VV: 47, kapitola

47, Blízkost, která zraňuje

Zaměřila svou mysl tam, kde cítila tu ohromnou prázdnotu, kde byl její domov a rodina a teď tam byla pouze absence. Nořila se do ní, její duše zoufale hledala teplo, které zde vždy bývalo, jako zraněné zvíře naříkala a nechápala, proč je samotná a proč už není součástí země, která jí patřila. Pro kterou se její duše narodila.

"Dost!" vykřikl někdo. "Šílení a temní, dost, prosím, už dost," lapal po dechu. Vzhlédla a sledovala pobledlé, napjaté obličeje těch kolem ní. "Jak dokážeš žít, ubožátko?" zanaříkala Lady Boraema. "Jak s takovou bestií sídlící ve tvé duši můžeš stále žít? Jak kdokoliv může?" odvrátila se a odtáhla, jako by se bála, že se Ekathina bolest a neštěstí přenese i na ni.

"Nebylo to dobrovolné. Ani to mládě, ani její země nesouhlasily. Jaká bestie něco takového udělá? Ach Raffedore, ty pošetilý blázne. Ty prokletý hlupáku," mumlala pobledlá Kouzelnice.

"Přiveďte někdo rie'ymue," štěkl zvěd.

"To nepomůže," odvětila Ekathe klidně. "Nemám ráda, když mé vzpomínky mizí. Naše bolest je také věc, která nás tvoří. Já ji přijímám. Je mou součástí. I kdyby to tak nebylo, rie'ymue mi mou zemi nenavrátí. Už nic mi ji nenavrátí. Omlouvám se, že jste to cítili. Neovládám své duchy ani duši, jak bych měla. Poté, co," její ruka se bezděčně zvedla k jejímu uchu, než ji nechala klesnout. Dotkla se lehce své hrudi.

"Ale našla jsem, co jste po mně žádali." Otočila se ke strýci Radelaemu, jen na okamžik, a přesto našla odpověď na otázku, která vyvstala. Věděl? Ach ano, věděl. Vážný pohled v jeho očích vše prozrazoval. Povzdechl si a byla v tom rezignace.

Ekathe pohlédla na Krále. Tak podobného jejímu tatínkovi. Chránil ji, Noerae, z krve elfů, kteří sedávali na Trůně teritorií. Nikdy se svou družkou nezplodil potomka, protože věděl, k čemu by to vedlo. Občanské válce. A miloval ji příliš, než aby na ni přivolal takový osud, proto si ji nikdy nenárokoval.

Stýskalo se jí. Nikdy neměl zemřít tak brzy, ten elf, kterému bylo jen málo rovných.

"Jsem spojena s teritorii Lorda Noeraeho."

"Lorda Noeraeho," opakoval Král mírně a Ekathe věděla, že vše okamžitě pochopil. Stejně tak zvěd a pár dalších přítomných.

"Dovolte mi okamžik s Lady Ekathe," zažádal, takřka rozkázal princ Dariae. Pohlédl na Krále a mezi dvěma samci proběhla krátká, bezeslovná konverzace. Pak se princ zvedl a došel k ní, nabídl jí rámě a nedovolil, aby ho odstrčila od sebe, distancovala se od něj. Odváděl je pryč z místnosti, dlouho mlčky kráčeli, než byli venku, daleko od zvědavých uší.

"Byla jste někdy na Noeraeho pozemcích, Lady?"

"Chápu," odvětil Zie zachmuřeně. "Jste jeho dědička, chápete to, Lady? Jeho země ležely ladem a nikdo je nedokázal nárokovat, jejich temperament a síla tak velké a zákeřné, že by zabily kohokoliv, kdo by se ujal vlády. Víte, co to znamená?"

"Váš rod je prastarý, krev Awiskejii se táhne dějinami silná a mocná. Ale byl to vždy jen malý rod. Rod Noeraeho je prastarý, ale také spojený s magií, která si osedlala draky, která měnila podobu Teritorií."

"Která se vtiskla do země," odtušila.

"Správně." Intenzivně ji sledoval. Bez svolení se dotkl její tváře a nedovolil jí uhnout, přistoupil k ní blíže a objal ji. Nechala ho. Nestálo za to bojovat v tak triviálních věcech. "Nikdo na ty země nemohl vstoupit."

"Nikdo se o země tatínka nestaral, od jeho smrti," pokračovala Ekathe. "Trpí, tak, jak trpěly moje země, není to tak?" zeptala se a něco uvnitř ní se lámalo, jelikož měla pouze jedinou povinnost a tu nejen zanedbala, jako Matka zradila svou zemi. To bylo neodpustitelné.

"Jsou opuštěné."

"Vezměte mě k nim."

"Vezmu," souhlasil okamžitě samec, který ji svíral tak podivně opatrně. Elf, který byl zároveň Prvorozeným Krále a osobou, která ji poslala do nejhorší noční můry.

"Pokud si to má Lady přeje." Jeho oči sledovaly každou sebemenší změnu jejího výrazu, jeho ruce laskaly její kůži a elfka se přistihla, že se její tělo do jeho doteku uvolnilo. Byla ráda, jelikož to znamenalo, že nebyla úplně zlomená. Hořkosladké vědomí toho, kdo ji svíral, bylo nedůležité. Záleželo jen na ní a byla rozhodnutá si pro sebe pro jednou vzít vše, za jakoukoliv cenu.

"Iš," odvětila těžce. "Zimy byly kruté, magie je silná. Vydrží pár dnů, než se vyřeší náš problém. Král má ještě mnoho co říct. A já nemohu než naslouchat."

Ekathe si nechala vysvětlit plány elfů před ní. Nabízela svůj názor a nacházela v sobě část, která bojovala pouze pro ni a ta část požadovala hodně a byla rozhodnuté získat vše. Byla to část, která její slova kroutila do zlomyslných verbálních nožů, která využívala vinu elfů před ní ve svůj prospěch. Byla to část její osobnosti, které si dodnes nebyla vědoma.

Viděla v ní Raffedora, a bylo to smutné zjištění. Přesto nepřestala.

"Kde je můj Kalous?" zeptala se pak, když se na okamžik rozhostilo ticho.

"Váš milenec," pronesl princ Balrae a naklonil se blíže k ní.

"Kalous? To je jméno pro léčitele," pronesla zmateně lady Boraema.

"Ši, léčitel Kalous. Kde je? Byl odvolán v záležitostech jeho cechu, ale poté se ke mně nevrátil, a můj Kalous mi je věrný. Pouze zásah Královského dvora by ho zastavil. Kde je můj Kalous? Chci jej zpět."

"Léčitelé patří bohyni Daay, nemají loajalitu, kterou by mohli věnovat," pronesl chladně princ Dariae. Ekathe na něj krátce pohlédla, viděla v jeho obličeji odměřenost a něco jiného, schovaného hluboko v těch očích, velmi silného. Obrátila se k Mistru stínu, když si uvědomila, že tu emoci bez Princova svolení nezíská a bylo marné to zkoušet.

"Kde je? Kam ho Dvůr poslal?"

"Záležitost byla řešena přes Královskou rodinu." Mistr stín se otočil k princi Balraemu.

"Léčitel Kalous je velmi nadaný," odvětil mladší princ pomalu. Ekathe čekala. "Byl poslán k princezně Eudaelee, jako společník, jako léčitel. Pokud to má sestra dovolila, jako milenec."

"Kalous ztratil svou družku. Je velmi kruté s ním takto zacházet," odvětila úsečně Ekathe. "Pokud je však v pořádku, nebudu trvat, aby se ke mně vrátil. Bála jsem se o něj, když se ke mně nevracel."

"Ještě něco?" zeptala se Kouzelnice a vypadala unaveně. Byla to ona, která jí takřka celou dobu vysvětlovala, co věděli, jaká byla její role v následujících letech a co vše se od ní očekávalo.

"Major," pronesla zelenooká, na co čekala celou dobu.

"Co si přejete, Lady?" zeptal se nakonec Král a jeho hlas zněl velmi formálně. V jeho tónu byla takřka neznatelná stopa výhružky.

"Trýzeň duší."

"Bude provedena."

"Ne vy. Ujmu se jí já."

"Je velmi obtížné provést Trýzeň jiné bytosti," pronesl měkce Mistr stín. "Nejen pro dlouhá léta tréninku a cvičení, které nemáte. Ve vašem případě, Lady Ekathe, je to takřka nemožné pro vaši podstatu Matky a vaše instinkty."

"Byla hierarchie zrad, které mě nakonec poslaly do Sladkého hnízda. Byly zde kroky pro ochranu Teritorií, a pak kroky, které mě měly zlomit. Pokud nemohu svůj vztek směrovat jedním směrem, tím, který si nikdy nesmím dovolit, musím dosáhnout na druhý. Major mi ublížil více, než tušte, než kolik tuším já. Milovala jsem ho. Považovala jsem ho za druha. Potřebuji ho vlastníma rukama kousek po kousku zlomit, zničit vědomí jeho vlastního já, vzít mu vše, než jej pošlu zemřít. Aby mí démoni mohli spát."

"Pomsta nikdy není cesta pro ty z vaší kasty, Lady," upozornil Mitr stín. Nebyl ochoten jí naslouchat.

"Pokud mám být vůbec schopna se začít léčit, nejdříve zničím Jora," pronesla a dala si záležet, aby z jejího hlasu pochopili, že není jiná možnost.

"Velmi dobře, Lady Ekathe. Major je váš."

Ekathe se uklonila.

"Zítra ulehnete v Eman. Naše nejlepší léčitelky a léčitelé uzdraví vaše tělo. Za dva dny bude proces se zrádcem Majorem. Den na to společně s Lordem Garenem jako svým učitelem odjedete převzít země Noeraeho. Budete se léčit, starat o své země a učit vše, co čaroděj Garen shledá za vhodné. Budete se učit, Lady Ekathe, protože jednoho dne použijete Žezlo draků a chyby jsou nepřijatelné."

"Dovolíte rie'ymue, aby vzala vaši bolest, aby vyléčila vaši duši."

"Až vše skončí, budete odměněna, Lady. Teritoria vám splatí dluh, který vznikl, a země si bude pamatovat."

Ekathe mlčela. Když Král nepokračoval, uklonila se, ne úklona julir'aegi Králi, protože tu po ní Vládce teritorií nevyžadoval. Její status povýšil, mohla stát v přítomnosti Krále, a poklonit se pouze v pase, pokud jej chtěla pozdravit nebo odejít. Královy oči ji sledovaly, když pozpátku odcházela, nic neminuly a Ekathe věděla, že četl jizvy na její duši.

Rty jí zkroutil zlomyslný úsměv, když se dveře zavíraly, a Král ji stále nespustil z očí. Jejich "spasitelku". Nikdy by nepomyslela, že potká Krále a bude s ním konverzovat, natož, aby se s ním dohadovala o své ceně jako handlířka na trhu. Ale bylo to tak. Potřebovali ji, pro prastarou krev v jejích žilách a pro magický talent, který už jednou projevila a který musela znovu najít.

Byla jiná. Dříve by ji ani nenapadly věci, které tak opovážlivě požadovala za jisté, a nároky, o kterých se dohadovala, byly rovnou směšné. Přesto si užívala ten fakt, že její požadavky musely být vyslyšeny, jelikož ti elfové, nejmocnější v Teritoriích, nemohli udělat nic jiného. Užívala si jejich tichou zuřivost, nevíru nad její opovážlivostí a uraženou pýchu. Tišilo to tu část v ní, která toužila probodnout je svou bojovou hůl a sledovat, jak jejich život uniká. Paniku v jejich očích a bezmoc. Takovou, jaké byla vystavena po tak dlouhou dobu.

Tancovat s Králem, i když na poli, které nikdy nenárokovala jako její, bylo vzrušující a nebezpečné a ona se toho nemohla nabažit. Změnila se. Něco v ní bylo zlomené a možná se to trochu spravilo, ale srostlo to špatně.

Nebo jí možná Sladké hnízdo ukradlo veškerou její nevinnost a ona už neměla sílu dále předstírat. Chtěla pouze bezpečí a chtěla na chvíli něco, vše, pro sebe. Když jí nedali nic, byla ochotná si to vzít sama.

Byla ochotná bojovat pro vše, co chtěla. Tentokrát nemínila hrát jinak než špinavě. Už nikdy nemínila být bezmocná.

Podruhé by to nejspíše nepřežila.

Večer klepal na její dveře. Otevřela a princ v jejích očích nečetl překvapení. Čekala ho. Vklouzla za ním do chodby, dveře za ní zaklaply a skoro to byla ona, která ho vedla do stínů Dvora. Jen fakt, že pouze on znal cestu do jeho bezpečných pokojů, ji nejspíše zastavil od toho kráčet jako první.

Shodila ze sebe šátek, opatrnými pohyby mu pomohla sundat jeho uniformu. Pak byli dvě nahá těla. Byla tak povolná a zranitelná. Sevřel její tvář mezi dlaněmi, poté palcem setřel zbytky Cejchu z její kůže. Musela to cítit, jelikož se jí oči rozšířily překvapením a dotkla se svého čela.

"Musíš být zatraceně silný, když něco takového tak lehce dokážeš," konstatovala. Pak jí tvář rozzářil úsměv a v očích jí pobaveně zajiskřilo. "Jsem to ale hloupá. Jsi Zie. Samozřejmě." Objala ho kolem krku a políbila, jeden z nejmenších a nejcudnějších polibků, avšak mocnější proto, jak upřímný byl a kolik vděčnosti obsahoval.

Cítil, jak se její tělo proti jeho třáslo. Její duše, dobitá a bolavá, byla napjatá a vysílala k němu ozvěny strachu. Chtěla mu věřit. Ale nemohla, ještě ne. Přesto se mu tvrdohlavě nabízela.

Nechápal to. Cítil její nenávist. Byla jako živelná pohroma. Chtěla jej zavraždit. Nebylo o tom pochyb.

Ale pak udělala něco. Sáhla si do své samotné duše a mysli... a veškeré ty emoce přesměrovala jinam.

Děsilo ho to.

Radoval se. Jelikož když chyběla zášť, zůstala jen čistá reakce jejího těla... a její duše věděla, že patří jemu. A pomaloučku ji vedla.

"Kdo jsi?" zeptal se jí v temnotě. Elfka plná vytržení a vzrušení nad dračicí, nebo cynická, chladná samice, která se nebála držet pod krkem ani Krále? Ani jednu momentálně nedržel v náručí.

"Pro tebe jsem Kiri," odvětila a sevřela v dlaních jeho tvář. "Chci zapomenout. Nevím proč ty, ale dokážu tě přijmout jako milence. Chci vše."

Dariae četl v jejích očích temnotu, v hlase byla ozvěna všeho, co jí bylo provedeno. Opět cítil tu zuřivost, vinu, ale zároveň zběsilou radost a triumf, protože ho potřebovala. Sklonil se a políbil ji na čelo, na tvář, rukou přejel po křivce jejího boku, nechal dlaň spočinout na jejím podbřišku a ona se roztřásla. Vycítil z ní náhlý strach a nejistotu.

Bála se. Tak strašně se bála.

Otevřela se mu, pochopil, tak jako se on dříve otevřel on jí.

Nikdy v náruči nedržel nic tak křehkého, tak nádherného a tak bezbranného.

"Co mám dělat, kiri?" zeptal se. Zvedl její ruku a políbil ji, přitiskl si ji ke tváři. "Co si s tebou mám počít? Zraňuje mě, jak se bojíš. Řekni mi, co mám udělat, abych utišil tvůj strach."

Řekni mi, co mám udělat, abych utišil tvůj strach, zopakovala si pro sebe. Dokázala odsunout nenávist, dokázala se mu otevřít, ale s tím přicházeli démoni a ona nakonec byla zlomená tak, jak si myslela.

"Nechci se bát," zavrtěla hlavou. "Donuť mě zapomenout. Nenechej mě vklouznout do iluzí, do minulosti. Jsi to ty. Dar. Jsem to já. Kiri. My dva." Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu, utápěla se v jeho vůni. Uklidňovala ji způsobem, který nechápala.

Slyšela, jak křečovitě polkl. Políbila ho na krk. Nebyl vzrušený, ne od chvíle, kdy ji přemohl strach. Tak se začala starat, aby po ní opět toužil. Třásla se při každém dotyku, ale nemínila si to nechat vzít. Dar byl její a ona ho bude mít.

Strnula a zadržela dech. Roztřeseně se dotkla jeho tváře, když její mysl zpracovávala fakt, že jí začal tiše zpívat. Měl nádherný hlas a Ekathe se jím, po počátečním šoku, nechala unést. Nemyslela na to, že to byl dar, jeden z nejintimnějších, který samec mohl samici dát.

Princ uměl využít svého io, nejprve ji uklidnil, a poté, tak nenápadně a kradmě, její tělo sváděl. Až byl strach jen vzpomínka a zůstala pouze potřeba a oni dva. Byl trpělivý a něžný milenec, z počátku, a vedl ji. Až se mu roztříštila v pažích a zpocená mu ležela na hrudi, zadýchaná. Něžně ji hladil po zádech, tiskl k sobě.

"Šeptá se, že tě bolest zlomí. Šeptá se, že do pár let zešílíš, nedokážeš se srovnat se stezkami, ztrátou uší..."

"Vím." Zavřela oči, aby té pravdě utekla, ale princ ji chytil za vlasy, bolestivě, a to ji donutilo se na něj znovu podívat.

"Ale ty to neuděláš, že ne?" Jeho hlas byl jako polaskání a Ekathe krátce napadlo, že mít hlas jako on nebylo spravedlivé. Mlčela, protože na to neměla žádnou odpověď, pravdivou nebo ne. Něžně ji políbil do koutku úst, sdílel s ní své teplo a jeho přítomnost duše ji objala do vřelého objetí.

"To je hezké," odvětila mimoděk a Dar se tak roztomile klukovsky pousmál, jeho duše jako by zapulzovala a jí bylo ještě hezčeji.

Znovu začal broukat. Zapomněla v té melodii na bolest, na strach, a věděla, že jí princ něco dělá, něco, co uvolňuje její zábrany, co odčerpává ten paralyzující děs. Ale byla za to ráda, protože se v tu chvíli, v jeho objetí, cítila jako elfka, jako plnohodnotná bytost. Za to ho na ten kratičký okamžik nejen zbožňovala, ale také milovala.

Tiskla se k němu, potřebovala ho cítit na sobě, a hladově přijímala, cokoli jí dával.

Ale stále se třásla. Tak strašně se bála, i když prince potřebovala. Jakmile přestal zpívat, démoni se vraceli.

"Můžeš mi věřit, Kiri," šeptal. Dotkl se jejího plochého břicha, jeho ruka byla tak velká, že lehce dosáhl od jednoho jejího boku k druhému. Držel ji na místě, nemyslela si, že si to uvědomoval, ale už tolikrát ji přemohly instinkty a pokusila se utéct, že to dělal bez rozmyšlení, pokaždé, když přestal zpívat. I to jí přinášelo podivný pocit bezpečí.

"Použij smysly, Kiri. Pamatuj si, že to jsem já," šeptal jí do kůže. Pokusil se jí pustit a ona se roztřásla tak silně, že její korálky ve vlasech hrály vlastní melodii.

Lehce se zamračil a znovu ji přitiskl k posteli, prsty laskal kůži. Začal tiše broukat další melodii a pak zpívat:

"Tak drobná... a přeci jsi velitelka, která chrání své podřízené," políbil ji na krk, vibrace jeho hlasu ji rozechvívaly až k prstům na chodidlech.

"Jsi elfka, která divoce tančí na bojovém poli, na hrobech svých nepřátel." Lehce sál citlivou kůži za jejím uchem, jeho dech šimral část těla, která byla bez vyzvání nedotknutelná. Líbal ji a ona se pod ním třásla, ale náhle už nebyla tak vyděšená.

"Jsi stvoření plné smyslnosti a ohně a něhy," odtáhl se, něžně ji políbil na rozechvěle rozevřené rty, a pak chytil její bradu a podíval se jí do očí, zatímco se po něm natahovala.

"Kdo jsem já, Ekathe?" zeptal se, bez melodie, až ji to šokovalo.

"Ty?" Zamrkala, aby si pročistila mysl, ale nedovolil jí to, stále se jí dotýkal, hrál na ni.

"S kým tady jsi? Kdo jsem?" Něžně masíroval otisk zubů, který zanechal na boku jednoho jejího ňadra, jeho tíha proti ní byla příjemná a nebála se, poprvé se nebála, když byla samcem znehybněná, ve tmě a nahá.

"Jste... jsi... Dar. Myslím jméno. Dar," vykoktala Ekathe zmateně a její milenec se tiše zasmál, políbil ji na špičku nosu.

"Nemůžete být jeden bez druhého," pronesla, co instinktivně chápala.

 "Správně." Pohladil ji po křivce boku, sevřel jí koleno a lehce ho ohnul, usadil se pohodlněji mezi jejíma nohama. Strnula, i když to tak moc chtěla, a on svým hypnotickým hlasem pokračoval, broukal, vyprávěl příběh její duše, o kráse, která ho polapila, ale také o ošklivosti, která nutila ostatní elfy se od ní odvracet ve zděšení.

Něžně přejížděl po vnitřní straně jejího stehna, výš, třásla se, znovu strachem, a on vyprávěl o šílenství zrozeném z žalu, nepříčetné potřebě a dračích křídlech na nebesích. Něžně ji masíroval a laskal, jeho dlaň mnula její zadeček a tiskla její pánev k jeho, k tíze jeho penisu proti jejímu pohlaví. Pohnul boky, dotkl se jejího klitorisu, škádlil, zalapala po dechu...

Opět bez melodie, zarazil i laskání těla a ona to chtěla. Byla zabalená v auře jeho duše jako v měkoučkém listu finfi, už nemohla nevědět, kdo s ní byl v posteli, a strach se zdál být jen vzdálená noční můra. Ekathe impulzivně zavrčela a princ se rozesmál, ale sevřel jí vlasy v pěsti, druhou rukou ji držel na místě a donutil ji podívat se mu do očí. "Kdo, Ekathe?"

"Jsi naděje," sykla, pak si nervózně olízla rty.

Její společník se zarazil, takovou odpověď nečekal. "Naděje?"

"Drak. Nekonečná noc, jedna za druhou, krvavá linie staletími. Královská krev na Trůně, na severu i jižně. To jsi. To jste." Ekathe, jako by se díky jeho ohromení stala odvážnější, přejela prsty po jeho hrudníku a samec se pod jejím dotekem zachvěl. Spokojeně si povzdechl, když mu přejela prsty po rtech, políbil ji do dlaně a opřel se do jejího laskání. Probírala se jeho vlasy, ráda by se začala otírat i jižnějšími oblastmi, ale princ ji tiskl do matrace a nenechal ji.

"Naděje," zamručel si pro sebe po chvíli pobaveně. V náhlém záchvatu iritace ho kousla do ramene, silně, ne na krev, ale dost, aby sebou trhl. Za to, že se opovažoval bavit na její účet.

"Opatrně," odvětil jeho hlas, hluboce posazený, zhrublý snahou se ovládat. Náhle měla jeho ruku kolem hrdla, ale on se nezlobil, nevadilo mu, že ho kousla, a ji, k jejímu ohromení, nevadilo, že ji držel pod krkem, že ji mohl zabít. Že ji držel jako Maso.

Věřila mu, od první chvíle, kdy jej potkala, mu věřila. Proč?

"Chci vše," prozradila mu náhle. Dariaeho tělo se do ní opřelo a ona z něj cítila hravost a touhu ji přinést stejné potěšení a radost. Políbil ji, zamyšleně si ji měřil, a pak ji škádlivě foukl do ucha.

"Vezmi si krev, samice, máš mé svolení."

"Protože já chci," odvětil tajemně a převalil je, takže ležel na zádech a ona na něm seděla. Vzhlížel k ní a čekal. Tak se Ekathe sklonila k jeho hrudi. Kousla ho, zkoumala jeho reakci. Třásl se pod ní, oči křečovitě zavřené, jeho duše prosycená touhou.

"Kiri, nehraj si, už tak jsem na hraně."

"Hm." Kousla ho znovu, políbila místo, kde byly otisky jejích zubů, a náhle ji stáhl dolů a silně kousl do prsu. Ekathe vykřikla, když se přes ni přelila jeho magie, duch slasti. "Pij," rozkázal, když pustil její maso a přitiskl jí tvář ke svému krku. Tak se zakousla, zuby vzrušením zostřené, okusila ho a hrdelně zasténala.

Ani si neuvědomila, že je opět převalil, ležel mezi jejími stehny a pak byl v ní. Stále pila, pro něco takového by stálo za to umřít, a Dariae hledal své potěšení v jejím těle. Přidržovala se ho, mnula mu svaly na zádech se zpola zhojenými škrábanci, její milenec vrněl tichá slova elfského jazyka, povzbuzení, prohýbal se pod jejími doteky jako spokojený drak, a když se nakonec odtáhla a ležela, uspokojená způsobem, který nikdy nezažila, škádlivě ji ponoukal k dalším hrám.

"Už nemůžu," zamručela, ale pokrčila druhou nohu v koleni a zahákla ji za princova záda, pevně ho sevřela stehny.

"Můžeš," spíše rozkázal. Stáhl ruku z jejího rozkroku a místo toho ji chytil za bok a pánví instinktivně vyrazil vpřed. Oba zasténali. Nehty mu zarývala do hýždí, potřebovala jej blíže, snažila se změnit úhel, aby konečně byl v ní. Dar zavrčel a strnul.

"Jsi zatracené šílenství, samice," zachraptěl a znehybnil ji, když se snažila ho popohnat k akci. "Jsi Ekathe. Jsi Kiri. Jsi moje. Stůj, zatraceně."

Tiše se zasmála. "Jsem. Jsem vše. Protože nemůžu být jedno bez druhého," zopakovala a olizovala stružky krve, které stihly stéct z ranky na krku, než se zatáhla.

"Co jsem já?" zeptal se. Nemusel, věděl dobře, že si uvědomovala, kdo s ní byl v posteli, ani zpívat už nemusel. Byl prostě jen zvědavý, ten marnivý elf, princ Dariae.

"Jsi ochránce," zašeptala. "Ochránce teritorií, pro ostatní, pro všechny. Ale pro mě, milenče, pro mě jsi moje radost, moje svoboda," zašeptala mu do ucha, ani on nemohl tušit, co vše tím myslela. Nejen potěšení těla, ale i ducha radosti, kterého jí vrátil, o kterém si myslela, že je mrtvý. Vykřikla, když do ní konečně pronikl, začal se pohybovat, a když se přes ní přelil jeho duch slasti, neexistovalo nic. Ani ona. Ani její radost.

Nakonec se přeci jen probrala a z kómatu, do kterého ji Dar přivedl. A pak, ten zákeřný bastard, si s ní snad hodiny hrát, dováděl ji na okraj a pak se stáhl, kousal a pokoušel, ale nevzal si. A ty jeho dlouhé, zkušené a nestydaté prsty. Sála je, když jí rty zvlhčoval její vlastní vlhkostí, a svírala je svými vnitřními svaly, když je opět a opět vytahoval z jejího těla a nedával jí, co chtěla. Celou dobu se ten parchant tiše smál.

A byl tak samolibě spokojený, její milenec, když ji nakonec dal, co tak moc potřebovala.

Ráno ji odnesl k Eman, nepustil ji ze svých rukou, a byl to on, koho jako prvního viděla. Přinesl ji opět do své ložnice. Byl roztržitý a neklidný a nakonec ji přitiskl k matraci postele, nad ní, a ona se nebála, jeho se nedokázala bát, když byla v objetí jeho duše, ani když jí zabořil ruku do vlasů a zaklonil jí hlavu, pak začal zostřenými zuby lehce škrábat citlivá místa, která už stačil zmapovat.

"Pros," vydechl nakonec. Přišlo jí to jako podivná žádost, zrovna od něj.

"Proč?" procedila mezi zuby. Nebála se. Bylo tak krásné se nebát. Alespoň na chvíli. Princ se pousmál a políbil její klíční kost.

"V noci není nic špatného na tom prosit, s'kiri‘se," zamumlal jí do rtů a Ekathe tiše zasténala. Jeho duše se zachvívala a ona v ní dokázala vyčíst takovou potřebu. Nechtěl, aby prosila, chtěl, aby s ním zůstala, aby ho potřebovala. Chtěl ji chránit. Mátlo ji to, ale zároveň vytvářelo hřejivý pocit v hrudi. Nakonec nezáleželo na tom, proč se tak cítil, pouze, že to byla pravda.

"Prosím?" zachraptěla a princ se roztřeseně rozesmál. Šílení, jeho smích byl jako další druh afrodiziaka, stejně jako jeho zpěv jí rozechvíval tělo, vedl k hraně, ale nikdy ne přes. Pustil její vlasy, přestal ji tisknout do postele a uvolnil se. Sklonil se, dotýkali se pouze tvářemi, a pak se o ní začal otírat, jako velký, přerostlý kocour. Objala ho a tiskla k sobě a uvažovala, kde se v něm vzala taková nejistota.

Nakonec si lehl na bok a ona k němu. Mlčky se sledovali. Natáhl se a polaskal místo za jejím uchem, kdysi bylo dlouhé, než jí uši uřízli její vlastní lidé. Elf v jejím náručí byl částečnou příčinou, ale kondiciováním mysli a se Sarovou pomocí se naučila svou zuřivost směrovat pouze jedním směrem a dokázala prince Dariaeho milovat, jako předtím, jako celou Královskou rodinu. Vládli, ale také sloužili svému lidu, a jak sloužili. Tiše zavrněla a Dar se na ni tázavě podíval, na tváři poloviční, spokojený úsměv.

"Co je to?"

"Ty," odvětila prostě. Široce se uculil. Pak jeho oči opět našly její uši.

"Otec nechal zavolat léčitelku, která je proslavená léčením zranění uší. Předtím, než odjedeš pečovat o země Noeraeho, se s ní budeš muset sejít. Pojede s tebou."

"Máš starou krev," zamumlal. Věděla, že i na zbytku jejích uší se rýsovaly temně rudé linie a musel odkazovat na to. Její rodina, Awiskejii, ji zavrhla, takže ty rodné linie neměla, a Noerae ji nikdy neuznal, takže nenosila ani jeho. Ale vrozená příslušnost k elfům jí na uších zůstala a její prastarý původ a magie v krvi zajistily, že nosila linie tak mocné, jako některé mladší rody, i bez jména.

"A slabou magii. Garen budu mít plno práce s tím mě připravit na Žezlo." Něžně jej kousla do brady a byla zmatená tím, jak náhle strnul, jeho pohled upřený do stropu. "Dare?"

Princ potřásl hlavou a zamručel, přejel jí rukama po žebrech, pak ji chytil za boky a jemně jí na sebe vysadil. Zachichotala se jako mladá samička, přesouval ji s takovou lehkostí. Zamrkala, když se Dariae náhle vymrštil do sedu a prudce ji k sobě přitiskl.

"Jsi dnes v noci moje," zavrčel náhle agresivně. Ekathe strnula, srdce se jí rozbušilo, ale donutila se uvolnit. Neublížil by jí. Polaskala ho po tváři a uvažovala, co tu náhlou potřebu majetnictví spustilo.

S radostí si uvědomila, že se doopravdy nebojí.

"Prosím," zamumlala a objala ho stehny kolem boků. "Máte svolení si vzít mou krev," zašeptala, o čem si nemyslela, že ještě někdy pronese. Ale potřeba jeho duše byla tak velká a ona netušila, jak ho utěšit... "Musi," zaškemrala melodicky a princ se přes ni převalil, bez zaváhání ji kousl do prsu tak silně, až vykřikla a cítila vůni své krve. Musi, zaševelila mu v mysli, když nakonec zvedl hlavu. Princ ji pohladil po vlasech, jemně ji sevřel zátylek a políbil ji. Ekathe se rozpustile nechala.

Někdy, bylo to hodně pozdě, spíše velmi brzy, Ekathe probudil pohyb a cítila, jak ji princ hladí po boku. Zkoumal jizvy na zádech. Něco v jeho pohybech, napětí jeho těla...

Netušila, jak to věděla, možná zachytila nějakou myšlenku, ale cítila jeho potřebu. Toužil po smutku a toužil po dominanci. Něco ho celý den popohánělo na okraj, a...

"...ty jsi doufal, že moje maso stíny zažene. Ale nezahnalo, že?" zašeptala. Princ se vedle ní napjal.

"Něco sis ode mě vzal. Ale ne dost. Potřebuješ povolné tělo a bezbrannou mysl, zcela v tvé moci," otočila se k němu a mumlala mu rozespale do ramene. "Potřebuješ způsobit bolest, ne fyzickou, ale psychickou. A u mě se bojíš, proto, čím jsem si prošla..."

"Chci ti poděkovat. Jsem tu. Prosila jsem, protože v noci není nic špatného na tom prosit. V noci není nic špatného na tom podřídit si povolnou samici," prohnula se proti němu. Nátlak jeho duše proti její ji dusil, její instinkty ji v polospánku ovládaly tak silně, že ani nezaváhala nad tím mu dát, co potřeboval.

"To nemusíš," odvětil jemně, shrnul jí vlasy z obličeje pomačkaného spánkem. Ale ona mu už otevřela své bariéry v mysli a pak mu doslova naservírovala veškerou špínu, která ji potkala na stezkách. Dariae se ostře nadechl, tělo se mu napjalo, přesto, k jeho cti, ještě chvíli váhal, než se na ni vrhl. Hrábl jí do mysli a způsoboval jí bolest tím, že oživoval vzpomínky.

Plakala a otřásala se vzlyky.

Ale zároveň Ekathe cítila, jak z ní její smutek čerpá. Místo, aby se jen živil, odebíral ho pryč. Svíral ji a hladil. Nelíbilo se mu to, bylo mu zle, nejspíše proto, že její smutek pohltil, a to zelenooká nechtěla. Trvalo to však jen chvíli, a pak takřka fyzicky cítila, jak sílí, jak se jeho hlad uspokojuje. Zároveň s tím se dostavil klid a vyrovnanost.

Přitiskla se k němu, rozechvělá z brutality jeho útoku, rozhozená z toho, jak náhle její smutek chyběl a ona viděla svůj strach a smutek nezaujatýma očima. Vrátí se, později se vrátí, ale mnohem slabší, a už své emoce nikdy plně nedostane zpátky. Ale bylo to v tomto případě vůbec špatně?

Nedal jí možnost říct víc, nepočkal, pouze zavrněl a zase ji sáhl do mysli a našel něco dalšího. Posílil tu bolest, než se začal pást i na tomto. Třásla se mu v rukou a on ji svíral jako nejkřehčí křišťál.

Duše smutku. Tak mocné, tak křehké prokletí, tak nádherné a tak děsivé.

"Takový melancholický smutek," zašeptal princ. "O čem přemýšlíš?"

"Nad hierarchií duchů. Ani to nám nezbylo. Nezbylo nám takřka nic. Až to vše skončí, zbude toho ještě méně."

Políbil ji na spánek a mlčel, jen pomalu čerpal další smutek, který mu nabídla.

Duchové k elfům stále přicházeli a ílška se s nimi rodila. Ale nic nebylo jako předtím. Ekathe si pamatovala, že kdysi jejímu tatínkovi stačilo, aby se živil svým duchem a nemusel přijímat žádnou potravu, ani sladké. Ale za války... ne vždy měli možnost dostat se ke své psychické potravě. Vše se změnilo, a velmi mnoho duchů se stalo temnými, válečnými... což pomáhalo v boji, ale vychýlilo to rovnováhu a auru elfů do temnějších odstínů.

A když duchové hladověli? Projevovali se sami, jako kdysi Ekathin duch bolesti tehdy v killores, jako se to ukazovalo teď, kdy měl princ jen krůček od ztráty sebekontroly. Zelenooká uvažovala, proč krmení tak dlouho odkládal. Byl princ, a elf, který neměl možnost se déle přiživovat na své duchovní potravě, byl slabší, a to si přece Zie nemohl dovolit. Nebo ano?

Někdy se elfové živili na nějakém jiném duchovi, třeba při sexu, kdy se partner dotkl svým duchem jeho, jako to z části dělala Ekathe se svými Seveřany nebo s Jaelem. Tudíž se stačilo trochu otevřít a princ by na tom nebyl ani zpola tak zle.

Proč to neudělal?

Jemně si otřela líčko o jeho hruď a zaháněla své stíny. A snad i ty Darovy.

"Musi," zašeptala, zlé vzpomínky odplouvaly a to slovo jako by ji vracelo zpět, kde paže jejího milence a jeho teplo znamenalo bezpečí. Dariae se napjal. Pak ji políbil a tělo se mu pomalu uvolňovalo.

"Jsi štědrá samice, více než si kdokoliv z nás uvědomuje, i když momentálně tvá duše zuří a snaží se ublížit všem v okolí. Přál bych si tě poznat před válkou, a zároveň mě teď fascinuješ příliš, abych tě pustil," zamumlal Dariae a hladil svou společnici po paži. Ležela vedle něj, tak důvěřivá, a on to nechápal. Ne po všem, čím si prošla.

"Už je to velmi dlouhá doba. Kdy mi někdo dobrovolně daroval smutek. Qi's‘Ekathe‘se." Na chvíli se odmlčel a prsty jí přejel po líčku. "Co to jsi za hloupou samičku, že si necháš ubližovat?" Neodmítl její smutek, neopovážil se tak znevážit ten dar, ale potřeboval pochopit její činy.

"Chci, abys byl šťastný. Můj duch mysli je štěstí," pronesla prostě a její jednoduchý výrok Dariaeho zarazil a zanechal v šoku.

"Štěstí?" zeptal se nevěřícně. Jak u všech šílených a temných mohli někoho s takovou duší poslat na válečné pole?

"Drak‘vlk se také živí bolestí a smutkem, to ale neznamená, že občas nechce podrbat na bříšku. Jsem Matriarcha dost proto, aby mi instinkty nedovolily se i k tak nebezpečným tvorům otočit zády," pronesla prostě, když si jeho ohromení špatně vyložila. Dariae se tiše, nevěřícně zasmál. Objal ji pevněji a něco z jeho neklidu bylo pryč.

"Už jsem najedený," políbil ji na spánek, "a vaše drbání mého bříška se mi velmi, velmi líbí, ctihodná Lady štěstěny. A nemyslím tím pouze vaši mysl," zamručel s nabídkou.

"Dobře," zamumlala. Zkoumavě se mu podívala do očí, něco hledala, a jemně se usmála, když to našla, ať to bylo cokoliv. Pak prostě spokojeně usnula, zrovna, když začínal uvažovat, že si možná ještě jednou zatančí.

Možná to bylo kvůli zásahu Dariaeho, možná důsledek Sladkého hnízda, ale zdál se jí strašně smutný sen. Měl být děsivý, ale místo toho Ekathe cítila strašný smutek. V jejích snech byly temné obrazy, bouře šílenství. Na severu duše zavržených elfů trpěly, neměly přístup k zemi, jelikož je Daay odřízla, a trvalo jim dlouho, než zjistili, jak to obejít.

A když přišli na cestu, byla tak hrozná, že se jih otřásal děsem.

Kradli lidem jejich osobnost, živili se na jejich bolesti, životě. Mnoho seveřanů se k tomu nesnížilo, přes zoufalou potřebu a postupující šílenství. Ale někteří nenáviděli, tak strašlivě se chtěli pomstít.

A ti, kteří se narodili bez stínů, ani neměli jinou možnost. Ani si neuvědomovali, že to bylo špatné, seveřané je naučili, že to bylo jejich právo.

Ekathe o nich snila, o elfech, kteří nikdy nepoznali radost zdravé duše a kteří byli už navždy odsouzeni bloudit v temnotách, jelikož je Daay odvrhla.

Spala, natažená na přikrývkách a vypadala křehce a svůdně. Princ ležel na boku a sledoval ji.

Miloval ženskou společnost a u Dvora se pár temperamentních elfek našlo, rafinovaně vycvičené u nejlepších kurtizán. Ale byla to vypočítaná posedlost, vášeň.

Žádná z jeho milenek na Dvoře neprosila.

Nebo prosila, ale nemyslela to vážně.

Děvčátka v malých vesnicích škemrala, ale bylo to bezhlavé, ohromené škemrání ílšek.

Ale jeho samice prosila, protože jej doopravdy potřebovala. Vycítil nestabilitu v ní, zranitelnost, a přece se mu podvolila. Cítil z ní hlad po objetí a po bezpečí a nemohl jí odmítnout. Byl tím, co potřebovala, a existovalo málo věcí, které elfského samce přitahovaly více. Ekathe prosila, nejen pro něj, ale i proto, že věděla, co chce. Nechala ho vést, a přitom v každé chvíli dokázala vedení převzít, tak povolná a tak vřelá.

Vzrušovalo jej to. Bylo to jako mít na vodítku divokou, smrtonosnou kočku.

Dariae věděl, že bylo riskantní si vzít Kiri do postele, když měl tak blízko říji. Ale věřil, že ji dokáže zpozdit. A když si ji bral do postele, stále si myslel, že se ovládá.

Už večer, po celodenní neposednosti a nervozitě, mu to mělo dojít. Když dlouhými kroky kráčel k Eman, aby Ekathe vlastníma rukama zvedl z objetí magické rostliny a přitiskl k sobě. Nedovolil léčitelům, aby ji prohlédli, a protože měl sám malý dar pro léčení, zkontroloval ji sám. Byl agresivní a jeho samice ho zvládla s klidem a vyrovnaností dlouholetých párů, což možná mohlo za to, že si nic neuvědomil dříve. Sváděl to na fakt, že v ní poznal svou družku.

Až když ji roztrhal mysl a ublížil jí tak, že hodiny plakala, i když si to teď nepamatovala, uvědomil si, jak arogantní a jaký hlupák byl. Nezvládl říji ani trochu, a ta si z něj vzala to nejhorší a pohltila jej.

Pohladil Ekathe po vlasech, ruka se mu trochu třásla a byl smutný, smutný za tu elfku, která mu tak důvěřivě vlezla do postele a on ji zradil. Znovu se natáhl, a pak, nejistě a provinile, se dotkl jejího ucha. Ihned ucukl a zkontroloval, že stále spí. Znovu se dotkl jejího ucha a něžně ho masíroval, svým dotekem léčil, nakolik mohl. Pahýl se mu přimkl k prstům a Dariaeho znovu zasáhla provinilost. Neměl by. Ale jizvy na místě, kde její vlastní rasa zprznila její samotnou identitu, to jej dohánělo k zuřivosti a zároveň mu ten pohled způsoboval žal, který cítil hluboko v sobě a který se prohluboval s každým střípkem, který s touto samicí trávil.

Svědomí nebyla vůbec praktická věc. Divil se, že ještě nějaké má.

Jak jen mu mohl spadnout do klína takový poklad, jako byla pravá družka? Byl poslední, kdo si ji zasloužil. Jak by ji mohl vystavit sadismu Daay?

Lehce přejel po jizvách druhého ucha a rudé linie na něm lehce zapulzovaly. Její rodné linie. Ještě byly živé, její uši. Další důkaz, že trest byl nesprávně vykonán, ale za toto byl vděčný, vděčný všem Duchům, kteří ten den dávali pozor a možná zasáhli. Prsty něžně mnul ztýrané maso a cítil hebkost po obloučku boltce, hrubé povrch tam, kde ucho uřízli. Muselo to bolet, tak strašlivě bolet. Rána nebyla čistý řez. Mučili ji.

"Ekathe..." Dotýkání se něčího ucha – ta nejvyšší důvěra. A oni ji tak znesvětili. Pohlédl k oknu. Bylo pár hodin k úsvitu. Jeho zelenooká měla schůzku s léčitelkou, která začne na jejích uších pracovat. Pak večer proces s Majorem.

Objal svou milenku a políbil ji do vlasů, přál si, aby nenastal další den a ona se nemusela vrátit do špíny světa. Svíral ji a pomalu ho pohlcovala beznaděj, protože stále nepřišel na způsob, jak zachránit Teritoria a zároveň nevystavit nebezpečí svou družku. Zavřel oči a užíval si pocit jejího těla proti svému, její teplo mu pronikalo do svalů a její aura, jakkoliv nestabilní byla, mu přinášela klid a mír. Znal ji tak intimně. Dala mu ze sebe vše.

Samice na vědomé úrovni svého druha nepoznaly, vždy bylo úkolem samců se své družce prokázat jako správný a hodný druh. Ale jejich duše měly sklony se přiklánět k těm, s kterými souzněla nejvíce. Ekathe ani netušila, nakolik ten fakt ovlivňoval její reakce na něj. Nebylo to však ani zdaleka tak silné jako u samců. Kdyby ho Ekathe opustila, mohl by i zešílet. Kdyby ji opustil on, necítila by se dobře, ale dokázala by žít a znovu najít jednoho dne štěstí.

Dariae tiše zavrčel. Riel měl pravdu, představa jeho samice s jiným jej doháněla k nepříčetnosti, a to ani nikdo neexistoval.

Neklidně se zavrtěl, když se však Ekathe pohnula, strnul a broukal jí, ať ještě spí. Objímal ji, užaslý, že má v náručí svou družku a ta mu na podvědomé úrovni věřila natolik, aby klidně spala, přese vše, co se jí stalo, prostě protože to zašeptal.

Spala tak klidně. Netušil, zda ho to těšilo, nebo děsilo. Ani Rodina by se mu nevydala tak důvěřivě napospas.

Byl pro ni naděje, vzpomněl si. A pro Ekathe, pro ni tou nadějí i chtěl být. Povzdechl si a zavřel oči. Navzdory jeho obavám byl vyrovnanější než za celá staletí, i před válkou. Najedl se, a jak jen se najedl! Jak duší mysli, tak duší těla, sexuálně se uspokojil natolik, že to jeho tělu stačilo a říje pomalu odplouvala po jediném dni. Bylo to zvláštní, ale jelikož si princ obvykle takový luxus nedovoloval, dávalo to smysl. A s'Ekathe‘se mu tak ochotně nabídla vše, co potřeboval.

Políbil ji na rameno, nemohl si pomoct, a podle napětí v jejím těle poznal, že se nakonec probudila.

"Příliš brzy," zamumlal jí do vlasů. Slabá stopa parfému, ale pod tím pot, les a kůže. Zbraně. A jiní samci.

Strnul a tiše zavrčel. Byla celou noc s ním, a noc předtím také. Jak na sobě mohla mít pach někoho jiného? Znovu se nadechl, byly to ty korálky, a jen stěží odolal nutkání je strhnout a zahodit.

Převalil se na ni a varovně ji kousl do ramene, když mu ospale opřela ruce o hruď a chtěla jej odstrčit.

Možná, že jeho říje přeci jen ještě neodezněla.

"Hm..." zamumlala ospale. Sklouzl rukou po jejím boku, pak ke klínu a Ekathe nesouhlasně syčela. Ne dlouho, za chvíli sténala, a nakonec i dobrovolně zahákla nohy kolem jeho pasu a přijala jej do sebe.

Doma, objevila se mu v mysli myšlenka, jeho samice na něj upřela ospalý pohled potemnělý touhou a princ si na chvíli představil věčnost právě takto, s ní. Zabořil jí tvář do jamky mezi krkem a ramenem a potěšilo ho, když z ní cítil sebe. Olízl kousanec, který tam měla. Jeho.

Ostrá bolest, když ho kousla do ramene. Škubl sebou a odtáhl se, po chvíli jej pustila, a když uviděl na jejích rtech svou krev, rozesmál se.

Elfky na dvoře by za to zabil.

Vzala si jeho krev.

Tvrdě Ekathe políbil a miloval se s ní, rychle a bez fines, aby poté mohli oba ještě chvíli spát.

Ekathe zazívala a sbírala své oblečení. Princ spal. Nedivila se mu, potom, co včera v noci a vlastně i ráno předvedl... Jestli byl tak vytrvalý tanečník i na vojenském poli, byla ráda, že je na jejich straně.

Zhluboka se nadechla a klekla si. Jednou z věcí, kterou na ní Jiný vyspravil, byla její schopnost opět pozdravit zem. Tak jí to chybělo.

Trhla sebou, když narazila na princovu magii. V noci ji držel těsně u huby, svou magii, ducha trochu méně, ale ovládal ho, a přesto se zapletli více než dost.

Dar se v posteli líně otočil a pohlédl vedle sebe, kde spala. Zamrkal a rozhlédl se.

"Odcházíš?" odvětil jasně, skoro jako by před chvilkou ani nespal.

"Za chvíli mám schůzku s léčitelkou, musím se ještě umýt," odpověděla. Sotva svítalo, ale Ekathe se cítila podivně plná energie. A navzdory tomu, že ještě neprovedla Tanec, její emoce byly utlumené a takřka... zvladatelné. Mohl jí Princ přeci jen pomoct? Vzal si mnoho z jejího smutku. Zkoumavě na něj pohlédla a elf se pod jejím pohledem ladně zvedl. Došel k ní a natáhl se po její tváři. Bez zaváhání, jako by na to měl právo a ani jej nenapadlo, že by se jí neměl dotýkat.

Chtěla, aby se jí dotýkal. Takže nejspíše důvod pro váhání doopravdy neměl. Pohladil ji po líčku a pousmál se, když se začervenala, jelikož pohladil křivku jejího ňadra. Rozpačitě mimoděk složila uši k hlavě a princ se na ni tázavě podíval.

Jen se pousmála. Vyjekla, když ji štípl do bradavky.

"Za co to bylo?" ucouvla od něj.

"Mám rychlou regeneraci," obrátila se zpět ke svým věcem a oblékala se.

Princ za ní došel a pohladil ji po pažích, pomohl ji urovnat šátky a správně je zavázat. "Milenecká kousnutí se léčí pomalu," namítl. Ekathe na něj vrhla letmý pohled.

"Dokud ve hře není magie, většina zranění se mi hojí rychle," odvětila nepřítomně a připásala si jehlice.

"Pojď sem. Odejdeš bez rozloučení?" stáhl ji k sobě a políbil na krk.

"Musím jít..." zamumlala. Jestli se jí nepřestane dotýkat, mohla stejně tak dobře začít své šaty svlékat a vrátit se do postele. Podle pohledu v očích jejího společníka to ten bastard velmi dobře věděl.

"Půjdu s tebou," odvětil Dar, než stačila cokoliv říct. Ekathe se na něj pokradmu podívala.

"Na schůzku s léčitelkou?"

Princ pokrčil rameny a oblékal se.

"Jste Zie. Máte mnoho povinností, Princi," upozornila opatrně. Nechtěla, aby se Dar cítil povinný ji všude doprovázet.

Její milenec se na ni zamračil. "Ši," odvětil po chvíli a jeho pohled potemněl. Náhle se narovnal a zamračil. "Ano, máte pravdu, Lady. Musím něco neodkladně vyřídit," souhlasil. Nějak dokázal velmi rychle obléct svou šílenou uniformu, přitáhl ji k sobě, když to nečekala, políbil ji a byl pryč.

Kráčeli chodbou, on a jeho strážce, jejich kroky se rozléhaly prázdnými prostory. Musel navštívit Majora a darovat mu poslední dárek, než se ho Ekathe ujme při soudu. Musel zařídit poslední přípravy, než bude moct odcestovat s Ekathe pryč. Nečekal, že bude muset opustit Dvůr tak brzy. Plánoval s odjezdem až v létě. Musel dořešit ještě mnoho detailů. A především Růže. Dospívala. První týdny ještě bude moct být zde, ale poté? Její magie bude utržená z řetězu.

Každý, koho se zeptal na radu, mu doporučil ji na to období vypustit do divočiny, kde se naučí ovládat a přejde nejvíce z jejího dospívání, zblázněných hormonů a magie. Všichni se shodli, že bude muset letět na jih za Věčný strom. Dariae ještě neměl dořešenou logistiku takového přesunu. Rozhodně nečekal, že ji poše samotnou.

Nelíbilo se mu to. Takřka se... bál, poslat jeho milovanou pryč.

Riel ho sledoval, princ to vnímal koutkem oka, a jeho strážce měl v pohledu škodolibost i stín lítosti. Dariae se na něj zamračil.

"Takže není vaše družka, správně? Jak dlouho to bylo, než jste ji svedl do své postele? Den? Tři nebo čtyři střípky od okamžiku, kdy jste si uvědomil, že je vaše?"

"Pokud se nepletu, byla to vaše říje. Vy své tělo nikdy nesdílíte, ne když jste tak zranitelný."

"Rieli, dost." Dariaeho hlas měl podtón zákeřnosti, ale strážce si z toho nic nedělal, jen pobaveně potřásl hlavou a stáhl se pár kroků za svého svěřence.

"Budete jí pomáhat spravovat země Noeraeho? Existuje mnoho sexuálně založených rituálů, které budete muset provést. Nebo ji přenecháte," strážce se se štěkavým smíchem vyhnul útoku a zastavil se. Počkal, než byl jeho Zie dostatečně daleko, než ho začal následovat.

"Je Nesuhe v pořádku?" zavrčel Dariae po chvíli.

"Chovala se podezřele klidně. Myslím, že vám chtěla nechat klidný čas na páření s vaší družkou. Doufá v sourozence. Vlastně neteře a synovce," odvětil jeho strážce tak nechutně pobaveně. Princ se rozhodl ho ignorovat. Ten bastard se bavil až příliš, když se jej snažil zarazit.

46, kapitola | Úvod | 48, kapitola