Spisovatelská výzva: Den 16

Když jsem psala, byla jsem už unavená a moc se mi nechtělo. Přesto jsem se donutila, díky čemuž jsem pak byla poměrně iritovaná - a celkem dost se to do psaní promítlo. Není to příběh ani moje hloubání/deníčkování. Je to spíše takový frustrovaný výlev nad současnou situací a *ehm, agresivní, ehm* důrazné prosazování mých názorů. Oh well. Čtenáři, byl jsi varován. m.

Úkol #16: Epidemie, globalizace & načasování

Epidemie je hrozivá věc.

Nákaza.

Smrt na křídlech nezastavitelna.

Neviditelný nepřítel, kterého se zdá nelze zastavit.

Vir.

Prvok.

Zvíře.

Člověk.

Nebo bakterie.

Ale vezměme to nejprve trochu obšírněji.

Globalizace je úžasná věc. Když se člověk nepozastaví nad jejími zápory.

Jako pomalý rozklad společnosti. Především tradic a hodnot, které pro určitá území byly neotřesitelné a vtesané do kamene po tisíce let. Modernizace. Přinášení "lidských" hodnot divochům, kázání "práva všech lidí" zaostalým barbarům, kteří provádějí hrozivé skutky. Bez ohledu na to, proč tyto hodnoty v první řadě vznikly a jaký je za nimi důvod.

Máme právo tyto tradice tak bezmyšlenkovitě a okamžitě zavrhnout? Možná jsou zastaralé. Ale tehdy, když byla civilizace teprve v kolébce... tehdy znamenala rozdíl mezi přežitím obrovské šelmy tisíce let se držící na vrcholu potravinového řetězce, a trimfu slaboučkého stvoření s abnormálně velkým mozkem a sny a příliš slabým a křehkým tělem.

Jistě. Mnoho jich je dnes pro nás odporných. Ale stejný počet v sobě obsahuje mnoho ze cti, respektu a moudra předků.

Možná je to vše pouze otázka načasování.

Být ve správný čas na správném místě.

Spíše je to na svědomí každého.

Lidé jsou kuriózní stvoření.

Vezměte to nejlepší, co dokážeme vytvořit, a vždy se najde někdo, kdo to zneužije pro své cíle.

Takoví jsme.

Plní potenciálu pro ohromné dobro.

A tak lehce se necháme svést, pokud už ne tím zlým, tak prostou pasivitou a vírou, že stát bokem a nic nedělat přece nemůže být špatně.

Ale jsme pak zase na začátku.

Co je dobré?

Co je špatné?

Za patami globalizace je Internet. International net. Mezinárodní síť. Médium, které nás všechny spojilo. Které však také roznáší dezinformace bleskovou rychlostí. Poskytuje nám vědění a možnosti výzkumů, které byly dříve nepředstavitelné. Ale být na internetu je velmi osamělé a mnohdy děsivé. Především, když na to mnozí (a ti nejmenší) nejsou zdaleka připravení.

Lidstvo celkově, někdy se mi zdá, na takový vynález nebylo připraveno. Zaskočilo nás to s kalhotami u kotníků, vymklo se nám to z rukou a místo, aby byl oheň náš dobrý sluha, začal nám hořet nejen dvorek, ale i les za ním a pak celá planeta.

Lidé a jejich mentalita jednoduše bleskovému tempu pokroku nestíhají.

A tak sledujeme zvýšený výskyt civilizačních nemocí, pro které křivka statistik rok po roce stoupá, a stále vyšší frekvenci mentálních onemocnění.

Deprese.

Sebevraždy.

Možná by to chtělo vše představovat postupně. Nastavit jasné hranice. Psychické mantinely. Nenechat naše nejmenší, aby se cynicky dívali i na ty nejbrutálnější skutky představované všude, nejen na internetu, ale i v televizi. Nehodit je do moře informací a pak nesledovat, jak vyděšeně probírají veškeré ty možnosti, ví, že mají potenciál pro všechny ty velké věci... ale jsou nedostateční.

Je to děsivé.

Možná by to chtělo krmit mladé mysli postupně, kousek po kousíčku. Jinak se nemůžeme divit, že se zadusí.

Ale zpátky ke globalizaci. A k nákaze.

Představme si nejromantičtější místo na Zemi. Jako správný televizní konzument žijící v srdci Evropy si vyberu Paříž. Metropole, do které denně přilétá nespočet lidí, obdivovat památky, zjistit, zda je všechno to pozlátko nakonec pravdivé.

Podívejme se na tento milenecký pár procházející se ve stínu Eiffelovky. Takhle se zamilovaně sunou podél břehů Seiny, když je málem srazí Neotesaný skejťák. A když se zaměříme na něj, zjistíme, že tento Neotesaný skejťák dříve ten den doma přivítal Otce, který se vrátil ze zahraničí. A tento Otec během pracovní cesty v zahraničí navštívil tamní vyhlášené Trhy. Kdyby se nakonec vrátil domů bez toho, aby své manželce a dcerce donesl nějaký dárek, neslyšel by konce toho stěžování.

Tento zodpovědný Otec potkal během své procházky Trhem tisíce lidí. Stačí jeden z nich, který si v sobě ponese podivně zmutovanou verzi nemoci, malou zákeřnou bakterii nebo vir nebo jinou potvůrku. Stačí, když kolem pouze projde a v tom určitém okamžiku kýchne, a náš dobrý Otec a manžel přiveze nejen exotické dárečky.

Nebo to lze možná také nazvat exotickým dárečkem.

Zpět do Paříže, doma se Otec přivítá se svou rodinou, i neochotným synem. Ve dveřích si kýchne do dlaní, pak svého neochotného syna obejme. Synáček si zcela přirozeně řekne o nějaké peníze, bezradný Otec mu z peněženky s povzdechem nějaké to euro podá.

Skejťák si tak řekl o překvapení navíc, ani o tom neví.

A tak se vracíme k zamilovanému páru na břehu Seiny.

Ten, který Neotesaný skejťák takřka srazí, jelikož kolem nich jede a zrovna v ten okamžik kýchne.

Takový nemilý bonus k pokažené romantické vycházce.

Takový tragický konec a vlastně začátek příběhu.

Vidíte? Otázka načasování. A jeden takový příklad negativního dopadu globalizace, zasazen v romantických kulisách Paříže a vlastně celé naší Země.

Den 15 | Úvod | Den 17