ver: Někdy si říkám, že mám málo času. A pak si uvědomím, že mám celých čtyřiadvacet hodin, a to po celý sedmidenní týden… vtipné je, že u mě je to opravdu tak. Invalidní důchodce, nic nemusím (a nic nemůžu, ha), a přesto mi někdy ten čas schází… nevím, zda je to mou leností nebo ten prach a nepořádek se dělá v bytě čím dál rychleji, nebo pes chce pořád na delší a delší procházky, nebo vlastně ani nevím co, ale člověk se najednou přistihne, že nic nestíhá, i když vlastně nic nemusí. Děsivý fakt. A pak jsou tu dny jako je tento… a člověk si jen-tak vzpomene na stránku, na které dlouho nebyl a najde si čas přečíst si i článeček, který mu toho moc nedá, kromě drobné myšlenky na zamyšlení. Mimochodem, závidím vysokou, celé dětství jsem toužila, až se na ní podívám, a poslední rok gymplu jsem se zhroutila, a má naděje, že se někdy na nějakou dostanu zamrzla. A tak jsem jen hlupák se základním vzděláním, co vzdychá nad všemi těmi vědomostmi, které mu mohly být poskytnuty (a sám se do učení jen-tak nedokope… škola je super, dává nám trochu motivace, proč se něco nového naučit).