plazit se kolem kůlů, na kterém byla jeho rodina nabodaná, a části Výrů všude kolen... jedinec jejich rasy nemusel být jejich kath‘mag, aby propadl šílenství.

Zrádce, přestože to byla pečlivě promyšlená intrika, udělal jedinou, malou chybu.

Málokdo věděl o tom, jak šamani interagují s ostatními elfy. Byli stejné rasy, a zároveň ne. Viděli svět jinak. Výr, Ekathin drahý kath'mag, ji naučil naslouchat a promlouvat se zemí, a aby jí to ukázal, musel ji na to místo vzít. Jejich duše spolu tančily, a dotek Kath byl všude kolem nich. A právě proto, že Kiri nebyla šaman, právě proto na ní ty doteky byly vidět ještě jasněji.

Slyšel drze pronášené poznámky, "šepot" pomluv, kdekoliv šli, výsměch a opovržení. Čekali jako supi na představení, které se před nimi mělo odehrát.

Bylo to na večeři. Zrádce musel užít mnoha ze svých kontaktů, aby zlomeného kath'mag dostal dovnitř.

Dveře se rozrazily, silueta šíleného samce proti záři Srdce na obloze byla takřka obscénní, jelikož byl zlomený nejen psychicky, ale i na těle. Byl shrbený a jeho ruce se zdály příliš dlouhé, jeho výraz, grimasa čiré nenávisti, z jeho tváře udělala groteskní masku.

Uviděl ji. Na chvíli se rozhostilo ticho, šlo slyšet pouze sípání dechu nepříčetného elfa, a poté k ní doklopýtal a padl jí k nohám. A Ekathe, tak nevinně a zcela jistě nevědomky, padla do kolen k němu, přitiskla ho k sobě a tiše mumlala, a v jejich řeči se opakovala slova Kah, a Výr a zaar a da.

"Pravá léčitelka, pokoušet se očarovat zlomeného elfa," ozval se výsměšně Mumuri.

Ekathe vzhlédla a Dariae viděl v jejích očích věci, kvůli kterým před ní její protivníci museli utíkat. Čirou nenávist a zášť tak silnou, že Lord Mumuri vyskočil a vykřikl. Odvrátil se, jeho tvář popálená magií, kterou jeho tyranka nevědomky vypustila.

"Neopovažuj se," zasyčela a její hlas se rozléhal. Celé Kamenné srdce se třáslo, drahokamy v jeho stěnách zářily a stěny praskaly. "Neopovažuj se zlehčovat bolest tohoto samce, který ztratil vše, a přesto přežil dost dlouho, aby nám řekl, kam ty bestie odešli, co plánovali! Neopovažuj se!"

Zahřmělo. Dariae věděl, že venku zuří vánice. V místnosti bylo tolik magie, že byl pohyb doslova obtížný, jako prodírat se melasou.

"Milovaná," odvětil tiše. Došel k ní a položil ji ruku na rameno.

Odvrátila se od Mumuriho, který, když ho spustila z očí, spadl do kolen, jako loutka, které přeřezali provázky. Přitiskla k sobě šíleného šamana a houpala jej v náručí a magie kolem nich zuřila a kath'mag tiše, zlomeně vzlykal. Jeho mysl se utápěla v nekonečnu, které bylo Kath. V bezpečí, kterým se Ekathe na chvíli stála, aby dokázala celou podstatu šamana obejmout do své aury a chránit ho tak.

V Kamenném srdci.

V teritoriu, které mělo patřit jeho Otci - a přesto si ho ve své zářivé zuřivosti přivlastnila a na okamžik byla jeho vládkyní.

"Nesmí to dělat. Donuťte ji, Zie, ale nesmí se to opakovat!" zavrčela na něj Kouzelnice. Stáli u postele Ekathe. Tak klidně spala. Už dva týdny. "Kdyby ještě chvíli pokračovala, začala by se blížit ke hranici, která předčí i samotné Žezlo - a zcela jistě by ji to spálilo, nehledě na to, jak mocné její dary krve mohou být!"

Dariae se velice dobře ovládal. Ještě Nanaeki nezabil, za což, dle jeho názoru, si zcela jistě zasloužil odměnu. Něžně si hrál s prsty Ekathiny ruky a tak zoufale ji kolébal ve své auře. Byla to jediná známka, že se maso v posteli před nimi opravdu nestalo pouhou prázdnou schránkou. Pouze cestovala. Tak hluboko, že ji žádný samec nemohl sledovat - a Kouzelnice se neodvažovala.

Jejich nadějí byl ten zlomený šaman. Ale ten se také procházel v hlubinách země a odmítal se probudit. Tak čekali.

"Zie!" zavřískla Kouzelnice tak netypicky. Vždy elegantní a povznesená nad problémy ostatních elfů, teď se chovala jako jakákoli samička, kterou samec ignoroval.

"Lady Nanaeki," pronesl dvorně.

Elfka, jelikož nakonec byla vyspělá samice, se okamžitě zarazila a dostala své emoce pod kontrolu. Zaťala pěsti, poté roztřeseně vydechla. Četl ji tak lehce. Zvažovala, zda by proti němu dokázala vyhrát, kdyby teď zaútočila a vypustila něco z té zuřivosti a frustrace, kterou cítila. Možná byla mocnější a zkušenější. Ale dobře si uvědomovala, že měl po boku svou družku v bezvědomí. Existovalo málo věcí zběsilejších než samec zahnaný do kouta, se zraněnou družkou v náručí.

"Je naše naděje. Nesmíme ji ztratit," pronesla nakonec a velmi záludně odhalila, jak křehká v tu chvíli byla. Lady Nanaeki ve válce také ztratila mnoho. Jako všichni ostatní. V tu chvíli si však uvědomil, že existovalo nějaké tajemství. Něco, kvůli čemu se tato hrdá elfka rozhodla před nimi ohnout hřbet. Co ji udělalo tak zranitelnou.

Najde to tajemství, napadlo ho zákeřně. Najde ho, a donutí ji před nimi pokleknout a prosit za odpuštění.

"Vlčku," ozvalo se tiše. Dar se obrátil ke spící postavě a pohladil ji po vlasech.

"Vše je v pořádku," zamumlal. "Omlouvám se, vše je v pořádku," zopakoval a brutální disciplínou dostal své emoce pod kontrolu.

"Smutný," zaševelil její hlas, než se opět odmlčela. Avšak svírala jeho ruku ve své a Dariae se krůček po krůčku uklidňoval. Nezvladatelná zuřivost, která v něm s každým dalším dnem toho příšerného ticha sílila, se konečně začala uklidňovat. S dotekem její duše, konkrétně jejího ducha štěstí, kterým ho laskala na místech, které nikomu jinému předtím neukázal. Ani Jaelovi ne.

Povzdechl si a Nanaeki mlčky opustila pokoj.

Byl to tak mírumilovný obrázek. Ležela v posteli a zotavovala se, zatímco Dar seděl vedle a loupal pro ni ovoce. Věděla však, že vše nebylo v pořádku. V jejím vlčkovi se objevila příšerná psychická rána. Odmítal cokoliv říct, tudíž nemohla nabídnout pomoc. Stále jí neřekl ani o jeho machinacích na pozadí. Dokud se nesvěří s tímto, neposunou se dále. Zároveň se bála mu prozradit, že o všem ví. Dozvěděl by se, že ho může tak lehce číst. Děsilo ji, že by se před ní v tomto stavu uzavřel.

Zahnívající rána je pro elfa nebezpečná věc. Chtěla si být jistá, že věci nezajdou do bodu, kdy bude příliš pozdě.

"Víš, uvažoval jsem, po kom máš jméno," odvětil zamyšleně. "Nemáš ve jménu znak světla "w" jako ostatní na severu, ani znak pro vodu, eventuálně. Po kom jsi pojmenovaná?"

"To nevím," uznala. "Po otci určitě ne, znám celou jeho rodinu. Matka... nevím."

"Víš, jak se jmenovala tvá prababička, z Noeraeho strany?"

"Babička s‘kiri‘Ri?" Ekathe zavrtěla hlavou. "Promiň, ale je to už strašně dávno. Neznám ani nikoho jiného, kdo by znal jméno tak staré elfky."

"Já ho znám," pousmál se Dariae vesele. "Jmenovala se Raekathe, i s tou koncovkou ‑the, která byla běžná pro lid jižněji odtud," odvětil jemně. Zamrkala.

"Otec by nikdy nedovolil, aby mě tatínek pojmenoval přímo," dumala.

"Tak máš zparchantělou verzi jména jeho babičky. Tvá Matka pro něj přeci jen musela mít nějaké city, když tolik riskovala."

Pokradmu na něj pohlédla. Kam tím mířil, její záludný druh? Než na tu otázku mohla získat odpověď, ozvalo se zaklepání.

"Zie, je zde Lady Azi."

Dariae lehce nakrčil obočí, očima mu probleskla nespokojenost. "Řekla, proč mě hledá?"

"Ne."

"V tom případě jsem zaneprázdněn."

Riel chvíli mlčel. "Rodina Lady se nachází v obtížné situaci. Nejspíše chce požádat o pomoc."

"Vyjádřil jsem se jasně," odsekl Dar.

Nakrčila obočí a natáhla se po něm. "Jestli jde ta elfinka za tebou, nejspíše má dobrý důvod," pronesla měkce. Obrátil k ní pohled a byla v něm sžíravá ironie.

"Zastáváš se mé milenky?" pronesl hrubě.

Strnula a na okamžik si nebyla jistá, co byla emoce, kterou hluboko ve svém srdci cítila. Zmateně se potácela na hraně mezi ní a racionalitou, než se rozhodla vše ignorovat a ponořila se do spojení se svou zemí a se svým vlčkem.

"Bývalé," pronesla jen lehce ostře. Dar se štěkavě zasmál a v jeho auře zahrály temné emoce.

"Věříš tomuto intrikánovi?" zeptal se opět se zákeřným ostřím.

"Věřím svému Dariaemu," odpověděla mu upřímně.

Vztekle na ni shlížel, poté hodil nedoloupané ovoce zpět do misky a otřel si ruce do ručníku na stolku. Jeho pohyby byly kontrolované a precizní.

"Přeje si má Lady, abych její rodině asistoval?" zeptal se formálně.

"Věřím tvému úsudku více než svému, Dare. Konej, jak uznáš za vhodné," odvětila a snažila se náhlou vzdálenost mezi nimi překonat. Nedovolil jí to.

"Přeje si má Lady, abych její rodině asistoval?" zopakoval a v jeho hlase byl led.

Sledovala ho a věděla, že je za jeho otázkou něco více. Ptal se jí, netušila však na co. Sevřela ruku v pěst a poté potřásla hlavou.

"Nevím, na co se mě ptáš. Ale věřím ti. Rieli, vyřiď prosím Lady, že je můj vlček zaneprázdněn - a v nejbližší budoucnosti také bude."

Dariaeho oči zazářily sotva potlačovanou emocí a na jeho tváři se rozrostl líný, spokojený úsměv. Došel ke stolku. Vzal z misky napůl oloupané ovoce a sedl si zpět na kraj postele.

"Tak, to nebylo tak těžké, že? Má milovaná, za chvíli začne léto. Uvažovala jste nad připíjením zde ve Srdci?"

Nechápala ho. Nikdy svého milence zcela nepochopí. Pokrčila však rameny, jelikož to bylo v pořádku. Jak dlouho ji miloval a více nepotřeboval, záleželo na tom?

"Nejspíše jsem čekala na rozhodnutí Krále," zamumlala.

"Pokud budeš chtít, vyřídím to za tebe, Kiri. Stačí, když se poté dostavíš do daného kruhu," odvětil chlácholivě. Naskočila ji husí kůže, jelikož tato verze vřelého a dobráckého Dara byla skoro stejně děsivá, jako ta předchozí. Opakovala si v duchu, že jeho výlevy chvíli vydrží. Musí. Pak se vyrovnají.

Snad se toho dožije.

Ekathe se chystala na slavnost a Dariae líně seděl v křesle a sledoval, jak se probírala šátky a zkoušela různé druhy vázání a kombinace. V očích měl zaujatý pohled elfa, který si užívá, co vidí. Když si vyzkoušela jeden určitý šátek, četla, že byl rozpolcený mezi touhou z ní látky strhat, protože ji chtěl, a touhou je z ní strhat, aby ji nikdo takto neviděl.

Což byl přesně důvod, proč si je měla vzít.

"Jsi krásná," došel k ní a jemně pohladil její křivku boků, výše pas, pak hrudník a Ekathe zamručela a opřela se o něj.

"Líbí se ti?"

"Ztrácím kvůli nim hlavu," zamumlal jí do koutku rtů a jemně ji políbil sevřenými rty.

"To jsem ráda," usmála se, prostým úsměvem plným spokojenosti.

"Tak málo ti stačí ke štěstí," uvažovat pobaveně. "Mé sestry, Azi, všechny, kterým jsem kdy pomáhal vybírat garderobu, trávily se švadlenami hodiny a nebyly nikdy úplně spokojené."

"Jsem válečnice," zabroukala.

"To jste, má Lady."

Pokradmu na něj pohlédla. "Svěříš se mi?" zeptala se měkce.

Hladil ji po boku, ani se nezarazil. "Přejete si znát má tajemství, Lady Ekathe?"

Otočila se a položila mu ruku na hruď. "Eršé's'Dariae'se."

Zachvěl se a v jeho auře byla neochota. "Hrajete zákeřnou hru, má Lady."

"A ty v srdci nosíš démona, který tě užírá. Už ho nadále odmítám akceptovat."

"Co vše víš?" zeptal se nakonec.

Pohlédla mu do očí a poté mu zabořila tvář do hrudi, jelikož věděla, že ho její další slova vyvedou z míry. Nebude chtít, aby viděla jeho výraz, když byl zranitelný a neovládal se.

"Když spíme, naše duše spolu tančí. Nejsou mezi námi tajemství. Jen pravda," zašeptala.

Strnul a jeho ruka na jejím boku ji sevřela tak silně, že bude mít modřiny.

"Tak je to?"

"Eršé'Dariae'se'Ekathe‘eršé'eršé'eršé'i‘Dariae'se," mumlala a její pošetilý vlček se prudce nadechl.

"Ši," souhlasil. A začal vyprávět. Ne vše. Avšak dost, aby se konečně mohla natáhnout a tu ošklivou, tak odpornou ránu v jeho mysli začít léčit.

Připíjení zemi nosí různé podoby, ale ve své podstatě bývají vždy stejné. To si myslela.

Dariae ji vedl na pódium a země pod nimi pulzovala energií. Nikdy nic podobného nezažila a v tu chvíli si ostře uvědomovala, že Kamenné srdce sedělo na jednom z protínajících se uzlů energických linií země. Měli pod nohama moc. A ona se připravovala s ní tančit.

Ještě ani nevkročila na první schod kamenného pódia a prastará moc po ní chňapla a nárokovala si ji. Dar se usmíval tím svým tajnůstkářským úsměvem. Díky pomluvám Zrádce byl Dvůr neklidný a nechtěl se jí vydat do rukou.

Nedovolovali si však jít proti vedení svého Zie, ani Krále, který stál za ním... a především proti zemi, která ji vítala a kterou neměli jak zarazit.

Rozesmála se. Vedla obřad, nehledě na dvořany, na starou krev nebo své muže. Připíjela, jelikož ji země volala, tady, všude, nechala svou vůli proniknout k jejím hlubinám.

Nádvořím se prohnala moc. Ekathe ji vedla a síla všech kolem do ní nezřízeně proudila.

Ani nemrkla.

Darovala. Připíjela. Byla.

Dar se něžně usmíval.

Dvorana se rozrůstala.

Na stěnách kvetla znamení, mihotala se, stáčela, než vymizela.

Glyfy.

Noeraeho zářily jasněji a jasněji, zatímco jiné, zlomené, se objevovaly a mizely.

Její rodina ji zavrhla. Ale její krev byla mocná, měla svou historii. Žilami jí šepotaly ozvěny dávno bývalých časů a stáří. Pro Noeraeho rodinu zde nebyl žádný problém. Ale její maso si pamatovalo na jinou zemi, a její krev nesla poselství dalšího rodu. Jelikož ji ale neměla vypálenou, nakonec ji odstřihli, nemělo se to jak manifestovat.

A dvorana netušila, k čemu se má přimknout.

Došel k ní Dar. Vzal ji za ruku. Připojil své vědomí k jejímu, vedl ji, a pak moc manifestoval skrz svou krev, kterou potlačil odkaz naříkající Awiskejii.

Bylo to jako výbuch.

Jako euforie.

Dlouho, dlouho o sobě celá dvorana nevěděla, tak pohlcená slastí a radostí.

A pak se tiše vytráceli, s milenci, za svou lásku, k umění, až zůstala jen Ekathe a Dariae, který ji líbal, hladil, a pak položil do hlíny dvorany a ona pod nimi brněla mocí, země brněla silou a ani jeden z nich nemohl jinak než jí odpovědět.

Obklíčili ji.

Tím, že byla jen kapitán, ji tak podceňovali.

"Přejete si?" zeptala se klidně.

"Můžeme vše vyřešit v klidu," ozval se elf, který byl nejspíše vůdce.

"Vyřešit co?" zeptala se vyrovnaně.

"Nejste hloupá, lady Ekathe. Víte, co znamenáte pro Zie."

"Ano, to vím. A vím, co pro něj nikdy nebudu."

Elfové si ji zvláštně prohlédli. "Pokud s námi půjdete dobrovolně, proběhne vše důstojně a klidně."

"Opravdu?" Ekathe se pobaveně pousmála. "Jsem pro Dariaeho důležitá. Nenapadlo vás ani jednou, proč tedy nemám za patami stále nějaké strážce?" usmála se ne zcela hezky a pak bez varování zaútočila.

Byl to nerovný boj, jich bylo šest, dobrých bojovníků, ale ona prošla válkou. Ucítila ve vzduchu magii. Nezpomalila, spoléhala na své požíračské schopnosti, které kouzla utlumila, a bojovala, bojovala zuřivě, jako o život.

Už dlouho uvažovala, zda náhodou nedosáhla mistrovské úrovně. Mistrové se obvykle neučili za války, a ona bojovala tak dlouho. Zdálo se to věčnost.

Možná Mistrem přeci už jen byla.

A ostatní to nevěděli, jelikož nevyhlásila, že bude brát učedníky.

Vyřídila je za směšně krátkou dobu, až znervózněla. Popadla přes rameno vůdce a namířila si to k Rielově doupěti. Ať si s tím poradí Dar, byl to nejspíše jeho bordel. Pokud s tím rovnou nepočítal.

Dariae vycenil zuby v něčem, co mohl být úsměv, mezi prsty mu tancoval plamínek ohně, který hladově požíral tajnou zprávu. Hrají se mnou hru, došlo mu pobaveně. Chtějí mě zmanipulovat. Tak tedy do toho. Uvidíme, kdo bude lepší.

"Jaká ironie, že jediný, kdo doopravdy věří, že nejsme druhové, je Zrádce," zabručel jízlivě. Jako jediný totiž věděl, co Lady Ekathe pro teritoria představovala. Shlížel na samici ve svém náručí a na chvíli ho pohltila naprostá blaženost a dokonalá hrůza. Okamžitě se donutil emoce ovládnout, jelikož jeho tyranka dokázala číst v jeho auře stejně lehce, jako on v duších jiných.

Prošlo mu to nejspíše pouze proto, že spala, vyčerpaná z jakýchkoliv testů, kterými ji Kouzelnice donutila projít.

Tiše si povzdechl a odolal nutkání ji pohladit po vlasech. Probudil by ji. Ne zcela, ale zamžourala by na něj, její zelené oči ospalé. Obvykle by opět klidně usla, ale dnes byl neklidný, což by vycítila. Nechtěl mluvit o tom, co ho tížilo.

Azi, která zpívala jako diva, ta malá elfka, která svým hlasem a duchem dokázala ovládnout celý sál. Která byla miláčkem všech, jak spojenců, tak politických nepřátel její rodiny.

Azi se bude snažit Ekathe zabít?

"Ekathe?"

"Hm?" mazala korálky ve svých vlasech speciálním olejem a vnímala ho jen napůl.

"Zítra na Dvůr přijede Jael."

Zarazila se a na svého milence pohlédla. "Proč?"

"Šeptané zvěsti v Kamenném srdci opět změnily tón. Vyzdvihují prestiž Železného na severu... a také, že i tvá krev sedávala po tisíciletí na Trůně."

Zarazila se a po chvilce zaváhání odložila štěteček i lahvičku s olejem. Také ty zvěsti slyšela. Zda i ona bude bojovat o trůn. Nejprve ji zamrazilo, ale jízlivě se tomu pak vysmála.

To by se konce války nejprve musela dožít.

Avšak na kratičký okamžik, na malinkatý kousíček střípku, zvažovala, zda ji Dariae nevyužíval. Byl politik, manipulátor, nebyla by překvapená, kdyby pro svou sestru uklízel cestu k Trůnu. Zaměřit pozornost Zrádce na ni. Vylákat díky návnadě spící záškodníky.

Byl toho schopný.

Tak, jako chladnokrevně zničil rod, který o ní pronesl křivé slovo do jejího obličeje...

"Ekathe?" zamračil se.

"Jsem návnada? Pomáháš doopravdy své sestře a já jsem pouhý nástroj?"

Dariae na ni takřka uraženě pohlédl. Natáhl se a poté ji silně klepl do čela, naprosto tu otázku přešel. Hm, ani se neurazil.

"Na zítřejší hostině bude mnoho klíčových osob války. Budeme tě muset posadit dále od Krále. Nechci Jaela nikde blízko svého Otce. Jeho jedy jsou zákeřné a mohou se nést i vzduchem."

"Takže je to jisté?" zeptala se znovu.

Dar si povzdechl. "Je nejzámožnějším elfem současnosti. Má styky jak na jihu, tak na severu. Bez jeho dodávek jídla by válka nebyla možná, jelikož zásobuje obě strany."

"Dare. Nehraj si se slovy. Řekni to."

Dariae si vedle ní sedl a lehce ji stiskl ruku. "Špehové tvrdí, že sebou nese ostatky tvých příbuzných. Chce si s tebou promluvit. Pokud situaci chápu správně, bude se skrze tebe chtít dostat k Lee."

"K princezně?" zamračila se.

"Začal se zajímat o její teritoria a pár supů začalo kroužit i kolem Ibysen. Není to na první pohled zřejmé, ale veškeré cesty z Kamenného srdce na určitá teritoria dokonale pokrývá jeho síť obchodních spojenců. Jakmile Lea odjede, budou jí za patami."

Sklopila pohled a silně sevřela volnou ruku v pěst. "Zrádce je velmi záludný," zašeptala. Zaprosila. Její milenec však byl nemilosrdný a její naději zničil.

"Snažil jsem se ho kvůli tobě chránit. Ale nikdo ho nezná lépe než já, milovaná. Zašel příliš daleko. S jeho temperamentem už necouvne."

Křečovitě zavřela oči a po chvilce kývla. Ten jeden pohyb jako by ji stál všechny zbývající síly a roztřeseně se musela opřít o postel, na které seděla. Dariae si ji něžně přitiskl k sobě.

"Pokud nezasáhne první, budu pouze přihlížet," slíbil.

"Já vím." Vzhlédla k němu. "Miluješ ho ještě?" zeptala se slabě.

Dariae k ní sklopil pohled a prstem sledoval křivku jejího ucha. "On... byl mé první pobláznění. Netušil jsem, co je to pravá láska. Byl závislostí. Byl útočištěm - nebo spíše únikem před realitou. Nemiloval jsem ho, ne doopravdy. S postupem času i zbytek emocí, které jsem k němu cítil, vymizely. Jeho chování... nedovolovalo nic jiného."

"Přál si jen cítit," zašeptala zlomeně, po tváři jí tekly velké slzy.

"Někdy jsou některé věci nemožné. Někdy není jiná cesta než uznat porážku."

Což Jael nikdy neudělá. A proto jednoho dne budou stát na bojovém poli... a čepele budou držet na hrdle toho druhého.

Oba čekali, že Jael něco naplánoval. Proto byl výsledek těch dnů plných napětí tak... směšný.

Přišel uprostřed hostiny do síně. Ani se nerozhlížel a zamířil si to k ní. I poklona Králi byla vyseknuta ledabyle a jakoby dodatečně.

Ekathe se na něj zamračila. "Pojď si ke mně sednout, Jaeli," odvětila pak.

Široce se uculil. "Ach, má nejdražší Thaje." Padl před ní na kolena a poté se jí stočil u nohou.

A usnul.

Ekathe si povzdechla. Nedokázala se však ovládnout, natáhla ruku a pohladila ho po hlavě.

Lámalo jí srdce, co z jeho aury četla.

Něco doopravdy chystal. A tímto způsobem se přišel rozloučit.

Vzala si do ruky misku s ovocem a klesla na zem s ním. Přitáhla si jeho spící tělo do náruče a pevně ho svírala. Tak bezbranně spal. Věděl, že ostatní vědí. Přesto se nebál takto povolit v obezřetnosti. Jelikož ji znal.

Bezradně mu vískala vlasy a nechávala jeho jedy, aby jí prosakovaly do kůže. Byl to sladkobolný okamžik.

Nejspíše to byl začátek konce.

Dariae Jedového obezřetně sledoval.

Poslední roky byly útoky Jaela nemastné neslané, nesnažil se mu doopravdy dělat problémy. Už ani nepředstíral. Bylo by o tolik jednodušší se ho zbavit. Ale Ekathe ho milovala a on nedokázal takto bodnout do jejího srdce. Ne, když zde byla malá, sebenepravděpodobnější šance, že nakonec poslední krok neudělá.

Pohlédl na Pavouka a ten pokýval hlavou. Několik jeho zvědů se rozprchlo na všechny strany.

Zdálo se, že se vše schyluje k nevyhnutelnému závěru, a přesto přišel konec léta a nepřišla žádná katastrofa.

Při podzimních slavnostech pronesly kněžky, že tuto Nekonečnou noc zaplatí Dariae. Zbytek podzimu však proběhl nečekaně mírně, i válka jako by přešla do fáze hibernace. Obě strany držely své pozice, ale nedošlo k žádným vážnějším konfrontacím. I vojáci samotní vycítili, že se k něčemu schyluje.

Že je možná na dohled opravdový konec.

Ne nadarmo se říká, že před bouří bývá největší klid.

Měl pocit, že začne zvracet.

Ekathe se k němu otočila, v očích zmatek. Slyšel šum hlasů, přelil se přes ně jako příliv a pohltil je.

"Dare?" zeptala se a zněla pouze nejistě, ne vystrašeně.

Slyšel bušení svého srdce a věděl, že to nesmí dovolit.

"Ekathe," natáhl se po ní, ale její hlas ho přerušil.

"Králi, prosím," slyšel hlas své družky. Měl pocit, že ho někdo bodl do srdce. Udělá vše proto, aby ji ochránil, proč ale volala jeho Otce? V tu chvíli ho popadly ruce.

Došla k němu a sevřela jeho tvář ve dlaních.

"Eršé'i'Dariae'se‘lere'šaa'i‘Dariae'se'Ekathe'eršé'i'Dariae‘se. Buď rozumný. Je to rozhodnutí Matky, a my nemáme právo její činy zpochybňovat. Nedělej nic pošetilého. Jsi Zie. Dostůj svého postavení. Nedej jim důvod, proč ti ublížit."

Nesnažil se rukám, které ho držely, vytrhnout. Jeho magie běsnila, ale Otec ho už dávno uzamkl v magických poutech a dokonale potlačil. Vyšlehl svými duchy, a i když své věznitele dokázal zranit, našli se další a další. Bezmocně tak sledoval, jak s hlavou vztyčenou kráčí do té prokleté Jeskyně.

Nazvala jej i'Dariae. Nazvala ho, před celým Dvorem, svým druhem.

Ale to, nakonec, každý pochopil, když místo něj šla do Jeskyně věčnosti.

Než vešla, ohlédla se a něžně se na něj usmála.

Nedokázal jí odpovědět. Byla mu zima.

Jeho výraz byl nehybný a strašlivý, i dlouhé hodiny poté, co vešla. Za ticha stejně tak jako když vzduch prořízly první zvuky lámajících se kostí a trhání a, nakonec, zvuk trpící samice.

Stál jako socha. Tak hořce se nenáviděl.

Jakmile u ústí Jeskyně zachytil pohyb, nedbal na protokol a rozběhl se tam. Jemně, ale nekompromisně odstrčil kněžky, které se po ní natahovaly. Trpělivě čekal, dokud se vlastními silami nevyplazí za práh, pak nešťastně zvažoval, jak ji vzít do náruče, aniž by jí ublížil.

Dlouhými kroky utíkal od místa, které ji zanechalo tak zraněnou. Nechal Kalouse ji zběžně vyšetřit a nesl pryč. K Eman.

Byly to nejhorší chvíle jeho života, když mu v bezvědomí ležela v pažích a nereagovala. Zlomila ji jejich temná bohyně?

Spala, i když ji Eman obrodila.

Zamířil na její teritorium, přibral i toho bastarda Kalouse s pár jeho nástroji, protože mu Ekathe vždy věřila. Na její půdě byla jeho tyranka nejen mocnější, ale země jí pomůže vyléčit se, jak fyzicky, tak psychicky. Jemu vždy pomohla.

Jak se modlil. Zoufale doufal, že se jeho milovaná neprobudí šílená.

Jak nenáviděl.

Všechna pravidla a staré řády padly.

Jejich drahá porušila svá vlastní přikázání. Jen proto, aby vyzkoušela novou "hračku" - a zlomila ji.

Cítil, jak se mu v srdci rodí nenávistný černý plamen a hladově požírá v duši mu vypálenou pečeť šílenství.

61, kapitola | Úvod | 63, kapitola