Moira | VV: 35, kapitola

35, Krvežíznivá rozjařenost

"Tigan," zalapala Ekathe po dechu a otevřela oči. Jakmile se tak stalo, podivné mravenčení magie zmizelo, její tělo jako by se uvolnilo z pout. Prudce se posadila, srdce jí bušilo.

Šero. Stan. Tlumené zvuky tábora. Bušení kapek deště na plátno. Správně. Začal podzim a přišly lijáky. Další podzim. Je na cestě na první.

Elfka si povzdechla a promnula si tvář. Zdávalo se jí o Duchovi změny, zdávalo se jí o Jiném, spoutaném u základů země, zdávalo se jí o jejich šílené bohyni. Nepamatovala si přesné dění snů, ale věděla dost, aby se bála. Nikdy si nemyslela, že někdy takto zažije i jejich vlastní Matku, natož další Duchy podstaty. Bylo to zneklidňující a zároveň si nemohla pomoct a uvažovala, čí bohové ostatní Duchové jsou. Nebo možná už své děti neměli?

Nejhorší bylo, že jí ani nepřišlo divné o takových věcech uvažovat. Možná se doopravdy stávala nepříčetnou. Nebyla rie'ymue, aby podobný nátlak dokázala zvládnout, nikdy nedostala vychování, které by jí pomohlo. A pokud žádný nátlak neexistuje, pak s ní zcela jistě něco nebylo v pořádku.

Rozhlédla se a svět byl v krásných odstínech smaragdu a stříbra.

Zakryla si levé oko s obroučkou a zkoumala stan. Barvy tam stále byly, utlumené, ale stávaly se jasnější, čím déle se nesoustředila na dvoubarevné schéma, které měla v mysli.

"Poručíku!" zavolal hlas, když bylo stříbro už jen v konturách obrysů.

"Vstupte."

Do stanu vešel vysoký elf, měla pocit, že jej zná...

"Raak?" zeptala se.

"Pane," kývl elf.

"Co tady děláš?"

"Jednotka kapitána Armera padla."

Zelenooká si povzdechla. Co by dokázalo dostat vojáky tak dobře vycvičené, jako byli Armerovi elfové? Pamatovala si na ten šílený závod s časem, kdy hledali informátora, a pak zoufalé odhodlání doručit zprávu zpět Králi. Jak moc se je lidé snažili zabít.

"Další past s nekromanty? Pekelní psi?" zeptala se.

"Pekelní psi. Hnali nás na sever, odřízli nás od front. Pak nás jednoho po druhém zabíjeli. Kapitán padl pár dnů předtím, než dostali všechny ostatní."

"Jak ses dostal pryč?"

Raak měl trpký úsměv a v očích... Ekathe ten mrtvý pohled znala. Pohled bojovníků, kteří střípek za střípkem na bojovém poli zabíjeli a už si ani nedokázali užívat tu slávu, nedokázali vykřesat jiskřičku obavy o elfská teritoria, dokonce ani úlevu proto, že přežili. Válka je zlomila. I to byl důvod, proč nezabíjela, když nemusela. Smrti ji pak netížily. Nezabily i ji.

Někdy to však nebylo zabíjení, co elfa doběhlo. Někdy to byly smrti spolubojovníků, které nakonec vojáka dostaly. Když přežíval a ostatní kolem umírali.

"Hledal jsem cestu ven. Ale nepřítel byl blíže, než jsme tušili, chystal se k útoku. Varoval jsem jednotku io, i když jsem prozradil svou pozici. Zbavili se mě rychle, úsporně, aby mohli zaútočit. Netuším, zda podcenili elfskou regeneraci, nebo jsem měl jen štěstí. Probodli mi srdce železem a nechali mě tam vykrvácet."

Ekathe samce sledovala. Přežít železo do srdce bez pomoci léčitele...

"Měl jsi štěstí," odvětila tiše.

"Štěstí," zašeptal ochraptěle.

"Ach vojáku," zamumlala a natáhla se po něm. Vykročil a padl před ní na kolena. A v hlubinách jeho mrtvých očí... uvolnila se. Ještě bylo co zachraňovat.

"Mým duchem mysli je radost, štěstí." Objímala ho a kolébala, jako ílška, která tišila ve Škole. "A ty potřebuješ na chvíli zapomenout." Stáhla si ho k sobě do přikrývek, s myslí ukotvenou na šťastnějších časech otevřela svou auru. Něžně se dotkla zraněného elfa a ten ji váhavě nechal. Když ucítil její emoce, klid, který nabízela, vydal přiškrcený vzlyk a natáhl se po její tváři. Sledoval její oči, mozoly na rukou drsné proti její kůži, když ji tak velmi opatrně laskal po líčku.

Pomoci duše sledovala jeho mysl, tak zjizvenou a roztříštěnou. Byl tak blízko šílenství. Tancoval s temnotou. Nemínila ho ztratit.

"Pojď ke mně a zahřej mě. Je mi zima," zabroukala tiše.

*

Leželi vedle sebe v posteli, Raak ji objímal a Ekathe ho nechala, přestože měla povinnosti, na které by měla dohlédnout. Ale Jiril Raaka viděl, poznal jeho stav. Musel tušit, o co se pokusí.

"Proč jsi nenavštívil Posvátný háj a vzpomínek se nevzdal?" zeptala se a prstem kreslila čáry na elfovo předloktí. Pomohla mu, jak jen mohla, ale Raak balancoval na hraně. Byl ve válce příliš dlouho, nebo spíše služba Armerovi byla příliš tvrdá. Měl už dávno mít dovolenou. Nebo navštívit Eman.

"Proč jsem nezemřel?" zeptal se místo odpovědi. A Ekathe věděla. Nedovolil si jít za rie'ymue, protože nevěřil, že si zasloužil být zachráněn.

"Protože jsi měl kurevské štěstí. Nebo byla Daay nasraná na někoho jiného více než na tebe."

Raak se překvapeně zasmál a pevněji ji stiskl.

Chvíli byli tiše.

"Umíral jsem. V tom lese, v bahně a mokru. Pak jsem si vzpomněl na vás, poručíku. Jak jste se bála. Váš strach tehdy všechny samce doháněl k šílenství více než fakt, že všichni zemřeme. I toho starého bastarda Armera."

"Opravdu?" zeptala se s nechutí. Moc si na ten boj nepamatovala, vše bylo v Mlze, doslova. Ale vybavovala si ten děs, který ji ovládal. Nejspíše doopravdy nechala své pocity proniknout štíty. A samci, se smysly vybičovanými blízkou smrtí, to museli zachytit.

"Nebála jste se smrti, bála jste se, co se stane, pokud nepřijde. Velmi rozumná obava. Ale nemusela jste. Některý z nás by vám daroval čistou smrt, už proto, že by nesnesl myšlenku samice v rukou lidí. Alespoň ne bojovnice. Děvka je děvka a nezáleží, pro koho roztáhne, a tak to vidí i lidé. Ale válečnice, ty..." nedořekl a nemusel. Elfské bojovnice byly nenáviděné takřka nejvíce. Více zášti u lidí měli pouze zvědové a špehové.

"Bylo to poprvé, co jsem byla tak blízko polapení."

"Přesto jste přišla na způsob, jak vyváznout se zdravou kůží, i s námi. Na to jsem si vzpomněl, když jsem umíral. Uvědomil jsem si, že nechci zemřít. Jsem příliš sobecký, abych odletěl s ostatními." Raak se s povzdechem posadil. Poručík na jeho slova nereagovala. Pokud věřil, že měl zemřít, její slova nic nezmění, nebyla mu tak blízká. Přesto... stále nebyl v pořádku, ale pokud by ho dokázala několikrát dotáhnout do killores...

"Mám pro vás i špatné zprávy, poručíku," ozval se elf náhle.

"Hm?"

"Když jsem velitelství na první oznámil, že chci do vaší jednotky, předali mi zprávy, které pro vás měli." Raak se natáhl ke své uniformě a vytáhl pár papírů, jako první předal proutek. Byl tenký, nejspíše byl už tucetkrát obrušovaný, aby se do něj vryly nové zprávy. Co mohlo být tak důležité...

Zelenooká naklonila hlavu na stranu a četla. Takový temný podtón zprávy... a pak pochopila. Zavřela oči a nechala si ruce padnout do klína. V její mysli na chvíli nebylo nic.

Nemyslela si o sobě, že by byla šílená, navzdory snům a všemu, co se jí poslední dobou dělo. Četla linie, kde jí bylo oznámeno, že lidé se obzvláště zákeřně mstili za vypráskání až za řeku a jako klín vpadli zpět. Její sestřička, Rimaera, ta zákeřná čubka, byla v předních liniích. Její jednotka byla rozprášena pekelnými psi stejně tak jako nekromanty. Ještě nebyla za hranou. Ale po dočtení, ach, v tu chvíli měla k šílenství velmi, velmi blízko.

Nechala padnou proutek na zem a postavila se. Došla ke skládacímu stolku a opřela se o něj, zaryla prsty do lehkého cestovního dřeva.

Nekromanti s jejich špinavou magií, kteří budili z jejich věčného odpočinku mrtvé, byli už tak dost špatní. Ale zoufalství způsobovali ti, kterým lidé říkali Věrní. Elfové je volali čoklové. Elitní jednotka lidí, které se všichni obávali. Dokázali na dálku zraňovat, ničit kosti, nohy, lebky, ti mocnější i maso. Byli děsivým soupeřem i pro lidi. Avšak během sta let války, kdy Císařovi nekromanti elfy zkoumali, pokřivenou magií vytvořili bytosti, pekelné psi, kteří byli jejich zbraněmi. Nástroji zrozenými pouze pro účel lovu její rasy.

Nikdo netušil, jak vznikali, ale byli elfskou noční můrou. Její rasa byla citlivá na zvuk. A vytí pekelných psů bývalo poslední, co kdy jeden slyšel. Nejen proto, že dokázal zmrzačit elfa na dálku, trhat jejich chvějná klubka a uzamknout magii a paralyzovat svaly. Především proto, že jakmile jednou pekelník měl pach své kořisti, ta mu už nikdy neunikla. Protože už byli z části mrtví, zabít je bylo kurevsky těžké.

Pokud v bitvě byla celá smečka pekelníků a Rimaera byla v čele jako obvykle...

"Někdo, koho jste milovala?" zeptal se Raak chápavě.

"Podplukovník Rimaera."

Její společník se syčivě nadechl. "Ta mrcha je mrtvá?"

Odpustila mu urážku, protože jasně slyšela šok v jeho hlase. "Iš. Ne. Rima přežije. Pokud tady ta možnost byla, vždy přežila. Lidé jsou příliš málo, aby ji zabili, a příliš pomalí, aby ji chytili."

Elf nic neřekl, i když jí nevěřil, a poručík na něj zamračeně pohlédla. "Hlas se mému zástupci. Pryč s tebou. Jsi v mé jednotce."

Sledovala ho odcházet a cítila, jak se jí třesou prsty.

"Rimaero, sestřičko," zašeptala. Padla do kolen a dlouho, dlouho se modlila k Daay.

*

Konečně jeden den nepršelo. Ekathe seděla pod stromem a poslouchala, jak si padající žaludy razí cestu listím, každou chvíli pár. Bylo to uklidňující. Bleskově zachytila jeden, který by jí spadl na hlavu, a jako by to bylo nějaké znamení, zase začalo poprchávat, což se brzy změní v hrozný liják.

Melancholicky se pousmála. Měli po návštěvě Posvátného háje. Byla klidná. Ne proto, že by sama našla odpovědi na své obavy, ale sledovat Rewa a Lika se zlepšovat, vidět Raaka, který ztratil trpký rys v koutku úst a poprvé se pousmál jednomu z vtipů Jirila, to jí přinášelo částečnou úlevu. Navíc cestovali na západ, k Měsíčním horám, a to znamenalo, že se vzdalovali od Brázdy. To bylo možná ještě sladší než dostat se pryč ze třetí.

Uvažovala, co se bude dít. V dopisech, které Raak přinesl, nepřišlo nic překvapivého. Kalous se k nim připojí pár dní poté, co na první dorazí. Zásoby a výstroj na podzim se opět zpozdí, jako každý rok. Vážka, jejich vodní duch, který Ekathe dlouho doprovázel, zmizel po těch událostech na druhé frontě, ale zpráva tvrdila, že jim je opět přidělený. Proutek z domu, není vítaná na Svátek Perutí, takže si nemá brát dovolenou.

Ani slovo o Rimaeře, ale stále věřila.

S povzdechem se zvedla a napadlo ji, že by bylo dobré zase jednou zkontrolovat hlídky a pasti, které chránily tábor. Začala se proplétat stíny.

*

"Och Rewe," zamumlala poručík. Její seržant na ni bez lítosti pohlédl.

"Nevěděl jsem, že s těmi třemi elfy je také celý tábor," odvětil důrazně a Ekathe věděla, že je každé slovo pravda.

"Ale tušil jsi, že zbytek nebude daleko?"

Ticho.

"Až se vrátíme, máš měsíc službu v kuchyni a tři měsíce ti strhávám plat na polovinu. Také budeš brát dvojité hlídky. A máš zákaz vstoupit do bordelu, do odvolání."

Rew se usmál pevně sevřenými rty. Věděla, že pro seveřana je tahle možnost bojovat o život cennější, než pár týdnů nepohodlí nebo vodičky. Zavrtěla hlavou. Myslela si, že se to s jejím plavovlasým válečníkem zlepšuje. Ale tohle jí ukázalo, že to zabere desítky let, než se opravdu uzdraví, pokud vůbec. Měla to vědět, když na něj před pár dny narazila, za prostitutkou, ke které příliš hrubě přirážel a která měla v koutku úst krev. Nejspíše pro ni hrál lepší stav, než v jakém byl, kdo ví proč.

Prohlédla si své společníky.

Ille a Lisa napínali své luky. Raak a Mo si klidně protahovali svaly, připravovali se k boji. Jen Rew jí nehybně stál u boku, všechna ta divoká energie jen čekala, až bude moct vyšlehnout, až začne zabíjet. Čekal na její povel. I ostatní vyčkávali, nepochybovali, že je povede do boje a vytáhne ven živé.

Pohlédla směrem k rozbitému táboru lidí. Slunce zapadalo a osvětlovalo podivně měkkým světlem mohyly za táborem. Ne, ne mohyly, byly to jen hory kostí po velké vatře. Seveřané pomstychtivě pálili těla elfů, aby jejich jyn, stíny, nevstoupily do svých předchozích schránek a po tisíce let poté nestrážily Věčný strom.

Jyn se dříve či později staly součástí Kareo'jyn. Ti, kteří měli v duši příliš temnoty, ti do Věčného stromu vrostli a ten je očistil, než je poslal na jejich cestě dále. Ostatní opustili své schránky, jejichž maso poté živilo Kareo'jyn, když se stín stal opět duší a vzdal se svého šílenství a temnoty. Ti usedli do koruny Věčného stromu, kde na něj čekali jeho milovaní, než se vrátili do věčného koloběhu života.

Šeptalo se, že Daay sbírá popel svých ílšek, která lidé spálili, a nese je větrem až domů, ke Kareo'jyn. Že lidé mohou zkusit cokoliv, ale elfy nikdy doopravdy neporazí. Elfka uvažovala, zda to byla pravda, nebo spíše pouhé přání. A pokud pouze přání, tak z celého srdce toužila, aby na sebe magie vzala podobu jejich modliteb a splnila jim to.

Elfové se mohli pro padlé modlit a ti v podobě přízračného ptáka odlétli k Věčnému stromu. Tak to probíhalo za války, na válečných polích. Původní rituál však zahrnoval dny dlouhá zaříkávání a kouzla, kdy se na jih vracel nejen přízrak, ale hmotný pták oděn v mrtvém mase svého bývalého těla. Živil Kareo'jyn, vracel každý kousek magie, kterou elf za svůj život nastřádal. Ale to ztratili v plamenech války.

Elfka sklopila pohled a na mysli jí vyvstala ta nejhorší varianta. Kdy u ohnivých hranic pálili její rasu a bokem stál čaroděj, který drmolil špinavá lidská kouzla a uvěznil elfskou duši v mase – a zničil ji. To znamenalo, že v korunách sedělo mnoho druhů zoufale čekajících na svou druhou půlku.

Lidé. I kdyby spalování elfů nemělo smysl, seveřané si zvykli to dělat. Snad ze závisti ničit, čím nikdy nemohli být. Někdy jižané ani nemuseli být mrtví, když je na hranici postavili. Tolik zášti, tolik animozity na frontách, rok od roku to bylo horší. Často se střídalo klidné období s brutálnějším, ale poslední měsíce lidé masakrovali vše, na co narazili, bez zaváhání.

"Pane?"

"Lidé," vycenila elfka zuby. Ostatní se na ni obezřetně podívali. Zavrčela a pak tiše načrtla prostý plán. Ty nejjednodušší vždy fungovaly nejlépe.

I tento proběhl dokonale. A Rew se spokojeně smál a tak nadšeně s ní tancoval.

*

Kněžky bez vysvětlení zakázaly zachránit celou vesnici, nařídily ústup. Co zelenooká slyšela, platilo to po vzdušné čáře nalevo i napravo od ní.

Poručík zadumaně sledovala mapu, pásmo, které měli opustit, ničím zvláštní. Proč ustupovat od řeky? Lidé prorazili, ale měli stěží deset kilometrů od řeky a elfové je jižněji nepouštěli, už ne. A teď jim měli nechat dalších dvanáct kilometrů a stáhnout se? Všechny zákopy, pasti, pozice, bez vysvětlení...

Elfka si povzdechla. Byly to příkazy rie'ymue, ne, že by měli jinou možnost než poslechnout. Ještě nebyla tak daleko od druhé, aby ji nezavolali, aby pomohla s organizovaným ústupem. Společně se všemi, kteří dokázali zabíjet na dálku, měla nařízeno hlídat karavanu pomalu se linoucí k jihu. Strážit a koupit dost času. Jakmile budou dostatečně daleko, lidé je nebudou honit. I tak budou podezíraví, proč tak narychlo opustili pozice. S nově probuzenou magií v zemi, elfka se zlomyslně ušklíbla, i měli proč.

Ještě stále v oblasti bylo příliš civilistů, když jí Mae a Liko oznámili, že se blíží nepřátelské jednotky. Nepříjemně rychle zneškodnili narychlo nastražené pasti a Ekathe měla tu smůlu, že byla v oblasti, kde žádné z těch větších nebo magických nebyly.

Koukla na své chlapce.

Už podruhé za týden měla bojovat, když byl poměr vojáků jeden ku pěti, v její neprospěch.

Daay nejspíše měla zatraceně černou náladu. Ne že by někdy neměla. S povzdechem začala vydávat rozkazy.

*

"Vzdejte se a přežijete. Víme, že je vás málo. Naše posily tu budou každou chvíli. Pokud se prokáže, že jste nezpůsobili větší škody Císařství, můžete se dokonce dostat do elfských rezervací u Hajských vodopádů!" houkl hrubý mužský hlas v obecné řeči.

"Chcete začít vyjednávat?" křikla Ekathe zpět. "Jaké jsou podmínky?"

Hrála o čas. Podívala se na své chlapce, trochu bláznivě se culila. Srdce jí divoce bušilo, po zádech jí stékal ledový pot a měla pocit, že má slabo v kolenou. Většinu jednotky a zelenáčů poslala s karavanou a přesně, jak zněly rozkazy, jim získávala čas. Měla s sebou svou sebevražednou jednotku, Illeho, Lisu, Moa a Raaka. Rewa s Likem. Liwer a Egge by se hodili, ale potřebovala někoho dobrého i s karavanou, kdyby se objevily problémy. Nechala tu i Ilora, i když nadával a trucoval. Potřebovala však nějakého čaroděje do rukávu. Ilor byl to nejsilnější, co měla.

"Co byste si představovali?" ozval se člověk po dlouhé chvíli. Museli je začít obkličovat. Gestem poslala do stínu své chlapce.

"Mám začít?"

"Začni, ušatko."

"Oh, to rozhodně," zabroukala Ekathe. Zazpívala povel k útoku, Lisa a Ille začali vypouštět šípy, přes hustý déšť zasahovali cíle s děsivou přesností. Lesem se jako smrtonosné stíny plížili další elfové, jejich vlastní past sklapovala.

Tak jednoduchá.

Nahnat je do velkého hloučku a vypustit na ně Ilora, kterého ani podzimní lijáky nemohly zarazit v jeho ohnivém umění. Byli to jen lidé, a oni byli elfové. Na jejich území, v lese. Pod nohama jim vibrovala hlína plná magie.

Poručík zabila další dva lidi v naprosté tichosti, než si lidé uvědomili, že je něco špatně.

*

"Ille," zavrčela poručík, když na ni elf napadl celou vahou. Byl zpocený, krvácel jak zapíchnutý, ale nemyslela, že by byl v ohrožení života. Magie na severu teď byla tak potentní, když měl elf čas a přístup k přírodě, vylízal se i z horších sraček. Viděla to na vlastní oči. Šílení, sama to přežila na vlastní kůži.

"Pane," zachrčel a odplivl chuchvalec krve.

"Jen kousek, cítím nedaleko jeskyni."

"Tři kilometry," odvětil tiše Rew ze stínů. Loupla po něm pohledem. Jestli se Rew stihl vrátit z průzkumu vzdáleného tři kilometry a oni ještě stále mohli cítit dech lidí za krkem, znamenalo to, že se táhli kurevsky pomalu.

Jak to tak bývá, i ty nejjednodušší plány měly tendence selhat. Jeden z vozů karavany se rozbil, na tak dokonalém místě, že to zastavilo postup a nechalo nějakou stovku doprovodných elfů jako snadné cíle, sedící kachny. A tak Ekathe místo elegantního ústupu předtím, než dorazily posily, kladla narychlo další pasti a čekala na řež. A kolik lidí přišlo, jako much.

"Jak daleko jsou?"

"Jsou nasraní, že jsme jim předsunutou hlídku pozabíjeli jako králíky. Jsou tvrdohlaví, ale Liko a Raak je drží v uctivé vzdálenosti a vedou je ze stopy, kdykoliv můžou."

Avšak s Illem zraněným tak, jak byl, bylo nemožné se ztratit úplně, po elfsku dalo by se říct. Krvavou stopu by dokázal sledovat i pitomec. "Ještě jednou, kolik jich je?" zeptala se Ekathe přemýšlivým tónem, cítila, jak jí v žilách bouří krev a připravuje se na útok.

Rewovy rty se roztáhly v širokém úsměvu, byl s ní dost dlouho, aby poznal znaky zábavy. "Už jsem si myslel, že se nezeptáte."

Poručík lukostřelce něžně položila na zem. Byl v bezvědomí. Rew nešetrně hodil jeho náklad vedle Illeho, pak v nečekaně přemýšlivém gestu svázal pár větví stromu, aby na něj nepršelo. Popisoval jí situaci, zatímco se připravovala k boji a hledala v uniformě nějaké povzbuzující jedy. Měla poslední dva. Připomněla si, že musí navštívit míchače, než dorazí na první. Hodila do sebe oba najednou a zašklebila se.

V hlavě rozestavěla své chlapce, a pak si pro sebe pokývala. Krvežíznivě se uculila, dryjáky jí rozehřívaly končetiny, svaly se jí chvěly nedočkavostí. Stejně nebylo v její povaze utíkat. "Pokud to nevyjde, uvidíme se v korunách Věčného stromu!" zazpívala, než vyběhla a io instruovala svou jednotku, kam se hnout.

Pak zaútočila.

*

Byly to rušné dva týdny, to jistě. Poručík ztratila osm chlapců, ale to jen proto, že neměli momentálně žádného léčitele. Být tady Kalous, její ztráty by byly nulové. Takto měla dalších osm korálků, prázdnotu a smutek, který ji rozežíral zevnitř.

Poslední dva týdny byly šílené. Lidé se snažili pomstít, elfové se s takřka rozjařeností vrhali do boje, v dešti, pod nohama bahno, které je s každým dotekem pohánělo ke krvežíznivé zběsilosti. Tolik magie, tolik sladké, vražedné energie.

Ale to bylo včera. Začal nový týden, zelenooká už byla i mimo působnost druhé fronty. Byla i daleko za Temným hvozdem.

Vzhlédla a sledovala vrcholky Měsíčních hor, které byly s každým dnem blíže. Spokojeně se usmála, cítila pocit zadostiučinění a hrdosti. Podívej, s'kiri'Ri'se, kam jsem se dostala!

Konečně.

První fronta.

34, kapitola | Úvod | 36, kapitola