VV: 48, kapitola

48, Trýzeň duší

"Eki," ozvalo se jemně. Otočila se, na tváři temný výraz, a elf za ní překotně ustoupil. Stávalo se to poslední dobou často. A to ještě dříve, než viděli Pečeť na jejím čele – kterou už díky princovi neměla – nebo zahlédli její uši. Bylo to její aurou. V temném koutku mysli ji to těšilo. Uklidňovalo. Pokud se bojí, nebudou se jí snažit ublížit. Nebylo to tak?

"E-eki?" ozval se roztřesený hlas. Mladý, plavovlasý elf, velké oči byly podivně... potlučené, jako štěně, které příliš dlouho a pravidelně bili. Nenapomáhaly tomu stíny pod očima, ani krátké vlasy rozježené do všech směrů. Pocit z jeho duše byl vyloženě depresivní. Tento elf ztratil naději.

"Ano?"

K boku se jí postavil elf, Aar. Byl to jeden ze strážců Zie. Z nějakého důvodu se jí jeden den objevil za patami a ani pod pohrůžkou tělesného zranění neodešel. Sledoval ji sice opatrnýma očima, neměl z její duše dobrý pocit, ale byl jí věrný stín. Chtěla si o tom s Darem promluvit, ale byl celý den pryč.

"Problém?" zeptal se strážce tiše.

"Ne," odtušila. Udělala k samečkovi krok a ten mimoděk ustoupil. Zlomyslně se usmála. Pak ji pohled padl na jeho uši a strnula. "Fessi?" zeptala se nejistě.

"Eki." Přes tvář mu přelétla úleva. Pak skočil dopředu a doslova se jí vrhl kolem krku, jako když byli ílška a něco ho vyděsilo. Trhl sebou, když se poprvé dotkl její kůže, ale pak ji objal ještě pevněji. "Lisa‘s'lisa'Ekathe'se," mumlal. Plakal.

"S'kiri‘ari," povzdechla si. Objala ho nazpět. "Bratříčku. Pojď. Můžeš mi povyprávět, proč pláčeš, ty můj malý velký bratře."

*

"Aby je roztrhali šílení a temní," zavrčel Dariae a očima si měřil místnost.

"Nechápu, jak to mohli dokázat," zašeptala Kouzelnice. "Měli jsme zde ty nejsilnější obrany. Nic nemohlo projít bez našeho vědomí. Magie takto selhat nemůže."

Ubohá Nanaeki. Magie byla jejím životem a modlou. Dnešní šaty, úponky plné trnů, už hodnou dobu neovládala a ty drásaly maso. Kamkoliv šla, zanechávala za sebou krvavou stopu.

Narivae klečel vedle těla Raeffezy a zkoumal ho s pochmurnou intenzitou. "Profesionální práce. Hlava oddělená od těla, uříznuté uši, vytrhnutý jazyk, rozdrcené hlasivky. Zničený mozek. Masivní vnitřní zranění, zničené srdce, plíce, žaludek, vytržená děloha. Její chvějná klubka jsou roztrhaná na kusy. Magie chybí. Tohle nebyla chvilková práce. Tohoto si musel někdo všimnout."

"Stráže jsou pryč," odvětil Riel, kterého princ už dávno poslal situaci zkontrolovat.

"Žádné stopy," souhlasil Pavouk temně. "Magie indikuje, že jsou mrtví."

"Musela něco vědět. Někdo si nepřál, aby se probudila." Dariae došel k hlavě mrtvé elfky a dotkl se jejího čela, v jeho tváři byla vzácná stopa něhy. "A tak se ujistili, že nepromluví ani po smrti. Zvířata."

"Magií by neprorazili," ozvala se ostře Kouzelnice. "Museli to tedy udělat jinak. Z druhého konce to znamená, že museli magii negovat." Elfka trhla vztekle rukou a její magie zavířila místností jako zuřivá bestie. Narivae ani Dariae si nemysleli, že něco najde, proto všechny překvapilo, když se Nanaeki ostře otočila ke středu místnosti. Došla k nějakému místu, její moc jako hurikán, a když se dotkla podlahy, vykvetla nezdravě olejovitá, černá rostlina. Pokud se to rostlinou dalo nazývat. Vibrace z té věci obracely princi žaludek i z opačné strany místnosti.

"Tady to je." Sklonila se k rostlině a sledovala ji, její oči zářily energií a zuřivostí. "Tady to je," zopakovala.

Elfové došli ke své společnici.

"Co je to?"

"Myslím, že..." elfka zalapala po dechu a padla do kolen. "Mají to," zašeptala nakonec zlomeně. "Dokázali přijít na Propast temnoty. Tohle byla ukázka. Pokus. Teď už potřebují jen zdroj." Překotně gestikulovala rukama, její magie na tak vysoké úrovni, že se princ neobtěžoval sledovat všechny její mezikroky.

"Kryli to magií. Někdo to sem donesl. Když už nic jiného, přijdu na dalšího zrádce. Když už nic jiného, nemohli to poslat z dálky, museli to sem donést. Krev, tolik krve, tolik krve..." mumlala si pak pro sebe.

"Mí lidé vyvolali revoluci v zemích, které jsou pro jeho Císařství klíčové. To nám koupí dva roky. Možná budeme mít i více."

"Než takový zdroj připraví... tohle bylo malé kouzlo. A přesto užili tolik krve. Ale Propast?" Kouzelnice vzhlédla, do její tváře se vrátilo trochu života. "Císař by mohl zabít vše živé v zemích, které nazývá svými, a stále nebude mít dost. S mými čaroději jsme se tím problémem zabývali a tady mám důkaz," odvětila s temným triumfem. Její šaty drásaly podlahu s ostrým, nepříjemným zvukem.

"Potřebuje něco velkého. Jediné, na co jsme přišli, je Duch. Bude chtít polapit jednoho. Naši jsou dávno v bezpečí. Ale na severu, daleko, v zemích, které neznáme, mohou být další. Císař zničí jeden ze základních kamenů reality, jen aby tuto válku vyhrál. Ale bude ho to také stát čas. Nevěřím, že dokážou magii a energii Ducha sklidit tak rychle. Naučit se ji užívat tak rychle. Pokud nějakého nezajali už dříve, věřím, že i toto nám daruje drahocenný čas na přípravy." Kouzelnice mluvila o překot, oči jí těkaly z místa na místo a její moc stále vřela.

"Nepřežeňte to, Lady. Zavolejte své čaroděje," varoval Dariae. Nereagovala.

"Musíte vaši samici vyléčit. Rychle," otočil se k němu Pavouk. "Zapomeňte na vše, Zie. My se o to postaráme. Vy se postarejte o ni."

"A Žezlo?" zeptal se chmurně.

"Najdu ho. I kdyby to bylo poslední, co udělám, najdu ho," pronesla tvrdě Kouzelnice, stále na kolenou. Černá květina před ní se rozpadla na částečky a rozplynula. "Zvěd má pravdu. Dochází nám čas. Lady Ekathe musí být připravená. Jinak ji pošleme na smrt určitě. A s ní i celá Teritoria."

Dariae uvažoval. Pak ostře kývl. "Pokud je můj přítel Zrádce, neberte ohledy, Lady Nanaeki, nebudete se muset bát persekucí ani politiky. Nenechte se zastavit. Ničím. Dnes je soud s Majorem. Po něm Lady Ekathe odvezu a probudím jejího rodinného ducha." Princ odmítal pojmenovat ten tíživí pocit na hrudi, snažil se nevnímat pachuť beznaděje v ústech.

Byl Zie. Měl povinnost ke své zemi.

Proto nikdy netoužil po družce. Když nepočítal Daay, věděl, že bude špatným druhem. Jeho druhá půlka nikdy nemohla být na prvním místě.

Vždy za Teritorii.

Až to vše skončí, uvažoval, když odcházel. Až to vše skončí, zaplatí více, než si kdy představoval. Nevyjde z této války příčetný. Ne, pokud mu vezme družku.

Pro Teritoria.

Tvář měl jako vytesanou z kamene. Jeho duše chřadla, s vědomým rozhodnutím ublížit jeho druhé půlce. Pociťoval uvnitř prázdnotu, když vše mizelo – radost, touhy, sny.

Zůstala pouze Teritoria.

*

Ekathe upíjela lahodný jed, její pohled upřený do dálky. Za jeden střípek měl začít proces s Majorem. Tak brzy. Myslela si, že bude nervózní. Že bude něco cítit.

Místo toho našla mír. Klid.

Zamračila se, když vycítila disonanci, která se k ní blížila. Pootočila se a sledovala dveře. Po chvíli se otevřely. Vešel princ Dariae.

V očích měl tak strašlivý pohled.

Něco v ní se sevřelo. Nenáviděla ho proto, co jí udělal. Chtěla, aby zaplatil. Aby trpěl. Přesně to teď v jeho auře také četla a náhle, náhle to nemohla vystát. Nemohla sebe a své současné inklinace vystát, protože čím se to stala? Další bestií ze Sladkého hnízda? To chtěla?

Dar byl milencem, který ji pomalu učil zase věřit a sdílet své tělo. Byl to dobrý samec, který plnil svou povinnost. Obětoval se a své svědomí a morálku, obětoval v průběhu i ji. Pro Teritoria, pro které tak dlouho bojovali.

Její zlomený princ.

Nebylo pro něj vhodné tedy třímat stejně poničenou zbraň?

Ekathe odložila jed. Postavila se a beze slova si začala sundávat šátky. Princ si trhnutím serval své. Za chvíli byl u ní, hrubě ji popadl za paže a přitiskl k sobě.

V tomto samci nebyla něha, nebyla v něm hravost, nebyla tam ani touha. Pouze animální potřeba... a taková, taková zuřivost.

A bezútěšné zoufalství.

To poslední byla emoce, se kterou nemohla bojovat. I kdyby jej doopravdy nenáviděla za to, co jí udělal, její instinkty by ho nemohly nechat tak trpět. Odvedla by ho ke kněžce nebo šamanovi. A kdyby trval na zapomnění v jejím těle, i kdyby jím opovrhovala, darovala by mu ten kousek klidu. Nebyla by Matka, kdyby to tak nebylo, a ona se těch vymírajících instinktů tak zoufale držela. Příliš zabíjela a její duše potřebovala dluh vyplatit.

Hrubé ruce, neklidná mysl, temnota v očích, která odrážela půlnoc duše.

Nebránila se. Toužila po princi a fakt, že šel k ní, když se zcela zjevně tak neovládal, ji rozjařoval. Bylo to, z nějakého důvodu, správné. On se od ní také neodvracel, když se v ní hromadila temnota. Když ostatní elfové ustupovali a odvraceli se, on ji objímal a něžně hladil po paži. Když viděl zákeřnost, s kterou si dobírala některé elfy, pouze se tiše umíval a v jeho očích nebylo odsouzení, možná dokonce pobavení.

Držela ho proti sobě a odpovídala na jeho pohyby. Když se svalil vedle ní a tiše proklínal svět, sedla si za něj a objala ho kolem ramen. Pak ho kolébala a tišila a konejšila a on pevně svíral její předloktí, tak, že se jí později objevily modřiny.

"Přísahal jsem si, že tě ochráním, Kiri. Nenechám tě už trpět. Ale jsi jediná, kdo dokáže ovládnout Žezlo."

"Já vím," odvětila tiše a políbila ho do vlasů.

"Nemůžu."

"Nikdy bych nenechala Teritoria padnout, Dare."

"Yšeš'da!" vykřikl a Ekathe ho pevněji sevřela.

"Nenechala bych Teritoria padnout. Je to to poslední, co mám. Nemohl bys mě zastavit."

"Ach Ekathe, ty netušíš, netušíš,"

"Zie." Vzala jeho tvář do dlaní a donutila ho podívat se na ni. Viděla v jeho očích pečeť. A Daay buď zatracena, tak temná pečeť, nepochopila ji celou, ale už v tu chvíli věděla, že je to šílenství. Udělala to jediné, co uměla. Co stále a dokola darovala chlapcům příliš zjizveným a odmítaným všemi ostatními. Otevřela se mu. Ale nesdílela radost, ani jiné emoce. Místo toho mu ukazovala svůj Tanec. Vedla jeho mysl, která byla podivně chladná a zároveň na hraně šílenství. Pomáhala mu ukotvit se, oddělit emoce od mysli. Dávala mu čas, aby měl možnost své démony vyřešit způsobem, kterým se s nimi obyčejně vyrovnával.

"Tohle je tvůj tanec?" zeptal se tiše.

"Jediný, který mám."

"Je nádherný. Avšak ta absence emocí... nelíbí se mi."

"Ty cítíš." Ekathe si ho zamračeně prohlížela.

"Emoce jsou naší podstatou. Vzal jsem si, co jsem potřeboval, a zbytek doplnil jinak. Qi." Dariae na ni pohlédl. Ležel jí v klíně, vzhlížel k ní a vypadal strašlivě unavený. Dotkl se její tváře. "Daay po nás chce ty nejhrozivější činy."

Tázavě se na něj podívala.

Objal ji kolem pasu a ležel, zíral z okna a neodpovídal, zatímco jej hladila po vlasech a po zádech a on ji nechal.

*

Kiri byla velmi tichá, když kráčeli k soudní místnosti. Proces s Majorem byl necelý střípek vzdálený, ale rozhodli se, že se objeví dříve, i na předchozí jednání. Dariae svou společnici palcem pohladil po předloktí. Ucítil mrazení, když se její aura mimoděk otevřela pro jeho, než se ovládla. Stáhla ji a roztržitě se na něj usmála. Měla tak potrhanou, zraněnou duši. Kdyby nebyla jeho družkou, netušil, jak dlouho by její dotek dokázal snést.

"Eki," ozvalo se tiše. Tvář jeho společnice se uzavřela a ona se rozhlédla. Když nakonec očima našla elfa, který na ni zavolal, něco v jejích rysech se uvolnilo. Dariae sledoval její pohled, zvědavý na samce, který dokázal vykouzlit v jejích očích na chvíli pohled mladé, nerozvážné samice.

"L've. Dlouho jsme se neviděli."

Princ se zamračil. L've byl jedním ze psů Mistra stínu, i když to věděla sotva hrstka elfů. Příliš ambiciózní, aby si ho připustil blíže k tělu. Všeobecně oblíbený. Nebezpečný.

"Princi." Mladý Stín mu věnoval dokonalou poklonu. Dariae na něj kývl v pozdravu, ale elf už se otočil k jeho milence, v jeho očích obavy. "Věděl jsem," procedil skrze zuby a vzal její tvář do dlaní, přejel rty její v pozdravu. "Věděl jsem, že to byla kopa sraček. Ach Eki, Eki, Eki. Proč jsi tam zůstala? Proč jsi nás nezavolala?" mumlal a objal ji. Dariae si dvojici se zájmem prohlížel. Sledoval špinavé oblečení elfa – musel sotva přijet a ihned Kiri vyhledat. Uvolněný způsob, jakým se ti dva dotýkali, jak na sebe reagovali, jak jejich těla zapadla do toho druhého. Znali se dobře, a minimálně jednou byli milenci.

Princ jejich pouto respektoval – jak dlouho se ten samec nebude snažit vztáhnout nárok na Ekathe teď.

"...sledovat s námi?" zachytil Dariae konec Kiriných slov.

"Iš. Udělal jsem si zajížďku, když jsem slyšel, že jsi na Dvoře. Za dva dny už mám být..." L've si povzdechl a rozpačitě se usmál. Ekathe ho pohladila po tváři, palcem smazala šmouhu z jeho obličeje.

"Tak utíkej." Jemně se usmála. "Dávej na sebe pozor. Z žití se stal nebezpečný podnik."

"Nebylo to tak vždy, Eki?" zasmál se tiše mladý Stín. "Ach milovaná, ještě tě navštívím a řádně tě uvítám," zamumlal, vytáhl z uniformy malý balíček, který jí opatrně vložil do rukou. S posledním polaskáním odešel.

Dariae nabídl své společnici rámě a pokračovali v cestě, zatímco dárek otevírala.

"Sunirské šišky!" odvětila potěšeně. Jednu si ihned dala do pusy a pak další, bez ptaní, strčila Darovi před ústa. Pobaveně si ji přeměřil, neměl by, nikdy nemohl tušit, kde byl jed, ale přesto si z jejích prstů sladkost vzal.

"Princi," ozval se za ním Riel nesouhlasně. Jeho magie mu pronikla tělem, ale když jeho strážce nic víc neřekl, Dariae přijal další šišku, zatímco Ekathe zírala do dálky se stíny v očích a olizovala si prsty.

Udělali zhruba dalších tucet kroků, když se k nim vydala plukovník Davariová.

"Zie," kývla mu válečnice. Dariae pobaveně zvedl obočí – tato samice by dříve darovala svůj meč Seveřanům, než ho civilně pozdravila, alespoň do tohoto dne. Ale respekt v pohledu staré válečnice, když pohlížela na jeho milenku, mu prozradil, že si v jejích očích velmi povýšil společností, kterou udržoval.

"Lady Davaeri."

"Poručíku Ekathe." Válečnice se obrátila k jeho společnici. Dariaeho skoro uráželo, jak často se zastavovali pro malé konverzace, a po počátečním pozdravu ho ignorovali. Kdyby neměl možnost pozorovat Kiri a elfy, kteří jí byli blízcí.

"Plukovníku?"

"Kdy si vezmeš ty spratky zpátky?"

Ekathe po rtech přelétl jemný úsměv. Dariae neodolal a prsty jí přejel po křivce krku, potřeboval se jí dotknout, a zelenooká se do jeho doteku mimoděk opřela. "Jsou snad samci příliš pro tak velkou samici?" zeptala se se stopou škádlení v hlase, zvedla ruku, aby podržela Darovu dlaň proti svému nahému rameni. Nechal ji tam.

"Vy jste měla vždy ten nechutně degenerovaný smysl pro humor," ucedila Davariová.

"Má největší přednost," odtušila Ekathe jízlivě. Riel na ni pohlédl a princ viděl přelétavý zájem. Pokud Dariae věděl, Riel byl do Lady Davaeri napůl zamilovaný. Byla ikonou pro jeho družku, pokud někdy nějakou najde. Že ji Kiri takto škádlila právě zvedlo mínění jeho strážce o ní více, než co mohla udělat za několik staletí. Možná mu dokonce přestane domlouvat, jak velkou slabinou v jeho brnění se tato zjizvená, zelenooká samice stala.

"Hm. Změnila jste se, Lady Ekathe." Plukovník Davariová pouze krátce bleskla pohledem k princi, spíše si prohlížela výraz a držení těla jeho milenky. "Vaše aura je temnější. Velká škoda. Byla jste vždy duší a světlem své jednotky. Co těch se týká, jsou to rozmazlení, ufňukaní parchanti. Byli dobří, dokud neslyšeli, co se s vámi stalo. Pak jako by se utrhli z řetězu. Nedisciplinovaní spratci." Lady Davaeri se odmlčela. "Ztratila jsem vaše dva Seveřany, poručíku. Je mi to líto," dodala měkce.

"Nemusí, pane. Rew..." Ekathe si povzdechla. Objala se rukama kolem pasu a Dariae se natáhl, škádlivě ji zatahal za šátek, než si ji přitiskl k boku a pohladil ji po paži. Cítil z ní smutek. Starý, ale potentní a hluboký, který mu nedarovala a tak jej neznal. Vzpomněl si na jejich první setkání – a zášť, která z velké části pramenila z faktu, že kvůli jejich intrice právě tento samec zemřel. "Rew se vydal po mých stopách. A když mě odsoudili, jeho příčetnost... zmizela."

Lady Davaeri jeho milenku dlouho sledovala, než se natáhla a položila jí ruku na rameno. "To nerada slyším. Byl to dobrý válečník, lepší, než bych kdy uznala. Byl věrný, když se pro tebe vrátil i v temnotě. Ten druhý?"

"Zabila jsem ho."

Všichni se na Ekathe podívali, protože v jejím tónu byla podivná směsice smutku, triumfu a chladu.

"Tvého Seveřana? Milovala jsi je jako svá ílška," odvětila Plukovník Davariová zamračeně.

"Nakonec to byl zrádce. Nebo možná jen zmatený. Ke konci se mě snažil zabít raději, než aby mě dotáhl zpět k Císaři, jak měl nakázáno. Tak se bál, že mě zajmou."

"Ach. Cvičíš své dobře, poručíku, i zrádce se tě snažil svým pokřiveným způsobem chránit. Taková loajalita," v hlase Lady Davaeri byla jízlivost a sarkasmus smíšené s upřímností a pochmurným veselím. "Což mě vede k mé původní otázce. Kdy si své vezmeš zpět? Mé elfky na ně celou dobu dělají oči a jen čekám, kdy jedna po druhé odejdou těžké mládětem. Živí, ti tví samečci, a takřka nezvladatelní od chvíle, kdy se dozvěděli, že jsi byla zproštěna viny."

Ekathe se otočila k němu, v očích otázku. Poctivě se zamyslel, tázavě se podíval na Riela.

"Kolik?" zeptal se pak.

"Původní jednotka poručíka se rozdrolila, ale jádro pořád zůstává. Kolem dvaceti. Čtyřicet i s doprovodnými elfy, Hlasem, léčitelem..."

"Pokud není léčitel Kalous, nechci ho," usekla Ekathe bez zájmu.

"Každé jednotce se hodí léčitel. Tento s vámi prý bojoval na třetí, poručíku."

"Kalous mě roztrhne jako hada, pokud na sebe nechám sáhnout dalšího léčitele. Bude tak zuřit, až mě uvidí," povzdechla si zelenooká, ale z jejího postoje šla vyčíst rezignace.

Rozpačitě se zatahala za copánek s korálky a bylo to pro ni podivné gesto, nedokázal si ho spojit s cynickou válečnicí, kterou znal. Věděl, že to gesto dělávala často. A byla to vzpomínka na jejího léčitele, která přivolalo staré návyky zpět. Dariae ji lehce škrábal za krkem, těsně pod linií vlasů. Posesivní, ten léčitel, kterého nazývala svým? A jeho samice byla stejně majetnická ohledně něj.

"Léčitel je vždy dobrý nápad," odvětil prakticky. Sklonil se a políbil ji na krk, a Ekathe si k jeho potěšení tiše povzdechla a sevřela šatky na jeho hrudi, takřka je svou silou natrhla.

Lady Davaeri si netrpělivě odkašlala, možná zamumlala něco ohledně mladých samic a samců bez sebeovládání.

"Tolik potřebovat nebudu," prohlásila Ekathe a s malinkým úsměvem od něj ustoupila.

"Nevracíš se do boje?" zamračila se Davaeri. Pohlédla na prince a přimhouřila oči. "Raději děláš děvku pro Zie, než bojuješ pro Teritoria?" zeptala se chladně.

"Opatrně, Lady," odvětil velmi, velmi neutrálně Dariae. Lady Davaeri se oči rozšířily překvapením a takřka ustoupila, než se ovládla. Cokoliv v jeho obličeji viděla, ji donutilo polknout svá slova a sklopit hlavu, snad aby neviděli její výraz.

"Omlouvám se," procedila nakonec skrze zuby.

"Jsem Matka, plukovníku," odvětila Ekathe tiše.

"Matka?" zamračila se Davaeri.

"Matriarcha. Vlastním rozsáhlé pozemky a je čas, abych se jich ujala," pokrčila rameny.

"Proč pustili Prvorozenou do války?" zamračila se Lady Davaeri. Což byla ve skutečnosti velmi dobrá otázka. Kiri měla ducha mysli radost. Byla prvorozená, měla povahu Matky, vzácný magický dar, který v útoku nebyl nejúčinnější. Proč byla poslaná do války?

"Někdo bojovat musí. Proč ne já?" zeptala se Ekathe bezvýrazně. Pohlédla plukovníkovi Davariové do očí a cokoliv stará samice viděla v pohledu jeho družky, to ji donutilo ustoupit vzad. "Navštívím své chlapce po procesu s Majorem. Myslím, že potřebují vidět, nebo alespoň slyšet, co se tam stane, než se rozhodnou."

"Takže je to pravda. Byla jsi ve Sladkém hnízdě. Šílení a temní, ať nalezneš klid u Věčného stromu, ílško," odvětila stará válečnice ochraptěle. Zaťala zuby, čelila Ekathe pohledem, když se loučily, a dokázala se k nim otočit zády, i když byla tak strnulá, že by se mohla vydávat za jeden z podpěrných sloupů v jeskyni.

"Víš, Kiri," začal lehce. Zelenooká k němu stočila svůj pohled a Dariae náhle přesně chápal, co tu starou rašpli tak vyděsilo. Jeho milenka měla v očích smrt. Dotkl se její tváře, její duše ještě více špatná než obvykle, a nepokoušel se ji vytáhnout zpět. Protože věděl, co dělala.

Připravovala se na trýzeň duší, kterou zanedlouho užije.

Netušil, že toho byla jakákoliv Matka schopná, a rozhodně to nečekal od jeho samice, jakkoliv potrhaná její duše byla.

"Ještě ne, Ekathe. Ještě ne, ale brzy."

Zelené oči si ho chladně přeměřovaly, pak elfka jednou, prudce kývla. Nabídl jí rámě a ona ho přijala. Její duše byla jako chladná voda proti jeho, plná ostrých úlomků ledu, zraňovala, ale ne doopravdy. Protože jemu nechtěla ublížit.

Zvedl její ruku a něžně políbil klouby prstů, kůže proti jeho rtům stejně chladná jako sníh uprostřed zimy.

*

Kdysi, už si nepamatovala kdo, ale zaslechla, že byl princ vždy notoricky líný v posteli. Ať to řekl kdokoliv, musel to být žárlivý elf, jelikož někdo s očima jako princ Dariae nemohl být mezi přikrývkami ničím méně než nenasytným milencem. Měl pohled labužníka a Ekathe věděla, že si umí věci užívat – jídlo, hudbu, jedy... elfky.

A mezi přikrývkami opravdu byl neukojitelný.

Teď měl její milenec na tváři prázdný úsměv a masku pro Dvůr. V mysli ho však viděla jen jako pozorného milence, v šeru jeho pokoje, kdy ji bral na hranu orgasmu a někdy ji nechal přepadnout přes okraj, ale častěji ji hravě stáhnul zpět.

Měla v mysli jeho výraz a hřejivý pocit aury, to chránilo zbytky její duše, když ji pohlcovala temnota.

Trýzeň duší. Každý důstojník si prošel drilem, věděl, co to je a "zkoušel" něco podobného uskutečnit.

Až Sarův výcvik v její mysli jí ale ukázal pravdu. A pouze peklo Sladkého hnízda dokázalo, že něco takového mohla využít.

"Majore," zašeptala. Byl to sotva vzdech, ale ten arogantní elf se přesto rozhlédl a našel ji pohledem. Nebo možná celou dobu věděl, kde je.

Usmál se na ni, oči plné zlomyslného veselí. Přestože Ekathe nevěřila, že je to možné, sevřelo se jí srdce a věděla, jakkoliv to bylo pošetilé, že ho stále miluje. Netušila, zda ta láska byla opravdová, protože samec před ní nebyl tím, pro koho to cítila, ale emoce stále existovaly.

Proces probíhal.

Stala na speciálním místě, ani součást davu, ani stolec Krále a jeho soudců. Stála tam v pozoru, Major stál uprostřed místnosti, uvolněný v postoji, a sledovali se, ani jeden neodtrhl oči od toho druhého. Ekathe naplňovala zoufalá nenávist a Jor pociťoval nenávistné zoufalství.

Major to vždy uměl se slovy. Věděl, co říct, aby získal pozornost, povzbudil, dodal sebevědomí. Věděl, kde říznout, aby to bolelo nejvíce. Proto ji překvapilo, když nakonec promluvil a jeho slova byla pouze barbarsky surová.

"Osobně jsem požádal Maso, aby na tebe dohlédl, lásko. Užila sis to?" Kdyby elf nevěděl okolnosti situace, jeho slova by vyzněla takřka starostlivě.

"Poučila jsem se," odvětila měkce.

"Tvrdil, že si pochutná na některé z tvých ladných končetin, když jich máš tolik. Divím se, že tento slib nedodržel," odvětil Major zamyšleně a Ekathe mimoděk trhly prsty pravé ruky k levému zápěstí. Jor to viděl, viděl pak i jizvy na levém zápěstí, a začal se smát. Rozléhalo se to tichým sálem a Ekathe přišlo podivné, jak krásný a hypnoticky melodický jeho smích byl, a jakým nakonec byl monstrem.

Vzhlédla ke Králi a ten lehce kývl. Byla to její chvilka.

Nejdříve zlomit maso, protože s oslabenou schránkou bude oslabena mysl, jakkoliv někteří z elfských myslitelů tvrdili opak. Jor nebyl Mistrem, nedokázal ovládat své tělo do té míry, aby ho bolest nenalomila.

A pokud se bude pokoušet bolesti uniknout, bude o to jednodušší polapit ho do noční můry, která na něj čekala v její mysli.

Lehce se usmála.

Major se na ni pozorně podíval, stále se usmíval, ale četla v jeho očích podezření. Udělala k němu první krok.

"Požádala jsem Krále, aby tato chvíle byla má, Jore," odvětila něžně. Došla k němu. Dotkla se jeho tváře a on šokovaně couvl, jelikož se nesnažila svou auru stahovat zpět a její duše ho, prostě a jednoduše, kousla. "Ach ano, Maso se o mě postaral. A jak." Stáhla si ho k sobě a objala jej.

Major byl brilantní bojovník, ale v tu chvíli, kdy se ho dotýkala, nechávala svou temnotu pronikat mu do těla, ho ovládla panika. Bojoval jako zvíře, ne jako válečník, a tak nebylo těžké ho porazit.

Vlastně až směšně jednoduché.

Její tělo, ztýrané Stezkami, bylo zároveň zatvrzené a jen málo jí ještě dokázalo ublížit. Objímala ho tak, jak to cítila, s veškerou láskou a nenávistí, která v ní zbyla.

Vnímala na pozadí Krále, který vynášel rozsudek, osud Trýzně duší. Síní se rozlehl šepot. Jor proti ní strnul a tentokrát mu dovolila se odtáhnout.

"Jsi Matka. Nedokážeš to," odvětil, ale jeho teror z pocitu její duše neodezněl a v očích měl noční můry.

Usmála se na něj.

"Je tu něco, co bych pro tebe neudělala, Jore?" zeptala se. "Je něco, co bych pro Teritoria neudělala?" Obcházela jej a on se neodvažoval nechat si ji za zády. Pohlcoval ji nereálný pocit, jako kdysi před bitvou, před prohranou bitvou u Bílého drápu, a možná proto se jí vkrádala do mysli melodie jejího pochodu smrti. Nejprve jen broukala jednoduchou melodii, rozléhala se sálem, éterická, jelikož její io byl vycvičen k dokonalosti a Ekathe se chtěla ujistit, že se tahle chvíle, i s dramatičností, zapíše do myslí elfů.

Takže se jí tak už nikdo nikdy nedotkne.

"Ve stínu krvavého drápu byl, padl, zemřel, odpustil, zpívej elfe, duší pros, Daay, Daay zlou o věčnost," broukala slova.

"Ty!" vykřikl Major. "Věděl jsem, žes to byla ty, čubko," vycenil na ní zuby.

"Vstávej elfe, jsou tu zas, železo pálí všechny z nás,"

"Magie kvílí a lidé řvou, pochody smrti si pro nás jdou," ozvalo se z davu. Ekathe se usmála. Začala tleskat. Hlas pokračoval, a nebyl sám. Ekathe poznala své chlapce, ale i jiné elfy, a ne málo. "Krví rudou život vzdal, ve smrti věčné zpíval žal, prodal se, elf, voják byl, Stříbrnou první opustil," zpívala, a když se pochod opakoval znovu, vytáhla železné nože. Za chóru z hrdel desítek hlasů, které se mocně odrážely od stěn jeskyně, se vrhla na Jora.

*

Ve stínu krvavého drápu byl,

padl, zemřel, odpustil,

zpívej, elfe, duší pros,

Daay zlou o věčnost.

*

Vstávej, elfe, jsou tu zas,

železo pálí všechny z nás,

magie kvílí a lidé řvou,

pochody smrti si pro nás jdou.

*

Krví rudou život vzdal,

ve smrti věčně zpíval žal,

prodal se, elf, voják byl,

Stříbrnou první opustil.

*

Vstávej elfe, jsou tu zas,

železo pálí všechny z nás,

bratr padl, hoří sám,

pomsti jej, elfe, přijdou k nám.

*

"Bratr padl, hoří sám, pomsti jej, elfe, přijdou k nám," zašeptala do ozvěny křiků vojáků, a rozhostilo se ohlušující ticho.

Sledovala dobitou schránku elfa, kterého milovala. Bojoval, snažil se ji rozzuřit, ale ona věděla, co chtěl. Zemřít v boji ho nenechá. Chtěla, aby trpěl, a ona zdaleka neskončila.

Každý život je cenný, kiri.

Ach, tatínku, nejspíše nikdy nebudu dcerou, na kterou bys mohl být pyšný.

Zlomila jeho maso. Byla na řadě jeho mysl.

Klekla si vedle Jora a chytila ho za bradu. V jeho očích byla nenávist. Polaskala ho po zlomené lícní kosti, zasyčel, ale ona už měla pohled upřený na jeho zkrvavené rty. Rozevřela mu čelisti a pak nechala jed téct.

"C...co..."

"Dračí mor," odvětila něžně.

Major se zadusil. Zasténal, snažil se odtáhnout, ale klidně ho držela a nenechala ho se vyvléct, vyplivnout průzračnou tekutinu, ani se zadusit.

Dračí mor, jed, který zintenzivnil všechny pocity, nechal jej široce otevřeného vůči útokům...

"Je to dobré, mám tě, Jore," odvětila něžně a kolébala ho v objetí. Podivné, že jen před pár hodinami svírala jiného samce ve stejné pozici, toho opatrně přestože pro ni byl jen tělo do postele, zatímco tohoto milovala a přála mu jen to nejhorší.

Začala šeptat do jeho dlouhého, elegantního ucha, šeptala, a Major si příliš pozdě uvědomil, co dělá. Pak už si ho Ekahe na sebe napojila, všechna jeho klubka. Mučila jej, mučila jeho maso, tak dlouho, dokud nezačal hlasitě křičet, a posunula hranici bolesti tak, že se jeho tělo prohnulo jako luk a křičet už více nemohl. Omdlel.

Ale Ekathe ho nenechala spát. Lehce mu vklouzla do mysli, a tam ho trýznila tím, co se stalo na Stezkách jí, ale do svého těla obsadila Majora, a svázala ho, až byl bezbranný, tak slabý a vyděšený. I ve spánku sebou cukal, tiše sténal a křičel. Nakonec přesáhly sny únosnou míru a Major se znovu probral, do jiné noční můry, a Ekathe pokračovala, lovila v jeho mysli, našla jeho vlastní noční můry, našla vše, čeho se tak bál, a vytahovala to na povrch, stupňovala, doháněla ke krajnostem. Pokračovala jen chvíli, ale pro Majora to byla věčnost, věděla to, a nakonec, nakonec, když byl na hraně...

Krutě se usmála, bez jakéhokoliv soucitu, její duše se hladově natahovala, duch bolesti tančil vítězný tanec a její duch radosti se krčil hluboko v její mysli a přál si nebýt. Nechala své vědomí se roztáhnout a i na tu dálku cítila náhlý teror ostatních kolem.

Finální dotek. Do té chvíle si nebyla jistá, zda to zvládne, ale jakmile nadešla chvíle, její duch radosti přišel bez jakýchkoliv problémů, zoufalý uniknout. Dala Jorovi pocítit okamžik úlevy... než veškerou jeho radost pohltila. Zjistila až později, o kolik ji to posílilo, v tu chvíli ji zajímal jen momentální výsledek, a to byla naprostá prázdnota.

Major možná i chtěl bojovat, ale jak by kdokoliv mohl proti tomu, před čím stál? Nakonec se zlomil i on.

Byl na zemi, kdysi hrdý elf, teď jen troska. Jeho uši ochable visely kolem jeho obličeje, jako bez života. Plazil se před ní pryč, ale neměl se kam schovat. Ekathe se ujistila, že mu nezbyla žádná světlá vzpomínka, že všude nalézal jen ji a bolest a strach.

Něco zachraptěl.

"Prosíš?" zeptala se. V mysli jí bleskla vzpomínka, oni dva, při sexu, jak ji laská, šeptá, jak jedinečná je, a Ekathe tiše škemrala, a pak se vzpomínka změnila, a ona byla na Stezkách, a prosila, taky prosila, a ten démon se smál. Ponořila se Majorovi do mysli, trhala, drásala, dováděla ho na hranu příčetnosti, Major byl zkroucený v křeči bolesti tak velké, že nedokázal vydat ani hlásku a křičel v bezhlesné agónii. Po pár minutách přestala a Major, plačící, se choulil na zemi.

"Prosím..." chraptěl vykřičeným hlasem. Ekathe ho chvíli pozorovala, a pak se chladně usmála. Sáhla si ke stehnu a vytáhla nůž. Hodila mu ho.

Zrádce se chvíli nehýbal, ale pak se po něm bolestivě pomalu natáhl. Když si ho přiložil k hrudi, Ekathe nespokojeně mlaskla a Major sebou škubl, jako pes, který byl příliš často bitý.

Ruka se mu zachvěla, ale odtáhl čepel od hrudi a natáhl ji směrem k Ekathe. Ta se ledově pousmála a udělala k němu krok. Čím blíže byla, tím více se Major třásl. Její aura ho laskala a Jor věděl, že se blíží jeho zkáza.

Nakonec si před něj klekla a políbila ho na čelo. Major tiše zanaříkal a odtahoval se od ní, a když ho pustila, spadl na zem a třásl se slabostí. Ve vzduchu byl ostrý pach moči, ten velký Major, hrdina elfů, to nevydržel a děsem se pomočil.

"Máš povolení zemřít, lásko," odvětila měkce, její hlas se nesl celou ztichlou síní.

Major se rozplakal, ale začal se bodat, znovu a znovu.

Nakonec padl na zem a stále se snažil bodat, až k němu Ekathe přišla, podívala se mu do obličeje, jako by hledala potvrzení toho, že trpěl dostatečně.

"Prosím," zachraptěl.

"Byl jsi ty milosrdný, můj milovaný?" zeptala se.

Jeho auru prostoupilo zoufalství, nejlépe znal odpověď na její otázku. Jako krysa se začal rozhlížet a hledal únikovou cestu, ale Ekathe mu do mysli vložila jednoduchou myšlenku a náhle pro něj byl každý stín duchem minulosti. Ozvěnou jeho obětí, které se hlásily o spravedlnost.

Ječel a jeho příčetnost se vytrácela. Pak, příliš rychle, aby to zarazila, se zlomil. Jeho oči pohlcovala čerň a Ekathe vztekle vycenila zuby. Unikl. Zbabělec. Utrhla mu hlavu, v okamžiku zuřivosti a brutální síly. Než mohlo tělo padnout k zemi, její prsty zkřivené jako pařáty sáhly do jeho hrudi a vytrhly mu srdce z těla.

Z jejích rukou kapala krev, když nechala svalový orgán s mokrým žuchnutím padnout na zem. Zhluboka se nadechla. Odvrátila tvář od Krále a otřela si hřbetem ruky obličej. Slzy, které jí navzdory všemu tekly z očí. Plakala jako malé ílško, ale mohla jinak? Stále slyšela ozvěny Majorových výkřiků a stále si pamatovala chvíle, kdy by zabila každého, kdo by mu zkřivil vlas na hlavě. Pak teprve se otočila ke Králi a čekala na jeho slova.

Sledoval ji zamyšleně, ale pokýval hlavou a dokonce se usmál. Natáhl ruku, a obrátil ji dlaní vzhůru. Ekathe zavřela oči, chvíli jen zhluboka dýchala, a pak ji, náhle a nečekaně, prostoupil hluboký klid a mír. Nemělo by to být tak překvapující. Udělala pro Matku něco zapovězeného a Král jí přesto nabídl své požehnání.

Usmála se, malinkatý úsměv plný vděčnosti. Taková čest. Znovu si otřela tvář od slz a přála si přestat plakat, ale zdálo se, že to bylo mimo její možnosti.

Došla ke Králi a klekla si, Dar byl náhle po jejím boku, zdánlivě jí otíral krev z obličeje, i když spíše sbíral slzy a otřel ji nos, jako malému ílšku. Vděčně ho políbila do dlaně. Pak byl opět za ramenem svého Otce a zelenooká vzala nabízenou ruku a přiložila si zápěstí ke rtům. Jemně kousla. Ostré zuby lehce pronikly kůží a Ekathe se ihned stáhla. Něžně olízla zranění, cítila na jazyku sladkou, mocnou krev.

Král spokojeně kývl a propustil ji.

Byl to Aar, který se jí postavil po boku, i když ji princ pozorně sledoval. Kývla mu a on pokýval nazpět a opět se soustředil na Dvůr. Zhluboka se nadechla a obrátila zpět k síni plné zvědavých očí.

Konec. Major byl mrtvý. Maso byl mrtvý. Nemyslela si, že to k něčemu bude, ale trocha tíhy jí z ramenou spadla. Byla celá od krve, ale s hlubokým mírem v obličeji, který už dlouho necítila. Oči jí zářily, když odcházela ze síně, kolem bledých obličejů elfů, dokonce i plukovník Davariová vypadala otřeseně. Její rodina, ta před ní ustoupila. Litovala strachu, který viděla ve Fessiho obličeji, ale co se mělo stát, to se stalo.

Pohled jí padl na Raffedora. Žádný výraz, chladné, vypočítavé oči.

Ach. Vlastně. Ona to její rodina už nebyla.

Odvrátila se od něj.

Ale to nevadilo. Opravdu ne. Ona si svou rodinu pro sebe vytvoří sama. Nebo možná ani nebude muset. Co dokázala vyčíst z postojů a nevyřčených slov, nikdo nepočítal s tím, že přežije ovládnutí Žezla.

*

"Lady by byla dobrým Stínem," ozval se tiše Mistr stín. "Nebo přinejmenším katem. A tím, kdo hledá informace."

"Když Major vyprávěl, co se dělo Ekathe, s takovou zlomyslnou radostí, chtěl jsem ho roztrhat holýma rukama," pronesl tiše Dar, s melancholií v hlase.

"Ano. Více z nás chtělo," pokýval jeho Otec hlavou. Dlouho mlčeli a sledovali zbytky těla Majora, zatímco Dvůr rozčíleně švitořil mezi sebou. Báli se. Nikdy neviděli takovou brutalitu a nezředěné emoce. Nepatřilo to do Kamenného srdce s jejich výhružkami zahalenými ve sladkých jedech. K politikaření, kde nikdy netekla rudá krev, i když ničila životy.

"Nejspíše je dobře, že jsme ji nechali její pomstu." A bylo velmi dobře, že Dariae přesně věděl, čeho byla jeho družka schopná. Viděl hloubku temnoty její duše. Zjistil, jak moc potřebovala chránit před dalšími jizvami. Zamyšleně si promnul bradu, zaujatý konceptem svých myšlenek. Ani trochu se jí nebál. Jak fascinující. Jako by ztratil pud sebezáchovy.

"Bylo to její přerození. Ale zvláštní je, že Lady ovládala svého druhého ducha už předtím," podotkl Mistr stín a Král na něj pohlédl s otázkou. "Není to první incident," navázal okamžitě elf. "Ve stresových situacích a zoufalství války se oba duchové elfů začali projevovat v extrémně nízkém věku. Válka byla plodné místo pro teror a noční můry."

Dariae vzpomínal na své vlastní přerození. Elf procházel sedmi fázemi života. Všechny až k přerození byly mírumilovné. ĺlško, dospívání, dospělost a vyspělost, která někdy trvala staletí. Pak přišel přerod, vždy za drastických událostí, který udělal z elfa to, čím měl být. Prokázal, že se jedinec znal až na dno své duše a věděl přesně, co své družce nebo druhovi mohl nabídnout a co potřeboval ve své druhé půlce najít. Elf nebyl shledán doopravdy vyspělým, pokud neprošel přerodem. Vzhledem k tomu, čím musel projít, to byla více než zasloužená odměna.

Elf doopravdy nikdy nedospěl, dokud ho svět nezlomil a on nenašel sílu se znovu postavit. Byl to velmi intimní rituál. Proto se elfové nesnažili chránit svá mláďata před světem, jelikož by pak nikdy nenašla sílu se mu postavit a roztáhnout křídla. Dariaeho přerození bylo kdysi, v chladné jeskyni, pod vodou, kam ho svázaného hodil jeden z elfů, kterého si znepřátelil. Mohlo to být i horší. Alespoň jej neomezoval kámen, jak jeho nepřítel chtěl. Podvodní jeskyně byly až takovým strašákem jeho lidu, Bonukae si myslel, že bude trpět, zlomí jej. Obyčejný elf by nejspíše zešílel a nedokázal se podmínkám přizpůsobit. Pravděpodobně zemřel. Ale on nakonec byl Královský a kámen byl jeho živel.

Ale to nezpůsobilo teror.

Co ho zamrazilo až na samotnou duši byla entita, kterou jeho strach vylákal na povrch a která ho málem pohltila. Dodnes netušil, zda to Kronikář plánoval či ne, jelikož nikde nenašel žádnou zmínku o té bytosti... Ale Bonukae byl strážcem jejich historie.

Jakmile přerodem prošel, ještě ten rok si ho pak zavolala Daay a stvrdila tak jeho status ve společnosti. Když nad tím tak uvažoval, ten bastard Bonukae vyhrál tak jako tak. Dariae se zamračil a potřásl hlavou, aby se zbavil temných vzpomínek. Pohlédl na Otce a ten vypadal jízlivě pobaveně, jako by si vzpomněl na hořkou vzpomínku. Všichni nejspíše vzpomínali.

Přeměřil si elfy v síni. Všichni bledí. Rozrušení. Raffedor měl nasazenou masku bez emocí, ale rozpoznal v jeho očích nepokoj. Pohled Dariaemu padl na pozůstatky Majora, kterého pomalu požíraly rostliny a bytosti, které byly pro ten účel do síně přivedeny. Způsobí to takový skandál a pokles morálky, že jejich hrdina zradil. Další rána zasazená lidmi.

"Císař je lstivý protivník," odvětil tiše.

"Nejsme první zemí, kterou se snaží dobýt. Žije pár tisíc let," odvětil nepřítomně Mistr stín. Se zájmem si prohlížel Lorda Raffedora, Ekathina Otce. Vlastně ne otce. Jen elfa, který jejím otcem měl být, a neměl s ní žádné krevní pouto. Nebylo bezpečné a ani zdravé, aby jeden upoutal pozornost Mistra stínů. Ale to, pomyslel si Dariae, ten zrádce koneckonců udělal už dávno.

"Ničí země zevnitř," poznamenal Dariae zamyšleně. Ani to nám nezbylo. Nezbylo nám takřka nic. A až to vše skončí, bude toho ještě méně... ozýval se mu v hlavě Ekathin hlas. "Válka musí skončit co nejdříve. Musíme se ujistit, že se staré tradice vrátí zpět. Hierarchie duchů..." zamumlal.

Jeho Otec na něj zvláštně pohlédl, ale poté kývl hlavou na souhlas. Šum v síni pomalu odezníval, a když se postavil, úplně utichl.

"Královský soud byl vynesen. Odkliďte ten nepořádek," odvětil takřka vesele a odcházel.

47, kapitola | Úvod | 49, kapitola