Moira | VV: 56, kapitola

56, Slepá Nekonečné noc

Ekathe ucítila auru ílšek a mimoděk se uvolnila. Myslela si, že ji pohled na mláďata dožene k nepříčetnosti. Po malých Poslech Jejich nejdražší. Ale opak byl pravdou, a to díky jednomu drobnému detailu – duše těch maličkých. Jejich aura byla čistá a jejich nevinná zvědavost na její jizvy a vlastní temnotu tak upřímná a dobromyslná, že právě ona byla jedna z mála bytostí, které v ní dokázaly probudit klid. Hrála, že nevnímala dva malé životy, a rozesmála se, když na ni "zaútočili" a nechala se strhnout na zem.

"Zelená strážkyně! Zelená strážkyně!"

"Kiri?" zeptal se Dariae a jeho hlas zněl podivně ochranitelsky. Pobaveně se na něj podívala a jemně naznačila, ať nic nedělá.

 "Vy jste ale vyrostli," vážně je sledovala, "už se lépe ovládáte?"

"Ano, pane!" Mláďata se jí vyhýbala pohledem, takže zcela jistě lhala. Začali ji táhnout za ruce. "Půjdeš s námi za Otcem? Vyprávěli jsme mu o Škole, a taky o tom, jak nás přepadli lidi a jak jste je všechny zahnala a jak jste nás učila bojovat a jak jste si s námi hrála a zpívala nám! Pane, musíte mu říct, že," mladý samec se zarazil a podíval na Dara. Ekathe si všimla náhlého majetnictví, které mladému mláděti problesklo v očích. V duchu si povzdechla. Tak mladý sameček, a už se v něm probouzely všechny ty protivné instinkty. "Kdo je tohle?" zeptal se Siv skoro agresivně.

Ekathe čekala mnoho reakcí a byla ráda, že se Dariae pouze pobaveně usmál. ĺlško na něj pohlédlo takřka se smrtí v očích.

"Jsem Dariae, Ekathin přítel."

"Vás ale sebou nechceme," odvětil sameček nekompromisně.

"Sive?" ozvala se zaskočeně a snažila se spolknout smích. Na princově tváři se rozrostl zlomyslný úsměv.

"Štěně, ty se ještě musíš naučit hodně, než začneš strkat nos do cizího teritoria. Ale arogance a ambicióznost je začátek," odvětil Dar s něčím, co mohla být chvála. Mládě na něj upřelo nepřátelský pohled a přitisklo se k ní.

"Takže. Navštívíme tvého Otce, malý Sive?" zeptal se Dariae vesele a mrkl na ni.

*

Jeho družka měla až příliš měkké srdce, v tom měl Jael pravdu. Přese vše, čím si prošla, si stále nedokázala vystavět účinnou obranu proti jedu prostých ubožáků. Viděl, jak Ekathe hodnotila podmínky, ve kterých rodina těch dvou malých ílšek žila. Dala jim vak s jedy, jídlem, a především sladkým ovocem, které jim mělo na cestu vystačit na další dva týdny. Stále si vyčítala stav, ve kterém její teritorium bylo, a z části to byla její vina. Ale neustále obviňování také nikam nevedlo. Zcela jistě si nemohla dovolit takovou slabost projevit.

Povzdechl si, když před ním vyšla napřed s hlavou hrdě vztyčenou a na první pohled lhostejná k opovržlivým poznámkám Otce té rodiny.

Ale to nebylo, co jí ublížilo nejvíce.

Jeho pohled sklouzl k drobné samičce a spekulativně si ji přeměřoval. Byla tatínkův mazlíček, prosté mládě, které opakovalo jed rodičů, který jí byl vložen do mysli. Ale jeho družka ta mláďata zbožňovala. Každé slovo, i když nepocházelo z hlavy té malé, řezalo hluboko.

Naznačil Ekathe, že se ještě zdrží, a jakmile byla z doslechu, ostře se podíval na samce, který tyto elfy vedl. Rozhostilo se napjaté ticho, když si dotyčný uvědomil jeho rozpoložení. Netušil, kdo byl. Ale vzhledem k tomu, jak se opovažoval chovat ke své Matriarše, nemyslel si, že by jeho titul pomohl. Došel velmi blízko k tomu hlupákovi a nechal ve své auře jasně čitelnou zlost a znechucení. Elf mimoděk couvl.

"Ublížil jste mé drahé přítelkyni. Ale co je horší, otrávil jsi mysl té malé samičky a nechal jsi svůj jed, aby ji pokřivil." Precizně odsekával a kroutil hlásky v dialektu staré krve. "Bojuje pro vás a krvácí. Jediné, co jí nabídnete nazpět, je nevděk a opovržení. Ať vás mrchožrouti rozdrásají, až nakonec usednete u Kareo‘jyn," vyplivl.

Otec couvl o dalších pár kroků a strašlivě zbledl. Snad z Dariaeho slov cítil tíhu Teritorií, které mu proudily krví. Nakonec byl Zie. Možná se jeho záštiplná kletba i splní. Někdy Daay naslouchala svým vyvoleným hračkám.

Bez dalšího slova se otočil a dal malé samičce, Nurí, která jeho družku tak zbožňovala a celou dobu nechápavě sledovala svého Otce a nejmladší sestřičku, kroužek středně silných a cenných jedů. Pokud budou moudří, vystačí jim na velmi, velmi dlouhou dobu.

"Dobro se vždy vrací, nebo tak to alespoň říkala Arisa‘se," pronesl jemně, když mu elfinka zajíkavě děkovala. Věnovala mu sladký, i když váhavý úsměv, a Dar se nemohl dále zlobit, ne když ho zalévala její aura. Sive vše sledoval vážným pohledem.

"Zelená strážkyně tě nevidí. Proč to děláš?" ptal se, když ho vyprovázel z drobného příbytku ven.

Dariae si ho přeměřil a nehrál, že neví, na co se sameček ptal.

"Možná nevidí, ale vím, že by ji to velmi potěšilo." Ale samozřejmě, že to věděla. Byla Matriarcha.

"Takže to děláš proto, abys vypadal lépe," odvětilo mládě pomalu.

"Iš," Dariae si ílško přeměřil a překvapilo ho, že to byla pravda. "Ne. Dělám to, protože je to věc, která se musí udělat. Dobro se ti jednu vrátí, a také..." Dariae se arogantně pousmál. "Je to povinnost nás samců dělat naše samice šťastné a rozmazlovat je. I když o tom neví, nebo to nesnášejí. Pamatuj si to, štěně." Neodpustil si to a rozcuchal mu vlasy. Když na něj mládě zasyčelo, se smíchem odcházel.

"Ta nejmenší se jmenuje Vuní," odvětila Ekathe tiše. Čekala opřená o kostru stromu, po kolena ve sněhu. Vedle ní stála sněhová socha... něčeho, což momentálně upřeně sledovala.

"Ta malá čubka, která ti bodla verbální nůž do zad?" zeptal se chladně.

"Dost. Nechej mě to říct. Musi," natáhla k němu ruku. Zie chvíli uvažoval, než přistoupil na její žádost a pevně ji stiskl.

"Byla takové malé klíště, vždy vděčná za pozornost a lásku." Pohlédla na něj. "Je to slabá samice. Nesmíš se na ni zlobit. Nemají v rodině žádnou silnou samici, možná až Nurí vyroste..." povzdechla si. "Neublížil jsi jim, že ne?"

"Nurí je silná samice a je sladké mládě. Dobrá v podstatě. Siv vyroste ve válečníka. Nikdy bych neudělal nic, co by je ohrozilo," vyhnul se odpovědi. Kupodivu ho nechala.

"Miluju ílška," zamumlala a Dar v ní vycítil echo delikátní, hluboké bolesti. Sklopila pohled ke svým rukám, ve kterém držela klacík, a prsty sledovala linii čar, což byl první pokus Siveho o zprávu. Byli chudí, ale měli silnou, starou krev. Zuby nehty se drželi tradic, posílali svá mláďata do Školy za nehorázné částky, i když v zimě neměli co jíst.

"Malé bestie."

"Jsou naše budoucnost." Ekathe se pomalu, melancholicky pousmála. "Vždy jsem snila o tom, že budu mít vlastní rodinu, pět takových mláďat. Nejlépe krátce za sebou, aby spolu mohli vyrůstat." Její tvář, tak měkká a něžná, byla jako rána nožem. Dariae stál a mlčel, svaly napjaté a v jeho mysli kroužilo vědomí, že on nemůže, on nikdy...

Klid a radost z aury jeho milenky náhle zmizely, jako by nikdy neexistovaly, a elfka na něj upřela pohled. "Děkuji, že jsi se mnou šel. Neplánovala jsem, že zde budeme tak dlouho..."

"Plánovala jsi. Ale myslela sis, že ti nabídnou místo na přespání." Ekathe sbírala odvahu navštívit tuto konkrétní rodinu dlouho. Chtěla zkontrolovat mladé, ale věděla, jaké bude nejspíše její uvítání. Nezklamala se. I když doufala.

Kiri se odvrátila.

Nenechal ji, chytil její bradu a něžně ji políbil na nos. Poté ji objal kolem ramen a beze slova šlapali sněhem zpátky domů, zatímco Dar uvažoval, čím jeho smutné milence zvednout náladu.

*

Dariae se koupal v kádi, když vešla Ekathe s lahvičkami jedů, které rozpustile cinkaly.

"K jaké příležitosti?" zeptal se a sledoval barevné odlesky. Zvažoval, jaké hodnoty a jak silné ty jedy byly. Rozhodně vypadaly draze.

"Dárek jedné z julir'aegi, která se mi postavila, ale náhle si to rozmyslela. Není škoda to zahodit?" Jeho milenka byla v překvapivě dobré náladě. Po návštěvě té prokleté rodiny chvíli trénovala a zdálo se, že dokázala mysl upnout k něčemu jinému. Už byla trochu lepší v tom, aby po ní urážky stékaly jako voda a neřezaly... příliš.

Zamručel na souhlas, pak gestem otevřel svou brašnu a přivolal si drobný předmět zabalený v ochranných kouzlech. "Kiri?"

"Hm?"

Zvedl žlutý kámen a podíval se na něj proti světlu. Vážka v jantaru, kterou kdysi objevil, když, ještě jako jedináček, tak dlouho sám jen s Matkou a Otcem, občas cestovali Teritorii. Tak dávno, tak strašlivě dávno, že ještě vládla jeho babička, i když i ona byla prastará a brzy poté vzpomínce odešla na jih. Neřekl, co pro něj ten objekt a především vzpomínka znamenaly, v tu chvíli nemohl. Pouze jí jantar podal. Ekathe se aurou rozlilo potěšení a jeho dárek přijala s dětinskou radostí, která zase udělala radost jemu.

"Qi'Dariae'Zie. Je to krásné."

Dar ji sledoval a jízlivě se usmál, jelikož samozřejmě, že se jeho milenka nedívala na objekt, ale četla emoce, které na něj vložil. Proto přesně věděla, jak precizní pro něj byl. "Doufal jsem, že ti to zlepší náladu."

Pohlédla na něj pohledem, který, kdyby to nebyla ona, by v něm probudil paniku a začal by zvažovat, jak tu samici dostat velmi daleko od něj. Jelikož žádná jiná by nemoha být jeho družkou a s žádnou nikdy nebude takový pohled sdílet.

Přijal skleničku jedu, kterou mu podala, vyhříval se ve vodě a odpočíval. Dlouho bylo ticho, doléhaly k nim pouze zvuky venkovního světa, vzdálené echo elfů pohybujících se v rodinném domě, a kradmé pohyby jeho společnice. A pak, pak se mu sevřelo hrdlo, protože jeho Ekathe udělala něco neočekávaného.

Začala tiše broukat.

Nejspíše si to ani neuvědomila. Jeden z precizních darů, které samec od své druhé půlky nemůže vyžadovat, který mohou pouze dobrovolně dát, jelikož něco takového nemohlo vzniknout pod nátlakem, bez patřičných emocí. Její hlas byl pouze stín io, ale i to stačilo, aby se to dotklo všech jeho chvějných klubek. V tu chvíli jí patřil tak, jak ji nikdo jiný nikdy neviděl. Když se pak na něj podívala a zalapala po dechu, když zrudla a málem padla do podřízené poklony hanbou, tiše ji požádal, aby pokračovala.

A ona váhavě jeho přání následovala. Nejistě, zprvu, ale Dar zavřel oči, uvelebil se v lázni a vychutnával si jed, zatímco mu jeho samice zpívala čím dál jistějším hlasem.

Nikdy nevěřil, že něco takového bude mít. Bál se po tom toužit. Ale v tu chvíli odmítal tak precizní chvilku zničit obavami z budoucnosti.

Pil, líně se nechával obskakovat Ekathe, která byla trochu více než povolná, což naznačovalo, že se zcela nepřenesla přes odpolední návštěvu a výčitky svědomí ji užíraly. Nalákal ji do lázně za ním. Pro nic erotického, chtěl prostě jen cítit její kůži proti své, dokonalou harmonii tónů, které mu stále doznívaly masem, rezonanci její duše na okraji jeho vlastní. Nenáviděl to, Daay ho naučila se toho pocitu bát. Ale Ekathe...

Bylo to jako v jeho snu, tehdy, než ji ještě potkal. Tak dávno. Spal, a za jeho zády byla samička, její ruce na jeho zádech pevné, když ho masírovala. Věřil jí, i když ji ještě neznal.

Tak měl Ekathe v náručí. Jemně jí laskal bříško a citlivé místo pod kolenní jamkou, a pak ji chytil za krk a jemně stiskl, jednoduše podlehl náhlému majetnictví. Jeho Kiri se nebránila, naopak se uvolnila a opřela se o něj a takto spolu leželi v teplé vodě. Těšil ho ten pocit, kdy nad ní měl naprostou kontrolu a ona si to tak evidentně užívala. V hrdle mu rezonovaly tóny. Píseň, kterou nesměl, nemohl si dovolit zpívat.

Tak bolelo ty tóny zadržovat.

S povzdechem jí bradou přejel po temeni, políbil ji do vlasů. Nechal jejich těla do sebe zapadnout a tak odpočíval, zatímco začal opakovat lekce, které ji dnes učil. Po chvíli však začala být netrpělivá, nejprve jen jemně přejížděla chodidlem po jeho lýtku, ale pak se začala záměrně vrtět v jeho klíně, i když poctivě recitovala vše, co po ní chtěl...

Dar potlačil další povzdech. Byl spokojený prostě tak, držet ji a odpočívat. Ale Ekathe byla, přese vše, čím si prošla, ještě příliš mladá a plná života, aby ocenila tento druh intimity. Důvěrnost mezi nimi. A tak jí dal, co chtěla, co potřebovala. Jednoho dne, možná, pokud spolu tak dlouho budou – jestli bude dost chytrý – možná poté jeho drahá tyranka ocení i to, že spolu budou ležet. Nazí, a přestože nebudou chtít sex, budou perfektně spokojení.

"Všude bude voda," poznamenal, ale přitiskl ji k sobě a klekl si, poté se natáhl přes její jen o trochu drobnější tělo. Rozlil jí po kůži jedy všech barev a tiše se smál, když vyjekla a ječela, že to pálí. Byla tak roztomile naježená. Takřka jako Nesuhe, když ji chytil ve spánku za ocas a zatáhl.

Sklonil se a olízl jí ten plamen z kůže. Kudy táhl jeho jazyk, tam zanechal stopu své duše. A nechal svého ducha slasti tančit.

*

"Voda je všude," pronesla Ekathe rezignovaně.

"Myslím, že ta tvá odvážná samička po tobě možná i něco hodí. Žádala tě," smál se Dar.

"Ano. Chudák malá." Zamyšleně se zamračila a než si Dar uvědomil, na co se soustředí, natáhla se a fragment krvavého drahokamu sevřela mezi prsty. Strnul, ale jeho samice si toho nevšimla, pouze překvapeně sledovala jeho talisman.

"Je to ženská síla," odvětila a tázavě na něj pohlédla. Hledal v jejích očích stín žárlivosti, ale cítil z ní pouze zvědavost.

"Ši."

"Řekneš mi, komu patří?" Ah, teď už v jejích očích stíny četl. Ale nepřál si teď mluvit o démonech minulosti. Vzal proto její pěst a políbil ji, pak políbil Ekathe a donutil ji zapomenout na svět. Věděl, že na ni takový vliv měl. Ale fakt, že měl Ajunaenin krvavý drahokam na krku při milování s jinou, to byla výpověď o tom, jak moc po ní toužil a jak lehce před ní ztrácel obezřetnost a své obrany.

"Jak to dokážeš?" zamumlal Ekathe do vlasů.

"Hm?"

"Stále si je pouštět k tělu. Stále je milovat, když víš, že umřou."

"Iš's‘Dar'se," pevně ho chytila a přepadla dozadu. Padala a on s ní, dlouho, a kolem nich byla hlína a hřejivá magie jejich teritoria. Políbila ho a donutili se zapomenout nejen na svět okolo, ale i na to, že nebyli jedním, alespoň na tu chvíli.

*

"Kamenné srdce je nádherné, ale nijak se to nevyrovná zázrakům, které kdysi přebývaly v jeho chodbách. Mnoho jsme toho ztratili."

Zelenooká na svého milence dlouze pohlédla. Byl přes tři tisíce let starý. Někteří by řekli prastarý, ale ona věděla, že to byl věk, kdy elf teprve přicházel do nejlepšího věku. Velmi dlouho v něm také mohl zůstat, pokud se sám nerozhodl zestárnout. Elfské maso podléhalo síle vůle, ne času.

"Ztratili jsme mnoho, ano. Co ale viděla já – prázdné židle u hodovního stolu, úřady, které kdysi byly kriticky důležité, a teď je nikdo nezastává."

"Některé jsou navždy ztracené." Dariae si povzdechl a táhl jedním z kamenů, které představovaly Daayiny Posly. Hráli původní verzi Kamenů, avšak na nové desce, uzpůsobené lidským šachům. Byly na lidský výtvor velmi sofistikovaným vynálezem. Vytvořil je nějaký filozof s pomocí elfského míšence před zhruba dvěma sty lety, jelikož lidé nechápali podstatu Poslů a pravidla Kamenů, která se pojila spíše s citem pro magii než čímkoliv jiným. V nové verzi tak byly čtyři druhy kamenů – Matriarcha, Strážce, magické postavy jako kněžky, šamani, léčitelé, čarodějové, Hlasy, a jako poslední byli bojovníci, ekvivalent lidských pěšců.

Původní verze zastupovala pouze Daay a její Posly.

Pouze jedna Bohyně. A jejích Sedm set sedmdesát Poslů, které zastupoval Vlk, Vrána, Had, Pavouk, Žralok, Chobotnice a Ohnivá kočka. Nikdo netušil, proč zrovna tato zvířata, ale soukromý názor zelenooké byl, že to udělali, aby uchlácholili Posly. Těch sedm bylo nejmilejších Temné bohyně, a také nejkrvelačnějších.

Uměla obě verze, starší možná o něco lépe, přestože se narodila do doby, kdy se preferovala nová. Noerae raději hrál klasickou. Poslední dobou Kameny hráli stále, ona a Dar, skoro jako by Zie byl unavený z milování i politiky.

Byl v Kamenech dobrý. Nebyla to politika Dvora a nebyla to ani úplně strategie bojového pole, především ve staré verzi velkou roli hrála náhoda, například proudy magie v zemi, ve vzduchu, ve vodě, v procházejícím elfovi, v milující se dvojici nedaleko od nich.

Ale kde měl Dariae výhodu, jelikož lépe dokázal číst proudy země – a také jimi lépe manipulovat – Ekathe zase byla naprosto přesná, a vždy si vynutila, že hrací plocha Kamenů byla daleko od nich, kdy ona byla stále přesná... a její vlček se pomalu zlepšoval. Alespoň už ve všech případech trefil zadanou část pole.

"Pamatuji si, jak jsem utíkal Kamenným srdcem, šplhal po rodinném stromu i v největších bouřích, plížil se i tam, kde ílška měla vstup zakázán. I na větve příliš seschlé, nebo příliš mladé, aby mě udržely. Tancoval jsem s duchy, které bys dnes stěží poznala, bezmyšlenkově ničil něco, čeho byl dostatek a dnes bych pro jediný exemplář obětoval ruku."

"Být mládětem je naprosto jiný svět," souhlasila tiše. "Já si zase vybavuju, jak jsem utíkala po polích své země a každý jeden trs mi odpovídal, i když se mým přáním nepodvolil. Pamatuji na duchy, kteří si se mnou hráli a chránili mě před mou hloupostí," tiše se zasmála. "Zie nebo prosté mládě, myslím, že naše brzké roky byly pro všechny stejné. Plné barev a nebezpečí a života."

Seděli vedle sebe, bez opravdové touhy vyhrát házeli kameny do polí a sledovali, jak se šíleně točily v náhle nelogických sledech, zatímco se drželi rukama s propletenými prsty a společně kreslili do vzduchu magické obrazce.

Prošel kolem nich jeden starší elfský pár. Elfka kolem hrdla hrdě nosila vyzpívané perly svého partnera a její druh měl její krvavý drahokam. Na tu vzdálenost je nemohli rozpoznat, viděli pouze mladou elfskou dvojici, milence na počátku jejich cesty bezcílně hrající Kameny a užívající si společnost toho druhého. Zatímco je sledovala, ti dva se na sebe usmáli s očima plnýma hořkosladkých vzpomínek a tiše se smáli.

Odvrátila od nich pohled.

*

Přes veškerou teoretickou znalost, a že jich měl jejich drahý vzdušný čaroděj opravdu hodně, Garen nebyl tím, kdo ji učil Magii srdce. Jak správně ovládat energie proudící teritoriem. Všechno, co nedokázal objasnit nikdo tak, jako ten, kdo vládl zemi. Na to měla svého vlčka.

Hodiny s Darem byly poučné, jelikož svou roli učitele bral vážně a věděl, že bude všechny tyto znalosti potřebovat. Proto bylo tak nešťastné, jak na sebe jejich magie reagovala. Jelikož jakmile něco začal demonstrovat, Ekathe se nedokázala zastavit a propůjčila mu i svou sílu a magii a jejich hodiny tak často končily erotickými tanci.

Ach, stále se učili, i hluboko v ní jí Dar dokázal ukázat, co si pro tu hodinu vytyčil. Ale měla nejasný pocit, že nic z toho, co ji učil on, nebude moct ukázat svým potomkům. Jelikož jejich síla byla tak propletená s magií jejího teritoria, že bylo nemožné to vysvětlit bez toho, aby se snažila vysvětlit je dva.

Tak vypadala většina jejich hodin.

Ale někdy byly i dny, kdy byl její milenec teoretičtější. Většinou když se milovali už předtím a její učitel byl líný v tanci pokračovat i po magické stránce. Často uvažovala nad sobeckostí takového aktu, vzhledem k tomu, že většinu sexuálního podtónu způsoboval jeho duch slasti a její duch radosti prostě jen reagoval tak, jak bylo v jeho přirozenosti – chtěl potěšit a způsobovat radost. Takže ona byla připravená na trochu boje mezi přikrývkami a on si náhle musel procvičovat své lekce sebeovládání. Což způsobovalo, že pak bývala podrážděná.

"Proč jsi mi o tom neřekl dříve? Že pomocí rodinného ducha mohu magii své země užít i za hranicemi svého teritoria?"

Dariae na ni ostře pohlédl, na tváři stále jemný úsměv. "Obviňujete mě snad z něčeho, Lady Ekathe?"

Elfka si ho prohlédla, překvapená náhlou dravostí, kterou z jeho tónu vycítila.

"Jen by mě to zajímalo. Dare."

Dlouho ji zkoumal. Pak se ostře usmál, v očích zlomyslný pohled. Lehl si na břicho, jeho aura hravé poškádlení na okraji jejího vnímání. Přejela pohledem po celé délce jeho těla a na poslední chvíli zadržela tiché zavrnění. Podle samolibého pohledu, který jí věnoval, se jí to ne zcela podařilo. Bastard. Byl dospělým samcem a byl mnohem starší než ona. Kde Ekathe stále bojovala s některými ze svých méně šťastných instinktů a pudů mladého masa, on se měl pod kontrolu – a velmi dobře věděl, jak pomoct zmírnit nebo naopak zvětšit její vlastní problémy a nároky.

"Nepřišla na to řeč. Možná jsem předpokládal, že tě to naučil Garen."

"Ne. Ty mě učíš tento druh magie."

"Ano, ale využití magie za hranicemi tvého teritoria zasahuje i do jeho sféry. Stejně jako iegere‘jes není pouze součástí tvého teritoria, ale je i duchem ve své podstatě."

"Hm."

"Ekathe?" Dariae počkal, než mu pohlédla do očí – kdy ho zase začala pozorovat jako Sunirské šišky? – a princ, ten už byl dávno za samolibostí. Nechtěla, aby mu to prošlo tak lehce, ale zároveň si nemohla si pomoct. Bylo na co se dívat a z vlastní zkušenosti věděla, jak skvělé to bylo mít jeho maso pod rukama, možnost ho ochutnávat. A pocit, když byl na ní, nebyla nikdy na klasický vztah, ale někdy zatoužila tak být navždy, schovaná v jeho objetí. Měl své chyby, ale když chtěl, dokázala se cítit nejen milovaná, ale také chráněná.

"Moje krásná tyranko, ještě chvíli mě sleduj tímto tvým pohledem a donutím tě vrátit se zpět do postele, lehnout si na záda a roztáhnout pro mě nohy."

"Jak arogantní," odtušila a odvrátila se. Doufala, že nevidí, jak se červená. Jako mladá, nezkušená elfinka. Hrdelně se zasmál. Asi její ruměnec zahlédl.

"Jak jsem řekl před chvílí, nepřišla na to řeč," lehce se zamračil. "Popravdě jsem nechtěl, abys cestovala kamkoliv mimo své teritorium. Ve tvé zemi bude mnohem těžší tě jenom zranit, natož zabít. Vím, jak moc by sis přála pomoct teritoriu Raffedora,"

"Země stále patří mé Matce."

Dariae na ni pouze pohlédl a zelenooká se po chvilce odvrátila.

"Bonifác je pro mě bolavé téma, a plné temných vzpomínek. Udělala bych cokoliv, abych ho znovu oživila."

"Toho se bojím." Neslyšela ho vstát, výpověď o tom, jak rozrušená byla. Když ji objal, opřela se o něj. "Chceš o tom mluvit?" zeptal se a jako by věděl, že myslí cestovala do minulosti, a ne do veselých okamžiků.

"Iš."

"Tak pojď do postele. Potřebuješ pořádně obejmout a potom tě možná i trochu namasíruju, když budeš hodná." Neviděla mu do obličeje. Tvář měl odvrácenou a bezmyšlenkově ji palcem dělal kroužek na bedrech, jeho duše široce otevřená a všude kolem ní.

"Plánuješ si dnes zahrát na milujícího druha?" jemně ho dloubla loktem. Dariae se tiše zasmál.

"Čím to je, že když to říkáš ty, skoro se bojím?"

"Bojíš?"

"Rozhodně je to výzva, rozmazlit krvelačnou, válkami protřelou válečnici," vzal její ruku a něžně ji políbil na zápěstí.

"Rozhodně je to výzva, vydržet s dvory protřelým, sametovým lhářem," vrátila mu a pootočila se, aby ho políbila na bradu. Dar se sklonil a pak si o její tvář otřel líčko, tiše zamručel.

"Jsme to my ale pár," zasmál se. Něžně, ale nesmlouvavě ji vedl k posteli.

"Jsem si jistá, že jsme zmátli dost mých přátel a tvých nepřátel," souhlasila Ekathe a spokojeně se k Darovi přitiskla, když ji volně objal paží a přehodil přes ni přikrývku.

Nebývala jí zima.

S ním jí nebývala zima, a Ekathe věděla, že si poprvé ve svém životě lhala, když si dovolila žít v iluzi a zapomenout na to bolestivé. Zatím si to však užívala a slíbila si, že to vyřeší později.

Mnohem později.

Až na jaře.

*

Dariae byl zachmuřený. Nebyl sám, celá jeho stráž vypadala, že není ve své kůži.

A vedle něj stála jeho nádherná družka.

Musel odjet na Dvůr, nejdelší noc v roce se blížila a on měl své povinnosti. Země Ekathe nepustí s ním. A on se bál. Byl roztržitý a roztěkaný, když si ji tak osamělou představil. Děsil se strachu v očích jeho družky, všech těch emocí, které pro něj cítila. Myslel na ni a obával se především toho, co udělá, když na ni nebude moct dávat pozor.

"Můžeš přijet kdykoliv," usmála se na něj, stíny v jejích očích plné démonů.

"Protože jsem Zie?" zavtipkoval tiše.

"Protože jsi Prvorozený?" zasmála se jen lehce nuceně. "Kdybys byl princ a otloukal mi to o hlavu, spal bys v posteli sám, s'Dariae‘se. Můžeš sem kdykoliv přijet, i když tu nebudu, protože jsi přítel drahý mému srdci..."

Dariae, stejně jako Ekathe, nepochyboval o tom, že sem bude jezdit. Často. Ani ne jezdit. Bude se sem vracet. Domů. Věděl to on, ona i jejich země.

A krásné na tom bylo, že nikdo netušil, že jeho Kiri toto teritorium vlastnila a vládla mu. Řídila ho rukou z kamene, jelikož se musela vypořádat s hrozbou zrádců, a i pouzí špehové museli mít těžkou práci se dostat dovnitř nebo ven. Od doby, kdy její mysl a vědomí prostoupily zemi, od té chvíle zcela jistě.

"Nelíbí se mi, že jdeš do toho zmijího hnízda sám, a ještě o takové noci," zašeptala napjatě. Natáhla ruce a Dar je chytil, přitáhl si ji do objetí. Snažil se cítit provinile, když mu její strach činil tak perverzní potěšení.

"Daay několik posledních let netrestá. Věřím, že i tentokrát to tak bude. Kněžky na podzim to naznačily."

"Jak si můžeš být jistý?"

Dar pohlédl na temný tvar sedící na kostře stromu, černá skvrna proti sněhu okolo.

"Posel," zamumlala Ekathe.

"Nevšimla sis jich dříve? Tvá země sílí a Daay do tvého rodinného stromu nadále nevidí. Tak je vždy nablízku jeden z jejích Poslů."

"Řekl ti něco?"

"Neřekl nic, a to je mnohem výmluvnější, má drahá."

Dariae chtěl nasednout na drak‘koně, když se náhle temná křídla Posla rozevřela a stvoření zaútočilo.

Jeho pošetilá družka by skočila vpřed a Posla zabila, ale Riel byl u ní. Zaútočil na ni a odvedl pozornost na dost dlouho, aby, když Posel vzlétl, Dar ležel tiše na zemi a ona nespáchala útokem na stvoření Daay sebevraždu. Vytrhla se jeho věrnému strážci s brutálním kopem do boku – útok, který Rielovi roztříštil koleno – a byla u něj.

"Dare? Dare... Dare!" Vše se dělo v podivném tichu. Útok Posla, jak jeho útok překonal, i samotný její boj. Slyšel v dálce hovor a smích a zdálo se nemožné, že si nikdo ničeho nevšiml. Ale bylo to tak.

"Princi?" zašeptala tak tiše a zranitelně. Něžně se dotkla jeho tváře. Její úzkost, když se prsty vyhýbala ranám tam, kde míval oči, ho probrala.

"Nevzala mi zrak," zašeptal a snažil se nedat najevo, v jak velkých bolestech byl. Něžně si položila jeho hlavu do klína a hladila ho, zatímco čekali na léčitele.

"Vzala ti oči."

"Malá splátka. Dokážu usměrnit energie v mém těle a už jsem začal s léčením."

"Víš jistě, že uvidíš?"

"Ano. Posel byl zklamán, že mi nemohl vzít zrak permanentně. Pouze si na mých očích pochutnal."

A vložil do své oběti strach, když zobákem jeho oči vyklovával.

Snažil se svou úzkost a bolest skrývat, ale Ekathe byla jeho družka a četla si v něm jako v knize. Nedokázal to před ní skrýt. Nejprve ucítil, jak se její aurou prohnala zuřivst a pak vztekle vykřikla, její emoce agresivně bouřily a její magie ubližovala všem okolo. Ale jeho svírala převelice něžně.

"S‘kiri's‘kiri‘s'kiri'se," mumlal jí tiše do ucha a neohrabaně sbíral slzy z jejích tváří.

"Temní, nebrečela jsem tak dlouho. Ani si nepamatuji, kdy naposled. Ale teď... proč to udělala... jak tě mám před něčím takovým ochránit? Jsi moje všechno, Dare, jsi moje rodina a to poslední, co mi zbylo. Spadl jsi z koně a ležel jsi a nehýbal ses a já si myslela..."

"Ššš, jsem v pořádku. Vše je v pořádku."

"Proč se to muselo stát? Proč ti to udělali? Taková nesmyslná brutálnost," vzlykala a zajíkavě šeptala.

"Kiri, dala nám dar."

"Dar?" zeptala se hořce.

"Mohu být o Nekonečné noci s tebou, má drahá tyranko. Neuvidím, dokud nejdelší noc neprozáří první paprsky slunce, ale budu s tebou."

Pevněji ho sevřela.

"Buďme Temné matce vděční," odvětil tak tiše, chlácholivě, a s bezmocí četl zuřivost v auře své milenky.

"Ekathe?"

"Teď ne, Dare, nechej mě držet tě."

Poslepu laskal její vlasy a nechal ji, aby si dělala, co chtěla. Zoufale rukama přejížděla po jeho těle, ujišťovala se, že je v pořádku, zatímco v ní cítil bezmoc a uvědomění, jak jsou jejich schránky křehké a jak málo stačí k tomu, aby zmizeli. Ale tak to vždy bylo. Pokud se Daay rozhodne, vše zmizí, jako plamínek svíčky sfouknutý větrem.

"Jsi moje kotva, Dare. Moje opora. Bez tebe už nemám nic," zachraptěla.

"Vraťme se dovnitř," odvětil něžně. Trvalo mu dlouho, než svou družku něžným hlasem a litanií v elfské řeči přesvědčil, že jsou oba v bezpečí a živí a ona se už nemusí bát. Vrátili se do rodinného stromu. Tam ho okamžitě vzala do Srdce teritoria a v objetí hlíny, v naprosté tmě – a mimo dosah Daay – ho znovu svírala a laskala a milovala, zatímco země chránila je oba, než nastal čas.

Nekonečnou noc šli do killores a její průběh strávili zkoumáním toho druhého rukama a rty, milovali se a ošak‘killores kolem nich šeptal a zpíval a nakonec i ocenili, že byla noc nekonečná.

Oni, i mnozí další, kteří se nechali svést jejich divokou magií.

*

Ekathe se třásla.

Seděla pod stromem a pevně si objímala kolena.

Šílení a temní, to bylo... objevné.

Mladý samec se ji snažil svést, a jelikož byla zvědavá, trochu ho i nechala...

A málem ho pak zabila.

Byla tam stopa špatnosti, protože byla s Darem, ale především to byl teror. Díky Dariaemu na to úplně zapomněla, ale když dotek nebyl doprovázen pocitem jeho aury, znovu se jí vraceli démoni z Hnízda. Takřka na to zapomněla, jelikož se jí tu a tam samečci dotkli, s jejím svolením, a ona byla klidná. Ale tento... tento chtěl víc, cítila z něj ambicióznost a bezcitnost, a něco v ní se zlomilo. Když se probrala, samec se od ní plazil a všude bylo tolik krve.

"Dare," vydechla a nenáviděla se za svůj tichý, takřka prosebný tón. Vysoký elf nic neřekl. Sklonil se a chytil ji pod pažemi a pod koleny, poté ji zvedl. Objala ho kolem krku a schovala si obličej do jeho hrudi. Tiše něco zamumlal, jeho aura kolem ní jako teplá, heboučká deka. Uvědomila si, že už se tolik netřese.

"Je v pořádku?"

"Pěnkava prohlásila, že není důvod k panice. Směřovala jsi k bolesti a vizuálnímu účinku, chtěla jsi ho vyděsit, ne zabít."

"Ale napadla jsem ho."

"Ale napadla si ho."

"Bude z toho... politický skandál?"

"Ne," odvětil po dlouhé chvíli. "Cítil jsem z toho samce nejistotu, a když jsem zatlačil, přiznal, že cítil tvou neochotu a váhání, a přesto se nezarazil. Je to velmi na hraně, ale ve tvém vlastním teritoriu je tvé slovo zákonem. Pokud prohlásíš, že jsi měla právo se bránit, nikdo nevznese námitku, jelikož je to v mezích přijatelného."

"V jiném teritoriu by se to posuzovalo jak?"

"Kdybys byla obyčejná elfka a on obyčejný elf, Matriarcha by prozkoumala srdce obou. Ve tvém by našla bolest a temnotu, která tě zjizvila. V jeho touhu po moci a prestiži. Takřka jistě by rozhodla ve tvůj prospěch."

"A kdybych nebyla jen pouhá obyčejná elfka?"

"Jako julir'aegi máš povinnost k zemi, k jejím obyvatelům. Je předpokládáno, že máš lepší sebeovládání. Že dokážeš vést a řešit problémy bez... zaškobrtnutí. Byla bys zcela jistě pokárána. Elf by si vysloužil stále stejný rozsudek, ale ty bys nejspíše také byla potrestána."

"A jako Matriarcha? Jak by rozhodl Král – jak bys v jeho zastoupení rozhodl ty?"

"Jsme samci. V našich očích bude samec, který ublížil elfce, vždy vinen."

"Neřekneš, co tak toužím slyšet, že? Jsi rozhodnutý mě zbavit viny."

Tiše zamručel a políbil ji do vlasů.

"Nejsem... nejsem, co jsem bývala," odvětila po chvilce. "A nikdy jsem... nebyla taková Matrarcha, jakou jsem mohla být."

"Jak to myslíš?"

"Před nějakou dobou ses ptal na mou Hospodyni. Nikdy jsi nic nezmínil, ale sleduješ, jak se ke mně chová Pěnkava – jak rezervovaná je. Všiml sis, kolik samic mám v jednotce?"

Dariae se zamračil.

"Žádnou. Kontroloval jsem to," uculil se Dura, který se vynořil ze stínů. Elfka na něj upřela chladný pohled, ale nijak si to nebral, ten elf. Tam, kde i její chlapci, kteří ji znali tak dlouho a kteří s ní prošli peklem, tam kde i oni couvli, tento hlupák jí čelil a usmíval se.

Ekathe ho za to zbožňovala, jakkoliv neochotně by to přiznala nahlas. Něco v Durovi bylo... nevinné. Drahocenné a křehké a připomínalo jí to jejího bratra, Fessiho. Jistě, Dura byl schopný a smrtící jako dobře udržovaná zbraň, ale jeho duše byla duší mláděte. Čistá, neposkvrněná špínou života, ač netušila, jak to dokázal. Možná na to Mosťané měli nějaký tajný recept.

Dar ji lehce pohladil po tváři a přitáhl si její pozornost zpátky. "Samičky?"

"Je to proto, že jsem zatraceně teritoriální. Elfky se mnou moc dobře nevychází," nakrčila nos. "Nevycházíme spolu navzájem. Možná to jsou instinkty. Když můžu, nabírám elfy, kteří preferují vlastní pohlaví. Samečci to z nějakého důvodu chápou. Nejspíše podstatou své magie. Nikdy nepřijímám páry."

Spekulativně si prohlédla Duru a pak na něj hravě mávla. "Kuš. Tohle je soukromá věc."

"Ale to nemohu. Co kdybyste Zie zabila?"

"Duro." Dar na něj přes Kirinu hlavu pohlédl a pohledem ho varoval. Ten pitomec se jen uculil. Mosťané, tak veselí, tak optimističtí. Tak na zabití a často i vypadali, že mají přání smrti. Jak lehkomyslně a plni nadšení si hráli s ohněm.

"Princi, Riel by ze mě udělal dva malý."

"Musím začít opět trénovat s železnými noži. Imunita a otupělost vůči pálení studeného železa je imperativní," pronesla vážně.

"Je tohle výhružka?" zeptal se Dura hraně seriózně.

"Poznatek," jeho družka náhle v prstech točila s železnou čepelí. Dar sebou trhl.

Strážce se moudře vzdálil.

"Jak je to s tebou a ostatními samicemi?" zeptal se, zatímco ji donutil čepel schovat. Zlomyslně se na něj usmála, ale pak si podrážděně povzdechla.

"Složité." Objala ho kolem pasu, schovala si ruce pod jeho šátky. Dar sebou trhl, jelikož měla ledové ruce. "Když jsem byla mladší, ještě mladší než teď, se samci jsem se popálila. Měla jsem charismatickou, krásnou mladší sestřičku, kterou všichni zbožňovali."

"Měla pro sebe všechnu pozornost?" Vzpomínal si, že její vlastní Matka ji neučila vše, co jako Prvorozená měla znát. Učila tuto mladší sestru? Tamawa to určitě byla, vsadil by na to. Několikrát ji dokonce viděl i na Dvoře. Neměli prostředky ani konexe, aby tam zůstali dlouho, ale i tak zanechala dost velký dojem, aby si ji dokázal vybavit.

Takřka bílé vlasy, povolná a sladká. Zamotala mnoho hlav a neostýchala se snažit svést i jeho. Jak se dozvěděla o poloze jeho bezpečného pokoje, to netušil, každopádně na něj nahá přede dveřmi čekala. Kdysi by si s ní i zaskotačil. Ale bylo v ní... příliš z Raffedora, aby si dovolil se kolem ní uvolnit, i zpitý jedem, jak tehdy byl. Se samicí jako plavovlasá Tamawa se popálil a to tak, že tu lekci nikdy nezapomene. Nakonec, nápomocně mu to vmete do obličeje pokaždé, když se potkají na stejné cestě.

"To také, ale... milovala... možná stále miluju jednoho samce."

Dar strnul a zabořil své družce prsty do vlasů, něžně jí masíroval pokožku hlavy, zatímco ji k sobě tiskl. Škrábala ho nehty po podbřišku, nevědomky, její hlas nepřítomný. "Myslela jsem, že spolu jednoho dne založíme rodinu, víš? Byli jsme mladí, oba. Přesto..."

"Vyspal se s tou mrchou?"

"Vyzpíval jí své perly."

Dariae na krátkou dobu ani nedýchal, byl strnulý, poté shlédl a něžně Kiri políbil na čelo, obě oční víčka, nos a nakonec jí věnoval sladký, líný polibek. "Byl to hlupák."

"Po tomto... jsem neměla vřelé vztahy k samcům. Až pak přišla válka. Tam důvěra byla vše. Tak jsem se rozhodla, že jim věřit znovu budu, za svých podmínek. Jako první věci jsem se zbavila své lásky k němu."

"Zbavila?" nakrčil obočí.

Kývla a po zaváhání pronesla: "Dala jsem svou lásku k němu Jaelovi."

Dar nehl brvou a když ho mlčky sledovala, pobídl ji, aby pokračovala.

"Když se ostří zrady otupilo absencí lásky, mohla jsem začít opět věřit. Samce v jednotce jsem si přivlastnila, donutila je hrát podle mých pravidel a brala je za své. Ostatní elfky... buď to vytušily a necítily se kolem mě dobře, nebo žárlily na pozornost, kterou jsem od svých chlapců dostávala. Buď odešly, nebo jsem je nakonec musela poslat dále."

Prstem přejela přes jeho rty. "Usměj se," zašeptala. "Tvoje duše je celá zamračená a plná chladu. To jsem nechtěla."

"Omlouvám se, má překrásná tyranko."

"To ne, ráda tě obejmu, když jsi jako kostka ledu. Jen nechci, aby to bylo kvůli mně."

Dar ji pohladil po vlasech, prsty sledoval kostěné korálky. "Kdybych ti vyprávěl o svých milenkách, jak by ses cítila?" Tiše se zasmál, když ho její aura kousla. To byla odpověď sama za sebe. "Nemůžeme si pomoct. Vidíš? Pokračuj, budu se pokoušet krotit."

"Není to tak, že bych vojáky střídala jako ponožky," zavrčela na něj podrážděně. "Jen mám jejich věrnost a svěřila bych jim svůj život. To mnoho jiných samic nesnese." Stáhla si jeho tvář ke své a políbila jej. "Nechci ho. Ani žádného jiného. Mám tebe."

"Jak ubohé, že mě to vážně rozveselilo."

"Můžu tě rozveselit i jinak." Rukou mu mířila k rozkroku, nehty projížděla chloupky jeho podbřišku, mířila níže... než její ruku nekompromisně zachytil.

"Později. Dopověz mi, proč máš problém se samicemi."

"Opravdu? Takový špinavý, upocený sex bude určitě lepší."

"Mohl bych ti na oplátku povyprávět o Anirulaem."

"To je tvůj přítel s Žezlem, že?" Ekathe mu vytáhla ruku z kalhot a pak ho poplácala po hrudi. "A co toto?"

"Toto?"

"Kousek krvavého drahokamu, který nosíš. Povíš mi o tom?"

Dariae ji chytil za bradu a pozorně sledoval její oči. "Řeknu ti to, Kiri, jakmile mi prozradíš, co přesně ti Raffedor udělal."

Zelenooká se Darovi vyvlékla a odvrátila se. Udělal pár kroků od něj a on ji následoval. Opět ji objal a elfka se do jeho těla opřela, bylo hezčí být v teple, i když ledový vzduch zimy tak citlivě nevnímala.

"Jak to víš?"

"Je to způsob, jakým o něj mluvíš, jak se chováš, když se o něm někdo zmíní."

"Tak pro tebe ta samice byla důležitá?"

"Žárlíš?" zeptal se ne samolibě, prostě zvědavě.

"Možná. Ale vraťme se k původní otázce. Začala jsem být ohledně samců majetnická. Postupem času jsem si uvědomila, že samice mimoděk odháním. Jediná přítelkyně, která mi zůstala, taky byla rozmrzelá, jelikož se jí zalíbil elf z mé jednotky a já ho před ní chránila. Sloupla by ho jako šišinku. Chybí mi, sestřička moje."

"Myslíš, že tě léčitelka nějak ohrožuje? Zpochybňuje tvou autoritu?"

"Bojí se mě. Je nervózní, a proto se chová povýšeně a arogantně. Hrubě. Přidej k tomu mé instinkty, kdy kolem sebe jiné samice nechci, a je to pohroma."

"Je nejlepší."

"Proto jsem jí ještě nepohladila svou aurou," odsekla a vycenila na něj zuby.

"Tvé zdrženlivosti si opravdu cením."

"Hm."

Dar ji políbil na spánek a vedl zpět domů. "Půjdu to s Pěnkavou vyřešit. Už ji neděs."

"Samečku, dlužíš mi pár historek o tvém příteli.  Tak rychle. Tak povídej, jak jste se poznali?"

Dariae zaváhal. Zatáhl ji ke kmenu stromu, sedl si do jeho kořenů s ní v klíně a začal vyprávět.

Nevynechal nic. Ani své opilství po Jaelovi a zničené důvěře, ani bordel, který se kvůli jeho pitomosti na Dvoře rozpoutal. Jak od sebe postupně odehnal všechny sourozence, především je, jelikož se tak neuvěřitelně styděl. Vyprávěl o svém příteli, o všech letech, kdy si byli věrní.

"Nevěřím, že by tě zradil," zašeptala nakonec.

Dariae zavřel oči. "Iš. Nedělej to."

"Ne, ty před tím nezavírej oči. Nevěřím, že tě zradil. Elfové se mění, ale ne tolik. Nezradil by Teritoria. Možná je trochu divný, ale rozhodně není zrádce."

Objímal ji, tvář zabořenou v jejích vlasech. Mlčel. Nemohl si dovolit věřit. Ale pokud věřila jeho pošetilá družka plná bodlin, ať to tak tedy bylo.

"Budu věřit i za tebe," zamumlala, jako by mu četla myšlenky. Políbila mu ruce, jednu a pak druhou. Dýchla do nich a mnula mu dlaně, aby je zahřála. Držel je před sebou, lehce rozpačitě, zatímco se na něj usmála tím jejím malilinkatým úsměvem.

Jeho příliš mladá a neprozřetelně věrná druhá půlka duše.

"Mám v poli vojáka. Jiril se jmenuje. Není v mé jednotce, ale věřím mu, a měl by být někde kolem Azuru. Pošlu mu zprávu, ať se po tom tvém pitomci podívá. Ať ho ochrání."

"Hledají ho Stíny mého Otce."

"No právě. Pak se každá pomoc hodí."

55, kapitola | Úvod | 57, kapitola