VV: 49, kapitola

49, Mezi polámanými křídly

Jednou z věcí, kterou Ekathe na Dvoře přese vše milovala, byly koupele.

Stála pod proudem vody a sledovala, jak se sbírala a spirálovitě mířila ke středu místnosti, kde se i ostatní "ulity" sbíhaly k odtoku. Nebyly to jen odtoky, bylo to i umění v každém kousku Kamenného srdce, byly to všudypřítomné krvavé kameny ve stěnách, magie, v samotném vzduchu toho místa. Dvůr byl místem zázraků, byl doopravdy srdcem Teritorií a také tak vypadal. Elf mohl vyrůst a dospět, ale musel by přestat být elfem, aby tu krásu přestal vnímat a oceňovat.

Vyšla z koupelí, voda z ní kapala, ale neobtěžovala se hledat ručníky. Nahá se procházela chodbami, prsty laskala dřevo ve stěnách a ochutnávala pocity vpálené do vláken. Potměšile se smála závisti a zákeřnosti, kterou četla.

Procházela chodbou a nikdo jí nevěnoval druhý pohled. Vojáci měli nařízeno Králem vždy nosit plné uniformy a nesvlékat se, jelikož přirozeností julir'aegi bývalo nějak ztrácet kousky svých šátků. Stará krev se občas zapomněla a chodila nahá. Čím méně věcí, tím vyšší původ, většinou. Těm nejmocnějším elfům látka na těle nich vadila, dřela kůži, ale především bránila přímému styku s přírodou.

Výjimka byl Dvůr, kde bylo plné oblečení povinné dle protokolu, jelikož z nějakého důvodu byly způsoby vázání šátků propojené se svázáním magie. Pomáhalo to sebeovládání. Usměrňování magie, jinak by Kamenné srdce přímo vřelo energiemi. Byly to tradice.

Ale když byly elfové sami? Pryč s oblečením. Bylo osvobozující zase se procházet nahá bez toho, aby ji okolí podivně sledovalo.

Tedy, sledovalo, ale nebylo to kvůli její nahotě.

Vešla do svého pokoje a uviděla sedět u okna Dara. Nálada se jí povážlivě zvedla, než si všimla, že byl zamračený a svíral v prstech proutek, až příliš křečovitě.

"Zie?" zeptala se obezřetně. Nereagoval. Bleskla pohledem k Rielovi, který stál v rohu pokoje. Strážce vypadal znepokojeně a sledoval jejího milence s obavou. Krátce na ni pohlédl a zavrtěl hlavou – nevěděl, co se dělo. Došla k Dariaemu a po chvilce zaváhání si klekla vedle jeho židle, vzala jeho ruku a přitiskla si ji k tváři, vzhlížela k němu. "Dare?"

"Dokážeš odpustit zradu, Kiri?"

"Nevím," odvětila pravdivě.

"Vybírám si přátele velmi pečlivě."

"Kdo vás zradil, Zie?"

Pohladil ji po hlavě, pak jí zabořil prsty do vlasů a naklonil ji hlavu. Sklonil se, než se zarazil. "Mohu, Lady Ekathe?" zeptal se formálně.

"Ši."

Ostrá bolest, bez mlhy sexu a vzrušení bylo kousnutí prostě jen kousnutí. Elfka se pomalu zvedla a pak se Darovi posadila na klín, hladila ho po zádech, zatímco silnými doušky pil její krev. Tiše pak čekala, když olízl ránu a opřel si čelo o místo, do kterého před chvíli zatínal zuby.

"Není zdravé tak často pít krev," upozornila lehce vyčítavě po chvíli ticha.

"Vím."

"Pokud to je opravdový přítel, nikdy by vám neublížil záměrně. Musí věřit, že dělá, co je nutné."

"Ukradl Žezlo. Když ho dohnali, zabil celou jednotku, bez soucitu. Stále utíká."

"Přesto byste si s ním měl promluvit. Někdy elfové dělají ty nejpodivnější činy ve jménu nejzvláštnějších věcí."

"Možná."

"Zcela jistě. Nikdy byste neměl klid, pokud to tak nebude."

"Tykej mi, Kiri, jinak se zblázním."

"Jste si jistý, že právě to nechci?"

Pousmál se. Cítila, jak se jeho rty pohly proti její kůži a pak jí políbil rameno. "Ty, má Lady, ty bys mohla udělat věci, které by mi mohly přinést všechny rozkoše světa, nebo ty nejhorší noční můry. Mohla bys ze mě udělat toho nejšťastnějšího samce, a stejně tak lehce mě zničit."

"Ach, Zie, vy sametový lháři. Uvědomujete si, že nejsem výchovou Dvora, ale válečného pole?"

"Nesnaž se ani tvrdit, že se ti to nelíbí, Kiri."

"Nechej mě přemýšlet..."

"Záleží, jak dlouho to bude trvat," zamumlal a lehce přejížděl rty po jejím krku. Pak se sklonil a slízával jí kapky krve z kůže.

"A když budu přemýšlet moc dlouho?"

"Hmm..."

Za Rielem klaply dveře, ale ani jeden z elfů o nevnímal.

*

Dariae jel na koni a pozoroval Ekathe. Co bylo na této elfce jiné než na tisících dalších? Proč byla právě tato jeho družkou? Jeho duše rezonovala s její a to znamenalo, že spolu měli pouto. Byla tu velká pravděpodobnost, že spolu budou šťastní, protože se chápali, doplňovali se, mohli se spolu učit i lenošit, vyhrávat i zažívat největší porážky. Dohromady.

Co na ní bylo tak jiné?

Věděl, že byla válečnice. Nikdy je neměl v lásce. Pokud kdy měl mít družku, vždy si ji představoval více jako Illiaeran – zákeřnou, politickou tanečnici. Krásnou a smrtící. Takovou, která by ho vyzívala intelektem i svými tajemstvími do konce jejich životů.

Co na ní bylo jiného?

Upřímná. Dobrá samice. Zcela jistě skvělá Matka. Byla vše, s čím si sám sebe nedokázal představit.

Otočila se, její oči – jedno požíračské, jedno tak podobné Noeraemu – pohlédlo do jeho. Byla v nich temnota. Stopy šílenství.

A Dariae byl vzrušený tak, že by ji nejraději zatáhl do lesa a měl s ní sex na každý způsob, který znal.

"Zie?" zeptala se tázavě.

"Povězte mi, Lady," odvětil a popohnal své zvíře vedle jejího. "Jak můžete chtít zpět do války?"

"Jsou tam elfové, kteří bojují. Jsem dobrý důstojník a těch zbylo málo. Po... čistkách. Je mě potřeba. Avšak chápu svou povinnost. Budu užitečnější jinde."

"Dobrých Matek je potřeba více," souhlasil a zelenooká samice sebou trhla. Dariae se zamračil. Bylo to pro Kiri obtížné téma? Proč? Byla prvorozená, samozřejmě, že byla Matka.

"Nemám magii," objasnila, jako by četla jeho myšlenky.

"Budete ji mít zpátky. Nanaeki přišla na trhliny ve vaší auře, na nesrovnalosti ve vaší rovnováze. Garen ví, jak vás vyléčit."

"Je to takto jednoduché?" zeptala se a nezněla hořce, pouze podivně znepokojeně.

"Vše vycházelo z mizejícího vlivu vašeho rodinného ducha. Jakmile se toto spojení obnoví, vaše magie se postará o zbytek více méně sama."

"Až na mé uši."

"O ty se postará léčitelka. Garen se ujistí, že zde nebudou další problémy."

"Je to vše tak prosté. Myslela jsem, že je můj život u konce, protože mi vše vzali a nic ze mě nezbylo. Ale vše je tak lehce napravitelné."

"Neřekl bych lehce. Nebude to ani rychle, jakkoliv se budeme snažit všechny jizvy zalátat v co nejkratším čase. Ale máte pravdu, možné to je," odvětil lehce pobaveně.

Chvíli mlčela. Pak na něj pohlédla. "Viděla jsem sex ve vašich očích, Zie. Zatančil byste si se mnou, až zastavíme?"

Ach, pomyslel si pro sebe Dariae. Možná už začínal chápat, jak by mohl začít tuto samici, když už ne milovat, tak alespoň zbožňovat, jakkoliv se tomu bránil a odmítal to. Jakkoliv ho to dohánělo k šílenství a ničilo mu to všechny plány.

"Co bych to byl za samce, kdybych nechal svou společnici trpět?" odvětil nepřítomně, v mysli už pod korunami stromů, ve sněhové vánici, nedotčené jinými stopami než jejich. Riel si vedle nich odfrkl, ale už nic nekomentoval. Erzi se vedle nich pouze šklebil.

Doprovázeli je jen čtyři elfové, byla to jeho osobní stráž a elfové, kterým by Dariae svěřil vlastní život. A život své družky a mláďat, kdyby nějaké měl. I osud Teritorií, kdyby na to přišlo. Ti čtyři věděli vše, co on, a to na jeho pozici bylo velmi vzácné.

Ekathe mu kupodivu tak malý doprovod prosadit pomohla. Argumentovala, že malý počet urychlí přesun. A že stejně budou mít její jednotku. Která se k nim připojí za několik dnů, na Dvoře museli ještě vyřídit pár povolení a zásobování. Byl na ně zvědavý, na ty elfy, které měla na povel. Následovali by ji až do Brázdy, to se šeptalo. Bez zaváhání.

"Proč je tak mocná elfka staré krve vyhoštěna do armády na tak nízkou funkci?" zeptal se zamračeně, co mu vrtalo hlavou už nějakou chvíli. "Jak zmínila i Lady Davaeri, jste Matka, Prvorozená."

Ekathe se smutně usmála. "Moje moc se neprojevila."

"Neprojevila?" zeptal se nechápavě.

"Měla jsem třicet pryč a po mé moci ani stopa. Nedokázala jsem ovlivnit ani květinu," povzdechla si a v očích měla stíny.

"A?"

"A?" opakovala nechápavě.

"To bylo vše?" Dariae začínal mít podezření, že kdokoliv jeho družku vychovával, řádně to zmrvil, jelikož měla zkreslený pohled na věc. Byla, šílení a temní, Královská. Ti dospívali jinak než zbytek jejich rasy.

"Jak to myslíte?"

"Tykej mi, Kiri, musi." Bylo to tak pokaždé. Jakmile se chvíli neviděli, přirozeně sklouzla zpět k formálnosti. Dohánělo ho to k šílenství. Vytvářela mezi nimi odstup a nejsmutnější bylo, že to ani nedělala vědomě. Prostě v mysli viděla vládnoucí rodinu jako nedosažitelný sen a jednala podle toho. Směšné, jak ho ty nejprostší věci dokázaly kousnout do zadku.

"Dobře, Dare," pousmála se. Kdyby nevěděl pravdu, skoro by řekl, že ho škádlila.

"Magie..." začal a opatrně si svou společnici přeměřil. "Pro Královské, obzvláště ty velmi staré krve a mocné, není tak neobvyklé, aby se moc projevila opožděně. Schopnost ovlivňovat živé výtvory někdy neovládnout, dokud nemají půl milénia. Je to vedlejší vliv naší kamenné magie."

Ekathe se zamračila. "Garen... něco zmínil. Ale bylo to před Sladkým hnízdem a vzpomínky z té doby mám trochu... pomíchané," pronesla. Její hlas doprovázel krátký záchvěv v auře, tak plný ozvěn výkřiků agónie a bezmoci. Takřka se neovládl a natáhl se po ní, všichni strážci do jednoho se k ní otočili a sáhli po zbraních. Naštěstí si toho nevšimla, ztracená ve vzpomínkách.

"Říkal něco... nepamatuji si co," potřásla hlavou, "je to opravdu tak?".

Zírala na něj velkýma očima. Princ si vyměnil rychlý pohled s Rielem, a i ten vypadal lítostivě.

"Má moc se také dlouho neprojevovala. Energie jsem měl velké množství a mládě jsem byl na zabití, ale až skoro do padesáti jsem neuměl nic jiného než magii vycítit. Při velké míře moci trvá déle, než se projeví. O to více, pokud je elf nadán více talenty. Schránka si musí najít rovnováhu, při které spolu aspekty mohou koexistovat."

"Takže jsem byla prostě příliš mladá pro to, co po mně Rodina chtěla."

"Byl to Raffedor, že?" zeptal se Dariea něžně. Ten bastard moc dobře věděl, jak to u Královských chodilo. Pokud tušil, že Prvorozená jeho družky není jeho krve, nepřekvapilo by ho, kdyby se takto snažil kukaččí mládě zničit. Samec plný jedu a nenávisti, neměl právo se nazývat julir'aegi. Dar litoval, že se ovládl a nakonec nijak nejednal.

"Zie," odvětil něžně hlas a dotek na tváři jej přivedl zpět do přítomnosti.

"Ano?"

"Je to minulost."

"Ale rány stále krvácí."

"To je dobře. Byla by ze mě samice, kterou jsem dnes, bez jeho zásahů? Nebo bych byla jako má drahá lisa Tamawa, která je stejným hadem jako Raffedor?"

Dariae vzal ruce své družky do svých a jemně je políbil, každou krátce, ale procítěně. "Vy, má drahá Ekathe, jste příliš dobrá pro tento svět, a i ty další."

"Iš," odvrátila se a pohlédla na cestu. "Dobrá nejsem, ale nebudu vám brát váš názor. Dobro a krása je koneckonců v očích toho, kdo se dívá. Budete alespoň jediný."

"Nejsem jediný."

"Ale nejspíše jste pouze ten jeden, kterému bych i uvěřila," vesele se ušklíbla a pak se prudce nadechla. "Ach."

Dariae zamrkal, ale poté pochopil. Málem z drak‘koně spadl.

"Zastavte!" štěkla Ekathe, vždy tak výkonná. Krátce na to cítil její ruce kolem svého pasu a pomohla mu z dolů. "Co se děje?"

"Potřebuji jen chvíli," zachraptěl.

"Rieli!" štěkla.

Jeho strážce neodpověděl, pouze se mu podíval do očí a chmurně kývl. "Neobávejte se, Lady Ekathe. Není zraněný."

"Tak co se děje?"

"Kiri, klid." Stáhl ji k sobě a ona ho mimoděk objala. Zabořil tvář do jejího krku a držel ji u sebe, zatímco se snažil vyvážit energie, které v něm tak běsnily. "Absence magie. Cítíš ji?" zašeptal.

"Ši," zašeptala jeho družka potvrzení prodchnuté bolestí.

"Královští jsou vždy citlivější na magii v zemi, ale vládnoucí rodina je se zemí propojená," ujal se slova Riel. "Vnímají stav země. Starají se o ni, stejně jako Matky, avšak ve větší míře."

"Způsobuje to absence magie?"

"Princ je Prvorozený, ochránce země. Prochází skrze něj více energie a magie země, než si nejspíše kdokoliv kromě nejučenějších uvědomuje. Je zvyklý na energii, kterou dostával na Dvoře, jakkoliv to byla magie tlumená kamenem. Jeho obrany byly nejspíše zcela otevřené. Avšak absence... náhle všechna energie teče pouze do této vyprahlé země, a většina je jeho osobní, ne země jako takové. Zie potřebuje najít rovnováhu mezi odtékáním jeho síly a přijímáním z celého Teritoria. Chápete?"

"Už je to lepší." Dar se narovnal a potřásl hlavou. Stále se cítil slabý. Země zde byla tak hladová a opuštěná. Trpěla. "Byl to také důvod, proč nikdo z vládnoucí rodiny nebyl v předních liniích příliš daleko na severu. Samotná přítomnost ve vyprahlé zemi by nás vyčerpala na pokraj smrti," odvětil nevesele.

"Ach tak." Ekathe ho hladila po zádech. Poté se sklonila k zemi a zabořila do ní prsty. "Chápu," dodala. "Nedokážu si představit, jak byste vypadal, kdybyste doopravdy byl na severu. Tato země je vyprahlá, ale není to zdaleka tak vážné jako mé... jako pozemky mé Arisa, kde je země takřka zcela bez magie." Zelené oči upřené do dálky, prsty stále zabořené ve hlíně. "Pár darování energie, několik Připíjení zemi v létě, pár zim a vše zde bude v pořádku. Je to stará země a nevzdává se své magie lehce."

Postavila se a pomohla na nohy i Darovi. Vždy vypadala tak vznešeně a plná autority. Nesla se jako jeho Otec, měla kolem sebe stejnou auru. Zda si uvědomovala, že ne všechny pohledy upřené na její maličkost byly plné obav? Ale také pro ten příslib nekompromisnosti a tvrdosti?

"Můžeme pokračovat," pronesl a mlaskl na svého drak‘koně.

"Tatínek měl rozhlehlé pozemky. Ještě několik dnů nedorazíme k jeho sídlu," odvětila Ekathe zamyšleně.

"Ach, Noerae toho vlastnil spoustu," souhlasil lehce trudomyslně, ale na tázavý pohled své společnice se jen pousmál. Pohledem bleskl na její uši a lehce se zamračil. "Cítíte spojení se zemí, má Lady?" Mimoděk následoval její vykání a uvědomil si to, až když uslyšel formální kadenci své řeči.

"Ne. Měla bych?"

"Nejspíše jsme stále příliš daleko ohnisku území. Je možné, že až se budeme nacházet u srdce moci Noeraeho rodiny, vaše latentní dědictví se probudí. Obvykle je první viditelná známka krvavé tetování na uších..." Dariae nechal hlas odeznít, zatímco si jeho společnice zamyšleně promnula zmrzačené pahýlky.

"Proto jsem nikdy neměla tetování Raffedora," zamračila se. "To vysvětluje opověď na mou otázku."

"Otázku?"

"Ptala jsem se Arisa, proč mám jiné uši než Raffedor, jiné než ona. Matka tehdy odpověděla, že mě nemiluje dost. Myslela jsem, že mě prostě nemá rád. Ale on mě tehdy nejspíše neuznal. Mohla bych vůbec mít jeho rodinné linie, když s ním nejsem spřízněná?"

"Kdyby tě udělal svým dědicem, malá možnost by zde byla. Ne však při narození, až u formálního rituálu při Svátku Perutí."

"Takže už od narození věděl, že nejsem jeho." Seděla vzpřímená na koni, lehce si hrála s uzdou a pohledem nejspíše mimoděk kontrolovala okolí, i když byla ztracená hluboko v myšlenkách. "Všichni to věděli, nejspíše. Jak jsem na to jen mohla zapomenout?"

"Nezapomněla jsi, jen ses ještě nenaučila svou mysl ovládat způsobem, který ti umožnil neopomínat. Je to běžný mechanismus mysli, která se tak chrání. Na Škole se to učí ovládat souběžně s ostatními předměty. Tedy, Královští se toto učí, protože obyčejní elfové mají zřídka tak ostrou a tvárnou mysl."

"I na toto jsem zapomněla." Zakabonila se a Dariae neodolal, vedl svého koně vedle jejího a pak ji zatahal za jeden z jejích korálkových copánků. Něžně se na ni usmál, když se na něj zamračila.

"Vše tě naučím, když budeš chtít, Ekathe, s'Kiri‘se. Rád."

*

"Zatracení Královští," zavrčel Erzi. Ekathe se tázavě ohlédla a Darův strážce se zazubil. "Ano, mluvím o vás dvou. Jak je možné, že ani vy, ani Zie zimu nevnímáte?"

"Samozřejmě, že chlad vnímáme. Jen jsme se lépe naučili ho přijmout."

"Není to přirozené," zamumlal hnědovlasý válečník. Ekathe se zarazila a Erzi se okamžitě vypjal, v očích obezřetný pohled. "Nemyslel jsem žádnou urážku, Lady," pronesl upjatě.

Zelenooká si jej jízlivě přeměřila. "Ale jistě. Tak pojď, válečníku. Mám tu něco, co tě zahřeje."

"Lady?" ozval se za ní Rielův hlas.

"Jeďte napřed. Já a Erzi si trochu zabojujeme, ať se zahřeje. Možná pak nebude celou dobu kňučet o tom, že mu umrznou koule."

"Ach Lady, taková nabídka se neodmítá," Erzi se protáhl a ruka mu sklouzla k jeho biči. Mlčky seskočila z drak‘koně a uvázala ho. Pak popadla svou bojovou hůl – i když nebyla její. S touto nebojovala ani jednu bitvu, ale dobře jí padla do ruky. Dneska ji pokřtí.

"Uděláme si přestávku," rozhodl Dar.

"Není to vhodné místo na táboření," namítl Riel okamžitě.

"Příliš obtížná obrana, hodně slepých míst pro hlídku, mnoho úkrytů pro útočníky," souhlasila.

"Jak dlouho takový boj bude trvat? Hned po něm můžeme pokračovat."

"Odložíme to na večer?" navrhl Erzi smírlivě. Pokrčila rameny a vydala se zpět ke drak‘koni. Pak strnula.

"Rieli," odvětila ostře. Strážce byl okamžitě po jejím boku, sledoval její pohled. Pak ucítila jeho žal.

Postupně se k nim loudali další elfové a všichni mlčky sledovali mršinu Ourii, jedné z posvátných bytostí elfů. Jejich jedinečnost spočívala v jejich podstatě schránky. Mohli v sobě přenášet jakéhokoliv ducha i mimo jeho element. Byli vzácní, jelikož jejich samice mívaly mláďata sotva jednou za tisíc let. Jejich populace byla úzkostlivě hlídaná, i jediný exemplář míval svého vlastního šamana.

"Najděte jeho strážce," rozkázala tiše.

Aar beze slova zmizel v lese, ale následné zalápání po dechu přimělo Ekathe k pohybu. Za patami měla Riela, který štěkal rozkazy ohledně ochrany prince.

Dorazili k elfovi, který zvedl třesoucí se ruku a ukázal před sebe. Zelenooká se prudce otočila, připravená k boji, když to uviděla. Vteřinu sledovala masakr, další smysly hledala nepřátele, a když nic nenašla, její zuřivost z ní dostala to lepší. Zařvala a mrštila svou holí, která se zlomila o skalku. Nadávala a křičela. Prudce odstrčila ruku Dara, který se k ní natáhl, a poodešla, aby se dostala dál od puchu hnijících mršin.

Kdyby jen zabili. Ale oni mrzačili, záměrně znesvětili jejich posvátná zvířata. Hlavy, končetiny uřezané, rohy také chyběly, stejně jako reprodukční orgány, jak penisy, tak u vykuchaných samic nejspíše vaječníky a dělohy. Těla poté byla naplněna hlínou a výkaly.

Zvířata. Bestie.

Na mýtině musely být minimálně dva tucty Ourii, mezi nimi pět samic a šest mláďat. Každá samice byla precizní a mláďata byla mláďata, šílení a temní.

"Nejsme tak daleko na severu, Rieli," procedila skrze zuby. Kývl, že rozumí a postará se, aby zpráva došla zpět do Srdce. Šla dále od skupiny, od mrtvol, a opřela se o strom, svěsila hlavu a zhluboka dýchala.

Yšeš‘da, jak potřebovala nějaký potentní jed. Zapomenout.

Ozval se vzteklý výkřik sovy, zelenooká se prudce napjala, jelikož tohle zvolání znala. "Výr," vydechla a vyběhla. Skočila k elfovi, který se napřahoval, aby srazil majestátného ptáka k zemi kopím. Srazila jeho ruku bokem, poté skočila, odrazila se od kmene stromu a strhla ptáka z nebe. Napadala malou skupinu elfů, chudák malá, pevně objala samici Výra v pažích. Co se stalo?

Tiše mluvila k Výrovi a ona se uklidnila, poznala ji. Zanaříkala podivně ne-sovím způsobem a elfka strnula. "Kde je? Kde je?!"

Vyhodila Výra do vzduchu a sova roztáhla křídla a letěla. Ekathe běžela za ní. Trvalo to pár minut, kdy míjela stromy, běžela krkolomnou rychlostí, než sova tiše slétla a zelenooká padla do kolen vedle těla elfa, na kterého dlouho s vlídností vzpomínala.

"Ach Výre, Výre, Výre," mumlala a smysly ho kontrolovala. Objímala ho kolem ramen. Byl tak chladný, jeho duše takřka neznatelná, ale co děsilo nejvíce – nepropadl do hibernace. Když se dotkl její tváře, věděla, že umíral. Jeho tělo to vzdalo, nejen pro rány, které měl rozeseté po celém těle, ale nejspíše proto, že se jeho mysl roztříštila a jeho duše zemřela společně se stádem, které bylo jeho. Co se stalo jeho milované killores?

"I‘mae'i'mae‘se," zašeptal. "Už jsem doletěl k Věčnému stromu, že tě tady vidím, Duho?"

"Nebuď hlupák. Umíráš, jelikož nemáš dost vůle žít," zatřásla jím a šaman se chraplavě zasmál, jeho drahokam na hřbetu ruky krátce zazářil silou. Jeho tělo se strašlivě roztřáslo a Ekathe zaťala zuby, objala ho pevněji a tiše šeptala hlouposti. Snažila se v sobě probudit svůj dar Převzetí ran, ale magie ji neposlouchala.

"Ošak'killores‘se padlo," zašeptal. Ekathe zavřela oči a opřela si čelo o jeho.

"Je mi to tak líto, Výre."

"Mám srdce černého, znovu ho zasadí, na správném místě, kde konečně najde klid. Ale mé stádo,"

"Vím."

"Ourii'se," mumlal a jeho bolest řezala. Sevřela jeho tvář v rukou a zadívala se mu hluboko do očí.

"Žij," rozkázala. Vztekle zaklela nad svou neschopností probudit Zpodobnění a z šátků vyrvala malou brašničku, vytahovala jedy, obvazy a léky.

"Tak mladá a stále tak netrpělivá. Stále ještě tančíš pod čiimu nahá, i'mae?"

"Dnes už mě do žádného ošak'killores nepustí, Výre. Copak necítíš mou duši?" Vytáhla z hluboké rány kousky špíny, ale ani sebou netrhl. Místo toho ji sledoval a mračil se. Polaskal ji po líčku, ve tváři zamračený výraz.

"Já a má černá bychom tě znovu uvítali v našich srdcích, Duho." Pohlédl na nebe, ke Srdci, ve tváři nerozhodnost a smutek. Poplácala ho po tváři, ostře, aby to kouslo a rozproudilo krev.

"Já vím. Ta děvka šla po mém srdci stejně jako ty, to jistě, ale po krvi, která jím proudila, po ničem víc. Musíš pro mě černou trochu zkrotit. Chránit mé srdce. Mám ho ráda v mé hrudi. Spolehlivé, silné a zdravé."

"Chceš mě tu udržet tak stupidní výmluvou?" pohlédl na ni a viděla v jeho prastarých očích milénia, která přišla a odešla.

"Vlezla bych si na tebe a dala ti druhou jízdu tvého života, ale jsi více mrtvý než živý a tam dole nefunguješ. Mohu pracovat jen s tím, co mám po rukou, Výre." Bleskla pohledem k jeho rozkroku a zašklebila se. "Nemluvě o tom, že to vybavení ani nemáš. Utrhli ti ptáka."

Vpíchla mu do žil jed, který ho probere. Samec sebou trhl, jeho zelené oči ji opatrně sledovaly, když si zmrzačenou rukou promnul místo na hrudi. Buď ho zima okradla o cit v končetinách, nebo měl velmi dobré ovládání bolesti, jelikož si byla jistá, že měl zlámané všechny prsty.

"Myslím, že bych ti tu tvou jízdu měl nějak poskytnout. Jsi mrzutější, než jsem si pamatoval," pokusil se posadit a Ekathe ho tvrdě položila zpět do sněhu.

"Lež. No podívej se na sebe." Odtáhla se a zkontrolovala svou práci. Po pár letech v Hnízdě byla v zalátávání napůl mrtvých dobrá a Výr nebyl tak zraněný, aby elf jeho věku a moci zemřel. Jistě, mládě jako ona by to nepřežilo, ale kath'mag? "Vy bastardi šamanští jste na zabití horší než magičtí švábi. Myslím, že jsem se strachovala zbytečně, pod tou špínou máš jen pár škrábanců. Ani mezi těmi ostatními další jizvy nezaznamenáš. Děkuj Daay, že tě tak zřídili v zimě. V létě bys nejspíše nepřežil." Zamrkala, protože jí znovu vhrkly slzy do očí. "Žiješ a budeš žít."

Chytila ho za bradu. Políbila ho. Když začal reagovat, z ramen jí spadla tíha. Rozpoznala jiskru. Tento elf chtěl žít. Praštila ho do ramene, toho zraněného, a šaman překvapeně vyjekl. "Budeš žít," zopakovala, pak se prudce postavila a odešla z kroužku elfů, který se kolem nich posbíral.

Šaman pískl a fakt, že ji ze vzduchu náhle sledoval obrovský Výr, elfce dal naději, že její kath'mag bude žít.

*

Ekathe si to nejspíše ani neuvědomovala, ale každou chvílí bleskla pohledem k tichému šamanovi a kontrolovala ho pohledem. Nebo se natáhla a dotkla se jej, i když mluvila s někým jiným. Iritovalo ho to tak, že se musel vědomě soustředit, aby na něm nikdo jeho rozpoložení nepoznal a jeho duše nic neprozradila.

Pozorně naslouchal rozboru, který Riel s Ekathe předestírali. Jak vyslýchali Výra pro další a další informace. Snažili se zjistit, jak bylo možné, že se tak daleko za hranicí front něco podobného stalo.

Výsledek, ke kterému došli, jim mrazil krev v žilách.

Další zrádci.

Divocí zrádci, o kterých na Dvoře neměli ani ponětí.

Jeho družka se znovu natáhla a dotkla Výra. Šaman tentokrát lehce vzal její ruku do svých a políbil ji do dlaně, jeho oči unavené, když si Ekathe přitáhl na klín a pevně ji objal. Dar z něj prvně vycítil touhu lehnout si a umřít. Ale v moment, kdy šaman pohlédl na zelenookou samici a vycítil stav, ve kterém byla, v tu chvíli se něco v něm znovu poskládalo správně a našel sílu bojovat.

Bylo to v samcích, aby chránili samice. Matriarchy a Prvorozené si mohly namlouvat, co chtěly, a možná své samce svým způsobem i chránily stejně jako je vedly. Ale samci za ně vždy bojovali a umírali a ani ta nejsilnější elfka na zemi je nemohla zastavit. Elf, který stál a žil ve chvíli, kdy jeho samice zemřela, už nadále nebyl samcem.

Proto tak bolelo Ekathe vidět. Samec, který si alespoň trochu mohl vážit sám sebe, by si nedal pokoj, dokud nebude znovu zdravá a šťastná. To ho užíralo za nocí, kdy vedle něj spala. A, jak bylo vidět, i Výr tomu podlehl. Ani samci tak staří jako on tomu neunikli, možná byly jejich instinkty ještě silnější, jelikož žili podle starých cest a měli to v krvi.

Dar vždy nenáviděl své instinkty. Šílení a temní, poslední týdny byl polovinu času nasraný a tu druhou se snažil být nasraný, že má družku. Vyjebávalo mu to s vnímáním. Vina mu takřka zabraňovala racionálně myslet a záchvaty žárlivosti a majetnictví zmrvily ten zbytek z jeho soudnosti. Ekathe si to neuvědomovala, ale kdyby mu řekla, aby jí snesl Srdce z nebe nebo podvedl Daay, nejspíše by to začal seriózně zvažovat. Jen aby viděl její úsměv.

Zatracené instinkty.

A zároveň byly to jediné, co jeho rasu drželo na vodítku.

Dariae sledoval šamana s jeho družkou a samec to musel vycítit, jelikož vzhlédl a jeho oči našly jeho. Dlouze si ho prohlížel, než nakonec jemně pokýval hlavou a sklopil pohled.

Dar se podrážděně odvrátil. Jistě, kath‘mag prožil několik tisíciletí, a tak pro něj nejspíše nebyl problém vidět, co nebyl ochoten veřejně přiznat. Ale stejně by nemělo být tak jednoduché ho číst.

Elfové nemohli vědět, že byla Ekahe jeho družka. Jenom jí to ublíží. Ať se na to díval z jakéhokoliv úhlu pohledu.

Zahoukala sova a Ekathe se na ni podívala. Dar mimoděk také vzhlédl, zaujatý zamyšleným pohledem jeho milenky.

"Nese ho ona, že?" zeptala se pak tiše.

"Vždy byla dobrá přítelkyně a nese pro mne břemena větší, než její druh kdy měl poznat," souhlasil šaman a také sledoval samici Výra. Dariae na ně pohlédl, jak seděli ve sněhu, před ohněm, který jim vykresloval zlaté šmouhy a temné stíny na obličejích, v objetí. Šamanovy rány se pomalu léčily, Ekathiny jizvy bolestivě patrné, jelikož se je nesnažila skrývat.

"Věrná," zašeptala Kiri. Šaman ji mimoděk pohladil po paži, pohledy zelených očí upřené k noční obloze a stínu plachtícím po nebi. Dara zasáhlo, jak hodně jako pár vypadali. Jako dlouholetí druhové. Ucítil v hrudi paniku a zvedl se, aniž si svůj pohyb uvědomil. Když cítil, že se jeho strach mění ve vztek, prudce potřásl hlavou. Pocítil hanbu, jelikož se neovládal a choval se jako mládě, a co více, žárlil na prastarého šamana, který o jeho družku neměl zájem způsobem, který by ho ohrožoval.

Žárlil na kath‘mag, který právě ztratil svůj ošak'killores, lidé ho napadli a zabili mu jeho stádo, sotva přežil jejich útok a kdyby jej nenašla zrovna Ekathe, v jejím stavu, kdy byla její duše potrhaná, nejspíše by další Jarinku nikdy neviděl.

Nenáviděl své instinkty. Udělali z něj tohle. Ztratil svou integritu, hrdost, pýchu. Otrok cizí vůle.

"Zie?" A teď na něj jeho družka tázavě hleděla, obroučka kolem jejího levého oka doslova zářila, a nic netušila. Ekathe byla zákeřná a zlomyslná, to ano, ale stále v ní byla čitelná sladkost a nevinnost samice, kterou bývala. Kterou se občas stala v jeho pažích, kdy, nejspíše nevědomky, její obrany lehce opadly.

Její podvědomí poznávalo druha. Věřilo mu. I kdyby neměla. Byla mladá. Příliš mladá, aby získala cyničnost a obezřetnost elfů, kteří prožili staletí a nedarovali nic bez ujištění a ochranných opatření.

A on byl stupidně rád za každý kousek, který mu darovala. A šílený děsem, že ji zase něco zraní, protože nebyla dost opatrná. Dělala z něj blázna. Usmál se a rozpačitě se poškrábal ve vlasech, zatímco horečnatě uvažoval.

"Slyšel jsem, že jsi velmi dobrá válečnice, ale co více, dokázala jsi skvěle trénovat nováčky. Erzimu dlužíš boj, ale přemýšlel jsem, zda bys nenaučila něco i mě."

Zamračila se a pak pokývala hlavu. "To je vlastně skvělý nápad. Nemůžu uvěřit, že ses ještě nikdy neučil bojovat."

"Oh, šílení a temní nás chraňte před princem, který k tomu umí bojovat," broukl Riel jedovatě přátelsky. Dariae na něj podrážděně pohlédl, pak na šamana, který měl v očích plných stínů také záblesk pobavení, na jeho strážce, kteří si ho prohlíželi se zvědavostí a pomalu rodícím se veselím, a povzdechl si. Všichni to věděli. Nebo tušili, k čemu to směřuje. Alespoň pouze ti, kteří ho znali, tím se utěšoval.

Nepomáhal to.

*

V boji byl mír a klid. V okamžik, kdy si stoupla před Erziho a měla v rukou svou hůl, přišla vyrovnanost a radost. "Cvičný souboj? Ne pro zabití ani vážná zranění, ale pro tu radost z boje?"

"Radost z boje?" zeptal se Erzi pobaveně.

"Každá rána je slast, po které válečníci touží, ať si tvrdí cokoliv. Nadávají na ně, ale večer lépe usínají."

Erzi lehce mávl zápěstím a jeho bič práskl kousek od ní. "Pojď, malá válečnice. Pojď si pro svou slast."

A Ekathe šla.

Zavřela oči, aby to bylo spravedlivé, a nechala tělo jednat. Zaměřila mysl na boj, který ji dokázal ukotvit takřka stejně dobře jako její Tanec kamenných větví.

Neuvědomila si, jak moc jí boj chybí a nakolik se jím nechala pohltit, dokud omylem Erziho nepraštila, když instinktivně šla po mrzačící ráně, kterou stěží ztlumila. Slyšela praštění žeber. Prudce otevřela oči a shlédla na něj.

"Jsi dost rychlý, abys ráně uhnul," zamračila se na něj.

"Zakopl jsem a ztratil rovnováhu," odvětil tiše a ve stínu stromů a vzdáleného plamene ohniště rozeznala lehký ruměnec. Povzdechla si a klekla si k němu.

"Měl jsi mě zastavit. Jak špatné to je?"

"Špatné," uznal.

"Za pár hodin dorazí má bývalá jednotka s léčitelem. Vydržíš to do té doby?"

Napjatě kývl. Pomohla mu vstát. Tiše klel celou dobu, po kterou se vraceli k ohništi.

"Moc velká tma, aby nás sledovali," hádala Ekathe, když si je prohlížela. "Ale ocenila bych někoho, kdo by mi s tebou pomohl. Tahle jednostranná opora musí být pro tvá žebra utrpěním. Na druhou stranu tě to naučí zavolat konec boje v řádnou dobu."

Erzi pouze zamručel. Pak na svou společnici s respektem pohlédl. "Jste jako duch. Nikdy jsem netušil, jakým směrem příště skočíte, obzvláště s tím, jak jste měla oči zavřené. I proto se někteří stáhli," dodal lehce potměšile.

"Vycítila bych je a vyhla se jim," odtušila prkenně.

"Oh, já to vím," zamumlal a elfce se po tváři na okamžik rozlil lehce zlomyslný úsměv.

"Výre! Neznáš něco z léčivé magie?" zavolala, když se blížili k ohni.

"Zmrzačila jsi mi strážce, Kiri?" ozval se Dar, který vedle ohně četl nějaké dokumenty. Ani nevzhlédl. Kousek od něj stál poslíček, ale oba elfové byli uvolnění, takže to nejspíše neznamenalo trable.

"Idiot neumí zavolat konec dříve, než přijde k úrazu. Je pomalý. Něco takového si v boji nemůže dovolit."

"Nějak nechápu, jak kdokoliv pod vaším velením ihned neutekl," poznamenal Erzi kousavě.

"Milovali, že se dožili dalšího dne," poplácala strážce po tváři a opatrně ho posadila vedle šamana.

"Za ta léta jsem něco pochytil, ale na zlomená žebra jsem krátký. Utlumím však bolest," poznamenal Výr po chvíli. Vděčně mu stiskla rameno. Usmál se na ni a elfka uvažovala, jak bylo možné, že vůbec nereagoval na její potrhanou duši. I Dar, který věděl, co čekat, se při prvních dotecích mimoděk odtahoval.

"Stačí pár hodin. Pak by měli dorazit Al a Alk a ti už to zvládnou."

"Ne ten tvůj léčitel srdce?" vzhlédl Výr. "Zemřel?" zeptal se opatrně.

"Iš. Kalouse jen tak něco nezabije, na to je příliš chytrý," usmála se, ale v očích měla stín starostí.

"Musela to být velká věc, že tvého léčitele odtrhala od tvého boku," podotkl šaman zamyšleně a z nějakého důvodu se podíval na prince. Ten na něj upřel až příliš neutrální pohled a Ekathe se zamračila a znovu měla nepříjemný pocit, že dva elfové, kteří, pokud věděla, se dnes viděli poprvé, spolu sdílí nějaké tajemství.

"Byl povolán zpět svou představenou. Tomu jsem nemohla bránit. Jsem ráda, že neviděl, co pak následovalo," zašeptala spíše pro sebe, ale nějakou shodou náhod zrovna v tu chvíli všichni umlkli a až příliš jasně ji slyšeli. Zamračila se a potřásla hlavou. "Máš nějakou zbraň, kterou preferuješ, Dare?"

"Prosím?"

"Cvičení. Aby se z tebe stal alespoň ucházející bojovník, musíš pravidelně cvičit. Není nic lepšího než dril za pochodu. Protáhne to všechny svaly, které se při monotónním pohybu natáhly a ztuhly, navíc to vytvoří užitečné návyky a podmíněné reflexy." Kriticky si ho prohlédla. "Naučit boj s kopím by trvalo příliš dlouho, ale mám pocit, že bychom v budoucnu neměli tuto možnost opomenout. Viděla jsem, jak sis prohlížel mou bojovou hůl a jak ti sedla do ruky. Rada od boku – nesahej bojovníkovi na jeho zbraně bez povolení."

"Omlouvám se, Kiri. Opustíš pošetilému elfovi jeho zvědavost?" šarmantně se usmál.

"Možná. Meč je klasika a můžeš ho nosit i ve svém úřadě, ale zdokonalit meč trvá příliš dlouho a elf musí mít alespoň nějaké základy. Přesto bychom mohli začít. Ale nože, můj drahý Dare, myslím, že ty ti padnou do ruky velmi dobře. Pohybuješ se způsobem, který je pro boj s noži přirozený." Obešla svého milence, který ji sledoval s lehkou obavou.

"Nějaké základy mi Riel už vnutil a něco jsem pochytil za život. Dost, abych se ubránil a stihl užít magii. Nemyslím, že je nutný další trénink. Jsem politik, ne válečník."

"Dokud se proti mně nedokážeš udržet pět vteřin s mečem nebo noži, popřípadě jinou zbraní, která se ti zalíbí, můžeš zapomenout na jakýkoliv sex."

"Omlouvám se?" Zie se narovnal.

"Žádný sex."

"Žádný?" zamrkal, na rtech mu hrál mírný úsměv.

"Ujistím se, že samice i samci budou velmi, velmi zainteresováni v tom ti nevypomoct. Umím být velmi přesvědčivá. Věř mi, mě pokoušet nebudeš. Vyslouží ti to jen další trénink."

Dariae na ni zíral.

Ekathe se sladce usmála. "Nuže?"

Zaslechla tichý smích a otočila se. "Och, a vy ostatní se přidáte. Pokud je Erzi ukazatelem, v jaké jste formě, potřebujete trénink. Velmi. Ale nemusíte se bát, postarám se o vás. To platí i pro tebe, Erzi. Zvyšování prahu bolesti je také nezbytná součást repertoáru válečníka."

Rozhostilo se ticho, do kterého si pouze tiše hvízdal Výr. Ekathe si ho prohlédla, ale měla pocit, že tento elf by dal zabrat i jí, pokud by jej vůbec dokázala porazit. Zanechala ho jeho večeři a energicky začala s plánováním tréninku.

48, kapitola | Úvod | 50, kapitola