VV: 54, kapitola

54, Jaelův jed a...

Jeho drahá Ekathe.

Sledoval ji, jak se vytratila do stínů ve chvíli, kdy si myslela, že ji nevidí. Možná doufala, že ji nezahlédl – nebo se nebude obtěžovat ji následovat. Poslední dobou tak často trávila se svými vojáky večery. Vyjížděla do teritoria a bojovala, přestože nemusela a ani by neměla. I když to nebyla nevěra, jelikož Dariae nebyl její druh... ona své chlapce tak velice milovala. Věděla, že mu to vadí.

Nejspíše to dělala právě proto, snad se stále snažila ho odehnat, i když možná ne úplně vědomě. Jenže i ona propadala poutu druhů, přestože si to samice nikdy neuvědomovaly s jistotou samců. Stále je to k jejich druhům táhlo. A proto, když nad ránem uslyšel její lehké kroky a po chvíli ucítil její vůni, silně smíšenou s vůní mýdla, nedokázal se na ni zlobit.

Stála rozpačitě u jeho postele a on ji netrápil, i když ona jeho záměrně dráždila. Nadzdvihl přikrývku, a když si k němu vlezla, objal ji. Necítil z ní jiné elfy. Alespoň věděla lépe než k němu přijít s pachem jiného samce na kůži.

Než se stačil na cokoliv zeptat, už spala. Povzdechl si.

Ráno se rozhodl, že není potřeba, aby měl vlastní pokoje. Nařídil služebnictvu, aby jeho věci přesunuli do ložnic Ekathe. A když to pak večer nijak nekomentovala, věděl, že byla hloupost vůbec se snažit spát odděleně. I když to přinášelo do jejích očí stín a cítil z ní smutek. Políbil ji na spánek.

"Není cesty zpět?"

"Je jen jedna cesta," pronesl tiše, se vzpomínkou na šamanova slova: tři cesty splétající se v jedinou.

"Možná to tak chtějí bohové."

Princova ruka strnula v půli pohlazení. "Bohové?"

"Nevedou, nakonec, všechny naše kroky?"

"Daay nás vede," zamumlal Dar a jeho mysl zkoumala nový úhel pohledů. Bohové... tak směšná a prostá myšlenka.

Následující ráno napsal jednomu starému příteli, který mu dlužil laskavost a hostil jednoho z nejstarších odborníků na Starý lid. Potřeboval jen jednu malou odpověď... a jeden konkrétní proutek, který mu kdysi Arisa zpívala jako ílšku, tak dávno.

*

Ekathe si nepamatovala, že by zažila zuřivost, která jí teď proudila žilami, někdy jindy než na bojovém poli nebo válečném tanci jiného druhu. Nikdy se neprojevila, když nebyla v nebezpečí. Ale teď, teď si přála vlastníma rukama jednoho pošetilého samce roztrhat na kusy.

Týdny tvrdé práce, nelítostných rozpisů hlídek, tréninků, které se slévaly v boje o život v divočině jejího teritoria. To byla její každodenní realita, když se rozhodla své území vyčistit. Válka byla dlouhá a tato země byla bez vládce. Bylo jen logické, že pokud někdo zběhl nebo se chtěl skrýt, loupit, pást se jako mrchožrout na slabých, půjde tam, kde chyběla pevná ruka. Zcela jistě zde byla i hnízda zrádců, také se zde stáhlo více než dost míšenců, vůči kterým sice zelenooká nemohla formálně nic udělat, ale dala jim jasně najevo, že je bude hlídat a že zde nejsou úplně vítaní.

Ale kdyby měla říct pravdu, brala by zběhy, lapky, míšence a dokonce i zrádce... kdyby její území nemělo takový děsivý problém s alkoholem. Každá druhá vesnice jím páchla na sto honů. Někteří elfové nechtěli pomoct a rádi propadali temnotě a depresím, které s démonem alkoholu přicházely. Nemohla s tím nic dělat. Tak měla teritorium, kde více než polovina jejích poddaných byla na hraně temnoty. Čekající katastrofa. Dariae už jejím jménem napsal žádost léčitelům a ti vyšlou své kath'ulo, léčitele Srdce, přesto...

Ekathe zabíjela. Neměla jinou možnost, musela popravovat, když už to zašlo příliš daleko a byli nebezpeční. Pravda byla, že většina vesnických elfů byla omezená a nedalo se s nimi rozumně domluvit. Bylo tak strašně málo těch, kteří životem vesničana našly jiný druh rovnováhy se zemí. Většina z nich prostě jen přijala jednoduchou a špinavou cestu lidí.

Dlouze vždy váhala a hledala alternativu. Věděla, že pokud elf propadl démonu alkoholu a měl družku, odsoudila ke smrti více než jeho... a přesto neměla jinou možnost.

Ach ano, mnoho jich poslala se svou stráží do speciálně založené vesnice, kde je držela v samostatných pokojích a dávala jim jen minimum alkoholu, který jim stačil k pokračování existence, v naději, že je léčitelé dokážou očistit. Posílala tam možná i ty, kteří šanci neměli. Přesto se jí zdálo, že zabíjela příliš často. Tak ji nenáviděli.

A co víc, po takových čistkách... co nemohli udělat jedinci její rasy, tam nastoupili míšenci. Nebyli alkoholem tak ovlivnění a přirozeně naplňovali mezery, které vznikaly v pracovní síle. Chtěli si vysloužit místo v teritoriu. Dívali se jí do očí a žádali své právo a ona, jakkoliv její instinkty křičely pro opak, nemohla říct ne. Jelikož byla zima a jídla bylo málo.

Období hladu, v takovém čase se nacházeli. Zima nebyla ani z půlky za nimi. Ekathe nikdy netušila, jak těžké to pro obyčejné elfy bylo. Mnoho nedokázalo propadnout ani hibernaci, jelikož měli příliš málo zásob energie, aby se zase probudili... nebo se museli starat o jiné, a levný zimní spánek si dovolit nemohli. Neměla ponětí, že vesničtí elfové mohli za zimy umřít. Pro vojáky se vždy něco našlo... na úkor právě toho zemědělského plebsu. I to byl jeden z důvodů, proč prostí elfové armádu nenáviděli.

Takže když vybíjela elfy, někdo na jejich místo nastoupit musel. Ani Výr s jeho neuvěřitelnými schopnosti šamana, kdy dokázal sám živit několik vesnic, prostě nestačil. Tak dovolila míšencům, aby pracovali na přežití jejích poddaných, a ve skrytu duše se za to nenáviděla.

To byla špinavá realita prvních měsíců její vlády. Zabíjela, byla tvrdá, jelikož její teritorium potřebovalo pěst z kamene, ne něžné pohlazení. Ale rozhodně nebyla krutá nebo sadistická. Snažila se ustoupit, kdekoliv mohla. Přesto šířila strach, a přesně to jeden z jejích podřízených začal energicky učit její omezené poddané, kudy jen se svou prokletou jednotkou prošel. Ekahe doufala, že si to užil, jelikož až Tereana příště uvidí, bude mrtvým samcem.

Zabíjela závislé na alkoholu, ano, ale ty bez naděje na uzdravení. Neměla ráda míšence, nezdráhala by se říct, že je nenáviděla – ale vyvraždit celou vesnici závislých, a poté dvě ležení míšenců, na které náhodou narazil, jelikož se jeden ozval, když Terean nařídil masakr – jelikož to byl masakr – a dovolil si protestovat? Všechny, včetně starých a jakýchkoliv samic a ílšek, kteří vzdorovali? Za to bude mít jeho hlavu a šílení a temní věděli, že by se nezdráhala vystavit si ji ve větvích svého rodinného stromu, kdyby ji Dariae z části neuklidnil a nedonutil myslet racionálně.

Natolik racionálně, že mířila do své kanceláře, kde, dle slov jejího nekompromisního milence, čekal někdo, koho si před jakýmkoliv rozhodnutím musela vyslechnout.

Došla k pracovně a rozrazila její dveře. Samec a samice uvnitř nadskočili a vyplašeně vstali, sahali po místech, kde měli mít zbraně, ale už je dříve odevzdali. Nemohli si dovolit přijít na audienci ke své Matriarše ozbrojení.

Rielova pravidla, ne její.

"Co chcete?" štěkla na ně, když se postavila za desku stolu. Chladně si dva vojáky prohlížela a kdykoliv jindy by se jí líbilo, co viděla. Dnes byla příliš rozzuřená, aby učinila jakýkoliv ústupek.

"Lady," samice hlasitě polkla, zhluboka se nadechla a vyrovnala se. Když jí pohlédla do očí, Ekathe viděla odhodlání a strach. I v jejím stavu to na ni udělalo dojem. Jelikož svou auru nijak nekrotila a věděla, jaký dopad pocit z její duše měl, i po takové době, kterou všichni strávili pokusy ji vyléčit. "Kapitán Terean není při smyslech."

"Oh, to velmi dobře vím. Jsem připravená mu v jeho stavu pomoct."

Oba vojáci zbledli a samec udělal mimoděk malilinkatý krok před svou společnici. Ekathe na něj upřela chladný, temně pobavený pohled. "Ach, chráníš tu samičku před svou Matriarchou? Takovou ke mně máš úctu, vojáčku?"

"Ne, Lady." Voják slova pronesl pevně, opětoval jí pohled očí.

"Ne?"

"Nejste při smyslech. Stejně jako kapitán Terean," odvětila samice jemně, tak tiše.

"Přirovnáváš mě k tomu řezníkovi, maličká?" zabroukala zelenooká a strach v aurách vojáků jí dělal dobře. Měli proč se bát.

"Kiri, co to děláš? Vylíváš si zlost na těch nevinných mláďatech?" ozval se káravý hlas. Ekathe se nepohnula, pouze stočila pohled ke dveřím a sledovala svého milence, který uvolněně vešel. Došel k ní. Postavil se za ni a přitiskl její tělo k sobě, poté ji políbil na krk. "Snažíš se je zadusit jejich vlastním terorem? Tu ubohou, odvážnou samičku a toho pošetile dobrého samečka?"

"Ta tvoje samička má na rukou krev ílšek. A ten tvůj sameček zabíjel staré i samice, bez zaváhání, pro slovo svého nadřízeného," štěkla a dva elfové před ní nepřirozeně strnuli.

"Opravdu?" Dar si je dlouze přeměřil. "Jsi si jistá?"

"Jsem Matriarcha." Přestože to nevysvětlovalo nic, její milenec to jako odpověď přijal bez zaváhání. "Následovali by svého velitele do Brázdy a zpět," pronesla hořce.

"Tak, jak by to pro tebe udělal tvá jednotka."

"Já bych nikdy nenařídila masakr, Dare. Nikdy."

"Ani kdybys byla šílená žalem, má nádherná tyranko? Ani kdybys musela sloužit pod velitelem, kterého z duše nenávidíš? Ani kdybys měla možnost zabít jedince rasy, která tě okradla o to nejpreciznější ve tvém životě, o tvé ílško?"

Princova slova řezala, hlouběji a hlouběji.

"Ši‘se'Dariae‘Zie‘. Jelikož já si tím prošla. Všichni mě zradili, ale já vytrvala. Poslána do Sladkého hnízda. Možná to nebyla má mláďata, ale střežila jsem Školu, když ji míšenci napadli. Kolébala jsem v náručí mrtvé tělíčko ílška, malého Yru, tak plného života a smíchu, tak maličkého, a pak všude byla rudá a on byl jen mrtvé maso..." Ekathe zaťala čelist a odvrátila se.

"Pomáhala jsem je učit a vychovávat. Zbožňovala jsem je, a Yru byl sameček, kterého nebylo možno nemilovat. Ach ano, Dare, prožila jsem si to. A raději jsem nechala Maso, aby mi zlámal každou kost v těle, aby mě pálil studeným železem a aby zničil vše, co jsem byla já, než abych se na jeho atrocitách podílela... když se zeptal." Pokud se ptal.

"Ach, má drahá Ekathe. Ale ne všichni elfové mohou být tak silní jako ty."

Dariae ji objímal a zelenooká se po dlouhé chvíli do jeho těla uvolnila. Nepohlédla na vojáky, když je oslovila: "Mluvte."

"Lady," samice se zhluboka nadechla. "Nemáme pro našeho kapitána omluvu. Ale prosím vás, má paní, potřebuje pouze pomoc kněžky. Pokud ho vyléčí, bude opět samcem, kterým byl. Který by nikdy... nikdy..." elfka se odmlčela. Ani to nedokázala říct, a přesto to spáchala.

"Kolik z vás zešílelo? Potom?"

"Jedenáct."

"Z jednotky o jednadvaceti členech. Teď je vás tedy deset. Ne, sedm, tři jste ztratili v bojích. Už nejste bojeschopná jednotka." Odmlčela se. "Je vás sedm, naše posvátné číslo. Což je nejspíše znamením naší bohyně," dokončila hořce.

Dar tiše zamručel a elfka zavřela oči, zvedla k němu tvář a nechala se políbit.

Velitel, za kterého se přimluví vojáci kalibru té samice a jejího spolubojovníka, v sobě musel něco mít. Snad to nebylo žalem úplně zničené. "Nirasi a Ber, nemám pravdu?" zeptala se po dlouhé chvíli.

"Ano, Lady," odvětila Nirasi váhavě.

"Odstraňte toho prokletého hlupáka z mého teritoria. Pokud ho ještě někdy uvidím, je mrtvé maso. Událost bude nahlášená generálnímu stanu a kapitán Terean bude postaven před polní soud. To je jediné, co mohu udělat."

"Celá jednotka, nebo pouze my dva?" zeptal se Ber klidně.

"Nemohu kapitána degradovat, ale zcela jistě ho mohu zbavit velení – což jsem také udělala. Teritorium si nemůže dovolit ztratit polovinu své stráže," pronesla chladně.

"Chápeme," odvětila tiše. Zaváhala. "Děkujeme, Lady."

"Doufám, že má ten samec cenu, ve kterou tak zoufale věříte. Přeji mu, aby trpěl, za všechny životy, které vzal. Za vaše spolubojovníky, které dohnal k šílenství. Doufám, že si navždy ponese jizvy. Odejděte."

*

"No. To šlo dobře," odvětil Dar, když za dvojicí zaklaply dveře. Elfka na něj ostře pohlédla a Zie se pochmurně usmál. "Upřímně jsem věřil, že je vyneseš v zubech a bude jim při tom pár končetin chybět."

"Uklidnil jsi mě. Když jsi byl se mnou, jako bych dokázala racionálně myslet." Natáhla ruku a vedla ho k oknu. Vylezla ven a poté po silných větvích stromů skákala nahoru, dokud se nedostala do své oblíbené rozsochy větví. Nabízela přirozeně vytvořený dolík krytý ze všech až na jednu stranu, vystlaný měkkými polštáři. Nechala Dara se posadit a poté se mu stočila na hrudi, ruce pod jeho šátky, tvář v prohlubni jeho krku. Cítila, že svého milence překvapila.

"Co je to?" zeptal se tiše a hladil ji po zádech.

"Elfové v mém vlastním teritoriu se mě bojí. Jsem pro ně démon mnohdy horší než lidé."

"Změní se to. Uvidíš. Nikdy není lehké převzít teritorium, navíc za války..." políbil ji na čelo. "Ale to tě netrápí."

Kdy se naučili číst toho druhého tak dobře? Pevněji se k němu přitiskla a potřebovala se svěřit, ale zároveň věděla, že mu tak vrazí železný nůž do břicha.

"Kiri?"

"Vzpomněla jsem si..." pohlédla na něj. "Chápu tíhu zodpovědnosti. Obdivuji ty, kteří si své povinnosti plní, jakkoliv je to bolestné," odvětila pevně. Přimhouřil oči a jeho pohled byl obezřetný.

"Řekni mi to, drahá, prosím." Taková něha, a přesto to byl příkaz. Natáhla se a nechala svou dlaň ležet proti jeho tváři.

"Vzpomněla jsem si na jednu starou elfku a jednoho míšence – léčitele. Pomohli mi a nechtěli nic nazpátek. Dokázal bys je najít?"

"Co mi o nich povíš?" Uvolnil se a vískal jí vlasy, něžně ji laskal duší.

"Byli na první a bojovali proti Majorovi," odvětila tiše. Dar na okamžik strnul, poté pokračoval ve vískání i laskání, i když bylo v jeho auře něco bolestného. Koutkem oka viděla jeho uši a ty byly příliš dokonale postavené na to, že seděli v koruně stromu a odpočívali.

"Chápu. Najdu je pro tebe, Kiri."

Dlouho seděli tiše.

"Chci pro ně bezpečí, ale to nejspíše nehledají, když na první zůstávali."

"Iš. To nejspíše nepřijmou."

"Pomůžeme jim?"

"Pomůžeme, drahá." Políbil ji na čelo a ona chytila jednu jeho ruku a políbila ho do dlaně.

"Qi'Dariae'Zie."

"Sibun's‘Ekathe'se."

"Ale mám. Mám za co děkovat." Vzala jeho paže a omotala je kolem sebe a pak vzhlédla a z bezpečí jeho paží sledovala sněhové vločky, které zvedal vítr.

"Mám jít zítra s tebou?"

"Hm?"

"Navštívit staré rezidenty."

Ekathe na něj zmateně pohlédla. "Je tu důvod, proč bys neměl?"

Dariae ji dlouho sledoval bez výrazu, ale nakonec na jeho tváři pomalu rostl úsměv. Trvalo to dlouho, ale ve výsledku byl jeho úsměv široký a hřejivý a plný něhy. "Jsi Matriarcha. Má přítomnost by mohla podkopat tvou autoritu."

Odfrkla si. "Pojďme navštívit staré elfky a elfy, kteří se u Noeraeho schovali a distancovali od Dvora. Pomůžeš mi najít ty, kteří budou dělat problémy, a taky se jich zbavíš. Já ti budu věrně stát po boku a na vše důležitě přikyvovat."

"Má to být naopak, má drahá tyranko."

Věnovala mu jízlivý pohled.

*

Nemohl si pomoct. Důvěra, kterou v něj Ekathe vkládala, tak bezmyšlenkově a přirozeně, ho těšila a rozjařovala. Navštěvovali staré rezidenty. Dariae pečlivě vybíral ty, o kterých věděl, že nebudou představovat žádný problém a konfrontaci, jelikož chtěl, aby jeho milenka získala potřebnou sebedůvěru a aroganci, která k jejímu postavení patřila. Byla důstojník. Ale nebyla politička.

Poté navštívili killores a princ s ulehčením sledoval, že si jeho tyranka a rie‘ymue docela padly do noty, jelikož vládnout v teritoriu, ve kterém byla kněžka nepříznivě nakloněná Matriarše, byla nepříjemná zkušenost. Proto, že Matriarcha svou zemi opustit nemohla a stejně tak rie'ymue nemohla být oddělena od svého posvátného háje.

Jen doufal, že Ekathinu neochotu vkročit do killores kněžka nepostřehla. Doufal, když mu poté zelenooká vysvětlila, proč to tak bylo, že se to doopravdy nestane. Jelikož killores a čimu, které více reagují na Matriarchu než svou rie'ymue, to teprve zvěstovalo dlouhá staletí zášti a zahořklosti.

Naštěstí se Výr ukázal užitečný ve více směrech a kněžku Netrpělivost zaměstnával více než dost. Nebo možná ona jeho. Nikdy nebylo jasné, kdo z těch dvou naháněl koho, což byl vzhledem k tomu, že jeden z nich byl šaman, velice úsměvný fakt.

V takové bezmála idylce probíhali jejich týdny. Než se po nich natáhly stíny minulosti.

*

"Je to... komplikovaný proces," odvětil Garen a Ekathe na něj pohlédla. Čaroděj se zamračil, ale místo obvyklé přednášky – jelikož jejich drahý vzdušný čaroděj přednášel kdykoliv mu někdo dal tu možnost – zavrtěl hlavou a pokračoval v práci. Někdy se takřka neznatelně zarazil, jindy byl vyloženě zmatený. Ne příliš, ale s Darem starého elfa sledovali a viděli.

Poničení mysli zanechalo slabé stopy – její milenec nebyl kněz, a přestože odvedl dobrou práci, především proto, že ho nechtěl poškodit, takže se magie podřídila... přesto mohli a také očekávali, že čaroděj nebude jako předtím. A pokaždé, když se to potvrdilo, ji tížilo svědomí.

Starý elf to vycítil a čas od času ho elfka zahlédla, jak si ji prohlíží zkoumavým pohledem. Přesto se nezeptal. Přijal, cokoliv udělala, protože v ni věřil. To bylo takřka to nejhorší.

"Sestřičko...!" zazvonil prostranstvím náhle hlas a Ekathe to překvapilo tak, že takřka nechala svého protivníka zasadit jí ránu.

"Rimo?" zamumlala překvapeně a gestem zarazila Lorafu. "Lisa!" rozesmála se a vyšla naproti vysoké, modrooké samici.

"Oh, jak ráda tě vidím, Eki," zamumlala a pevně ji stiskla v objetí. Nad její aurou nemrkla, při pohledu na její ne zcela zhojené uši jí potemněl pohled, ale pocit z její duše byl plný lásky a důvěry, který se nezměnil od té chvíle, kdy se poprvé potkaly.

"Mohu se přidat, mé paní?" ozvalo se pobaveně a Ekathe se s úsměvem podívala na samce stojícího vedle nich.

"L've." Efka to pronesla tónem plným potěšení a radosti, což pouze rozšířilo úsměv na tváři toho pohledného parchanta.

"Má nejdražší samička v tomto i dalších životech," zanotoval. "Ty jsi příliš plná bodlin a, popravdě, nikdo, kdo se ti nepodřídí, nikdy není tvůj miláček," odvětil na pohled Rimy.

"Bodlin, ty bastarde? Miláčci?" praštila ho do ramene. Pouze se zasmál, Ekathe se tiše uchechtla a nechala se stisknout v pevném objetí. Ani její bratříček se neodtáhl, jen v jeho auře bylo více smutku a viny, což zastiňovalo jeho upřímnou náklonnost k ní.

"Co tady děláte?" zeptala se, když je vedla do knihovny. Přijímací salónek jí přišel příliš formální, navíc ho měla asociovaný s neustálými návštěvami, které jako Matriarcha musela přijímat.

Její ložnice byla z části i Darova a nějak necítila správné jejich místo ukazovat komukoliv, i elfům tak blízkým jejímu srdci. Obzvláště proto, že když Dar jednou potkal L'veho, cítila z něj obezřetnost, ne přátelství. A Rima, nu, její sestřička byla svérázná a přímá a typ elfky, kterým se její milenec obvykle vyhýbal. Což vedlo k zamyšlení, jelikož Ekathe si vzal do postele a zelenooká vždy doufala, že je její sestřičce velmi podobná.

"Stala ses Matriarchou, drahá, a takovou věc musí oslavit i chudý voják jako já," poškádlil její bratříček.

"Což mi připomíná, kdyby mě na to neupozornila Rodina, vůbec bych se o tom nedozvěděla," zamračila se na ni její lisa. "Dostala ses tak vysoko ve společenské smetánce, že na staré přátele zapomínáš?" zeptala se ostře.

"Jsi budoucí Matriarcha," poznamenala Ekathe suše. "Stěží jsi bezvýznamná. Ale je pravda, že jsem se nikomu neozvala. L've, ty jsi mě viděl na Dvoře, neměla jsem,"

"Byla jsi na Dvoře?" zamumlala Rimaera překvapeně. "Nikdy bych neřekla, že v tom zmijím hnízdě vydržíš dlouho."

"Ach, měla velmi dobrou motivaci," odvětil spikleneckým šeptem L've. "Zahřívala postel samotného Zie."

"A?" Rima se tvářila skepticky. Znala ji moc dobře na to, aby věděla, že ji nezaslepí nějaký titul, jakkoli byla královské rodině oddaná.

"Náš drahý Zie má duši těla slast." Sameček vydal zvuk příbuzný chichotání, když se aurou její sestřičky prohnala zvědavost a stín závisti.

"Slast?" zabroukala a pozorně Ekathe sledovala. "Moje drahá, jak dlouho jsme sestrami? Vždy jsem se s tebou o vše mé dělila..."

"Avšak svého prince si nechá pouze pro sebe," pronesl hlas a kolem pasu se jí obmotaly paže. Pootočila se a jemně se na svého milence usmála, zatímco nechávala svým přátelům čas se vzpamatovat. Uvažovala, zda věděli, že je Prvorozený s ní, a pode šoku v jejich auře, když už ne v obličejích, ne, neočekávali to. Nemohla se jim divit.

"Zie," vzpamatoval se jako první L've a uklonil se. Rima jeho příkladu ihned následovala.

"Vstaňte." Dar počkal, dokud se nevyrovnali, než se na ně přátelsky usmál. "Elfové tak blízcí srdci mé drahé přítelkyně se mi nemusí klanět k zemi. Bude stačit pouze formální pokývnutí. Dokud nejsme na Dvoře, kde se takové prohřešky měří jinými pravidly."

Ekathe na svého milence pohlédla. Nikdy se Dariaemu neklaněla k zemi, ne poté, co zjistila, že ji poslal do Hnízda. Neuvědomila si, že to mělo dalekosáhlý politický význam. Nikdy jí nic neřekl, i když ji v jiných situacích upozorňoval v každém sebemenším prohřešku.

"Později," zabroukal, na tváři stále ten přívětivý úsměv.

"Dare, toto jsou Lady Rimaera a L've,"

"Lord L've, Kiri," opravil ji Dariae jemně.

"Lord?" Ekathe se na svého přítele podívala.

"Byl jsem adoptován jistou Lady, která ve mně našla zalíbení," odvětil její bratříček skromně, i když vrhal na jejího milence obezřetný pohled.

"Ty jsi se svým mečem vždy dokázal zázraky," ušklíbla se Rima a upřela pohled na Dara. "Zie, je mi ctí vás potkat." V očích měla spekulace a Ekathe si byla jistá, že jí z mysli stále nezmizela zmínka o duchovi slasti.

"Rád poznávám elfy, které má přítelkyně považuje hodné svého času a námahy. Bohužel vás budu muset opustit." Dar se k ní obrátil. "Objevila se nám na prahu návštěva... a Lady Rista. Ale postarám se o ně."

"Neměla bych ji uvítat?" zeptala se zamračeně. Lady Rista měla v jejím teritoriu mnoho zastánců a Ekathe ji nechtěla zbytečně obrátit proti sobě, obzvláště proto, že se jí elfka už rozhodla soudit podle jejích nedosažitelných měřítek – a měla mnoho předsudků. Jak se zdálo, měla pro jejího tatínka slabost, ale co více, byla spřízněná s jeho partnerkou. Jako potomek mimo ten svazek představovala problém, který nebyl zapomenut ani kvůli faktu, že Noeraeho partnerka zemřela ve válce.

"Iš. I takové staré a vypočítavé mrše by měl stačit Zie," odtušil Dar jízlivě.

"Qi," Ekathe se na svého milence vděčně usmála. Lehce ji políbil, podivně obezřetný před jejími přáteli, a s kývnutím k Rimě a L'vemu odešel, s Erzim v patách.

"Takže," začal nenuceně L've a objal ji kolem ramen. Rima mu sekundovala z opačné strany a široce se culila. "Zie, Eki, ano?"

"A s duchem těla slast?" nedala si pokoj modrooká a Ekathe se rozesmála.

*

Ekathe seděla, Rimaera naproti ní, a obě se tvrdohlavě sledovaly.

"Iš," odvětila po dlouhé chvíli a její společnice se napjala.

"Nechápu proč, Lisa'se."

"Nemůžu ti prodat elfa, tak se to neděje. Jsi budoucí Matriarcha, víš velmi dobře, jak to chodí."

"Na frontě je nedostatek vojáků a tys nás obrala o celou bojeschopnou jednotku."

"Ale ty je nechceš pro umění na bojovém poli, sestřičko."

"Nechci je jen proto, ši, ale to nemění nic na faktu, že je stejně potřebujeme. Zkušených důstojníku je tak málo, že je to až k pláči!"

"Pokud je chceš, stačí se jich zeptat. Nikdy jsem nesáhla na právo elfa, který si přál přejít k jiné jednotce. To moc dobře víš."

Rimaera se odvrátila, ve tváři stín. Ach, takže jejich sestřička už se ptala. A neuspěla.

"Nikdo se nechce vrátit do války, Rimo. Příliš to bolí."

"Jsou to samci," zasyčela tónem, který jasně vyjadřoval její názor na ně – zbabělci.

"Potřebuji své vlastní stráže. Noeraeho teritorium – mé teritorium není tak daleko od front a je velmi blízko Brázdě – a Tří sestrám. Máme svůj podíl monster na hranicích, i za nimi, kam své chlapce posílám pomáhat. Nemluvě o tom, že se toto teritorium stalo doupětem zběhů a lapků, bez řádné struktury velení. Snažím se nějak zvládnout alkoholovou závislost, která se rozšířila jako mor. Potřebuji své vojáky stejně jako vy."

"Lapky zvládneš svou magií. Závislé zabij. Jsi Matriarcha. Brázda má vlastní Strážce," namítla ostře.

"Zabít, vážně?" protáhla Ekathe jízlivě, vztekle. "Toto je oslabené teritorium. Má magie – nebo spíše jaká magie, po uříznutí uší, no Rimaero? K smíchu. A Strážci, opravdu? Ti mají více práce, než kolik mohou odvést, i kdyby dřeli bez ustání. Já to vím – byla jsem ve Sladkém hnízdě!" Hlas Ekathe se rozléhal po knihovně a mocně se odrážel od stěn. Odkašlala si a potřásla hlavou. Její sestra na ni zírala, v očích tvrdohlavost bojující s žalem a vinou.

Paličatost nakonec vyhrála. Rima byla sama sebou, a z části se svět točil jen kolem ní. Byla mladá. Jak jen mohla být stále tak mladá a sebestředná, po všech těch letech ve válce?

"Na frontách bojujeme za všechny elfy, jinak by nás Císař už dávno převálcoval."

"Já taky bojuji, sestřičko, svým způsobem."

"Zachrání to teritoria?" zeptala se její sestřička vyzývavě.

Ši. Zachrání to všechny. Taky vše ukončí, pomyslela si Ekathe, ale pohled své společnice vracela mlčenlivě.

Rima se zvedla a rozčíleně došla k oknu, sledovala závěje nedotknutého sněhu. "To však není důvod, proč jsem s tebou chtěla mluvit o samotě," odvětila nakonec.

"Iš?"

"Iš. Jael je na cestě sem, sestřičko. A... dávej pozor, lisa'se. Neotočila bych se k němu zády. Už ne, už nikdy ne."

Rimaera na ni pohlédla, když pocítila Ekathinu bolest, a tvář jí zněžněla. "Ach sestřičko, ty hloupé ílško. Nikdy jsi mu neměla dát zbraň, která ti může ublížit. Nikdy jsi ho neměla začít milovat." Došla k ní a objala ji.

"Opravdu je to tak zlé?"

Pouze ji objímala a hladila po vlasech, nabízela útočiště ve své auře plné energie a odhodlání a lásky, navzdory tomu, že zuřila, jelikož jí nechtěla dát, po čem toužila. Také jí to dlouho neodpustí, taková Lady Rimaera byla. Ekathe tiše truchlila.

*

"Lady!" do místnosti vtrhla Umi. Samozřejmě že Umi, jelikož byla jediná ze sloužících, kdo si dovolil kdy nesouhlasit či ji rozzlobit. Ekathe byla ráda, že někoho takového ve svém služebnictvu měla.

"Ano?"

"Přijela... přijela smrt!"

"Co se stalo?" vyštěkla a vyskočila na nohy.

"Dotkl se jich a oni spadli na zem, tak bledí. Mrtví!" V tónu elfky byla hysterie.

"Dotkl se jich..." zamumlala Ekathe zmateně a pak pevně stiskla rty. "Kde je?"

"Na dvoře. Smál se, tak se smál," Umi vzlykla.

"Najdi léčitele, malá, ať se dostaví na dvůr. Postarám se o to."

"Ano, Lady." Ani chvilka zaváhání, mladá samička jí věřila více než vlastním instinktům. Tohle znamenalo být Matriarchou.

Ekathe se vydala na dvůr.

*

"Kolikrát jsem ti kurva říkala, ať mé chlapce necháš na pokoji?!" zařvala hned, jakmile prošla dveřmi. Došla k němu a praštila ho tak silně, že vyhekl a o pár kroků couvl.

A pak se zasmál, zvláštním způsobem šťastným smíchem a popadl ji za ruce.

Jed.

Zpracovala ho.

"Tak jsi mi chyběla, Eki." Když ji chytil za tváře a políbil, ještě stále trochu nepřítomnou z dispozice jedu, nechala jej, jen aby ho popadla za krk a podkopla mu nohy. Praštila s ním na zem tak, že mu vyrazila dech, ale v jeho očích byl stále smích.

"Co to zatraceně děláš? Neumíš se ovládat?"

"Tak dnes vítáš staré přátele, Thaje?"

"Jdi doprdele, Jaeli. Co to vyvádíš? Varovala jsem tě. Rimaera tě varovala."

"Nech mi trochu zábavy, Ekathe."

Elfka se rozhlédla, pět jejích chlapců a tři služky leželi na zemi, napůl v deliriu, napůl v kómatu, jejich obličejové svaly ochablé. Jejich stav ji vyděsil, jelikož i jejich aura pouze slabě poblikávala.

"Šílení a temní tě spal, Rieli, zbláznil ses? S takovou tě někdo zabije, a nebudu to já!" Popadla ho za ramena a zatřásla s ním tak, že to vypadalo spíše, jako by jím bouchala o zem. "Nebude to v souboji, kde budeš mít šanci, ne, oni tě střelí pěkně z dálky, utratí tě jako škodnou, to chceš?"

"Nebuď melodramatická," zavrčel a odvrátil pohled, jeho uši sebou podrážděně cukly a zvláštně zranitelně se stočily.

"Melodramatická?" vrazila mu facku, aby se mu rozsvítilo. "Co to zatraceně provádíš? Tohle je pod tvou úroveň, tak proč se chováš jako... jako..."

"Jako co?"

"Pitomec!"

Mlčel. Ekathe se s povzdechem postavila.

"Co tu děláš?" zeptala se. Ruce ji pálily, pozůstatky jedu jí stále ulpívaly na kůži.

"Slyšel jsem, že se v tvé blízkosti zdržuje jeden můj známý."

"Opravdu?" odtušila chladně. "Zvedni se ze země, nebudeme to probírat tady."

"Mně se tady líbí."

Promnula si kořen nosu. Viděla koutkem oka Umi. "Vraťte se k práci! Vezměte ostatní k léčitelům. Koho tady do minuty uvidím, ten bude tančit s monstry z Brázdy!" zařvala pak, aniž by zvedla hlavu. Slyšela, jak se elfové vytráceli jako vyděšená zvířátka a s povzdechem se znovu zaměřila na Jaela.

"Hodláš se chovat jako malý harant ještě dlouho?" zeptala se nesouhlasně. A opravdu, nepředváděl nádhernou ukázku trucovitého mláděte?

"Nechovej se jako moje matka," zavrčel.

"Tvá matka tě milovala a rozmazlila, já bych tak blbá nebyla," odtušila. Jael jí věnoval zlý pohled, ale nebyla v tom opravdová snaha, pouze zvyk. "Tak koho jsi to přišel navštívit? Bez urážky, ale čím dřív odejdeš, tím lépe. Nechci řešit všechny tvoje výstřelky."

"Tak bezcitná na stará kolena, Eki."

"Měl bys navštívit Rimaeru," odvětila suše. Jedový se zašklebil.

"Hledám našeho drahého prince Dariaeho."

Ekathe vyhladila svou tvář od výrazu. "Proč? Předem ti říkám, že tě nepustím k Prvorozenému, jelikož si následky odmítám vzít na svědomí."

"Nebuď mrzutá," Jael se posadil. "Proberou se za pár hodin."

"Možná bych tě taky měla na pár hodin zneškodnit, abys věděl, jaké svinstvo ostatním provádíš," zasyčela.

"Oh, nebyla by to zábava?"

Elfka se na něj nevěřícně podívala. "Už ti doopravdy přeskočilo? Jsou to myslící bytosti, za které nesu odpovědnost. Kteří jsou mí a je mou povinností o ně pečovat – a ty se k nim chováš jako k hračkám, které můžeš polámat a vyhodit! Co to s tebou je, příteli?" Klekla si vedle něj, chytila ho za rameno.

"Nic," odtušil temně. "Jsem Jedový, co bys od stvůry čekala?"

"Otázka je, co bych čekala od tebe, Jaeli," Ekathe si ho zblízka prohlížela. "Změnil ses," odtušila tiše. Její společník odvrátil pohled, ale necítila z něj lítost. Pouze tvrdohlavost a zvláštní, sebezničující spokojenost a touhu, což bylo děsivé, jelikož neměl takto cítit, ne bez ní. A skrýval... skrýval sebe.

Elfka se zarazila a pak se jí srdce divoce rozbušilo. Cítil, on doopravdy cítil. Vnímal emoce... jako jeho otec, před koncem.

Pochopila.

Křečovitě polkla. Jako by se Rew opakoval. Už dříve pomyslela, zda se to, co Rewovi, nemohlo odehrát i v myslích jiných... podezření, která z celého srdce popírala. Ale měla vysoké závazky, povinnosti, a když padla, stáhla sebou až příliš zraněných duší.

Ne, Jael se nestane temným, jelikož necítil dost. Ale mohl se stát Jedovým ekvivalentem – prostě a nezvratně nepříčetným, postrádajícím cokoliv připomínající uvědomění nebo vyšší mentální činnost. Pouze destrukce a krutý, děsivý smích. Výsledek emocí, které poprvé za život Jedový sám od sebe cítit mohl. A byly to emoce, které hnaly temného.

Jael ji sledoval. Pokud cítil, a ona věděla, že ano, musel vnímat její žal a vinu.

Nikdo nikdy nechápal, jak mu Ekathe mohla věřit. Ani Rimaera to nechápala, přestože si, z části i kvůli ní, připustila toho nestabilního samce k tělu a pak propadla jeho jedům. Ale Jael byl elf, na kterého se mohla spolehnout. Pokud nic víc, tak by ji nikdy nezradil, i kdyby vrazil nůž do zad komukoliv jinému.

Sdílela s ním své emoce. Mohl cítit, což byl pro Jedové nepředstavitelný dar. Všechny ty okamžiky opatroval ve svých vzpomínkách, její emoce ohledně ostatních, sebe, a jeho propůjčené emoce, které zaměřil na ni. Stále je měl propůjčené, ale pouze ty jediné, které mu dala – a které ona sama postrádala. Svou lásku k Dorkenovi. Čistou, naivní, dokonalou pro Jedového. Která ji ničila, ale pro Jaela byla tím nejcennějším, co vlastnil. Její lásku, kterou transformoval a zaměřil zpět.

Měli spolu historii a pouto, které bylo těžké pochopit. Byla jeho droga, jediná, kterou si neuměl sám vyrobit a kterou nenašel nikde jinde. A on byl její největší břemeno a naděje.

"Eki," Jedový si klekl a objal jí kolena. Vzhlížel k ní. Natáhla ruku k jeho tváři a něžně ho polaskala po líčku.

"Hledáš mě?" ozvalo se vedle nich. Ekathe pohlédla na Dariaeho. Ten chladně sledoval Jaela. Jedový ještě chvíli vzhlížel k ní, než se od ní odtáhl, a nejen fyziky. Poté se mu na tváři rozrostl zlý úsměv.

"Ach, můj drahý princi," odvětil tónem, který se elfce nelíbil. Byl zákeřný, a kdyby Jaela viděla poprvé v životě, namířila by mu hůl na krk za to, že tak mluvil se Zie. "Zde princ byl po dlouhá léta mým milencem. Jaká škoda, že mou postel opustil," prohodil k ní tak nějak vesele.

"Ach," Ekathe se prudce narovnala, ta informace ji vyvedla z rovnováhy tak, jak by nic jiného nedokázalo. Měla se stát svědkem milenecké hádky mezi jejím drahým přítelem a současným milencem? "Mám vám nechat soukromí?" zeptala se rozpačitě a trochu zoufale, jelikož cokoli mělo následovat, svědkem tomu rozhodně být nechtěla.

"Iš," odtušil chladně Dariae.

"To nebude třeba, Eki. Můj drahý Zie ušel dlouhou cestu od našich radostných dní, a poslední roky by mi ze všeho nejvíce chtěl zarazit chladné železo do žaludku."

"Nemůžu říct, že by mě to překvapilo," zamumlala. Rozhostilo se ticho. "Co chceš, Jaeli?"

"Vidět, jak se mému bývalému milenci vede, samozřejmě."

"Velmi dobře. Můžeš odejít."

"To si ani nezavzpomínáme na staré dobré časy?" zeptal se Jedový výsměšně. Ale pak na Ekathe vážně pohlédl. "Když mluvíme o starých časech, jsi... v pořádku?"

Zamrkala náhlou změnou tématu a nálady. Jael vypadal skoro... znepokojeně. "Samozřejmě. Proč se ptáš?"

"Snažil jsem se tě z té zatracené díry dostat, ale příkazy šly shora. Z úplného vrcholu," zavrčel a podíval se na Dariae ho s takovou nenávistí, že se Ekathe mimoděk napjala. "Zmínil se náš Zie, že tě nechal schválně poslat do Sladkého hnízda? Nutné ztráty."

Elfka na Jedového dlouho zírala, pak si povzdechla a promnula si obličej. "Stezky už jsou za mnou. Majora jsem popravila vlastní rukou."

"Vždy odpouštíš příliš lehce," odvětil Jael tvrdě, oči stále upřené na prince. Ten mu pohled oplácel, ale kdo jej znal, našel by v něm vinu.

"Major si to jistě nemyslel," odtušila suše. Jedový se k ní obrátil a na tváři se mu rozrostl široký úsměv.

"Jaká škoda, že jsem to neviděl. Prý jsi zanechala dojem, Eki."

"O nic jsi nepřišel."

"Ale naopak. Vidět tě zuřivou a ochutnat tvou nenávist na kůži, střežil bych tu vzpomínku jako nejcennější drahokam." Jael se zarazil a pak k Ekathe přistoupil a objal ji, tvrdě ji k sobě přitiskl. Po dlouhé chvíli se odtáhl a prsty sledoval její rysy. Políbil ji do koutku úst a zelenooká truchlila, když cítila jeho emoce – a lásku, kterou k ní cítil. "Kdybys cokoliv potřebovala, nepiš dopis, ale zkus na mě dosáhnout myslí. Přijdu."

"Ši?" zašeptala ochraptěle a Jael se klukovsky usmál, skoro jako za starých časů. Sklonil se, že ji znovu políbí, ale Dar ji objal pažemi a pak magií udělal něco, kvůli čemu Jedový tvrdě klopýtl vzad, zatímco Ekathe to vtisklo do jeho náruče.

"Dare," začala elfka.

"Později," přerušil ji ostře. V jeho těle bylo napětí a Ekathe se zamračila, jelikož z něj nevyčetla žárlivost, kterou čekala, ale něco jiného, něco mocnějšího a temnějšího, co nemohlo najít původ v tom, co se právě odehrálo. Pohlédla na Jaela, který sledoval Dara s výsměchem a pohrdáním. Myslí ji probleskla Jaelova slova, o tom, že kdysi bývali milenci, a náhle si vzpomněla i na to, co jí princ říkal jedné noci, jak miloval svého milence – a ten ho zničil.

"Ach Dare," Ekathe na něj pohlédla a pohladila ho po tváři, ale ignoroval ji. Odstřihl se od všeho, co ho mohlo rozptýlit od jeho boje s Jedovým. Jeho milenec a láska, to byl Jael. A ten hlupák to zničil tak kompletně, že jej teď Dariae nenáviděl. Ale co jiného mohlo způsobit tak kompletní nenávist než dřívější tak ryzí pouto prvního pobláznění? Jael byl vždy chladný had, hrál si s emocemi, které na něj nikdy nedosáhly, protože je sám necítil, ne bez její pomoci. Tak bezmyšlenkovitě, tak krutě.

"Lady Ekathe se nikdy nebude muset upsat do dluhu tobě, Jedový," odvětil Zie tónem plným opovržení. "Já své dluhy také splácím, a Lady dlužím velmi mnoho," pevněji ji sevřel.

"Děvka se ozvala," odfrkl si pobaveně Jael. "Alespoň budu mít dvě pusinky najednou."

"Jaele!" Ekathe sebou nad jeho vulgaritou trhla.

"Viděl jsem ho na zádech vícekrát, než ty žiješ let, Eki, a půjčil ho svým... přátelům. Jak jinak bys to nazvala?"

Nazvala bych to láskou, pomyslela si hořce. Ale vy, tvůj druh, něco takového nechápete, už od přírody, takže to možná není tvá chyba. Ale Jaeli, nevidíš, jak všechny ničíš? I sebe? "Lord Dariae je stále tvým Zie! Nemůžeš..."

"Být nezdvořilý k někomu, kým opovrhuji?"

Dar se pousmál a pohladil Ekathe po pažích, pak jí foukl do vlasů a sklonil rty tak blízko k jejímu uchu, že to muselo vypadat jako polibek, což zcela jasně chtěl. Ekathe na něj podrážděně pohlédla, ale byl to Jael, koho Princ sledoval, a výraz jejího přítele se změnil v nenávist, z které mrazilo. Protože byla na tváři Jedového, který neměl cítit nic.

"Tak či onak, myslím, že jsem přeci jen vyhrál sladší cenu," odtušil princ.

"Dariae," Ekathe se na něj varovně podívala. Nelíbila se jí ta hra, kterou spolu hráli. A pak si svého milence prohlédla a začala znovu panikařit. Jelikož i v Darovi byla zášť a touha po pomstě. "Jael je Jedový. Někdy mu všechny jeho jedy zatemní mozek." Elfka se na něj naléhavě podívala. "Nechtěl tě urazit. Ne tolik, aby si zasloužil smrt. Jael je prostě takový, ke všem!"

"Nenechám ho popravit," povzdechl si Dar po dlouhé chvíli.

"Neopovážil by se, chtěl říct," odsekl Jael.

Opravdu? Jelikož Ekathe si náhle uvědomovala, že by to udělal. Zabil ho vlastníma rukama, kdyby mohl, nebo to zařídil nějak jinak, kdyby nebylo jiné cesty. Její milenec byl brilantní intrikán a stratég, na svém písečku rozhodně.

"Prosím, Jaeli, dost. Už dost. Musi's‘Jael'se." Došla a chytila jeho tvář do rukou, sklonila k sobě jeho pohled. Myslí a magií se k němu natáhla, naléhavě potřebovala, aby vše viděl jejíma očima, cítil jejími pocity, a šokovaně zamrkala, když ji Jael nepustil dovnitř. Jemně její ruce stáhl ze svého obličeje, pak jednu po druhé políbil.

"Dnes ne, Thaje, dnes ne," odvětil něžně. V očích měl stíny. Elfka ho sledovala.

"Potřebuješ to." I když už možná bylo pozdě.

Jedový se odtáhl a na tvář mu vklouzla dvorská maska. Znovu se k němu naléhavě natáhla, rukou i myslí, doširoka se otevřela, nabídla mu svou lásku, své přátelství, sebe. Tak, jako prováděla své skořápky darováním, tak nechávala jejího přítele prožívat její emoce. Ale on pouze zaťal čelist a ustoupil, jako by ho uhodila.

"Jaele, musi." Udělala k němu krok a samec od ní takřka uskočil, jeho oči získávaly tvrdý lesk. Natáhla k němu ruce a dlouze tak stála, prosila ho. "Musi's‘Jael'se'musi'Ekathe'thy'a'da'laye'yšeš'Ekathe'thy's'Jael'se."

Zíral na ni a nepohnul se. Nakonec nechala ruce padnout ke svým bokům s pocitem tichého děsu.

Ztrácela ho. Rimaera měla pravdu.

"Padáš, a odmítáš pomoc."

"Nepadám, já letím. Nakonec přeci jen létám a nic už mě nic nedrží zpátky."

Ekathe ucítila bolest, skoro fyzickou, a odvrátila se. "Já tě držím zpátky?"

"To jsem neřekl."

"Nebráním ti stát se tvým otcem?" štěkla vztekle.

"Jsem volný, ne šílený."

"Cítíš, a přesto jsi bezcitný!"

"To jsou všichni Jedoví."

"Ale ne ty."

"I já."

"Cítíš," zopakovala a Jael ustoupil o další krok.

"Nedokážeš to pochopit, Thaje."

"Je to tak?" povzdechla si Ekathe a nedokázala potlačit pocit zrady a prohry. Objala se a nepodívala se na něj, když pronášela svá další slova: "V tom případě odejdi, tady už nemáš co pohledávat." Unaveně pohlédla směrem k léčitelskému křídlu a posílila své odhodlání, vzpomínkou na elfy v deliriu. "Prosím, Jaeli, odejdi. Pokud letíš beze mě, jsi příliš nebezpečný."

Mlčel, když se zarazila a čekala... možná na slova, jakékoliv gesto, aby se znovu mohla pokusit na něj dosáhnout. Ale nedal jí nic. Pevněji se objala, pocit zmaru ji pohlcoval. Měla se o něj postarat. A zklamala ho. "Dariae‘Zie je Prvorozený a ty mu budeš věnovat respekt, který si zaslouží. Ať jste měli jakoukoliv minulost. Nechci tě vidět na popravčím špalku," dodala po chvíli ticha.

"Neuvidíš," slíbil temně. Došel k ní a lehce se dotkl její tváře. Ekathe se odtáhla. Prudce ji popadl za bradu a políbil, tak nějak zoufale, a ona byla tak překvapená, že nestihla podchytit všechny jedy. Cítila, jak ji Jael jemně vzal do náručí, když upadala do sladkého bezvědomí, a přísahala by, že z jeho duše četla bolest a lásku, tak těsně propojené, tak destruktivní, tak... prosté.

Jedový dlouho shlížel do tváře jediné bytosti, na které mu na tomto prokletém světě a životě záleželo. Něžně ji pohladil po tváři a opatrně se dotýkal jejích zjizvených uší, ve kterých měla vpálené nové rodinné linie, které neznal a které se musí teprve naučit. Dusil se emocemi, které nikdy neprožíval a které se tak obtížně zvládaly.

Ach ano, cítil. Ekathe ho znala velmi dobře. Ale netušila proč cítil, a nebylo to kvůli šílenství. Dokázal to. Ale to ještě jeho milovaná vědět nesměla. Ale brzy.

Pohlédl na Dariaeho. "Nikdy Ekathe nebudeš mít. Ona to nedovolí."

"Uvidíme," odvětil chladně. Jael se pousmál.

"Těším se, až tě uvidím plazit se před ní." Hladil elfku po paži. "Ale i kdybys jí dokázal získat, nemůžeš si to dovolit, že ne?" dumal nahlas. "Buď ji zničí tví nepřátelé na Dvoře, nebo ji zlomí Daay. A pokud to ustojí ona, jelikož není radno Thaje podceňovat, co poté tví potomci? A podělím se s tebou o jeden sladký fakt – Thaje velice miluje ílška. Přeje si velkou rodinu a mnoho mláďat. Jsi prokletím tak jako tak."

Smál se, když odcházel, jelikož na okamžik cítil trýznivou bezmoc a zuřivost v auře svého zahořklého milence. Bývalého.

Uložil ji do postele, kterou mu jeho bývala děvka ukázala, pod deku, z které cítil je oba i jejich páření, ale nijak to nekomentoval. Něžně Ekathe políbil na čelo. Vpletl jí do vlasů korálek, který pro ni pořídil, když si jich všiml při jeho poslední návštěvě u ní. Kdy ji varoval a ona ho neposlechla, a proto tak trpěla. Odjel, jak ho žádala, aniž by způsobil další problémy.

53, kapitola | Úvod | 55, kapitola