Moira | VV: 63, kapitola

63, Období plodnosti a říje

Poklidně seděli v pokoji a Ekathe... vyšívala. Nikdy si ji při něčem podobném ani nedokázal představit, natož ji takto vidět. Musel říct, že jí to šlo. Přesto... vidět ji tak, s jehlou v ruce a mírumilovným úsměvem, bodalo ho to do očí.

To nebyla ona.

"Vlčku," povzdechla si a odložila vyšívání. "Jsem v pořádku. Opravdu."

"Prošel jsem si rukama naší drahé. Nelži," procedil.

"Možná jsem... vystrašená. Vyvedená z míry. Ale nezlomila mě. Chtěla jen,"

"Vím moc dobře, co chtěla," přerušil ji úsečně.

Zamračila se na něj.

Zírali na sebe, oba měli na jazyku tolik slov, které chtěli říct, a ani jeden nevěděl, jak začít.

"Dare," začala frustrovaně a postavila se. Obličejem jí probleskl překvapený výraz a zapotácela se. Vyskočil a okamžitě ji podepřel. "Co se děje?" zeptal se napjatě.

Nakrčila obočí, tu a tam se dotkla svého těla. Pak na něj pokradmu pohlédla. Žaludek se mu stáhl strachem.

"Víš," protáhla. "Už je to víc než sedm let, co jsem měla své období plodnosti," zamumlala.

"A?" sykl netrpělivě a čekal na špatnou zprávu. Pak mu to došlo a on, uctívaný Dariae‘Zie, Ochránce teritorií, Prvorozený Krále a princ elfů, měl pocit, jako by ho praštila do břicha. Dokázal si představit, jak komický v tu chvíli musel mít výraz.

Zvedla obočí, když mlčel a němě na ni zíral. "Pomůžeš mi?" dodala pak lehce netrpělivě.

Oba byli příliš bolaví, po té poslední, zatracené Nekonečné noci plné zoufalství, bolesti a bezmoci. Když se k tomu přidal šílený koktejl bouřící se magie a hormonů Ekathiny plodnosti, jejich instinkty tak byly naprosto utržené z řetězu. Ještě horší, než v takových situacích bývaly.

Dariae se o Ekathe postaral a yšeš‘da, jak se o ni postaral.

Naučili se spolu mluvit myšlenkami, protože někdy Ekathe trpěla příliš velkými bolesti proto, aby dokázala mluvit. Nikdy během plodnosti neměla sex. Byla vyplašená, nedůvěřivá, nadržená a zmatená. Také iracionální, náladová a náročná.

Dar s ní odmítal mít sex, když byla vzteklá. Naneštěstí to bylo příliš často. Jizvy minulosti, především Sladkého hnízda, se o to postaraly. Zavrhl jednoduchou cestu, při které by její tělo naučil, že se s agresí pojilo potěšení. Jael to udělal jemu a on by se dříve zmrzačil, než tak Ekathe ublížil. Místo toho s ní bojoval, a tím, že mu ubližovala, se uklidňovala.

Nedokázal se s ní milovat ani v situacích, kdy se bála. To ji prostě držel a broukal jí, i když se ho snažila svést a jeho duch těla ho doháněl k šílenství.

Poprvé si tak uvědomil, jak laciný ve skutečnosti sex byl. Na druhou stranu pomáhat někomu se obléct, umýt, najíst se... to už intimní bylo. Možná plodnost byla přesně to, co potřebovali. Byla svým způsobem očistná, jelikož se před tím druhým nemohli schovat. Pouze oni dva.

Jeden z Poslů Daay na ni poslední den její plodnosti zaútočil. Byla to Vrána. Odnesla si tak na památku tři škrábance na krku a zprávu. Tušila, že nese špatné zprávy, a když viděla, jak si Dar s bezmocnou zuřivostí čte zprávu, věděla to jistě.

Šel do stanu a Ekathe ho po chvilce váhání následovala.

Svlékal se.

"Dare?"

"Věnuješ mi jeden tanec, Ekathe?" zeptal se a zněl tak... prázdně. Děsilo ji to. Ale když se na ni podíval, svlékla se.

"Drž," odvětil jeho hlas podivně hluše. Otočil ji na všechny čtyři a pak pro něj doopravdy držela, když si ji zezadu neosobně bral. Jindy by ho poslala do háje, ale něco v jeho chování, jeho pohledu ji znepokojovalo. Bála se o něj.

Pak chtěl beze slova odejít.

"Vlčku," ležela v přikrývkách a znepokojeně ho sledovala. Už si myslela, že vážně odejde. Ale vrátil se. Lehl si k ní a dlouho zíral do prázdna. Položil se tak daleko od ní, že by se musela trochu přisunout, aby se ho dokázala dotknout. Když to nakonec udělala, nepohnul se, nijak nedal najevo, že o ní ví.

Něžně se k němu přivinula. Cítila, že potřebuje, aby ho někdo držel. Něžně objala jeho ramena a jeho hlavu si položila na stehna. Tiše mu broukala, hladila ho po vlasech, krku, ramenech a zádech a Darovy oči se zaleskly. Jeho tvář byla nehybná, ale náhle mu z očí kanuly slzy. Pak se k ní schoulil, celý jako by se zhroutil a přivinul se k ní, jako zraněné mládě. Kdyby spolu byli déle, kdyby si vzpomněla na jeho ducha smutku... ale to se nestalo. Tak ho držela, zatímco se snažil sebrat dohromady.

Po dlouhé době ji stáhl k sobě a miloval se s ní. Tentokrát se jí věnoval až příliš, ukojil ducha těla a stupňoval její slast, příliš intenzivně, příliš! Každý jeho dotek pálil, rozechvíval její nervy tak, jako nic předtím. Jen lehounký dotek a svíjela se, pevný úchop a nebyla plně příčetná. Doháněl ji k šílenství a zároveň plakal.

A tak začala jeho říje naplno a Ekathe neměla ani čas se na to připravit, sama ještě bolavá z dozvuků vlastní plodnosti.

Ekathe spala, když ji probudil výkřik. Nepřemýšlela. Vyskočila, v polospánku hledala Dariaeho, a když viděla jeho postavu ve vchodu do stanu, dokázala si představit, co se děje. Nahá se k němu zezadu přitiskla, jednu ruku mu ovinula kolem krku a nutila ho zaklánět se. Vyvedla ho z rovnováhy a bránila mu jít dál. Druhou rukou mu sklouzla kolem břicha až k podbřišku, ale ne k jeho přirození, to by ho rozdráždilo. Prostě jej hladila po břiše a snažila se ho svým dotekem uklidnit.

Nešťastné, že jej říje zastihla tak náhle, když byli tak blízko ostatních. Kvůli její plodnosti se přesunuli z rodinného domu, ale jen kousek od ostatních, jelikož samice neměly tak agresivní, teritoriální instinkty jako samci. Elfové mívali v říji tak zostřené smysly... a všechny mimo svou partnerku či partnera považovali za hrozbu.

"Nech ho jít, Dare, nech ho jít," mumlala, sváděla jej, a na zemi viděla nehybného elfa, který jim jen nejspíše přinesl jídlo. Pozorně je sledoval, rozervaný mezi pudovou touhou utéct a rozumem, který nakazoval: "Nehýbej se.".

Její vlček byl tak ztuhlý, tak příšerně nehybný. V tu chvíli tak smrtonosný. Nakonec ho osobně trénovala.

"Pojď zpátky do postele, je mi zima," mumlala, ale nezdálo se, že by k princovi cokoliv doléhalo. Zaryla mu nehty do jemné kůže podbřišku. Jemně se pohnul, ale stále to nebylo dost. Naklonila se a políbila ho na krk, a pak vycenila zuby kousla, silně a do krve.

Tiše zasténala, sála krev Zie a ta byla lahodná, tak sladká. A ta vůně. Nikdy neměla tendence ničí pach nosit, ale v tu chvíli by se do vůně Dara nejraději zabalila a nosila ho na kůži jako parfém.

Naklonil hlavu, opřel se do ní a umožnil jí lepší přístup, jeho svaly se trochu uvolnily a jeho dlouhé prsty Ekathe lehce polaskaly po předloktí kolem jeho břicha.

"Příště pošlete s jídlem elfku," odvětil tiše. Nosič jídla na zemi kývl a utekl, rychle jako zajíc. Cítila, jak se hruď Dariaeho otřásá tichým smíchem. Něžně, ale nekompromisně ji chytil za bradu, odtrhl od sebe, pak ji posbíral do objetí a vnesl zpět dovnitř. Položil ji do přikrývek a na čtyřech se nad ní sklonil. Dlouhými tahy jazyka olizoval krev z její brady, koutků úst, rtů, a pak ji dlouze, hluboce políbil. Zavrněla a otřela se o něj jako kočka, stáhla jej k sobě a on se nechal. Dolehl na ni celou vahou a byla to příjemná váha. Pocit, že se nemůže hýbat vynahrazoval fakt, že ho měla všude kolem sebe. Olízl už skoro zhojené tři škrábance Posla, které první hodiny říje tak často vyhledával a sál.

"Příště až se mě budeš pokoušet zastavit," zamumlal a laskal ji, "příště zabiji všechny v okolí," zabroukal. Ekathe strnula.

"Společně," zamumlala, "a pouze naše nepřátele." Nehty mu kreslila na záda nesmyslné formulace ve starém jazyce. Princ se chladně zasmál a pevně ji sevřel bradu, ujistil se, že se mu dívá do očí, a nechal svá slova vyznít s krutou, definitivní pravou, kterou si do té chvíle nedokázala uvědomit. Pocházel ze staré linie Královen a Králů a v každém kousku jeho těla ta skutečnost náhle rezonovala.

"Viděl jsem, jak tě většina elfů sleduje, Ekathe," mumlal se stopou touhy, hladil ji po tváři, příliš tvrdě. Stěží se ovládal. "Dali by ruku za to, aby tě měli v říji," políbil ji na líčko, na spánek, foukl jí do ucha. "A to nedovolím,"

"Co tví poddaní? Ty také zabiješ?"

Další smích, ale tento byl trochu jiný, byl v něm podtón opravdového pobavení. "Ti vědí lépe než se ke mně v říji přibližovat," zasyčel a začal se s ní znovu milovat.

"Když jsem v říji, obvykle nepoužívám k uvolnění sex," odvětil Dariae náhle.

"Hm?" zabroukala nesoustředěně. Byla tak unavená. Princ byl náročný i mimo říji, hlavně pro jeho ducha slasti, v říji byl nenasytný skoro až tím špatným způsobem.

"Nevěřil jsem jim. Dvorním dámám, vesnickým elfkám, ani jedné. Ani samcům. S nikým z nich se nespojím mládětem, to bych je dříve zabil. Sebe dříve zabil."

"Král zakázal vraždy, Dare."

"Nikdy by se to nedozvěděl."

"Když jsi nepoužíval k uvolnění sex," pomalu docházelo Ekathe. Dariae se usmál a shrnul jí vlasy z obličeje, políbil ji na rameno.

"Lovil jsem. Bojoval s přírodou. Sám, šílený zuřivostí, celou tu dobu. Někdy jen den, jednu jsem zuřil dva týdny. Proto jsem tak dobrý lovec, tak dobrý v boji tělo na tělo."

"Dva týdny?!" Ekathe ignorovala další jeho slova, zaměřila se na důležitou a děsivou část sdělení, která se týkala jí. Nechtěla, ale zajíkla se, protože za sebou měla dva dny a netušila, jestli přežije další dva, natož dva týdny. Dariae se zasmál a objal ji.

"Už jsi unavená?"

"Mám za sebou plodnost," odsekla. Její tělo se stále ještě vyrovnávalo se zuřivým dozvukem plodného období.

"Ano, to máš," políbil ji na spánek a jemně si ji k sobě přivinul. "Spi, pohlídám tě."

"Hm?"

"Na chvilku mi bude stačit tě jen držet. Pak se uvidí."

"Uvidí," zamumlala ospale.

"Ano. Uvidí. Spi."

"Když jsi v říji, jsi nesnesitelně,"

"Panovačný?"

"Chtěla jsem říct nadržený, ale to taky," zabrblala a Dar se rozesmál. Smál se nahlas a vesele ještě i ve chvíli, kdy Ekathe usínala.

Sotva otevřela oči, Dariae se po ní natahoval, divoký, hladový a připravený. Zmátlo ji to, ale to už byl na ní. Přetočil se, takže byla vlastně ona na něm, držel ji boky a pohledem ji vyzýval. Mazlil se s jejími ňadry, pocit jeho, hluboko v ní, když se tak milovali, byl šílený a byl příliš. Pohla stehny, stiskla ho a dlouze zasténala, protože to byl známý pocit, který si pojila s potěšením. Ekathe mu zaryla nehty do ramen, pohnula pánví a Dar se šťastně zasmál.

"Konečně jsi vzhůru, konečně jsi vzhůru," mumlal, když ji pohledem pobízel, ať ze sebe vydá víc. Nenechala se přemlouvat dlouho a snažila se mu dát sama sebe. Celou.

Pátý den. Ekathe už byla unavená a bolavá, tak, že si toho princ všiml. Když se jí dotkl, nemohla neodpovědět, ale některé věci prostě už nemohla dělat a několikrát tiše bolestně zasykla. Dar se stáhl.

"Milovaná, nejdražší Ekathe, ublížil jsem ti?"

"Moc a příliš dlouho, to je vše," odvětila a cítila se zahanbeně. Potutelně se usmál, bastard.

"Taková upřímná ústa, má milovaná," odvětil a palcem jí přejel po spodním rtu. Probodla ho pohledem, pak ale pochopila. Usmála se, protože si nebyla jistá, zda by další jízdu zvládla. Políbila ho, pak mířila níže a níže...

Bylo něco úžasného a jedinečného, mít nad princem takovou moc. Držet ho v celé jeho síle a zranitelnosti a kontrolovat jej, alespoň na chvíli. Mít ho a dát mu potěšení, které nechtěl od nikoho jiného než od ní. Vzrušovalo ji to skoro stejně, jako když ji hladil.

Schoulila se k němu, a protože byla doopravdy unavená, začala dřímat, zatímco si Dar něžně hrál s korálky v jejích vlasech.

Později odpoledne se posadil a jemně Ekathe probudil.

"Hm?"

"Pojď,"

Okamžitě se probrala, protože ji její vlček nedovolil ani jednou vystoupit ze stanu.

"Kam?"

"Nemůžeš se se mnou milovat,"

"Ještě ne, potřebuji ještě chvíli, abych se plně uzdravila," a sebrala nějakou psychickou sílu to zvládnout, dodala v duchu princ se uculil, jako by ji slyšel.

"Můžeme lovit. Lov mě také uvolňuje, popravdě tak obyčejně přečkávám říji."

Běželi lesem. Rychle, říje posílila nejen Dariaeho smysly, ale i jeho tělo a Ekathe mu stěží stačila, i se všemi těmi roky a drilem v armádě.

"Vzpomínám si, že jsi to zmínil. Netušila jsem, že to jde."

"Mnoho elfů nemá dost silnou vůli, aby jednu touhu přeměnili v jinou. Ale já už jsem dost starý a k něčemu nakonec ta má promarněná léta byla. Trpělivost a čas, tolik času," odvětil tiše a náhle nejen že běžel lesem, ale sledoval nějakou stopu. Po chvíli si Ekathe všimla škrábanců na kůře stromu.

"Horská kočka?"

"Drak‘rys," zasmál se a vyskočil na strom.

Ekathe seděla vedle Dara, opírala se o jeho rameno a žvýkala kousek syrového masa. Čerstvé maso, horká krev, hmm...

"Říje už ti končí," odvětila.

"Ši?"

"Nemáš erekci," usmála se široce.

"To je dobře?" zeptal se pobaveně.

"Uh-um," zahuhlala šťastně. "Moc, moc dobře," políbila ho na bradu, výše nedosáhla. Olízla stružku krve, které vedla výše, to se k ní sklonil, aby ji políbil. Jeho pravé ucho se po ní bezmála natáhlo a Ekathe se zachichotala. Daay, tenhle zvuk neudělala snad sto let.

"Co?"

"Tvoje ucho. Zdá se, že si mě oblíbilo," zamumlala pobaveně. A, šílení a temní, princi Dariaemu na tváři vykvetl ruměnec. Ekathe na něj mrkla. "Chceš to maso upéct? Viděla jsem kolem pár dobrých bylinek," změnila téma, než to mohl rozvést jistým způsobem. Chtěla jeho mysl držet od sexu tak daleko, jak jen to šlo.

"Mám raději syrové maso, lépe se tráví."

"Já taky," usmála se Ekathe spokojeně a pak se k němu natáhla. "Je to nespravedlivé. Měl by ses po říji cítit jako kopa sraček, být unavený a spát. A přitom to vypadá naopak," položila mu hlavu na stehno a zavřela oči. Pohladil ji po vlasech a omotal si je kolem ruky.

"Pokud mě nechceš vzrušit, a je hanba, že ne, dej ty vlasy pryč od mých královských klenotů. Jsem citlivý."

"Uh-um,"

"Co se zbytkem masa?"

"Pokud do pár minut neusnu, neusnu už vůbec a kousek si dám."

"A kůže? Byl by z něj hezký kožich."

"Možná pro ílško. Je to malý dráček."

"Věčně nespokojené elfky. Co si to jen elfové na sebe přivolali?"

"Budou z nich ale pěkné rukavice, takové šupinaté bez prstů by byly fajn."

"Dobře."

"Hm."

"Hm," jemně, aby ji příliš netahal, přeskládával prameny vlasů s korálky, aby ji příliš netlačily. Ekathe mimoděk zabořila nos do kůže jeho stehna.

"Hezky voníš. Řekla jsem ti to už?"

"Ši?"

"Ano. Všimla jsem si toho, když jsem tě poprvé kousla do krve."

"Jsem rád, že hezky voním."

"Nejraději bych tě snědla," přiznala tiše a začervenala se. Potichu se zasmál.

"Taky mi chutnáš," zavrněl a natáhl se k ní, přitiskl si ji k hrudi. Chvíli byli tiše, mimoděk srovnali rytmus dýchání a tulili se k sobě kvůli teplu.

"Takže půjdeš spát i bez jídla?"

"Hm?"

"To byl plán. Dát ti najíst, najít ti nějaké útulné, teplé místečko a uspat tě, ať od tebe mám na chvíli klid a ty svou říji prospíš."

Dar se hlasitě rozesmál.

"Byl to dobrý plán," namítla se špatně skrývaným úsměvem.

"Ano. To byl," souhlasil a políbil ji na temeno. "Voníš jako já, pokud ti to zvedne náladu."

Ekathe si tiše povzdechla a zachmuřila se. Poslední dny se soustředila spíše na to, aby byl Dariae šťastný a neměl důvod vyjít ven a začít zabíjet ostatní. A zaměstnával ji tak, že neměla čas myslet na nic jiného. Ale teď, když mu říje skončila, se vracely všechny problémy.

Byli uprostřed války. Prohrávali.

"Co se děje?"

"Necháš mi udělat ty rukavice?"

"Ekathe?"

"Řeknu ti to zítra. Dnes se ještě v klidu vyspíme."

"Ekathe?" ostřejší tón, spíše rozkaz. Ekathe věděla, že jí nedá pokoj.

"Sedm dnů, Dariae. Sedm dnů, kdy jsi měl říji, a pak ta doba, kdy byla v období plodnosti já... mohlo se stát tolik. Bojím se, co najdu, až se vrátíme do války."

Dariae mlčel a hladil ji po břiše, pak sevřel jedno její ňadro a zabořil jí nos do vlasů. Její ucho se po něm mimoděk natáhlo.

"Máš pravdu. Až příště řekneš později, budu to respektovat."

"Dobře."

"Dobře," zopakoval a líně ji kreslil nesmysly po břiše, než usnul. Ekathe se snažila příliš nepřemýšlet, a nakonec se jeho pravidelný dechem nechala uspat taky.

Bylo to pár týdnů po jejich špatně načasované "dovolené".

"Dare?" zavolala Ekathe. Její vlček neodpověděl. Došel k ní a poté ji objal, s tichým smíchem se s ní zatočil. "Dariae! Co to děláš?" chichotala se s ním.

"Kouzelnice našla způsob, jak ti pomoct. Možná jsme přišli na to, jak rozložit nároky Žezla na skupinu." Prudce ji políbil a z nešikovností o sebe škrtli zuby. Zasténala a Dar se zašklebil. Hned nato ji políbil na nos, na oční víčka, na tváře. Znovu vypískla a držela se ho. Znali se tak dobře, rozeznala by ho i poslepu, tak důležitým se pro ni stal.

"Opravdu?" zašeptala po chvilce potichounku a v srdci se jí rodila naděje.

Culil se a jeho oči potemněly. "i'Ekathe‘se, družko moje," zazpíval a zelenooká se zachvěla.

"i'Dariae‘se, druhu," zabroukala nazpět.

Něco v nich se změnilo. Nepotřebovali vyzpívané perly ani krvavý drahokam. Stačilo, že se tak drželi a stala se z toho pravda.

Byli druhové.

Poprvé od Nekonečné noci se vrátili zpět na Dvůr. Tajně, Ekathe neměla sílu se vypořádat s intrikami a lstmi dvořanů. Sešli se s Králem a Kouzelnicí a společně s Darem tiše naslouchali jejich teoriím.

"Takže já budu ohnisko, Král bude most, který mě skrze zemi spojí s..."

"Šamany, léčiteli, kněžkami. Kohokoli, koho nám bohyně Daay dovolí," doplnila Lady Nanaeki.

Ekathe pohlédla na Dara, nejistá a bojácná. Princ měl pohled zabodnutý do desky stolu a dlouze přemýšlel. Nakonec lehce stiskl její ruku ve své a pokýval. Kouzelnice se uvolnila a jeho Otec ho ostře sledoval. Něco se stalo. Na něčem se právě dohodli a Ekathe netušila, co to mělo být.

"Milovaná, přenechám tě v péči naší přenádherné Kouzelnice. Budeme muset změnit styl výuky. Praktikování rituálu je úplně jiný druh magie, který jsme tě neučili."

Lady Nanaeki vážně přikývla a zelenooká se zamračila. Každý rok vedla Připíjení. O kolik jiný mohl být obřad s kruhem čarodějů? Rozkazy však byly rozkazy a nemohla si dovolit kouzlo zkazit. Ne, když na tom záležela budoucnost celých Teritorií.

"Velmi dobře. Společně s Lady Ekathe," Kouzelnice se zarazila a pohlédla ke dveřím. O chvilku později dovnitř vtrhl posel. Vypadal, jako by prošel bojovým polem. Ekathe ho přeletěla pohledem, zvažovala jeho stav a usoudila, že nepotřebuje okamžitou pomoc léčitele.

"Králi," posel padl do kolen a jeho čelo dutě zadunělo o dřevěnou podlahu. "Nesu naléhavé zprávy. Napříč všemi frontami se náhle vojáci začali obracet proti léčitelům. Léčitelské školy na ostrově Dur byly vypleněny a všichni obyvatelé - i když neměli s léčiteli nic společného - byli zmasakrováni. Léčitelský Cech byl napaden a o pozici a stavu jeho představených nemáme žádné zprávy."

Rozhostilo se tíživé ticho.

"Uzavřete celý Dvůr. Nikdo. Neodejde. Všichni, kteří se vzdálili v posledních týdnech, budou dovedeni zpět do Kamenného srdce. Běžte," pronesl klidně její vlček. Ne, ne její vlček. Dariae'Zie.

Sledovali se a věděli, co to znamená.

Zrádce opět zasáhl. Ale jak? Jak to mohl vědět?

Další den přišla další zpráva.

Zemské války se opakovaly.

Šamani se pro Teritoria stali morem na zemi a vraždili, co jim stálo v cestě. Nikdo kromě nejmocnějších jim nedokázal čelit, a i ti často utrpěli vážná zranění.

Třetí fronta padla. Zbytky sil se stáhly k Strážným stromům, ale krváceli a nezbývalo jim dost času.

Ekathe slyšela zlomyslný smích. Pomalu kráčela k vazební cele a soustředila se, aby v její tváři ani auře nešlo nic vyčíst.

Uvnitř už byli dva Stíny. Získávaly informace. Byl zde i Dar. Prohlédla si ho a zabolelo ji u srdce. Nebyl tím uhlazeným, upraveným dvořanem, což byla jeho druhá kůže. Byl pobledlý a jeho tvář byla ztrhaná. Měl horečnatý pohled, který se jí vůbec nelíbil.

Za poslední dny obětoval tolik. Urazil a podplatil mnoho z julir'aegi, vyhrožoval a sliboval. Převrátil Kamenné srdce naruby a nakonec Zrádce vykopal.

Lord Kazorae. Ubohý milenec Raeffezi, válečnice, která by se jí prý tak líbila. Elfka, která ve válce ztratila vše, včetně svého života, ale předala jim zprávu o Žezlu. Jako jediný pozůstalý po své milence přebral mnoho z jejích povinností. Nikdo mu nebránil, jelikož byl pravou rukou Lady Raeffezi.

Došla k Darovi a stoupla si vedle něj.

"Trvalo to tak dlouho. Tak dlouho jsem proti němu bojoval," zamumlal její druh.

Kazorae se výsměšně rozesmál. "Hlupáci," zazubil se. Chvilku na to zemřel. Spolykal před svým zajetím tekuté železo a trpěl dlouhé minuty trýzně, kdy se ujišťoval, že ho opravdu odrovná, než cokoli projevil.

"Nikdy Lady Raeffeze nevyzpíval perly. Celý Dvůr si šeptal o tom, jak věrný byl milenec... všechny nás přelstil." Dar došel k mrtvole a klekl si k ní. Otevřel jedno jeho oko, promnul jeho ucho a odfrkl si. "Odřízl svou duši a duchy, abychom ho v Eman nemohli oživit. Musel být v šílených bolestech, a nedal ani pohnutkou nic najevo. Jak moc musel Teritoria nenávidět, aby něčeho takového dosáhl? Aby pro to obětoval život?"

Zvedl se a Stíny mlčky začaly se svým vlastním zkoumáním.

"Dare," začala, ale umlčel ji.

"Iš. Později."

"Milovaný, potřebuji tě."

Zachvěl se a zaťal pěsti.

"Nebyla to tvá chyba. Takový je život ve válce. Někdy zvítězíš, a někdy ne," zašeptala.

"Najdu způsob," slíbil a jeho hlas zněl strašlivě.

"O tom nepochybuji. Ale z celého srdce si přeji, abys myslel i na sebe. Na budoucnost."

Sevřel její tvář v dlani. "Družko." Políbil ji na čelo. Nic víc neřekl. Sledovala jeho odcházející postavu a zachmuřila se.

Viděla v jeho očích plamínky šílenství.

Nelhala Kalousovi. Dar byl velmi, velmi křehký, když se jí dostal do rukou. Všichni zapomněli na pečeť šílenství, kterou měl vypálenou v duši.

Probouzela se.

S rozmyslem nechala své smysly rozprostřít a hledala. Pak se vydala jedním určitým směrem.

Válka se chýlila ke konci. Nemínila v ní ztratit už nikoho dalšího.

Čas her skončil.

Buď zvítězí... nebo všichni padnou.

"Musí něco existovat!" zaburácel Dariae rozzuřeně.

Kouzelnice ho mlčky sledovala.

"Nemohu ovládat Žezlo sám? Skrze mé spojeni se zemí?"

"To už jsme probírali, Zie. Nemáte správné instinkty. Potřebujeme Matku. Matriarchu."

"Původním vládcem Žezla draků byl samec. Proč je to nemožné?" zasyčel.

"Jelikož už nejsme, co jsme bývali. Představujeme pouhý stín našich předků. Magie umírá, a náš talent pro magii s ní. Váš pradědeček by to zvládl. Váš dědeček možná také. Ale už v generaci Krále... nejsme dost."

Unaveně zavřel oči.

"Nemohu lady Ekathe nijak pomoct? Ani jako... druh?"

Kouzelnice ho sledovala, její tvář jako z kamene. V jejích očích však byla něžnější emoce. Taková, jakou mívají matky při pohledu na svá pošetilá mláďata. "Ach princi," zašeptala. "Ubohý, ubohý princi."

Ekathin seržant Jiril jim poslal zprávu, že našel Anirulaeho. Utekl z Kamenného srdce, jelikož ho někdo přelstil a přesvědčil, že na něj hodili vraždu Raeffezi. Kazorae mu prý málem zakroutil krkem holýma rukama.

Měli Žezlo.

Ani ne půl dne nato přišly zprávy, že vypukla vzpoura míšenců. Zmasakrovali veškeré jednotky nasazené na Azuru. Anirulae i Jiril se jim ztratili.

Dariae zuřil.

"Opět nás přelstili. Je tu ještě někdo. Nějaká krysa. Kdo?" zasyčel.

O Anirulaem věděli jen on, jeho Otec a Ekathe. Také Otcovy Stíny, ale každý jeden složil Krvavou přísahu, než jim byla mise zabezpečení Žezla předána.

Ekathe to nebyla.

On to nebyl.

Ale Otec to také nemohl být.

Mohl? Zavřel oči a přebíral si fakta. Obracel každý jeden, spojoval je v nepravděpodobných vzorcích.

Zradil jeho Otec? Zešílel žalem pro svou zesnulou družku?

Prudce se zvedl a odešel z prázdného pokoje. Už pár dnů se schovával před svou družkou, jelikož nechtěl, aby ho takto viděla. Mohla by udělat něco bláznivého.

Jako to, k čemu se nejspíše bude muset uchýlit on. Docházeli mu možnosti.

Zaťal pěsti, jednu tak silně, že se mu nehty zaryly do masa a začala téct krev.

Jeho Ekathe... ho bude nenávidět, pokud to udělá. Ale neměl jinou možnost.

Daay mu nedávala jinou možnost.

Došel k Otcovým pokojům. Jeho Ri jej znal, stráže ho vpustily dovnitř, aniž by se na cokoliv Krále zeptali.

Seděl tam vedle okna a sledoval zmrzlý svět venku.

"Přišel ses zeptat, zda jsem Zrádce?"

"Složte Krvavou přísahu, Králi," pronesl s tou největší formalitou Dariae.

"Budiž." Jeho Otec nic dalšího nedodal, vytáhl si ze šátků nůž. A udělal to. Dával si velmi dobrý pozor na pořadí a volbu slov. Král však vše pronesl čistě a precizně. Nebylo zde místo pro nejasnosti.

Jeho Otec to nebyl.

Vykročil a překvapil je oba, když staršího samce pevně objal. Poté beze slova odešel.

"Synu," povzdechl si Král a vrátil se ke sledování ledového království za oknem. Jeho prsty přebíraly perly, které kdysi vyzpíval své družce, a v očích měl hluboký žal.

Nastal čas si zvolit.

62, kapitola | Úvod | 64, kapitola