VV: 60, kapitola

60, Na počátku konce

"Matriarcha má schopnost ukotvit své poddané i v objetí kamene nebo železa, když je dost silná. Slabší elfové mohou používat magii v kamenných celách nebo železných poutech, když je nablízku, i když by to mělo být nemožné," odvětil Dar. "Vybavíš si, když jsi bojovala na třetí a země byla bez magie, chování tvé jednotky?"

"Ptáš se na něco specifického?"

"Vzdalovali se od tebe tví vojáci?"

"Byli jsme na nepřátelském území," odvětila pomalu. Dariae se pousmál. Jeho družka o něm a jeho strategickém myšlení opravdu neměla nejlepší mínění.

"V oblastech mimo magii je samec velmi zranitelný."

"Nemělo by to být naopak? Garen mě učil, že zatímco samice čerpají sílu ze země a opět ji zemi vrací, elfové ji mají v sobě a vypouští ji ven. Proto jsou tak dobří válečníci."

"Ano. Ale elfky čerpají sílu ze Srdce země, ne z pouhé země. Chápeš rozdíl?"

"Ve středu země je Srdce, podobné jako to na obloze. A z toho Srdce čerpáme sílu."

"Odkud berou sílu samci?"

"Myslela jsem si, že ze země... a oni čerpají sílu ze země. Když jsou na svém území. Ale pokud nejsou, potřebují filtr. Přímé spojení se Srdcem země by je mohlo vypálit... čerpají sílu skrze svou Matriarchu?"

"Přesně," usmál se na ni. Připadal si z počátku zvláštně, pokoušet se osvojit si tuto roli učitele, ale Ekathe brala svou roli s grácií a byla dychtivá žákyně. Pokaždé, když se na ni pochvalně usmál, v očích se jí rozzářila magie a on takřka mohl vidět jejího ducha mysli rozverně tancovat.

"Co ostatní samice, méně silné?"

"Všechny dosáhnou na Srdce země, je to pro ně intuitivní čin. Většina však nedokáže živit více jiných bytostí."

"Pokud samci čerpají sílu ze své Matriarchy, proč se pak mí chlapci stahovali ke mně?"

"Ty jsi Matriarcha, nejsi jako ostatní samice. Co ti to říká?"

Ekathe se zamyslela. "Byla jsem blíže a měla dost šťávy, abych je mohla živit?" doprovodila odpověď tázavým pohledem.

"Ne vědomě, a zcela jistě bys to záměně nedokázala, ale samotný přebytek moci, který jsi v sobě měla a vyzařovala do okolí, jim stačil. Táhl je k tobě jako je můra svedena plamenem svíčky."

"Dobře. Jak to souvisí s tím zamilovaným štěnětem?" Už když se ptala, viděl v jejím obličeji, že začíná chápat. Nepoužil analogii můry a svíčky bezdůvodně.

"Takové vyzařování moci se může manifestovat různými způsoby," prohlížel si ji přes list dopisu, který četl, než přišla.

"Zamilovali se do přebytku magie?" zeptala se jeho milovaná kousavě.

"Zamilovali se do silné samice, která je oděná do své magie a září mocí. Pro mladého samce je to neskutečně velké lákadlo, obzvláště, když má dotyčná silný charakter, který mu imponuje," zamyslel se. "Nebo se podobá jeho matce," dodal jízlivě, se vzpomínkou na Lady Umaei a až nepříjemně povědomý pohled, který na něj upřela, když se jí něco nelíbilo a požadovala po něm okamžité řešení.

Ekathe byla ještě příliš mladá, aby se k němu uchylovala jindy než na bojovém poli a s její jednotkou. Nemohl se však zbavit dojmu, že se díval na svou budoucnost, pokud nebude velmi, velmi opatrný.

Jeho družka se na něj zamračila. Pak se ale její tvář projasnila, dohopkala k jeho straně stolu a skočila mu do klína, její aura ho laskala a sváděla.

"Copak je to?" tiše se zasmál a políbil ji na ucho. Stále ho fascinovalo, jak se jeho temná družka mohla na zlomek okamžiku stát svým duchem štěstí a být tak... nádherná.

"Jsem prostě jen ráda, že vidím pokrok. Sílím."

Dariae věděl, že se jeho výraz změnil v strnulý, a po chvilce se před svou družkou ani nepokoušel lhát. Nakonec věděla, jak nenáviděl její postup. Proto, kam vedl.

Chytila ho za tváře, její oči zářily, a on si opřel čelo o její a koupal se v její auře podobné slunečním paprskům. Nemyslel si, že ji takto někdy viděl někdo jiný než on. Něžně svíral její boky, palci laskal její podbřišek, ale nepokračoval níže, jelikož neměli dost času na řádný tanec.

"Jsi unavený."

Místo odpovědi ji políbil na nos.

Zabořila mu prsty do vlasů a naklonila hlavu, nastavila mu krk. "Napij se," odvětila tiše. Nabízená byla její aura plná zlata a života, k jeho studu se nerozhodoval dlouho. Zostřenými zuby se zakousl a pak pil sladký, lahodný nektar její krve, plný energie a s příchutí její momentální rozpustilosti. Jeho oči bleskly ke dveřím, které se otevřely. Napůl vešel Erzi, zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Viděl je a okamžitě couvl, dveře za ním zaklaply hlasitěji, jelikož je z nerozvážnosti zabouchl tvrději, než musel.

"Tak. Cítíš se lépe?" usmála se na něj, když mu po nějaké době palci stírala šmouhy krve z úst. Takřka brněl energií, kterou s ním sdílela. Dala mu více, než kolik by obyčejně dostal pitím krve. Svět se zdál tak... barevný. "Nevyčerpala ses?"

"Byla jsem napojená na Eri, když jsem sdílela," odvětila s odfrknutím a jemu zaskočilo.

"Opravdu?" zeptal se mírně. Měl chuť vyskočit a začít dělat tucty věcí zároveň. Jeho svaly se chvěly, byl netrpělivý, být na jednom místě bylo tak omezující...

Upřel pohled na samičku před ním. Na jednom místě, s jejím tělem uvězněným pod ním...

"Je to něco, co bych neměla dělat?" zeptala se a zkoumala ho pohledem.

Mrkl. Co by neměla dělat? Cítil chuť její krve v ústech a vzpomněl si. Sdílela s ním svou podstatu. Energie Eri, kterou dávala skrz sebe, byla pouze pro ni. Patřila Matriarše. Nebyl to zcela kanibalismus, jelikož to byla přebytečná energie, která by nakonec vyústila v růst zeleně v zemi a krmila vše živé. Ale nebylo to něco, co Matriarcha rozdávala lehkovážně. Dariae si nemohl vybavit poslední případ, kdy něco podobného samice, i pro svého pravého druha, udělala. Byl si vlastně docela jistý, že žárlivě střežily každou kapku a nedělily se s absolutně nikým. Za žádných okolností.

"Podobně jako milovat se se mnou ve Srdci tvého teritoria, pokoušet se, aby se mnou Pes splynul a já s ním mohl jednodušeji komunikovat, uplácet feštaar, aby na mě byly milejší a poslouchaly mě jako protipól k tomu se mě pokoušet zabít..."

Ekathe se uculila a krátce ho políbila.

Jeho magie se kradmo zabořila do země, ostudně nad ní na chvíli ztratil kontrolu, když byla jeho Kiri tak blízko... sledoval škody a pousmál se. Věděl, že čeho se dotkl, tam vše bujaře rostlo. Vracel dar zpátky Eri. Nechal energii plynout rychleji a jeho hlava se naštěstí začala pročisťovat.

"Je to pouze tvoje, má milovaná," odvětil měkce. Zabořil jí prsty do vlasů způsobem, o kterém věděl, že netahá příliš za copánky s korálky, ale zároveň mu povoloval laskat její uši po celé jejich délce. "Jsou věci, které mezi sebou ani druhové nemají sdílet."

"Je to špatné? Je ti to nepříjemné?" zkoumala jeho tvář, její duše se obezřetně dotýkala jeho ve snaze zjistit jeho emocionální rozpoložení.

Povzdechl si a Ekathe z aury zmizela nejistota. "Líbí se ti to," odvětila samolibě.

Sdílela s ním naprosto vše. A on den za dnem zjišťoval, že i on jí ze sebe dával i části, které nikdy ani nezvažoval někomu ukázat. Věděl, že byla tak strašně dlouho sama a chtěla konečně někomu patřit, zcela. Korigoval to, ale její touha byla tak silná, že ne vždy stál tak pevně, jak by měl.

Dal by jí všechno.

Jaké štěstí, že ona mu už vše dávala, jinak by měl opravdu velký problém.

"Jeden den se probudíš a pochopíš. Nemusíš se pak cítit provinile ani váhat, bez námitek ti vrátím vše, co jsi mi tak štědře propůjčila. Neměl bych si to nechávat, ale jsem příliš sobecký bastard, abych dokázal odmítnout."

"Myslím," odvětila zamyšleně, "že nechci, aby ten den nastal. Byla jsem sama, a nelíbí se mi to. Potřebuješ ty soukromí a prostor?"

Sledoval ji. Tak mladá, tak bolestivě naivní. Vždy dokázal zapomenout, ale vždy se to také připomnělo. "Oba máme svá vlastní teritoria, a tak to bude i poté, co vznikne pouto. Ve své zemi jsme nejvyšší mocí."

"Ve Srdcích budeme vždy sami," pochopila. Zamračila se. "Narušila jsem integritu té samoty, když jsem s tebou sdílela energii Eri? Když se ve Srdci milujeme?"

"Můžeme udělat takřka cokoliv a stále budu ve Srdci pouze hostem. Sdílení energie na to nemá žádný dopad. Avšak esence teritoria, kterou jsi mi dala a která se stala mou součástí, ta už situaci mění."

"Takže už nikdy nebudu sama?" zeptala se.

Dar zaváhal. "Nejsem si jistý. Tvé teritorium je rozsáhlé a jsou kousky země, na které jsem nevkročil a které bych momentálně nedokázal za žádných okolností ovlivnit. Dala jsi mi pouze doušek, nemusí to stačit."

"Dám ti kdykoliv více, vlčku, když přijdeš na způsob, jak pro mne uchovat alespoň jedno místo, kde vždy budu pouze já."

Chápala. Pousmál se a políbil ji na tvář.

"Myslíš, že kdybych ti dala napít dost esence Eri, feštaar by se tě přestala pokoušet tak lstivě zabít?"

Dariae se povzdechl, a jelikož ho Ekathe znala, uculila se. Věděla, že ať předstíral cokoliv, ta pozornost a její ochota se mu naprosto otevřít, se mu líbila.

Chytil ji za uši a políbil ji.

Nejen líbila. Aniž by si to uvědomoval, potřeboval to. Jelikož byl příliš dlouho politikem a nedokázal věřit už nikomu. Prohlížel si ji, tu mladou samičku, jeho družku, a přestože nebyl čas, stále v sobě měl tolik energie...

Nechal svého ducha těla tančit.

*

Ekathe stála vedle okna a snažila se nevnímat nesouhlas z rohu pokoje, kde seděl její vlček. Dveře se otevřely a vešel Erzi, před ním nejistě kráčela malá samička, balík v jejích rukou málem větší než ona.

"Zelená strá-Lady!" Elfinka zrudla a místo poklony spadla do podřízené polohy, mnohem formálnější a uctivější, než jakou si její úřad zasloužil. Většina uctivých poloh náležela Královské rodině nebo Daay. Jedna byla i pro Matriarchu, ale rozhodně nevyžadovala dotek čela a podlahy.

"Vstaň, Vuní."

Samička to udělala. Kousala si ret. Ekathe čekala a v místnosti se rozhostilo napjaté ticho.

"Proč jsi přišla?" ozvalo se z rohu pokoje chladně. Varovně na Dara pohlédla, ale ten ji ignoroval a ostře sledoval ílško.

"Já... Lady..." Vuní vypadala, že se rozpláče.

"Přišla ses omluvit, elfinko?" v hlase Dariaeho byla sametová hebkost. Past. Ekathe zamrkala a pozorně na svého druha pohlédla, jelikož se Dar vyhýbal tomu ubližovat samicím, natož někomu tak bezbrannému, jako bylo mládě.

"Ano!" Vuní jen trošku zvedla hlavu. "Omlouvám se, lady."

Její milenec prudce vstal, jeho pohyby takřka agresivní, a pohledem ji zarazil, když ho chtěla zastavit. Jelikož v jeho auře nebylo nic, co by nasvědčovalo, že by chtěl ílšku ublížit, nezasahovala. Ale situace se jí nelíbila.

"Velmi dobře, Vuní," začala, ale Dariae se lehce vložil do jejích slov:

"Ale opravdu si myslíš, že pouhé "omlouvám se" bude stačit?"

Ekathe zamrkala.

Samička měla v očích slzy.

Dariae měl v rukou křišťálový pohár, z kterého do té chvíle pil, a natáhl jej k elfince. "Vezmi ho."

"Dare," odvětila varovně. Ignoroval ji.

Vuní těkala pohledem mezi Zie a ní, ale nakonec si pohár váhavě vzala.

"Rozbij ho."

Opřela se o stěnu, zatímco ílško se přesvědčilo, že dobře slyšelo... a nejistě pohár hodilo o zem. Přestože to byl jen polovičatý pokus předmět rozbít, broušený křišťál, tak tenký a křehký, se rozlétl na kousky.

"A teď elfinko řekni: "Omlouvám se."."

"Omlouvám se," zašeptala samička.

"Vypadá to snad, že se pohár spravil?" zeptal se Dar tvrdě.

Vuní po tvářích tekly slzy a němě zakroutila hlavou.

"Má milovaná tě zbožňovala, když tě vychovávala a chránila ve Škole. A tys jí to oplatila tím nejhorším činem, který jsi mohla spáchat. Zradila jsi ji."

"Je mi to t-tak líto!" zavzlykala.

"Nemluv. Mysli. Čiň. " Dar jí poklepal na čelo, jeho hlas ztratil něco ze své ostrosti, ale stále byl tvrdý.

"Mám dárek," zašeptala.

"Myslíš, že bude takový dárek stačit?" zeptal se a zněl podivně něžně.

Vuní zakroutila hlavou.

"A co by bylo dostačující?" zeptal se mámivě.

"Já..."

"Slova mohou lhát. Skutky málokdy," poradil měkce.

"Budu lepší samicí. Už to nikdy neudělám," odvětila ihned dychtivě.

"Pamatuj si tuto lekci, elfinko. Jednej tak, abys už nikdy nemusela stát před jinými a plakat proto, co někdo zašeptal do tvého ouška."

"Tatínek to tak nemyslel," zafňukala Vuní. "Siv říkal, že neví, o čem mluví."

"Poslouchej svého bratra. Je to chytrý sameček. Má chytré přátele, kteří jsou také správní elfové."

"Tatínek má špatné přátele! To oni říkali ty špatné věci o Zelené strážkyni! Strejda Rufan a Kor a Orek. Ale Orek nám přinesl dárek pro Zelenou strážkyni..." zamračila se Vuní zmateně.

"Ši. Koupil takový drahý dárek," odvětil Dar a zněl tak unaveně. Ekathe zamrazilo, když jí vše docházelo.

"Uděláš pro mne něco, elfinko?"

Vuní na něj pohlédla.

"Naliješ ten dárek kamarádům tvého otce? Jako překvapení, třeba k dnešní večeři,"

"To není nutné," vložila se do rozhovoru ostře. Došla k nim a položila ruce na Darova ramena. Vzhlédl k ní a ona ho pohladila po tvářích a polaskala jeho uši. Zbožňovala ho, svého druha, i když právě málem donutil malé ílško, aby se podílelo na vraždě svých strýčků a pravděpodobně i svého zbožňovaného otce. Pro ni. Budou si muset vážně promluvit.

"Nechej mi ten dárek na stole, Vuní. Pamatuj si na slova, které ti Lord Dariae řekl. Pamatuj si je velmi dobře. Tak se mi omluvíš nejlépe, jak bys jen mohla. Utíkej."

Poslouchali vzdalující se kroky.

"Jsou tu hranice, Dare."

"Kde?" neptal se, avšak ne doopravdy.

"Nikdy mláďata," povzdechla si nakonec. Jelikož věděla, že pokud mu sváže ruce příliš, zapomene, že jakékoliv hranice existují. "Slib mi to, vlčku. Ne ílška."

Opřel se do jejího těla a zabořil jí tvář do břicha. "Není to k popukání? Že ty, má nádherná tyranko, jsi z nás dvou ta, která má svědomí a dělá mě milosrdnějším?"

"Nesmysl," odvětila tiše a přejížděla prstem po křivce jeho ucha. Vždy tak dokonale stavěné, jen málokdy se pohnuly v náznaku jakékoliv emoce. Tisíce let dvorského tréninku. "Já jsem důvod, proč jsi tak bezcitný, a proto bych také měla být ta, kdo tě krotí." Sevřela jeho tvář v dlaních. "Slib mi to."

"Budiž."

"Qi." Sklonila se a políbila jej. Poté si povzdechla a psychicky se připravila na setkání s Kyruem. Pohled jí padl na elegantní láhev s průsvitně růžovou tekutinou. Šípkový rudý květ. Její a Vlkovo vybrané pití. Náhoda, nebo měli přátelé Vuníina otce delší prsty, než tušili? Tak či ona, zdálo se, že právě pocítila první známku blížících se nepokojů.

*

Za poslem zaklaply dveře a Dariae velice opatrně položil schránku se zprávou na desku stolu. Pomalými, jistými pohyby ji otevřel a vytáhl předmět zabalený v magických látkách. Položil ho vedle schránky a pohledem přeletěl přiložený vzkaz.

Nic, co by nečekal.

Vrátil se k předmětu a pečlivě rozmotával jak provázky, které ho pečetily, tak kouzla, kterými byl předmět opředený.

Nakonec v rukou svíral prastarý proutek.

Dech se mu zadrhl v hrdle.

Viděl za svůj život mnoho proutků, ale ani mistrovská díla nedosáhla dokonalosti toho, který držel v ruce.

Bylo to tam.

Bylo to tam.

Dlouho pak seděl a zíral do prázdna. Když nakonec na proutek pohlédl a donutil se ho vidět, nebyl nikde, kde by ho mohla Jejich drahá naleznout. S pomocí Psa se uchýlil nejblíže Srdci teritoria, kam se mohl bez Ekathe dostat, a tam četl proutek a jeho prastará tajemství.

*

Přestože nebyly tak živé jako na počátku, Zie stále míval sny.

Tři konkrétní sny.

Postupně mizely a takřka úplně přestaly, než se náhle poslední rok zase začaly objevovat. Dariae si nakonec uvědomil proč. Ne proto, že zachránil Ekathe, jak se původně domníval. Ale proto, že jeho družka nesla dotek Daay, a ten zamezoval vlivu všech ostatních.

Měl před očima proutek, který mu dal naději.

A měl slovo. Jméno.

Tak složité. Původní. Mohlo tvořit. Bylo podstatou. Základem reality. Ležel v objetí horké hlíny. Feštaar mu takřka láskyplně drásala maso trny. Ignoroval ji a začal nad sebou kreslit slovo moci. To, které strávil dlouhé hodiny učením a přijmutím.

Málem ho to zabilo. Ale nemohl si dovolit umřít. Ještě ne.

Opakoval jej dokola a dokola a dokola a dokola a netušil, kdy se hlína v jeho okolí změnila na les, ani kdy přestal kreslit obrysy slova, ale nechal své ruce padnout podél boků a sledoval nebe. Kdy začal snít.

Snůškový bratře, zavrněla jeho milovaná s náklonností.

"Nesuhe." Chyběla mu, jeho Růže soumraku. "Jak se ti líbí na jihu?"

Přijď za mnou a ukážu ti to, vycenila na něj zuby a Dariae se tiše zasmál.

"Mohl bych, že?"

Země se zachvěla, když složila své obří tělo vedle jeho. Dračice sklonila hlavu, elegantní křivka krku silnější než jeho trup, její hlava zastínila nebe.

"Zachraň ji," vydechla mu do obličeje a olízla mu tvář. Její jed byl tak potentní, že věděl, že bude jeho obličej znecitlivěný po následující hodiny. "Zachraň ji."

Zie se zamračil. "Nesuhe?"

Vědomosti v očích jeho milované.

Síla, která ho volala. Pokoušela. Škádlila. A nabízela.

"Kdo jsi?"

Dračice se usmála, v očích spokojený pohled.

Jsi připravený naslouchat?

Dariae zaváhal, poté kývl. "Kdo jsi?" zopakoval.

Drak si lehl, s hlavou na zemi ho pozorně sledoval. Jeho jazyk ochutnával vzduch. Možná emoce, možná budoucnost.

Tigan, zaševelil nakonec hlas.

*

Venku zněla hudba, do ložnice se tlumeně nesl zvuk chóru ílšek, které nějaký z trpělivějších elfů odkázal nahnat na jedno místo na dost dlouho, aby vytáhl housle a pobídl je ke sborovému zpěvu. Byla to melodie, která brala za srdce a pobízela k línému, snivému tanci. Ekathe z leže pohlédla na Dara, zda to zaregistroval, ale ten pouze zamračeně zíral do dálky, unavený a strhaný povinnostmi. Šli dnes spát dříve, jelikož je zítra čekala delegace z jednoho z méně přátelských teritorií. Přesněji Ekathe šla spát dříve a dotáhla Dara s sebou bezmála násilím, jelikož jinak by její milenec nešel spát vůbec.

Tklivá melodie, nedokázala kvůli ní ležet klidně.

Pomalu se postavila a shazovala uniformu, vše, dokud nebyla nahá.

Ničeho si nevšiml, její ubohý sameček.

Došla k šatníku a vytáhla jeden z Dariaeho "oficiálních šátků", nechala ho rozvinout. Zkoumavě si ho prohlížela, než usoudila, že je dokonalý. Ale... začala se mu přehrabovat ve věcech, než jich měla zhruba tucet. Poté si začala broukat.

Ach, to přitáhlo pohled jejího vyčerpaného milence okamžitě.

Zavřela oči, zvedla paže a mírně se pohnula v bocích, vítr zvenčí si hrál s šátky a Ekathe začala tancovat. Broukala si, líně se kroutila, přešlapovala tak lehce, jako by byla země pokrytá čepelemi ze studeného železa. Tančila, točila se a skryla úsměv, když vycítila, že se Dar pohnul. Pak na ni skočil a zelenooká se rozesmála, když ji přitiskl zády k sobě, cítila jeho ruce, rty.

Ale nesvedl ji, ne. Ten bastard ji něžně kousnul do ucha, kterým ho škádlivě laskala po rtech! Zadrhl se jí dech a prudce ho odstrčila na postel, pobouřená jeho opovážlivostí. A on byl rozvalený mezi přikrývkami, sledoval ji s pohledem, který jednou viděla na Růži, když snědla mazlíčka nějaké staré elfce z julir‘aegi. Samolibým a vyzývavým.

"Dariae‘Zie! Kolik vám je, pět zim?" zavrčela na něj a šlehla ho duchem bolesti.

"Pomohlo by, kdybych tvrdil, že ano?" zeptal se a znovu sebou při kousnutí jejího ducha trhl. "Lere'šaa'Thaje'se," odvětil tiše a zkroutil se v posteli do kajícné polohy. Ekathe si nemohla pomoct, rozesmála se, když se snažil pod jejím pohledem vypadat nevinně. Musel být devastujícím mládětem, i teď to v sobě měl, ten klukovský šarm, pro který by mu odpustila i vraždu. Nebo kousnutí do ucha.

"Pro jednou," zavrčela a hrála, že neviděla jeho samolibý úsměv.

"Zazpíváš mi, tyranko?" protáhl a kajícná nota v jeho tónu zněla tak neuvěřitelně pravdivě, že na něj užasle zírala. Žalostně se usmál, kdyby nechal ve své auře jen o trochu více ztrápenosti, nejspíše by jí puklo srdce žalem.

"Ty parchante," potřásla hlavou, ale pobaveně, na což spoléhal. Rozvalil se zpět do polštářů, naprosto spokojený sám se sebou. S nevěřícným smíchem se vrátila ke zpěvu a tančila pro něj, točila se ve vírů barev šátků a zpěvu ílšek pod jejich okny. Celou dobu cítila jeho dravčí pohled.

Trvalo to dlouho, vyšel měsíc, stíny po podlaze jejich ložnice se sunuly dál a dál, přesto se Dar nepohnul a Ekathe stále tančila a stále broukala a v jejích krocích rostla feštaar, kterou na povrch přilákalo její io. Nakonec se elegantně složila na zem, mezi rostlinky, svaly se jí lehce chvěly námahou, byla zpocená, ale za pohled, kterým ji její vlček sledoval, to stálo.

Došel k ní, klekl si jen kousek za kruhem drakaes‘kanieger a lehce klouby prstů přejel po její tváři. Naklonila k němu hlavu, její ucho polaskalo jeho ruku, a on si ji přitáhl k sobě, dokud mu napůl nespočívala v náručí.

Zhluboka vdechoval její vůni, tisk ji k sobě blíže, než se nějak stočili na podlaze, zaklesnutí do sebe, v měkkém objetí nejvražednější zeleně, kterou její národ znal. Tak usnul. Feštaar kolem je chránily před vším, co by se opovážilo na ně sáhnout, a zelenooká se nevyvlékla z jeho objetí ze strachu, že by svého druha probudila z odpočinku, který tak zoufale potřeboval. Chvíli uvažovala a nakonec usoudila, že nic není natolik důležité, aby to riskovala. Spokojeně si povzdechla, zavrtala mu obličej pod paži a usnula.

*

Jeho Kiri byla jedním z nejpotentnějších jedů, které kdy pil. A to zahrnovalo i jedy Nesuhe a Jaela. Byl dost starý, aby věděl, že každá droga se má brát s mírou...

Ale Ekathe se líbilo, když skrze ni pil z teritoria. Nedokázala ten pocit popsat a on měl podezření, že to nebyla ona, ale její duch štěstí, komu se to tak líbilo. Jelikož se to líbilo jemu a jeho duchovi slasti. Ale trvala na dalším sdílení. A poté, co Pes prozradil, že by dokázal část teritoria zaštítit, takže ho Dariae nedostane do krve, rozhodla se, že to musí vyzkoušet během sexu.

Byl pouhý samec. Kdo by dokázal říct pokušení ne tolikrát jako on?

Tudíž zbožňoval, když Ekathe experimentovala.

Na chvíli jako by i okolní svět zapomněl, že existovali. Po nákaze kath'mag se na chvíli na Dvoře ujalo politické prázdno, i julir'aegi byla příliš šokovaná, aby okamžitě intrikovala, a absence Ekathe v Kamenném srdci je ochudilo o terč a dala jim čas přemýšlet. Zrádce ztratil možnost zasáhnout, když nedokázal okamžitě prosadit popravu nebo vyrvání teritoria z Kiriiných prstů. Bylo to blízko, ale Král měl naštěstí stále dost velkou podporu staré krve, aby mohl říct ne.

Měli čas si lízat rány.

A pak přišlo formální pozvání do Kamenného srdce.

Ne pro něj.

Pro Kiri. Pro Lady Ekathe, dceru Awiskejii, dceru Noeraeho krve Rhythe. Matriarchu Eri'Ekathe.

Něco muselo jít rovnou do Brázdy, když jim Král nedal více času, navíc tak bez varování.

*

Pár dnů poté se Teritorii prohnala zpráva, že ztratili třetí frontu.

*

"Poslední skupina dorazí k Eman za dva dny. Vyslala jsem posla, aby poté zamířili na Dvůr," oznámila Ekathe temně. "Naštěstí jsem rotovala své muže celé jaro, jelikož jsem měla tušení, že se něco blíží. Všichni v Eman ulehli a většina stínů z jejich duše byla sňata." Praštila do stolu a zaklela. "Třetí. Měli jsme si to uvědomit. Měli jsme to tušit," zasyčela.

"Proč je třetí tak důležitá?" zeptal se Dariae. Obecně věděl, že ztráta jakékoliv fronty byla špatná, ale z poznámek Ekathe vycítil, že třetí byla horší než ostatní.

Jeho tyranka na něj kradmo pohlédla, výraz zachmuřený. "Brázda."

Zie strnul.

"Pochybuji, že se opováží zaútočit na Tři sestry," odvětila a dotkla se jeho paže. "Jako by zaútočili na Posla. Sebevražda. Takticky naprosto chybný krok, Matka všech by pak řádila." Došla ke svému stolu a z hromady papírů bez dívání vytáhla mapu Teritorií. "Koukni," bodla prstem na severovýchod, kde se nacházela třetí. Poté sledovala cestu Brázdy...

"Vede nedaleko Azuru."

"Správně. Myslím, že lidé mají prostředek, kterým mohou rychle cestovat Brázdou. Minimálně jejich nekromanti mají. Pochybuji, že by tak zoufale prorazili právě teď, kdyby nevěděli, že je Žezlo někde v té oblasti. Ztráty měli lidé katastrofální, navzdory tomu, že jsme prohráli my." Chmurně zírala na mapu. "Došel čas. Musím kontaktovat Stíny, ať se spojí s Jirilem. Společně tvého přítele uloví rychleji." Vzhlédla k němu, v jejích očích omluva.

Sledoval ji, svou družku, která se stovkami malých gest snažila ho chránit proti věcem, které se už dávno naučil nevnímat. A pokud je cítil, tak je ignorovat. Došel k ní a přitiskl si ji k sobě, nechal jejich uši, aby se propletly. "Qi's'Thaje'se," zamumlal.

"Sibun," zamumlala nakonec. Pak na něj pohlédla a něco v jejích očích bylo lstivé. "Naplánovala jsem cestu. Pojedeme přes Ibysen."

"Ši?" Dariae si ji prohlížel a zvažoval důvody, proč by jeho milovaná potřebovala vidět jeho Eri.

Smích v jejích očích, který na okamžik rozehnal temné stíny. Políbila ho na tvář a odtancovala.

59, kapitola | Úvod | 61, kapitola