Moira | VV: 50, kapitola

50, Naděje

Dariae se nemohl rozhodnout, zda je jeho pošetilá družka rozkošná, nebo zda k ní má dojít, zabalit ji do objetí svých paží a ochránit před vším, co jí dokázalo na tvář dostat tak ztrápený výraz. Znal ji jen chvíli, ale nebylo těžké ji číst. Jeho milenka byla jen krůček od toho zdrhnout do lesa a neozvat v několika nejbližších staletích.

"Co je to, Kiri?" došel k ní nakonec a něžně jí začal masírovat ramena. Zádové svaly měla tak ztuhlé, že musela být bolavá. Měl by se o svou družku starat lépe. Na druhou stranu, s tím, jak sadisticky ho Ekathe trénovala, možná by se ona měla více starat o něj. Ale byl ochoten to brát jako projev náklonnosti. Když se válečník ujišťuje, že jeho partnera nezabijí v boji a v procesu ho trochu potluče, je to z lásky, že ano?

"Jsem nervózní," odvětila prostě. Sevřela pevněji svou hůl, která mu přinesla tolik bolestivých ran, a zkoumavě na něj pohlédla. "Nechtěl by sis trochu zatrénovat?"

"Ach, ty malá tyranko, k tomu mě nedonutíš," ustoupil možná až příliš překotně. Za záblesk humoru v zelených očích mu to stálo. "Bojíš se, jak tě tvá bývalá jednotka uvidí?" zeptal se z bezpečné vzdálenosti. Ovšem, bezpečná vzdálenost byl u jeho družky relativní pojem. Nejspíše by ho dokázala zabít i z druhé strany místnosti a skrze dav elfů k tomu. Za posledních pár dnů, kdy je trénovala, se naučil ji nepodceňovat. Fakt, že dokázala provést při boji i věci, které si myslel, že nebyly možné, se mu bolestivě vryl do paměti. Mělo mu to dojít, s tím, jak ohebná a čilá v posteli byla.

"Oni mě znají... jako někoho jiného. Bojím se, že si vysnili ideál a realita toho nedosáhne."

"Musíme jen počkat a uvidíme."

"Je znepokojující, že mě to nějak dokázalo uklidnit, jelikož obsah je vlastně opačný."

Dariae se pro sebe usmál. Za pár minut k nim došel Riel.

"Už jsou na dohled. Nasadili ostré tempo, takže tu za chvíli budou." Jeho strážce si Kiri prohlížel a v jeho pohledu možná bylo i pochopení.

Ekathe se zvedla od jídla, které stejně nejedla, vypjala ramena a vyšla na cestu. Tam tiše stála a sledovala blížící se skupinu.

První reakce její jednotky nebyla tak překvapivá. Došli k ní, seřadili se do řady podél cesty a vypjali se, zatímco doprovodní elfové se tiše postavili ke kraji cesty a vše sledovali.

"Pohov," rozkázala tiše, očima posuzovala jejich stav. Shrnula si vlasy za ucho a několik z elfů zasyčelo. Jeden z nich dokonce udělal krok k nim, ale pohled Ekathe ho zmrazil na místě. "Pro ty, kteří to neví – byla jsem několik let umístěna ve Sladkém hnízdě." Prohlížela si je a vojáci mlčeli. Pokývala si pro sebe hlavou. "Změnilo mě to. Poškodilo mou duši, stejně jako uříznuté uši. Takže první, co udělám, je, že se každého z vás dotknu. Ti, kteří můj dotek nedokážou vydržet, odejdou. Ne s hanbou, ale s mým požehnáním a doporučením na druhou frontu."

"Nikdo neodejde," odvětil jeden z elfů prostě. Byl to ten, který k ní udělal krok. Byl štíhlý, v toulci měl šípy a přes záda přepásaný dlouhý luk. Měl v očích inteligenci a popravdě Darovi připomínal více učence než válečníka. Zjevně měl jeho Kiri rád.

Rozhlédl po svých strážcích a z jejich reakcí přehodnocoval, co viděl. Skrývali zdráhavý respekt. Líbilo se jim, co viděli. Dokonce i Riel vypadal souhlasně.

"To ještě uvidíme, Ille." Ekathe vypadala lítostivě. Došla k němu a dotkla se ho. Jeho oči se překvapením rozšířily, ale ani se nepohnul. Když na něj kývla, široce se usmál. "Jste vybíravá, pane. Pamatuji doby, kdy jste vzala kohokoli a do formy je prostě vytrénovala."

"Časy se mění. Jsem ohromena, Raaku, ani jsi nemrkl."

"Kdybyste věděla, kolik spolubojovníků jsem převáděl přes hranici mezi příčetností a temnotou... vy jste příliš hodná, abyste ublížila mouše."

Pousmála se, když uslyšela posměšné mumlání od jeho strážců a Raak na ně vesele pohlédl. "Trénink?"

"Pokud se pokus o vraždu bere jako trénink?" odvětil podivně radostně Erzi.

Jejich rozhovor přerušilo zalapání po dechu. Dariae sledoval, jak Ekathe přes tvář spadla maska, a elfa, který ji sledoval široce rozevřenýma, vyděšenýma očima. "Zajistím ti doporučení, Liwere."

"Pane," vypjal se a potřásl hlavou. "Překvapila jste mě."

"Tohle by nás v boji mohlo zabít."

Elf zaťal čelist a aurou mu probleskl žal. Zavřel oči a kývl, pak beze slova odešel do lesa. U dalšího zaváhala, než se něžně mladého samce dotkla. Okamžitě natáhl ruku a sevřel její, odhodlaně ji sledoval, zatímco tiskl tvář do zjizvené dlaně.

"Dospěl jsi, Lorafo," odvětila měkce, pyšná jako jeho vlastní matka. Samci se rozsvítily oči hrdostí a široce se uculil. "Byl jsem to já, kdo poslední dny držel Rewa na vodítku. Na trochu temné aury jsem si zvykl." Lorafův pohled ihned zvážněl. "Omlouvám se, pane, ale netuším, kde Rew nebo Liko jsou."

Ekathe to nekomentovala, pouze kývla a přešla k dalšímu elfovi.

"Šílení a temní, poručíku, s tímhle byste mohla strašit mláďata," zazubil se další voják, zjizvený. Dariae z něj cítil málo magie, a zřejmě i proto byl samec tak klidný, v blízkosti elfky, které se na Dvoře nikdo nedokázal dotknout.

"Možná bych pak měla konečně chvíli klidu. Jsem ráda, že jsi naživu, Mo. Zaslechla jsem od Davariové, že jsi byl zraněný a obšťastňoval její drahé samice."

"Přišel jsem o ruku, ale dostal Královu milost. Ruka jako nová." Voják zvedl paži před sebe a vyhrnul rukáv, aby ukázal ošklivou jizvu.

"Spravoval tě řádný břídil," usoudila hrubě.

"Kalous to rozhodně nebyl, ale práci udělal," pokrčil rameny, "a elfkám se jizva rozhodně líbila," uculil se.

"Davariová ho několikrát málem pověsila za koule do průvanu," souhlasil elf vedle.

"Kyru. Nečekala jsem tě tady. Chceš napsat doporučení na povýšení? Zasloužíš si to."

"Válka se chýlí ke konci, každý to říká. Šušká se, že budete nějakou dobu mimo válečné linie. Já bych konec rád viděl, ať tak či onak, a to na frontě není nikdy jisté. Tam je to příliš často o štěstí."

Zelenooká se ho dotkla a elf ji sledoval klidným, vyrovnaným pohledem.

"Jsi správný samec, Kyru," plácla ho po rameni. "Tví s tebou souhlasí?"

"Ti, kteří ne, tu nejsou." Šel si sednout k ostatním, kteří prošli.

"Když už nebudeme na frontě, budeme mít na krku nějakého ufňukaného kokota?" vložil se do toho mladý Lorafa překvapivě vulgárně. Dariae na něj upřel dlouhý pohled, pohodlně usazený u ohně, a Ekathe na něj přes rameno vrhla pobavený úsměv.

"Strávil jsi s Rewem až příliš dlouho, vojáku. Kdy na tebe stihl přenést svou nechuť ke staré krvi?"

"Ve chvíli, kdy vás odsoudili," odvětil prostě a na chvíli se rozhostilo ticho. Jeho družka se točila, na tváři chladnou masku.

"Co se stalo, se stát mělo."

"Odpustila jste?" zeptal se mladý samec vyzývavě.

"Nestrážila bych svého Zie, kdyby to bylo jinak."

Lorafa zbledl a pohledem bleskl k ohništi. Dariae neodolala a nápomocně mladému elfovi zamával, a chvíli na to se všichni elfové zlomili v pokloně. Potlačil nutkání si povzdechnout a pobídl je k tomu, aby se zvedli.

"Musím vás požádat, ať při každé příležitosti nepadáte k zemi. Rád bych cestoval tajně. Přiláká to méně pozornosti."

"Slyšeli jste prince. To je rozkaz."

"Ano, pane," odvětili elfové jako jeden.

"V pořádku, mladý Lorafo," uklidnil samečka Dariae pobaveně, když viděl, jak na něj vrhá postranní pohledy. "Chápu, a plně souhlasím," dodal měkce.

Sameček prudce kývl a otočil se k Illemu, něco mu tiše říkal.

"Děkuji," zamumlala Ekathe a vděčně se dotkla jeho dlaně. Stiskl ji nazpět. "Lorafa vyrostl a stal se odvážnějším. Budu do něj muset vbít trochu rozmyslu."

"Malý tyrane, nenecháš ty ubohé elfy ani vydechnout?"

"Iš," pronesla prostě a vrátila se ke zbytku.

"Jak je možné, že má princ tak malou ochranku?" zasyčel na ni Kyru, když se k němu přiblížila. Dariae to se zájmem sledoval.

"Rychlý přesun převážil nutnost brát s sebou velkou skupinu."

"Hloupé," zamračil se Kyru a pohlédl na něj s něčím, co se podobalo nesouhlasu. Rychle se otřepal, tento konkrétní elf, aby si něco takového dovolil.

"Vy jste má ochranka, vojáku. Kiri vám věří a já věřím jí."

"Příliš málo. Lidé by si nepřáli nic jiného než se zbavit našeho Ochránce. Kdo s touto pošetilostí přišel? Copak na Dvoře nezbyl nikdo s kouskem rozumu?"

"K bojovým liniím se ani nepřiblížíme," odtušila Ekathe suše. "Mimo to nás z bezpečné vzdálenosti sleduje několik Stínů a ti se o případné vrahy postarají."

"Ah. Tak je to," souhlasil voják náhle krotce. "S vaším svolením začnu zařizovat odchod všech, které nepřijmete, pane."

"Běž." Už byla u dalšího vojáka, který její ruku mimoděk smetl. Opět měla v očích ten tvrdý pohled a kroutila hlavou, když voják, s očima ohromeně vykulenýma, něco tiše vysvětloval. Prosil, aby mohl zůstat. Ti elfové jeho družku doopravdy zbožňovali.

"Otec poslal své Stíny," broukl Dariae a pohlédl na svého strážce. "Postřehl jsi je?"

"Ne," odvětil Riel vážně. "Ale Lady Ekathe mohla pouze hádat."

"Šla jsem si s nimi promluvit, když jsem si jich poprvé všimla," podotkla Kiri vesele a lehce zlomyslně se na Riela usmála. "Byli zjištěním, že jsem je odhalila, stejně podráždění jako ty faktem, že sis nevšiml ničeho, pokud je ti to nějakou útěchou."

"Arogantní samice," zavrčel si pro sebe jeho strážce, když se ozval tichý smích. Princ se pro sebe pobaveně usmál a nijak to nekomentoval.

V rychlém sledu bylo vyřazeno dalších pár elfů. Nakonec jí za zády stálo jedenáct válečníků, z toho, pokud Dar vnímal dobře, čtyři čarodějové. Jeho družka sledovala dobrovolné elfy. Většinu vyřadila, nechala jen šest, které prokazatelně znala a kteří stydlivě odpovídali jí. Také dva mladé léčitele. Když pohledem našla podsaditého šamana, na tváři se jí promítla směs emocí, radost a lehké znepokojení současně.

"Lasičko. Nějak jsem nevěřila, že tě ještě někdy uvidím."

Samec na ni upřel temný pohled a ostentativně se od ní odvrátil. Kiri si z toho však nic nedělala. Sedla si zpět k ohništi, poté vytáhla svazek papírů a začala na ně psát.

"Doporučení a průvodní listy. Posílám zbytek na druhou frontu," vysvětlila, když si všimla jeho zvědavého pohledu.

"Podepisuješ to jako Lady Davaery?" zeptal se pobaveně.

"Moje slovo dnes už za tolik nestojí, a Davariová je nakonec měla poslední roky na krku. Pochopí to. Dluží mi. Za mé Seveřany," pokrčila lhostejně rameny a psala jednotlivé dopisy až do večeře. Byla to práce na pár minut, ale jak se ukázalo, velitel dělal tucet věcí najednou a Ekathe vše zvládala s klidem a kompetencí. Ani si neuvědomil, že do večeře už vše bylo zorganizované a elf by ani neuhodl, že dvacet nových duší kdy nebylo členy jejich skupiny.

Líbila se mu tato její stránka. Uvažoval, jaký byl jeho úkol v soukolí toho dobře naolejovaného mechanismu, jelikož zatím pouze seděl a sledoval práci okolo, s knihou v klíně. K večeru se zvedl a alespoň své družce donesl jídlo, jelikož si nebyl jistý, že by si pro něj došla. Na to, jak rychlý měli elfové metabolismus a jak velkou fyzickou námahu vynakládala, jedla až znepokojivě málo.

"Děkuji," usmála se na něj.

"Od příjezdu tvé jednotky ses ani nezastavila. Pojď si se mnou sednout a povečeřet. Myslím, že i tví elfové by si s tebou rádi promluvili."

"Opravdu?" zeptala se příliš neutrálně. A Dar pochopil. Objal ji a políbil do vlasů.

"Přijali tě. Copak to nevidíš?"

"Popravdě?"

"Pokud nevěříš sobě, věř mně."

Zelené oči na něj vážně pohlédly, zvažovaly ho. Pak kývla. Dariae znovu truchlivě pocítil, že i takový malý drobek mu dokázal zvednout náladu jako největší vítězství na Dvoře. Jak jen měly družky omotané své druhé půlky kolem svých malíčků. Vedl je k ohni, posadil si ji vedle sebe a pak se ujistil, že jedla. Kolem plynula lehce napjatá a ještě stále rozpačitá konverzace.

"Bál jsem se, abychom nejedli připálené placky," ozval se Kyru.

"Lasička si na nás opravdu vylíval náladu," souhlasil Ille pochmurně.

"Je to tak?" otočila se k němu Ekathe.

"Kuchař si to od Davariové schytal nejvíce. Netolerovala mu jeho malé zvláštnůstky jako vy," odvětil tlumeně a ohlédl se, zda ho snad kuchař neslyší. Jak to tak Dar sledoval, všichni měli ke kuchařovi až chorobný respekt. "Taky mu chybí ta čubka Mae. Nejspíše ji měl doopravdy rád."

"Ach. Na Mae jsem zapomněla," odvětila Kiri ledově. Dariae ji sledoval a vzpomínal, než si vybavil, že elfka jménem Mae proti ní křivě svědčila při jejím procesu. "Ví, že je mrtvá?"

"Mae je mrtvá?" zeptal se překvapeně Ille.

"Rew byl tak laskavý a donesl mi její hlavu," usmála se jeho družka temně. Všichni u ohně strnuli a Kiri v očích probleskla těžko popsatelná emoce. Ten druh, který ho okamžitě donutil se natáhnout a přitisknout si ji k sobě. Strnula, chvíli si myslel, že ho odstrčí, ale nakonec se o něj opřela a propletla si s ním prsty, zabořila mu nos do krku.

"Je to ten Rew, kterého jsi zmínila lady Davaeri?" zeptal se tiše.

Je to ten, pro kterého jsi mě to naše první setkání chtěla podříznout? dodal v duchu.

"Je to on." Ekathe pohlédla na Lorafu. "Bál ses, kam Rew s Likem zmizeli. Oba jsou mrtví." Dar vycítil její bolest a mlčky ji políbil do vlasů. Vzhlédla k němu, dlouze si ho prohlížela, než se usmála malilinkatým úsměvem. Natáhla se a prsty přejela po jeho tváři, viděl v její tváři napětí, když se skrze prsty dotkla jeho duše tou svou.

Okamžitě ji svou aurou objal. Laskal její potrhané, zjizvené okraje, které se budou hojit staletí. S uspokojením pak četl úlevu, kterou si zřejmě ani neuvědomovala. Tolikrát ji odmítli, její vlastní jednotka, kterou cvičila a o které se přezdívalo, že za ní vkráčí dobrovolně do náruče smrti. Takřka polovina nesnesla ani krátký dotek její duše.

"Jak zemřeli?" zeptal se tiše Lorafa.

"Rew takřka propadl temnotě. Musela jsem ho zabít. Liko byl zrádce. Zabila jsem ho."

"Liko byl zrádce?" zeptal se ohromeně Ille. "Položil by za vás život."

"Stalo se. Nemíním o tom dále diskutovat," ucedila. Rozhostilo se nepříjemné ticho.

"Je mi líto, že jste to musela být vy. Milovala jste je," odvětil tiše Lorafa.

Dariae hladil Kiri po předloktí a lehce tomu věřil. Přestože ji znal jako samici plnou bodlin a cynismu, dokázal ji vidět jako elfku, která milovala dokonce i seveřany, i po válce s nimi, která trvala více než sto let.

Uvědomil si, že je všichni sledují. Ne jako Zie, ne jako jejich velitelku, ale je dva. V očích měli spekulace. Mohl si namlouvat, že tak dobře znali Kiri, takže něco vytušili z jejího úhlu pohledu. Ale měl by se přestat obelhávat. Nedokázal se od Ekathe držet dále. Všichni to cítili. Ještě to nezašlo tak daleko, aby ji vyzpíval své perly a označkoval ji svým pachem, ale jak to pozoroval, nejspíše ani to nebylo příliš daleko.

Cítil, jak Kiri strnula a narovnala se. "Máte něco, co mi chcete říct?" Opět ta stopa zranitelnosti, stále čekala, že ji odmítnou. Slyšeli to i ostatní?

"Princ, poručíku?" zabroukal nakonec Ille a lehce rozpačitě mu pohlédl do očí. Dar mu věnoval úsměv a elf zrudl a odvrátil pohled, což ho bavilo a lehce mátlo. Nikdy od vojáků tuhle reakci nedostával. Pravda, byli to Balraeho stvoření, ale stejně...

Štíhlý elf stočil pohled ke své velitelce, lstivě se usmál a nenuceně kontroloval svůj luk. "Takže, pane, máme očekávat, že budete jednoho dne sedět na Trůně?"

Ekathe sebou trhla tak, že její korálky ve vlasech divoce zachrastily a princ klidně chytil hůl, kterou mimoděk shodila.

"Cože?" zeptala se hlasem, který byl příliš vysoký. Odkašlala si. "Šílení, Ille, kde jsi na to přišel? Samozřejmě, že ne. Zie... jen si spolu krátíme čas." Nervózně se zasmála, což pro ni musela být podivná reakce před i po Stezkách, jelikož na ni všichni zírali. Odkašlala si znovu. "Ne. Neplánuji sedět na Trůně," zamumlala.

"Kdybych nevěděl lépe, má drahá tyranko, řekl bych, že tě taková myšlenka děsí," utrousil suše, zatímco se něco v něm svíralo. Jeho družka nezněla nadšeně nad možností, že by strávila zbytek života po jeho boku.

"Oh, ale ty jsi Zie, Dare. Proč bych nad něčím tak bláhovým uvažovala?" usmála se na něj a odkašlala si. Potřetí v řadě.

"Opravdu. Jak bys mohla?" zeptal se mírně. Nedokázal se donutit na ni zlobit, protože zněla tak nevinně a princi došlo, že se doopravdy nad takovou myšlenku ani nepozastavila. Mlčky ji pohladil po zádech a ona se do jeho doteku opřela. Dar obrátil pohled k novým členům jejich skupiny, hodnotil je, zkoumal. Většina jeho pohled nedokázala oplácet dlouho, ale to by se časem mohlo zlepšit. Byl pro ně v tu chvíli příliš princ a málo elf.

Jen do toho okamžiku netušil, že to stejné platilo i pro jeho Ekathe.

Seděli, jedli, tiše konverzovali a princ teritorií, jejich Ochránce, zvažoval, zda to bylo dobře, nebo špatně. Zda bylo správné chtít to změnit, a zda si mohl dovolit něco ohledně toho udělat.

*

Z lesa vyšel elf.

Ekathe měla v ruce hůl a málem ji vrhla, než rozpoznala jeho rysy. "Wene, šílení a temní, málem jsem tě zabila. Proč ses neohlásil u hlídky?"

"Poručíku... je to stále vaše hodnost?" zeptal se zvěd tiše.

"Netuším. Byla jsem zproštěna obvinění, ale nejsem si jistá, zda mi byla navrácená i má hodnost. Ať je to jakkoliv, na frontu se v nejbližší době nevracím, takže na tom momentálně nezáleží. Proč jsi tady?"

Elf k ní došel a místo odpovědi ji pevně objal. Ekathe chvíli nerozhodně stála, než ho objala nazpět. "Ani jsi sebou necukl, vojáku," zašeptala po chvíli rozpačitě.

"Roky jsem měl noční můry. Vyčítal jsem si, že jsem vás tam nechal. Neměl jsem. Neměl jsem vás poslouchat," zachraptěl. Svíral ji tak silně, že nemohla dýchat.

"Ach Wene," poklepala ho po paži a elf okamžitě stisk uvolnil. "Byl to rozkaz. Nic ti nevyčítám."

"To ani nemusíte. Znám svou vinu velmi dobře."

"Nesnaž se mi tvrdit, že tě vina sžírala a ty jsi nesplnil můj poslední rozkaz. Co tvá rodina, vojáku?"

"Nemohl jsem. Poté, co jsem vás tam nechal, nemohl jsem se své družce podívat do očí." Samec od ní odstoupil a odvrátil se.

"Co jsi udělal, Wene?" Došla k němu a sevřela jeho rameno.

"Nic hloupého, tak bych vaši oběť neznesvětil. Avšak nemohl jsem žít s rodinou. Nemohl, když jsem věděl, že jste v té bohy zatracené díře a já,"

"Bohové se o mě zajímali až příliš," zašeptala. "Našel jsi klid, vojáku? Když jsi mě teď viděl? Splníš nakonec rozkaz?"

"Nemůžeme si to dovolit. Ne teď před... před koncem."

"Wene." Ekathe popadla samce za ramena a zatřásla jím, donutila ho podívat se jí do očí. "Válka končí, už to nebude trvat příliš dlouho. Chceš se dožít míru? Chceš mít svůj šťastný konec s rodinou? Tak běž za ní, stáhněte se do nějakého opuštěného domku v lesích a přečkejte to tam. Zaplatil jsi během války až příliš. Já taky, a tohle je jedna z věcí, které chci jako své odškodné. Vás. Živé a šťastné. Jsou tu i ostatní. Ti, kteří ztratili vše a obětují se s úlevou. Ti hloupí, mladí, kteří se chtějí vytáhnout, ještě před koncem."

"Jak bych mohl? Co bych byl za elfa, kdybych se ukryl jako krysa v díře?" zeptal se a jeho hlas by ochraptělý. Věděla, že Wen nestrávil ani jeden den od jejího uvěznění v míru. Vina ho rozežírala zevnitř a byl smrtelně nemocný.

"Pozemky Lorda Noeraeho. Víš, kde jsou?"

"Samozřejmě. Už roky jsou opuštěné a upadají."

"Zamiř s rodinou tam."

"Co tam pro nás bude?" Wen na ni unaveně pohlédl.

"Já."

Zvěd na ni prudce pohlédl. "Král vás připsal k pozemkům Noeraeho?" Elfův hlas byl tvrdý. "Rodinný duch poslední tři takto připsané Matriarchy potrhal tak špatně, že na tom byly podobně jako vy. Nemůžete si dovolit něco podobného, to,"

"Jsem dcera Lorda Noeraeho."

Wen na ni zíral. Pak kývl. "Rozkaz," zašeptal a zmizel ve stínech.

Ekathe tam ještě chvíli zamračeně stála, než ucítila dotek na rameni. "Kiri?"

"Celé roky trpěl, protože si myslel, že mě poslal na smrt," odvětila tiše, trochu zmateně, ale především zahanbeně, protože část v ní byla sobecky ráda, že svou vinu nesl, pro ni, celou tu dobu. Co by se stalo, kdyby ji tehdy donutil odejít? Co vše by bylo jinak?

"Pojď spát, Kiri. Plánovala jsi na zítra nějaký trénink, a pokud ne ty, tak já ten odpočinek potřebuji."

"Nejspíše jsem tě neprohnala dost, když nespíš jako dřevo." Skryla úsměv, když sebou Dar trhl.

"Pojďme spát," zopakoval útrpně.

"Není zvláštní, že se na nás všichni tak dívají?" zeptala se už pod přikrývkou, kdy se k ní Dariae zezadu tiskl a poklidně oddechoval.

"Hm?"

"Že tohle potrvá. Myslí si, že spolu budeme i po válce, a já ji nejspíše ani nepřežiju. Ty budeš mít tolik problémů k vyřešení, když bude hrozba Císařství pryč, takže na samice nebudeš mít čas. Jak ráda bych nás viděla vrátit se ke starým zvykům." Zamračila se, když cítila tělo svého milence napjaté jako struna luku a jeho aura byla prodchnutá emocionální bolestí. "Dare?" pokusila se otočit, ale pevně ji svíral a nedovolil jí pohnout se.

"Ekathe, prosím," mumlal jí do ucha, kterého se takřka dotýkal.

"Ano?" zašeptala rozechvěle.

"Nemluv o své smrti. Nikdy. Buda."

"Dobře," vydechla. Chvíli o ní mluvit nebude... než opět nastane čas, kdy bude muset.

"Qi," políbil ji na spánek a lehce se uvolnil. Ekathe poprvé napadlo, zda všechny ty pohledy, šeptané řeči, zda na nich nebylo zrnko pravdy.

Že v ní Dariae'Zie našel svou družku.

Pevněji sevřela Darovo předloktí přehozené přes její bok a zachumlala se pod přikrývkou. Hledala pohodlnou pozici, natáhla nohy, poté je skrčila, zkusila si hlavu opřít o svou ruku, položit ji na hruď Dariaeho, než si položila hlavu na jeho paži, kterou pro ni natáhl. Propletla si s ním nohy, a když se konečně uložila, opět ji políbil na temeno, zezadu se k ní přitiskl, takže jeho tělo kopírovalo křivku jejího, a začal pravidelně oddechovat.

Ležela, obalená v teple jeho těla, které bylo v ostrém kontrastu s kousnutím zimy kolem, okrajově vnímala polaskání Darovy aury, kterou nedržel zcela ve svém těle, a do duše se jí vkrádal děs. Protože pokud byla družkou tohoto elfa, odsoudila ho k smrti. Neměla šanci přežít válku. Žezlo ji s největší pravděpodobností zničí, Kouzelnice se ani nesnažila jí něco nalhávat. Zemře.

Pokud byl jejím druhem, bude následovat. A předtím bude ještě několik let pomalu umírat, jelikož ji on sám k té smrti bude připravovat.

Cítila, jak jí z očí tečou slzy. Mohlo to být ještě zkurvenější, než to bylo teď? Myslela si, že dosáhla na dno, ale ono ne, ta děvka Daay jí na krk hodila i tuto vinu.

Plakala, a Dariae se po chvíli vzbudil a rozespalým hlasem ji tišil, jako už tolikrát, když se probrala z noční můry o Stezkách.

"Ty hlupáku," sykla na něj.

"To je dobré," políbil ji znovu do vlasů a pevněji ji sevřel. "Jsem tady pro tebe."

Netušil, jak ji ta slova bodala do srdce.

*

Ekathe dnes byla obzvláště zákeřná. Dariae netušil, čím to bylo, ale už od probuzení byla odtažitá a duchem nepřítomná. Když na něj pohlédla, měla v očích bolest.

Udělal něco?

"Na Zie se podívám já," ozval se hlas. Princ vzhlédl a uviděl šamana. Poslední dny mizel a objevoval se v nepravidelných intervalech. Vypadal s každým dnem unavenější, přestože se jeho rány léčily velmi dobře.

"Máte léčitelské zkušenosti?" zeptal se mladý ulo pochybovačně.

"Duha Zie nezranila, pouze protáhla. Věnujte se vážnějším zraněním. S ostatními i‘mae tak něžná nebyla."

Dariae měl pocit, že se Alovi, jak se léčitel jmenoval, ulevilo. Choval se kolem něj plašeji než některá divoká zvířata kolem svých přirozených predátorů. "Poručík se na nich opravdu vyřádila," odvětil mladý léčitel zamyšleně. "Řekl bych, že jste ji museli něčím vytočit, nikdy nebyla tak tvrdá, ale... změnila se. Je zákeřná," odvětil po chvíli tiše.

Dariae se na něj zamračil. "Lady Ekathe je naprosto v pořádku," řekl to možná příliš chladně, jelikož na něj Al pohlédl a okamžitě odvrátil pohled, rozpačitý. Dar si v duchu povzdechl. Jemu se zákeřnost Kiri líbila. Nemohl za to, že byl jediný.

"Přežila," odvětil šaman a lehce sevřel léčitelovo rameno. "Přežila, a to je vítězství, které její nepřátele pokořilo více než její jizvy, které jednoho dne vymizí."

Léčitel kývl a bez ohlédnutí odešel. Šaman se k němu otočil a Dar z jeho zkoumavého pohledu věděl, že cítil jeho bolest, kterou nedokázal potlačit.

"Hloupé mládě. Tys způsobil její zranění?"

"Roztrhal jsem její duši." Dariae se nesnažil nic skrývat. Starší elf byl dost zkušený a mocný, aby i bez jeho slov vše vyčetl.

"A jsi její druh." Potřásl hlavou. "Jsi správný samec. Trestáš se sám tvrději, než bych tě kdy mohl ztýrat já. Budeš s tou vinou žít do konce vašich životů." Výr zkoumal zranění, jeho dotek jemný. "Je to důvod, proč jste ji ještě neuznal, Zie?"

"Ne. Kdybych mohl, udělal bych ji svou ve chvíli, kdy jsem pochopil." Bylo to v jejich nátuře. Nemohl by si pomoct. Byla to čest. Požehnání. Dar větší, než co kdy elf mohl získat.

"Politika?"

"Nejen."

"Ach. Matka všech," odvětil kath'mag po chvíli chápavě.

"Kiri má ducha těla bolest."

Šaman sebou lehce trhl, z čehož princ pochopil, že si Výr přesně uvědomoval podstatu jeho problému. "Budete se kát svou obětí, Zie?"

"Nesouhlasíte?" Dar se na šamana nedíval, když se ptal.

"Vždy jsem pro vládnoucí rodinu truchlil a neuznával Nekonečnou noc. Uvažoval bych nejspíše stejně, Zie, být na vašem místě."

Dariae zavřel oči. Cítil bolest, a zároveň se mu duší rozlil mír. Dělal správnou věc. Hned na to ucítil pohlavek, pro což mu poklesla čelist.

"Nemyslím si, že děláš správnou věc, ty pošetilé mládě. Nedovolil bych, aby Daay sáhla na mou družku, ale také bych ji neopustil," pronesl Výr tvrdě.

"Je tu snad jiná cesta?" zavrčel na něj.

Šaman neodpovídal, pouze ovazoval jeho levý kotník.

"Připravuji ji na smrt," vypadlo z něj.

Výr na něj vážně pohlédl. "Nevěřím, že byste něco takového dokázal."

"Musím. Pro Teritoria."

"S tím se, Zie, musíte vyrovnat sám."

"Do Brázdy s vámi, šamane. Proč nedokážu přestat mluvit, a proč pro mě nemáte radu? Musíte být nejstarším elfem, kterého jsem kdy potkal."

"Proto velmi dobře vím, že vlastně nevím nic a neopovažuji se radit."

Chvíli byli tiše.

"Proč jste přišel?"

"Duha je dnes ve velmi zlé náladě."

"Ne, neuvědomuji si, že bych něco udělal," pronesl už podrážděně. Šaman nebyl první, kdo se ho ptal.

"Poručík Ekathe je inteligentní samice."

"Co se snažíte říct, Výre?" povzdechl si unaveně a trhl sebou, když mu ošetřoval citlivé prsty levé ruky. Jeho družka ho po nich dnes klepla, třikrát. Nedokázal je ohnout bez toho, aby začal fňukat jako mládě. A to si myslel, že jeho Růže byla agresivní.

"Dříve nebo později jí dojde, že je vaše družka. Budete se tomu muset postavit čelem. Společně."

"Sama Kiri to řekla. Válka brzy skončí. Do té doby ji snad budu schopen držet ve tmě. Bude to tak lepší." Poté jí zmizí ze života. Nebo už tady nebude. Pevně stiskl čelisti, rychle tu zákeřnou myšlenku zahnal.

"Nic jí neřeknete, a tak nejtěžší fází svého života bude muset projít sama, bez opory druha?"

Dar sebou trhl. "Nikdy nevystavím Ekathe šanci, že by si ji Naše drahá předvolala při Nekonečné noci. Buda."

Šaman na něj vážně pohlédl a poté kývl. Opět ho v tichu ošetřoval, podal mu pár jedů.

"Pokud tu Kiri nebude, budu ji následovat," odvětil smířeně.

Kath‘mag poplácal mladšího elfa po ovázané noze. "Každý činíme volby, s kterými musíme žít. Jste už dost starý, abyste věděl, že někdy neexistují žádná správná řešení. Pouze více či méně destruktivní."

"Udělal bych pro ni vše, ale toto nemůžu. Nemohu zavrhnout Teritoria."

"To také nesmíte udělat. Ztratil byste ji tak jako tak. Ale proto jsem nepřišel." Výr na něj pohlédl a naklonil se k němu, jeho výraz smrtelně vážný. "Neohrozil jsem své... stádo bez důvodu, Zie. Věčný strom nás volá, On nás volá, naše kořeny nás volají. Všechny se spojením se zemí. Všichni odpovídají, tak či onak."

"Jaké volání?"

"Toto je válka prastarých."

"Nejen elfů a Císařství?" zeptal se Dariae ostře.

"Loutky," povzdechl si starší samec unaveně. "Šamani jsou blíže zemi a cítí její neklid. Distancují se, protože cítíme, že se po nás natahují síly, kterým nedokážeme sami vzdorovat. Dávejte pozor na ty z nás, kteří na jih necestují. Ti volání neslyší. Nebo odpovídají někomu jinému."

"Zradí?"

"Netuším, co se stane. Ale pamatujte, Zie, že kath'mag vládnou silou, kterou si elfové neuvědomují. Zapomněli, pro klid duše, a tyto kameny," Výr nehtem poklepal na svůj hřbet ruky, kde měl vrostlý krvavý drahokam, "nás nepoutají kompletně. Vzpomeňte si na Zemské války. Nic podobného už nikdy nechceme zažít. Bojím se však, že volba nebude v našich rukou. Matka všech byla hodně věcí. Manipuluje, vyhrožuje ve svůj prospěch, čeká, než jsou podmínky příznivé její věci, než zasáhne. Ale nakonec nám tohle jediné vždy nechala. Volbu. Jakkoliv bolestivé nakonec byly výsledky, její cena a její msta. Nepokoušela se měnit naše duše."

"Čeho se bojíte, Výre?"

"Byl náš Otec. On zde byl první. Pak teprve přišla Matka všech. Všichni kath'mag to ví."

"Chce zpět, co bývalo jeho?" Dariae šamana upřeně sledoval.

"Naslouchejte zemi, Zie. Jste Ochránce teritorií. Můžete slyšet ji naříkat."

"Země je příliš neklidná. Bojí se. Iš, On ji nechce zpět," odvětil Dar pomalu.

"Nechce ji zpět. Chce ničit. Zda svou sestru, nebo vše její, to se ještě uvidí. Nemyslím, že i Jiný ví. Na něco čeká."

"Jak můžete vědět, po čem On touží?"

"Hluboko, u základu země, přikovaný, sám." Stíny v očích šamana. "Všichni na hraně smrti jej vidí. Měl mě v moci, ale Duha přišla a přitáhla mě zpět dříve, než mě přikoval místo sebe. Ubohá i'mae. Má znamení Jiného, ochranu Daay, i zájem toho třetího. Ona nakonec rozhodne."

"Jak ji mám ochránit, kath'mag?" zeptal se ostře. Ani si neuvědomil, že zarývá prsty do předloktí Výra, který klidně jeho ruku sundal.

"Odpověď na všechny vaše otázky leží v jediné odpovědi. Musíte ji najít."

"Neprozradíte mi to?"

"Rád bych, ale více nevím. Jistý jsem si pouze tím, že se nesmíte vzdát. Snil jsem a viděl naději. Viděl tři cesty končící jedinou." Šaman na prince pohlédl s něčím podobným soucitu. "Viděl jsem vás, viděl jsem Duhu, a viděl jsem vaše malé."

"Výre," zavrčel Dar varovně.

"Viděl jsem svobodu. Viděl jsem pole a lesy a jezera a moře plné duchů. Svobodných, beze strachu. Netuším, proč jsem snil o vás a o Duze, ale věřím v to. Máte vy naději, Zie? Stále věříte?"

"Lžete mi, kath'mag?" Princ Dariae se postavil a chladně shlížel na šamana, který klečel před ním a sledoval ho.

"Neopovážil bych se, Zie. V tomto ne."

"Je to hra, Výre? Protože pokud ano, donutím vás zaplatit. A vy si něco takového nemůžete dovolit." Dariae polaskal staršího samce po tváři a ten vykřikl, zkroutil se v křeči, ve slasti tak obludné, že hraničila s bolestí, stále a pořád bez uvolnění.

"Iš. Přísahám, Zie." Jeho oči byly zamlžené bolestí a šíleným chtíčem.

Pravda.

Dar se naučil ovládat svého ducha jako zbraň a uměl dohnat bytost na hranu, kde nemohla myslet, kde by mu dala vše, jen aby přestal – nebo to dokončil. Šaman věřil tomu, co říkal.

Dariaeho srdce prudce bušilo, když stáhl svého ducha slasti a Výr se zadýchaně svezl na všechny čtyři. "Pravda, Výre?"

"Ši‘Zie'se." Šaman se třásl, když si k němu Dar klekl, a trhl sebou, když se dotkl jeho ramene. Princ měl v hrdle sucho a jeho mysl byla jako zmrazená.

"Proč mi to říkáš? Proč mi pomáháš?"

"Pomáhám jí. Teritoriím."

"Ach Výre, věřím, věřím ti." Prsty se Dariaemu třásly, když něžně sevřel tvář šamana a opřel čelo o jeho. "Teď už ano, kath'mag Výre."

Objal staršího elfa a pevně ho k sobě přitiskl, čelist zaťatou a oči křečovitě zavřené. "Odpust, ale nemohu věřit každému, odpust Výre, odpust. Šílení a temní, Výre, Výre." Darův hlas se třásl a byl hrubý. "Yšeš'da'Výr."

"Zie." Starší elf ho unaveně objal nazpět a ani se nezlobil za ten útok. Ne když cítil všechny rozbouřené emoce, které v něm zuřily. Taková bolest. Takový vděk. "Je to možné, Zie," šeptal mu do ucha.

"Qi'kath'mag‘Výr'qi." Vděčně ho políbil a pak se odvrátil, zhluboka dýchal.

"Chci ji pouze vidět šťastnou. Poté budu moct odejít. Je to jediné, co mě zde drží." Výr vzhlédl a sledoval Srdce pulzující na obloze.

"Potřebuje vás. Miluje vás. Opustíte ji?" Dar mu neřekl, že i on ho chtěl mít nablízku. Splatit dluh, který vznikl.

"Uzdraví se. Potom? Má vás." Šaman se pomalu postavil, jako smrtelně nemocný stařec. "Jen to nesmíte zmrvit."

Dar sebou trhl a rozesmál se. Padl navzad do sněhu, zatímco šaman odcházel, a sledoval Srdce.

"Kdo vám ten sen seslal, Výre?" Křikl ještě za odcházející postavou.

"Ten třetí," donesla se mu odpověď, a krátce nato se spolu po nebi začaly nahánět dvě siluety výrů.

Dariae ležel. Uvažoval. Lehce se usmíval.

Bezhlesně plakal.

Byla cesta. Existoval způsob.

Jen to nesmí zmrvit.

"Dare?"

Zamrkal a pak se hravě usmál. "Kiri."

Zelenooká elfka si klekla vedle jeho hlavy a s malým zamračením mu stírala slzy z tváří.

"Jsi zraněný?" zeptala se váhavě.

"Ne."

"Pak si musíme promluvit," odvětila vážně. Nabrala rukama trochu sněhu a něžně mu otírala tváře, poté je usušila šátkem, který vytáhla ze záňadří. Zdržovala, připravovala se na něco, o čem si nemyslela, že bude jednoduché.

Ten šamanský bastard to věděl, prolétlo mu hlavou. A varoval ho, ať to řeší spolu. Byl oproti Výrovi mládě, a navíc mu ten starý samec dal naději, nemínil tedy jeho varování ignorovat. "Ši," odvětil stručně.

"Dare, je pravda,"

"Ano, jsi má družka. Jsme praví druhové."

Ekathe na něj šokovaně zírala, z tváří jí zmizela barva. Dariae se natáhl a něžně ji stáhl k sobě. "Jsi krásná," pronesl, protože to pro něj byla pravda, a všichni elfové Teritorií mohli skočit do Brázdy, bil by se za to.

"Dare..."

"Nemůžu tě ale uznat." Pohlédl na Srdce a to zablikalo, jako by se mu vysmívalo. "Tak strašně jsem po své dospělosti nenáviděl svého Otce, víš. Pro každou zasranou Nekonečnou noc. Dodnes jsem mu nejspíše neodpustil. Nemohl bych ti to udělat."

"Dobře," povzdechla si Ekathe a prince zmátla úleva v jejím hlase a především auře.

"Dobře?" pozorně na ni pohlédl.

Sklonila se a pak ho políbila, s něhou a něčím, co se neopovažoval pojmenovat. Odtáhla se, ale stále svírala jeho tvář ve svých rukou. "Až, poté, co použiji Žezlo... ať se stane cokoliv, nepřála bych si stáhnout svého druha sebou."

Šaman ať táhne do Brázdy, všechno jeho družka vědět nemusela. Především, že nezáleželo na tom, že nikdy nestvrdí jejich pouto. Bude ji následovat do smrti a poté spolu odletí k Věčnému stromu.

"Kiri, ty nejsi vůbec zlá," odvětil mírně a pousmál se.

"Tvé skučení během tréninku naznačovalo něco jiného," broukla s úsměvem, který jí rozzářil celou tvář a dosáhl i k očím, tak nespoutaný a plný radosti byl.

"Ty si to doopravdy užíváš," obvinil ji. "Malá tyranko."

"Slib mi, že neuděláš hloupost," objala ho a vážně sledovala.

"Jediná hloupost, kterou jsem si připustil, je naděje. Nevzdám se. To mi nemůžeš vyčítat."

Zelené oči se naplnily smutkem a melancholií. Lehce prsty mapovala jeho tvář a jeho ucho se po její ruce natáhlo, když laskala jeho líčko. Ucukla a překvapeně na něj pohlédla. "Dotkni se ho," požádal ji.

Ekathe pevně stiskla rty. Její prsty se třásly, když lehce polaskala jeho ucho, a Dariae hrdelně zasténal. Zavřel oči a soustředil se na pocity, které mu to způsobovalo. Poslepu ji laskal svým uchem a uculil se, když se zaskočeně zasmála, jelikož jí uchem omotal ukazováček a přitáhl si její ruku do vlasů. Chytil ji za pas a stáhl ji na sebe. "Polib mě. Chci si tě vzít. Tady, ve sněhu, kde nás kdokoliv může vidět a všichni pak pochopí, že jsi moje."

"Není to součást rituálu? Nespojí nás to?" zeptala se nejistě.

Byl to krok v rituálu, a riskoval, že ji poznačí svou duší, což mimo jiné mohlo vést k situaci, kdy se část jeho pachu navždy stane součástí její vůně. Ale v tu chvíli mu na tom nezáleželo. Byl to jen jeden z kroků.

Potřeboval ji. Svou družku. Jakkoliv ji nechtěl. Přestože to přinášelo příliš problémů, aby to jakýkoliv pár mohl přestát, a tak to mohlo vést pouze k bolesti.

"To by bylo hezké," zašeptal upřímně. "Už dávno mi došlo, že bych se do tebe mohl zamilovat. A jestli nezačneš dělat něco příšerného, riskuješ, že se to i stane. Co pak budete dělat, poručíku, která do kolen dostala Zie?"

"Nedostala jsem tě do kolen. Ani bych nechtěla, ale především si myslím, že bys nikoho nenechal." Sledovala ho a stříbrná obroučka kolem jejího oka zářila. Objal ji duší a přemýšlivě se zamračil, když si uvědomil, že pocit z její aury nebyl tak trýznivý jako obvykle. Než se nad tím mohl zamyslet, Kiri se zhoupla v bocích a Dar zadržel sten, který se mu dral z hrdla. "Měla bych být méně zákeřná?" zeptala se pak laškovně, když mu rukama líně rozvazovala uniformu.

"Iš. To je jedna z vlastností, které na tobě zbožňuji."

"Dare," zasténala, v jejích očích vzrušení. Hravě ho políbila, poté kousla do rtu. Cukl sebou a tím ji rozesmál, což rozveselilo jeho.

Instinkty druha. Jestli ty nejednoho samce nezabily, opravdu by se divil. Převalil se přes ni a lehl si mezi její nohy, které tak nápomocně roztáhla a poté omotala kolem jeho pasu. Ani se nesnažila bránit, naopak, pochyboval, že by se z jejího sevření dokázal sám dostat. Pohladil ji po stehně a líbal na krku, zatímco mu zabořila prsty do vlasů a konečky laskala jeho uši.

"Povolná, nadržená samička," zamumlal jí do dekoltu a foukl. Zachichotala se a Dar ji sledoval, ohromený zvukem, který by k ní nikdy nehádal. Pošimral ji po boku, po břiše, ale až místečko pod prsy bylo lechtivé a ona zapištěla a se smíchem ho plácala.

"Přestaň, přestaň! Nemám ani čtyři sta. Samice tady má velký apetit," vytkla hravě vážně. Chtěla ještě něco říct, ale náhle prudce obrátila hlavu a pohlédla do boku, její bezstarostnost zmizela, jako by nikdy neexistovala. Dar nahlédl do její duše a našel temnotu a tak zběsilou zuřivost. Touhu ublížit. Hned nato se uvolnila a opět se na něj uculila, a princ se slabě usmál a dělal vše proto, aby, když si na ni lehl, nevypadal tak roztřeseně, jak se cítil.

Zapomínal, čím vším si prošla, jak moc jí bylo ublíženo... a přestal být opatrný, ošálený jejím zdánlivým klidem, který vyzařovala.

Vycítil bokem Erziho, který hlídal nedaleko a který si ani zdánlivě neuvědomoval nebezpečí, kterému se právě vyhnul, když se přiblížil ve chvíli, kdy si dovolila na okamžik nedávat pozor... a pak se lekla.

"Omlouvám se," zamumlala a odvrátila pohled, její aura potemněla.

"Kiri." Chytil její bradu a donutil ji podívat se mu do očí. Políbil ji. Byl nakonec jeho úkol naučit svou pošetilou družku, že se s ním nemusí už nikdy bát. "Takže má samice není dost rozptýlená, aby přestala vnímat okolí? To abych ihned napravil. V sázce je, koneckonců, i má pověst," zavrněl. A pokud cítil nepohodlí, když svým duchem slasti probouzel své tělo zchlazené strachem, nedal na sobě nic znát a náruživě svou milenku sváděl.

49, kapitola | Úvod | 51, kapitola