Nebezpeční jsou snílci bez fantazie.

Jiří Žáček

ver: Myslím, že vyzkoušeli. Začínalo to fyzickými vyšetřeními od hlavy až k patě (doslova, neb jsem strávila neuvěřitelné množství času na vyšetřeních jak mozku, tak i páteře a nohou), pak alergologie a když můj lékař zhodnotil, že mě už nemá, kam poslat, tak jsem byla odeslána za psychologem, tomu jsem řekla sotva pár vět a pak mě objednal k psychiatrovi (který mi rok dával různé prášky, pak mě poslal zpátky za psychologem, následně na hospitalizaci na psychiatrii)... no a teď si mě tak nějak psycholog s psychiatrem přehazují jak horkou bramboru). Napsali mi spoustu diagnóz, na kterých se nemohou shodnout a vzhledem k tomu, že nemám možnost chodit do práce ani do školy, alespoň mi pomohli s invalidním důchodem. Ale jo, jako alergie se to projevuje, to je pravda, ale myslím, že alergii na úřady má každý a alergie na lidi je asi dost divná diagnóza. Ale zvládám to překvapivě dobře, naštěstí za mě většinu věcí vylítá chudák přítel (který je taky dost rozbitý, částečně slepý a jako důvod lékaři po roce marné snahy přijít na důvod, proč se člověku ze dne na den zúží zorné pole na 15°, uvedli psychické obtíže, jenže nikdo neví, jaké - takže k sobě úžasně ladíme) a na bolest si člověk zvykne (i na bolest hlavy, překvapivě), myslím, že mé tělo se nádherně přizpůsobilo produkcí endorfinů (když mě jednou začal bolet zub a já musela na pohotovost, tak doktorka nevěřila, že neberu drogy, neb jsem se šíleně smála, jak mě tělo bránilo před další bolestí, chudák přítel jí to horko-těžko vysvětloval, že mám takovou nemoc a moje tělo se při jakékoliv další bolesti s endorfiny zblázní a až při úplném vyčerpání odpadnu, ale překvapivě mě k žádným testům nenutili). Takže vlastně mi vadí jen ta pitomá paměť (poslední dobou vůbec nepíšu, protože si furt dokola musím číst to, co jsem už napsala, abych se zorientovala) a občas neschopnost rozlišit, co je realita a co sen/vyprávění.