VV: 59, kapitola

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

59, Člověčina

"Vysvětli mi, jak je to možné." Zněla unaveně i sama sobě.

"Kdyby Raffedor jedinou samici, která mohla převzít vládu, neprodal do jiného teritoria, teď by byla Matriarchou tvá sestra Tamawa. Jelikož tam není nikdo dost silný, aby vládu převzal, magie vyhledala jiné kanály, kudy téct. Tím konduktem jsi ty."

"Co se stalo? Jak víš, že je mrtvá? Nemohla jen... rezignovat?"

"Musela by předat moc někomu jinému, milovaná." Dar ji hladil po vlasech. Leželi v posteli. On na zádech, ona u jeho boku, zírala do prázdna a její vlček trpělivě čekal, až se vzpamatuje z šoku.

"Co se tam stalo?" zeptala se. "Byla tam magie, spousta magie, a země se o svou vládkyni stará, sama jsem to pocítila. Jak mohla Arisa... jak se mohlo stát..."

"Trpěla velmi dlouho, Kiri. Bylo to pro ni vysvobozením."

Ekathe na něj pohlédla. Něco v jeho hlase... "Ty něco víš."

Odvrátil se. Chytila ho za bradu a pohlédla mu do očí.

"Teď ne, milovaná. Další rána, když už krvácíš, by byla krutá. Když ne ty, já bych něco takového nemohl snést."

"Dare... milenče... i'Dariae'se," zazpívala něžně.

I'Dariae'se. Můj druhu Dariae.

Dech se mu zadrhl a křečovitě zavřel oči. "Hraješ zákeřnou hru, Ekathe'se."

"Jen říkám pravdu, kterou je hloupé popírat. Jsi můj druh. I ty mě bereš za svou. Budeš mě následovat do smrti," odmlčela se. Takřka mohla ochutnat smutek a vinu namíchané ve stejném poměru na jazyku. Pak na něj opět zaostřila a stříbrná obroučka v jejím levém oku zazářila. "Neuznal jsi mě družkou jen ze strachu z Naší drahé." Nevyslovené ve vzduchu viselo, že pouze čekala, kdy se zlomí a dokončí to.

"Věř mi. Jsem Matriarcha. Někdy vím věci, které bych vědět neměla." Sevřela jeho tvář v dlaních. "Když jsme se milovali na hranicích našeho Eri, když jsem tě přijímala do svého těla ve Srdci teritoria... v tu chvíli jsem to věděla, jen si to ještě neuvědomila. Oba jsme konali. I'Raji'se."

"Burgi's'Ekathe'musi'Thaje'se'burgi'burgi'burgi," syčel skrze zaťaté zuby a odvracel se. "Dost, prosím. Pokud ty jsi ochotná podstoupit cenu našeho pouta, já ne, ještě ne. Prosím, nechej mi čas."

"Nechtěla jsem na tebe tlačit," odvětila tiše a nejistě položila ruku na jeho záda, tu pláň bolestivě napjatých svalů.

"Vztahovala jsi na mě nárok. Cítíš tu magii, která v tobě bouří? Kdybys ji vypustila, vzala bys mi volbu."

"První je druh. Vyzpívané perly. Musí svou družku označit svou duší. Ona vztáhne svůj nárok, čímž pouto schválí, a poté se jejich duše spojí. Rezonují," citovala, co věděla každá samice.

"Jsi Matriarcha, milovaná, a nespočetněkrát jsme se milovali v ohnisku tvé moci. Tvá země mě zná a dávno mě přijala," s dlouhým výdechem se nakonec uvolnil a lehl si zpět na záda, zíral do stropu. Skráně měl vlhké potem a svaly se mu lehce třásly. Vypadal, jako by vyšel z bitvy, a nebylo jisté, zda vítězně.

Pohlédl na ni a unaveně se usmál. "Pojď sem, ty má tyranko. Nemůžeš si pomoct a musíš mě mučit, že?" zamumlal a něžně ji políbil, aby zmírnil kousnutí svých slov. Hrál si poté s korálkem, který jí daroval Jael. Věděla to, jelikož ho každých pár sekund pustil. Pálil potentním jedem, který samice neovlivňoval, ale pro elfy byl prudce jedovatý.

"Stále to nechápu, Dare," odvětila po chvíli.

"Sama jsi to řekla," pronesl nakonec. "Oba jsme konali. A kdysi nemusel samec označit svou družku duší, když zabil kohokoliv, kdo se jí opovážil dotknout. Nemusel jí vyzpívat perly, když jí dal své semeno plné života a magie, a oba pili krev toho druhého. Jejich duše rezonovaly. To bylo vše, na čem záleželo. Tak to stále funguje v některých oblastech za Kareo'jyn, u našich předků."

"Ach."

Leželi tiše.

"Přijal bys mě za družku, kdyby Naše –"

"Co je to za hloupou otázku, Thaje?"

Spokojeně mu ležela po boku.

"Opravdu mě chceš přijmout za druha?" Vískal jí vlasy a v jeho hlase byla stopa nevíry. Zkoumala jeho auru. Zamrkala, jelikož četla, že nevěřil. Do této chvíle si nepřipouštěl, že byla zcela vážná, když se ho znova a znova ptala, zda ji udělá svou. Zvažovala, že mu objasní, že jediný důvod, proč váhala, byla budoucnost, kterou neměla. Nepřežije válku. Ale ten hloupý, pošetilý sameček zřejmě potřeboval vše vysvětlit jasněji.

"Co je zde k nepochopení? Jsi můj."

Tiše se zasmál.

"Dare..."

"Ši?"

"Chci zemřít jako tvá družka. Chci mít tvé ílško a chci, abys ho pro nás vychoval. Abys nebyl sám."

Bolestivě ji sevřel. "Ještě se nevzdávej, milovná. Je tu ještě něco, co bych,"

"Neříkej to. Už jsem se se svým osudem smířila. Jen bych si přála, abychom se potkali v jiné době. Měli více času. Zbývá ho tak bolestivě málo, a i tu trošku musíme věnovat jiným, v tom beznadějném závodě o Žezlo a moc. Dochází nám čas, Dare. Musi."

Opět byl tak napjatý. "Věříš mi, Ekathe?"

"Ano. Myslím, že více než sobě."

"Najdu způsob, jak tě zachránit."

Zavřela oči a věděla, že ji Dar potřeboval více než cokoliv jiného – včetně vlastního života. A to jí lámalo srdce.

"Nás," zašeptala. "Ani ty nepoletíš ke Kareo‘jyn. Nesmíš."

"Nás," souhlasil po chvíli.

Po zádech jí přeběhl mráz a zachvěla se. Zima. Vyvlékla se mu a sedla si na něj, poté se sklonila k jeho krku a on beze slova nastavil hrdlo.

Teplo.

Pila a zima mizela.

Olízla mu křivku krku a sledovala, jak se její kousnutí zatahuje, ale nemizí. Jizvilo se. "Lstivý, prohnaný vlčku," pronesla s pohledem stále upřeným na jizvu a zvažovala, jak na ni bude její milenec reagovat. Mimoděk ho laskala po hrudi a Dar na ni upřel zkoumavý pohled. Potřásla hlavou a přitiskla se k němu. "Dost her. Řekni mi, co víš," pronesla temně.

"Zítra. Svoláme schůzi. Stejně se to ostatní dříve či později dozvědí."

Její Arisa byla mrtvá.

Zaryla nehty do masa svého druha. Tázavě zabručel. Jeho aura a krev v jejím břiše, to drželo žal na uzdě... prozatím.

"Drž mě, zatímco budu spát," zašeptala. Jelikož věděla, že to bude špatná noc.

*

Kyru, Garen, Pěnkava a Ekathe seděli kolem stolu. U okna byl Riel a věnoval střídavě pozornost místnosti a světu venku.

Dariae si přeměřoval Kiri. Byla pohublá, jako by přes noc ztratila polovinu své váhy. Měla horečnatý pohled a její aura byla opět prodchnutá temnotou. Nepřál si jí ty novinky sdělit, když byla v tomto stavu, ale elfové z jejího bývalého teritoria se stahovali sem a mezi jejími poddanými už musely kolovat fámy.

"V několika severnějších teritoriích se člověčina nezastavitelně šíří. Celé lesy nemocné, někdy i více než polovina teritoria."

Ekathe se zachvěla.

"Rozšířilo se to na zeleň."

"Yšeš'da‘" zasyčeli dvojhlasně Garen a Pěnkava.

"A?" Kiri ho sledovala. Čekala na ránu. Její instinkty nikdy nezklamaly.

"Napadlo to šamany."

Chvíle ticha. Zíral na něj i Riel. To mu řeklo, jak velice dobrou práci Stíny odvedly, jelikož jeho strážce měl zdroje stejně dobré jako on.

"Co se s nimi stalo?" zeptala se jeho družka a zněla velice klidně.

"Nakažení kath'mag napadli všechny ostatní. Byli jako vzteklí psi."

"Musel to být masakr," zamumlala temně. "Většina zapomněla, jak mocní šamani jsou. Než si uvědomili nebezpečí, ti, kterými tolik elfů tak pohrdá, se museli prohnat zemí jako hurikán a zanechali ve svých stopách zkázu a spoušť."

Garen a léčitelka na Ekathe zírali, v obličejích i auře zděšení. Dar chmurně přikývl. Měl vědět, že si jeho milenka uvědomí všechny důsledky a uvidí je ze strategického hlediska spíše než z pohledu obyčejného elfa.

"Ano. Byli předvoj."

"Lidé dorazili zbytek," pronesla Ekathe trpce. "Tak to obvykle dělají. Císař pošle své zkrocené psi, rasy zotročených zemí. Ať otupí ostří. Jeho elitní vojska z jeho rodné kolébky následuje ve stopách spouště, kterou za sebou zanechají. Vybíjejí hrozby, zotročují zbytek. Jak... ekonomické. Jak bezcitné. Jak brilantní," syčivě se nadechla. "Mohou je lidé ovládat? Kath'mag?"

"Není to potvrzené, ale vypadá to, že šílení kath'mag jsou příliš i na nekromanty. Stíny potvrdily pouze to, že každého nakaženého šamana, kterého sledovaly, lidé nakonec nějakým způsobem zneškodnili a popravili. Nedokázali jsme žádného zajmout a pokusit se nákazu vyléčit."

"Výr to vytušil mnohem dříve. Tvrdil, že kdo zůstává, není důvěryhodný. Ne v tolika slovech, ale varoval mě, ať se od kath'mag zde na severu držím dále." Výraz Ekathe byla maska, bezkrevná a nemilosrdná. "Je možné, že lidé obětovali své špehy a udělali z nich nástroje, díky kterým prorazí zpět? Připravují půdu na poslední tažení?"

"Neznámo," odvětil Dar. Zaťal zuby. Už to nemohl odkládat. "Naši situaci ale komplikuje jiný aspekt této katastrofy."

Ekathe na něj zaostřila a čekala informaci, na kterou se připravovala od včerejšího večera.

Snažil se ji chránit. Nikdy nebyl lstivější a bezcitnější, krutější a manipulativnější než za posledních pár měsíců, kdy se mezi julir'aegi vyrojily fámy, že vše, čeho se dotkla, kontaminovala člověčinou. Na místech, kde se delší dobou zdržovala, se rojila člověčina ve velkém. Její bývalé teritorium bylo prohnilé nákazou a někdo na Dvoře bodl do vosího hnízda a přihodil jméno jeho milované. Myslel si, že to mělo pouze ztížit její vstup mezi julir'aegi, ale teď chápal, že až toto byl mistrovský tah Zrádce.

Nejprve se oživila její aféra, kdy byla obviněna ze zrady. Poté šepot o tom, že je temná, po popravě Majora. Drobky informací, kde se stal nějaký její boj, dříve hrdinský čin, posléze znehodnocovaný a jakoby náhodou spojený s rychlým výskytem člověčiny. Nakonec zprávy s nakažením kath'mag, které se příhodně vyrojily ve stejnou chvíli, kdy prosáklo, že Ekathe zdědila Noeraeho teritorium.

Bezmoc. Strach. Paranoia. Závist.

Příhodný cíl.

Zrádce byl génius a Dariae by smekl, kdyby ten bastard neohrožoval jeho družku a nesnažil se zničit jeho rasu.

Tancoval na politickém poli, sliboval a vyhrožoval a uplácel a daroval ze sebe vše, a nakonec dokázal Ekathe ochránit od popravy. Avšak pouze stěží dokázal zabránit tomu, aby jí neodebrali její země. Nedokázal uhladit politická pírka Matriarch z Eri‘Ekathe, u kterých předpokládal problémy, a které sebou naneštěstí dokázaly stáhnout další menší teritoria kolem. Očekával občanskou válku, pokud to tak bude moct nazývat. A věděl, že země bude trpět, i když se sotva probrala a začala léčit.

"Dariae'Zie," pronesla Ekathe formálně.

"Lady Ekathe," uklonil se jí ze zvyku. "Na Dvoře kolují fámy, že vaše krev kontaminuje místa, kde se zdržujete. Díky vám jsou Teritoria oslabena a člověčina se šíří rychleji."

Čekal cokoliv. Ze všeho nejvíce se bál zahořklosti, jelikož Ekathe pro Teritoria krvácela a bojovala a brzy bez zaváhání obětuje život, a její rasa se jí takto odvděčila. Co ho však nikdy nenapadlo ani zvažovat, byl fakt, že to jeho milovaná vezme za pravdu.

Okamžitě byl u ní a tiskl ji k sobě, jelikož se zapotácela a byla tak bledá, že na chvíli vypadala jako smrt.

"Pse!" vykřikla a její hlas se třásl.

Ano? Iegere'jes vypadal jinak. Ne zcela jako pes, ale Dariae netušil, co na bytosti bylo špatně.

Je to možné? Dar svou družku objímal a zvažoval, kdo ho do soukromé konverzace zapojil, zda ona, nebo rodinný duch.

Na co se ptáte?

Je mé spojení s Jiným příčina tohoto všeho?!

Dariae se zachvěl. Jiný...?

Ne. Nejste příčinou výskytu člověčiny.

Ekathe vzlykla.

"Ven!" rozkázal Zie. Ostří v jeho hlase donutilo i distingovanou Pěnkavu k rychlému kroku.

"Yšeš'da'yšeš'da'yšeš'da..." chraptěla Ekathe a třásla se.

"Vše je v pořádku, tyranko. Není to možné. Je to pouze intrika Zrádce. Je to absurdní." Kdyby tušil, že si to mohla jeho družka vyložit takto, probral by to s ní v soukromí a dal si pozor, jak formuluje svá slova. Byl hlupák.

"Absurdní?" zeptala se a Dar v jejím hlase slyšel slzy.

"Nub. Člověčina byla hluboko zakořeněná i v jiných teritoriích, když se objevila u tvé bývalé země. Mimo jiné."

Hladil ji po vlasech a uvědomil si, že Pes nezmizel, ale stále sedí a zírá na něj...

Jeho hlava.

Čím déle se na ni díval, tím méně připomínala psa, ale...

Měl tvář elfa.

Jeho obličej.

Dar se zachvěl a Pes vycenil zuby v napodobenině úsměvu. Darova úsměvu.

Tři. Každý na ni položil ruku. Daay, Jiný a...

"Tigan," zašeptal Dariae jméno, které kdysi Ekathe vyklouzlo. "Tři," zadrhl se mu dech.

Záludný úsměv na jeho obličeji. Nelidské, prastaré oči. A náhle byl ie'jes pryč.

*

"Člověčina se mnohem dříve objevila a rozšířila u jiných rodů, s kterými nemáte žádné krevní svazky," zopakoval Garen Darův argument, když se po nějaké době opět setkali v princově pracovně.

"I kdyby se to pojilo ke krvi, vy to být nemůžete. Vydědili a odřízli vás, a teď jste krev Noeraeho," ozvala se překvapivě léčitelka.

Ekathe potřásla hlavou a nezajímala se o to, jak to vypadá, natáhla ruku a nechala Dara, aby ji držel. Cítila se lépe.

"O jakých problémech jsi mluvil?" zeptala se a odkašlala si, jelikož stále zněla ochraptěle.

"Kamenné srdce je na pokraji paniky, začínají ztrácet jistotu ve svou nezranitelnost. Hledají obětního beránka a Zrádce byl dokonalý dirigent. Není nikdo z julir'aegi, kdo by v hlavě neměl alespoň podezření, že bys to mohla být ty."

Ekathe dlouho mlčela. Situace na Dvoře musela být tak napjatá... a kdo byl jejím jediným obráncem? Pohlédla na Dara a v jejích očích byl strach. "Neudělal jsi nic, co by ti ublížilo, že ne?"

Její vlček zamrkal, na chvíli vyvedený z rovnováhy, a poté se melancholicky usmál a pohladil ji po tváři.

Neodpověděl.

Místo toho jí objasnil politickou situaci a jako už tolikrát předtím jí vysvětlil, co po ni bude potřebovat a jak se za jakých okolností chovat.

*

Seděla v koruně rodinného stromu a sledovala Srdce na obloze.

Její mysl byla pečlivě prázdná.

Stále se snažila odsunout fakt, že její Matka už není, do pozadí, neuvažovat nad tím, nepřipouštět...

Tak strašlivě to bolelo.

Vydědila ji, ale byla její Arisa.

Ekathe ji neochránila. A lidé její Matku... nedokázala nad tím přemýšlet.

Co však bolelo možná ještě více, bylo znásilnění jejího bývalého teritoria špinavou lidskou magií. Země musela tak trpět, rozežírána zaživa člověčinou. K tomu smrtí její vládkyně? Neochránila své bývalé Eri, přestože země o ní vždy pečovala s ničím menším, než naprostou oddaností a láskou.

Elfka se zhluboka nadechla a na mysli jí náhle vyvstala chvíle, tak melancholický úsměv. Další problém a další bytost, která byla její a kterou musela střežit.

"Vlčku, zahráváš si," zašeptala. Bylo to nepřípustné. Tak to nedovolí. Zamyslela se a jako první ji napadl L've. Ale ne, Dar ho neměl rád a neměl dostatečný vliv. Rima by měla, ale nenáviděla politiku a vyhýbala se jí. Všechny její kontakty na Dvoře byly takové – válečníci, ne politici.

Na chvíli se usmála, když ji napadla Illiaeran, přítelkyně Rimaery, s kterou vycházela docela dobře. Rozhodně měly na co vzpomínat, ten týden, kdy propily jedů, které by možná uživily menší rodinu po celý rok, a nekonečný zástup samečků, kteří je "lovili". I Jael měl světlé období a pár dnů s nimi pobyl...

Měla ale nejasný pocit, že Illi neměla jejího milence zrovna v lásce, navíc ji její funkce stavěla do přímého rozporu s tím, co by po ní požadovala.

A pak ji napadla osoba, kterou potřebovala. Usmála se, spokojená, že problém vyřešila, než ji opět dohnal smutek. Zaťala zuby, rozhodnutá se tomu nepoddat, a zabavila svou mysl tím, že vytvářela zprávu v elfském písmě.

*

Dariae svíral prsty s bílými klouby zprávu, která mu přišla, a cítil v duši chlad.

Doufal, že se mýlí, modlil se, ale...

Jeho nádherná, nezlomná tyranka. Se stínem v očích pokaždé, když zmínila Raffedora, se stopou bolesti, kterou nikdy nedokázala skrýt. Pro někoho tak zběhlého ve čtení aur jako byl on, nemohla skrýt takovou bolest. Obzvláště, když se živil smutkem, a ona mu ho tak často darovala.

Žádná emoce není dokonale oddělená. Všechny sebou nesou příchutě jiných, a především smutek měl tendence se melancholicky proplétat všemi ostatními a prohlubovat se tak.

Ekathe a její bolest pro to, že ji její vlastní Matka nechránila. I tam byla ta stopa delikátní, unikátní trýzně.

Pak, když nezachránila to mládě po smrti jeho matky a byla na hraně šílenství, tam bolest opět vyvěrala na povrch, mocná a destruktivní.

A tehdy věděl, i když se modlil, aby to tak nebylo.

Nakonec chápal její živelnou touhu po mláděti.

"Tak mladá," zašeptal. Příliš mladá a zjizvení bylo hluboké.

Zpráva v jeho prstech začala hořet a Dariae nechal její popel propadnout svými prsty, v duši ne horký vztek, ale ledovou nenávist.

Ten bastard přežil. Přežil i smrt své družky a pád jejich teritoria. Raffedor...

V mysli probíral své složky, skrytá tajemství. Plánoval.

Ozvalo se škrábání pařátů a princ se pomalu otočil.

Na okně seděla Vrána a sledovala ho, její černé oči lesklé jako malé perličky. Přesto v nich byla krvežíznivost a temnota.

Můj nejdražší služebníku, ozvalo se mu v mysli. Roztřásl se. Taková nenávist, delikátní zášť. Dej!

"S'Arisa'se," Zie klesl do pokorné polohy. Jeho mysl, před chvílí rozhodnutá Raffedora zničit, váhala.

Neslyšel Posla se pohnout, ale náhle cítil proti tváři pařáty. Byly něžné. Dar se přesto roztřásl, pamatoval si ostrý zobák a děs následovaný temnotou.

Ach ano, zranil tvou družku, protáhl hlas Temné bohyně a Dariae přes svůj strach prudce vzhlédl, pohlédl Poslovi do očí.

"Lady Ekathe není má družka," precizně a chladně pronesená slova. Jeho děs zmizel, jeho tělo účelně uvolněné. Sebe daruje, jeho tělo, duše i mysl byla Daayina ke hraní, ale Thaje nikdy.

Ne, není. Zatím. Přesto se v tobě zrodila taková nenávist, pro její bolest. Smích plný temnoty a šílenství.

Bezcitná kalkulace v Dariaeho mysli. Rozhodnutí nakonec nebylo nijak složité, za daných okolností. Chladně se usmál. "Uděláte mi laskavost, má bohyně, pokud Lorda Raffedora roztrháte na cáry... nakonec."

Spokojenost a souhlas v očích Posla. Nejoblíbenější z mých dětí, pochválila Daay. Nejsilnější. Nejinteligentnější. Nejvražednější a nejbrutálnější, pokud je třeba. Opět pohlazení pařáty. Posel vyletěl k oknu. Potěšil jsi mě, Dariae. Řekni si o laskavost. Nebude se k ní poutat žádný dar, odvětila a její hlas byl záludný, ale její slova konečná.

Zie, který při nabídce laskavosti strnul, se uvolnil. Daay rozdávala bolest a smrt, ale pokud nabízela laskavost bez daru, znamenalo to, že se nemusel obávat nože do zad, ani daru, který byl prokletím. Jelikož Daay věděla, jak o ní její ílška smýšlela. Většinu času si v tom libovala. Ale byly i chvíle, velice, velmi zřídka, kdy měla laskavou náladu a chtěla své děti odměnit ne bolestí, ale upřímnou pomocí.

Byla jejich Matka a milovala je, jakkoliv to mohlo vypadat jinak. Byla bohyní temnoty a šílenství, nemohla si při své podstatě pomoci. Dávala svým dětem to, co jí bylo nejdražší, a chtěla, aby jí chápali a přijímali.

Byl to důvod, proč jí Královská rodina začala sloužit, tisíciletí před jeho narozením. Viděli tu malou slabost, a jelikož byli jejími výtvory, měli ji také – a kvůli ní se zavázali a prokleli všechny své potomky.

Dariae svou laskavost pečlivě zvažoval. O bezpečí Ekathe požádat nemohl, jelikož by tím oznámil, že se stala členkou Rodiny. Stejně tak nemohl získat přímou pomoc ve válce, už na jejím začátku Daay oznámila, že nebude zasahovat. Během let, především na počátku, si vyžádali všechny odpovědi, které potřebovali, způsob, jak bojovat proti mlze z Brázdy, jak se bránit chladnému železu, jaké zbraně použít, čemu se vyvarovat. Jak negovat lidskou magii.

Více informací o Žezle? Zie přimhouřil oči. Žezlo. Anirulae.

"Má bohyně, chraňte prosím Anirulaeho. Je mým přítelem a slyšel jsem, že má v poslední době za patami psy, které měl už dávno někdo utratit. Přestože má po boku věrné druhy, není to dost a jsou štváni jako zvěř." Nemělo to být možné, ale Dariae si byl jistý, že viděl lstivý úsměv tam, kde byl pouze ostrý, lesklý zobák.

Tak šlechetný, synu Raenewen, dcery Raei.

Vrána zamávala křídly a Posel byl pryč.

Dariae klečel na zemi a znepokojeně se mračil, jelikož Daay zasyčela jméno jeho Arisa s podtónem nenávisti. Zachvěl se. Jeho Matka riskovala, když se obětovala pro možnost elfů vyznat nové bohy, ale až teď ho napadlo, jak za to mohla zaplatit – že ji Daay nemusela pustit zpět do koloběhu života bez toho, aby se mstila.

Opřel se o ruce, které se chvěly. Zhluboka dýchal a uklidňoval se. Poté se vydal hledat svou drahou tyranku. Potřeboval ji obejmout. Nejspíše ji svede a ztratí se v ní. A ona mu dá vše, co po ní bude chtít. Jelikož to byla Ekathe.

*

Navzdory všemu, co se stalo, co její Matka udělala, Ekathe Ewaelliru milovala. Nemyslela si, že by to jiné ílško mělo jinak. Mohli si to namlouvat, možná tomu i uvěřit, ale rodič bude vždy rodičem a potomek bude toužit po jeho lásce a ve skrytém koutku svého srdce ho, i maličko, milovat.

Opravdu Arisa'se milovala.

Strávila čtrnáct dní v killores, kdy se nepřetržitě modlila, než ji její smysl pro povinnost donutil znovu se vrátit do boje.

Nedokázala fungovat. Milovala svou Matku až příliš. S postupem času se stávala méně a méně použitelnou, jak jed její bolesti pronikal hlouběji do její duše. Tak navštívila Netrpělivost a nechala si vzít vzpomínky na svou Arisa, jelikož jinou možnost neměla. Nemohla si dovolit čas, který by se utápěla v žalu, tak promrhat.

Rie‘ymue byla velice, velice dobrá. Na její žádost jí vzala tolik, že ohledně Lady Ewaelliry necítila nic. Dlouhou dobu totiž nechávala kněžky, aby vzali jen malinkou část, pouze aby nezešílela. Původně tak konala, jelikož její tatínek považoval schovávání před emocemi za zbabělost. Později bylo jednoduše dobré vědět, jak se se svými emocemi vypořádat, i když hrozilo, že ji to může poškodit. Byla to výhoda, především na bojovém poli, kdy kněžka po ruce vždy nebyla, o to více u důstojníků, kteří pod tlakem museli dělat okamžitá rozhodnutí po delší dobu.

Mělo to však i negativní dopady. Poslední roky kvůli tomu její mysl fungovala jinak. Prožívala emoce, i když je rie‘ymue vzala. Ekathe nebyla trénovanou kněžkou. Ale věděla, že proces vynětí vzpomínek pracoval na principu její mysli, která byla přesvědčena, že emoce necítí. Nebylo to zcela odebrání pocitů, spíše utlumení jejich intenzity, nebo spíše míry uvědomování si a akceptace emocí.

V jejím případě ten zásah jednoduše nefungoval. Jakmile měla zárodek emoce, její mysl ho vypěstovala zpět do jeho původní intenzity. To si nemohla dovolit. Tak věděla ohledně své Matky pouze chladná fakta a emoce si znovu vytvářela. A že si od zimy o své Matce vypěstovala smutný obrázek. Po pouze několikadenním rozhodování se ji rozhodla ze svého života odstřihnout, jelikož si doopravdy titul její Arisa nezasloužila.

Netrpělivost, která byla zasvěcená do temné pavučiny Ekathina emocionálního života a představena traumatům a šokům, které prožila, byla překvapená, možná spíše zaskočená tím, jak dobře vše zvládala. Možná i vyvedená z míry jejím pragmatickým rozhodováním.

Ekathe to připisovala jaru v její zemi. Vše rostlo, rodilo se a bylo plné života. Její Eri ji milovalo. Na rozdíl od její Arisy.

Byl čas začít znovu. Třebaže jen na chvilinku.

Později, v létě, z ní pak zbytky stínů smyla čirá radost toho být jedním se svou zemí, přinášet štěstí těm z jejích poddaných, kteří to přijali.

A měla Dara.

Tudíž navzdory nebezpečí odstranění tak fundamentální části její paměti, jelikož elf bez minulosti se mohl stát prázdnou schránkou a byl náchylnější k tomu se stát temným, byla v pořádku. Nakonec, měla jinou možnost?

Po dvou ročních obdobích už ji každá myšlenka na Arisa'se nemohla bodat jako nůž. Uvědomovala si, že kdyby ji její Matka ochraňovala a vychovala tak, jak správně měla, nacházeli by se v naprosto jiné situaci. Nemusela by se vše v takovém spěchu učit. Nejspíše by v první řadě ani neměla zlomenou magii. A momentálně by se svými chlapci do sebe nebušili zbraněmi, aby unikla frustraci z toho, jak ji ze sevření uniká i ta nejjednodušší magie. Ach ano, už dokázala být se svým Eri jednou a doslova měnit krajinu dle svých přání. Vědomě ovládat počasí.

Ale to vše byla brutální síla.

Tu bude potřebovat, ano. Ale ještě důležitější byla preciznost a právě to, chvilkové rozhodnutí, nuance kouzel, to vše bylo mimo její dosah. Věci, které se mohla naučit pouze opakováním a zvykem.

Zelenooká milovala být v armádě. Byl to její domov. Ale fakt, že se cítila dokonale v souladu ve válce v kontrastu s faktem, že postrádala cit a intuici Matriarchy, byl demoralizující. Její instinkty Matky nahradily reflexy Válečnice. Excelovala v boji s holí nebo v tanci mečů a byla zatraceně dobrá bojovnice. Na každý sebemenší detail magie Eri se musela soustředit a nedělala intuitivní skoky, které by pro ni měly být přirozené. Její mysl a magie byla vycvičena jinak.

Nebo možná jen mysl, magii nikdy moc neužívala.

Ucítila krev a zamračila se na nováčka, který neuskočil dost rychle. Mohl, byl dost mrštný, ale ten bastard čekal, že ztlumí ránu. Zastavila se a zvedla ruku, aby zarazila i ostatní své protivníky. Bojovali pět na jednoho, jelikož chtěla své chlapce naučit bojovat ve skupině a především v chaosu.

"Vojáku," odvětila Ekathe příjemně. Raak, jak viděla koutkem oka, strnul a velice opatrně schoval nože, ustupoval. Ostatní nováčci, které Kyru naverboval, inteligentně následovali jeho příkladu. Ale ti neměli starou krve v žilách a nemysleli si, že je to ochrání.

"Ano, pane?" výzva z tónu zraněného nováčka odkapávala. Došla k němu a pak ho hřbetem ruky udeřila. Elf vyjekl a spadl na zadek.

Nepraštila ho plnou silou. Dokonce ani pěstí. Ale měla před sebou rozmazlené mládě, které si hrálo s meči a myslelo si, jak brilantní je. Musela uznat – génius s mečem byl, poslední její soupeř se stejným potenciálem byl Rew. Ale to mládě teď bylo v armádě, a jelikož si to jeho Rodina vydupala, byl v její jednotce. Jako v každé armádní struktuře, všude platila pravidla. Ten zelenáč neuposlechl její rozkaz bojovat vším, čím byl. Kdyby to udělal z přijatelného důvodu, nechala by to být. Ale to štěně vyzývalo její autoritu.

Vzhlédla, jelikož vycítila svého druha. Lehce omluvně se na něj usmála. Zbožňovala Dara a uctívala ho za práci, kterou s julir'aegi vykonával. Ale to, že ji každou chvíli přistál v jednotce jedinec, jako byl červ před ní, to jí hrálo na nervy a netušila, jak dlouho to ještě vydrží. Měla v jednotce zdravé jádro. Veterány, kteří si prošli vším, co na ně Brázda mohla vychrlit, a mohli se tak pyšnit jizvami přeživších, ale...

Prohlédla si mládě před sebou a přimhouřila zamyšleně oči. Křest ohněm, to mu scházelo. Všem, kteří si mysleli, že byli nedotknutelní. Potřebovali vidět trochu své krve. Fakt, že byli daleko od bojové linie, neznamenal, že byli doopravdy v bezpečí.

Usmála se.

"Ekathe," doneslo se k ní Dariaeho varovné zamumlání. Mávla jeho směrem rukou a pohlédla na samce, který klečel na zemi a sledoval ji obezřetně jako vzteklého psa. Inteligentní a ne až tak arogantní, nakonec přeci jen existovala naděje z něj ještě něco udělat.

"Jsi dobrý šermíř, samečku?"

"Ano, má Lady."

"Několik bojovníků zmínilo, že jsem také ucházející. Zkřížíte se mnou meč, Lorde?"

"Pane," Kyru k nim došel a upřeně ji sledoval. "Je to jen pošetilý zelenáč. Vyroste z toho."

Sameček kmital pohledem z ní na svého velícího důstojníka a věděl, že byl v průseru, jelikož rysy měl napjaté. Kdyby ustoupil, nechala by jej jít, ale...

"Velmi rád, má Lady."

...byl příliš stará krev, aby takovou urážku nechal být. Uculila se a voják před ní strnul. Zbledl, jako by uviděl svou smrt.

"Ekathe," ucítila na rameni ruku a pohlédla na Dara.

"Ano?"

"Jak je možné, že tvá aura už není protknutá temnotou, a přesto dokážeš jediným pohledem mrazit krev v žilách?"

"Není to věc, kterou na mně miluješ, vlčku?"

Dariae si povzdechl a pohladil ji po tváři. "Šetři ho. Je mládětem důležité samice, kterou nechceš rozzuřit."

"Koho?"

"Lady Umaei."

"Lady Umaei nebyla tak špatná." Nenechala si nic líbit. Byla tvrdá. Nedivila by se, kdyby byla příbuzná Plukovníku Davariové, jelikož postřehla pár společných rysů.

"O tom nepochybuji," zabručel si pro sebe Dar a Ekathe se pobaveně uchechtla. Vzala ho za ruku a něžně políbila do dlaně. Zie nehnul brvou, ale na okamžik ji polaskal aurou.

"Co zde děláš? Obvykle nesleduješ mé tréninky. Nečekaná návštěva?"

"Kyru se obával, že se chystáš zabít toho ubohého samečka, a zavolal si pro posily." Řečeno s naprosto vážným výrazem. Ekathe se nahlas rozesmála a Dariaemu v očích tančil smích, i když si elfka nebyla zcela jistá, že vtipkoval.

Pohlédla bokem a sledovala vojáka, který mezi nimi kmital pohledem. Jak blízko stáli, jak přirozeně se dotýkali toho druhého. Ale co z nějakého důvodu zachytilo jeho pozornost nejvíce, to byla Darova ruka nenuceně položená na jejím těle, zpola mizející v její uniformě a hladící křivku jejího zadečku. "Vyzval mě k souboji s meči."

Dariae strnul.

"Neboj se. Nežeru mláďata."

Její vlček na ni pohlédl, obočí pozvednuté, poté ji plácl po zadku a s pobaveným uchechtnutím nečekaně mrštně vyklouzl z jejího dosahu dříve, než se mohla mstít. Plýtvat na něj jehlicemi... hrála si s jednou, sledovala, jak chytře kličkoval v davu elfů, a s širokým úsměvem se obrátila ke svému souboji.

Pak zkoumala zuřivost, která na nestřežený okamžik zahrála v očích samečka. Strnule se postavil, bez dovolení došel k okraji tréninkového pole, kde na něj už čekal nějaký z jeho kamarádů a podával mu meč. Pak se k ní otočil, v očích výzva.

"Jsi naštvaný. Proč, vojáku?" zeptala se klidně, když se rozcvičovali a zkušebními výpady testovali toho druhého.

"Nemáte právo se ke mně tak chovat. Nejsem jeden z vašich vesnických vidláků," zavrčel.

"Bunabu. Nelži mi, samečku. Pro vztek takřka nedokážeš přemýšlet racionálně. Proč?"

Zaútočil s veškerou brilancí a energií mládí. Byl rychlý jako had a našlapoval lehce a jistě jako kočka. Měl dobré učitele, ale neměl instinkty zabijáka.

To nevadilo, Ekathe je do něj vtluče.

Vlastně, elfka odtancovala od samečka na zemi, který vztekle otřel slzy bolesti ze své tváře. Jeho prsty šermířské ruky byly přeražené. Docela se bavila a dokonce zvažovala, že na toho pošetilého samečka nebude tak tvrdá, když udělal stupidní chybu. Poprvé. Musela uznat, že měla špatnou náladu. Měla permanentní špatnou náladu, pokud okolo nebyl Dar nebo pár ostatních vybraných jedinců, a její pohár trpělivosti přetékal rychleji, než by měl.

Tancovala, zkoumala pohyby svého protivníka a katalogizovala jeho chyby. Věci, které ho bude muset odnaučit a které mu ještě musí představit. Naučili ho velmi dobře a představoval by uspokojujícího žáka Byla takřka škoda jeho jemnější finesy lámat, aby ho mohla naučit válečné triky. Přehodnocovala rozhodnutí ho zařadit do pevného postavení jednotky, když byl zcela zjevně skvělým šermířem, který může tancovat sám o sobě.

Jako kdysi Rew.

Rozhodně uzamkla smutek ve svém srdci a zamyšleně mladého samečka odzbrojila, když viděla, že se dostal na hranice svých sil. Brutální ranou ho dostala na záda. Praskly kosti, možná to s ranou do žeber přehnala? Na zemi se okamžitě vytvořily malé loužičky krve, nijak s drobnými řeznými rankami nešetřila. Ale také dobře, možná bude poslouchat.

"Proč jsi byl tak rozzuřený, samečku? Mohl jsi náš tanec začít mnohem lépe, kdybys byl rozvážnější. Příliš ses na začátku unavil."

Klečela vedle něj. Jeho tvář byla stažená bolestí a třásl se vyčerpáním. Vlasy měl zpocené... ne, byla to spíše krev z rány, kterou mu uštědřila do hlavy. Chvíli mlčel, ale vřelo to v něm, bublalo a bolest také se sebeovládáním nepomáhala...

Až jeho aura vybuchla a krátce nato následovala jeho slova:

"Nikdo nemá právo se k vám chovat jako k vesnické děvečce, kterých za sebou zanechal zcela jistě tucty!" zaúpěl a chytil se za žebra, na tváři další prameny slz.

Okamžik trvalo, než jí došlo, že mladý elf narážel na Dara.

"Vadí ti, jak intimní se mnou Dariae‘Zie je?" zeptala se.

Sameček odvrátil pohled, rudý, a měla podezření, že z námahy to nebylo. Chytila ho za bradu a zkoumala jeho výraz, tvrdohlavost v jeho pohledu.

"Proč ses nechal zranit, ty hloupý elfe? Abych si tě všimla?"

Zachytila jeho zápěstí dříve, než měl možnost dotknout se její tváře. Prudce se zvedla a došla ke Kyruovi, aniž by se ohlédla. Jasně cítila touhu a zoufalství z aury samečka za ní, dokonce silněji než bolest. To byl její duch těla v pozoru a pil každou kapku té delikátní energie zraněného masa.

"Ať mu někdo pomůže dostat se k léčiteli. Co se týče výcviku – chci jednotku o sedmi elfech, dva veteráni, zbytek zelenáči. Chci je mít hlídkující podél Trhliny, ať se otrkají. Nestahuj nikoho z aktivní služby kolem Brázdy, vezmi muže z mé osobní hlídky."

"To nemůžeme, Lady," Kyruovi se zalesklo v očích.

"Můžete. Budu s Darem a budou mě hlídat jeho strážci."

"Jejichž povinnost je jako první k Zie. Stejně jako pro něj budete bojovat vy." Její zástupce si ji prohlížel a vypadal takřka uraženě, jako by snad na něco takového doopravdy kdy skočil. Lstivě se usmála.

"Slibuji, že po pět dnů, kdy budou mí strážci pryč, nevytáhnu paty z rodinného stromu, pokud to nebude nevyhnutelné. Ani nebudu přijímat žádné návštěvy."

"Den."

"Tři."

Kyru se mračil. Znal ji a věděl, že lepší nabídku nedostane. Když nic nenamítal, pokračovala: "Tři dny ti zelenáči budou aktivní, čtyři zpět na tréninkovém poli. To by je mělo probrat. Nechám na tvém úsudku, kdy tyto výlety zatrhneš."

Navzdory tomu, že na ni byl její zástupce rozzlobený, jelikož ho zanechala v bezvýchodné situaci, koutky rtů mu nad jejím popisem hlídky u Brázdy trhly nahoru.

"Velmi dobře. První známka nepokojů a mám svolení vaše hlídky zdvojnásobit. Stáhnu je z oblastí za hranicemi teritorií," dodal. Nakrčila obočí.

"Co víš a já ne?"

Přes Kyruovu tvář padl stín. "Mezi vojáky se šeptá, že se chystá vzpoura. Příliš mnoho nového masa, které zde nechce být."

"Brázda by je mohla vyléčit z lenošení."

"Jste krutá, pane." Kyru ji, v záchvatu vzácné náklonnosti a potřeby doteku, objal a zabořil jí tvář do krku.

"Cože ta přehršel lásky?" škrábala ho něžně po zádech.

"Všimla jste si, lady?"

Nedalo se nevšimnout si. Nejprve to elfka přisuzovala faktu, že společně s Lady Ewaellirou ze své duše vymýtila i mnoho temnoty. Bez aury, která při doteku kousala, se poddaní už tolik nebáli a pokoušeli se ji poznat, nebo alespoň pochopit a soudit spravedlivě. Možná to z části i byla pravda. Ale později zaznamenala, že se náhlá náklonnost neprojevovala u všech stejně. Více se dotyků dožadovali elfové, kteří jí byli blízcí, zatímco u cizinců byl strach v očích nahrazován jinou emocí – až nepříjemnou pokorností a respektem, který si nijak nevysloužila. "Co je to?"

"Zeptejte se vašeho partnera, ten to vysvětlí srozumitelněji. Já mohu říct pouze to, že musím."

"Hmm," prohlížela si ho a stále cítila auru zoufalství mladého samečka v zádech, jako hořký, delikátní jed.

58, kapitola | Úvod | 60, kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu