VV: 46, kapitola

46, Když vrána k vráně sedá

Dariae si rozpačitě hrál s jednou ze šerp své uniformy a nebyl jistý, zda se momentálně cítí s výsledky své práce velmi spokojeně, nebo lehce provinile. Požádal Laqevaeho, aby se zúčastnil honu na Zaašaje. Podněty musely přijít z více než jednoho směru, aby začaly být brány vážně. Sledoval nejmladšího ze svých Věrných, jak do očí bývalého plukovníka obviňuje z jedněch z nejhorších činů, které elf mohl spáchat. Ten šokovaně zbledl, protože je nikdo neměl znát, jeho aura prodchnutá panikou a odstínem studu. Poté nevěřícně couvl Laqevae.

Zaašaj nepopřel provinění ihned, jak měl.

Všimlo si toho více elfů.

Laqevae zoufale pohlédl na svou Arisa, ale ta šokovaně sledovala jejich vůdce.

Elfové se vyhýbali nepravdám. Lhát bylo složité. Každý elf vnímal přítomnost jiného, a dostatečně citlivý jedinec dokázal rozpoznat lež, pocit stresu při ní. Dalo se to skrývat, ale bylo to složité, a zaskočený elf to většinou nedokázal.

Proto to Zaašaj nemohl popřít ihned.

Celou dobu si ten ubohý Laqevae myslel, že věci, které mu Dariae přikázal vytáhnout na světlo, byly podstrčené důkazy. Jenže ony byly pravda. To málo tomu elfovi dlužil. Nepošpinit pověst jejich duchovního vůdce pouze se lží.

Jenže ho na to ani nepřipravil. Pravdou bylo, že i když měl toho mladého samce rád, stále k němu cítil zášť proto, že jeho Rodina ukradla vejce Nesuhe a nechali ho zkamenět.

"Měkneš na stará kolena, brachu?" zabroukal si pro sebe. Otočil se a odcházel. Měl by sice korigovat situaci a vytřískat ze skandálu co nejvíce, ale nějak na to neměl náladu. Zaašaj byl tak či onak ve špatné situaci, základy položeny byly. Byl to jeden ze světlých okamžiků jeho současnosti.

Za týden přijede jedna zmučená samice, která na kůži nesla vepsanou Dariaeho vinu. A princ si stále nebyl jistý, jak k celé situaci přistupovat.

Něco jsem našla, ozvalo se Dariaemu v mysli. Tón Nesuhe byl samolibý, nebo spíše samolibější než obvykle, proto se zarazil a zadíval směrem, kterým svou dračici vycítil.

Doufám, že jsi nikoho nezabila, odvětil mírně. "Růže nejspíše někoho potrhala. Čekej problémy," varoval svého strážce.

"A to jsem si myslel, že by mohla tentokrát vydržet alespoň týden," odtušil Riel suše. Jako obvykle před a po Nekonečné noci bral většinu směn a oba už si pomalu, ale jistě lezli na nervy. Princ se snažil Rielovi vysvětlit, že není tak křehký jako obvykle – Daay poslední roky volala do Jeskyně všechny kromě něj, a co vyvodil ze zmatených reakcí své rodiny, Matka všech nebyla vůbec... důsledná. Tuto Nekonečnou noc propustila jeho Otce po pár minutách. Král zmínil, že vypadala dokonce znepokojeně, pokud bohyně něco takového mohla být. Což velmi zneklidnilo zase je dva.

Jediný, kdo trpěl, byl Balrae. Vypadalo to, že si něčím Daay znepřátelil. Nejspíše jejich pomalou, ale zcela jistou cestou k porážce. Ubohý bastard.

Má milovaná, doufám, Dariae se zarazil, když ho Růže vytěsnila ze své mysli. Přidal do kroku.

"...roztomilá, malá mrcha," zachytil konec věty nějaké samice a obočí mu vylétlo až k linii vlasů. Riel vedle něj se překvapeně zasmál.

"Měli bychom si pospíšit, jestli z ní má něco zůstat," odtušil. "Ale šílení a temní, ta samice má koule," zachechtal se.

Roztomilá?! zavrčela Nesuhe v závěsu za slovy Riela. Princ přidal do kroku a bylo to ve chvíli, kdy obcházel vysokou fontánu, když viděl, jak jeho milovaná vyjela samici po hrdle.

"Iš!" štěkl. Věděl však, že bylo pozdě. Společně s Rielem vyběhli a pak se zaraženě zastavili, když se elfka zasmála ochraptělým, drsným smíchem. Vyšlehla rukou těsně předtím, než se mohla dračice zakousnout do jejího krku, Nesuhe tak zaťala zuby a drápy do jejího předloktí. Okamžitě třásla hlavou, trhala, ozvalo se prasknutí kosti, ale samice ani nemrkla.

"Dobře, tak ne roztomilá. Dravá. Nádherná. Divoká," uznala. "Je ještě velmi mladá, že?" zeptala se melodicky, řečí elfů. Gestem je zarazila, když jí chtěli pomoct, natáhla se a bez cavyků rozevřela Růži čelisti. Vytáhla ruku s krvavou změtí masa místo předloktí, ale pouze si povzdechla, korálky v jejích vlasech jemně zachrastily, když potřásla hlavou. Dračice znovu nezaútočila, dokonce omluvně olízla ránu. Princ se nenápadně přesunul blíže k Nesuhe, aby ji zarazil od dalšího útoku, zatímco jeho strážce zase kontroloval stav elfky.

"Neumřu," odvětila místo jeho strážce samice pobaveně. Zvedla potrhanou ruku a princ si všiml něčeho, co měl zaregistrovat hned. Po mase jí stékaly kapičky tekutiny, jed jeho Růže. Elfka ho nějak vypudila z těla.

"Omlouvám se,"

"Za co?" přerušila ho. Natáhla nohy a Dariaeho pohled okamžitě klesl k nim, dlouhé elegantní linie, tolik odhalené kůže. Měla na sobě jen jediný šátek, poloprůsvitný s nazelenalým nádechem, který příliš nezakrýval. V zimě. Bleskl očima k jejímu obličeji, ale byla od něj odvrácená a stále sledovala jeho Růži.

"Za útok," odpověděl. Žádné křeče, dokonce ani třas, jak kvůli zimě, tak pro jedy jeho Nesuhe. Kdo byla ta samice?

"Neovládá se," odtušila.

"Je velmi mladá," odvětil Dariae nepřítomně. Jejich společnice se totiž právě v tu chvíli posadila do pozice, která rozevírala šátky na zádech a podél boků. Úmyslně, řekl by. Tak pozvání přijal a zkoumal její zjizvenou kůži. Byla válečnice. Nádherné, lákavé křivky. Černé vlasy s copánky korálků, a pocit z ní... byla julir'aegi, ale zároveň jako by nebyla. Dariae se zmateně zamračil. Něco nebylo úplně v pořádku.

"A divoká," zopakovala elfka. Natáhla ruku a zasmála se, když ucukla jen o zlomek okamžiku předtím, než jí dračice mohla ukousnout prsty. Nebo i ruku. Seděla ve sněhu a ten kolem ní netáhl, a přesto nevypadala, že by jí zima vadila. Dračice se princi s prskáním a hryzáním vyvlékla, poté se stočila kolem elfky, znovu olízla krev z jejího předloktí. Dariae cítil jed ve vzduchu, ale opět, černovlasá samice nereagovala, pouze ji s lehce zvědavým pohledem pozorovala.

"Neměla byste jí dovolovat se tak chovat, Lady," pronesl měkce Dariae, protože to byla přípustná verze slov, které chtěl říct. Ať si nenechá ubližovat. Bylo to znepokojující a šlo to proti jeho instinktům, sledovat dvě samice před ním. Konečně pochopil Rielovu bolest, když musel sledovat jeho a Růži. Pro elfy bylo nepřirozené zacházet tak se svými těly, nechat se zraňovat. Jeho rasa nenáviděla bolest a ostatní jeho chování viděli jako touhu po zraňování, jako by bez toho nemohl nadále existovat. Byl závislý na jedech, a teď nemohl žít bez bolesti, kterou mu jeho mazlíček způsoboval, to se o něm šeptalo. Dariae si nebyl jistý, zda to nakonec nebyla pravda.

"Lady, jak se cítíte?" zeptal se a došel k nim, klekl si vedle Nesuhe. Elfka se k němu otočila, na tváři lehce nepřítomný úsměv. Zdravou rukou laskala měkké šupiny pod čelistí dračice, takřka mimoděk. Riel se prudce nadechl a princ si uvědomil, že elfka má na čele zpola vymizelý Cejch zrádce. Co jeho strážce překvapilo více, Nesuhina absence běsnění nebo Cejch, to byla otázka.

"Je mládě. ĺlška si často neuvědomují, jak silná jsou, a jak destruktivní potenciál jejich dar má," zabroukala, v jejím postoji byla znát náklonnost k jejich nejmenším. A byla to ona, kdo omlouvala dračici, ne on, jakkoliv podivné to bylo. Dariae si takřka nevěřícně odfrkl. Nesuhe velmi dobře věděla, jak destruktivní mohla být, jaké hranice měla. Ujistil se o tom, když ji trénoval.

"Na to jsem se neptal," vytkl měkce. Bez přemýšlení chytil její zraněnou ruku do svých a prsty něžně přejížděl po ráně, která se jen pomalu hojila, i když už nekrvácela. Opět z ní měl pocit absence, něčeho ne zcela správného, ale zároveň také nespoutaný pocit radosti, až nepřirozený. Sedl si do sněhu vedle ní a přitiskl ji k sobě, aby se podělil o své teplo, jelikož jeho instinkty zuřily, že ji zranili pod jeho dohledem a, nepřímo, jeho chybou.

Běž od ní, zavrčel v mysli na Nesuhe. Růže na něj arogantně pohlédla a pak majetnicky omotala ocas elfce kolem pasu. Zaryla jí drápy do stehen a tulila se k ní jako háravá kočka, v očích výzvu.

"Dost!" štěkl na tu pitomou dračici a skokem byl na ní, surově ji popadl a pak jí praštil o zem. Růže na něj syčela a bušila do něj ocasem, drásala zadními běhy, oba se převalovali ve sněhu, dračice sebou cukala a vrčela, ale Dariae ji nepřestal dusit, dokud se nezklidnila a nakonec tiše nezabručela porážku.

Zhluboka se nadechl, opřel se o zem a potřásl hlavou. Nesuhe mu olízla bradu, ale Dariae ji odstrčil a narovnal se, pohlédl na samici. Ta stále seděla na zemi, objímala si nohy a s bradou opřenou o kolena je sledovala, tvář bez emocí. Nenašel však šok ani znechucení, což jej uklidnilo. V očích měla pouze mírný zájem. Nejspíše bezmyšlenkovitě mnula kůži na místě, kde se jí dotkl. Nebo ji možná ruka začínala bolet. Nebyla pod vlivem silného jedu?

"Omlouvám se. Zavolám léčitele, ať se na vaše rány podívá."

"Vy jste strážce dračice, že?" ignorovala ho. Princ zamrkal. "Nesuhe mi to vysvětlila. Že ji strážíte, když Prince odvolají jeho povinnosti a ona s ním jít nemůže, protože se velmi rychle začne nudit..."

Riel si odkašlal a elfka na něj krátce s úsměvem pohlédla. Dariae se na něj zamračil.

"...a Princi se nelíbí, když si hraje s ostatními." Elfka se lehce usmála. "Myslím, že chápu, proč Princ nechce, aby si hrála s ostatními z julir'aegi. Nejspíše by to nepřežili," zasmála se pro sebe. Znovu pohlédla na dračici a v jejích očích byl opět ten zájem a nadšení. Až v tu chvíli poznal, co jí hrálo v očích, pochopil její nekrocenou radost a nadšení.

"Fascinuje vás," odvětil tiše.

"Jak by nemohla?" pohlédla mu do očí a Princ v ní četl absolutní upřímnost. Sevřelo se mu hrdlo. Nikdo jeho milovanou takto neviděl. Ne poté, co ji poznal. Dračice potěšeně zavrněla a láskyplně elfku kousla do kotníku.

Nesuhe! okřikl ji.

"To je v pořádku," elfka shlédla na jeho Růži a v její tváři byla něha a náklonnost.

"Opravdu jste v pořádku?" zeptal se jeho strážce s pochybami. Elfka pouze potřásla hlavou, rty zvlněné v úsměvu. Prsty přejížděla dračici mezi očima, po kostěných výstupcích, které teprve měly ztvrdnout v rohy. Rozhostilo se ticho, které narušovalo jen Růžino vrnění a vzdálené zvuky Dvora.

Dariae je dlouho sledoval, ty dvě samice, než si opět sedl k elfce a objal ji, přitiskl k sobě. Tak seděl, s bradou na jejím rameni, zatímco prsty zkoumala každou jednu šupinu jeho dračice. Vyhříval se v auře elfky, která byla prostoupena naprostým štěstím a radostí, byla ve svém vytržení jako ílško a princ si to nedokázal upřít.

Všiml si, jak mezi nimi Riel těká pohledem, na tváři komicky zmatený výraz. Princ měl pocit, že zmatení jeho strážce chápe. V tom okamžiku, ve sněhu a na zemi, bylo tolik abnormálností, jak pro něj, tak pro jeho dračici i tu neznámou samici.

Nedotýkal se elfek, pokud nemusel.

Nesuhe nenáviděla ostatní elfy s vášnivostí, která nutila k úžasu.

A nikdo se nedíval na Nesuhe tak, jako černovláska v jeho objetí. Nikdo se tak rozhodně nedíval na něj, což ho na okamžik donutilo žárlit na jeho vlastní dračici. Lehce jí přejel dlaní po kůži břicha, slepě prsty sledoval jizvy, kterých neměla málo, a pousmál se, když se lehce zachvěla a opřela se do něj, ruce vklínila pod jeho šátky, možná pro teplo, možná pro prostý dotek. Pootočila se a zabořila mu tvář do křivky krku, zhluboka nasála jeho vůni.

Měl ji odstrčit, jeho tělo by obvykle strnulo a jeho srdce se panicky rozbušilo, jakkoliv to bylo pro obyčejné elfy běžné gesto. Nic z toho se však nestalo, místo strachu našel delikátní potěšení a zvědavost. Jeho tělo se uvolnilo a sklonil se, aby bradou se strništěm svou společnici poškrábal na spánku, povzbuzoval ji, ať si vezme. Nebyl si přesně jistý co, a zcela jistě mu na tom nezáleželo.

Zamručela a prohnula se proti němu, něco šeptala, ale příliš tiše, aby její slova zaslechl.

Necháme si ji? zasyčela Nesuhe a sledovala je. Princ sebou trhl a prudce vzhlédl.

"Pane?" reagoval okamžitě Riel, ale Dariae pouze potřásl hlavou a lehce se odtáhl. Elfka na něj pohlédla, v očích otázku a také lehké podráždění. Když nic neřekl, protože popravdě netušil, co má říct, ale znepokojovalo ho, jak uvolněně se v přítomnosti neznámé cítí, odsunula se od něj, po kolenou se přisunula zpět k dračici a znovu se jí dotkla.

"Přejde to někdy? Ten úžas nad tím, co znovu máme?" zašeptala.

"Některé to přešlo velmi rychle," odvětil Dariae jízlivě.

"Protože je nezvladatelná a oni neví, jak se s tím vypořádat, že?" zasmála se.

Hloupá zvířata, vycenila Růže zuby. Měla bych je všechny sníst.

"Jsi překrásná a oni si nezaslouží být snězeni takovou nádherou," utišila ji černovláska, stříbrná obroučka kolem levé duhovky jejího oka takřka zářila. "Sen, jako divoká magie, naděje. Všichni ji musí zbožňovat. Šílenství zrozené z žalu, to znamená její jméno, že? I to je nádherné," odmlčela se. Posunula se blíže k Růži a dračice pyšně roztáhla křídla, která černovlasá elfka okamžitě zkoumala.

"Je upřímná," odvětil nevěřícně Riel.

"Neměla bych?" reagovala samice nepřítomně, s rukou na místě, kde mohla cítit bušení srdce dračice. "Nesuhe," zopakovala procítěně. Princ dlouze vydechl. Melodie, kterými elfka pronesla jméno jeho dračice, nesly sílu, protože v nich byly emoce, které do jejího jména vkládal i on. Bylo to plné žalu, beznaděje a bolesti a, ano, i šílenství. Neznal nikoho, kdo uměl vyslovit jméno jeho Růže tak správně.

"Jak delikátně promlouváte, Lady," odvětil tiše.

"Nesuhe," zopakovala, a její bolest byla jako železo do masa. Jeho duch mysli se probral a natahoval po elfce, chtěl se živit na jejím smutku, ale princ ho nemilosrdně přitáhl zpět. Nejen, že to bylo nezdvořilé, protože neměl právo. Svolení. Také ji nechtěl zahanbit nebo zneuctít. Příčilo se mu to.

"Neznám mnoho elfů, kteří pronášejí její jméno pravdivěji." Mírně se jí uklonil, když se na něj podívala. Elfka se potěšeně usmála a vrátila se k pozorování dračice a ta jí to oplácela. Po chvíli Nesuhe vycenila zuby, ocasem šlehla ze strany na stranu a elfka se znovu zasmála. "Je to velmi dobré jméno," usoudila a její hlas nesl nespoutané veselí a ozvěny křiku a bolesti.

Dariae ji sledoval, zkoumal tu otevřenou samici, která mu dávala ze sebe vše a vůbec se neskrývala. Doufal, že bude moct ještě chvíli předstírat, že je někdo jiný než princ a ona si nenasadí masku, bude přesně taková. Líbila se mu, což ho překvapilo. Obvykle se měl před samicemi na pozoru. Ale co více, po velmi dlouhé době toužil. Bylo to už pár let a on byl samec ve vrcholné formě, sex pro něj byl přirozeností. Přesto, po té Nekonečné noci, kterou málem nepřežil, sex vyhledával jen, když potřeby jeho těla převážily jeho odpor. Jeho strach.

Teď rozhodně toužil. Ochutnat tu zjizvenou válečnici. Zjistit, jak dobře bude tancovat mezi přikrývkami, jaký by to byl pocit, mít ji pod sebou.

"Překvapila jste mě, Lady. Ne mnoho rozumí. Mnozí by neodpustili útok Nesuhe a křičeli by po odplatě."

"Útok?" odfrkla si elfka. "Jen si hrála. Musí se tu ukrutně nudit, zavřená na Dvoře. Princ by s ní měl odcestovat na jih od Věčného stromu. Její slova, ne má," odvětila lehce omluvně, v očích pobavení.

"Jmenuji se... Dar. Tohle je můj společník Riel," představil je po chvilce ticha.

"Těší mě, Lordové. Jsem..." elfce v zelených očích proběhl stín. Zelená a stříbrná, jeho paměť mu našeptávala, že už ji někde viděl, ale netušil kde. "Jsem Kiri. Ostatní jména příliš zatěžují."

"Kiri?" rty se mu zvlnily v úsměvu. V elfském jazyce maličká. "Myslím, že už dlouho nejste mládě," odvětil se stopou flirtu v hlase. Samice na něj pobaveně pohlédla a pak odvrátila pohled. Růže jí blahosklonně nabídla svůj pařát a černovláska teď zkoumala jej.

Voní dobře, utrousila Nesuhe.

"Nesuhe mi popravdě navrhla, zda bychom si šly zalovit. Byla by pro mě čest doprovázet ji, než se budu muset prezentovat," prohodila elfka lehce a Dariae si s šokem uvědomil, že sleduje jejich mentální konverzaci. Ostře na Růži pohlédl, protože musela Kiri dovolit, aby naslouchala, jinak to nebylo možné.

"Růže si uvědomuje, že se nemůže vzdálit ze Dvora. Příliš mnoho nepřátel."

"A válka stále neskončila," odvětila a náhlá prázdnota jejího hlasu prince znepokojovala. Opět ta špatnost v její přítomnosti, nutila ho zkoumat ji a vyvolávala v něm obavy.

"Jste z první?" ozval se Riel. Elfka na něj tázavě pohlédla. "Máme mnoho elfů s Cejchem zrádce, protože vše na první šlo do Brázdy. Nejste první a nebudete ani poslední. Nemusíte se bát opovržení. Váš Cejch je takřka smazán, všichni podle toho poznají, že jste byla obviněna neprávem."

"A když uvidí toto?" zeptala se elfka s náhlým jedem v hlase a shrnula si vlasy za uši.

Nebo místo, kde uši měly být.

Byla to Nesuhe, která se pohnula jako první, zavrčela hluboko v hrdle a olízla nerovnoměrně uřezané pahýly uší, s neomaleností vyrůstajícího draka elfku povalila a pak se s ní mazlila. Kiri ji lehce shodila dolů, což byl čin mnohem těžší, než by se z elegance jejích pohybů mohlo zdát. Sedla si, potřásla hlavou.

"Králova milost zaručí, že ulehnete v Eman," odvětil tiše Dariae a byl si zatraceně jistý, že jí tu milost obstará, i kdyby se měl u Otce zadlužit laskavostí.

"Ale nikdy to nebude jako dříve, že?" zeptala se melancholicky. Zatahala za jeden copánek plný barevných korálků. Zraněnou rukou, a ani sebou netrhla. Dariae uvažoval, zda ji absence pravého ucha zapříčinila necitlivost těla. Vysvětlovalo by to, jak dokázala přežít Nesuhe v příčetnosti. Chtěl ji znovu obejmout, nabídnout útěchu v blízkosti, a skoro už to udělal, ale mávla rukou a postavila se. "Myslím, že se budu muset vzdálit. Mám zde povinnosti, které bych neměla odkládat."

"Růži se líbíte," ozval se dříve, než si uvědomil, že chce promluvit. Ale nelíbilo se mu, že chce odejít. "Prokázala byste mi službu, kdybyste s ní strávila dnešní odpoledne. Nechci ji nechávat samotnou a budu muset odejít." Ano, odpoledne měl schůzku a byla to jedna, které se takřka děsil.

"Odpoledne už program mám," usmála se elfka se stínem zlomyslnosti. Princ se napjal, protože navzdory zlomyslnosti tam byl i jistý druh očekávání, a takové emoce mívala elfka například pro samce, který jí slíbil tanec mezi přikrývkami. Milenecká hádka a sex na usmíření?

Ta myšlenka se mu nelíbila.

"Nebudeme vás zdržovat," odvětil Riel a princ se k němu prudce otočil, zarazil se jen chvíli předtím, než na něj vycenil zuby. Jeho dračice na něj měla špatný vliv. Obrátil se zpět, ale elfka už byla daleko a mizela za rozsáhlým sousoším. Dariae zvažoval, že na ni zavolá, ale poté to zavrhl. Najde si ji. Dlouho pak zíral směrem, kterým černovláska zmizela, dokud si jeho strážce neodkašlal.

"Princi? Co se děje?"

"Odněkud ji znám," odvětil zamyšleně. Nesuhe k němu došla, začal ji nepřítomně hladit. Zasyčel, když se z neopatrnosti řízl o jeden z jejích ostnů. Podél hřbetu jí začaly tvrdnout, známka, že zanedlouho zcela opustí stádium mláděte a začne růst mnohem větší rychlostí. A objeví se její vrozené dary. Nebyla to věc, na kterou by se těšil, a zcela vážně zvažoval, kam se s ní na to období zašít.

"Neutekla před Nesuhe s jekotem a křikem," odvětil jeho strážce se stopou respektu. "To ovládání bolesti bylo dokonalé. Solidní samice. Vypadala na dobrou válečnici. Zatracená hanba, co jí na první udělali. Elfové, kteří přijdou o uši, už nikdy nejsou stejní. Je jedna z nejpříčetnějších, které jsem potkal."

Dariae na něj pohlédl a donutil se uvolnit napjaté svaly, zneklidněný výrokem jeho strážce. "Eman nepomůže?"

"Není to fyzický stav, ale magický a především psychický. Neumím si představit, co se v ní musí dít. Její duše, duchové, magie mimo kontrolu. Ti silní to přežijí, a za pár staletí možná najdou svou rovnováhu. Většina se však do pár let zlomí."

"Je takových mnoho?"

"Příliš. Jak ve válce s lidmi, tak na první."

"Zbylo nás tak málo. Něco takového si nemůžeme dovolit." Jeho pohled se znovu zatoulal směrem, kterým Kiri zmizela. "Obzvláště ne u samic."

Dariae měl z následujícího jednání špatný pocit. Především proto, že ho užírala vina. Jeho Růže na něj dotírala a byla agresivnější než obvykle. Taky chtěl najít elfku, kterou potkal ráno. Kiri. Cítil vzrušení, které mu bylo už roky cizí, a radoval se z pocitu, že se opět cítil jako samec schopný obyčejně toužit. Chtěl se s ní milovat a vychutnat si každý okamžik.

Byl tak zaneprázdněný svými myšlenkami, že se málem prozradil před místností plnou nepřátel, nepřátel a některých, kteří nebyli jeho nepřátelé, ale stěží více než spojenci. Pak ji uviděl. Na jednání, na kterém měl poručíkovi Ekathe objasnit, proč ji nechali odsoudit za něco, o čem věděli, že nebyla pravda, a pak ji navrch zneužít pro něco dalšího.

Lady Ekathe.

Nevinný, křivě usvědčený beránek.

Měl pocit, jako by ho něco praštilo do břicha, když sledoval její zmučené tělo, viděl prázdnotu v jejích očích a pocit z její duše byl vyloženě špatný, ještě horší než ráno. Když padla do poklony před jeho Otcem, nedokázal už to vydržet a pod zkoumavými pohledy podřízených jeho Krále, Písku i jeho vlastních Věrných málem utekl.

Bolest, cítil takovou bolest na hrudi a nenáviděl se tak, že takřka nedokázal popadnout dech.

Jeho duchové běsnili, jeho duše trpěla, takřka hůře, než když zemřela jeho Arisa. Zasténal a chytil se za spánky, jen Rielovy paže ho uchránily od pádu.

Vina, taková vše zničující vina. Třásl se, když z kapsy vytáhl znecitlivující jed a spolykal ho. Lahvička mu vypadla z chladných, neohrabaných prstů a roztříštila se o zem. "Zradil jsem ji," jeho rty tvořily slova, která mu spalovala duši, ale nic nezaznělo, protože se dusil a nedokázal nadechnout.

Pak náhle vše s jasností a jednoduchostí zapadlo do sebe. Přidušeně vykřikl a donutil se dýchat, donutil se přes vlnu sebenenávisti myslet. Byl elf, který prožil tisíce let. Alespoň tolik sebeovládání měl.

Klečel ve stínu jeskyně a pozoroval krvavé kameny ve stěnách, které zářily mocnou, prastarou magií. Ty nejblíže něj poblikávaly jasněji, živeny jeho zmatením a bouřícími energiemi v něm. Unaveně se opřel o stěnu a chladil si rozpálenou tvář o zmrzlou skálu, uklidňující kamenná magie mu dodávala tak potřebnou oporu. V mysli měl hrdou samici, válečnici, která něžně hladila jeho milovanou. Pak prázdnou schránku, zlomenou elfku, kterou pomohl zničit.

Její uši. Byly to brutální rány, nebyla to čistá práce, ale dílo řezníka, který chtěl, aby jeho oběť trpěla. Cítil v sobě vzdouvající se zuřivost, když viděl, že ty zatracené rány nebyly řádně zahojené. Potřeboval přejít místnost a stáhnout si tu samici do náručí a potřeboval...

Zavřel oči a zhluboka dýchal, ovládal své emoce a snažil se najít klid. Unikl mu jízlivý smích, když jeho vědomí zpracovávalo fakt, že poslal svou družku na smrt. Roztřeseně se nadechl a promnul tvář, cítil ledový pot stékající mu po spáncích a zádech. Pak praštil rukou do skály, pro pocit bolesti, který dokázal na chvíli pročistit mlhu emocionální bouře.

Pro elfa, obzvláště tak starého jako byl on, byla rovnováha důležitá. Už ovládal příliš velkou moc, příliš magie, aby nad ní mohl ztratit kontrolu. Dokázal by srovnat se zemí více než Dvůr. Ale bylo to těžké, obtížnější, než mělo být. Pečeť šílenství, vleptaná mu do duše, se probouzela a poprvé od chvíle, kdy se Nesuhe vyklubala, ho zase začínala ovlivňovat.

"Princi!" Rameno mu sevřela ruka, třásla jím. Dariae otevřel oči a viděl, jak ho Riel naléhavě sledoval. Říkal něco? Netušil.

"Bolí to. Zase začínají křičet," zašeptal prvorozený, ochránce teritorií, a jeho strážci chvíli trvalo, než si propojil jeho stav s tím před jeho milovanou Růží. Oči se mu šokovaně rozšířily.

"Co je to? Co způsobilo návrat šílenství?" sykl Riel a rozhlížel se, princ cítil, jak smysly hledá útočné kouzlo.

"Já," odvětil Dariae tiše a sevřel Rielovu paži. "Jsem bezcitný bastard, nejsem... ne..." sípal a objímal si hruď. Strážce na něj pohlédl.

"Je to Nekonečná noc? Ne?" Riel se zamračil a ohlédl k síni, kterou tak spěšně opustili, a jeho výraz potemněl. "Je to ta samice? Je to vina?" zeptal se naléhavě.

"Je to ona." Dariae zavřel oči.

"Nechte vinu jít, pane. Víte, že jste neměl na vybranou. Promluvte si s ní a vysvětlete to. Je to rozumná samice. Ráno jste ji viděl. Je to bojovnice. Pochopila Nesuhe. Je,"

"Je to moje družka." Ráno to ještě nevěděl, nechápal, co mu jeho instinkty a pocity říkaly. Až drásající bolest a nenávist k němu samému mu to vyjasnily.

Riel prudce zasyčel, tak rychle vtáhl vzduch skrze zuby, a Dariae z něj cítil šok a obavu. Bolest. "Nemůžete si být jistý. Tak dlouho ji neznáte."

"Druh pozná svou druhou půlku duše, příteli. Někdy nechápe, ale ví. Už nikdy nemůže nevědět."

"Ani jste neochutnal její magii, nedotkl se její duše."

"Vídám ji ve snech už roky. Teď už si pamatuji. Nepotřebuji číst její duši, abych věděl, že je moje," sykl vztekle a pak se znovu opřel o stěnu, hlavou se zaduněním praštil do chladného kamene. "Poslal jsem ji na smrt," zachraptěl a cítil paniku a bolest a černou nenávist, které nemohl a ani nechtěl utéct.

Ucítil úder, Riel ho praštil, ale Dariae ani nemrkl. Propadal se hlouběji do temnoty, důsledky toho, co udělal vlastní družce, ho ničily.

"Yšeš‘da, Zie, ovládejte se!" sykl na něj jeho strážce. "Myslete na ni. Na vaši družku. Co si bez vás počne? Stále má stigma zrádkyně, stále nemá své vlastní uši, je sama, protože ji odřízla Rodina, nikdo ji nechrání. To chcete? Aby ji našel jeden z jejích starých nepřátel a my už o ní neslyšeli? Aby se jí zmocnil Císař? Protože kdo se bude starat o usvědčenou zrádkyni –"

Dariae měl Riela pod krkem a tiskl ho do stěny, vzteky stěží myslel.

"Co jsi to řekl, starý příteli?" zasyčel.

"To, co si všichni myslí. I Písek má své hranice. Nedokážou ji ochránit tak jako vy."

"Vy jste ji neznal!" Riel se dostal z princova sevření se směšnou lehkostí, postavil se před něj a zatřásl jím tak silně, že Dariae cvakl zuby a jen štěstím si neukousl jazyk. "Neznal! Ale teď jste ji našel. Máte věčnost, abyste odčinil, co jste udělal. Začnete tím, že se představíte, že ji budete chránit a postaráte se, aby byla v bezpečí. Aby už nikdy nemusela trpět. Hýčkejte ji a přineste štěstí. Je vaše družka a nikdo družku nedokáže udržet v bezpečí tak, jako pravý druh."

"Samci tak dlouho hledají. Já svou málem zabil," zasmál se hořce. Praví druhové byli tak vzácní. Většinou se elfové snažili najít druhou půlku své duše. Spojení, které dokonale rezonovalo. Strávili tím celý život a někdy neuspěli ani po tisíci letech. Nebylo neobvyklé, aby jedna půlka duše stále ještě čekala u Věčného stromu, zatímco druhá žila a bloudila mezi živými, možná si i vzala druha, který nebyl jeho pravým druhem, ale nabízel blízkost a lásku. Útěchu od samoty.

"Družka," zopakoval, slova jeho strážce mu probíhala myslí. Prudce se narovnal a zavrčel. Bezpečí, to slovo vytrhlo prince z horečnatých myšlenek. Potřásl hlavou, projel si třesoucíma se rukama vlasy, jeho obličej tak bledý. Pohlédl na Riela a v očích měl první známky racionálního myšlení. Také bolesti.

"Nemůžu ji uznat za svou," zašeptal Dariae vyprahlý hrdlem. Riel zamrkal. "Nemůžu," zopakoval. "Nemůžu ji po to všem vystavit Nekonečným nocím, každý rok teror vědomí, že si Matka všech může vybrat právě ji." Znovu si prohrábl vlasy. Zhluboka se nadechl. Začal uvažovat, začal přemýšlet jako dospělý samec, kterým byl, a ne sotva odrostlé ílško.

"Máš pravdu," odvětil nakonec. "Musím ji chránit. Dám jí cokoli, o co si řekne. Dám jí vše. Postarám se, aby ji stín mé přítomnosti nezpůsobil žádnou bolest."

"Nemůžete ignorovat svou družku. Zničí vás to," zašeptal jeho strážce váhavě i varovně zároveň.

"Raději já než ona. Prožila si kvůli Teritoriím dost. Více od ní žádat nemůžu."

"Dost, Rieli. Dokázal bys to ty udělat své druhé půlce duše?"

"Dokážete sledovat, jak se vaše druhá polovina sváže s někým jiným? A k tomu dojde, dříve či později."

"Pokud to bude cena za její bezpečí a štěstí, budiž," procedil a zhluboka se nadechl. Promnul si hruď, jako by to mohlo pomoct pálení, které na jeho duši zanechávala pečeť šílenství.

"Neměla by to vědět? Je to samice. Matriarcha. Není na samcích, aby rozhodovali sami."

"Nikdy nedovolím, aby skončila jako mé sestry. Raději se dříve zabiju. Raději dříve zabiju ji."

Riel dlouho mlčel. "Chcete ji chránit. Jak daleko ale dokážete zajít, Princi? Když budou v sázce celá Teritoria?" zeptal se temně. Navzdory neochotě jeho mysl zpracovávala novou informaci a viděla ji náhle z širší perspektivy. Protože pro Lady Ekathe už dávno měli roli, kterou měla sehrát.

"Je to moje družka," zachraptěl hlasem, který takřka prosil o pochopení. Z vědomí, že má Kiri bojovat proti Propasti temnoty, mu bylo fyzicky zle. "Je to moje družka, šílení a temní," zašeptal. Zvedl se, jeho tělo roztřesené, a bojoval s panikou. Jeho mysl hledala nějaké východisko, všechny informace viděla z jiného úhlu, priority zpřeházené. Nemohl ji nechat to udělat. Jak by se mohl podívat sám sobě do očí, kdyby poslal svou půlku duše do temnoty? Jen ta představa v něm probouzela bezmocnou zuřivost a děs, který paralyzoval.

Ale byl Zie, Ochránce teritorií.

Družka, souhlasila Nesuhe, která k nim spokojeně doletěla. Mám tak chytrého snůškového bratra. Poznal ji. Půjdeme s družkou lovit?

Ekathe se pro svou odpolední schůzku oblékla obzvláště pečlivě. Její dva šátky, bílý a zelený, jen stěží zakrývaly jizvy na zádech, její potrhaná levá ruka byla zcela na obdiv. Byla to shodou okolností ta, kterou potrhala dračice, ta nádherná, kouzelná bytost, o které stále nevěřila, že opravdu znovu kráčela po Teritoriích. Díky křišťálovému meči bylo zranění už dávno zhojené, ani nemusela navštívit léčitele, a na rozdíl od ran z minulosti po sobě nezanechalo žádné stopy. Ne jako na jejím břichu, které připomínalo spíše mapu, tolik bílých čar tam bylo, tolik silnějších jizev se na její hrudi nacházelo.

Ruce samce na její kůži, jeho prsy sledovaly stopy staré bolesti, pocit vzrušeného očekávání a ne děsu, který jí byl přítelem. Nečekala, že někoho dokáže nechat se jí dotýkat, a byla potěšená touhou, kterou v ní Dar probudil. Byl samcem, který jí pomůže zapomenout, byla si tím jistá. Mohl být tím, který jí dá nové vzpomínky a naučí její tělo znovu milovat. A i kdyby nebyl, alespoň bude první. Znovu najde klid ve svém vlastním mase.

Tiché ťukání kostěných korálků s každým krokem, pocit vánku za krkem, jelikož vlasy měla vyčesané vysoko. Účesy ve světě julir'aegi také vyjadřovaly poselství. Dnes se však spokojila s vojenským copem, který dříve často nosívala. Její vlasy nebyly tak dlouhé, ale hrubý cop i tak dosáhl až k jejím ramenům.

Nic nezakrývalo absenci jejích uší. Její Cejch.

Elfové na chodbách se na ni se zděšením dívali, ani se svou reakci neobtěžovali skrývat. Nechala je.

Měla schůzku s Králem.

Neměla u sebe žádné zbraně, ne že by nějaké doopravdy potřebovala. Její tělo bylo zbraň. Měla křišťálový meč. Prohlídky tak šly rychle. Pustili ji dovnitř.

Tatínek ji vždy učil respekt ke Královské rodině. Přestože byla zahořklá a oni udělali, co učinili, když Krále uviděla, rozpoznala auru Otce teritorií. Její instinkty jednaly za ni. Elegantně se složila do poklony julir'aegi svému vládci. Zůstala tak i když slyšela, jak se někdo zvedl a odcházel. Zůstala tak po dlouhou dobu, dokud ji hlas Krále nevyzval, ať se narovná.

Než přišla, tančila Tanec kamenných větví. Věděla, že jediný pravděpodobný výsledek bude její poprava, a nechtěla se poslední okamžiky svého života bát, nebo hůře. Měla obavy, co by si mysleli, kdyby vstříc smrti spěchala až příliš nadšeně.

Tak tam teď stála, pohled upřený do dálky, a čekala, zatímco se ticho prodlužovalo.

"Ekathe rodu Awiskejii, prvorozená své Rodiny," pronesl formálně elf po boku Krále. Zelenooká na něj upřela pohled.

"Mistr stínu," odvětila a sklonila hlavu ve výrazu úcty.

"Byla jste předvolaná ve věci ohrožení Teritorií."

Ekathe ho mlčky sledovala.

"Bylo zjištěno, že jste pro nepřítele jedním z hlavních cílů, a můžete držet klíč k vítězství v této nekonečné válce."

"Jsem zde proto, že jsem zabila svého nadřízeného, porušila jeho výslovné příkazy a zradila Teritoria. Čeká mě vojenský soud. Byla jsem označená Cejchem zrádce, byla jsem shledaná vyvrhelem. Pro takového čeká pouze smrt, i za nejmenší přečinění."

"Iš," pronesl Král a jeho hlas vibroval autoritou a definitivností. Měl melodický, čistý hlas, jeho io muselo být mocné. Ekathe na něj pohlédla. Připomínal jí tatínka, když nebyl jejím tatínkem, ale bezcitným Lordem. On a Král mohli být bratři, tak si byli podobní.

"V jakém smyslu jsem klíčem, můj Králi?" zeptala se po chvíli ticha.

"To bude nejlepší probrat později, až bude vysvětleno mnoho ostatních... záležitostí," odvětil jeden z přítomných elfů. Ekathe na něj pohlédla, sledovala jeho chladné oči, pocit z jeho duše... zvěd, byl tanečníkem na politickém dvoře, a nebezpečnější než ostatní přítomní.

"Ekathe," pronesl jiný elf. Pohlédla na něj.

"Strýčku Radelae. Nevšimla jsem si tě. Pozdravy tobě a tvé rodině."

"Děkuji, Eki." Pohled starého elfa přejížděl po jejím těle a v jeho očích byla bolest, jeho duše ji vysílala tak silně, že ji zachytila navzdory tomu, že smysly ještě stále neměla úplně od kontrolou. Jiný ji vyspravil. Ale naučit se s novým tělem a duší musela sama.

"Nic z toho už dlouho nebolí, strýčku. Není pro co truchlit."

"Zklamal jsem Noeraeho, ale především tebe, kiri," odvětil a jeho hlas nesl hanbu, jeho duše se chvěla žalem.

"Všichni pro Teritoria obětujeme těla i duši." Zelenooká v hloubi mysli chtěla starého elfa uklidnit, ale Tanec kamenných větví ji otupil a ona jen z části vnímala jeho nepokoj, a zcela jistě netušila, jak ho napravit.

Dveře se opět otevřely a vešel další elf. Zelenooká ho sledovala bez pohnutky, toho pohledného samce, kterého jen ráno potkala v kamenných zahradách. Nepřerušil krok, došel před ní.

"Princi Dariae," odvětil někdo varovně.

Princ Dariae... uvažovala, když jí hleděl zpříma do očí, jeho divoké, její bez emocí.

"Lere'šaa‘Ekathe'musi'lere'šaa‘kiri." A pak ten hrdý samec padl na kolena. Poklonil se poklonou tak poníženou, že ji nabízeli jen otroci samotné Daay. Otevřel se jí bez zábran a očekával vše, a byl ochoten vše také přijmout.

Ticho v místnosti bylo absolutní.

Čekali, všichni pozorovali, snad ani nedýchali.

Princ na kolenou, čelem k zemi, jeho duše se k ní natahovala a ona četla vinu a četla potřebu o odpuštění, četla hanbu a četla smutek. A bolest tak ostrou, že trhala jeho duši na kusy. Jeho emoce byly tak silné, že nezáleželo na stavu její mysli, její instinkty převládaly.

Královská rodina se chránila, za všech okolností.

Byla Matka, a bylo jejím údělem chránit samce v její péči. Bylo nemyslitelné, aby tak trpěl, tak strašlivě trpěl jen vedle ní.

Její Tanec se pomalu rozpadl, možná ho záměrně nechala. Emoce jí sevřely hrdlo.

"Není to místo ani čas, aby se Zie klaněl jedné z julir'aegi a k tomu zrádkyni," odvětila jemně a klekla si vedle něj. Něžně se dotkla jeho vlasů a on sebou netrhl pro pocit z její duše, a ona sebou necukla pro bolest tak ostrou, že fyzicky zraňovala.

Věděla, proč se omlouvá. Byl to politický tvor. Musel. Jejich Zie, Prvorozený, Ochránce teritorií.

Na její volání o pomoc nikdo neodpověděl, žádný ze Stínů ji nenašel.

Zavřela oči a pocítila sžírající nenávist, kterou nedokázal potlačit. Popadla ji touha vzít nůž a bodnout, ublížit tak, jak bylo ublíženo jí, protože ji zradili. Její ruka ve vlasech prince se mimoděk sevřela, její nehty se zaryly do pokožky jeho hlavy a ucítila krev.

"Vzali jste mi tolik. Ale to bylo v pořádku. Jsem nakonec voják." Nepěkně se zasmála. "Ale také Matka. Starala jsem se o své chlapce. Egge. Kalous, kde skončil můj léčitel, co jste mu udělali? Ale co nemůžu odpustit, co nikdy neodpustím, je můj Rew. Můj Rew, který skončil v pařátech temnoty a umíral mi v pažích. Jak mohu zapomenout, že kvůli té zpropadené intrice zemřeli mí milovaní?" syčela mu do tváře. Po tvářích jí stékaly slzy.

Tolik nenávisti, tolik bolesti a beznaděj.

Někdo vedle nich se ostře nadechl, zvuk pohybu, strážce prince se blížil a ona se propadala více a více do té vražedné nenávisti, protože ji zradili, vzali ji její a ona vždy zbožňovala Královskou rodinu a oni ji vrazili nůž do zad, a ona bojovala, ale vždy ji drželi zpět. Dala vše a oni vzali vše a nevrátili nic.

Ekathe, ozval se jí v mysli varovný hlas Sara.

Princ pod jejím dotekem byl strnulý, na chvíli ani nedýchal. Nedostali by se k nim dostatečně rychle, kdyby chtěla, a on byl bezbranný...

Brutálně spoutala svou nenávist a uzavřela ji hluboko uvnitř sebe, kde kypěla a vřela. Donutila se uvolnit, pustit vlasy Zie a nereagovat, když ji jeho strážce sevřel pod krkem. Odhodil by ji pryč, ale princova ruka náhle svírala jeho zápěstí.

"Iš," zamítl Zie tak tiše.

Srážce ji pustil. Elegantně klesla do kolen, stále vedle prince, a on byl na všech čtyřech, tvář odvrácenou.

Takové drama. Taková hanba. Tolik lží a tak málo spravedlnosti. Vše pro Teritoria.

Ekathe se mohla pomstít. Princ nabídl, a jeho strážce mohl zasáhnout, ale zelenooká věděla, že Král by ji nechal si vzít, co jí bylo nabídnuto. Nakonec ale vyhrála Matka v ní, ne Válečnice. Donutila se oprostit od emocí, myslet. Udělat, co bylo správné.

Královská rodina byla pro elfy posvátná. Ekathe v ně vždy věřila. Tatínek ji naučil jim věřit. Zradili ji, ano, ale chránili Teritoria a ta byla důležitější. Proč tak pošetile ventilovala vztek směrem, který neměl nikdy nabrat? Její zuřivost už měla pouze otupené ostří a vkradla se do ní rezignace a smutek.

Dlouho tak klečela, nikdo se nehýbal, sledovali je chladnýma očima, to divadlo, tu frašku. Král ji sledoval nejintenzivněji a ona náhle užasla. Byl to R'iegeres. Nikdy si nemyslela, že jej potká. A on ji viděl v jejím nejhorším.

Shlédla na prince, který stále nevzhlédl, a věděla, že tak bude klečet věčnost, pokud to po něm bude chtít. Byl to správný samec, hluboko v jeho nitru, četla to v něm. Gestem rozpustila cop a sklonila se k jeho uchu, nechala kolem nich padnout její vlasy jako oponu, aby nikdo nemohl číst její rty. Chvíli tak strnula a věděla, že cítí její dech na kůži, ucho mu lehce cuklo, přitisklo se mu k hlavě.

"Byla moje oběť dostatečná? Splnila účel?" šeptala tak tiše, že se sotva slyšela.

Byla příliš blízko, aby nepostřehla trýzeň jeho duše, jeho emoce vyšlehly tak mocně, že reagoval dokonce i její duch těla, který cítil bolest obvykle pouze fyzickou.

Sklonila hlavu, opřela si čelo o jeho zátylek, dotýkala se Zie, šílení a temní, a na chvíli jej nenáviděla a užívala si vědění, že on její zášť cítil a prožíval. Zaryla prsty do svého šátku, do své kůže a modlila se pro spásu, pro mír. "Ještě nedokážu odpustit. Netuším, zda někdy budu moct. Ale akceptuji vaši omluvu, princi, Dariae‘Zie, Prvorozený, Ochránce Teritorií. Qi, Princi, qi," zašeptala hrubým hlasem, hrdlo stažené příliš mnoha emocemi.

Pootočil hlavu, stále za oponou jejích vlasů jí pohlédl do očí. Na chvíli byly jejich obličeje tak blízko, jako by byli milenci. Jejich nosy se dotýkaly, cítila jeho vinu, on cítil její bolest, nejspíše i viděl její jizvy na duši. Pohlédl jí do tváře, do očí, a tváří mu na velmi krátký okamžik bleskl žal a vina, překvapivě touha, než maska zapadla zpět. Dotkl se její tváře dříve, než zelenooká mohla reagovat. Překvapilo ji, když neucukla, jeho dotek nezpůsoboval bolest, nepřinášel vzpomínky a děs.

"Pak budu čekat, až mi odpustíte, Lady Ekathe." Klečel a vzhlížel k ní, když se postavila. Dlouho se sledovali. Nakonec se od něj odvrátila, protože už dále nemohla snést jeho přítomnost, a ustoupila od něj dále. Slyšela, jak se prudce nadechl, viděla, jak se napjal a jeho prsty cukly jejím směrem. Nezastavil ji. Nedokázal by to. Nejspíše by ho zabila, kdyby se o to pokusil.

"Jsem příliš křehká, abych mohla nadále pokračovat bez jistých příprav," odvětila pak tiše. "Denně praktikuji rituál, který mé emoce otupí, jinak by mě pohltilo šílenství a nakonec temnota. Můžete zde počkat, než si zatančím, i když netuším, jak dlouho to bude trvat. Nebo můžeme tuto schůzku přesunout. Myslím, že nejsem jediná, kdo bolí a potřebuje čas."

Král pohlédl na svého syna, poté na ni. "Iš," zamítl nakonec. "Nemáme čas."

"Jedna z věcí, které dlouhověcí mají, je čas, můj Králi. Císař nezaútočí, Daay by nás upozornila. To málo pro nás udělá."

Všichni ji sledovali.

"Omlouváme se, Lady Ekathe, ale nemůžeme tuto schůzku odložit. Je zde mnoho z elfů, kteří zanedlouho opět odjíždějí. Věci, které budou řečeny, se nesmí opakovat mimo tuto místnost, kterou chrání prastará kouzla, a jazyky elfů váže krvavá přísaha."

"Velmi dobře," odvětila nakonec. "Tak tedy počkejte." Zhluboka se nadechla a našla v mysli Píseň kamenných větví, pomalu, velmi opatrně se pohnula, začala s malými, pečlivě provedenými pohyby. Překvapivě snadno našla mír v mysli a pokročila v tanci. Pak začala s hakánes'ý'feošres. Nechala ho, aby si ji nárokoval, a přála si zapomenout.

Po celou dobu ji sledovaly smaragdové a hnědé oči prince. Nikdy z ní nespustil pohled, a Ekathe se z nějakého důvodu cítila klidnější než za celé roky, ne, desetiletí předtím.

*

"Zrádcem je Raffedor. Ne celá Rodina." Ekathe je sledovala, ty chladné politiky. "Nemohu bojovat, pokud budu vědět, že mé... že teritorium Lady Ewaeliry a její krev nejsou chráněni."

"To vybízí otázku," vložila se do toko Kouzelnice s vichrem sněhu kolem sebe místo šatů. "Pod kterou Rodinu momentálně patříte, Lady Ekathe?"

Odváděla konverzaci od konfliktního bodu. Nechá ji? Zelenooká to zvažovala. Rozhodla se nechat to být. Prozatím. "Nerozumím otázce."

"Vaše Rodina vás odřízla. Nemůžete existovat bez teritoria, které vás živí. Je to Rodina plukovníka Tarta? Dlouho jste sloužila na třetí, dávalo by to smysl."

"Nepřijala jsem žádný nový závazek. Nepatřím pod ničí teritorium."

Rozhostilo se ticho.

"Drahá, musíte žít v nějakém teritoriu. Elf bez magie umře. Tak je to jednoduché. Nedaroval vám nějaký elf token, kterým vás k sobě přivázal?"

Ekathe dlouho mlčela. Pak se rozhlédla, každému dlouze pohlédla do očí, i Králi, a ostatní v jejím pohledu viděli stíny a temnotu. Nakonec se otočila k největší čarodějce v Teritoriích. "Jste Matriarchou, cítím to z vás, Kouzelnice. Vyrůstala jste se svou zemí? Máte ji v krvi? Zpívá vám, pečujete o ni a ona o vás? Já svou zemi měla, dokud mi ji nevytrhli z duše. Vše, co jsem byla, vše, co jsem měla být, v jediný okamžik přestalo existovat. Miluji svou zemi, Kouzelnice, pečuji o ni a ona o mě. Umírala, jelikož jsem ji nedokázala ochránit, a já umírala s ní. Už dávno jsem se smířila s tím, že odejdu společně s ní, pokud ji nedokážu zachránit."

"Váš rodinný duch,"

"Byl zavražděn. Proč jste se ho nepokusili vzkřísit?"

Navzdory Tanci kamenných větví se uvnitř Ekathe něco zkroutilo, temné vzpomínky na ještě temnější událost, zvrácenou, nečistou.

"Co je to?" zeptal se ostře princ Dariae. Nemyslela si, že nějak dala najevo svůj nepokoj, ale on ji četl jako rozevřenou knihu.

"Raffedor je velmi krutý samec," odvětila nakonec. "Nepřeji si mluvit o tom, co se v mém teritoriu událo ve jménu záchrany jeho magie."

"Rituál pro vzkříšení iegere‘jes nemá způsobovat teror," odvětila měkce Kouzelnice. Takže to poznala i ona. Takový strach v ní pouhá vzpomínka vyvolávala, že ji nepotlačil ani její tanec. Co to o Raffedorovi vypovídalo?

"Iš. Nejspíše ne," souhlasila zelenooká. "Své teritorium miluji. Není pro mě akceptovatelné přijmout jakékoliv jiné. Vědomě bych to neudělala." Vrátila se zpět k tématu.

"Je zde způsob, jak zjistit, jak je elf živen magií," ozval se hlas Kronikáře. Ekathe toho samce neměla ráda. On opovrhoval jí. "Sáhněte do místa, kde byla vaše země. Musí tam něco být. Sledujte to. Sdělte nám to."

Tak to pro něj bylo jednoduché. Ten arogantní samec ani netušil, jak moc to bolelo, ztratit její zemi, její rodové právo, část jí samotné. Pak její duši dorazit ve Sladkém hnízdě dokonale. Pohlédla však na Krále, kdyby nebylo Tance, v očích by měla prosbu. Takto pouze poslušně čekala na rozkaz. A Král kývl.

Způsobí jí to bolest, což ji může ochromit. Byla v nepřátelském území, neměla by být bezbranná, uvědomovala si pragmaticky. Ale neměli čas, připomněla si, Král tvrdil, že něco přicházelo a oni neměli čas. Rozkázal. Byla poslušný voják. Poslechne.

I když jí to mělo ublížit.

Intermezzo V | Úvod | 47, kapitola