VV: 51, kapitola

51, Srdce teritoria

"Vypadá to tu tak opuštěně," odvětila Ekathe neklidně a sledovala okolí. "Není to jen zimou, hádám?"

"Chybí tu síla, takže zde nic bez pomoci prosperovat nemůže." Princ se melancholicky rozhlédl. "Pamatuji si doby, kdy zde rostly exotické květiny nehledě na období. Jejich magie byla mnohdy silnější než ta zimy a odrazila Ledový dech. Vše jen proto, aby mohly dále kvést. Noeraeho rodina, tvá rodina, Kiri, přivezla semena a řízky až zpoza Věčného stromu. Víš, že tam máš nejspíše příbuzné? Noerae s nimi udržoval styky a jako jeho krev tě nejspíše přijmou."

Zasmál se výrazu, který jí přeběhl přes tvář, a elfka se na něj hraně uraženě zamračila. "Možná až pojedeš ty, Dare. Budu hned za tebou."

 "Ne přede mnou? Nebudeš stát v cestě čemukoli, co by mě mohlo ohrozit?" poškádlil ji a políbil na tvář. "Otec dokáže naši zahradu ovládat dokonale," vrátil se k tématu.

"Je tak opuštěná," zašeptala znovu. Chápal ji, jelikož to nakonec cítil také. Bylo to špatně. Jak země vypadala. Ne proto, že by chyběla magie, ale... něco scházelo.

"Už si vzpomínám. Rodinný duch si toto teritorium chránil, když ještě byl mocný. Odmítl několik patronů a poslední tak pocuchal, že se sem už nikdo neodvážil," dokončil rozjařeně.

"Pocuchal?"

"Přežila," usmál se příjemně.

Ekathe mu věnovala chladný pohled.

"Nemusíš se obávat, Kiri. Ie‘jes je teď slabý, jak vidíš všude okolo. Jsi dcerou Noeraeho, jediný s důvody k obavám jsem zde popravdě já."

"Nějak mě to neuklidňuje," odvětila a mimoděk si promnula náušnici, která udržovala její vědomí pouze v jejím těle. "Co mí chlapci? Jsou zde v bezpečí?"

"Dokud se nepokusí si tuto zemi nárokovat.

.."

Prošli kolem dvou starých elfů a ti si je zvládštně přeměřovali. Když se na ně Ekathe zadívala, odvrátili se. Jakmile je ale minuli, cítil jejich pohled zabodnutý v zádech.

"Ti dva elfové... dívali se na mě zvláštně."

"Hm?"

"Ne s děsem nebo odporem. Spíše... s nepřátelstvím. Pohrdáním," broukla překvapeně. "Je to proto, že jsem voják? Slyšela jsem, že v některých oblastech jsou vojáci snášeni stejně, ne-li méně, než míšenci. Ne každá jednotka byla tak disciplinovaná jako moje," zamračila se. "Na druhou stranu, vojáci nesnášejí julir'aegi stejně, jako oni opovrhují námi."

"Stará krev jste i vy, Lady Ekathe," připomněl jí lehce vyčítavě.

"Iš. Já jsem gelir‘aegi," pronesla podivně tvrdohlavě.

Dar se na ni tázavě podíval.

"Je to titul, stejně jako byl kdysi pojmenován... Major." Mimoděk si promnula levé zápěstí a neuvědomila si, jak ostré měla její aura náhle okraje... a jak bolelo se jí dotknout. "Gere'julir‘aegi, válečná stará krev. Elfové, kteří ve válce bojují společně s vojáky, umírají s nimi, trpí. Je to titul cti a mohou jej dát pouze vojáci svému veliteli, ne naopak. Není to oficiální, ale podobně jako Vůdcovský instinkt, vojáci to vycítí."

"Dělá ti radost, že se tím titulem můžeš pochlubit."

Pochmurně se usmála. "Vlk byl jedním z gelir'aegi. Takovou váhu to přízvisko má. Znal jsi jej?"

"Snažil jsem se mu vyhýbat. Nesnášel mě ještě více než Lady Davaeri."

Ekathe se ušklíbla. "Co to těm vojákům děláš, že tě nemůžou vystát?"

Dariae se zamračil. Nepomáhal armádě dost. Podrážel, což vojáci nikdy nezapomínali. Ani Kiri mu ještě neodpustila, i když byla velkorysejší, než očekával. A jelikož něco podobného odmítal vnést do konverzace, vrátil se k její původní otázce.

"Ti dva elfové, které jsme minuli... Neber si to osobně, drahá tyranko. Jeden aspekt jejich nesnášenlivosti bude nejspíše proto, jak dlouho jsi tu zem nechala ležet ladem a chřadnout. Pokud si uvědomují, kdo jsi, což pochybuji. Nejspíše si myslí, že jsem zde přivezl svou milenku, když to koneckonců je královský majetek, a chci ti ho darovat. Ať jim v hlavě běží cokoliv, iegere‘jes tě příjme, jestli jsi doopravdy Noeraeho dítě, takže na tom nezáleží."

"Už jsi to udělal?"

"Cože?"

"Daroval něčí pozemek své milence?"

Chvíli v tichu kráčeli. "Ano. Jednou. Dodnes toho lituji," odvětil tónem, který odmítal další diskuzi.

"Jelikož pouze jednou, hádám, že tě to kouslo do zadku," zamručela. Princ se pousmál.

"To ano, a nejednou. Ale to není důvod, proč jsem to nikdy nezopakoval. Byla to chyba. Ta elfka nebyla krví země, a nebyla dost silná, aby ji zvládla. Je skvělá politička, ale nemá dost moci."

"Co se stalo?"

"Málem ji to zabilo. Ale nemusíš se obávat. Jak jsem řekl, je to brilantní intrikánka. Dokázala pak z Krále šikovně dostat tolik výhod a protiplateb, že jí to bohatě vynahradilo jakékoliv nebezpečí, a země jí ani nebyla odebrána."

Ekathe uznale hvízdla. "Jak může země zabít?" zeptala se pak a hrála si s jednou z dřevěných jehlic na svém opasku.

"Byla to má země. Malý kousek, ale s tím, že julir'aegi dědí svá teritoria v krevních liniích, i to bylo dost. Síla, která v hlubinách dřímala, chrání své – a ji odmítla." Dariae si povzdechl a odvrátil od ní pohled. "Jak je možné, že kamkoliv se naše rozhovory stočí, tak najdeš mé démony a stíny?" zamumlal a stáhl si ji k sobě. "A co je ještě směšnější, ani mi to nevadí?"

"Jsi starý elf. Je samozřejmé, že jsi udělal chyby, kterých dnes lituješ."

"Proto se nebojím mluvit. Když jsi mě ještě neodsoudila a neodvrátila se ode mě, nejspíše už to ani neuděláš." Krátce ji políbil. Pak se odtáhl a pohlédl z okna ven. "Pojď, nerad bych začal až v noci. Šeptá se, že kolem srdce teritoria dlí odmítnutí duchové, plní nenávisti, tak blízko spasení, a přece mimo jejich dosah. Nepotřebujeme žádné další komplikace, až budeme tvého rodinného ducha probouzet."

"Bude to obtížné?"

"Uvidíme. Jsi přímá krevní linie Noeraeho, to nám práci dost ulehčuje. Jelikož tvůj ie‘jes..." odmlčel se a zvažuval, jak pokračovat. "Vzal tě někdy Noerae na své panství? Sem?" zeptal se náhle. "Říkala jsi, že ne. Jsi si opravdu jistá?"

"Nevzal," Ekathe se zamračila, "Raffedor by to nedovolil."

"Nejsi tedy s iegere‘jes spojená. Bude to těžší, než bych si přál." Elfka sebou trhla. Samozřejmě to postřehl, ale nereagoval na to. "Lord Noerae byl poslední, kdo na něj byl napojený, duch se uchýlil ke spánku. Obávám se, že si pro něj budeš muset dojít."

"Kam?"

"Do podsvětí."

"To zní pochmurně."

"Ty o tom nic nevíš, viď?" zeptal se, když rozluštil její výraz. Byla Prvorozená. Měla to znát. Pýcha jednoho samce však její budoucnost takřka zničila. Ach Raffedore, Raffedore. Až se mi dostaneš do rukou...

"Matka nepovažovala výuku magie nebo magie srdce za důležitou. Když se moje schopnosti neprojevily,"

"Ještě neměly čas se rozvinout," odvětil ostře a objal ji. Vzal ji pak za ruku a vedl chodbami tam, kde tušil sklepení. "Podsvětí je realita jako tato, jen je to domov duchů. Duše se tam dokážou dostat pouze, pokud se částečně oddělí od těla. Když jako ptáci letíme ke Kareo‘jyn, také cestujeme podsvětím, přestože lze vidět i fyzickou schránku." Pohladil ji palcem po předloktí a vedl bludištěm chodeb.

"Dojdeme do Srdce domu a ty provedeš darování zemi, proliješ svou krev. To zatím bude muset stačit. Pak se uvedeš do transu. Do podsvětí se dostaneš přirozeně, rodinný strom tě povede a bude tvou kotvou, skrz kterou se vrátíš zpět. Tam pak počkáš. Budou tě napadat stíny, možná vzpomínky, možná mrtví, ale ty budeš muset počkat. Tvůj duch si tě najde. Možná přijde ie‘jes tvé matky, ale s ním neodcházej."

"Jak to poznám? Ducha mé matky a tatínkovy rodiny?"

"Budeš z něj mít stejný pocit jako z větve rodiny tvé matky, nebo Noeraeho," odvětil jednoduše.

"Pocit?" zeptala se Ekathe a skrývala narůstající paniku. "Víš, Dare. Dokážu zabít většinu věcí, které se mi postaví do cesty. Ale něco stvořit, opravit, to je trochu složitější."

"Zvládneš to, má krásná tyranko," něžně políbil klouby jejích prstů. Pak se dotkl stěny a dotekem magie donutil rodinný strom, aby se pro ně otevřel. "Později tě naučím, jak strom přesvědčit, aby ti otevřel cestu ke svému Srdci. Pojď. Představíme tě." Vedl ji po schodech dolů. Sloužící kolem vypadali, že je chtěli zastavit, ale neodvažovali se.

"Dare." Samice se po nich ohlédla.

"Jsi potomek Noeraeho. Máš jeho oko. Také písečnou magii. Jsi jeho potomek. Vše bude v pořádku."

"Cože? Ne, to ne. Chtěla jsem jen zavolat Riela, aby nám hlídal záda... co s tím má společného písečná magie?"

"Je to tvůj talent. Odvětví kamenné magie, kterou tvá rodina ovládá. Vybavuješ si boj s písečnými démony před pěti lety?"

"Je to už dávno... ale ano. Použila jsem tehdy magii písku. Ta mě vždy poslouchala."

"Ano, a jsi jediná, kdo kdy dokázal porazit písečného démona tak, jak jsi to udělala ty – v jejich vlastní magii. Naši čarodějové se to snažili zopakovat, ale nikdo mimo Bala to nedokázal, a i jemu to dělalo potíže." Polaskal ji po tváři. "Moje mocná, nelítostná válečnice." Políbil ji a pak vedl po schodech dolů, a dolů, a dolů.

"Noeraeho rodina je proslulá ovládáním písku a tvorbou zrcadel. Byla jediná, jejíž zrcadla kdy kněžky používaly. Stále to tak je, i když Noerae vytvořil poslední zrcadlo před více než tisíci lety. Je hanba, že jsme dopustili, aby jeho rod vymřel. Tedy až na tebe, ale vědění vaší krevní linie je z části ztraceno." Potřásl hlavou. Pak se na ni usmál. "Tvá písečná magie je známkou, že jsi jeho krve. Takže se nemusíš bát, že by tě rodinný duch odmítl."

Odmlčel se a s ním se k nim vkradlo nepřirozené ticho. Byli hluboko pod zemí, bylo tam vlhko a zima a něco chybělo. Život, energie. Důsledek toho, jak dlouho se o zemi nikdo nestaral.

"Vidíš?" šeptal. "Umírání země už začalo. Nemělo by tu být ani z poloviny tak zatuchlo. Ještě pár let a byla by to jen obyčejná země, jako kterákoliv na severu, mrtvá o magii. Měla jsi štěstí, že poslední zimy byly tak kruté a přinesly divokou magii, jinak by možná bylo už příliš pozdě. A věř mi, že navrácení magie zemi je krvavá a ošklivá záležitost."

"Vím, jak krvavé to je," zašeptala jeho milenka. Ohlédl se po ní. "Byla jsem na severu, když Tigan vrátil," Ekathe se zarazila a sledovala ho, když se k ní zcela otočil.

"Tigan?" zeptal se tiše.

"Iš," zavrtěla hlavou. "Naše drahá by nás na místě zabila. Prostě jsem jen byla na severu, když se zemi vrátila magie."

"Má malá, překrásná tyranko. Jak ses dokázala dožít dnešního dne..." lehce stiskl ruku, za kterou ji držel, a pak začal opět sestupovat. "Málem se bojím dozvědět více. S každou další informací mi tuhne krev v žilách."

"Je hezké vědět, že se staráš, Dare."

"Jako bys to nevěděla, Kiri."

Nejspíše si to neuvědomovala, ale její duše se po něm mimoděk natáhla. Otevřel se jí, co jiného, a zelenooká zadržela dech a chvilku se vyhřívala v doteku jeho duše. "Jakmile bude tvá země opět zdravá, ve srdci svého teritoria bys měla být v bezpečí. Matka všech ani její Poslové tě neuslyší, pokud nebudou fyzicky přítomní."

"To musí Daay dovádět k šílenství."

"Mírně řečeno. Jsme tady. Pamatuj si, Ekathe. Ve většině tak starých stromů je srdce v hlavním kořenu, co nejhlouběji, jak se dostaneš."

"Opět dolů?" zamumlala, když se vydal po točitých schodech ještě níže.

"Věříš mi?" otočil se k ní.

*

Stál tam v tom otvoru vedoucím do temnoty, rozpustile se usmíval a v očích mu jiskřilo. Sevřelo se jí hrdlo, ani netušila proč. Beze slova se natáhla a vzala obě jeho ruce do svých. Chtěla něco říct, ale netušila co. Tak tam stáli, až to po chvilce začalo být lehce trapné. Dar zvedl obočí, věnovala mu však pouze rozpačitý úsměv. Nakonec pokrčil rameny, jednu její ruku pustil a vedl ji do tmy.

Stupně schodů byly staré, vysoké a sešlapané. Dřevo dávno ztratilo svou barvu i texturu. Ekathe, přestože byla na svou rovnováhu hrdá, se bála, že na něj za chvíli spadne. Moc tomu nepomáhal mech a plíseň. Uvnitř kořene. Vzhlédla. Strop byl jen pár centimetrů nad její hlavou. Dariaeho vlasy v podstatě políbily strop pokaždé, když nesestoupil se schodem dost rychle.

"Už to není daleko. Jakmile bude magie země probuzená, nebudu mít já ani nikdo jiný mimo tebe do této části stromu přístup, ne bez doprovodu Matriarchy teritoria. I teď určitě cítíš podivné vibrace ve vzduchu. Tebe to zkoumá, mě to nutí vzít nohy na ramena a nikdy se nevracet. Jakmile přivedeš zpět svého ie‘jes, docela jistě riskuji svůj život, jelikož mě bude chtít rozdrásat na kousíčky. Vidíš, co vše pro tebe dělám, překrásná tyranko? Vyhraje mi to pár dnů bez tréninku?"

"Hezký pokus."

"To je ano?"

"To je možná."

Sestupovali dobu, která připomínala věčnost, než se dostali na konec. Princ nechal zmizet svou kouli světla a ustoupil, aby Ekathe mohla vstoupit také. V první chvíli se lekla, že zůstanou ve tmě, ale jakmile si její oči zvykly na slabší záři, uvědomila si, že vidí docela dobře. "Srdce se drží, je silnější, než bych očekával. Stále září životem," zamumlal Dar. "Vnímáš to světlo na kůži?"

"Ši. Jako bych se mazlila s finfou."

"Pro mě je to spíše jako zápas s Růží," zasmál se její společník a lehce ji stiskl v objetí. Ekathe se zdráhavě uculila a zkoumala kruhovou místnost, ve které se ocitli. Byla úplně prázdná, jen uprostřed byla prohlubeň, a když elfka přišla blíže, viděla, že je to zhruba pět metrů hluboká díra v hlíně.

Srdce teritoria.

Volalo na ni a ona nedokázala odolat, naklonila se níže a prsty laskala hlínu stěn. Přestože vše kolem hnilo, hlína v díře vypadala kyprá, nějak v ní rostly malé rostlinky a elfka z ní cítila život a... příslib.

"Zmizely dokonce i staré glyfy..." zamumlala si pro sebe Dar. Ekathe se ohlédla a viděla ho, jak si prohlíží stěny místnosti.

"Glyfy? Není to starý název pro krevní linie na uších?" zeptala se elfka.

"Ši. Každé Srdce teritoria je má vpálené do svých stěn. Jakmile se někdo spojí s rodinným duchem, iegere‘jes ho spojí s rodinným stromem a skrz Srdce i se zemí, v podstatě celým teritoriem. Záleží na tom, jak velké území si Matriarcha nárokuje. Takové spojení odhalí dědictví dotyčného," otočil se k ní, ruku na dřevě stěny.

"Kdyby sem přišel nějaký úplně nový rod, a mladý, zobrazilo by se na stěnách pár obrazců. Ale ty," natáhl se a místnost byla tak malá, že musel udělat jen krok, aby ji mohl jemně pohladit po tváři. Kopíroval ve vzduchu křivku jejího ucha, jen takový malinký kousíček od něj. Lehce ho polaskal magií. Podle charakteristického šimrání věděla, že se zobrazily její rodové linie, což Dar nejspíše také chtěl. "Ty, s tetováním Noeraeho rodiny a rodu Awiskejii, ty probudíš staré síly."

"Dare..."

"Pojďme darovat zemi," umlčel ji jemně a pokynul jí k díře. Ekathe došla do středu místnosti a zhluboka se nadechla. Po zádech jí přeběhl mráz a zadržela dech, když vycítila koncentraci moci v tom jediném místě. Bylo jí tolik. Tak nespoutané, že ji ostře vnímala, i se svým poškozením. Připomnělo jí to, že toto bylo Srdce teritoria, střed celého toho rozlehlého panství, které bývalo tatínkovo.

"Neboj se, Kiri. Jsem tu s tebou." Dar jí pomohl vlézt dovnitř jámy a Ekathe zabořila prsty do měkké zeminy kolem sebe. Voněla. Myslela si, že se bude cítit stísněně, ale překvapil ji pocit míru, který jí prostoupil. Klekla si, ze rtů jí bezděčně sklouzla modlitba k Daay, pak nechala svou energii proudit do země. Překvapeně vyjekla, když ji začala síla opouštět mocným proudem, jako by ji něco popadlo a tahalo o víc a víc, tak hladové, tak opuštěné a zmatené a dychtivé a zraněné. Zabořila do hlíny druhou ruku a chtěla ze sebe dát vše.

"Opatrně. Země je hladová, dlouho ji nikdo neopečovával. Budeš sílu potřebovat na později."

Zavřela oči a opřela si tvář o stěnu jámy.

"Ekathe!"

Elfka sebou trhla a zavrčela, když jí nějaká síla vytrhla ruce z hlíny. Chtěla se bránit, ale byla tak omámená a zmatená. Krátce nato ji paže napůl vytáhly z jámy, tiskly ji k horkému, pevnému tělu, do ucha jí svádivě broukal hlas...

"Dare?"

"Ach Kiri. Musíš mě přestat tak děsit."

"Já to přehnala, že?"

"To země. Poznala tě. Přinutila tě udělat, co chtěla. Je to dobré," pohladil ji po vlasech. "Spustím tě zpět dolů. Už nebudeš krmit zemi. Co jsme chtěli, to se splnilo. Teď se musíme soustředit na tvého rodinného ducha. Ši?"

"Hm..."

Princ si povzdechl. Pak ucítila, jak jí po kůži mravenčila síla a chvíli na to kopnutí energie. Zalapala po dechu a trhla sebou, jen Dariaeho sevření ji zachránilo od pádu zpět do jámy.

"Ou. To je... zvláštní," zamumlala a mnula si paže.

"Líbl jsem tě nezpracovanou, čistě samčí energií. Už přemýšlíš jasně?"

Elfka potřásla hlavou. "Ano. Asi ano."

"Pamatuješ si, co jsem teď říkal?"

"Najít ie‘jes."

"Správně. Teď opatrně, spustím tě dolů."

Ekathe byla voják, dopadla s jistotou, i do nadýchané, měkké hlíny. Polaskala stěny jámy a měla pocit, když odtahovala ruku od studené, vlastně ne studené, teď příjemně hřejivé země, že ta je nespokojená a že se natahuje po její ruce. Chce více. Nevědomky se natáhla pro nůž a chtěla se říznout do zápěstí.

"Iš!" Princ byl náhle za ní a zachytil její zápěstí, mračil se. Jeho tělo bylo za jejím hřejivé, v jámě bylo málo místa, a když tam byli dva, mohli se sotva otočit. Byl solidní a plný energie a zelenooká se přistihla, že chce přinést zemi život. Budou se milovat, zde, v Srdci. Oživí to celou její zemi? Udělá ji to plodnou?

"Ekathe," Dariae ji otočil k sobě a chytil za tváře. Zíral jí do očí, nakonec ji opět kopl svou magií. Jáma se zachvěla, hlína pod jejich chodidly se rozvlnila, když cítila jeho magii, a Ekathe se opřela o stěnu a mimoděk ji polaskala, utěšila, pak stáhla Dariaeho k sobě a ukázala, že je její. Může zde být.

"Vnímáš?" zašeptal.

"Kdyby ne, Srdce by tě nejspíše pohřbilo," zašeptala nazpět. "Já také. Ale v sobě."

"Ach. Zmínil jsem, že je zapovězeno vstoupit do Srdce cizího teritoria?"

"Hm." Objímala ho, tvář opřenou o jeho hruď, naslouchala vyrovnanému bušení jeho srdce. Bylo jí dobře, v objetí měkké, hřejivé hlíny, s jejím milencem v pažích. Bylo by nádherné tak strávit věčnost.

"Kiri, má nádherná tyranko," Dar ji hladil po zádech. "Vnímej můj hlas. Dobře?" Tiše na ni promlouval, dokud nekývla. Povzdechl si. "Je to vliv Srdce. Cítí svou paní a svádí tě. Je to dobré znamení," usmál se pochmurně.

"Proč jsi mě zastavil?"

"Zastavil?"

"Když jsem chtěla darovat z žíly."

"Obyčejně můžeš darovat ze zápěstí. Ale tato země je žíznivá a příliš po tom touží. Mohla by ti vzít až moc. Řízni se do dlaně."

Elfka na něj dlouho hleděla, snažila se pochopit, co říká.

"Dlaň, Ekathe." Pevnýma rukama jí vtisk čepel do dlaně.

Bolest jí pročistila myšlenky, trhla sebou a zamrkala. "Qi," vydechla překvapeně.

"První spojení se zemí může být pohlcující. Kdybych tu nebyl já, byl by tu někdo jiný, i když je pravda, že nejspíše někdo, koho by si Srdce nepřálo zničit," zavtipkoval lehce nepřítomně, sledoval stíny místnosti. Jako by něco hledal.

"Něco se děje?"

"Pospěš si, Kiri. Mám pocit, že nás něco sleduje, a to v mém případě neznačí nic dobrého. V rodinném stromě je ještě něco jiného, co tu ne zcela patří. Pamatuješ na ztracené duchy, které jsem zmínil? Čím dříve probudíš svého rodinného ducha, tím lépe."

"Bude má duše cestovat? Říkal jsi, že se musím vydat do podsvětí."

"Ši. Ale já tvé tělo pohlídám, a mí lidé pohlídají vše ostatní. Nic fyzického by nás nemělo ohrozit."

Nemělo? "A to ne-zcela-fyzické?"

"Daruj krev, Ekathe," vyhnul se Dar odpovědi, rysy napjaté.

"Říkal jsi, že večer není dobrý čas. Nejspíše už se setmělo. Můžeme to dokončit zítra."

"Podcenil jsem sílu Srdce tohoto teritoria," povzdechl si a omluvně ji políbil spánek. "Rád bych to odložil, ale Srdce nás už nepustí. Chce nás zde, a tak nás tady bude držet. Jediné, co nás odtud vyvede, je tvůj ie'jes."

"Ach tak." Zamračeně se podívala na stěny jámy. Po hlíně se plazily rostliny. Vypadaly zvědavě. Natáhla se a polaskala jeden z listů. Na oplátku jí prsty polaskaly šlahounky, které se opatrně stočily tak, aby jí trny neublížily. Pak se šlahouny omotaly kolem jejího zápěstí a lehkým zataháním ji přemlouvaly, ať zaboří ruce zpátky do zeminy.

"Je Srdce teritoria entita?"

"Je Srdce na obloze entita? Kdo ví?" zamumlal Dar. Objímal ji kolem pasu a s bradou opřenou o její rameno sledoval rostlinku, která jí podbízivě hladila po zápěstí. Ekathe pohlédla na svou ruku s krvavou ranou a s výdechem ji zabořila do teplé hlíny. Spokojeně vydechla, když jí začal prostupovat mír a slast. Začaly se k ní plazit další malé výhonky, z místa, kde zabořila ruku s ranou, rostly další a omotávaly se jí kolem prstů, zápěstí. A pak...

Překvapeně se nadechla. Nebylo to jako darovat zemi v lese. V lese to bylo příjemné, cítit svou sílu vtékat do hlíny, ale tady... tady měla pocit, jako by se její vědomí vlévalo do země spolu s její krví a silou. Náhle jako by viděla okolí, všude tam, kde byla její krev, její moc. A nejen tam, zároveň jako by něco vnikalo do ní. Bylo to hřejivé, usazovalo se to v jejím srdci a její mysli. Rozlehlé lány trávy, hluboké lesy, mrtvé větve sídla, které se pomalu probouzely. A její krev, horká a mocná, šeptala tajemství. Ekathe se snažila naslouchat, ale nerozuměla.

"Zavři oči, s'Ekathe'se. Nech se vést," slyšela z dálky Dariaeho hlas. Vzdáleně vnímala jeho tělo, které ji tisklo k hlíně, byla polapená mezi zemí a ním, a bylo to tak krásné.

Poslechla. Zavřela oči, otevřela mysl a nechala se vést. Když ji Darova duše polaskala, vylákala z tělesné schránky, bez zaváhání následovala a nechala se strnout silou Srdce pryč.

*

Tma. Šero. Jasné světlo. Jak mohly ty tři věci existovat současně na jednom místě?

Stín. Viděla koutkem oka nějaký pohyb, ale když se otočila, nic tam nebylo.

Otočila se? Nebo byla na místě? Snažila se pohlédnout dolů, ale nic tam nebylo. Neviděla ani své tělo.

Byla?

Náhle netušila, kde je nahoře, kde je dole, byla ztracená a měla pocit, že padá a létá. Chtěla zavřít oči, ale samozřejmě – oči neměla.

V dálce zahlédla světýlko. Co to bylo?

Kiri‘se, ozval se tichý hlas. Ekathe prudce zaměřila pozornost za sebe a tam...

Tatínku?

Představ si tělo, Thaje. Toto je říše, kde dominuje síla vůle. Pokud máš silnou vůli, dokážeš vše.

Ekathe poslechla a náhle viděla své ruce a nohy. Úlevně vydechla a pak se rozběhla, vlastně ne, náhle prostě Noeraeho pevně objímala a se zaťatou čelistí zakazovala slzám, aby začaly téct.

Proč jsi mi to neřekl?

Nemohl jsem. To si Raffedor vymínil, jinak by tě utopil jako nadbytečné kotě, Noerae vypadal zachmuřeně.

A proč jsi mě nepřijal za vlastní? pomyslela si elfka s hořkostí a tatínek odpověděl, jako by ji slyšel:

Nemohl jsem přiznat, že jsem plodný, koťátko. Jinak bych zemřel. Kdysi jsem se vzdal Trůnu právě proto, s touto malou lží. Nechtěl jsem vládnout, a kdyby někdo zjistil, že mám potomka, mohl bych se stát Králem. Nezáleželo by na tom, co chci já. Rebelové by toho využili, nikdy nechtěli nic jiného, než rozvrátit zem.

Myslíš Písek?

Písek? Ale už když se její tatínek ptal, v její mysli si našel odpověď a krátce se zasmál. Ach, ano i ne. Také by mě rádi viděli na Trůně, ale tito byli mí věrní a následovali má přání. Přináší mi mír, když vím, že nad tebou drží stráž.

Možná by to za to stálo, špitla a její myšlenka se táhla nekonečnými pláněmi podsvětí. Noerae ji sledoval. Pak ji pohladil po vlasech, v očích něžný pohled.

Možná ano, šeptl. A možná ne. Strávili jsme spolu krásný čas, Ekathe‘se. Takový, jaký by nám nedovolili, kdybychom byli na Dvoře. Zeptej se svého Dara, pokud pochybuješ.

Chybíš mi.

Taky tě miluji, dcero, vyslovil to zvláště, tak hrdě. Rezonovalo to nicotou kolem nich. Něco uvnitř Ekathe se sevřelo, chtělo se jí plakat, a zároveň se další něco uvnitř srovnalo, měnilo. Dcera Noeraeho.

Uznal jsi mě. Posmrtně. Elfka se rozesmála. Objala tatínka pevněji. Přála si zapomenout na vše, co přinášelo bolest, a ztratit se v tomto okamžiku, najít svou věčnost s milovaným s'kiri‘Ri.

Ale to nemůžeš, Thaje. Čeká tě mnoho práce. Čeká na tebe tvůj druh.

Není mým druhem. Bojí se mě uznat, ze strachu před Daay. Já se jej bojím uznat, ze strachu, že mě bude následovat do smrti.

A tak to má být. Druhové vše sdílejí.

Nechci ho zabít. Nemůžu, tatínku. Mám... mám ho ráda. I když udělal věci, pro které... pro které ho nenávidím. Nechtěla to říct. Ale svět okolo jako by pravdu z ní loudil a zelenooká zaťala zuby, aby se donutila zmlknout.

Tvá duše s ním rezonuje, Thaje, a jednoho dne mu odpustíš. Jednoho dne jej budeš milovat.

Nemám dost času, abych ten den našla.

Vždy je tu další možnost, Ekathe. Naděje.

Chci jen chránit Teritoria. Chci, aby ta bohy prokletá válka skončila. Chci Císařství vyhnat z našich hájů a najít mír. Pro sebe, pro mé milované... pro všechny.

Také najdeš, má milovaná dcero. Vždy jsem věděl, že jsi předurčena pro velké věci. Už když jsem tě držel v náručí, poté, co tě Ewaellira přivedla na svět a tys na mě pohlédla těma nádhernýma zelenýma očima se stříbrnými obroučkami, které zmizely, jako kouzlem.

Tys byl u mého zrození? zašeptala Ekathe ohromeně.

Ani Raffedor mě tehdy nemohl zastavit. Nikdo nemohl stát v cestě mezi mnou a mými nejmilovanějšími dvěma samicemi.

Takže věděl, kdo jsem.

Noerae ji mlčky svíral, v nicotě podsvětí, a předával jí emoce skrze auru. Vše, co nedokázat říct. Nemohl. Chtěla se zeptat, proč to tak bylo, proč byl Raffedor druhem její Arisa, když ji zcela očividně miloval její tatínek, proč si svou malou dcerku nevzal k sobě, navzdory všem překážkám, a nějak nezařídil, aby to fungovalo. Proč umřel, tak náhle, a opustil ji. Ale věděla, že tyto otázky nemohla položit, že některé věci se měly nechat spát.

Takové to je? Mohu tady najít každého, kdo odešel, než jsem jim stihla říct, co bylo potřeba?

Opět zachmuřený výraz na tváři Noeraeho, který nikdy neviděla. Ne, dcero. Čekal jsem tu a doufal, že ti budu moct předat dědictví tvé rodiny. To se také stalo. Ale poté budu muset odejít i já.

Polkla a sledovala ho. Cítila, co přijde, a přála si křičet, vztekat se, nařizovat. Ale neudělala nic z toho. Tak strašně mi chybíš, zopakovala.

Holčičko moje, dcero mé krve... jsem na tebe tak hrdý. Tak hrdý, jak jen Otec může být, objal ji.

Opravdu? zašeptala. Už nedokázala zadržovat slzy. Opravdu? I když vidíš, co se ze mě stalo?

Iluze podoby, kterou bývala, se rozplynula. Až tam stála taková, jakou ji válka přetvořila. Zjizvená a zlomená.

Políbil ji do vlasů. Přežila jsi věci, které by jiné zlomily. Jak bych nemohl být pyšný? Prsty jí masíroval spánky. A něco do ní vklouzlo, nějaké...

Vědomosti.

Více

A více.

Celá záležitost se Sarem se opakovala.

Iegere‘jes čeká, Ekathe. Střež naše Srdce moudře, dcero.

Tatínku.

Důvěřuj svému druhovi, Thaje. Až přijde čas, vyber si beze strachu.

Plakala, když ji něco táhlo pryč. Svíralo ji v zubech jako kotě, ale nebála se. Cítila se v bezpečí. Vedlo ji to propletenými stezkami, tam, kde cítila nutkání jít. Kotva, říkal její princ. Dlouho, zdálo se to jako věčnost, ale postupně se zdálo vše reálnější, ostré tesáky tlačily na její kůži, ale neprotrhly ji a...

Viděla hlínu kolem sebe, cítila ji v sobě, viděla své tělo, které Dar držel v sevření jako z kamene a znehybnil, jeho tvář zachmuřená.

A její tělo se svíjelo.

Hýbalo se, když ještě ve svém těle nebyla.

Neboj se, ílško, odvětilo to něco, co ji neslo.

Pak to skočilo do místnosti a zavrčelo. Náhle Ekathe letěla ke svému tělu a koutkem oka viděla podivný stín, který prchal pryč. Ale daleko se to nedostal, skočil na to zářivý tvar a elfka věděla, že je to jejich rodinný duch. Její.

Vklouzla do svého těla a svět do ní narazil.

*

"Dare..."

"Yšeš'da'Ekathe‘se," Dariae okamžitě pustil její hrdlo a objal ji. Jemně ji pohladil po tváři a zaklonil jí hlavu, opřel ji o hlínu za ní, zatímco měl tvář zabořenou v křivce jejího krku a lapal po dechu.

Ne, on vzlykal.

Tiskl ji do hlíny, jeho svaly se chvěly, jeho ruce mizely v měkké zemině jámy, která je pomalu přijímala do sebe.

"Posedl tě ztracený duch. Na chvíli jsem možná zpanikařil. Nepomyslel jsem, že se tu za ta léta mohli usadit potulní duchové takové síly. Nemělo tu zbýt dost magie. Jen o trochu slabšího bych zahnat dokázal, ale tento se pokoušel mi zmrazit srdce. Kdyby nebyl zrovna narozený, možná by to i dokázal, navzdory veškeré mé magii. Mocní bastardi prolezlí temnotou. Šílení, ani ten duch, který mě tehdy napadl v jeskyni, když jsem se topil, nebyl tak silný, a to tam sídlil několik staletí..."

Mluvil příliš a sdílel temnou vzpomínku, kterou by obvykle pronesl pomaleji, rozvážně, a možná nezmínil nikdy. Pro tu ozvěnu děsu, kterou z něj cítila i teď. Otřela si líčko o jeho a snažila se ho uklidit. Dar nevyzrazoval tolik informací, když nemusel. Mluvil příliš, když byl rozrušený. Hřálo ji uvnitř, jak se o ni bál, a jak se jeho duše úzkostlivě natahovala po její.

Cítila se doma.

"Jsem tady. Jsem v pořádku."

"Myslel jsem, že tvou duši pohltil."

"Iš, nepohltil ji." Něžně masírovala jeho uši, které se k jejím prstům lísaly jako kočky. Laskala ho na spáncích, po krku, pažích, které se pod jejím dotekem pomalu uvolňovaly.

"Já vím. A třesu se v předtuše paniky ti ukázat cokoliv jiného, abych zase děsem nezešedivěl."

"Nejsi šedivý."

"Na to za chvíli dojde."

Tiše se zasmála a otřela si líčko o jeho hruď.

Dlouho mlčeli a pouze se objímali.

"A... povedlo se? Je tu můj rodinný duch?"

"To bys měla vědět ty, má drahá tyranko," pousmál se konečně. Přestal se třást. Pak ji chytil za bradu a tvrdě políbil, než její tvář natočil směrem nad ně. Nejprve netušila, na co narážel, čekala ten obrovský, zářivý tvar. Proto ji překvapil lovecký pes, který na ně vesele shlížel, růžový jazyk visící z tlamy.

"Můj rodný duch je pes?" zeptala se užasle.

"Rodinní duchové na sebe berou mnoho podob." Dariae už zněl vyrovnaněji. "Prvních tucet, které na sebe vezmou, pak mohou používat opakovaně. Tvůj rodinný duch se popravdě už stihl do těch dvanácti podob proměnit. Byl tu bílý jelen, kterého máte ve znaku. Také drak. Majestátný, ne tak krásný jako Růže,"

"Žádný drak se nevyrovná Nesuhe," odvětila chlácholivě. "Možná jen, můj ie'jes je samec, proto lehce majestátnější. Samčím způsobem."

"Samozřejmě," zasmál se Dar a konečně zmizely obavy i z jeho aury. "Rozpoznal jsem pak ještě fu a ty ostatní... buď se duch měnil tak rychle, že jsem je nestihl rozpoznat, nebo to byly formy, které jsem na vlastní oči nikdy neviděl. Ani na obrazech. Ani z písní proutků."

"Ah," odvětila a nečekaně zívla. Přesto natáhla ruku. Pes zavrtěl ocasem a olízl jí z prstů směs zeminy a krve. Usmála se a zachvěla, když jejím tělem proběhl impulz síly. Až po chvíli si uvědomila, že pes stojí na stěně jámy, naprosto klidně, jako by na něj nepůsobila gravitace. "Je tu tepleji," zašeptala, "chce se mi spát, Dare."

"Tak spi. Odnesu tě do postele," zamumlal její Zie. Její druh. Možná říkal i něco dalšího, ale to už se mu Ekathe jemně složila do náruče.

*

Něžně Kiri vytahoval z náruče jámy a tiše Srdci domlouval, když svou paní jen neochotně pouštělo. Nakonec ji tiskl k sobě, zatímco obezřetně vyzkoušel malé kouzlo. Když ho Srdce nepohřbilo, pomocí levitace dostal oba ven.

A tam byl iegere‘jes. Naprosto nehybný mu stál v cestě a za ním na stěně Srdce tančily glyfy.

Zie a duch se sledovali.

Znám tě, odvětil duch obezřetně.

Nechci jí ublížit.

Teď.

Nechci jí ublížit, opakoval Dariae. Duch ho sledoval psím pohledem, a pak prastarýma očima plnýma nespoutané síly. Dotkl se jeho duše a Dar ho nechal. Protože tento duch byl kouskem Ekathe, a Kiri byla částí jeho samotné duše. Neodmítl by jí nic, o co by si řekla. Ani to, o co nikdy nepožádá.

Pes kýchl. Potom vyskočil na všechny čtyři a rozpustile jako štěně začal poskakovat směrem ke schodům zpět na povrch.

50, kapitola | Úvod | 52, kapitola