VV: 55, kapitola

55, ...Jaelův stín

Dar si sedl na postel, hned vedle spícího těla své milenky. Pohladil ji po tváři a pohled mu sklouzl ke korálku, který měla vpletený do osamělého pramenu vlasů. "Jak mohl ten had získat přátelství někoho, jako je moje Ekathe?" zeptal se tiše.

"Poručík je správná samice. Dokáže i v těch nejhorších probudit něco dobrého. Vidí naději, a proto je nedokáže zavrhnout, i když je špíny tolik. Prokletí Matriarch, řekl bych," odtušil Riel. Přestože ji neměl rád, dokázal o ni mluvit tak obdivně. Alespoň před ním. "Přesto... nechápu, jak s ním dokáže vydržet delší dobu. Ten elf je jako vzteklý drak, kouše i ruku, která ho krmí." Na chvíli se zarazil. "I když... choval se jinak."

Dar zaťal volnou ruku v pěst. Jeho strážce pokračoval: "Kdybych nevěděl, kdyby to nebyl Jael Had... řekl bych, že je to prostě elf. Cítil bolest, a zoufalství, a strach. Pro Lady Ekathe, kvůli Lady Ekathe." Zaváhal. "Otevřela se, nabízela radost. Myslím, že mu pomáhala cítit emoce. Netušil jsem, že je něco takového možné."

Dariae mlčel.

Riel si povzdechl.

"Ani jsme netušili, že se Jael a Kiri znají. Jak?" zeptal se nakonec. "Jael mě nenávidí. Kdyby byla Ekathe jiný druh samice, lehce by mi pro něj mohla bodnout nůž do zad. Hůře, sbírat pro něj informace. Ovlivňovat mě bez mého vědomí."

"Nerad to uznávám, pane, ale... myslím, že se ten had o poručíka doopravdy stará. Nedělá to jemně a sofistikovaně, ale tvrdou silou. Je skoro nemožné, aby nikdo nevěděl, že je mezi nimi nějaké spojení... pokud by to Jedový záměrně nemazal za podpory svých jedů. Nebo trochu permanentnějšího nože."

"Takže Jael vymazal veškerá pojítka mezi nimi, aby ji ochránil," Dariae se chladně rozesmál. "Měl proč. Ekathe to netuší, ale může být ráda, že ještě není nasedmkrát mrtvá. Smrt by možná byla lepší varianta. Ten hajzl. Má se od ní držet dál, když ví, co jí jeho přítomnost způsobí," povzdechl si a promnul si spánek. "Kdybych to jen věděl dříve... ta ironie, mám v rukou zbraň, která by tomu bastardovi mohla ublížit, a nemůžu ji použít."

"A on to věděl. Právě proto vám ji také ukázal, pane."

"Právě proto mi ji také ukázal," souhlasil. "Srazila ho do bláta," ozval se pak pobaveně.

"Také mě to zaujalo. Poručík si proti němu musela vyvinout protilátky,"

"Myslíš, že používal jed?"

"Ale ano. Ten hajzl se bavil příliš proto, aby to neudělal. Také se neovládal. Jael Had nikdy nebyl znám tím, že dokáže udržet své jedy na uzdě." Riel se zamračil. "Nebo se možná Lady Ekathe naučila jedy izolovat. To není daleko od toho samostatně je vyrábět. Pokud ho znala dlouho a její tělo se přizpůsobovalo jeho... zdá se, že mít za přítele Jedového má přeci jen nějaké výhody."

"Neřekl bych," odtušil Dariae chladně.

*

Ekathe stále spala. Dar ale nebyl znepokojený. Jael by jí nedokázal ublížit, této elfce ne. Pěnkava navíc neřekla nic, co by naznačovalo nebezpečí. Tak, když večer ležel vedle ní, bdělý a vyčerpaný, měl náhle čas na své myšlenky. A chyběly mu dlouhé diskuze, které si zvykl o nocích se svou družkou mívat.

Možná byl trochu znepokojený. Chyběl mu Ekathin hlas. Bez něj bylo v noci tak... ticho. Jen on a jeho myšlenky. Temné vize budoucnosti.

Ležel, uvažoval a náhle si překvapeně si uvědomil, že se má před Jaelem na pozoru, že mu nevěří, ale už tu nebyla ta řezavá bolest, která byla přítomná pokaždé, když svého bývalého milence potkal. Nebylo to proto, že by pro něj už nic necítil. Ale už necítil tak moc. Jistě, stále ho hnala touha mu ublížit. Ale už by pro to neobětoval vše. Už to nebyl jeden ze základních smyslů jeho života.

Riel měl pravdu. Ať to bylo jakkoliv, s Ekathe Jael cítil. Dariae to viděl v každém slově, gestu, výrazu očí, když spolu mluvili.

Vzpomínal na svá mladá léta, na dny, kdy se utápěl v pozornosti Jedového, a nic z těch emocí v jeho bývalém milenci nenašel. Nic k němu necítil, Jael Had, jen využil lásku mladého elfa, aby dosáhl svých cílů. Tak, jak to jeho druh dělával po staletí.

Jedový.

Bezcitný.

Až na Ekathe, která mu nějakým způsobem dokázala propůjčovat emoce, stejně jako dokázala užívat magii na skořápky. Která dokázala nemožné.

Odpočíval a jeho duše už neplakala pro zradu svého milovaného, protože nakonec pochopila, že ho Jael nikdy doopravdy nemiloval. Konečně si to přiznal, v tichu noci, s jeho družkou po boku.

Jeden nemohl zradit něco, co nikdy necítil. Nevlastnil.

Mohl obviňovat jen sebe a svou hloupost. Viděl vše náhle v jiném světle. Zvažoval, zda to byla doopravdy láska, co cítil, co se stalo nejdůležitější věcí v jeho životě, nebo to byla pouze potřeba a závislost?

Hladil svou družku po paži a uvědomil si, že k Jaelovi nikdy necítil to, co prožíval s Ekathe. Kiri nemiloval, zatím ne. Ale jejich přátelství sahalo hlouběji, než cokoliv měl s Jaelem. To byla také hořká pravda.

Protože následující roky po Jaelovi padal Dariae hlouběji a hlouběji. Celý vzteklý na svět se schovával za lží zhrzené lásky, protože to bylo jednodušší než přiznat, že byl naivní a hloupý a udělal chybu. Vztekal se jako ílško, a vyváděl dobu delší, než na jakou měl nárok.

Tak ho potřeboval. Ale nebyla to láska. Byla to závislost. A pýcha.

Dlouze si povzdechl a zabořil Ekathe tvář do krku, stočil se kolem ní a spokojeně vnímal teplo jejího těla, vůni její kůže, temný dotek její duše.

Byl tak strašlivě zranitelný, ona ho dělala takovým. Jeho družka. Jeho slabina. Jeho největší dar.

i‘Ekathe.

Rozhostil se v něm klid, když se její duše mimoděk natáhla po jeho a jejich okraje napůl vymizely, z části splynuly. Bylo to tak zatraceně iracionální. Logicky věděl, že jen proto, že její vůně uklidňuje jeho tělo, neznamená to, že je v bezpečí. Byl to prostě jen koktejl chemikálií. Věděl, že její aura ho neochrání před útoky, byla to magie, která souzněla jejich duše. Ta je neochrání před intrikami Dvora, a jeho tyranka už určitě ne. Byla vše, jen ne politický tvor.

Přesto se nikdy necítil tak v bezpečí.

Magie, Kath nebo možná Daay vytvořila něco mocného, nádherného a monstrózního zároveň, když vznikalo toto pouto mezi druhy. Děsivého, tak.

Samci vůči tomu byli tak bolestivě bezbranní, a přesto netoužili po ničem jiném. Destruktivně, řekl by. Nechali by se zničit spokojení.

Jako on.

Stočený kolem své družky, s okraji jejich aur propletenými tak rizikově blízko počátku pouta, spokojeně usnul.

*

Byl na břiše. Jael ho hladil po zádech a bral si ho. Myšlení Dariaeho se zamlžovalo. To bylo způsobené působením jedů jeho milence. Po chvíli byl tak zdrogovaný, že ani necítil, když Jael skončil. Jen ho pak viděl u své hlavy a zoufale se otíral líčkem o jeho stehno, tak dychtivý potěšit. Jael se chladně, tak odměřeně usmíval. Z jeho přirození kapala temná tekutina.

Krev.

Pak na svém těle ucítil cizí ruce. Nedokázal se pohnout, působení jedů ho úplně paralyzovalo. Když jej Jael hladil po tváři, ani nechtěl.

Bylo jich více než posledně, mísilo se v něm znechucení s touhou Jaela potěšit. Jeho hrdost proti lásce ke staršímu samci.

A pak, i navzdory Jaelovým jedům, ucítil bolest a trhl sebou. Jeho milenec vzhlédl a zamračil se.

"Bonukae," odvětil tiše, výhružně. Kronikář na to nedbal. Dar cítil, jak brutálně si ho bral, jak do něj zarýval nehty a se škodolibou radostí mu ubližoval.

"Děvka. To je náš Zie. Královská děvka," syčel. Pak ho kousl do ramene a Dariae vykřikl, trhal sebou, snažil se dostat pryč, jelikož byly hranice, které elf překročit nesměl. Pohlédl na svého milence a doufal, že mu pomůže...

Kronikář se chladně zasmál, když je Jael sledoval nezúčastněným pohledem, pouze se dotkl jeho tváře a Dar neměl jinou možnost než se uklidnit.

Ležel, jen napůl při vědomí, a Bonukaeho nenávistná slova se mu plazila po kůži, cítil jeho jazyk, který hladově slízával jeho krev, cítil další rány...

*

Dariae otevřel oči a strnule ležel.

Sen.

Roztřeseně se nadechl. Donutil se uvolnit ruku vpletenou ve vlasech své milenky a její nakrčené čelo se vyhladilo.

"Promiň, Kiri," zamumlal a chtěl ji políbit na tvář. Nedokázal se však donutit. Dozvuk snu v něm stále rezonoval a náhle nechtěl, aby stejné rty, které v minulosti užíval k potěšení ostatních, pošpinily její kůži. Potřeboval se umýt.

Zároveň však byl z noční můry roztřesenější, než si přiznával, a nedokázal se donutit z temné aury své družky odejít. Přitiskl ji k sobě. Uvolnila se do křivky jeho těla, její duší probleskla náklonnost a zamumlala jeho jméno.

"Ach Kiri," zašeptal.

Ležel a přemýšlel. S lítostí vzpomínal na naivního mladého samečka, kterým byl.

A Kronikář. Lord Bonukae, který si ho tak brutálně vzal. Bylo to tak dávno a Dariae vzpomínky mimoděk pomíchal. Jelikož Kronikář ho tak hořce nenáviděl už předtím, než mu svedl takřka každého ženského a pár mužských členů rodiny a zajistil, že nebudou mít žádnou budoucnost. Udělal to právě kvůli té noci, ne naopak, jak si posledních pár století myslel.

"Co jsi říkal?" zeptal se Ekathin hlas ospale. "Nechtěla jsem ti ublížit," řekla pak spíše ze zvyku, ale myslela to stejně upřímně. Kolikrát se tak probudili, jelikož Dara vytrhla ze spánku její aura a ostrá emocionální bolest, když snila o hororech Sladkého hnízda?

Lehce se dotkl jejího temene. "Jsou to vzpomínky, ne ty. Spi, drahá."

Chvíli mlčela. "Jael?"

"Odjel."

"Je to Jael, kdo vnesl do tvých očí temné stíny?" převalila se na něj a starostlivě ho sledovala, její štíhlé tělo proti jeho tvrdé a podivně těžké na to, jak drobná byla. Ale jeho tyranka byla samý sval a své tělo brala jako zbraň, kterým také bylo.

Pokrčil rameny a pak se líně usmál. "Jsi nádherná."

"Hm..." položila mu bradu na hruď, její oči ospalé. "Chtěl bys..." Ekathe si olízla náhle suché rty, cítil z ní náznak nervozity. "Chceš, abych se tě dotkla?"

"Ši," odvětil nakonec stejně tiše, vědom si faktu, kolik ji stálo se zeptat. Nechal se opatrně zabalit do aury její duše, konala tak přepečlivě, že měl chuť se rozesmát. Jen tak tak odolal. Pak se k jeho překvapení otevřela více, roztřeseně ho nechala nahlédnout tak hluboko, jak jen mohla, a tam... tam našel, co schovávala před celým světem.

Malou jiskřičku té nevinné, naivní samičky, kterou bývala. Něžně se dotkl té slabé, zlomené melodie. Nechala ho, přestože cítil, jak bojovala se svými instinkty, jak žárlivě to střežila, a jak se většinou snažila zapomenout. Jelikož to byla jednoduchost a krása... ale také šílenství. Znal všechny tóny a ozvěny nepříčetnosti.

Cítil se doma. Nikdy s nikým nebude více propojený. Laskal její křivku zad, ona mu nohou líně hladila lýtko, a věděl. Cítil to a bylo to nevyhnutelné a on byl příliš unavený a popravdě i neochotný s tím nadále bojovat.

"My tu budeme a oni už se dávno změní v prach..." zašeptal.

*

"Hm?"

"Budu tě držet ve svých pažích

Ve tvé bolesti

Žít ve tvém šílenství

Krásná a jediná

Budu prosit

Budu se radovat

Má a věčná

Se smíchem budeme tancovat

V trýzni budeme bojovat

Až spolu stvoříme

Tvým dechem a mým hlasem

Jedni a jediní

Budeme a oni už se dávno změní v prach

My jako stín v našich ílškách

Zazní naše píseň a oni se už dávno změní v prach

A Srdce bude v nás a naši érše uctívat."

"Ach Dare..." objímala ho, když jejím tělem vibroval jeho hlas. Byla to sloka z jediné elfské Písně, věčné. Věděla, že kdyby ji zazpíval a použil io, mohl tím spustit jejich pouto. I když ji pouze recitoval v obecné řeči...

"Tak velmi bych si přál se s tebou milovat, ale jsem po Jaelovi tak plný zuřivosti," odvětil tiše.

Mlčky ho políbila na bradu. Objímal ji a ona se mu otevřela a nechala ho číst...

Nakonec si povzdechl. Převalil se na ni, koleny ji donutil více roztáhnout nohy a pak ucítila takřka bolestivou slast.

"Dariae, jsem v posteli s tebou, ne s tvou magii," odvětila jemně, když zarazila jeho ruku brnící magií.

Pohlédl na ni.

"Přestaň používat svého ducha. Chci tvé maso," pokárala ho. Dlouho na ni hleděl.

"Toto mi už velmi, velmi dlouho žádná milenka neřekla," zamumlal jí nakonec do rtů a hluboce ji políbil, tak kompletně a žádoucně, že na chvíli ztratila pojem o světě. Miloval se s ní, ale byl, jak nakonec řekl, rozzuřený. Pouze potřeboval a nakonec skončil dříve, než vyvrcholila i ona, a zanechal ji nejenom vzrušenou, ale i lehce zraněnou.

"Tohle chceš?" zeptal se s pohledem odvráceným. Objala ho.

"Bylo to krásné."

"Ekathe," pohledem ji obviňoval.

"Potěšení plyne stejně tak z toho dávat jako přijímat. Copak jsi zapomněl?" mnula mu svaly na ramenou. Po chvíli se uvolnil a povzdechl si.

"Příliš dlouho na Dvoře," zamumlal a Ekathe pochopila, že to byl jistý druh omluvy. "Stále očekávám, že po mně někdo něco chce. Nebo smění..."

A Jael.

"Ublížil jsem ti hodně?" zeptal se pak tiše a temně se zasmál, když jen zabručela. Rukou ji laskal po kůži a jeho slabý léčitelský dar hledal a tišil bolest, kde bylo potřeba. "Byl jsem tak strašlivě rozzuřený, že jsem tě poslechl a stáhl ducha slasti, i když jsem tě bolesti mohl uchránit. Ale chtěl jsem tě potrestat..." povzdechl si. Pevněji chytil její vlasy a odvrátil její obličej od svého, jako by nechtěl, aby mu četla ve tváři. Nechala ho, především proto, co cítila v jeho auře. Takový chaos. Tolik bolesti.

"Bál jsem se. Takřka jsem se nedokázal donutit tě dotknout, tak špinavý jsem si připadal. Pak se strach změnil v zuřivost a nedokázal jsem se zarazit. Takový je tvůj druh dobytek," zasmál se hořce.

Nebyla dobrá se slovy a bála se, že pokud řekne něco špatně, intimita a pouto mezi nimi se pokřiví. Nechtěla mu ublížit ještě více. Tak ho pouze mlčky objímala a aurou se snažila říct vše, pro co nenacházela slova. Přesto se temnota v něm nezmenšila a nijak ji neutišil. Nakonec ho políbila na rameno a rozhodla se to ignorovat. Když si s tím nedokázala poradit, nemínila do toho šťourat a celou věc ještě zhoršit.

"Nejsi hladový? Tvůj duch smutku," promluvila do stínů jejich ložnice.

"Iš," odmítl po chvíli. "Ale i tak se najedl."

"Ach, ty můj vlčku."

Chvíle ticha. "Vlčku?" zeptal se velice neutrálním tónem hlasu. Ekathe se tiše uchechtla.

"Můj nedisciplinovaný, líný, rozmazlený vlček."

"Ekathe," v jeho hlase byla neochota opustit vážné téma, jeho potřeba se potrestat, touha být potrestaný jí.

"Oh, příliš nemajestátní pro Zie? Takže už nechceš žádné drbání na bříšku?" škádlila ho, záměrně nečetla jeho duši, kterou tak nápomocně otevřel. Po dlouhé chvíli si frustrovaně povzdechl a pohlédl ke stropu s bezmocným výrazem.

"Bezcitná tyranka. Tak příšerná politička."

"A ty jsi můj zákeřný, vychytralý vlk. Jsi divoký, někdy je tvou přirozeností kousat. Jako všechny nezkrocené, majestátní bytosti. A přesto by vlk zemřel pro svou družku a mláďata bez zaváhání. Rozený ochránce." Hladila ho po zádech. "Prvorozený. Zie," šeptala.

"Copak je to s tebou a tvou posedlostí s divokými drak‘vlky?"

"Jsou to nádherné bestie."

"Ekathe..."

Políbila ho, jelikož ji už unavovala jeho deprese. "Teď bych dotek tvé duše slasti ocenila," rozkázala s pohledem upřeným na jeho měkký penis. Na okamžik strnul, pak se krátce, jízlivě zasmál.

"Ach, má drahá tyranko. Na toto nepotřebuji ducha. Myslím, že tě chci mít jako vlk. Na všech čtyřech, zezadu." Bleskově si sedl a popadl ji za boky, tvrdě přitáhl k sobě. Pak se sklonil k jejímu krku a jeho zuby se zakously do masa, bolest nezředěná slastí byla ostrá a nepříjemná. Zavrčela na něj a napůl se pokusila vyvléknout, ale zaťal jí zuby do krku a zelenooká strnula. Pochvalně zamručel a pak ucítila jeho magii... jeho ducha...

Křičela krátce potom, a nakonec zapomněla na sebe i na svět a vnímala pouze jednoho jediného samce, jenž držel v rukou její příčetnost stejně, jako její potrhanou duši a zjizvené tělo. A čerpal potěšení stejným dílem ze všech tří.

*

"Nesmýšlíš o něm dobře, že?" zeptala se.

"Hm?"

"O Fessiwahovi. Mém bratrovi." Jejím bratříčkovi, který ji přijel navštívit. Jediný z Rodiny.

"Tyranko... je to samec."

"A?"

"Hraje si na velkého ochránce své Rodiny, ale ve skutečnosti je chráněný pouze on."

"Je mládě. Nikdy neměl temperament pro to být válečníkem."

"Je povinností samců se starat o samičky." A pro tebe to neudělal, viselo ve vzduchu nevyřčené.

"Fessi... Fessi je naivní a příliš dobrý pro svět, do kterého jsme se narodili. Příliš měkký na dobu, ve které žijeme, a příliš slabý proto být samec, které potřebujeme."

"Řekl mu to někdo?"

"Já ne."

"Protože jsi Matka, která se o něj místo péče až přehnaně starala. Tak jsi zadusila jakékoli vlohy samce, které snad i kdysi měl."

"Je to kritika, co slyším v tvém hlase?" zeptala se chladně.

"Ši. Jelikož jsi udělala chybu, která ho jednoho dne bude stát velmi mnoho. Taková věc už se nesmí opakovat."

Elfka se od svého milence odtáhla. Posadil se a upíjel jed, mlčky ji sledoval a čekal.

"Velice Fessiho miluji. Nebudu se omlouvat za to, že jsem se ho snažila chránit."

Darův pohled zněžněl. "Byl jediným, kdo si v tvé prokleté Rodině zasloužil lásku? Chápu, jak těžké to pak mohlo být. Stát bokem, když mířil ke katastrofě. Ale nenechat ho poradit si s reálným světem mu ve výsledku uškodilo mnohem více, Kiri."

"Je ještě mládě."

"V naší době nejsou ílška."

"Není proto nutnější chránit nevinnost těch, která nám zbyla?"

"Ne. Naší povinností je vést je a připravit k životu, jak nejlépe dokážeme. Milovat je a nechat je jít, když je čas. Sledovat, jak činí správné volby stejně jako ty špatné. Podporovat je, radit jim, nechat je trpět a vždy tu pro ně být a otevřít jim náruč, když to budou potřebovat. To jediné je připraví na jejich přerození. Dusit je v naší lásce natolik, že je zmrzačíme, to není správná cesta."

Stála s rukama volně svěšenýma podél boků a zírala z okna.

"Chápeš, Ekathe?"

"Ano."

Povzdechl si a změnil téma: "Raffedor prodal Tamawu nejlépe platícímu samci."

"Jak se dalo očekávat." Chytila rám okna a klouby prstů měla bílé, tak silně ho svírala. "Opouští mou zem, Zie. Nechávají ho shnít a zemřít v bolestech."

Dariae se zvedl a došel k ní. "Přísahám, tyranko. Jestli bude nějaký způsob, jak tvou zemi po válce zachránit, nárokuji si ji pro nás. Pak ji vyléčíme."

"A když tu nebudeme?"

"Bude o ni postaráno, pokud to bude v mých silách."

Vyčerpaně se o něj opřela. "Lady Rista?" zeptala se pak unaveně na záležitosti svého současného teritoria.

*

Dariae vzhlédl a zamyšleně si prohlížel nebe.

"Už je docela chladno, nemyslíš, Rieli?"

"Chladno?" Strážce si svého prince prohlédl. "Elfové necítí chlad."

"Ale reagují na něj." Dar se natáhl a vzal teplý šátek, který si přehodil přes ramena a vyšel ven. "Přišla zpráva od Narivaeho?"

"Ne. A ani to v nejbližších dnech neočekáváme. Bude to mít obtížné, s rozsudkem smrti nad hlavou a přísahou Daay na druhé straně."

Dar se zlomyslně ušklíbl. "To rozhodně ano." Procházeli rodinným stromem, který pro něj začínal představovat domov. Tak, jako už po dlouhá staletí žádné jiné místo ne, ani jeho osobní pokoje. Dávalo to smysl. Nejen, že bylo sídlem jeho družky, ale osobně se účastnil na správě tohoto teritoria a pomáhal mu znovu se zrodit ze svého popela. Vkládal do této země úsilí a snažil se jí znovu vrátit její bývalou sílu a slávu. Přestože toto území oficiálně patřilo jeho družce, ve svém srdci na něj začínal nahlížet jako na jeho...

Což mělo lehce znepokojující následky.

Jako když šel chodbou a náhle byl u Srdce teritoria a obranné mechanismy se ho nesnažily nadále zabít, ale lísaly se k němu stejně jako k Ekathe. Bylo to v pocitu ze země, která odpovídala na jeho volání.

Možná to bylo tím vším sexem, který měli všude po hranicích a na nejrůznějších místech v teritoriu. Možná to bylo faktem, že se milovali i jeho Srdci, do slova a do písmene. Každopádně by se většina badatelů a čarodějů přetrhla, aby je mohla zkoumat, a princ zachmuřeně doufal, že si to Jejich drahá nevyloží tak, jak se obával, že by se mohlo stát.

Uviděl Ekathe na paloučku, dřepěla a pozorným pohledem sledovala zápas dvou vojáků. Pozoroval ji, jak čas od času vyštěkla nějaký rozkaz. Nemohl říct, že by ve stylu boje dvojice viděl rozdíl, ale jeho drahá si pro sebe pokývala hlavou. Jen to. Jinak se nepohnula. Byla nehybná jako plaz, jako Růže čas od času bývala, když lovila.

Vydal se k ní a poté jí kolem ramen omotal svůj šátek. Vzhlédla a jemně se pousmála, podivná nehybnost z jejího masa zmizela a zase byla plná života, když kolem sebe látku ovívala pevněji.

"Qi, Dare."

"Jsi zde příliš dlouho. Už dávno jsi měla být v kanceláři a měli jsme probírat logistiku toho heroického činu Výra, kdy dokázal vypěstovat další neuvěřitelné množství jídla."

"Věděla jsem, že pro mě dojdeš," usmála se na něj. "S Kyruem potřebujeme probrat obměnu posádky v Sanatoriu. Nemohou tam zůstat příliš dlouho. Umím si představit, že to bude zážitek srovnatelný s Brázdou."

"Nemáme volné vojáky."

"Já vím."

"Ale na něco jste s tvým zástupcem přišli."

"Cestovali jsme po teritoriu, navštěvovaly staré rezidenty, ale nikde jsme nebyli... delší dobu."

"Chceš opustit svůj rodinný strom?" zbystřil. Jeho milenka měla neuvěřitelné sebeovládaní, jelikož i on míval problémy se vzdálit od sídla své moci, a to se o svá území staral velmi dlouho. Bylo to opojné a návykové. Tak sladké.

"Pes to navrhl. Řekl, že když jsem mu nablízku, dokáže manipulovat s magií, která nám pomůže vyčistit zemi."

"Nejsi na to dost silná."

Dar svých slov litoval už ve chvíli, kdy je pronesl. Okamžitě se po ní natáhl svou aurou. Zelenooká odvrátila tvář, snad se snažila skrýt svůj výraz, tu únavu a uštvanost. Cítil, jak byla nejen fyzicky, ale i psychicky ztrhaná.

"Vím, že to bolí, drahá. Ale věř mi," zamumlal jí do ucha. Tak potřeboval, aby se usmála. Aby mu důvěřovala.

Aby byla šťastná. Aby ji on dělal spokojenou a dal jí celý svět.

"Pes si je jistý, že to zvládnu."

"Ano, dokázala bys to, tyranko. Ale cena by byla příliš vysoká. Provedla bys ten zbytečný kousek a pohltilo by to mnoho z tvé síly a koncentrace. Podporovala bys ho, pohroužila se do země, a jakmile bys skončila, musela bys celý den odpočívat a byla bys v bolestech. Jelikož netušíš, jak se bránit, a tvé tělo není na takový krok připravené. Ještě ne."

"Proč?"

"Kdybys byla zdravá, podporovala bys svého ie'jes svou energií. Ve svém momentálním stavu bys ale čerpala ze země, skrze ni ze Srdce, vše filtrovala skrze sebe..."

"Ale dokázala bych to?"

"Ano. Rodinný duch tě kotví. Zvládla bys to. Ale je ještě příliš brzy."

"Když začnu cvičit, rychleji se s takovými silami naučím manipulovat."

"Možná. Ale filtrovat je skrze sebe, to ještě ne. To ještě několik měsíců zcela jistě ne. Poprvé bych to nezkusil nikdy jindy než v létě, nejlépe při Připíjení zemi."

"Je to jako Připíjení zemi?" pohlédla na něj těma jejíma nádhernýma, zelenýma očima a Dariae ji pohladil po líčku.

"Připíjení zemi je slabý odvar toho, co ti může teritorium, obzvláště tak staré a mocné, nabídnout za své plné síly."

"Proč to tedy Pes navrhl, když na to nejsem připravená?" zamračila se.

"Neřekl jsem, že nejsi připravená. Jen, že by ti to vzalo příliš. Nemohla bys pokračovat v hodinách s Garenem, ani trénovat se svou jednotkou, zcela jistě bys nemohla bojovat."

"Ah."

"Rodinný duch tyto aspekty tvého života nechápe. Pro něj existuješ pouze ty, teritorium a magie. Nic za hranicemi pro něj nemá význam."

"Hm." Pevněji se zachumlala do jeho šátku. "Potřebujeme více vojáků."

"Můžeme stáhnout pár jednotek z hranic."

"A opustit tak vesnice, které chrání před monstry?"

"Je to mimo tvé teritorium, tyranko. Není tvou prací chránit elfy před Prokletou brázdou."

"Mám je nechat jejich osudu?"

"Pokud to znamená, že to ublíží tvým lidem pod tvou vládou, pak ano," odvětil a snažil se neznít tvrdě, pouze důrazně.

"Pokud toto území bude chráněné, po jeho okrajích bude tancovat o to více bestií, Dare, a nejenom z Brázdy."

"Měla bys více důvěřovat svému Králi, drahá," vytkl Dariae mírně a cítil okamžitý stud, který jeho milenku přepadl. Stále ho dokázalo ohromit, nakolik Královskou rodinu prakticky uctívala, proto se na její emoce snažil nereagovat.

"Nuže?" Natáhl k ní ruku. "Čeká nás plánování rozvozu potravin. Možná přijdeme na způsob, který uvolní pár vojáků."

*

"Drahá, jsou věci, které se partnerovi nedělají," odvětil, když došel ke své družce.

"Hm?"

"Oh, jsi odhodlaná mě opravdu rozzlobit, tyranko? Nebo jsem možná udělal něco, co tě rozhněvalo?"

"O čem to mluvíš, Dare?" obrátila se k němu podrážděně.

Došel za ni, chytil ji nepříliš něžně za bradu a otočil její tvář, takže měla oči na samečkovi, kterého už nějakou chvíli zkoumala. Ne, nezkoumala, kterého obdivovala. Voják, plavovlasý, zelenooký, lehce zjizvený, krátký sestřih vlasů. Celý den kolem něj kroužila jako můra polapená plamenem svíčky. Koutkem oka ho sledovala. Jak trénoval, jak se smál s přáteli, jak pomáhal ílškám s jejich triviálními problémy. A něco více, v tom samečkovi bylo něco, co jeho družku uhranulo a po čem prahla. Ona netušila, co to bylo. On to věděl.

Nevinnost. Dobromyslnost. Něco, co oba ztratili.

"Chceš mít jeho ruce na své kůži? Jeho boky mezi svými stehny?" Líčkem se třel o její tvář, jeho gesta něžná, tak brutálně kontrolovaná. "Představuješ si ho ve svém těle, drahá?" S každým slovem nechal svého ducha slasti rozvinout o trochu více, a při posledním, takřka vzteklém oslovení roztřeseně zasténala a nohy se pod ní podlomily. Lehce ji zachytil.

"Nebuď hlupák, Dariae–"

"Můj duch těla, má překrásná. Cítil jsem to stejné, co ty. Touha je mým oborem, znám každý jeho odstín vášně i hanby."

"Nechci ho!" zakřičela a nezáleželo jí na tom, že se k nim všichni otočili. Princ pochvalně zamručel a pohladil ji po paži.

"Ne, nechceš. Už nebudeš chtít žádného jiného samce, není to tak?"

"Nemůžu za to, že obdivuji jiné elfy, Dare," odvětila tiše, zadýchaně. Cítil v ní touhu se na něj zlobit, ale nedovolila si to, příliš polapená ve zmatku a horečnaté snaze najít, co jeho chování způsobilo a co mohla udělat ona.

Přitiskl ji k sobě, před zvědavými pohledy všech okolo. Temně je sledoval. Dlouho mlčel a věděl, že její slova dávala smysl. Ale chvíle, kdy viděl svou samci sledovat jiného, který byl vše, co on už nikdy nebude, ach, nejen, že žárlil, ale také mu to ublížilo. Věděl, že by se měl ovládnout, a stejně se choval jako sotva odrostlý sameček se svou první milenkou.

"Dare?" zeptala se váhavě.

Prudce od ní ustoupil, otočil se na patě a rychlým krokem kráčel pryč. Dále od ní, její vůně, její aury plné temnoty, náklonnosti a nejasné potřeby.

"Zie?" ozval se Dura a jeho obvyklé veselí bylo mnohem obezřetnější.

"Vždy jsem se vyhýbal válečnicím. Jsou tak zpropadeně idealistické," zasyčel a nořil se do hlubin rodinného stromu, který patřil jeho družce a který přesto považoval za svůj.

"Lady Ekathe má k idealistce velmi daleko, Lorde," podotkl Mosťan opatrně.

"Přesto měla v očích světlo touhy, když sledovala toho prostého hlupáka. Dobromyslného pitomce."

"Nikdy by s ním nebyla šťastná."

"Opravdu? Bude šťastnější s elfem, který jí nemá nabídnout nic, než každoroční teror a jed Kamenného srdce? Celou věčnost povinností a obětí pro Teritoria a platbu v podobě verbálních nožů v zádech?"

"Princi..."

"Ani jí nemohu dát mláďata. Nedokážu to. Yšeš'da, ani pro ni, ani pro ni ne. Obzvláště kvůli ní ne." Dariae vklouzl do malého, temného pokoje a sedl si do křesla, které na něj v rohu čekalo. Prohrábl si vlasy a zhluboka dýchal. "Čekám na chvíli, kdy si uvědomí, čeho všeho se kvůli mně vzdá."

"Netušíte, po čem touží." Dura ho zkoumavě sledoval. "Chcete jed?"

Princ na něj temně pohlédl.

"Myslím, že vás konečně dohnal stres."

"Stres z čeho?" zasyčel na něj a Mosťan se ušklíbl.

"Ten Had." Naklonil hlavu na stranu. "On vám to vmetl do obličeje, že ano? To ohledně ílšek, obětí... s ostatními jsme spekulovali, kdy vybuchnete."

"Spekulovali jste o mně?" zeptal se nevěřícně.

Strážce se zasmál. "Díky Lady Ekathe to trvalo déle než obvykle, ale nakonec je to tady. Je to v pořádku. Vybouřete se. Bude vám potom líp." Mosťan ho málem poplacával soucitně po rameni.

"Dost," procedil skrze zuby.

Strážce se široce uculil. "Víte, Zie, nakonec bych vás mohl mít i rád. Nakonec ano."

*

Z pohledu na tváři Dara, když došla do ložnice, její milenec očekával, že mu utrhne hlavu. Pobavilo ji to.

"Svlékni se."

Zved obočí, ale poslechl.

"Lehni si na postel. Na břicho."

Než mohl začít spekulovat, elfka ze sebe shodila šátky, její vlasy mokré z koupele ji zastudily na kůži zad, a vytáhla z šátků lahvičku s masážním olejem.

"Ekathe,"

"Mlč."

"Byl jsem hlupák. Neovládl se. Já bych měl masírovat tebe."

"Staral se o tebe někdy někdo?" zeptala se prakticky a Dar se zarazil. Sedla si mu na zadek. "Chci se o tebe postarat."

"Cítím se jako bastard. Celý den dřeš do úmoru a pak se o mě večer staráš. A já tě za to obvinil z nevěry." Dar zachytil její zápěstí a políbil ho. "Nemysli si, že jsem si nevšiml. Všech těch drobností. Hlídky, když jsi předpokládala problémy s návštěvami. Dokonale načasovaná vyrušení služebnictvem při obtížných vyjednáváních. Mé oblíbené jedy, které necháváš dovážet z Kamenného srdce. Stejně jako noviny a knihy, o kterých si myslíš, že by mě mohly zaujmout."

"A zaujaly?"

"Nemám na čtení čas, drahá. Ale snaha byla zaznamenána a je velmi vítaná."

"Vím, že to není Dvůr a nudíš se tu."

"Nudím?" zeptal se Dar pobaveně. "Vypadá to, že si myslíš, že jsem zcela odříznutý od mých zdrojů, tyranko. Nechej mě tě vyvrátit z omylu – dokážu intrikovat odkudkoliv."

"Ach." Nalila si olejíček do dlaní a mnula ho. "Ale není to nikde blízko standardu, na který jsi zvyklý."

"Žiji na Dvoře staletí, drahá. Viděl jsem příliš. Tvé teritorium je mi mnohem bližší."

Byla ráda, že její milenec neviděl její šokovaný obličej. Jelikož ho četla – a on myslel smrtelně vážně každičké slovo. Mlčky ho začala masírovat, díky tomu, že to dělala tak často, už přesně věděla, jak to měl rád. A jak to dělat, aby se příliš rychle neunavila.

"Vyprávěj mi o svých sourozencích," odvětila po dlouhé chvíli.

Dar strnul. "Ekathe?"

"Všichni oslavují pouze smrt a službu. Ale řekni mi, miloval jsi je, nenáviděl? Jací byli?"

"Proč?" zašeptal.

"Protože na ně nesmíme zapomenout."

Tiše se zasmál. "Tak to je pro tebe jednoduché."

"Tak to je," odvětila prostě.

"Velmi dobře. Nech mě povyprávět ti o Roneraem."

"Narodil se jako páté mládě?"

"Ano. Adaelar, Laenara a Ronerae se narodili krátce po sobě, v rozmezí padesáti let. Já měl tehdy kolem čtyř set, Balrae se blížil ke své stovce."

"Byl jsi v mém věku." Ekathe se pousmála.

"A byl jsem nepředstavitelně pitomý." Pohlédl na ni. "Bylo to před Jaelem."

Způsob, jakým vyslovil "před Jaelem", jí rozesmutnil. "Je mi to líto."

Dar pokrčil rameny. "Zmínil jsem to jen proto, abych ti to vysvětlil. Byl jsem... byl jsem bezstarostný sameček. Naivní. Veselý a hravý. Jako ílško."

"Měl jsi klidné dětství?" zeptala se, se vzpomínkou na tatínka, který pro ni ten druh života nechtěl.

"Jak jen mládě na Dvoře mít může. Arisa mě chránila jako dračice, nás všechny, aby nás Kamenné srdce nenakazilo dříve, než... než poznáme i štěstí. S Balraem jsme si nikdy nerozuměli, takže jsme si nikdy nebyli blízcí. Příliš rozdílné povahy. A Adaelar a Laenara byly mé malé sestřičky. Nerozuměl jsem jim, chtěl jsem je pouze chránit, ale zároveň s nimi nemuset trávit čas. Hry mladých samiček nebyla věc, kterou jsem v té době vyhledávat."

"Ne. To nejspíše nebyla," pousmála se.

"Ronerae, na druhou stranu, byl mým stínem. Líbilo se mi být úžasným starším bratrem. Držel jsem si ho blízko a vychoval z něj nejspíše většího potížistu, než by se stal sám od sebe. Ale Ron si vždy užíval života plnými doušky, tak je možné, že to byl jeho osud. Myslím, že kdyby se jen o trochu více snažil, stal by se šamanem. Měl silnou magii Srdce a správnou povahu. I ducha těla."

Elfka věděla, že princ Ronerae zemřel ve válce. Byla to jedna z obzvláště těžkých ran, jelikož byl miláčkem Teritorií. Ale co bylo horší, jeho duchem těla byli prastaří fu, a při jeho smrti se stala jedna ze vzácných událostí – když zemřel, stáhl sebou i ducha. Prastaří fu zemřeli s ním. Možná kdyby ho lidé neupálili...

"Ekathe?"

Pohlédla dolů a usmála se, potlačila temné myšlenky. "Pokračuj."

Dlouze si ji prohlédl, ale nakonec si odfrkl. Jeho aura vyzařovala vzácnou něhu, kterou z něj cítila málokdy. Spíše takřka nikdy a i s ní jen vzácně. "Kdybys ho v mládí viděla. Byl jako přírodní katastrofa, takový rezervoár síly, a tak nevyzpytatelné a nezodpovědné chování. Zatraceně jsme se bavili..."

54, kapitola | Úvod | 56, kapitola