VV: 52, kapitola

52, Věřit

Slunce v očích. Tiché škrábání pera o papír. Elfka zamrkala a pootočila se směrem ke zvuku, zaostřila na desku stolu u okna a elfa nad ní skloněného. "Ahoj," zašeptala ochraptělým hlasem, když rozpoznala Dara. Jeho silueta proti slunci nebyla úplně zřetelná. Jeho černé vlasy měly na slunci podivně modrý odstín a byl opálenější, než jak si ho pamatovala, než jak by u julir'aegi očekávala. Ale byl to on. Věděla to nejspíše už ve chvíli, kdy se vzbudila a ještě ani neotevřela oči.

"Rozespalá tyranko." Podivně chladný tón k hravému obsahu slov. Když se zvedal, natáhl se a vzal do ruky misku s nějakým ovocem. Poté si sedl k ní na postel a podivně intenzivně ji sledoval, zatímco bez dívání položil misku na stolek vedle postele.

"Dare?"

"Jez," rozkázal a strčil jí proti rtům bobuli fii. "Je to armádní odrůda, posílá se na fronty během zimy, jelikož má údajně desetkrát větší energickou hodnotu."

"Ano. Znám ji." Ekathe snědla další bobuli. Byla to pravda. Ještě ani nedožvýkala třetí malou bobulku a už cítila, jak se jí vracela energie. "Jsou i překvapivě dobré. Sladké. Míchači to tentokrát nezmrvili a zachovali jak sladkost, tak výživnost. Nevezmeš si?"

Dariae neodpověděl, pouze ji pohladil po líčku. Měl na prstech skvrnky od inkoustu a Ekathe to přišlo roztomilé. Nejspíše by to i zmínila, kdyby opatrně nezkoumala jeho auru. Na tváři měl strnulou masku a nedokázala z něj vyčíst žádné emoce. Chránil se. Byla by nervózní, kdyby jeho dotek nebyl něžný a skrze konečky prstů ji nelaskal svou duší.

"Dare?" Váhavě jej polaskala svou duší nazpět a elf si povzdechl, jeho držení těla se uvolnilo. Shrnul jí vlasy z tváře a pak se jemně pousmál, když ho nenásilně začala stahovat k sobě dolů. Vlezl si na postel a lehl si vedle ní na přikrývky. Docela účinně ji tak uvěznil pod nimi. "Co se děje?"

"Kiri." Objal ji a políbil do vlasů. Něco na tom gestu, způsobu, jak ji objímal a otevřel se jí... Ekathe popotáhla nosem a s šokem si uvědomila, že pláče. Roztřeseně se objala kolem hrudi a zabořila tvář do polštáře, snažila se pochopit své zmatené emoce a informace, které jí smysly přinášely, dojmy, které pociťovala, a ne všechny dokázala správně rozluštit. Byl to chaos.

"Copak, Kiri? Proč jsi tak smutná?" Otočil její tvář ke své. Prsty chytal slzy. Pil je. Po chvíli se však sklonil a slzy něžně slízával z její kůže. Vyvolávalo to hřejivé chvění v podbřišku, ale ne natolik, aby sex převážil tu tíhu na její hrudi.

"Nevím," škytla. Zabořila mu ruce do vlasů, skopala deku a objala ho nohama. Její milenec se převalil na ni a ujistil se, že na ni naléhá dost, aby ho cítila, ale ne natolik, aby nemohla dýchat. Beze slova ji políbil do koutku úst, na oční víčka, poté si opřel čelo o její a z bezprostřední blízkosti se dívali tomu druhému do očí. Cítila se v bezpečí, což nejspíše také zamýšlel. Dlouho tak byli, dokud nakonec slzy nepřestaly téct a Dar ji jemně nepolíbil na čelo a neskulil se na bok. Přitulila se k němu.

"Je to lepší?" zeptal se po chvíli a rovnal její korálkové copánky, aby ji vleže netlačily.

"Něco mě bolí, ale nevím co," zašeptala nazpět. "Budeš mě držet?" Vklouzla mu rukama pod šátky a přitiskla se k němu ještě blíže.

"Nemusíš se ptát." Hladil ji po zádech. Sledovala slunce, které cestovalo po obloze, a stálé pulzování magie Srdce ji uklidňovalo, stejně jako vyrovnané bití srdce jejího milence. V paměti jí probleskla vzpomínka, ležela ve stanu, Kalous krájel své bylinky, rytmické klep, klep, klep...

"Budeme moct navštívit Kalouse?"

"Tvého léčitele?" zašeptal jí do vlasů.

"Uhum," zamručela souhlasně. "Chci se ujistit, že je v pořádku."

"Chybí ti," odvětil jemně. "Určitě ho navštívíme, až bude tvá země klidnější a Garen usoudí, že potřebuješ přestávku."

"Děkuji." Pohladila prsty jeho předloktí, pak sledovala inkoustové šmouhy na jeho prstech. "Co tě tak znepokojilo?"

"Hm?"

"Dopis. Vzbudila jsem se, protože jsi byl napjatý."

"Dokážeš mě číst?" podíval se na ni se zájmem. Částečně se jí ulevilo, když se kvůli tomu nerozčílil, především pro odtažitost, kterou z něj cítila dříve.

"Ne. Jsi moc silný. Jakmile jsem se vzbudila, byl jsi jako čistá tabule. Ale ve spánku jsem musela něco... možná má duše hledala tvoji? Nebo možná... Zdálo se mi o tobě. Ale nebyl to sen, ne úplně." Ekathe si frustrovaně povzdechla, jelikož se nedokázala vyjádřit.

"Doufám, že to byl dobrý sen, nebo cokoliv jiného." Znovu zněl tak chladně. Něco v dopisu ho opravdu rozhodilo. Dotkla se jeho líčka, pak chytila jeho tvář do dlaní a polaskala jeho uši. Lísaly se k jejím prstům jako obvykle a Ekathe si v duchu úlevně povzdechla. Kdyby ona byla zdrojem jeho znepokojení, v okamžiku doteku by ji držel pod krkem a čekalo by ji pár nepříjemných staletí. Dotknout se uší jiného elfa, když mu to bylo nepříjemné, i s dřívějším svolením, k tomu Královského... to se prostě nedělalo.

"Princi? Je tu něco, co bych měla vědět?"

Dar chvíli mlčel, než si povzdechl. Ekathe ucítila výboj jeho moci, poté se energie usadila kolem nich. Nejspíše chránil místnost vůči zvědům, což bylo vlastně šikovné kouzlo, na které se ho později zeptá.

"Ještě před tvým příchodem do Kamenného srdce byla napadena jedna důležitá elfka. Lady Raffaeza. Její stav se zlepšoval, jednou se probrala a mohla nám říct..." Elf potřásl hlavou. "Zabili ji, než nám cokoliv sdělila. Myslím, že bys ji měla ráda. Byla ze stejného materiálu jako Lady Davaeri. Byla můj spojenec. Její rodina střežila velmi důležité," Dar na ni pohlédl a potřásl hlavou, "měla Žezlo, i když to nevěděla."

"Zabili ji pro něj."

"Správně. Hledáme tedy na Dvoře Zrádce."

"A?"

"A ten bastard teď dokázal vraždu Lady Raffaezy připíchnout Pavoukovi."

"To je ten informátor, který byl na našich setkáních? Lord Narivae?" Ekathe z něj vždy měla špatný pocit.

"Ši."

"Oh." Prohlédla si ho. "Udělal to?"

Její milenec na ni pohlédl a hluboko v jeho očích problesklo pobavení, přestože jeho mimické svaly stále byly jako z kamene. "Ne. Tohle je jediný fakt, kterým si jsem naprosto jistý."

"Znepokojuje tě tedy, že by se mu mohlo něco stát?"

"Kcha? Ne. Bun." Tentokrát už maska popraskala a Dariae se rozesmál, tiše a upřímně. Ekathe si nemohla pomoct, ale usmála se na něj nazpět. Měla chuť si na něj obkročmo sednout a slíbat ten smích z jeho rtů. Ochutnat ho. Dar byl zatraceně pohledný, prsty neposedně přejela po jeho hrudi, svalech pod opálenou pokožkou, která ji pro nedostatek bledosti nepřipadala o nic méně přitažlivá. Možná naopak.

Ale nebyl to jeho vzhled, který ji přitahoval nejvíce. Ne. Dar byl také Prvorozený, samec, po kterém toužily samice napříč všemi teritorii. Získal si ji pro jeho sebejistotu a auru moci a autority kolem něj. Pro ten pocit bezpečí a dojem, že se o ni postará. K tomu šarmantní vystupování a... jak bylo možné, že si takový samec myslel, že byla jeho družka?

"...navzájem. Bude nám hrát do karet, když mu Zrádce alespoň trochu přistřihne drápky. Bude s ním méně práce po válce. Narivaeho se rozhodně budeme muset zbavit."

"Ach." Politika. Zchladilo to její touhu a Ekathe s povzdechem zavřela oči a nechala se objímat.

"Co ten výraz? Zničil by i tebe, tyranko." Něžně přejel prsty po linii její spodní čelisti. "Znepokojuje mě však, jak ten zmetek dokázal, bez svých prostředků, toho starého, lstivého Pavouka k něčemu takovému zatáhnout. Chrání se stejně dobře jako já, a chodí v politice o pár století déle," odmlčel se a pak velmi neochotně dodal: "tančí lépe. Jak na parketě, tak v intrikách."

"Pochybuju, že mezi přikrývkami také. Do postele bych s ním nevlezla, ani kdyby mi zaplatil. Ten samec mě děsí. A nejsem sama. To je jeden z mnoha úhlů, na který budeš hrát, a nakonec ho v jeho vlastní pavučině zaškrtíš." Políbila ho na bradu. "Ale opravdu tě znepokojuje Zrádce na Dvoře, že?"

"Pije mi krev už několik desetiletí a stále jsem ho nedokázal chytit. Tak spokojeně jsem si žil, bezcílně bloudil, a on mě donutil tvrdě pracovat."

Po jejím nepobaveném pohledu si rozpačitě odkašlal.

"A kolik politických vražd má na svědomí! Kurevsky slizký bastard."

Souhlasně zamručela, chvíli si svého společníka prohlížela, než se vymotala z přikrývek a klekla si za svého milence.

"Jsem si jistý, že ani o polovině z jeho manipulací netuším. Nejsme si jisti ani tím, zda opravdu víme, jaké jsou jeho opravdové cíle. Daay, může hrát na dvě strany, nebo pro někoho úplně jiného."

Začala mu masírovat záda.

"Roky jsem na něj líčil pasti. Jedna nakonec sklapla. Ale co? Dostal jsem ho. A on neměl dost slušnosti chcípnout někde v koutě, když pro něj hra skončila." Dar praštil pěstí do postele a v jeho posledních slovech zvučel vztek a bezradnost, které by si za jiné situace nikdy nedovolil vokalizovat. "Jak je možné, že stále ještě kouše?!"

"Nenašli jste všechny zrádce." Byla slabá a ještě trochu ospalá, neměla v pažích sílu, aby ho řádně protáhla, ale tlak v určitých bodech správným způsobem a v daném pořadí... ach ano, Princ zasténal a uvolnil se.

"Tam. Trochu silněji. Hm..." povzdechl si. "Jakkoliv mě to irituje, je to nejpravděpodobnější. Zřejmě ještě mnoho stále spí a čeká." Zabořil tvář do polštáře a dlouho tak ležel, zatímco ho mlčky masírovala. Pak pootočil tvář, chytil její ruku a něžně jí vtiskl polibek na zápěstí. Chvíli tak strnul a cítil pod rty její tep. "Qi, tyranko. Potřeboval jsem to."

"Já vím."

"Cítíš se dost živá na trochu sexu?" zeptal se a jemně ji kousl do dlaně, nejspíše si ani neuvědomil notu touhy ve svém hlase. Pousmála se a plácla ho po zadku, který byl tak seduktivně na dosah.

"Ne. Mám hlad." Miska s fii už byla prázdná. Ani si neuvědomila, že ji během konverzace oba stihli vyprázdnit.

"Samozřejmě, že máš," povzdechl si znovu a odvrátil pohled, barva v jeho tvářích naznačovala stopu rozpaků. "Už jsem kontaktoval služebnictvo, ale chvíli potrvá, než se k nám dostanou. Rozhodla ses probudit v dobu, kdy je většina pryč. V Noeraeho rodinném stromě zůstala pouze hrstka věrných sloužících. Mají plné ruce práce." Zasténal, když se vrátila k jeho zádům a začala pracovat na obzvláště zákeřném uzlíku svalů.

"Jsou příjemnější?"

"Sloužící? Ani trochu. Užiješ si práci s nimi. Zatím bych ti nedoporučoval najímání nového služebnictva, jakkoliv velká bude chuť to udělat."

"Mí chlapci to nejspíše nezvládnou, že?" postěžovala si.

"Iš. Navíc je potřebuješ na hranicích... a vlastně i v teritoriu. Vydrž to. Za chvíli sloužící začnou upadat do tvého vlivu a bude to lepší... nebo je to stejné odežene pryč."

Ekathe nad tím dumala, zatímco Dar pod jejíma rukama usínal. Vliv Matriarchy, to myslel. Bylo to to stejné jako s jejími chlapci? Chtěla se svého společníka zeptat, když si všimla jeho ztrhaných rysů. Ve spojení se spokojeností, kterou vycítila z jeho aury, neměla to srdce ho vyrušovat z odpočinku. Proč se nenatáhnout vedle sebe a nepočkat, až jim někdo donese jídlo?

"Jsi unavený. Zníš uštvaně. Kdy jsi naposledy spal?"

"Před pár dny."

"Jak dlouho jsem byla mimo?" zarazila se.

"Dvanáct dnů," zašeptal. Pohlédl na ni. "Tvůj rodinný duch i léčitelka nás ujistili, že je to přirozené. Nebyla jsi v tu chvíli magicky zdatná, nikdy jsi neměla průpravu v cestování podsvětím... zcela přirozeně tě to vyčerpalo."

"Ach."

Otočil se a posadil, pak si ji stáhl na klín a začal si hrát s jejími vlasy. "Bylo to... zvláštních dvanáct dnů. Cítil jsem se bezradný. Kdybych netušil, že jsi v pořádku a potřebuješ pouze odpočívat, zešílel bych. Z toho ticha z tvé strany. Z toho tě vidět pouze spát. Bál jsem se, abys přirozeně nepropadla hibernaci. Nedělej mi takové věci." Na zlomek okamžiku ji pevněji sevřel.

Vina na ni dotírala, varovala ji, že by mu neměla dovolit něco podobného. Ne sex, to mezi elfy příliš neznamenalo. Ale utišit jeho potřebu po ujištění, dát mu, co potřeboval, a dovolit mu bát se o ni. To byly znaky pouta druhů. Ale ona ho taky potřebovala. Aby ji držel. Potřebovala jeho teplo a vše, co jí chtěl dávat. Byla příliš sobecká nebrat, když tak nabízel. Také cítila jeho potřebu a bylo těžké bojovat na třech frontách – s Darem, se svou touhou a se svými instinkty postarat se o něj.

"Měli bychom přestat," zamumlala.

"Ale nepřestaneme," odpověděl jí stejně tiše.

"Jsem špatná Matriarcha? Když konám s vědomím, že ti mé činy později ublíží?"

"Jsi prostě elfka. Málokdy si odpíráme, po čem toužíme. Nebojovat o svého druha, to by bylo teprve špatné. Nepřirozené."

Toužila... tak chtěla. Ale tohle nebyla ona. Nikdy nestavěla sebe před ostatní. Byla ochránkyně. Chtěla se odtáhnout, ale jeho paže kolem ní byly jako skála.

"Neopouštěj mě, Ekathe," odmlčel se. "Odchod to zhorší, víš, Kiri."

"Stěží. Pusť mě, Dare."

"Samozřejmě, že to zhorší. Ovládám své instinkty. Ale když tě začnu vídat s jinými samci? Když přede mnou začneš utíkat? Co myslíš, že začnu dělat?" Sklonil se k jejímu uchu tak blízko, že byl jeho dech polaskání, skoro jako by se ho dotýkal. Musel cítit, jak divoce jí bije srdce, jelikož tak na chvíli strnul a pouze ji něžně hladil na podbřišku. "Co myslíš, Ekathe?" Foukl jí do ucha a magií ji štípl, až překvapeně vyjekla. "Začnu tě lovit."

"Tohle jsou slova politika, Dare. Manipuluješ a překrucuješ fakta."

"Vždyť je to stále pravda."

"Chceš umřít?" vybuchla a nedokázala se na něj podívat.

Dlouho mlčel a hladil ji po křivce krku, dekoltu, jeho prsty jako dotek pírka. "Nenechám tě jít. Mohu ti slíbit, že pokud v této prokleté válce nebude jiná možnost, rozhodnu se pro Teritoria, i před tvým životem. Ale nenechám tě odejít. Požaduješ nemožné, Matriarcho."

"A co Teritoria, Dariae'Zie? Kdo se o ně po válce postará?" A kdo se postará o tebe, Dare? Až zemřu a budu pomalu stahovat tvou příčetnost, druhou půlku své duše do Podsvětí za sebou? Neměla odvahu se zeptat.

"Bal. Otec. Nová generace. Věřím v elfy. Jinak bych už dávno přestal bojovat a odtáhl na jih."

Ekathe měla pocit, že svými slovy byl překvapený i sám Dar. "Opravdu věříš?"

"Možná jsem nevěřil. Ale teď už ano."

"Ano?"

"Většina jsou elfové jako ty. Zapomněl jsem, že existují i malé příběhy, krátké písně, které nemají dalekosáhlý dopad. Ztratil jsem ze zřetele, že nejenom Dvůr je, co Teritoria tvoří naší zemí."

"Věříš, že můžeme vyhrát?" zašeptala, co ji do té chvíle lovilo jako nejhorší noční můra. Co se do té chvíle neopovážila vyslovit nahlas, aby tomu nedala podobu.

"Ty snad ne?" Odtáhl se a pohlédl na ni.

"Jsem slabá. I kdybych byla ve špičkové kondici, co nám zaručuje, že je Žezlo tím, co si o něm myslíme?"

Dariae ji hladil palcem po zápěstí, sledoval ji. "Věřím." Její milenec pohlédl k oknu, paprsky slunce celou místnost zbarvovaly do oranžova, teplý nádech, který jako by je přenesl do jiného světa. "Věřím, že přijde zázrak. A pokud ne, věřím, že nakonec, i kdyby to bylo takřka pozdě, zasáhne Daay, jakkoli bude cena hrozivá."

Zelenooká sebou trhla, málem se Darovi vysmekla, než ji k sobě přitiskl a držel.

"Kiri!"

Třásla se. Styděla se, že se nedokázala ovládnout, ale vzpomínky řezaly hluboko, a když jich příliš oživila, přehlušily chaos v ní a dominovaly. "Matka všech... někdy žádá příliš," odvětila napjatě. Možná by spirálovitě klesla až na dno temnoty, bez svého Tance kamenných větví, ale náhle jí otřásla zběsilost, která byla Dariaeho aurou. Zasyčela a prudce na něj pohlédla. Její milenec příliš opatrně sevřel její tvář.

"Kdy," zavrčel Dariae, jeho dotek stále tak něžný. "Kdy na tebe vztáhla svou ruku?"

"Hnízdo." Ekathe zavrtěla hlavou. "Iš. Nechci, nechci na to vzpomínat."

"Ach Kiri, tyranko moje." Tóny agónie v běsnění.

"Není to smutek, je to strach... ale ber, ber cokoliv, co můžeš," vyhrkla. Naléhavě sledovala jeho oči, když vyvolávala vzpomínky, schovávala se do jeho aury a tepla jeho těla, tak skutečného vedle ní. Slunce, které dovnitř svítilo, jí dodávalo odvahu. "Poslala na mě svá mláďata. Rodiče děsí svá ílška šílenými a temnými a v srdci nosí děs z mláďat Naší nejdražší."

"Spi," zašeptal.

Před očima Ekathe se přehrávaly vzpomínky, které do té chvíle byly tak dobře pohřbené. "Přísahala jsem si. Nikdy ve tmě." Stmívalo se? Těkala očima po místnosti. "Nikdy bezmocná." Nebylo ráno? A byly to stíny, všude okolo? Proč najednou světla ubývalo? "Už nikdy ne. Nikdy nikdy nikdy." Překryl slunce mrak? Nebyly to fragmenty, v rozích pokoje?

Nebo oni?

"Buda. Jsem s tebou, Kiri. Už nikdy."

"Jsou šílené. Jsou potomky naší bohyně, každý nese kousek její duše. Šílenství. I temnotu."

"Spi, Ekathe!" Tentokrát ji jeho hlas a magie zasáhly silněji. Oční víčka jí spadla, tělo pohltila malátnost.

"Jsou zákeřné, Dare. Nenechej se s nimi polapit ve tmě. Nenechej je, aby tě spoutal a mláďata si s tebou pak hrála."

"Kiri, s'Kiri'se‘s'Kiri'se," broukal a pevně ji objímal, houpal se s ní ze strany na stranu, zatímco upadala do spánku. Cítila na rtech jeho slzy, slané, horké.

Plakal pro ni.

"Iš, Dare. Nebuď smutný." Byla tak špatná Matriarcha. Už mu stihla ublížit.

*

"Každý rok, Riele?" zašeptal ochraptěle Dar, zatímco k sobě tiskl svou družku. Byl hlupák. Sedmkrát prokletý blázen, když to zvažoval, když si dovolil doufat, pochybovat, a především zapomenout na Temnou bohyni. Ekathe měla pravdu, i když ne pro stejné důvody. Nemohl si dovolit riskovat, že se k ní Daay dostane. Měl v úmyslu Kiri pomoct přežít Žezlo, ale ne proto, aby poté byla každou Nekonečnou noc mučena Matkou všech. "Ještě ani není moje, a ta čubka si s ní hrála. Každý zkurvený rok, Rieli?!" vyštěkl, rozzuřený především na sebe.

"Zie!" vykřikl Riel varovně, jeho tvář pobledlá. Mimoděk pohlédl k oknu na nebe, zda k nim nezamířil jeden z Poslů Jejich drahé. "Prosím, ovládejte se. Lady Ekathe je silnější,"

"Přestaň, strážče," varoval Dar.

"Byla zranitelná. Emocionálně i fyzicky. Nikdy by se nezlomila, kdyby žila zdravý život se svým druhem,"

"Ven."

"Princi,"

Předměty v místnosti začaly vířit, jako tehdy krátce po obdržení pečetě šílenství. Všechny zamířily ke dveřím. Strážce se zaklením uskočil a zavřel dveře jen okamžik předtím, než do nich vše narazilo.

Před dvanácti dny měl svou družku v náručí a nesl ji do ložnice pána teritoria, za posměšných pohledů služebnictva, které se těšilo, jak ho rodinný strom odmítne. Ale dveře se otevřely ještě hodnou vzdálenost od něj a pak s Ekathe vkráčel dovnitř a zapadly za nimi, zvláštně finálně.

Země už znala svou paní.

Sledoval ji, jak spala, a pouze ie'jes ho udržel od šílenství, jelikož věděl, že je v pořádku.

Dovolil si na chvíli snít. Co budou dělat v pokojích tohoto prastarého stromu. Jak jí pomůže obnovit její zemi.

Ta kurva na jeho družku poslala své psy.

Sklonil se a opřel si čelo o to Ekathiné.

Nemohl jsi tomu zabránit. Matka všech si ji zvolila dříve, než jsi v ní poznal svou družku.

Dariae vzhlédl a nepřekvapilo jej, když vedle postele viděl sedět psa. Samozřejmě, že se objevil, když byla jeho paní na pokraji roztříštění. Ie'jes udělal pro jeho družku mnoho, nějak dokázal, že i její aura neměla tak ostré hrany.

Dokud nezačala vzpomínat.

Byla chyba se ji snažit léčit, když si toho nebyla vědoma. Výsledky byly samozřejmě nestabilní. Nejprve srdcervoucí smutek. Hysterie. A pak šílenství, zašeptala magie, hlas rodinného strážce.

Protože jeho družka byla nestabilní. A on ji léčil jen proto, aby ji poslal pod řeznický nůž.

Je to stejná věc, jakou by si přála ona.

"Nečti. Mi. Myšlenky, ie'jes. Je to velmi nezdvořilé," procedil.

Je to jediný způsob, který znám. Jsi druhem mé paní. Samozřejmě, že jsem s tebou spojený.

"Není zde žádné spojení," odvětil ostře s pachutí strachu na patře.

Magické nebo pouze emocionální či tělesné, nezáleží na tom. Dvě půlky duše, které rezonují tak silně, k sobě vždy najdou cestu, přestože ještě stále nejsou spojené. Nebyla naše paní vyrovnanější, s vámi okolo? Nebyl jste vy vyrovnanější, s ní okolo?

"Daay ji pro to nemůže zavolat!" zakřičel.

Daay je Matkou všech. Může cokoliv.

Zavřel oči. V mysli měl slova Výra. Naděje.

Ale ve chvílích jako byla tato... věřit bylo těžké, příliš těžké. Když se samice, která byla druhá půlka jeho duše, rozpadala v jeho náručí. Nemyslel si, že kdy dostane pach jejího děsu z nosu, že ho někdy dokáže zapomenout.

Ucítil pohlazení duše a pak viděl, že se víčka Ekathe pohnula, přestože na ní položil tak silné kouzlo spánku, že by se neměla probudit dalších několik dní.

"Dare," zamumlala, "co se děje?"

Spojení.

Nemusel udělat oficiální krok, stejně už měli pouto.

Jedno, které mohla Daay využít.

"Spi," zopakoval.

"Ztrhaný..." zamumlala. Držela jeho paže nečekaně silně, na ospalost v jejím tónu. "Pojď spát."

Bleskl pohledem po nepořádku v pokoji, cákancích inkoustu všude po stěnách. Dotkl se dlaní dřeva a cítil tam ozvěny veselí i děsu. Nechtěl, aby si tyto stěny pamatovaly děs.

Ne. Děs sem nepatří. Ani mezi vámi není, a toto je vaše nora. Není pravdivý, souhlasil rodinný duch a Dariae zamrkal, když ze dřeva emoci nadále nedokázal vyčíst. Dlouze si ie'jes prohlížel. Netušil, že bylo něco takového možné. Jakmile někdy dřevo architektonického stromu vstřebalo emoci, neslo si ji, dokud rostl a žil.

A děs byl dobrou připomínkou. Všeho.

Ne. Spi, štěkl na něj pes podrážděně a zmizel.

*

Někdo jí třásl ramenem. "Vstávej, tyranko. Už je čas."

"Co se stalo?" zamumlala rozespale. Dar se nad ní skláněl. Byl nad ní i předtím... předtím než... "Tys mě uspal?" zeptala se překvapeně, když se vzpomínky vracely.

"Musel jsem."

"Ach." Natáhla se po něm a stáhla si ho k sobě. Potřebovala jej. "Myslím, že mi to musíš vynahradit. Tak se chová Zie?"

"Potřebuješ trochu hygieny, tyranko," zašeptal jí do rtů a zasmál se. Hraně na něj zasyčela a praštila ho, pak se tiše zasmála krátkému záblesku bolesti v jeho tváři. Nebyl válečník, její milenec.

"S tvým rozmazleným zadkem bys na frontě nevydržel ani pár dnů. A neužil si. Vybíravý samečku."

Dariae se usmíval, když vstával. Byl to tak podivný rozdíl k jeho zběsilosti a žalu, které kolem něj vířily, když usínala. Ale cokoliv mu spravilo náladu, byla za to ráda.

"Je čas přestat lenošit, Kiri. Pěnkava na tobě pracovala i ve spánku. Na základní léčení nepotřebovala tvé vědomí, takže zbytečně nečekala. Ale teď už s tebou spolupracovat musí."

"Pěnkava je léčitelka?" zamumlala Ekathe a posadila se. "Léčila mé uši? Dotkla se jich?" Sáhla na ně a překvapeně zamrkala "Šílení, jak vypadají?" zeptala se šokovaně. Posledně byly uříznuté tak, že se nedávaly vydávat ani za lidské, chrupavky zmrzačené, citlivé a takřka nepohyblivé. Teď však cítila několikacentimetrovou linii elegantních boltců, a stále na vrcholu svědily, což svědčilo o tom, že ještě porostou. "Temní, ta léčitelka je dobrá. Za tohle bych jí i odpustila, pokud se jich dotkla bez svolení."

"To je. A nedotkla, ne fyzicky, i když magický dotek je také narušení." Dariae se pousmál. "Máš Noeraeho rodinné linie. Zdá se, že spojení s ie'jes dokázalo zaúčinkovat jako uznání do Rodiny."

"Moje uši..." žasla a rozesmála se. "Rodinné linie?" Zatahala se za jedno ucho, ale stále bylo moc krátké, aby na něj viděla. Otočila se ke svému milenci. "Za to vlastně mohl tatínek. Čekal na mě v podsvětí."

Princ vydal podivný zvuk a zelenooká na něj obezřetně pohlédla. Rychle změnil svůj výraz, ale zvláštní emoci v očích skrýt nedokázal. "Hádám, že to není obvyklé," podotkla po chvíli.

Odkašlal si. "O tom si promluvíme později. Nejspíše s přítomným Galenem, bude o tom chtít vše vědět. Zbytek mi můžeš dopovědět pak." Prohlížel si ji. "Možná ten starý bastard Noerae – au, tyranko, omlouvám se, vážený Lord Noerae – vážně napomohl tvému léčení. Pěnkava zmínila, že je tvá léčba až příliš jednoduchá. Především s tím, jak potrhaná tvá podstata byla. Naznačila, že pouta tvých duchů a uší byla obnovena takřka okamžitě a propojení s tvou duší dokonce nebylo poškozeno vůbec... jako by ti nikdo uši doopravdy neuřízl."

"Možná to byl tatínek. Možná rodinný duch. Ale je tu ještě něco, co bych nejspíše měla Garenovi sdělit."

Bojím se o tebe, kiri, bojím se toho, co tě čeká.

"Kiri?"

"Co pro mě jeden elf udělal. Ten, co mě, z části, naučil Tanec kamenných větví."

"Moudrý elf," odvětil tiše Dar. Pokývala hlavou a přehodila nohy přes okraj postele. Pak se zarazila a sáhla si na hruď.

"Není to tu."

"Ekathe?" zeptal se Dariae ostře a udělal k ní krok.

"Bolest. Šílenství. Proč jsem se předtím bez důvodu rozplakala," zmateně zkoumala své nitro. "Není tu... není to tu. Je to jako když jsem se vzbudila poprvé a plakala. Chyběla na chvíli temnota, dokud se cokoliv, co ji skrývalo, nezačal rozpadat a já jsem nezačala vzpomínat... a teď je to podobné. Silnější, hádala bych."

"Yšeš'da." Princ potřásl hlavou a tiše se zasmál. "Má drahá tyranko, takto mě děsit nesmíš. Potom, co tvé tělo posedl divoký duch, jsem se obával, že mohl způsobit problémy v tvém těle..." Objal ji a políbil do vlasů, pak se vrátil pro šátky, které upustil na zem, když k ní spěchal.

"To by se stát mohlo? I když to nebylo jeho tělo a má duše stále... žila?"

"Byl to silný duch," odtušil. Zachvěla se a rozhlédla.

"Nemusíš se bát, Kiri. Tvůj rodinný duch se o zbloudilé duchy už dávno postaral. Žádný by nebyl tak hloupý, aby napadl doménu tvého ie'jes." Vázal jí šátky.

"To je dobře." Znovu se dotkla své hrudi a nejistě se usmála. "Bylo to mou součástí tak dlouho. Temnota, bolest..." Zkoumala svou auru. "Pár let, ale v temnotě je okamžik věčnost... nechápu to. Pracovala na mě nějaká kněžka?"

"Tvůj rodinný duch tě znovu chrání. Není to jen fundamentální součást tvé magie. Je to i emocionální ochrana, pomocník i strážce. Především pro Matriarchy, které toho na svých ramenou nesou až příliš."

"Můj ie'jes," zašeptala Ekathe. "Kde... kde je?"

"Někde ve tvé teritoriu. Věděl, že se hned neprobudíš. Zmínil, že se musí postarat o zemi." Dar na ni zamyšleně pohlédl. "Když jsi teď při vědomí, předpokládám, že za chvíli bude zpátky."

"Můj rodinný duch. Ach šílení a temní..." třásly se jí ruce. Neuvědomila si to, dokud je Dariae neschoval ve svých dlaních.

"Ekathe?"

"Dare, musím za Matkou... musím jí říct, jak probudit Bonifáce... musím..."

"Teď musíš pouze odpočívat, Kiri."

"Iš, nechápeš,"

"Že je možné iegere‘jes rodu Awiskejii znovu vzkřísit? Že bez něj země tvé Matky umírají? Ach, já to vše chápu, Kiri. Možná lépe než ty. Pošlu jim zprávu."

"Doma ale není nikdo, kdo je dost mocný,"

"Ekathe. Vydědili tě," odvětil tvrdě. "Rodinný duch by tě nepřijal." Princ to připomínal nejspíše jemně, přesto to zabolelo jako rána studeným železem. "Ach kiri, děláš ze mě stejného tyrana, jako jsi ty," zavrčel a přitáhl ji k sobě.

Dlouho tak seděli.

"Na jak dlouho jsi mě uspal?"

"Pouhý den."

"Aha." Postavila se, když ji vzadu převazoval šátky, a vzpomněla si, proč ji uspal. Zvažovala, že se zeptá na pouto mezi druhy, mezi nimi, ale nechtěla ničit jeho relativně dobrou náladu připomínkou dětí Daay. Tak zuřil.

"Co uděláš se Zrádcem na Dvoře?" zeptala se nakonec. Její milenec podrážděně sykl.

"Musím věřit těm, které jsem na Dvoře nechal, i když jsem jim napsal pár, hm, doporučení. Netuším, zda pochopí, jelikož jediný dostatečně zákeřný byl Pavouk a zda se mu zpráva vůbec dostane do rukou..."

"Víš, pokud jsi Zrádci odřízl všechny končetiny, znamená to jen jedno."

"A to, Kiri?"

"Někdo třetí ho zvedl a odnesl do bezpečí."

Dar mlčel.

"Někdo ještě mocnější než Zrádce. Někdo, kdo do té doby své krytí neohrožoval," dodala po chvíli.

Dariae si pro sebe zavrčel. "A když už jsme v tom, předpokládejme i to, že to byl někdo, kdo musel složit přísahu a ví tak vše. Jelikož vždy musíme počítat s tím nejhorším scénářem."

"Dare?"

"Jen jsem rozzuřený nad faktem, kolik elfů dobrovolně zradilo svou rasu. Co jim Císař může nabídnout?"

 "Svět bez Naší drahé?" Z Princova výrazu vyčetla, že na tento konkrétní dotaz tuto odpověď nedostal poprvé.

"Ach ano. Pro to bych nejspíše bojoval i já, kdyby cena nebyla tak vysoká." Padl navzad do postele a stáhl ji s sebou. Pak ji podal pár bobulí fii z misky na stolku vedle postele.

"Služebnictvo už je zpátky?" Hodila si ovoce do pusy. Jakmile začala žvýkat, uvědomila si, že je umírá hlady.

"Ano i ne. Je opět pryč. Toto je nabídka smíru od Riela."

"Od Riela? Co udělal?"

"Na tom nezáleží." Polaskal jí dolní ret palcem, pak prst olízl a zelenooká si uvědomila, že sbíral kyselou sladkost bobulí. "Jsou opravdu velmi dobré. Bude ti to stačit na jeden nebo dva tance?"

"Zie, jako voják jsem zvyklá i na horší podmínky. Tolik bobulí mě na nohou udrží několik nocí."

"Je to ano?"

"Máme něco na práci?"

"Iš."

Ten prohnaný sameček to naplánoval, jelikož Dariae nikdy neměl volnou chvilku příhodně ve vhodnou chvíli. Což ji vzrušovalo. Zbožňovala elfy, kteří uměli vzít věci do vlastních rukou. "Je to rozhodně ano."

Vložila si mezi rty další bobuli a pak se sklonila k polibku... jen aby fii rty rozdrtila a pak potěšeně zasténala, když jí Dar nápomocně slízal šťávu ze rtů. Lstivě se na něj usmála, zatímco ho dlaní hladila v rozkroku a vsála jeho jazyk do svých úst k dlouhému, línému polibku. Cítila jeho prsty na svých šátcích a uvažovala, proč se obtěžoval ji oblékat. Ne že by si stěžovala, pomyslela si, když se odtáhla.

"Avšak, můj Princi, vybavuji si jistou poznámku o hygieně..." se smíchem vyklouzla z postele dříve, než ji její milenec mohl přišpendlit pod sebe a mít s ní svou nestydatou, divokou jízdu.

*

"Pospěš, Dare!"

Trochu nevěřícně sledoval svou milenku, která doslova vibrovala nezkrotnou energií. Nijak nepřipomínala elfku, která dvanáct dlouhých dnů spala v posteli, bez pohybu a bez známek života.

Nakonec by ji nikdo nepřipodobnil ani k elfce, která jako temný přízrak přišla ze Sladkého hnízda a děsila celé Kamenné srdce.

"Dare!" Ekathe takřka dotancovala ke středu rodinného stromu. Položila ruce na stěnu a strom jim ukázal pokoj a schody mířící dolů – ke Srdci. Jelikož po sprše a následném pomalém, líném sexu jeho družka z ničeho nic vyskočila z postele a takřka hystericky začala pobíhat po pokoji a naléhat, že musí navštívit Srdce a utěšit zemi. "Pojď!" Doběhla k němu a vzala ho za ruku, doslova jej začala táhnout za sebou.

"Promiň, Rieli! Slibuji, že se o něj postarám!" zavolala, když se strom prudce uzavřel před jeho strážcem, který je následoval.

"Zie!" štěkl Riel chvíli předtím, než je strom odřízl a přesunul jinam.

Ekathe poskakovala po schodech dolů, docela jako ílško, a Dariae rezignovaně zrychlil, když zahla za roh. Uslyšel štěkání a Kirin smích. To ho do budoucna naučí, dávat jí celou mísu těch zatracených armádních fii. Na druhou stranu, na něj to nikdy tak... manický účinek nemělo. Možná vedlejší účinky spojené s pohlavím?

"Dare! Pospěš!" Ekathe zněla nepříjemně daleko. I když věděl, že to nebylo možné, měl pocit, že ji slyší nad sebou, ne pod. Zastavil se a zaposlouchal. Pak si všiml, že stěny stromu nejsou dřevěné, ale tvoří je hlína, a z té rašily malé, zelené rostlinky.

Opravdu se jich nechtěl dotknout, ale stěny se k němu pomalu stahovaly a neměl pocit, že se mu to jenom zdálo. Ohlédl se, ale cesta zpět vedla také dolů.

"Ekathe!"

Smích utichl. "Dare?" její hlas zněl tak slabě. Nedokázal určit, jestli přicházel zpoza nebo před ním. Nemohl zůstat na místě.

"Ie'jes!" štěkl Dariae, když se úponky plazily k němu a začaly se mu omotávat kolem nohou. Od míst styku se šířil chlad a necitlivost. Když shlédl, viděl svou krev, ale žádné rány necítil. Přeskočil je a o pár kroků poodstoupil. "Ekathe!" vykřikl, když se mu rostlinky agresivně vrhly kolem krku a začaly ho škrtit. Opravdu, opravdu nechtěl užívat svou magii blízko Srdce cizího teritoria.

"Dost!" štěkl za ním hlas a chvíli na to ho objaly paže. "Dare, kde jsi byl?"

Ohlédl se a uviděl Ekathinu vystrašenou tvář. Dlouze vydechl a mnul šrámy na svém krku, které se naštěstí už hojily. Uvědomil si, že se bál. Děsil se, že bude muset vážně zranit nebo ještě hůř, zabít Srdce teritoria, které se ještě nestačilo vzpamatovat a řádně vyléčit. Navždy tak ukrást část duše jeho družky. Zradit její důvěru. A obával se, že by to možná nedokázal – a jaký vliv by tohle mělo na jeho ubohou milenku.

"Než se do něčeho opět vrhneme, pečlivě si nejprve projdeme pravidla," odvětil nuceně pobaveně a chlácholivě ji zabalil do své aury.

Nemyslel si, že byl tak dobrý herec, spíše byla jeho Kiri opilá energií a nejspíše i cukrem z těch zatracených fii. Široce se usmála a stále s rukama kolem jeho pasu couvla do stěny...

A Dar náhle cítil síly, které jimi protékaly.

Byli v jámě, ve Srdci teritoria. Ekathe si ho stáhla k polibku. "Chci se s tebou milovat. Tady," zamumlala mu do rtů. "Je to v pořádku?"

Ne. To nebylo. Někdy ani Matriarchy s dlouholetými druhy nezvaly své protějšky do Srdce svého teritoria, na tohle místo. Aby měly sex.

"Šílení a temní, Kiri."

"Je to ano?"

Když se na něj tak sladce usmívala a měla v rukou jeho královské poklady? Roztřeseně ji políbil. "Ši."

Nad hlavami jim štěkal pes, zvuk velmi nezvířecím způsobem podobný smíchu.

Milovala se s ním s divokostí a energií, jako by to byl jejich poslední den. Pak se drápala hlínou zpět nahoru, se smíchem mu pomáhala za ní a hravě napomínala rostlinky, které ho kousaly trny do kotníků a snažily se jej stáhnout zpět do jámy. Nejspíše ho tam navždy pohřbít. A když se vyplazil nahoru, viděl ji tančit kolem místnosti, dotýkat se různých glyfů na stěně, nahou, nádhernou, její zelené oči zářily a znaky na stěnách zářily stejně. Stříbrem. Také safírovou a hnědou, což byly barvy jeho očí. Sledoval ji, ale pokaždé, když chtěl dojít k ní, jako by se ocitla na opačné straně místnosti.

Měl pocit, že s ní nedokáže držet krok, a nejen pro její děsivou energii.

Popadla jeho ruku, pevně, a pak ho táhla za sebou znovu, vyšli pár schodů a vyběhli ven ze dveří, kolem překvapeného Riela. Ekathe se na něj usmála, a pak se začala honit se svým rodinným duchem, který nadšeně štěkal.

"Dare, chytíš mě, Dare?" podívala se na něj laškovně přes rameno. Její magie ho zasáhla jako kladivo, aura ho polaskala, plná života a živočišné potřeby. Dariae se nebránil, když se probudil jeho duch slasti a zaměřil se na jeho neposednou družku.

"Dostaneš se do pánovy ložnice dříve než já?" zeptal se klidně a rozvazoval si svrchní šátek. Dokázal svádět hlasem déle, než ona žila, ani se nepozastavila nad důvodem, proč by tam měli být. Prostě vyběhla. Dariae se pousmál, shodil šátek a za chvíli jí byl v patách. Chytil ji v pase chvíli předtím, než mohla proskočit prahem dveří, přitiskl jí k sobě a políbil na krk. Voněla zeminou, životem a krví, jelikož i během sexu darovala zemi. A on koneckonců taky, ale na rozdíl od jeho milenky dokázal krev dostat k zemi a ne na sebe.

"Nemáme moc času, tyranko."

"Hm?"

"Za chvíli tu bude Pěnkava."

"Ano? Proč?"

"Pozval jsem ji."

Ekathe zasténala. Snažila se mu vykroutit, ale Dariae ji nepustil.

"Dare? Musíme se umýt."

"Ne. Myslím, že nastal čas, abychom tuto ložnici konečně pokřtili."

Jeho družce se zadrhl dech a princ se spokojeně usmál.

"Pěnkava..."

"Proto musíme spěchat, má překrásná Kiri."

"Dare!"

"A i kdyby ne," sklouzl jí rukou k rozkroku a pochvalně zamručel, když se do něj opřela a hlasitě zasténala, "je to chytrá samice. Ví, kdy není vhodné vyrušovat," zamumlal a stáhl ji na postel.

51, kapitola | Úvod | 53, kapitola