Moira | VV: 45, kapitola

45, Milovaná bohy

Mlha z Brázdy neměla specifický pach. Byl to zajímavý fakt, vzhledem k tomu, jak odporná stvoření Prokletá brázda dokázala vyplivnout. Jejich odér byl někdy smrtící sám o sobě. Štíhlá elfka si profoukla nos, aby se zbavila puchu mrtvého soupeře, ale byla postříkaná jeho tekutinami a smrad se jí odmítal pustit. Nejspíše jí nevadilo ani tak nepohodlí jako fakt, že neucítí další monstra. Kyselý puch byl tak potentní, že překrýval ostatní, nemluvě o tom, že jí slzely oči.

Rozhlédla se. Byl to slabý útok, elf měl mezi souboji i čas si oddechnout a vybrat si soupeře. Pokud měl ten den někdo umřít, bylo by to pouze kvůli jeho vlastní blbosti. Otřela si ruku do uniformy a pak se snažila z obličeje dostat něco málo z toho svinstva. Voda by se hodila, ale žádného běžce v jednotce neměli a u sebe žádnou neměla.

Povzdechla si, když ucítila ve vlasech chladné vlhko. Pohybem, který si ani neuvědomovala, si přejela po stranách hlavy prsty, upravila vlasy sčesané tak, aby kryly absenci jejích uší. Utáhla kus kůže, kterým si stahovala vlasy, dlouhé jen tak, aby se daly pohodlně svázat.

Kdysi byla na své vlasy pyšná, ani v základním výcviku neustoupila a neostříhala se nakrátko. Teď už na tom nezáleželo. Zdálo se, že mnoho věcí už nemělo smysl. Nejspíše ale byla přehnaně morbidní.

Rozhlédla se a pak rozvážným krokem zamířila směrem, kde vylézalo více protivníků a stálo proti nim pár méně zkušených elfů. S pochmurnou odhodlaností bojovala, její útoky elegantní, pohyby úsporné. Její tvář neprozrazovala žádnou emoci, pohled vyrovnaný a odměřený. Jenže to nebyl Tanec kamenných větví.

Někdy dokonce i tak emocionální stvoření jako elf mohlo vnitřně umírat.

Ekathe gestem naznačila, že toto monstrum bylo její. Ostatní kývli. Zvykli si, že už nemluvila.

Nemluvila od doby, kdy vyšla ze sklepení. Po týdnech, když si na ni konečně vzpomněli, a i ti zvrácení bastardi byli jejím stavem zaražení. Ne tělesným, Duchové jí pomohli a vyléčili to nejhorší a nezvratné. Byla to její duše, aura, kterou vyzařovala. Byla tak křehká a protkaná temnotou. Dříve si byla celkem jistá, že jim její přítomnost pomáhala, přinášela dobrý pocit. Teď se jí vyhýbali jako moru. I Maso ji zamyšleně sledoval a z nějakého důvodu ji nechával na pokoji.

Vlastně nebyla pravda, že nepromluvila od doby, kdy vyšla ze sklepení. Pokoušela se několikrát mluvit, ale tak strašlivě koktala. Zjistila to, když se pokusila modlit. Když se snažila vzdát padlým úctu, když se slzami v očích vzpomínala na jejího ubohého Rewa. Mohla pouze bezeslovně broukat.

Vyběhla, rozmáchla se a bleskovým pohybem srazila monstru hlavu. Nepříliš kvalitním mečem, bojovou hůl zlomila už před několika střípky. Před pár lety by to nedokázala. Pár měsíců na Brázdě ale dokázalo hodně. Možná v tom byl i zásah Duchů. Něco s ní zcela jistě udělali. Ani nechtěla vědět co. Prostě přežívala. Procházela lekce Sara, které jí jako jediné dávaly nějaký smysl v životě. Bojovala. Modlila se, písní Daay, ale nabídla to všem Duchům, kteří na ni pohlédli.

Maso ji čas od času dával zamknout do železa. Avšak nedostal to, po čem toužil, Ekathe to na něm poznala. Už se ho nebála. Byla... rezignovaná. Čekala na poslední ránu, která měla dopadnout, i když tím zahanbovala tatínka, který ji učil bojovat a nevzdávat se, i když to bylo proti její přirozenosti. Ale bylo to příliš... příliš.

Naučila se zvládnout bolest, naučila se ji změnit v něco jiného, tak, jak se ji to kdysi snažil naučit Mistr.

Neměla své pravé ucho. To zastupující tělo. Neměla být schopná své tělo ovládat.

Ale opět, Duchové a Sar něco udělali. Udělali z ní něco jiného. Čekali, že pro ně vykoná něco na oplátku. Byla ochotná, koneckonců jim dlužila.

Jen kdyby každý další den ve Sladkém hnízdu nebyl tak těžký.

Kapitán ji dával do železa, jistě, ale pak ji znechuceně pouštěl, a po čase, po čase ji přestal volat úplně. Zmrzačil na ni koneckonců vše, co mohl. S porouchanou hračkou si nikdo už nechtěl hrát.

Byla univerzální pravda, že pokud nebyli duchové elfa správně krmeni, začali se projevovat sami.

Ale co měla Ekathe dělat? Její duch mysli byl štěstí, a kde měla v Prokleté brázdě najít něco i vzdáleně podobného? Možná kdyby se stala nepříčetnou, našla by nějaké, ale takto neměla nic.

Její ubohý duch mysli. I když byl pouhým stínem toho, co býval, stejně jako ona, i tak stále přežíval. Nějak. Jako ona. Chuděrka malá se živil na těch chvilkách míru, kdy bojovala, kdy se modlila a zpívala, kdy cvičila Tanec kamenných větví, protože to bylo to nejbližší štěstí, co pociťovala.

Jak dokázaly být pocity relativní. Jak málo jí stačilo. Nikdy si nemyslela, že by žádala tolik, ale možná přeci jen byla rozmazlená. Jak jinak by mohla spadnout tak hluboko? Zašlo to až tak daleko, že její radost ze zabíjení byla až děsivá, a ostatní se jí na bojovém poli vyhýbali. I Maso jí dával prostor.

Nejspíše byly různé druhy a stupně šílenství, některé ještě v normě příčetnosti, a jiné daleko za hranou, i když si elf příčetný připadal.

Killores ji při poslední návštěvě odmítal pustit dovnitř. Nebo přesněji řečeno, přítomná kněžka ji vyhnala. Příliš páchla Mlhou brázdy.

Ekathe bojovala, ani do toho nedávala život, byly to pouze reflexy, když ji nějaká síla strhla bokem. Elfka se ohnala, ale tělo se z ní už odvalilo. Okamžitě vyskočila a zarazila se dříve, než mohla Godarovi vážně ublížit. Ohlédla se a viděla, jak na místo, kde před chvilkou stála, dopadlo chapadlo. Kývla mu a vyběhla, aby se s tím monstrem utkala.

Kdysi jím velmi opovrhovala, vzpomínala samice. To bylo dávno. Když na něj myslela teď, bylo to jen s lítostí, jelikož ani on neměl na takovém místě skončit.

Letmo se pousmála při vzpomínce na jeho šok, když on viděl v Hnízdě ji. Když obezřetně couval před jejím smíchem.

Zabila monstrum, nic jiného ani nebylo možné. Pak slyšela křik. Prudce se otočila. Když doběhla k trhlině, bylo už pozdě. Godar spadl dovnitř, zůstala po něm jen paže, kterou se držel okraje trhliny a kterou něco useklo v lokti. I ta spadla dolů, když zelenooká odtancovala dozadu, aby ji prudce se rozšiřující Brázda nepozřela taky.

"Ach G-g-godare," vyhrkala ze sebe s obtížemi a začala broukat modlitbu za mrtvé.

Z Brázdy vyletěl pták, Godar hádala, a bývalý poručík mu v mysli zasalutovala, navzdory všemu. A možná mu i záviděla.

Byla to spíše síla zvyku. I když jí pomalu přestávalo záležet na životě, stále měla v okolí pasti a obstarávala zvědy, kteří ji udržovali informovanou. U Brázdy to byla mizerná síť, ale právě kvůli poloze ti nešťastníci potřebovali každou kapsičku jedu. Když mohla, tak i zabila něco, co se zatoulalo od Brázdy a mořilo jim hospodářství. Navíc z ní měli takový strach, že by jí nic neodmítli. Tak skončila.

Kontrolovala svoje ptáčky, když k ní doběhla vyděšená samička. A když k ní jeden z nich běžel, muselo být něco zatraceně špatně.

 "Opravdu to není naše jednotka?" napsala zelenooká a poněkolikáté donutila samici, aby jí popsala, co viděla.

"Nejsou to elfové! Byly jich desítky! Měli meče a nože a bylo to železo!" ječela elfka. Třásla se a střídavě se snažila Ekathe zírat do očí, častěji se jí však vyhýbala pohledem. V očích měla slzy. "Bylo jich tolik. A jsou krutí. Zabili mi pejska," dodala pak šeptem a kousla se do rtu.

"P-p-p-p," Ekathe se zhluboka nadechla a potřásla hlavou.

"Nevysmívej se mi, ty zrůdo! Nezlehčuj můj žal jen proto, že to byl pes!" zaječela na ni samice, a pak šokovaně couvala, ruce před sebou, jako by čekala, že na ni Ekathe skočí a půjde jí po hrdle. Zelenooká mladou samici chladně sledovala a ta se překotně omlouvala, než prostě vzala do zaječích. Nechala ji. Zvažovala její slova, a naneštěstí si nemyslela, že by přeháněla.

Je tohle ta laskavost? poslala k Duchům myšlenku, ale ti mlčeli. Mimoděk si sáhla k pravému uchu, starý zlozvyk, mnout ho, když byla nerozhodná, a pak se otřásla doslova fyzickou bolestí, když se jí připomnělo, že její uši nejsou. Křečovitě sevřela svou hůl, mizernou, ale byla to zbraň jejího výběru. Zhluboka dýchala. Hledala vnitřní rovnováhu. S cviky Sara, které se staly spíše mantrou, mentálním tancem, který ji distancoval od ní samotné a jejích emocí. Pak se soustředila na problém před ní.

Nechtěla. Přála si to ignorovat a pokračovat ve svém destruktivním cyklu apatie. Jenže Ekathe přeci jen byla voják, který měl zakořeněné roky boje za teritoria. Chtěla být jen stínem svého já, ale věděla, jaký dopad by mělo, kdyby lidé prorazili. Na stezky, obzvláště sem, nikdo moc nechodil. Trvalo by měsíce, než by zjistilo, že Hnízdo padlo. Mohlo by to prohrát válku.

Pokud ale měla situaci vyřešit, musela se aktivně zapojit do boje. Komunikovat s ostatními. Sáhnout na část svého já, kterou už dlouho nebyla – stát se velitelem. Bude muset na chvíli opustit Tanec kamenných větví. Pomáhal jí přežívat, ale nárokoval si celou její přítomnost. Neumožňoval by jí se soustředit na taktiku a koordinaci vojáků.

Promnula si místo nad hrudním košem. Bolelo. Bude bolet ještě více, pokud to udělá.

"Nub," zamumlala tiše, spíše zazpívala, jelikož pak nebylo koktání tak hrozné. Jen na chvíli. Pak se zase stáhne do sebe. Pak zase zapomene na vše, co příliš bolí.

Ekathe došla do hlavní síně Sladkého hnízda a rozhlédla se.

Bylo tam hodně elfů, překvapivě mnoho. Možná i tři tucty. Oh, dokonce více, čtyřicet. S ní a Masem dvaačtyřicet. Posvátné číslo. Co se dělo? Jak to, že je kapitán ještě nezabil?

Sledovala je. Jedni byli naprosto šílení. Druzí byli napjatí a pobledlí. Její temné emoce podbarvilo pobavení, jaksi zlomyslné, když jí došlo, že to nebyla zdejší posádka, nebo zde nebyla příliš dlouho. Tábořili, lízali si rány, nebo sem byli připsáni? Za jak dlouho se pokusí utéct, s povolením nebo bez něj?

Jeden z nich si ji prohlížel. Až příliš zaujatě. Chvíli nato se postavil a celá místnost okamžitě zbystřila a pohlédla na něj.

"Poručík Ekathe?" zeptal se.

Šum v místnosti utichl. Všichni se otočili k ní. Kawiel se postavil, pouze to. Intenzivně je sledoval.

Zavrtěla hlavou. Nebyla poručíkem. Už dlouho ne.

"Můžeme si promluvit?" zeptal se elf obezřetně a kráčel k ní. Elfka se sardonicky usmívala a sledovala ho.

"Ta čubka už déle než půl roku nemluví. A to jsme si s ní solidně pohráli," rozesmál se Dak. Elfovi, který k ní šel, cukl v obličeji sval, v hrobovém tichu místnosti se Dakův smích zdá příliš vysoký a šílený. Nevypadalo to, že by si všiml.

"Jakékoliv vnitřní záležitosti se řeší skrze kapitána Ridila." Kawiel k nim udělal krok.

"Je to rodinná záležitost," procedil nováček.

"To mě nezajímá. Cokoliv ohledně vojína Ekathe se musí probrat nejprve s kapitánem," odvětil chladně Kawiel. "Ekathe, máš hlídku u Brázdy. Běž a zůstaň tam, dokud ti nebude řečeno jinak."

Jízlivě se usmála, ale pokývala mu a otočila k odchodu. Mohlo to vypadat zvláštně, ale Ekathe byla Kawielovi vděčná. Snažil se ji chránit. Kdo ví, co by Maso udělal, kdyby se dozvěděl, že měla kontakt s někým zvenčí?

Potřásla hlavou, odcházela a za ní se hádali dva elfové, kteří se nejspíše jen snažili udělat to, o čem si mysleli, že bylo správné. Jen netušili, že se mýlili oba.

Dokud tady byl Maso, nic se nevyřeší. Neměla na překážky čas.

Poprvé za dobu, kdy byla ve Sladkém hnízdě, volila své kroky tak, aby ji nohy nesly blíže k její noční můře, ne co nejdále.

Byla tohle ta laskavost? Vypadalo to tak, záchrana teritoria před fatální dírou v obraně. A přesto si nemyslela, že Duchové měli na mysli tuto situaci.

Na druhou stranu Sar... Sar, který věděl, že ji čeká katastrofa, a který jí daroval něco unikátního a jedinečného a nečekaného...

Levá ruka ji brněla, nechala prsty zatancovat ve složitém ornamentu a ve vzduchu zajiskřila magie. Maso si myslel, že je před ní v bezpečí. Ale nevěděl o jejím křišťálovém meči. Sama si nebyla jistá, co přesně byl. Ale mohla ho vytvořit kdykoliv – a ona byla vždy dobrý stratég, vždy věděla, jak plánovat své kroky.

A konečně byla i dostatečně zoufalá. Už neměla co ztratit.

Co jí asi ten elf chtěl? uvažovala, když kráčela chodbami a její příčetnost se zbarvila opět o odstín temněji.

Křik v síni byl stále v plném proudu, když se Ekathe vrátila a hodila mezi dva samce hlavu Ridila.

Kawiel sebou trhl a prudce se k ní obrátil, nový elf jen sáhl po svých zbraních. Ach ano, po tom všem bude čelit polnímu soudu, ale to až později. Navíc, co jí ještě mohli udělat? Zabít ji? To by bylo vysvobození. Horší než smrt byla Daay, ale Ekathe nevěřila, že toto vše byly činy její bohyně, takže se toho nebála.

Kawiel se sklonil k hlavě, s nevírou chtěl popřít skutečnost, a pak na ni pohlédl a v jeho očích byla zběsilost.

"I-iš," chtěla rozkázat, ale jak mohlo být koktání rozkazem? Zlobně si povzdechla a došla k desce stolu v rohu, vzala deník a psala.

Nemáme čas na rozpory. Blíží se nepřátelská jednotka. Musíme být jednotní a připravení.

Počkala, než si to Kawiel přečte. Čekala, až se k ní obrátí.

Nečekala však bolest a žal v jeho očích.

"Proč musel zemřít?" zeptal se.

"T-t-ty víš p-p-p-pro-"

"Nemusela jsi ho zabít. Nemusela!" křičel na ni. Do jeho očí se vkrádalo šílenství.

"Ne," zavrčel a Ekathe si ho ostře prohlédla. Vystartoval, ale byla připravená. Vyhnula se útoku, který byl naprosto bez finesy. Odrazila jeho ránu bokem a udeřila ho do břicha. Vyhnula se rozmachu jeho pěsti. Podkopla pod ním nohy a chytila ho pod krkem, praštila s ním o zem. Holí ho přetáhla přes holeně, když jej napadlo vykopnout. Pak ho dlaní ruky udeřila přes tvář, jednou, podruhé, potřetí příliš silně. Z koutku úst mu tekla krev. Pustila ho a elf se složil se na podlahu. Byl v bezvědomí. Pozor na sílu, připomněla si.

Vezměte ho pryč z dosahu Sladkého hnízda. Každý další nádech, který tu stráví, ukousne více z jeho příčetnosti.

Vrazila vzkaz jednomu z vojáků do hrudi, pak se dívala, jak jejího ne-úplně-přítele a podivného ne-ochránce odnášejí. Tři šílení psi se smáli a vyli jako hyeny a Ekathe jim nevěnovala jediný pohled.

Otočila se k elfovi, který s ní tak toužil mluvit. Výrazem mu řekla, ať promluví.

"Je to osobní záležitost."

Do tří dnů na nás zaútočí jednotka, kterou nemáme šanci odrazit. Potřebujeme se připravit, jak nejlépe dokážeme. Na toto nemám čas.

Pokud vůbec měla čas. Bolest v hrudi byla jako těžký kámen, ne, spíše jako nemoc, která se rozrůstala a podbarvovala každou její myšlenku. Bylo to už dlouho od doby, kdy ji zradili, kdy ji zmrzačili, a Ekathe měla silnou vůli. Avšak elfové propadali temnotě pro méně. Potřebovala hakánes'ý'feošres, její Tanec, ale neměla na něj čas, nemohla si ho dovolit. Musela alespoň vydat základní rozkazy, a pokud budou emoce i potom příliš ostré, dovolí si stáhnout se, na pár hodin. Mohlo to být fatální, ale kdyby uprostřed boje podlehla temnotě, to by bylo ještě horší.

Elf ostře zaklepal na desku stolu, aby přitáhl její pohled ke zprávě.

Pak se s tichým zaklením rozhlédl a podal jí proutek.

Ekathe ho zamračeně převzala a četla. Dostala se k prvním znakům, ochutnala trojtóninu proutku, když poznala, kdo ho poslal.

Odvrátila zrak, než ji pocit naléhavosti a vážnosti donutil číst dále.

Nepřečetla jsem si ho. Nikde nevidím token našeho generála, nemůžete mi rozkazovat. Jak dlouho nebudu zprávu číst, tak dlouho jsou mé rozkazy chránit Sladké hnízdo.

Pohlédla na něj.

Sladké hnízdo nesmí padnout. Byla by to katastrofa. Celá Brázda by mohla být příliš nestabilní, kdyby jeden ze stromů padl. Pokud se sem čarodějové dostanou, pokud dostanou kanál k naší Bohyni, mohl by nastat konec.

Elf zbledl. Ale zavrtěl hlavou. "Naše rozkazy jsou jasné. Musíme vás dostat pryč, Lady." Jeho hlas zněl stejně rozporuplně a zmučeně, jako byl pocit z jeho duše. Elfka se na něj něžně usmála a polaskala ho po tváři.

Ucukl před jejím dotekem. Nejspíše její duše nebyla čistá, a nikdy už nebude.

"Máme povoleno použít sílu, pokud budeme muset. Odvést vás proti vaší vůli."

Tím si byla naprosto jistá. Vojáci před ní byli velmi dobří, jako jednotka, ale nikdo nebyl na úrovni Mistra. Temnoto, ani na úrovni Re... ani na úrovni lepších šermířů, které znala.

Jdu se připravit na boj. Pokud mi nepomůžete, o všem poté rozhodně Matka všech.

Den útoku neprobíhal tak, jak si myslela.

V první řadě měla solidní obranu.

Přišla zpráva, že posily byly na cestě. Zdálo se, že jednotka poručíka Renela, jak se ubohý elf jmenoval, byla jen předsunutá hlídka.

Z nějakého důvodu byla i Brázda klidná, což bylo až podezřelé.

A pak tam byl i Liko.

Málem toho jejího pitomého Seveřana zabili už od pohledu.

Vylekala hlídku. Varovala Lika, který se tak vyhnul útokům a vklouzl za obrany.

"Poručíku, to bylo těsné," zavrčel a pak ji sevřel v medvědím objetí. Ani sebou necukl. Necítil její duši?

Seveřan se odtáhl a zkoumavě si ji prohlédl. Ekathe se natáhla po kousku tabulky, který sebou nesla.

"Vy to ještě nevíte? V Kamenném srdci se začalo něco dít. Zaašaj byl předvolán na kobereček, jelikož ztratil Měsíční hory."

"On... z-z-z," Ekathe byla tak šokovaná, že se ani nenamáhala dokončit větu.

"Měsíční jezero už neexistuje. Čarodějové Dvora se tam stačili dostat a zapečetit ho, než fronta padla, ale vše na západ od druhé jsme ztratili. Lidi se pomstili za ten kousek, který jsme předvedli s navrácením moci zemi. Tak ze západu udělali poušť. Hory jsou srovnané se zemí. Všechen život zanikl. Pronikla tam Brázda a rozšiřuje se."

Zelenooká vrtěla nevěřícně hlavou. Věděla, že si nějakou dobu neuvědomovala, co se dělo mimo Sladké hnízdo, ale toto bylo monumentální. Měla pocit, že by něco tak obrovského, jako byla ztráta Měsíčního jezera, musela nějak... vycítit. Ale ona nic netušila. Hořce ji napadlo, zda to bylo kvůli jejím uším.

"Zaašaj ztratil podporu i u zastánců Nové víry, ztráta Jezera je příliš velká. Jeho zastánci jsou zbavováni mocenských pozic napříč všemi odvětvími, všude v Teritoriích," pokračoval Seveřan chmurně. "Tak se ti v nemilosti mohli znovu ukázat ve světle světa. Stále je tu pro vaši jednotku nebezpečí, ale ne tak velké. Vracíme se."

Došel k nim Renel, velitel jednotky, která ji měla odvést pryč.

"Kdo je to?" zeptal se příkře.

"A vy jste Renel, není to tak? Měl jste naši velitelku dostat pryč z téhle pasti, doprdele, už před týdny," zavrčel na něj Seveřan a zelenooká zamrkala. "Pane, nemůžete zde být, až udeří. Mají nařízeno po vás jít vším, co mají. Musíte pryč," odvětil Liko napjatě a zadíval se jí do očí. Věděl, proč ještě nebyla pryč. Znal ji.

Renel se k ní tázavě otočil.

Ekathe pevně sevřela rty. Jedna věc byla povinnost, ale jiná byla čirá stupidita a tvrdohlavost.

"Příkazy shora," pokrčil Renel rameny a pozoroval ji, zvažoval. "Pokud zde necháme polovinu mé jednotky, jste ochotná nechat se odvést do bezpečí? Koneckonců je tu možnost, že jste cíl vy, a pokud zde nebudete, nezaútočí," nabídl obezřetně.

Zakroutila hlavou.

"Malá jednotka. Rychlost na úkor síly," navrhl okamžitě Liko.

"Jak malá?" reagoval ostře Renel.

Ne vy, kapitáne. Někdo musí velet. Podlehnou vlivu Brázdy, jste tady už příliš dlouho.

"Jste má mise. Nemohu vás jít nechat samotnou do nepřátelského území," odmítal elf.

Napsala Ekathe lhostejně. Kapitán to dlouho sledoval, čelist zaťatou.

"Pět mých vojáků. Sedm je dobré číslo."

"Příliš mnoho. Nedokážeme se plížit dostatečně tiše."

"Moje konečná nabídka, Seveřane," zasyčel na Lika Renel. Měla pocit, že kdyby ji Liko v podstatě nepřesvědčil utéct s ocasem mezi nohama, kapitán by jejího ubohého plavovlasého elfa možná nenechal jen tak odejít.

Kapitán zavřel oči a promnul si pravé ucho, vypadal, že se v duchu modlí o trpělivost. "Pět."

"Odejdete do hodiny. To je rozkaz," procedil.

Ekathe měla celou cestu ze Sladkého hnízda tak velký pocit nebezpečí. Jako by ho měla za patami. Jako by jí dýchalo za krk.

Netušila, jak přesné to bylo.

Lidé v ní viděli kořist a stopovali ji, a byli tak blízko. Lstivé, záludné bytosti.

Prvního vojáka ztratili krátce po první hodině. Šíp do lýtka, s nadávkami je poslal dále, jelikož by je jen zdržoval.

Druhý a třetí se postavili do ústí podzemních jeskynních komplexů, bránili vchod vlastními životy, aby Liko a ona mohli utéct.

Pak byli jen oni dva, v temnotě, a naslouchali.

Léta výcviků a boje ve válce v ní vypěstovaly velmi dobré reflexy a instinkty.

Zasyčela poplašný tón, varovala, když z temnoty vycítila ránu mečem. Blokovala. Vyhnula se i následnému bodnutí nožem.

Takové ticho.

Pouze dvě těla, vyrovnané dýchání dvou válečníků přivyklých hodinám boje na válečném poli.

"L-l-li..." drkotala Ekathe.

Rána ji odhodila proti skále, dokázala bodnout, ale její poslední dřevěná jehlice se zlomila o brnění, meč něco zasáhl, ale stěží důležitého, v tak špatném úhlu byla. Seveřan s ní praštil ještě jednou, aby meč upustila, ošklivě si narazila hlavu o výstupek ve skále a svezla se dolů, na chvilku ztratila vědomí. Probrala ji až bolest v hrudi, chladné železo ve srdci. Zalapala po dechu a sevřela chladné ruce tlačící čepel hlouběji do jejího masa.

Ze zvyku vykopla, bojovala, způsobit co nejvíce škod před koncem, a Liko zamručel, když mu rozdrtila koleno. Když zasadila pár hlubokých ran kostěným nožem, popadl její zápěstí a brutální ranou o stěnu ji zbraň vyrazil z ruky. Nejspíše jí přitom zlomil zápěstí. Nepovolil, ještě více zatlačil a elfka slyšela skřípání železa o kámen, když ji probodl skrz naskrz. Musel jen o vlásek minout její páteř.

"Je to tak lepší, poručíku, nebojujte," odvětil ochraptěle její bývalý seržant. Elf, kterému by svěřila život vlastního ílška. "Netušíte, co s vámi chtějí udělat. Smrt je milosrdnější," pokračoval takřka neslyšně. "Měl jsem vás dovést zpět, a vy byste šla, tak důvěřivá, ale nemůžu. Raději vás vlastnoručně zabiju."

"Z-z-zrád-ce." Zelenookou zaplavila vlna klidu. Umírala, železo jí rozežíralo tkáň a ani její metabolismus si s tím neuměl poradit po delší dobu. Pár minut a bude konec. Srdce jí začne selhávat, navzdory obrovské snaze pracovat, a Ekathe už cítila blížící se smrt. Opět. Kolikrát už to bylo? Začínalo to být směšné.

Přála si umřít. Sladké hnízdo v ní něco zlomilo. Ale nějak si nepřála umřít takto. V temnotě, na neznámém místě, zavražděná rukou elfa, kterému tak věřila a kterého milovala.

Šílení a temní, jak Lika milovala. Byl pro ni jako bratr.

"Neplakejte, pane, prosím, neplakejte," zavrčel Liko a rukou jí zakryl oči, tvrdě ji udeřil hlavou o skálu, snad ji chtěl poslat do bezvědomí.

"Netušíte, co vše jsem obětoval, co vše jsem obětoval," odvětil a jeho hlas měl syrový podtón a echo bolesti. Její duch těla – bolesti – se živil, protože psychická bolest byla dost silná, aby pociťoval i fyzickou. Každá část její bytosti bojovala, snažila se donutit ji žít, ale železo v srdci přežívalo jen málo elfů, těch nejmocnějších, když se jim dostalo rychlé pomoci. Byla mladá a její magie na ústupu, místo aby zesilovala.

Jak dlouho ještě bude umírat?

"Netušíte... co vše jsem této válce dal. Jak jsem prodal vlastní duši."

"J-j-já," Ekathe umlkla, jelikož se nedokázala vyjádřit. Jen chtěla vědět, proč ji zradil.

"Záleží mi na vás," zašeptal a pohladil ji po tváři. "Postarala jste se o mého bratra, kterého jsem ztrácel. Já teď splácím zpět, co jste pro nás udělala."

Tím, že ji zabíjí?

"Jste má slabost, poručíku. Ale dělám to i pro vás. Dělám to především pro vás. Netušíte, nemáte ponětí..." Liko si povzdechl. "Měl bych vám useknout hlavu a utéct. Ale nemůžu. Nemůžu vás tu nechat umírat samotnou, bez toho, abych vás osvobodil z masa," odvětil a Ekathe v jeho slovech vycítila upřímný žal. Cítila slzy v očích. Tak proč to dělal?

Liko si, bizarně, sedl a stáhl si ji do náručí, znehybnil ji a pak objímal, jako mládě. Třásla se. V mysli jí Sar kázal cviky, a ona je poslušně prováděla, snažila se zvládnout své emoce, i když umírala.

"Jyn," vydechla elfka po dlouhé době. Měl stín. Jak to bylo možné?

"Jistěže máme stíny. Stejně jako zbytek vyvolených Jím. Daay nás zmrzačila, ale On nám dal naše duše zpět."

Jím? Šílení a temní, myslel toho u základů země?

"Nikdy nebyl zrádce. Ztratil hodně. Byl příliš křehký," odvětil s bolestí. Hladil ji po vlasech, jeho ruce hrubé mozoly. Cítila svou krev, stékala jí po nohou, srážela se a chladla. Její pach byl potentní a železitý, zvláštně ostrá složka, jelikož krev elfů bývala sladká a také tak voněla.

On ji doopravdy bodl.

Šílení, jak ho milovala.

Tak si přála stáhnout ho sebou.

Zahořklá myšlenka, pomstychtivá. Jak ji Sladké hnízdo pokřivilo.

"Nebudu tu dlouho po vás, pane. Šílenství si mě opět nárokuje. Bez bratra, bez vás? Už tu není mnoho."

Ekathe mlčela.

Věděla, že se blížil konec. Chladla, slábla, železo se jí prožíralo tělem. A magie, magie, která dokázala zázraky, ta ji pomalu opouštěla. Jakmile vymizí ona, nebude to trvat dlouho. První zmizí magie a rozpadnou se fundamentální pouta, její mysl, duše, duchové a tělo se oddělí. Pak maso selže. Duše v něm bude uvězněná, pokud za ni někdo nepronese modlitbu, a část mysli, místo, aby mírumilovně usnula a vymizela, bude připoutaná k zemi. Věčná muka, pokud ji někdo neosvobodí a nezničí, i když ji tím vyřízne z koloběhu života a nikdy nedoletí k Věčnému stromu.

Ekathe zahořkle uvažovala, proč ona. Proč si to vše zasloužila? Byla zlá duše? Byl to trest bohů? Proč musela snášet tolik? Smrt možná nebyla tak špatná. I v temnotě, bodnutá milovanou osobou. Bylo kruté žít.

Zalapala po dechu, její duše se zkroutila a tančila s temnotou.

"Poručíku?" zeptal se Liko znepokojeně.

Umírala. Proč se znepokojoval, když jí to udělal on? Propadala se do bezvědomí a objímalo ji podivné teplo, a jen kousek za hranicí jejího vnímání cítila něco znepokojivého a zlého.

"Ekathe!" Třásl s ní. Proč s ní třásl? Nemohl ji nechat v klidu umřít?

Něco si pro sebe mumlal, vnímala ho jen matně, a pak elfka zachytila slovo da, několikrát, a pocítila strach, i když tlumený.

Stávala se Temnou?

Nemohla prostě jen umřít?

"Zab," zasýpala.

Liko popadl meč. Pak vykřikl, když se na něj vrhlo nějaké zvíře. Ekathe s hrůzou zjistila, že to byl Posel. Dokázala se pohnout, čirou silou děsu, jelikož chtěla umřít, ale nechtěla do péče Matky všech. Chtěla odletět ke Kareo‘jyn a znovu se zrodit a doufat, že tam už nebude válka a bolest. Pouze mír.

Stůj, zasyčelo na ni zvíře. Ekathe strnula. Pak vykřikla, když na ni Posel hodil Lika, který se nehýbal. Krvácel na ni jako zaříznuté prase. Jez.

Posel do ní zaryl drápy a cloumal s ní jako vzteklý drak'pes s hadrovou panenkou. Zakousl se do ní a Ekathe okamžitě pocítila prázdnotu, jelikož jí vzal emoce. Jako rie'ymue, ale surověji a bezcitněji.

Zastavil její proměnu v Temnou.

Pustil ji a přitáhl k ní jejího Seveřana. Ber život! Jez!

"IŠ!" Nikdy nebude jíst maso elfa, šílení a temní, bun! Zavřela oči a hluboce vydechla. Unavená. Slabá. Za chvíli vše skončí a Posel se postaral, aby se nestala Temnou. Pronese modlitbu, i to byla jedna z povinností Poslů Daay. Odletí.

Energie! Žít! Posel vydával vzteklé zvuky a elfku přelétavě napadlo, že by ji nejspíše zabil sám, kdyby mohl. Slabě se usmála.

Posel zavřeštěl a zaryl jí drápy do levé ruky, trhal s ní směrem k plavovlasému. Ber! Ber! Ber! Ber! Ber! Ber! BER... BER!

Ruka ji brněla. Magie v ní se probouzela a prsty tiskla rostoucí křišťálový meč, který jemně svítil nazelenalým světlem. Posel náhle utichl a čekal, absence zvuků byla svým způsobem ohlušující.

Meč? Čekal na meč?

Její ruka na těle Lika. Meč nakonec nebyl mečem, pavučina křišťálu pokryla jeho kůži. Prorůstala jím. Zalapal po dechu, ale neprobral se.

Ještě neumřít... zopakovala v duchu apaticky.

Dohody nebyly porušeny. Duchové souhlasili, jednotní, jeden cíl. Splátka přijde v podobě krve. Umře mnoho, elfko, kvůli tobě a pro tvůj život. Rovnováha bude nastolena. Rozhodni.

Ekathe s obtížemi otočila hlavu k Poslovi. Nechápala.

Elfka jej sledovala. Život za život? Nadechla se a snažila se promluvit, ale Posel ji se zavrčením sevřel obličej drápy a četl v její mysli.

Liko nezaplatil dost. Kdo ho poslal, ať zaplatí. Ať zaplatí všichni, kdo jí tak ublížili!

Zrada tak pálila, přestože ji Posel měl vytrhnout z její duše a neměla tak bolet.

Kdy se stala tak pomstychtivou a zapomněla, jak se odpouští?

Liko nezaplatil dost. Ať zahynou ti, kteří ho poslali, ať jejich duše odejdou kamkoliv je On přijímal a Liko se dozví o jejich selhání. O tom, že obětoval vše a nedokázal nic.

Zlomyslný smích, ale s podtónem uznání. Velmi dobrá volba. A byl pryč.

Elfka ležela a naslouchala. Stále nebyla mrtvá. Lehce se pohnula. Opatrně si sedla, její mysl sklouzla do vzorce cviků, které ji odpoutaly od těla, od emocí i od fyzické bolesti.

Vytáhla z Lika křišťálový meč a jeskyní se rozlilo zelené světlo, které ji na okamžik oslepilo.

Seveřan byl vedle ní. Mrtvý.

Sáhla si na hruď. Měla nad srdcem ošklivou jizvu.

"Yšeš‘da," broukla. Seděla tam, v levé ruce meč, a sledovala mrtvolu Lika.

Zase neumřela.

Bohové ji nechtěli. Zatím.

Začala se tiše smát. Pokud tohle neznělo jako jedna z frašek hraných v divadle, které navštěvovala na Dvoře. Smála se možná hystericky, ale bylo to lepší než plakat. Popravdě už ani netušila, zda něco takového umí.

"Vybral sis špatného velitele pro zradu," podotkla k mrtvole cynicky, elfský jazyk tak melodický a v ostrém kontrastu k obsahu slov. Pousmála se, když se nezakoktala. "L-l," frustrovaně potřásla hlavou. Takže nekoktala pouze při užití elfského jazyka, a jen když podvědomě broukala. "Liko, jak jsme to skončili? Šílení..." Samice vzlykla, čímž překvapila samu sebe, a pak zadržela dech, aby už konečně sklapla, než na sebe přivolá své pronásledovatele.

Šílení, pokud to nebylo přesné. Všichni už byli šílení. A kdo ví, jak blízko byl Liko? Možná už propadl temnotě a jeho chaotické chování a jeho zrada nebyla jeho činy, ale skutky padlého.

Objala se kolem ramen a přála si tam sedět a truchlit a lhát si, ale stále měla za patami honící psy. S tím, kolik povyku dělali, byl div, že u ní ještě nebyli. Tak velmi tiše, i když pro zrádce, zazpívala modlitbu pro padlé. Vždyť byl jen zmatený, její ubohý chlapec. Tak to určitě bylo. Doufala, že ji Sar naučí něco, díky čemu by to už tak zatraceně nebolelo, nechávat se zrazovat od těch, které nosila v srdci.

Zkurvená válka.

Sebrala se a vydala opačným směrem, než kterým ji její kdysi tak věrný Seveřan vedl. Tak vyrovnaná, tak hrdá. A ve tmě nikdo neviděl její slzy, ani ona, a tak mohla předstírat, že pro zrádce neplakala.

Liko... zrovna Liko...

Za zády se jí ozval pokřik ptáka a tlukot křídel.

Vyšla z komplexu jeskyní a pohlédla na nebe. Kolem byl sníh, ale ten už jí roky nevadil, měla jej ráda. Slunce bylo vzdálené, jako chladná mince, které používaly lidé. Srdce pulzovalo a Ekathe měla pocit, že cítí zem pod svými chodidly odpovídat. Sklonila se a přejela dlaní po sněhu. Lehce se uvolnila, když doopravdy pocítila zašepotání magie. Nebylo to tak silné, jak by mělo, ale byla zhruba na stejné úrovni jako před Měsíčními horami – které už neexistovaly – a to byla dobrá zpráva.

Ohlédla se a snažila se pohledem proniknout temnotou tunelů, najít karmínové stopy. Dokázala se v tunelech zbavit svých pronásledovatelů, znala to tam, oni ne, ale pach krve dokázal následovat i naprostý hlupák. Denní světlo ji oslepovalo a neviděla nic.

Měla se dostavit na Dvůr. Hrála si s železným nožem, pálení prstů bylo zvláštně delikátní a ne tak silné, jak by mělo. Ryla do sněhu nahodilé znaky a uvažovala.

Měla se dostavit na Dvůr... ale povolali ji zrádci, nebo ti dobří? Existovali vůbec dobří? Vždyť ji nechali shnít ve Sladkém hnízdě, v péči Ridila.

Měla se dostavit na Dvůr... ale nemuselo to být hned. Počká a uvidí, jak se vyvine situace. Pak půjde. Vyslechne si je, ty zrádce teritorií, nebo jejich obránce.

Trvalo pár dnů, než se posily dostavily a zahnaly lidi na útěk. Bylo to směšně jednoduché. Mohlo za to i počasí, lidé si v zimě nikdy nevedli dobře.

Elfové vešli do Sladkého hnízda a zachmuřeně si prohlíželi ubohý stavitelský strom, tak zraněný.

"Hnízdo nepadlo, stále patří teritoriím," potvrdil Strážce Kelrae pochmurně. "Ale kde jsou?"

"Našli jsme je," odvětil jeden elf, který došel ke Strážci. Vypadal nemocně.

"Kde jsou?"

"U kořenů. Jsou až u samotných kořenů."

Vycházeli, jeden voják za druhým, všichni s lehce nepříčetnými pohledy a tak bledí. Nejhorší ale byly rezonance jejich duší. Byly... špatné. Kdyby to byla píseň, řekl by, že byla lehce z tóniny. Ale tohle byly duše. Strážce je zachmuřeně posílal pryč z oblasti a do nejbližšího killores, ke kněžce. Tři tucty elfů, nemohli si dovolit je ztratit.

Co je to jen napadlo? Jít ke kořenům, které byly hluboko v Brázdě? Elfové vycházeli a za jejich kroků z nich spadávala Mlha. Nevypadali, že by si toho všimli. Strážce se otřásl.

Kdo mohl hádat, co to s nimi mohlo udělat? Neuměl si představit ani pár minut tam dole, natož dny.

Před Kelraem stála elfka.

Strážce zamrkal a sáhl po zbrani, uskočil. Kdy se dostala tak blízko k němu, před něj? "Kdo jste?" štěkl. Sledoval její uříznuté uši, stříbrnou obroučku kolem duhovky levého oka. Na čele jí pomalu bledla Zrádcovská pečeť. Strážce se otřásl. Slyšel o těch hrozných věcech. Zdálo se, že kdokoliv svou duši roztrhal, aby ji vložil na tuto samici, spletl se. Pečeť se na její duši nedokázala udržet a už teď byla takřka vybledlá. Pár let a nezbude po ní ani památka. Ale ten druhý, ten navždy bude postrádat kus duše.

Elfka si strážce zkoumavě prohlížela a pak se široce usmála. Byl to chladný úsměv, bez jakékoliv stopy veselí. Kdyby Kelrae potkal tuhle nebezpečnou, zelenookou samici někde v noci, sám, bál by se o život. I její duše byla... špatná, ale jinak než ostatní. Ti měli v auře skvrnu. Tato elfka byla celá pokřivená. Jako váza, kterou někdo rozbil a pak se ji snažil poskládat a ne všude kousky dokonale seděly. Drásaly a zraňovaly vše, s čím se dostaly do styku.

"Takže jste je nakonec porazili? Myslela jsem ale, že zlikvidujete i tu skupinu, která se schovává v jeskyni na severovýchodě, tři kilometry odtud," hlásila lhostejně. Něco v její tváři, v jejích rysech, ale především její hlas...

Elf šokovaně otevřel pusu, ale spolkl impulzivní slova dříve, než mohla zaznít. Polkl. Pak začal znova: "Poručík Ekathe?"

"Strážce Kelrae?" Ten tón, melodie hlasu. Byla to elfka, které před takřka pěti lety nabídl post u Strážců.

"Plnila jste ve Sladkém hnízdě nějaký úkol, poručíku? Věděla jste o lidském útoku předem a byla vyslána zabránit nejhoršímu?" zeptal se. Zírala mu do očí, její tělo, tvář, nic neprozrazovalo ani nejmenší emoci. Její uši, připomněl si Strážce zděšeně, uřízli jí uši. A Pečeť.

"Jsem členem posádky Hnízda, déle, než by zde měl kdokoliv být." Dále ho sledovala a Kelrae měl pocit, že ji ztrácí, něco z jejího obličeje, z jejích očí se vytrácelo. Jakoby zhasínalo světlo.

"Odešla jste dobrovolně do Sladkého hnízda?" zeptal se nevěřícně, s prvními známkami vzteku. Velitel strážce jí nabídl místo mezi Strážci, a ona si vybrala toto? Ekathe lhostejně pokrčila rameny a pak se rozhlédla.

"Předpokládám, že za posádku převezmete zodpovědnost. Nejspíše byste měl vědět, že jsem zavraždila svého kapitána, porušila jeho rozkazy a pak jednala dle vlastního uvážení." Zelenooká samice, která jednou byla brilantní bojovnicí a ještě lepším důstojníkem, byla už myslí na jiném místě... a zdálo se, jako by byla nikde. Něco uvnitř se zlomilo a přestávalo pracovat.

"Jak jste se ocitla ve Hnízdě?" zeptal se Kelrae tiše. Něco bylo špatně. Poručík Ekathe už byla na odchodu, ale ještě se ohlédla.

"Odsouzena za zradu," výsměšně zasalutovala a usmála se, chladným úsměvem bez života, který mrazil do morku kostí. "Byla to smrt, hanba, nebo Sladké hnízdo. Já tehdy chtěla žít, tak arogantní, a na svou hrdost a pýchu doplatila. Co vše bych tehdy udělala jinak. Rozkazy pane?"

"V tom případě budu balit své věci, pane. Mám rozkazy dostavit se na Dvůr. Soudit mě mohou tam stejně dobře jako tady." Zase ta jízlivost v jejím hlase, výsměch všemu a všem, včetně jí samé. Vše podbarvené temnotou... a pod tím prázdnota.

Sledoval, jak odcházela, a dlouho nedokázal promluvit.

"Promiňte?" Jeho podřízený, bratr v boji, překvapeně zamrkal. Kelrae byl staré krve a nikdy nenechával svůj temperament, aby ovládal jeho vystupování. Kdyby mohlo být zabíjení a boj úhledné a elegantní, nedělal by to jinak.

"Ta elfka, poručík Ekathe. Bývalý poručík, hádám. Ta samice je zrádce asi stejně jako já." Kelrae sledoval vzdalující se postavu ostřížím pohledem a s chmurně stisknutými rty. "Zlomili ji. Bývala tak krásná a plná života a teď je..." nenacházel slova.

"Už nic takového není. To je válka," pokrčil rameny jeho společník a Kelrae sebou trhl.

"To je válka," opakoval hluše.

44, kapitola | Úvod | Intermezzo V