|
NOVINKY: * Bloudící Múza: * PSANÍ: Spisovatelská výzva od René Nekudy * Jednorázovky: Kapitolové: Věčná válka - dokončená Tech Natura - dokončená * 
 |
|
Spisovatelská výzva: Den 5
Tohle téma bylo hodně volné a mohli jsme si prakticky napsat, co jsme chtěli. Já se neostýchala pustila se do toho s chutí. Musím přiznat, že jsem přestřelila limit deseti minut, ale ne o tolik, snad jen pár minutek. Déle pak spíše zabraly editace, jelikož jsem se pohroužila do psaní a frekvence překlepů a chyb prudce stoupla. Tady se také ukázalo, jak mi náhodně vybraná slova vykreslila strukturu příběhu. Bez nich bych se v dost obecném zadání dost plácala.
Doufala jsem, že od první lehce depresivní povídky se dám na cestu trochu optimističtějších příspěvků, ale, well. Přečtěte si dnešní příspěvek a uvidíte. *smích* m.
Úkol #5: Chobotnice
"Jak se máš?"
Mám problém.
Věděl jsem, že mám problém.
Tady je překrásná dívka, která je mou sousedkou už dva měsíce. Vždy se na mě tak krásně usměje a je milá a přátelská a –
Uvažuji, zda náhodou nemá nějaké nekalé záměry.
Trpím totiž stihomamem. Nejen starou dobrou paranoiou – vypěstovanou mými drahými staršími sourozenci – ale tvrdým, iracionálním stihomamem. Myslím si, že se mě každý snaží dostat.
Jako má nádherná sousedka, která, i přes svou povahu svaté, si mě začíná prohlížet s neklidem. Nakonec, kdo na pozdrav odpoví podezíravým pohledem a naprostým tichem?
Odkašlal jsem si a chtěl jí pozdrav vrátit. Místo toho ze mě vypadlo:
"Chobotnice jsou zdraví nebezpečné. Rozhodně je nejezte, slečno Chobotničková."
Zírali jsme na sebe. Měl jsem pocit, že začala litovat, že se přestěhovala do naší čtvrti. Přinejmenším, že má tak divného souseda, jako jsem já.
"Oh. Jistě. Ehm. Tohle ti spadlo." Podala mi štos katalogů a letáků. "Hezký den, Alane."
A byla fuč.
45pt;line-height:150%">Navzdory sobě jsem si oddechl. Co kdyby se mě opravdu snažila dostat? Jak jinak bylo možné, že vyšla přesně ve chvíli, kdy jsem si pokradmu šel dolů ke schránkám pro poštu? Za celý den jsem vyšel jedinkrát, bylo teď půl jedenácté večer, a ona šla ve stejnou dobu jako já?
Nanejvýš podezřelé.
Doběhl jsem do svého bytu, okamžitě začal zamykat všech pět zámků a ještě zasunul řetízek.
Tak.
Bezpečí sladkého, zajištěného domova.
Došel jsem k oknu a opatrně poodhrnul těžký závěs. Mé oči okamžitě padly na podezřelou dodávku, které stála naproti.
Dodávka?
DODÁVKA?!
Nikdy v životě jsem takovou dodávku –
Mžoural jsem a pak si vydechl. Na stěně dodávky bylo stylistické vyzobrazení hor a postavičky, která se jí snažila zdolat. V srdci mě zakousal smutek. Dříve jsme celá rodina chodili na hory a lezli. Miloval jsem to.
Než si mě našel stihomam.
Přesvědčil mě, že se mě i výška snaží dostat. Tedy, někdo, kdo by si pohrál s mým vybavením. Nebo že můj partner mě v půlce přestane jistit. Tak či onak, výška se stala mým nepřítelem.
Už šest let jsem nelezl.
Od chvíle, kdy mí rodiče zahynuli.
Od chvíle, kdy mi Bára zlomila srdce. A snažila se mě otrávit. A vyspala se s mým bratrem. A snažili se mě donutit vzdát se mého dědictví. A když jim to nevyšlo, tak mě zabít, aby veškeré dědictví padlo na ně.
Chyběl mi svět venku.
Ale vše tam jen čekalo, až mě dostane.
Jak jen to bylo ironické. Nejspíše nejbohatší člověk v celém státě – a jako krysa se bojí vylézt ze své díry.
Probíral jsem novou poštu, když jsem se zarazil. Podezíravě jsem pohlédl na bílou obálku. Byla zasunuta mezi katalogem horolezeckého vybavení a letáků ze supermarketů.
Bilá obálka.
BĺLÁ. OBÁLKA.
Odhodil jsem ji od sebe, ale cítil jsem, jak mě brní konečky prstů. Se zděšením jsem popadl dezinfekci a nastříkal jsem si ji na ruce. Pak vzal svou příruční laboratoř a snažil se zjistit, zda na té obálce...
Chemická reakce byla prudká a agresivní. Asi se mi zastavilo srdce.
Do mé schránky měl přístup pouze jediný člověk. Můj právník, který byl závislý na mých penězích. Byl prakticky větším držitelem podílů v mých firmách než já – jak dlouho budu žít. Ten by mě nepodrazil.
Možná.
Pravděpodobně.
Byl to on?!
Počkat. Ta obálka. Ty letáky. Ty jsem ze schránky nevybral!
Chobotnice.
Padl jsem na podlahu a začal se dusit.
Měl jsem alergii na chobotnice. Ne obrazně, ale opravdovou, lékařsky potvrzenou alergii. Plazil jsem se k šuplíku s lékárničkou, kde jsem měl adrenalinové pero, které by mi dalo dalších pár minut života a šance, ale síly mě rychle opouštěly.
Ozvalo se otevírání dveří. Nevěřícným pohledem jsem sledoval poskakující zámky, jak se řetízek sám vyhákl. Vytřeštěně jsem sledoval, jak vešla slečna Chobotničková. V jedné ruce nesla dva talíře s jídlem. Cítil jsem nějakou omáčku. Jednou jsem si ji v asijské restauraci dal a pár minut nato mě odvezla záchranka. Asiaté a jejich chobotnicové omáčky, do pekla s nimi!
V druhé ruce měla má sousedka dvě rozpité sklenice vína. Samotnou flašku držela v podpaží. Vše klidně položila na konferenční stolek před sedačkou, než došla ke mně a klekla si vedle mé hlavy.
"Alane. Vidím, že ti není dobře. Nechej mě ti pomoct."
Než jsem mohl vydat jakýkoli zvuk, vytáhla z kapsy tlustou injekční stříkačku bez jedly a strčila mi ji do pusy. Zmáčkla píst až na doraz. Do hrdla mi vystříkla tekutina, zadusil jsem se jí, ale především mě začala pálit sliznice a cítil jsem, jak se mi zužují dýchací cesty.
Bylo to rozmixované jídlo, které donesla.
"Člověk nemůže být paranoidní, když po něm někdo doopravdy jde, že?" usmála se andělsky.
Chobotnice. Nejsou dobré k jezení. Proč jen jsem se nenechal varovat jejím jménem?
Svět před očima mi zčernal.