VV: Intermezzo VI

Intermezzo VI – ...přežijeme?

Kath'mag Výr se zachvěl. Cítil ve vzduchu něco zlého. Poté, co se Duha dala dohromady a společně se svým druhem roztáhli křídla a vzlétli k nebesům, vydal se na cesty skrze Teritoria. Země tak zoufale potřebovala péči. I kdyby ho bylo sedm a sedmkrát více, nezastal by ani zlomek práce, kterou bylo potřeba odvést. Nedostatek magie a péče však nebyly to nejhorší.

Na příliš místech totiž nalezl člověčinu, a to teprve byla špatná zpráva.

Páchla jako smrt. Jako zdechlina, která si neuvědomuje, že pro ni na této zemi není místo. Jenže Matička příroda mu pod nohama naříkala a šeptala...

...že tentokrát tou mrtvolou mohou být Teritoria...

Tak se vznešení a hrdí elfové stanou mrchožrouty na zdechlině jejich nejcennějšího pokladu.

Jejich domova.

Dřepl si a zaryl do půdy prsty. Zasáhl ho žal, když si tak připomněl zelenookou samičku, která bude další takovou mrtvolou. Četl to v jejím pohledu stejně jako u kteréhokoli jiného na smrt zraněného vojáka. Mleli z posledního a jen tvrdohlavost je držela na nohou.

Matička země mu stále zpívala. Ale její hlas byl slabší a slabší...

Jelikož volal i On. Pomalu neslýchával nic jiného než jeho pevný, autoritativní hlas.

Zval ho domů. A bylo čím dál těžší ho odmítnout.

Nad hlavou mu zabušila křídla a vytrhla ho z temného přemítání. Pohlédl na svou nádhernou společnici a natáhl paži, umně prorostlou krvavými drahokami do elegantních obrazců. Schválně ji tak zpevnil pro ni. Mohla mu tak klidně přistát na předloktí, aniž by svými ostrými drápy rozcupovala jeho maso na cáry. Jejího druhu bylo málo. Kdysi brázdili nebesa po boku draků a ani jedna strana nedokázala získat definitivní převahu. Tak mocní byli.

Naklonila se k němu a přebrala mu zobákem vlasy, poté se o něj s láskou otřela. Zvedla k němu kulaté, soví oči a vydala překvapivě melodický zvuk. Jako by nebyla predátorem oblohy, ale zpěvným ptáčkem. Výr zvedl obočí.

"Jsi si jistá, milovaná?"

Zahoukala a začala si uhlazovat pírka.

Z váčku u opasku vytáhl kousek sušeného masa a dal jí ho. Dlouze na něj pohlédla a poté si ho delikátně vzala.

"Když tvrdíš, že je to nutné," zabručel a s povzdechem vstal. "Doprovodím tě. Poté odcestujeme na jih, ano? Na severu není pro matku s mladými bezpečno."

Jeho milovaná zahoukala a výsměšně si ho přeměřila.

"Duha se o sebe dokáže postarat. Má druha."

Klovla ho a Výr sykl, když mu na paži způsobila hlubokou ránu.

"A já se postarám o tebe, než mě Duha bude potřebovat," slíbil podrážděně.

Samice Výra arogantně odvrátila pohled, poté se od jeho předloktí odrazila a chvilku nato její siluetu zastínily koruny stromů.

57, kapitola | Úvod | 58, kapitola