VV: 57, kapitola

57, Ozvěny starých časů

Copak si o tom v Kamenném srdci asi mysleli? Když Král stvrdil její nárok na Noeraeho teritoria, teď Eri'Ekathe, nejspíše netušil, jak velká část země na její volání odpoví.

Rozhodně si to neuvědomovalo mnoho Matriarch a Lordů, kteří měli svá malá teritoria rozesetá po její zemi. Že síla, která je volala k oodpovědnosti, patřila jí. Nevadilo to. Nechala Dara, aby se s tím vypořádal. Proto ji překvapilo, když jednoho dne hodil na stůl mapu, táhl prstem a zabral rozlohu takřka jedné pětiny celých jižních teritorií.

"Později to bude chtít prodiskutovat i tvůj kapitán, ale jsem si jistý, že toto je pravá rozloha našeho teritoria."

Ekathe sledovala mapu a pokusila se vyslat vědomí skrze zemi, jak ji to její milenec učil. A ano, znělo to správně. "Nemám šanci tak velké území pokrýt," zamračila se. "Jak je možné, že tolik země dokážu... živit? Neměla bych mít dost energie."

Dariae si povzdechl. "Stále ti opakuji, má drahá tyranko – energie nikdy nebyl problém, co se tvé magie týkalo. Tvá schopnost na ni dosáhnout, ano. Fakt, že jsi do ní správně nedorostla, také. Ale energie ne. Jsi Noeraeho krve a jako taková ses narodila do mocné linie. Je to logické, jelikož jsi zdědila mnoho, o co se musíš postarat, a tak je to vykompenzované větší studnicí moci."

"Stále je tu otázka, jak tak velké území pokrýt. Kdo se o ně staral doteď?" zamračila se.

"Jsou tam menší teritoria, která se nejspíše spravovala sama. O většině vím, že nebudou dělat problémy a uvítají, když nad nimi převezme ochranu Matriarcha. Problémy budou dělat jen tyto," Princ ukázal na sedm oblastí. "Jsou tam arogantní a ambiciózní Matriarchy, které se o svou zemi starají velmi dlouho. Lord Noerae a jeho nezájem o politiku způsobil, že i když to bylo jeho území, nechal jim volnou ruku tak dlouho, jak se o zemi dokázali správně starat. Jako samec pro ně, alespoň v jejich omezených myslích, nepředstavoval hrozbu. Když na to dojde, Kath si velmi zřídka vybere samce před samicí. Vůbec nebraly v potaz, že Noerae byl krví jeho teritoria a kdyby se doopravdy snažily vyrvat zemi z jeho područí, v nejhorším případě by je mohly i zničit."

"To ale neplatí pro mě," odtušila.

"Ne. Pokusí se ti zemi vzít. Nevěřím, že se jim to podaří... ale doba, po kterou těm oblastem vládly, by mohla způsobit problémy a vést k nemalému poškození rovnováhy."

"Co přesně to znamená?"

"Znamená to, že ti musíme dát co nejvíce času, abys dostala Eri do krve, zaryla do něj své drápy.

"

"Takže nikomu neřekneme, že je to mé teritorium – zatím."

Kývl.

"Říkal jsi, že vycítí, že jsou náhle v područí někoho jiného."

"Je to velmi jemná magie, takže pokud se nebudou aktivně na konkrétně tento aspekt soustředit, nevycítí to."

"Ale?"

"Nebude to jemná magie, až budeš darovat při Svátku Kruhu, písně a vody. Rozhodně to nepřejde bez povšimnutí, až se tvá moc prožene zemí v létě, když budeš své teritorium oživovat. Až se okolní teritoria vzdají do tvého područí, zcela jistě jim začne vrtat hlavou, jak je možné, že vládneš všemu okolo a ne jim. Některé možná budou dost arogantní, aby to přešly bez povšimnutí, ale Matriarchou se nestaneš díky tomu, že bys byla hlupák a ignorovala varovné signály. Dále na východ to bude jednoduší, jelikož tam se sebou sousedí jen problematická teritoria, která spolu nekomunikují. Ale tyto tři budou zcela jistě oříšek."

Ekathe zamračeně sledovala mapu, než se ke svému milenci otočila. "Takže?"

"Takže nás čeká mnoho politických tanečků. Naučím tě, jak se některých částí svého teritoria dotýkat jen velmi něžně."

Elfka naklonila hlavu na stranu a pozorně si svého Zie prohlédla. "Zníš pochybovačně, Dare."

Odpovědí jí byl arogantní pohled. "Ohledně čeho?"

"Politika ti stěží bude dělat problém, v tak malém rybníčku," pronášela pomalu a čekala. Černovlasý samec si povzdechl.

"Je to velmi pokročilá magie. Něžně pohladit takovou moc jako je Eri, především jen malý, vybraný kousek, to by dalo zabrat i mně. Matriarchy by v tom měly mít výhodu, ale..."

"Já jsem kladivo, ne precizní skalpel. Přesto mě to učíš?"

"Věřím, že to zvládneš."

"Opravdu, Dariae‘se?"

"Nepochybuji, že jako voják uděláš vše, co bude potřeba. Takže ano, jsem si jistý, že se to dokážeš naučit."

"Hm," odfrkla si pobaveně. "Zvládneme to do jara?"

"Musíme."

Obrátila se k oknu a sledovala bílou zimu všude, kam jen oko dohlédlo. "Napíšeš v mém jménu čarodějům? Polovina hranic mého teritoria tvoří pobřeží. Až roztaje sníh zimy, přílivové vlny budou destruktivní."

"Myslím, že pro tuto část země už je vyhrazena skupina čarodějů. Zkusím zjistit, kdo přesně dotyční jsou. Podle jejich stanoviska je pozveme na návštěvu, nebo je budeme držet co nejdále, dokud nebudeme mít jinou možnost, než je nechat dělat jejich práci."

"Myslela jsem, že jsi počítal s tím, že na Dvoře touto dobou už bude známo, že toto území patří mně."

"I mě překvapilo, jakou zdrženlivost měli tví poddaní. Ještě se nic oficiálně neví, a i to málo, co se šeptá, je nejasné. Zdá se, že svým způsobem máš ve svém teritoriu věrné elfy. Požádala jsi je, ať nic neříkají, a většina se podřídila."

"Byla to úcta k tvému úřadu," zamyslela se, "a většina z nich je děsem bez sebe z mé aury."

"Ši." Dar měl v očích smích. "To je také velmi pravděpodobné."

*

Hučení vody sílilo a sílilo, až přehlušilo cokoliv jiného. Ekathe stála pár desítek metrů od břehu a sledovala příchod jara. Magie byla ve vzduchu těžká, tak potentní. Led, který věznil milióny litrů vody, zmizel v jediný okamžik. Jakmile Jarinka rozkvetla, magie nechala led roztát. V ten okamžik, když jste stáli blízko těm vysokým stěnám, vás musel ohromit úžas. Jelikož vodní stěna, která sahala daleko do nebe, se náhle lámala a padala na vás, zastínila oblohu, slunce, Srdce i svět.

Vycítila náhlý influx v magii. Ohlédla se a viděla linii čarodějů, pravidelně rozestavěných podél břehu. Nejbližším dokázala číst vzrušení a stopu nervozity z tváří. Ti nejvzdálenější jí splývali v temnou čáru ztrácející se v dálce.

Praktikovali prastará zaklínadla a první, nejdestruktivnější vlna se rozbila o neviditelnou stěnu s takovým rachotem, jako by se rozpadal celý svět. Slunce bylo stále zastíněno vodou a nebe bylo nahrazeno zelenou a šedou a modrou moře. Ekathe si uvědomila, že ve vodě vidí siluety, a některé obrovské. Některé tak maličké, ale v takových hejnech, že se to nedalo spočítat. Všude bylo tolik barev.

Jemně se usmívala, rty pootevřené, prsty nevědomky zaryté do dřeva její bojové hole. Oproti přílivovým vlnám i ti největší elfové byli pouzí mravenci, a vědomí náhle zranitelnosti hnalo srdce rychleji, pumpovalo krev žilami a rozjařovalo stejně, jako mrazilo.

K břehu přistupovali další elfové, čarodějové, a stěna vody náhle ožila. Byly tam proudy a provazce a stěny a všechny tvary, hráli si s magií a předváděli se. Za čaroději spěchali rybáři, kteří měli políčeno na obvyklé ryby. Jiní lovili exotičtější kousky. Náhle se zdálo, jako by pláž byla plná a nebylo se jak pohnout. Elfové se smáli a tančili a radovali se, když čarodějové vítězně křičeli a hulákali a předháněli se ve svém umění.

Ekathe nezáleželo na tom, jak by věci měly být. Garen a Dariae se zmínili, že jsou na jaře rituály, které by měla provést. Elfka si je poctivě prošla. Většinu zavrhla, svolila, že daruje krev zemi tak, jak chtěli, i když nechápala, proč by měla dělat velkou aféru z toho, co do té doby dělala bez fanfár. Nechala po zemi rozeslat více jídla a rozhlásila, že začíná období oslav.

Svátek Kruhu, písně a vody byla vždy šťastná doba.

Přišlo jaro.

Odvrátila se od slavících elfů všude kolem a pomalu mířila domů. Po boku se jí zjevil Pes a elfka mu zabořila prsty do srsti. Zvuky smíchu a aura radosti pomalu slábly.

Slavit?

"Ne. Je jaro."

Ano?

"Konec snění, Pse. Čas her vypršel."

*

Seděla a objímala Garena, přes jeho rameno sledovala, jak pomalu pěstoval zelenou rostlinku. Na jeho pobízení se poté snažila vylákat z hlíny vlastní klíček a široce se usmála, když se jí to z části povedlo.

"Skvělé," usmál se na ni čaroděj. "Vidím vaši magii. Problém s vypěstováním zeleně určitě není v neschopnosti to udělat, vaše magie krásně září. Jen je... popraskaná. Jakmile se plně uzdravíte, nemyslím, že budete mít problém s čímkoliv, co se považuje za základní magii ani s obvyklými povinnostmi Matriarchy."

"Hmm..." laskala lístek rostlinky a ten neuvěřitelně rychle povyrostl, omotal se jí kolem prstů. "Je to stejná magie jako rostlinky v Srdci?" zeptala se.

"Srdce teritoria," odvětil Garen lehce jinak.

"Srdce teritoria," opakovala po něm poslušně a tentokrát si dávala pozor na to, jak formulovala hlásky i na magickou a emocionální odezvu v oslovení. Byl to jeden z problémů, který se kdysi řešil na Azuru. Když ještě přicházely do Teritorií bytosti nadané magií z celého světa a zkoumaly elfské zvyky, muselo se vše překládat do obecné řeči. Háček byl v tom, že elfové pár slovy dokázali říct velmi mnoho, protože způsob, jakým to říkali, vysvětloval vše.

Existovalo Srdce magie na obloze, Kamenné srdce dvora, Magie srdce, Srdce teritoria, Srdce rodinného stromu, srdce jako orgán těla a další a pro vše v podstatě existovalo stejné slovo. Nemluvě o tom, že všechny tyto termíny mohla nahrazovat jiná slova, kdy význam vycházel z kontextu. Jen elf ho dokázal vyslovit správně, a stejně tak pouze elf ho dokázal pochopit. Ostatní bytosti jednoduše neměly smysly a prostředky proto, aby elfský jazyk plně chápaly. A tak to řešili dlouhými přepisy.

Ekathe měla docela slušnou elfštinu, ale Garen často zacházel do detailů a, což bylo hlavní, požadoval od ní preciznost. Takže věnovala své elfštině větší pozornost než obvykle, mírnila emocionální odezvu, kterou většinou dokreslovala význam, který byla líná vyslovit, ve prospěch přesnosti výroků. Občas ji z toho bolela hlava a bylo to takřka stejně náročné jako psaní starým písmem. Ale byla to maličkost a když to dělalo Garena spokojeným a nic ji to nestálo, neměla důvod mu nevyhovět. A ten starý samec byl spokojený.

"Odpověď je ne. "Rostlinky ve Srdci", jak jste je nazvala, jménem drakaes‘kanieger, Děti Srdce,"

"Moje rostlinky jsou feštaar?" zeptala se Ekathe zaskočeně a posadila se zpříma.

"Šerobet‘faar," opravil ji její ubohý vzdušný čaroděj rezignovaně a pak sebou provinile trhl. Elfka sklopila hlavu, aby skryla úsměv. Garen byl starý samec, na některých věcech lpěl s neprozíravou tvrdohlavostí. Jako třeba na faktu, že takřka nikdy nepoužíval hovorové výrazy. Feštaar bylo pouliční označení jejích rostlinek, věc, kterými se strašila malá ílška. Ale ani "krásný dravec přinášející bolest", jak drakaes‘kanieger mimoděk nazval čaroděj, nebylo správné označení. O feštaar kolovalo tolik pověstí a mýtů, že si vysloužila tři jména.

A ona si s nimi hrála ve Srdci jako s obyčejnými rostlinkami.

Zelenooká sebou trhla, když si vzpomněla, že Dara jednou nechala ve Srdci samotného a našla ho obklopeného touto hravou, nebo spíše dravou zelení. Po zádech jí přeběhl mráz, když si zpětně uvědomila, co vše se mohlo stát. S náklonností si vybavila, jak klidně to její milenec vzal. Věděla, že mnoho jiných samců by se na ni utrhlo, a právem.

"Drakaes'kanieger jsou úzce spjaty s vaší podstatou Matriarchy a povahou vašeho vztahu k Eri. Nikde jinde než ve vašem panství, ve Srdci, je nenajdete ani nebudete moct probudit k životu. Jsou poslední obranou vašeho nejposvátnějšího místa. Tyto "rostlinky" jsou také nejkrvelačnější zelení, jakou elfové znají." Čaroděj se zamračil. "Naši filozofové ani biologové si nejsou jistí, zda jsou pouze zelení, proto byli zařazeni do kategorie drakaes."

"Entita mezi rostlinou a bytostí," odvětila mimoděk.

"Ši," usmál se na ni její učitel a pokynul k semenům.

Obrátila se k záhonu, nadechla se teplého, vlhkého vzduchu skleníku a znovu se soustředila na malé životy semínek. Nějaký čas úspěšně probouzela a pomalu přemlouvala k růstu různé rostlinky, některé lehce, jiné s většími obtížemi, když koutkem oka zahlédla Garena, který si myslel, že ho nevidí. Znepokojeně se mračil. Hrála si se zelení, zatímco zkoumala jeho auru, i když se snažil krýt. Po chvilce vše pochopila.

"Nesílím dost rychle, že?" konstatovala.

Garen uhnul očima. "Iš," potvrdil.

"Je to proto, že nejsem vyléčená, nebo je to mé přirozené omezení?"

Čaroděj zaváhal. "Nejsem si jistý," odvětil nakonec. "Problém je, že vaše magie byla... zlomena. Poté, co jste udělala na První, jste se v podstatě sama zbavila magie, a ta stagnovala. Způsobilo to problémy, nebo alespoň většinu příznaků přikládám té události. Netuším tak, co je přirozené a co je nutné léčit."

Elfka zaťala čelist a také pohlédla stranou, pak zúžila oči a poslala myšlenku. O chvíli později s nimi seděl Pes.

Není to dobrý nápad, varoval hned.

"Takže je tu způsob."

Bude to mít hroznou cenu.

Samice na něj vážně pohlédla. "Na ceně nezáleží."

"Na jaké ceně nezáleží?" ozval se mírně hlas a elfka na Psa vyčítavě pohlédla.

"Zavolal jsi Dara?" zeptala se nesouhlasně.

"Ekathe," ozvalo se varovně. Vzhlédla k němu.

"Nesílím dost rychle."

Napětí v těle jejího milence. "A tímto výrokem si jste naprosto jistá, Lady Ekathe? Pokud vím, odborníkem nejste vy, dokonce ani čaroděj Garen. Jsou tu jiní, povolanější, kteří zkoumají váš stav. Ti nepromluvili." Arogance v jeho hlase byla takřka urážlivá. Dokázala mu to odpustit jen proto, že věděla, že se nesnažil ji ponížit. I on se bál.

"Dochází nám čas, Dare."

"Ne tak rychle, jak si zřejmě myslíte, Lady," odvětil s přesvědčením. Ekathe věděla, že jeho machinace na Dvoře kupují tolik času, kolik bylo možné. Ale zároveň si byla jistá, že se na to nemůžou spolehnout.

Prohrávali válku, i když se to tak na první pohled nemuselo zdát. Poslední léta opět postupovali na sever a Daay byla štědrá s krvavými rituály a vracela zemi magii, která z ní byla vyrvána. Nikdo si ale neuvědomoval, že na fronty chodili čím dál mladší elfové, staří se zkušenostmi umírali a nikdo dostatečně schopný na jejich místo nebyl poslán, protože jednoduše nebyl kdo.

Teritoriím prostě a jednoduše docházeli vojáci. Král si nemohl dovolit vzít z řad vesnických elfů více, jinak by neměl zemi kdo živit. Situace se mírně zlepšila poté, co se odhalila zrada na První a čarodějové se vrátili zpět do boje. Ale to vydrží pouze pár měsíců, pokud vůbec. Děsivý stroj, kterým bylo Císařství, měl nekonečné zdroje masa, které mohl poslat na porážku, staletí militantní tradice... a Teritoria krvácela k smrti.

Dar tak kupoval i čas, který neměl existovat. Musela si pospíšit a zesílit, jelikož někdy bylo i vítězství prohrou, když se zaplatila příliš vysoká cena.

Ekathe nechala její auru, aby to vědomí nezbytnosti a nutnosti jejímu milenci ukázala. Čelil jí pohledem a jeho aura temněla pomalou, zákeřnou zuřivostí. Nakonec se však dokázal ovládnout a udělal krok zpět jako první. Obrátil se k Psovi. Jeho tvář, uši ani aura neprozrazovaly nic z toho, co momentálně prožíval.

"Co chceš mou drahou naučit?"

"Matčino objetí. Úplné splynutí se zemí."

Dariae zaťal čelist tak silně, že se Ekathe bála, že si vyláme zuby.

"Nerozumím. Neprovádím to už teď?" zeptala se jemně, když se ticho protáhlo.

"Nejen splynutí se zemí. Splynutí tvé magie a především duše s tvým Eri. Budete doslova jedním." Dariae se k ní naléhavě otočil. "Neopovážil bych se tě neomezovat svými předsudky. Nikdy bych ti nepřiskřípl křídla tak, abys nemohla vzlétnout, i kdyby tě to odneslo mimo můj dosah." Došel k ní a naléhavě k ní promlouval, i když se jí neopovažoval dotknout. Věděl, že by to brala jako zradu. Jeho emoce totiž byly tak čiré a silné, že by ji jeho duchové podvědomě oblivňovali.

"Ale Ekathe, na toto jednoduše nejsi dost stará, dost vyspělá. I Arisa'se, přes její věk a moc, se neopovažovala podstoupit Matčino objetí vícekrát než dvakrát za život, a v obou případech to byla až poslední možnost. Moc a samotná obsáhlost tvého Eri tě zničí, nenechá tě... nepustí tě zpět. Je tvé a potřebuje tě, je... je to jeho přirozeností. Bude to, jako... jako by ses snažila zastavit jarní vlnobití pomocí... hrnečku. Absurdní."

Viděla jeho úzkost, tak se natáhla a chytila ho za ruce. Nemohla si pomoct. "Ah Dare," povzdechla si nakonec.

Byl velmi dobrý, její Zie, pokud šlo o slova. Ale Ekathe věřila i svému ie‘jes. Pokud si dovolil možnost, jak zesílit, navrhnout, i když s tím ne zcela souhlasil, musel si uvědomovat rizika. Zhodnotil její šance na přežití. A na rozdíl od jejího druha ho neomezovaly jeho instinkty a strašák šance selhání.

Pohlédla na Garena a poté se podívala do svému ubohému druhovi. Tížila ji vina, protože věděla, jak těžké to pro něj bude. "Přijďte na způsob, jak to pro mě udělat bezpečnější. Pokud do týdne na nic nepřijdete, budu se učit, jak se stát se svým teritoriem jedním."

Odmítala změnit své rozhodnutí, přes auru svého milence, která byla prodchnutá něčím, co se podobalo beznaději a děsu. "Můj drahý vlčku, lere'šaa‘s'Dariae'se, ale musím," pronesla tiše a odcházela. Se sklopeným pohledem poklidně kráčela po chodbách svého domova a připravovala se na budoucí dny. Skoro jako na frontách.

To čekání na boj bylo vždy to nejhorší.

*

Problém s jarem byl, jak bujaře vše rostlo. Po zimě bylo v zemi až příliš magie. To někdy probouzelo i věci, které by měly spát.

Jeden by řekl, že s tím, kolik magie Teritoria ztratila, elfové uvítají cokoliv magického, co by se jim ještě vrátilo. Ale nebylo to tak. Některé věci byly příliš temné, aby jim bylo dovoleno volně se pohybovat.

Ekathe stála na břehu jezera. Byl to hezký kousek její země, stromy byly staré a plné magie, exotické, zcela jistě odrůda dovezená z jihu. Cítila přítomnost duchů, kteří se stáhli zpět do opuštěných domů. Ach ano, Král nařídil všem, ať se přesunou na jih za Věčný strom, ale zdálo se, že volání jejího teritoria pro ně bylo příliš silné.

Zafoukal jemný větřík a po hladině jezera se rozeběhly malé vlnky.

"Cítím to," odvětila po dlouhé chvíli tiše.

Pes vedle její nohy zakňučel a položil na ni packu. Dariae s ní nebyl, musel nějak zabavit návštěvy, které přijely, aby ji obtěžovaly. Občas se cítila provinile, že na něj vše hází, jelikož si byla vědoma toho, jak otravní a nesnesitelní dokázali být. Chtěla, aby se cítil dobře. Aby její Eri bylo to místo, kam se mohl vrátit. Domov.

On to tak však neviděl. Nahlížel na věc tak, že pracuje s ní, a jeho povinnosti se mu možná dostaly do krve a on už ani nevěděl, jak přestat. Občas pro to byla smutná. Ale častěji zvítězila její praktická stránka, jelikož Dar byl Zie, a jako takový si nemohl dovolit povolit v ostražitosti, nikdy. Taková domácí politika jako na jejím malinkém dvoře byla proti tancům v Kamenném srdci slabým odvarem.

Takže její milenec byl doma v rodinném stromě, a přestože sebou měla Garena, chyběl jí a cítila se vychýlená z rovnováhy. Dariae byl přerozený elf s dlouhými roky zkušeností. Když se dostala do situace podobné této, bylo uklidňující ho mít po boku.

"Mám jít do vody?" Byla to podivně přitažlivá myšlenka. Voda v jezeře nebyla čistá. I se sluncem na obloze bylo vidět zhruba metr do hloubky, zatímco dno byla temná zeleň. Přesto elfka měla pocit, že by to měla udělat. Ovlivňoval ji duch? Nalákal tak do svého jezera i ostatní z elfů?

"Ne," odvětil Garen napjatě. "Cokoliv v jezeře sídlí, zabilo to už šest elfů." Odmlka. "Podívejte se na jezero. Nikdy jsem neviděl, aby jak okolo, tak na něm nic nerostlo. Pouze voda a kamínky. Není to přirozené. Požírá to veškerý život, na který dosáhne."

"Je to silný duch?" zeptala se zvědavě. "V matčině teritoriu za mého života žádní volní duchové nebyli, rozhodně ne tak silní. Nikdy jsem se s tímto... fenoménem nesetkala."

"Není na úrovni duchů podstaty." Což znamenalo na úrovni bohů. "Ale i přesto je velmi mocný."

"Jak by postupoval tvůj řád?"

"Svolala by se velká skupina. Ne méně než sto elfů. Všichni velmi mocní sami o sobě. Pokusili bychom se ducha uklidnit a poslat na místo, kde bude moct být tím, čím je."

"A pokud by to nevyšlo? Pokusili byste se ho zabít?"

"Je velmi těžké zabít ducha, ale pokud by nebyla jiná možnost, ši."

"Hm." Pohlédla na jezero. "Nemyslím, že je chytré takové věci probírat tak blízko našeho Jezerního ducha. Nejspíše nám rozumí a teď ví přesně, k čemu se chystáme."

Garen zamrkal a zbledl, jako by ho ta možnost ani nenapadla – ale teď byla v jeho mysli velice živá. "Máte pravdu, má Lady. Jsem na stará kolena neopatrný – nebo příliš arogantní." O krok ustoupil a nabídl Ekathe rámě. Ta ho s mírným úsměvem přijala.

"Musí se přijít na řešení, Garene," odvětila mírně po chvíli tiché chůze. "Máme čas do podzimu, což není zas tak dlouhá doba, přestože je jaro teprve na začátku."

"Do podzimu?" čaroděj na ni pohlédl a pak jeho pohled potemněl. "Podzimní lijáky, samozřejmě."

"Jezero se vylije ze svých břehů a cokoliv v něm sídlí, vydá se lovit. I když nepředpokládám, že to bude ochotné vzdálit se od své nory daleko, je tu i nepatná možnost, že to bude cestovat. Vzít si na svědomí smrt všech netušících elfů, na které to narazí... je nepřijatelné. Neléčím své poddané jen proto, aby se z nich následně stala svačinka potulného ducha."

"Rozumím, Lady."

"Nějaké nápady, Pse?"

Je silnější, než jsem býval já, než jsem se stal ie'jes. Rodinný duch na ni pohlédl. Eri mi dává sílu, díky které mohu ducha omezovat, ale zároveň mi zabraňuje se s ním střetnout v přímé konfrontaci. Není nebezpečím pro teritorium.

"Nejsou snad mí poddaní součástí teritoria?"

Pouze julir'aegi, potřásl Pes hlavou v zcela nepsím gestu. Obyčejní elfové dnes mají příliš daleko k tomu být krví země. Nedarují, nectí, neřídí se jejími zákony. Profitují z magie, ale už nejsou její součástí.

"To není pravda."

Ne zcela. Ale každý elf, kterého Jezerní duch vzal, takový byl.

"Ach."

"Jaký je názor iegere‘jes?" zeptal se vzdušný čaroděj zvláštně uctivě. Elfka na něj zkoumavě pohlédla, když odpovídala:

"Nemůže nám pomoct, jelikož to není přirozenost rodinných duchů. Také poznamenal, že Jezerní duch bere jen ty, kteří ztratili spojení s Kath."

"Opravdu?" vyrovnal se náhle Garen. "To mění situaci."

"Ši?"

"Nemohu si být samozřejmě jistý, ale pokud Jezerní duch loví pouze ty, které považuje za vetřelce ve vašem Eri, je možné, že se tím snaží vzdát tribut, nebo dokonce prokázat loajalitu."

"Neznáte nějakého čaroděje, který byl blízký mému tatínkovi?" zeptala se zelenooká zamyšleně. "Určitě by věděl o takovém duchovi, který by ve své podstatě chránit teritorium. Neříkám, že je bezpečné mít takového mazlíčka, rozhodně ne na podzim, až bude většina teritorií pod vodou, ale otevírá to nové možnosti."

"To ano."

Ekathe se zarazila a ohlédla po jezeře. Něco ji zavolalo. Chce ji to zničit? Ale Pes přeci řekl, že to nevzalo žádného elfa z julir'aegi. Něžně se usmála, když se to ozvalo znovu, naříkavě, opuštěně, tak vystrašeně.

Byla Matka.

Země pod nohama jí vibrovala silou, která se probouzela, stahovala se k ní a k Jezernímu duchovi.

Přišel kvůli ní. Slyšel její volání.

Beze slova se otočila na patě a vyrazila k němu.

"Lady?" zeptal se čaroděj zmateně.

"Vrať se do sídla, Garene, prosím. Vyřiď mému vlčkovi, že dnešní večeři nestihnu. Vrátím se během zítřka."

"Lady?!" Elf zbledl. Vyběhl, ale bylo pozdě, elfka už vkročila do vody a o zlomek okamžiku později se kolem ní omotala podivná, zelenohnědá substance a stáhla ji pod vodu.

*

Dariae tiše seděl na břehu jezera, zcela nehybný. Střípky a střípky času mu protékaly skrze prsty, přesto stále čekal.

Po nějaké době se na okraji stromů objevila šedá šmouha. Drak'vlk.

Princ se nepohnul.

Samice se vytratila. Ale po nějakém čase Zie uslyšel ňafání a kňučení, o chvíli později k němu vlčice došla a za patami se jí kolébalo pět malých, šedých kuliček. Vycenila na mláďata zuby. Zavrčela a vlčata jí vesele začala skákat po čumáku, olizovat pysky. Přímo vedle něj začala zvracet. Mláďata se nadšeně vrhla na potravu, kterou jejich matka vyvrátila, zatímco se drak'vlčice vážně zadívala do jeho očí... a poté se otočila a odběhla do lesa.

Stejně jako jeho Arisa, Dariae byl Pán smutku. Jako takový měl afinitu k drak'vlkům, kteří se podobně jako on živili na smutku. Jeho duch mysli musel zesílit více, než si uvědomoval, když se k němu vlčice-matka stáhla a svěřila mu své mladé na hlídání.

Chvíli je sledoval. Dravě žrala, vrčela a prala se jedno s druhým. Když skončili, ospale se dokolébali k němu a stulili se mu v klíně nebo u nohou a spokojeně usnuli.

Co se asi stalo vlkovi, který tyto malé zplodil? Drak'vlčice ho musela ztratit, pokud se uchýlila k tomu, aby je svěřila jemu.

Mláďata ze spaní ňafala, hrabala packami. Po nějaké době se probudila a rozutekla do všech směrů, ale stačilo pohlazení jeho duchem smutku a ihned se k němu seběhla a s důvěrou, kterou v sobě mají jen ílška, se na něj zadívala. Věděl, že měla hlad, a jejich matku nikde blízko necítil. Zato nedaleko lokalizoval kořist.

Bylo to velmi dlouho, co lovil a co se o svůj úlovek dělil s jinými z dravců nebo s duchy. Byl takřka mládě, když to udělal naposledy. Teritorii proudilo více magie. Vše se zdálo přirozenější.

Pohlédl na klidnou hladinu jezera a poté se postavil, ztuhlý po dlouhém sezení beze změny pozice. Duchem svolal mláďata k sobě.

Nebyl jejich rodič, neučil je, jak lovit. Magií zajíce polapil, poté zabil. Sedl si, stáhl ho z kůže a dal ji na hraní vlčatům, poté systematicky ukrajoval kusy masa, postaral se o orgány. Zbytek odhodil vedle pro jiné mrchožrouty, mláďatům ostře nařídil, ať zůstanou s ním, než začal maso přežvykovat a zpracovávat, aby je poté pro ílška vyplivl.

Nadšeně se o každý kousek prala, zkoumavě sledovala každý jeho pohyb, gesto, čekala, kdy jim dá další kousek potravy.

Mezi stromy se objevila vlčice, táhla sebou zadní běh srny, kterou mu nechala u nohou. Bez zaváhání se vrhla na vybrané vnitřnosti zajíce, a když skončila, na chvíli si lehla a zavřela oči. Vlčata energicky vyběhla, opět jí olizovala pysky. Sice jedla, ale nikdy neměla dost. Vlčice na ně zavrčela. Když ji nenechali na pokoji, šlehla je magií. Několikrát. Byla to hravá, tvrdohlavá mláďata. Nakonec se vlčata stáhla k němu a začala okusovat jeho. Nechal je a s malým úsměvem si s nimi hrál. Po nějaké době se vrhla na zadní běh a pokoušela se zjistit, co s ním.

Vlčice spala, zatímco Dariae dával pozor na ni i její mladé.

Eri'Ekathe. Ani si to neuvědomila, ale její krev byla prastará a jako taková sebou nesla mocnou magii... a vše na jejím území to cítilo. Stahovalo se k ní, probouzelo. Bylo pouze pět jiných Matriarch, které toto v současnosti ve svém teritoriu dokázaly.

Rodina Lady Rimaery, přítelkyně jeho tyranky, byla jedna z nich.

Jeho rodina by mezi ně také patřila, kdyby ve svém čele měla Matriarchu. Samci sice nesli stejnou krev jako elfky, ale jejich afinita patřila magii, která směřovala ven. Tak dokázali území udržet, ale ne ho posílit nebo magii koncentrovat způsobem, jaký samice dělaly nevědomky.

Dariae předpokládal, že to bylo možné, aby samec napodobil Matriarchy. Ale pokud by to tak bylo, pouze někdo jako Garen, který magii studoval celý život, by to dokázal. Bylo to proti přirozenosti elfů, takto s magii nakládat. Museli by měnit vše na fundamentální úrovni, a to by je nakonec mohlo změnit. Protože pro jeho rasu nebylo nemožné, aby jeden změnil pohlaví.

Vlčice se probudila a ihned vyskočila na nohy, celá naježená vycenila zuby někam bokem.

Dariae se tam podíval a uviděl svou družku.

Ekathe trpělivě čekala, zatímco drak'vlčice couvala mezi stromy a mláďata ji poslušně následovala, vážná a vystrašená.

"Nechtěla jsem, aby sis dělal starosti, s'Dariae'se," odvětila měkce, když rodinka zmizela ve stínech.

Dar se postavil a sledoval ji. Promočenou, s podlitinami a otevřenými ranami, vyhublou. Pod očima měla temné stíny, ale její tvář byla podivně klidná a její aura poprvé za dobu, kdy ji potkal, vyzařovala mír. Právě pro pocit z její duše na ni nemohl křičet ani jí nic vyčítat. Dříve by zmrzačil sám sebe, než její klid zničil. Jelikož to bylo poprvé, kdy ji sledoval a věděl, že byla... zdravá.

Rozpřáhl náruč a zelenooká samice nezaváhala, pár kroky byla u něj a přitiskla se k němu. Nejen fyzicky, prolnula s ním i svou magii, duši, dokonce zaznamenal i dotek jejích duchů – bolesti i radosti. Strnul, když cítil dotek jejích uší ve vlasech, ale poté se natáhl svými a propletl jejich uši do těsné spirály, kterou nikdo nemohl vidět nikde jinde než mezi milujícími druhy.

"Kiri?" zeptal se něžně.

"Umírá," zašeptala.

"Jezerní duch?"

Zabroukala souhlas. "V tomto světě už pro něj není dost magie. Umírá a bojí se. Je tak vystrašený. Je jen mládě, které se probudilo pro mé volání. Zrodil se kvůli mně, a zemře."

"Ale to není vše," odvětil měkce. Protože kdyby jeho družka způsobila smrt, v její auře by nebyl mír.

"V zemi bylo dost magie. Celé teritorium mi odpovídalo."

"Co jsi udělala, má milovaná?"

"Naučila jsem se tvé lekce. Umím něžný dotyk." Polaskala ho po tváři. "Naučila jsem se splynout se svým teritoriem. Matčino objetí."

Tak proto pocit míru a klidu. Vyrovnanosti. Dokázala se ponořit do nesmírna, a dokázala najít sebe sama. Po dlouhých týdnech neúspěchů a děsu, kdy se vytratila takřka mimo dosah, triumfovala.

Dar si uvědomil, že toto byl celou dobu záměr Výra, když ji učil, jak komunikovat s Kah. Jen nechápal, že tam, kde šaman mohl promlouvat s celou zemí, jeho tyranka mohla pojmout pouze své teritorium.

Zhluboka se nadechl její vůně, hledal v její auře známky disonance. Byla příliš mladá, aby si mohla uvědomovat sebe na úrovni, díky které by odolala Eri. Nedávalo to smysl. Neměla by být schopna Matčino objetí podstoupit.

Avšak...

Čím se staří elfové lišili od jeho milované? Charakterizovalo je přerození. To však s celým Dvorem sledoval při popravě Majora, že? Zapomněl, čím vším si jeho milovaná prošla. Jak válka nejen mrzačila a pokřivila, ale také posílila a donutila vyrůst. Možná až příliš rychle. Pevněji ji sevřel.

"A Jezerní duch?"

"Spí s Matičkou zemí. Kah se o něj postará, než ho zavolá jiná Matriarcha, až... až bude magie zpět."

"Cítím lež, milovaná," zašeptal. V auře Ekathe se poprvé objevila nerovnováha, stopa bolesti.

"Je příliš slabý, příliš mladý. Než taková situace nastane, zemře. Nebo zešílí, a zabije vše, co mu bude stát v cestě."

"Ale prozatím jsi mu dala klid."

"Na pár století."

"Pár století je dost času, má milovaná."

Vzhlédla k němu a její tvář prozářil tak křehký úsměv, plný světla a něhy.

"Přála bych si svou zemi vidět, až bude magie opět proudit každým zákoutím Teritorií."

Dariae ji něžně svíral a jeho myšlenky se mimoděk zatoulaly daleko. Cítil ve svém srdci počátek rozhodnutí, kterého se nevzdá. Přísaha, že dříve zemře, než přestane. A i poté bude hledat cestu, v samotném Podsvětí. Celou dobu operoval pod tímto nutkáním, ale v ten okamžik, v tu chvíli věděl, že se to stalo jedním ze základních kamenů jeho podstaty.

"Dariae? Dare?"

"Ekathe?"

"Mohu být tvou družkou? Prokážeš mi tu čest a vychováme společeně svá ílška?"

Zie křečovitě zavřel oči, jeho duši svíraly pařáty agónie. "s'Ekathe'se..."

"Ty hlupáčku. Já vím, že se o nás postaráš. Ochráníš nás. A kdybys přeci jen selhal, vím, že bys udělal vše, co bys mohl. Budu tě milovat o to více. Ctít tě za tvé oběti, pro které se budeš tak hořce nenávidět. Vyvedu tě z temnoty a pomůžu ti vyléčit se a vidět život a lásku tam, kde uvidíš pouze destrukci a bolest." Tiskla se k němu a pohlížela na něj s nadějí v očích.

A Dariae‘Zie poprvé pochopil, proč měl jeho Otec potomky. Proč nepřestal po jednom mláděti. Uvědomil si, co to samce stálo, pokusit se své družce odmítnout její největší a nejvroucnější přání. Jak to trhalo na kusy. A věděl, že stejně jako jeho Otec, pokud na to dojde, podlehne. Možná ne za sto let, možná ne za tisíc, ale jednoho dne jí nebude moct říct ne.

Sevřel Ekathinu tvář, něžně ji políbil sevřenými rty a cítil, že se chvěje. Protože si uvědomil, že ho tato samice, naprosto nevědomky, zničila. Jelikož jej donutí jednoho dne spáchat čin, který se zapřísáhl, že nikdy neudělá. Odsoudí svá mláďata k životu v teroru. Věděl, že až ten den nastane, bude stát po jejím boku a shlížet na svého potomka. Šťastný, protože ona bude šťastná, a záleželo na něčem jiném?

Byla jeho družka. V jeho mysli ani duši o tom nebylo pochyb. Už by ji nedokázal opustit, už se nedokázal, v jistém úhlu pohledu, zachránit. Ani nechtěl.

"Víš, co po mně žádáš?"

"Až zemřu, vlčku, chci, abys na mě měl vzpomínku. Nechci, abys byl sám." Její oči potemněly. Objala ho a země se pod nimi otevřela a pohltila je. Dar věděl, že leželi v Srdci teritoria, přestože se rodinný strom nacházel tři dny cesty od jezera. Když se dotkl stěny, prsty mu něžně ovinuly drobné, zelené rostlinky, jak je jeho milovaná nazývala.

"Věřím, Dare," rozeznělo se tmou. Po stěnách se rozrůstaly glyfy a něžně zářily. "Vím, že najdeš cestu, jak naše ílško zbavit prokletí, kterým je Temná matka." Bylo právě dost světla, aby Dar viděl Ekathe, která k němu vzhlížela, její oči tak klidné a plné naprosté důvěry.

Srdce se mu divoce rozbušilo, zaryl prsty do hlíny. Kdy a jak si ten pohled zasloužil? Neudělal nic, co by ho ospravedlňovalo. Nevysloužil si její důvěru.

"Ukázal jsi mi svou duši, Dariae. Tak něžně kolébáš mou. To nelže," objala jeho tvář rukama a její dlaně byly hřejivé, její rty horké. "Věřím v tebe, i když ty sám už ne."

"Zítra," zašeptal jí.

"Ano. Zítra," odvětila, a věděla, že nemyslel následující den, ani den za ním.

Rozuměla mu, jelikož byla, přeci jen, jeho družka.

*

Hudba zaujala ílška vždy, nehledě na to, jak často kousek melodie slýchávala. Byli ještě dost mladí, aby hudbu nevnímali jako tóny, ale jako vibrace, a ty působily na jejich chvějná klubka velmi příjemně. Jeden z důvodů, proč se hudbě dospělí elfové neoddávali před nepřáteli, a proč bylo pro samce tak drahé, když jim jejich samice zpívaly. A proč samice tak milovaly vyzpívané perly, které v sobě stále nesly rezonanci hlasů duší svých partnerů.

Bylo léto.

Ekathe stála bosá v prachu vysušené hlíny a sledovala mláďata, která se choulila ve stínech, unavená nemilosrdným sluncem a horkým, suchým vzduchem. Přesto si tiše broukala písně o vodě a dešti. Pevně stiskla rty. Většinu elfů nedokázala snést, ale ílška vždy milovala, a ani teď to nebylo jinak. Mláďata, nakonec, ještě nenesla stigma dospělých.

Jistě, zelenooká se bála smíchu Jejích potomků.

Ale zároveň milovala ílška příliš proto, aby je ze svého srdce dokázala vytěsnit. Tato mláďata navíc neměla auru... temnoty.

Rozkročila se a nechala své vědomí vplynout do země.

"Ekathe?" Dar vzhlédl z místa, kde ležel pod stromem, v jeho očích obezřetnost. Elfka na něj pohlédla a její milenec se prudce nadechl. Netušila, co v jejím obličeji vyčetl. Věděla pouze, co cítila. Bylo to jako darování zemi, ale... jiné.

Rozhlížela se a svázala do vlivu svého rituálu každého, koho viděla.

Poté pletla magii, jako už tolikrát...

Klekla si, položila dlaně na zem...

Pousmála se, když vycítila bručení země, a rozesmála se, když ji lákala k povrchu.

Postavila se, a s tím pohybem ze země vytryskl proud vody.

Ekathe pomalu ustupovala a země zprvu dychtivě pila vláhu, ale chvíli nato začala být zabahněná, a poté voda začala stoupat. Pohlédla vzhůru, v jejích očích moc, a nebe se zatáhlo, zahřmělo, a začalo pršet.

Přicházelo více a více elfů a Ekathe je vtahovala do darování a s každým dalším proud vody ze země sílil a bouře byla silnější.

A rozsah jejího vlivu se rozšiřoval.

Když nakonec, po malé věčnosti, narazila na hranice svého panství, usmála se. Líně, spokojeně, triumfálně.

Mraky se roztrhaly a jezero před ní bylo několik metrů hluboké.

Sledovala ílška, která dováděla ve vodě, poté vzhlédla ke Srdci, které pulzovalo, jako by ji zdravilo.

"Poslední Matriarcha, která toto dokázala, byla má Arisa. Stovky let před válkou," zašeptal za ní hlas. Bez otočení se natáhla a Dar její ruku zachytil. Postavil se jí k boku a něžně jí políbil klouby prstů.

"Sílím," pronesla a její hlas se vzrušením chvěl.

"Ši."

"Pojďme. Mám chuť na ovoce. Sladké meruňky, horké letními paprsky. Mláďata po hře ocení něco sladkého."

"Nejsi unavená, milovaná?"

"Iš," pohlédla na něj a lstivě se usmála. "Ještě ne."

Tiše se zasmál a přitáhl ji k sobě.

*

Dariae vzhlédl, když cítil, že se k němu jeho družka blíží. "Ano?" zeptal se jí, když vešla. Zpozorněl, když viděl obavy v jejích očích.

"Rimaera. Nemůžu se s ní dostat do kontaktu, ani nikdo z našich společných přátel."

Princ odložil pero a opřel si lokty o stůl, zamyšleně zíral do desky stolu. Ekathe čekala, nechala ho přemýšlet.

"Mé zdroje ji také nemohou lokalizovat. Ale že nevíš ani ty, kde se zdržuje, je... překvapivé." Pohlédl na ni a strach v jejím pohledu ho donutil vše zvážit pečlivěji. "Víme, že se zdržuje se svou jednotkou. Ne bojovou, s vybranými členy, které osobně naverbovala a kteří by pro ni položili život. Víme, že je její absence zaznamenána, není postrádána, takže dala armádě s předstihem vědět, že nebude přítomna."

"Opravdu?" Samice se uvolnila. Poté si pro sebe kývla. "Pokud Rima věděla, že je nějaký problém, už se tolik nebojím. Je to tvrdá čubka a bude tancovat na hrobech těch, kteří byli tak pošetilí, aby se jí postavili do cesty." V zelených očích zatancovalo pobavení a náklonnost. "Lituju jejích nepřátel. Až ji znovu uvidím, vymetu s ní tréninkový dvůr." Poslala mu polibek a odtancovala.

"Vaše družka má znepokojivé známé," ozval se Aar.

"Neříkej," zabručel Dar a potřásl hlavou, na rtech mu ale hrál úsměv. Jeho tyranka, nakonec, také nebyla ze samic, kterým by chytrý elf zkřížil cestu. Jeho pobavení se postupně vytratilo, když se vrátil zpět ke zprávám z Dvora.

*

Byl to špatný den.

Věděl, že ho stráže sledovali, a přesto nedokázal skrýt únavu, kterou náhle cítil, za všechna staletí, která jako by na něj najednou dolehla. Znovu cítil beznaděj a zradu, jako když byl ílško a Daay ho poprvé zavolala do té děsivé jeskyně.

Nenávist k rodičům, kteří ho odsoudili k životu ve strachu.

Před pár dny málem přišel o posledního bratra. I teď tancoval na hranici mezi životem a smrtí. Bojoval, bojoval až do hořkého konce, a přesto nedokázal zachránit patnáctičlennou skupinu těhotných samic, které doprovázel do bezpečí Školy. Přežil jen proto, že na bojové pole vtrhl Posel Temné matky, když ho jeden z lidských vojáků omylem zasáhl. Jelikož Císařští se už dávno naučili, že jinak Matka všech nemůže zasáhnout.

Jen velmi vzácně si dovolovali na vládnoucí královskou krev zaútočit. Když si byli jistí, že je dostanou, a měli po ruce vhodného obětního beránka.

Odvedli je, všechny ty bezbranné samice, a nikdo netušil kam, ani co se s nimi dělo.

Kiri ho našla o pár hodin později. Ignorovala jeho chladný pohled a vkročila do jeho pracovny plné zpráv zvědů a bezcenných, nefunkčních plánů. Znala ho už velmi dobře, proto ho beze slova vzala za ruku, pár gesty zorganizovala situaci a poté jej vedla do Srdce.

A tak sledoval Ekathe, něžně ji svíral v náručí a broukal jí. Ve tmě, když to neslyšela, z obavy, že by jej odmítla, a z ještě většího strachu, že by ho přijala. Tak potřeboval komfort, teplo jiného elfa, duši jedné konkrétní samice... ale ještě stále si nedokázal ospravedlnit pouto, ještě stále ne.

"Thaje," zamumlal tiše zdrobnělinu jejího jména, které patřilo jen mezi nejbližší.

"Raji," odpověděla mu ze tmy a elf si unaveně povzdechl a políbil ji na spánek. Zachvěl se, když ho její ucho polaskalo po tváři.

"Balrae před pár dny málem zemřel. Lidé zajali patnáct těhotných samic."

Zamumlala temně nadávku, výrazy v elfském jazyce, které neznal ani on. Její prsty mu česaly vlasy a byly chladné, tak studené. Hlína kolem nich tepala životem a šlahouny feštaar je motaly do kokonu, podivně horké.

"Snaží se o nás postarat," odvětila Ekathe měkce. "Vnímají naši bolest a chtějí nás chránit." Spíše cítil, než viděl, jak prsty polaskala stěnu hlíny. "Našla jsem mezi tvými papíry proutek," broukla.

"Měl to být dárek, tyranko," pokáral ji a zamračeně zvažoval koncept toho, že procházela jeho korespondenci.

"Asi oba myslíme něco jiného. Hodil jsi můj dárek pod stůl? Ten proutek s rýhou?"

"Omlouvám se, milovaná. Ne. To byla jen taková hra." Uvolnil se a omluvně ji stiskl ruku. Představa, že by jeho milovaná procházela jeho věci bez svolení, mu přišla absurdní a samozřejmě to také hloupost byla. Nikdy před ní nic neskrýval. Vše věděla. Přesto byl rád, že mu nezasáhla do soukromí.

"Pokud počkáš ještě pár týdnů, dostaneš proutek, na kterém pracuji, ne nějakou odbytou práci z roztržitosti."

Chvíle ticha. "Líbí se mi. Měl jsi hravou náladu, když jsi ho vyřezával. Jde z toho cítit stopa časů, kdy jsi byl mladší. Volný. Bez starostí."

Pobaveně se pousmál. "Jeden z mých plánů vyšel a Stíny díky tomu zlomily jednoho zrádce a zjistili mnoho užitečných informací. Tvůj vojáček našel stopu Anirulaeho, díky které ho každou chvíli dožene. Dostal jsem zprávu, že se Růži vede dobře. Byl to dobrý den. Měla jsi na sobě zelené šátky a tančila v sadu."

"Viděl jsi mě?"

"Seděl jsem za stolem a sledoval tě hodiny. Měl jsem tolik práce, ale byla jsi tak plná života a energie."

"Proč jsi nepřišel?" cítil její ruce na zádech, nehty mu kreslily na kůži abstraktní tvary.

"Přišel jsem," odvětil lehce samolibě.

"Dříve," zabručela a zaryla do něj nehty v lehkém upozornění. Krátce se uchechtl a políbil ji do koutku.

"Některé věci jsou jedinečné pro konkrétní podmínky, ve kterých se nacházejí. Ty jsi ten den byla Matkou země, která tančila sama se svou magií a teritoriem."

Chytila ho za ruku, políbila ho do dlaně a položila si ji na hruď... ne na hruď, na přívěsek na krku. Cítil vibrace svého nedokonalého proutku, a cítil vibrace jiného, neznámého.

tap tap

(raji)

klepe strašák

(raji)

s pomocí

větru

temnoty

laskavé

(raji!)

na kmen stromu

vědomí

svědomí

mír, válečníku

(politiku)

pamatuj

a bojuj

(raji)

nejsi sám

nikdy sám

(navždy tvá thaje)

Rezonovalo tím intimní oslovení, které se neobjevovalo nikde ve vyrytých liniích, které sledoval v temnotě bříšky prstů. Musela to do písma vplést podvědomě. Dariae si byl jistý, že by ho vyhodila hned, jak by si toho všimla. Prozrazovalo to příliš.

Ale on ten proutek miloval.

S péčí si báseň zavěsil na vlastní krk, vedle kousku krvavého kamene jiné samice.

"Je velmi jednoduchý," odvětila lehce rozpačitě.

"Je ty. To je vše, co chci."

Cítil, jak se o něj opřela. "‘sem ráda," zamumlala tiše a ospale, její duše ho malátně polaskala a on si uvědomil, že už není na hraně zuřivosti ani beznaděje. Byl v rovnováze a harmonii s její duší a oba byli tak klidní a vyrovnaní.

"Thaje," povzdechl si, ne bez velké dávky náklonnosti, a dovolil si propadnout se do spánku s ní.

56, kapitola | Úvod | Intermezzo VI