VV: 34, kapitola

Hej, pro Tebe, V. .)

34, kapitola - Intriky, které tráví

Černovlasý elf bez pohnutky sledoval, jak dračice, velká jako malý poník, nadšeně trhala maso zrádců. Přesně podle instrukcí zraňovala, ale zatím nezasadila smrtelnou ránu. Dariae dlouho diskutoval s jedním ze Stínů, který se na tento... obor specializoval, jak přesně učit jeho dračici v tomto delikátním umění. Byl odhodlaný ji učit naučit jen to nejlepší.

Dariae byl mstivý, když někdo ublížil jemu nebo jeho, vrátil to i s nádavkem. Tito samci ubili k smrti jednu drobnou akrobatku, která v sobě měla tolik života a něhy. Jako by to nestačilo, zbavili se i jejího bratra. A oba byli jeho.

Ale zatím nebyl tyran, proto zrádce nenechal spoutané, zatímco jeho milované čelili. Nic to nezměnilo na faktu, že je nakonec tak jako tak Růže požírala, ale dal jim šanci se jejich smrti postavit. Oslabení z věznění a výslechu, ale mohli čekat něco jiného? Postavili se Princi. A Nesuhe se s jeho vedením naučila lépe bojovat s reagujícím protivníkem než s ovcí na porážku. Dariae si užil jejich trest. Naučil Nesuhe lovit a ublížit, a zároveň do ní driloval ovládání a potlačení pohnutek sežrat elfské maso – alespoň ne bez dovolení.

Avšak v okamžiku, kdy jeho dračice nepotřebovala vedení, se Dariaeho mysl začala toulat a náhle, bez varování, skočila ke chvíli před Nekonečnou nocí a útoku, který na něj byl veden. Po Nekonečné noci nebyl sám sebou, a tak ten fakt zapadl mezi ostatní jeho vzpomínky, ale teď na něj opět dotíral. Co tím nepřátelé sledovali? Byl to pošetilý útok, avšak mohl skončit katastrofálně, kdyby se jeho stráž na poslední chvíli nevyměnila za mnohem zkušenějšího Erziho. Když si to Dariae takto probíral, byli mu na ten den připsáni dva noví strážci, mladí, neznal je. Musí Narivaemu zadat, ať je vyhledá.

Přesto... zaútočit na Prince, jakéhokoliv, den před Nekonečnou nocí? Nedávalo to smysl. Byl to jen hraný útok? Nebo vážný a lidé se nebáli odplaty Daay? Možná jej chtěli nadopovat jedy, které by ho v péči Daay dohnaly k šílenství. Sama Matka všech byla děsivá, ale kdyby v krvi měl něco, co by ho přehouplo přes hranu...

Dariaeho výraz se vyhladil od emocí. Pak ho napadla ještě temnější myšlenka. Možná se báli, ti, kteří to naplánovali. Ale kdokoliv za útokem stál, věděl, že pokud nepůjde k Daay Dariae, bude muset jít jeho Otec a ten by to v příčetnosti nepřežil.

Elfská teritoria by se propadla do chaosu, protože Eudaelea nebyla dost silná, aby udržela Trůn a zároveň dokázala snést nátlak Daay, ať tak či onak.

Polil ho chlad, když mu došlo, že přesně tohle byla odpověď, kterou hledal.

A v tu chvíli mu došlo i to, jak nebezpečný jeho protivník byl. Protože to nebyl hlupák, který toužil po nastolení nového řádu, aniž by tušil, s čím si zahrává. Ne, jeho protivník věděl přesně, co dělá. Byl julir'aegi, a byl Králi natolik blízko, aby věděl, jak křehká Eudaelea byla, a že nedokáže vládnout.

To už okruh elfů zužovalo, na čtvrtinu Dvora minimálně, protože mnoho nevědělo, jak rozsáhlé byly následky činů spáchaných Daay na jeho nejmladší sestřičce. Bylo to zakázané vědění a ti, kteří byli svědky toho temného dne, přísahali při krvi, že o tom nikdy nepromluví. Mnoho na Dvoře věřilo, že Eudaelea bude po Otci Královnou. A ona by i mohla – kdyby za sebou měla své nejstarší bratry. Ale pouze s podporou Balraeho?

"Nesuhe," odvětil Dariae a odrazil se od stěny. Byla mu zima, ne taková, jakou vnímají lidé. Zima duše. Dračice na něj pohlédla, třemi neuvěřitelně rychlými útoky zabila přežívajíc zrádce a byla mu u boku.

Co se děje?

"To co vždy, milovaná. Problémy."

Kam jdeme? Růže měla dobrou náladu, poletovala chodbou jako opilý čmelák a dokonce přezíravě ignorovala elfy, kteří jí uskakovali z cesty a ani po nich necvakala zuby. Když skupina sluhů nesla tácy s jídlem, dokonce je mrštným manévrem přeletěla, místo aby je jako obvykle povalila.

Nejspíše by ji měl lépe vychovat. Ale stále ho bavilo sledovat, jaký způsobovala na Dvoře chaos.

Kam jdeme? Zeptala se už podrážděně dračice. Pohlédla na něj a ohrnula pysky, vycenila zlobně zuby. Dariae na ni nepohlédl, prošel kolem ní, a když se po něm ohnala, prudce vystřelil rukou a uhodil ji, do místa, o kterém věděl, že je její slabinou. Dal si záležet, aby to nikdo nezpozoroval, aby vše, co viděli, byl úder a pak dračice ležící na zemi a tiše syčící. Ani nezpomalil. Když se k němu po chvíli připojila, mlčela, ale cítil z ní nejistotu a zdráhavou potřebu se ho dotknout. Ignoroval ji. Už byli skoro u Narivaeho pokojů. S trochou štěstí tam jeho Pavouk i bude.

Omlouvám se. Prosím, mluv se mnou. Dariae-sui.

Princ se zastavil a pohlédl na dračici, jeho výraz vážný. "Draci nelžou, Nesuhe, nikdy."

To je pravda. Růže se natáhla a váhavě se čumákem opřela do jeho dlaně. Chytil ji za čelist a sklonil se k ní, zíral jí do očí.

"A draci, na rozdíl od jiných druhů, zabíjejí ostatní ve snůšce."

Dračice mu pouze olízla zápěstí.

Dariae se usmál a pak ji podrbal pod čelistí. Zavrněla, pak odskočila a zase začala poletovat. Nazvala ho sui, což byl dračí ekvivalent pro sourozence ze stejné snůšky. Stále by se mohla jednoho dne rozhodnout ho zabít, kdyby shledala, že zahanbil snůšku, ale považovala jej za rodinu. Ne za elfa, ale za draka, i když bez křídel a drápů.

Navázání bylo úspěšné. Zkrocení draka se sice skládalo ze dvou částí, přijetí do rodiny a poté donucení draka uznat, že je jeho pánem, ale tu druhou půlku Dariae nikdy nemínil vynucovat. Nesuhe byla jeho milovaná a on ji nechtěl zotročit. Bude ničivou silou, s kterou se bude muset jednat jako s přírodními katastrofami, ale byla dračice. Nikdo neměl právo ji spoutat řetězy jejich vůle.

Byla dračice.

Draci patřili obloze.

Svobodní.

Dariae zdvořile zaklepal na dveře. Když mu služebná otevřela, jeden z jeho strážců vešel dovnitř a zkontroloval prostory. Poté vešel.

"Dariae‘Zie," Pavouk se napůl poklonil a vrátil k papírům. Princ si sedl do křesla před stolem a chvíli elfa sledoval. Když se Narivae zarazil, aby odložil papír na hromadu k ostatním, rozhodl se, že čekal dost dlouho.

"Rád bych vás požádal, zda pro mě najdete dva strážce, kteří mě měli hlídat den před Nekonečnou nocí."

Narivae kývl, oči upřené na informace v novém dokumentu.

"Také mám ohledně toho radostného dne jednu teorii. Pokus měl uspět, měl poslat do Jeskyně Krále, a oba nás měl tak či onak zneškodnit."

Narivae vzhlédl. Zamračeně zíral do prázdna. "Vypadá to pravděpodobně," odvětil po chvíli.

"Lea by byla rozladěná, kdyby se musela vrátit dříve, než plánovala."

Vrásky kolem Pavoukových očí se lehce prohloubily. Na okamžik se rozhostilo tíživé ticho.

"Chápu."

"Pak vás nechám vaší práci, příteli," odvětil Dariae jen lehce potměšile. "Nesuhe?" Otočil se.

Dračice drápy drásala bezpochyby velmi hodnotný koberec. Vzhlédla, a když si všimla Dariaeho nesouhlasného pohledu, rozpačitě svěsila křídla, které měla ve vzrušení nakloněné v útočné poloze, a od škody ustoupila.

Nesmím ničit barevné kůže?

"Nesmíš ničit majetek, který ti nepatří."

Vůbec nic? Zeptala se poplašeně a se stopou nesouhlasu.

"Jsi velmi inteligentní, milovaná. Jsem si jist, že dokážeš rozpoznat, na co máš právo a na co ne."

Dračice vycenila zuby v dračím úsměvu a vrhla se zpět na koberec. Už je zničený. Nemá cenu, odvětila vesele a princ si povzdechl.

"Nechám poslat nový koberec. Azurský ve vzorku Černého zlata Amélie, nemýlím-li se? Existuje pouhých padesát kusů... čtyřicet devět," odvětil Dariae s pohledem na ruiny na zemi a zvedl se.

"To není potřeba. Berte to jako dárek vaší společnici," odvětil Narivae monotónním hlasem. Dračice na něj pohlédla a zasyčela, cokoliv Pavouk udělal, jeho Růže si vyložila jako urážku. Pouze ostrý rozkaz ji zastavil od toho, aby Pavoukovi vytrhla hrdlo. Místo toho mu jen proletěla nad hlavou a trnem levého křídla sekla po jeho obličeji. Jen rychlé reflexy samce ho zachránily od vážnějšího zranění.

"Omlouvám se," odvětil Narivae a poklonil se Nesuhe. Dariae netušil, jak mu dračice odpověděla, ale Pavouk sebou trhl a rysy se mu napjaly. "Budu na to pamatovat."

Dariae mu kývl na rozloučenou, lehce pobaveně, zatímco Růže za ním cupitala na všech čtyřech a shazovala všechny věci v dosahu jejich křídel. Záměrně. Narivae se jí opravdu nelíbil.

*

V nočním salónku hrála hudba, zněl smích, ze stropu visely barevné šátky, které vlály v různých směrech, kvůli vánku ovládanému některým z čarodějů. Bylo jich tolik, že elf mohl stěží vidět z jedné strany místnosti na druhou a z barevného chaosu se ozýval ječivý smích a nadávky. A chichotání. Ve vzduchu byla vábivá vůně sladkostí, mezi šátky se míhaly postavy elfů, tančící, honící se, milenci v objetí.

Princ procházel mezi šátky, upíjel jed, s malým úsměvem sledoval slavnost a zábavy. Tak to vypadalo na Dvoře během oslav. Předtím. Věčný festival místo věčné války. Atmosféra velkoleposti a nádhery. Žádný strach.

Zezadu ho objaly malé, zjizvené ruce a děs a napětí, které poslední dobou cítil pokaždé, když se ho nějaká samice dotkla, se neprojevily. Z nějakého důvodu jeho tělo neuzamkla ozvěna děsu toho, co mu Matka všech vepsala do paměti svalů, za té poslední Nekonečné noci. A jak byla nekonečná. Elfové neměli ani zdání, kolikrát se může věčnost opakovat v každé minutě.

Ale žádný děs, ne pro tuto samici. Znal její auru takřka stejně dobře jako svou vlastní. Přestože mysl ještě stále poznávala, tělo vědělo, a proto bylo klidné.

"Dariae," šeptl ženský hlas, a pak vůně, kterou znal, ona, také pot, příroda. I smrt. Pootočil hlavu, lehce ji sklonil a nechal se políbit do koutku úst, otevřel rty v pozvání, když mu samice jazykem olízla ze rtu kapku jedu. Zelená, tak intenzivní zelená, která jej stahovala do své hlubiny jejích očí, když se polibek prohloubil. Někdo do nich vrazil, a zatímco princ měl těžiště vychýlené, elfka stála pevně a oba je podepřela.

"Kdo jsi?"

"Nepamatuješ si?" Škádlivě se usmála a pak odběhla, lákala ho ke hře mezi šátky. Vydal se za ní, sledoval stopu vůně ve vzduchu, když narazil na jeho Růži.

Zachraň ji.

"Nesuhe?"

Dračice seděla před ním, oči vážné. Příliš vážně a příliš staré na jeho milovanou.Šátky kolem nich začaly padat k zemi, barvy bledly, světlo mizelo. Na podlaze se kupily hromady zatuchlých, hnijících látek.

Nemůžeš si dovolit ji ztratit.

*

Dariae otevřel oči.

Postel. Bezpečný pokoj.

"Nesuhe?"

Vedle něj se ozval zvuk trhající se látky, a když se elf podíval, jeho Růže spala, stočená do klubíčka, drápy ze snu drásala přikrývky. Elf si povzdechl. Sny, sny někdy mohly být zrádnější než dvorská politika. Natáhl se po sklenici vedle postele, zatímco se zvedl z teplých přikrývek, kouzlem mimoděk zkontroloval, že je v pořádku se napít. Postavil se k oknu a zíral do temnoty noci venku, k Srdci na obloze, které opět silně pulzovalo magií.

Měl tři druhy snů, poslední týdny. Teror Propasti temnoty, kterou spřádala zkušená ruka Císaře.

Škádlivé záblesky elfky, kterou začínal považovat za svou, a v závěsu za těmi sny vždy pak ty třetí, kdy jeho milovaná seděla, tak vážná a s prastarýma očima, které v sobě skrývaly příliš bolestná tajemství. Nabádala. Promlouvala hlasem jeho Růže a poháněla jej, ať si pospíší, ať ji najde, najde družku, o které se mu zdávalo. Než bude příliš pozdě.

Dariae podrážděně stiskl rám okna a na chvíli se mu vrátila stará závislost na jedy, potřeboval něco silného, dost, aby ho to srazilo do kolen a on mohl na chvíli zapomenout v barevném šílenství. Poslední sny, ať se to zdálo podivné, byly nejhorší. Nejen proto, že po nich nikdy nemohl usnout. Byly nejhorší, protože zanechávaly v ústech pachuť popela a strašlivý neklid. Elfové chránili samice, i když k nim neměli pouto, a nechat nebezpečí ublížit někomu tak intimně blízkému jako byla družka, to jej dohánělo k šílenství. Byl roztržitý, a to ho dělalo zbrklým. To si nemohl dovolit, ne teď, když cítil, že se něco blížilo.

Atmosféra Dvora se změnila. Kamenné srdce bylo vždy místem krásy a smyslnosti, i v těch nejtěžších časech. Vstoupit na Dvůr bylo jako by elf vkročil do jiného světa, všude tolik zázraků, smyslových požitků, i vzduch chutnal v Kamenném srdci jinak. Lahodně. Delikátně.

Vše z toho pomalu mizelo. Jako skrytý jed se rozšiřovalo náboženství Milostivé matky a Otce ohně. Ti kázali střídmost a lidské hodnoty. Dariae, kdyby možná nebyli ve válce, dokázal vidět jednoduchou krásu v obětování, úplném odevzdání vyšší entitě, v takovém nesobeckém daru Bohům. Žasl by nad tím, že je něco takového možné.

Avšak byl elf. Jeho rasa si něco takového nemohla dovolit. I když na to ostatní zapomínali, i když tak zoufale věřili, že mohou zapomenout, čím jsou. Přijímali asketický způsob života. Očistili své tělo, aby jejich duše skončila v objetí bohů, kteří nebyli jejich.

Tak pošetilí.

Elfové uctívali krásu, požitky, slast. A mělo to zatraceně dobrý důvod. Kdyby to tak nebylo, jejich dlouhověký život by ztratil smysl, protože potřebovali mít kořeny v něčem reálném, v něčem, co je udrží příčetné, dá jim naplnění. Krása pro elfy nebyla to stejné jako pro lidi. Pro jeho rasu to byla součást univerza, běh věcí, jako slunce, měsíc nebo Srdce na obloze. Součást života, která držela jejich pozornost. Ne nezbytně nutné k přežití, ale důležité, bez čehož trpěli a pomalu umírali zevnitř.

Dokáže jejich víra v cizí bohy udržet elfy ukotvené a příčetné? Dokáže jim chladná oddanost, askeze a "čistota těla a duše" nahradit pouto k životu, tepu země, na kterém elfové vždy měli prsty? Mysl a duše elfa tak často bloudila za hranice jeho masa. Bez uvědomění sebe sama se elfové brzy rozplynuli a stali se součástí přírody. Ale pokud si byli elfové vědomi sebe sama až příliš a ztráceli se v sobě a nesmyslnosti života, neměli nic, co je pohánělo, usměrňovalo, dávalo jim kotvu. Mohli zemřít zevnitř. Byl to druh šílenství, který, také, mohl vést k nepříčetnosti a nakonec k temnotě.

Přál si, aby se mýlil. Ale věděl velmi dobře, že ti, kteří si tak odpírali fyzické požitky a neměli dost silnou vůli, mohli, i nevědomě, sklouznout do šílenství. A když kolem nich sklapnout čelisti temnoty, bude příliš pozdě na záchranu. Elf se poté stane bytostí, která bude nenasytě požírat vše.

Věděl, proč to dělají. Válka byla zlá a Milostivá Matka, Otec ohně, oba nabízeli čistotu, ale také necitlivost. Jeho rasa musela snášet bolest příliš dlouho. Proč prožívat emoce tak hluboce a krvácet, když mohli věřit v cizí bohy a zapomenout?

Požehnání Matky. Po Dvoře kolovaly byliny ze severu, ze zemí Císaře. Král je povolil, po několikaměsíčním zkoumání míchačů jedu po celých teritoriích. Byly to neškodné bylinky, které otupovaly emoce, nejspíše i mysl. Nabízely přesně ten klid, který lidská víra hlásala. Pohlazení Matky, tak bylinu nazývali. Nedovolit ji, Král by měl na krku vzpouru, jakkoliv se mohla zdát volba jeho.

Dariae se začal oblékat. Poté odešel do své pracovny, napsal Narivaemu vzkaz, že další sezení Věrných bude se soumrakem. Začal prosívat informace, které měl, plány, které byly v pohybu. Už před měsícem zjistil, že je produktivnější jeho nespavost po třetím druhu snů využít takto.

*

"Někdo mi zabíjí kouzelníky." To bylo první, co překrásná Nanaeki pronesla, když se dveře za nimi zavřely a obklopila je kouzla pro soukromí. Zuřila. A ve své zuřivosti byla nádherná. Dnes měla šaty z ohně a plameny, přelévající se od bílých a modrých až po krvavě rudé, divoce plály. Stejně jako její zlaté oči, které se zdály obrovské, obzvláště, když si dnes nechala vyholit hlavu a byly jedinou dominantou její tváře.

Dariae musel Nesuhe fyzicky zastavit, když dračice elfku poprvé uviděla, jinak by jeho milovaná Nanaeki nejspíše snědla. I teď bez mrkání sledovala každý pohyb samice, která byla hlavou všech čarodějů teritorií, největší Kouzelnice jejich doby. Vládla i v Akademii a jejím ne vždy bezbolestným experimentům. Válka žádala oběti.

"Ve válce se umírá," poznamenala Raeffeza suše.

Nanaeki vztekle vyskočila a rázovala místností. "Iš," zasyčela s takovou záští, že se každý napjal. "Někdo je jednoho po druhém lapá do pastí a pak je nechává popravovat nebo se jich zbavuje jinak. Za poslední dva roky jsem ztratila skoro tři sta čarodějů," zavrčela. Všichni se odmlčeli.

"Předpokládám, že se jedná o situaci na První," konstatoval Narivae. Dariae zavřel oči a čekal na výbuch. Ten svižně následoval.

"Co víš, ty špinavá kryso?!" otočila se Kouzelnice ke své největší nemesis.

"Na třetí čarodějové umírají v řádu dnů. Na druhé mají vyhlídky na přežití lepší, pokud mají nad sebou ruku patrona. A na první umírají po tuctech," odvětil Pavouk vážně. "Jak řekla Nanaeki, jsou posílání na sebevražedné mise, jejich velitelé jsou obviněni ze zrady a jsou zabíjeny i celé jejich jednotky. Také dezerce. Poslednímu osobně nevěřím, ne ve smyslu, kterým je to myšleno. Pokud čarodějové utíkají, tak proto, že mají zatraceně dobrý důvod. Protože cítí, jak se jim kolem hrdla stahuje oprátka."

"Nemá Král situaci na První pod kontrolou?" zeptala se Boraema a podívala se na prince. Co neřekla, bylo, že toto byla záležitost Stínů. Ti měli dohlížet na věrnost vojáků a oni měli rozhodovat nad tresty.

"Je to První fronta," pronesl Dariae mírně. Boraemě v očích bleskl smutek, zatímco Raeffeza, stará válečnice, pevně stiskla rty, safírové oči chladné. Všichni věděli, jak špatná byla situace na první, a že Královské slovo tam nebylo tak... rozhodující, jak by mělo.

"Nevychovávám čaroděje jen proto, abych pak za pár měsíců zjistila, že jsou odsouzeni na smrt."

"Neděláme to všichni? Neposíláme naše mláďata vstříc smrti ve válce?" ozval se Bonukae zahořkle. Mluvil na těchto sezeních málo a jeho nálada bývala temná. Princ na něj pohlédl a nedovolil lítost, kterou cítil, aby pronikla k elfovi, navíc k jeho nepříteli. Bonukae byl Archivář, paměť elfů. On samotný věděl nejen, kolik toho elfové ztratili, ale mohl jmenovat každého elfa, který ve válce padl. Byla to jeho práce. Byl to hořký úděl, posledních sto let.

"Jak daleko jsi s pokládáním falešných důkazů, Narivae?" zeptal se princ Pavouka.

"Od doby, kdy jste si promluvil s Mistrem Stínem, se proces urychlil, ale stále potřebuji minimálně dva měsíce. Poté můžeme začít s projektem odstranění Zaašaje."

"Lady Raeffezo?"

Princ před měsícem zjistil, že stará válečnice na vlastní pěst vzala mladé Dvora a začala je tvrdě cvičit v boji. Nazývala je, lehce posměšně, Pozdravy Kamenného srdce. Tuto jednotku o dvou set deseti elfech byla ochotná poskytnout při odstranění Zaašaje. Dvě stě deset duší nebylo hodně, v porovnání s počtem vojáků na první, ale Raeffezin výcvik z každého jednoho jejího udělal sílu, která hravě zvládla porazit elfy tři.

Problém by mohl nastat později. Většina Raeffeziných vojáků totiž byla takřka mláďata. A co bylo horší, byly to ze tří čtvrtin samice, a více než polovina budoucí matriarchy svých Rodin. Důvod, proč nebyly poslány do války. Nejspíše také důvod, proč tak nadšeně a tvrdohlavě také s Raeffezou trénovaly, přestože to byla taková čubka. Po jedné smrti za druhou, válka ji okradla takřka o všechny milované, se zatvrdila, ta nádherná a děsivá bojovnice.

Rok za rokem nenáviděla lidi více, a rok za rokem chovala k samcům větší a větší zášť. Její druh, její synové, všichni zemřeli a ona to viděla tak, že nebojovali dost, aby se vrátili k ní domů. Nebyla vyloženě agresivní, ale samci déle v její přítomnosti nevydrželi. Princ obdivoval jejího milence, který ji stíhal desetiletí, než ho k sobě pustila. To, že jí stál po boku i v takové situaci, byl nejspíše největší důkaz jeho oddanosti k ní.

"Jsou to dobří vojáci. Nemám je už co učit, pouze udržet jejich schopnosti stejně dobré. Potřebují si projít opravdovým bojem, být políbení smrtí, aby se ukázalo, jak vhodní pro válku jsou." V její tváři nebyla jediná známka toho, že z hloubi duše nenávidí, že právě v tom boji hodně z nich ztratí.

"Dokážeš je zásobovat, Boraemo?"

"Mám půdu, kde se dá pěstovat nadoraz, a pár šamanů, kteří to pro mě udělají," odvětila Boraema pomalu, rezignovaně. Souhlasila s tím, že se Zaašaje musí zbavit, ale nelíbil se jí způsob, jakým to chtěli udělat. Neměla ráda lsti a intriky. Jenže na to neměli čas. Nemohli si dovolit prohrát.

Dariae se otočil ke Kouzelnici. "Pokud vše půjde dobře, do půl roku Plukovníka odstraníme z jeho fronty a poté můžeme pomoct tvým čarodějům."

Nanaeki se ušklíbla, nejspíše proto, že musela záviset na podstrčených kompromitujících faktech, které Pavouk pomalu kladl. Nelíbilo se jí, že na něm i tak malinko závisí, ale nic neřekla. Dariaemu to, na rozdíl od dvou samic, imponovalo. Byla to delikátní práce. A co bylo obtížnější, nemělo to Zaašaje zdiskreditovat v očích elfů, ale v řadách jeho uctívačů, mělo to prokázat, že stále věří v Matku všech a chce nové bohy zradit. Zákeřná a nebezpečná mise. Že to Narivae vůbec zvládl, natož v tak krátkém čase, byla výpověď o jeho schopnostech.

"Hlavně mi zachraňte čaroděje. Vymřelo už několik prastarých linií a s nimi unikátních talentů. Nechci ztratit více z nich."

"Tak jako tak by to muselo pár měsíců počkat. Je tu ještě jedna hra, kterou chci na první začít. Vysvětlím to později, až budu mít všechna fakta."

"Týká se to Důstojníka?" zeptala se Raeffeza. Dariae se pokřiveně usmál a kývl. Raeffeza měla lepší informátory, než si myslel. Důstojník bylo špinavé tajemství front, věděli o něm pouze zrádci sami a pár Stínů. A Narivae. Důstojník na první likvidoval dobré velitele, a nejspíše i Nanaekiny čaroděje, což si Kouzelnice nejspíše uvědomila, podle zuřivého vycenění zubů, které pokřivilo její krásnou tvář.

Dariae, s pomocí informací ubohého kapitána Armera, zjistil identitu Důstojníka a pár jeho společníků. I když je to stálo mnoho, bylo to nutné.

Důstojník. Umíralo vše, na co sáhnul. Ale i pro něj měl rozehranou hru. Když mu Narivae donesl šeptané zvěsti o jedné válečnici, kterou se zrádci snažili neúspěšně zabít a která mířila na první, taková, která měla nečekané styky s Dvorem, začaly se rýsovat první obrysy pasti. Bude velmi těžké, pokud ne rovnou nemožné, aby se z ní Důstojník dostal pryč.

Řekni jim to, ozval se Dariaemu v mysli hlas. Princ se ohlédl na svou Růži, která ležela v rohu místnosti a líně je sledovala. Chvíli to zvažoval, ale poté si pro sebe kývl.

"Chci skrze Důstojníka zjistit, kdo na Dvoře tahá za nitky nejvíce, kdo je Zrádce. Poté je smetu se zbytkem, které jsme zatím objevili. Nezlomí to Zrádce úplně, ale na chvíli by ho to mohlo ochromit dost, aby se Král konečně dostal z čelistí. Zjistil jsi, jestli něco většího plánuje Písek?" otočil se Princ k Narivaemu.

Písek byla klika staré krve. Dříve to byl nejbližší kruh rodiny Noeraeho, jehož krev seděla na trůně před Dariaeho předky. S grácií přijali, že Noreaeho větev prohrála boj o Trůn, nikdy nevystoupili vůči současně vládnoucí rodině, ale vždy čekali na příležitost, jak vrátit teritoria krvi, o které věřili, že byla pro vládnutí zrozena. Po smrti Noeraeho, který byl poslední jeho rodu, se většina kliky rozpadla, ale srdce zůstalo.

Poslední dobou byli aktivnější. Chránili mladou samici na frontě, která se poslední dobou zamotávala do tolika problémů, ta bývalá Noeraeho chráněnka. Dcera samice, kterou miloval, ale která si vybrala jiného. Písek nestál v opozici Králi, rozhodně se nespřáhl s klikou hlásající Novou víru, ani s Cechy, což byla skupina elfů, kteří se stali starou krví poměrně nedávno. Stará krev vymírala a potřebovala nové Rodiny, a pokud bohaté klany měli dost magie, Král nové tituly uděloval. Už proto, kolik je válka stála.

Tak klesli. Dariae před pár týdny potkal jednoho z Cechů. Měl silnou magii, to ano, a byl bohatý. Ale jeho duchem těla byl stůl a duchem mysli lano. Julir'aegi, před válkou, byla založena na hierarchii duchů. Jen zřídka se mezi starou krev přijímali i ti, kteří nesli ducha pouze živých bytostí, a takoví členové Dvora měli těžký život, s nutností snášet posměšky ostatních dvořanů, sofistikovaně obalených ve falešné zdvořilosti. Duchové věci byli ještě třídu pod tou hranicí.

"Princi?"

Dariae zamrkal, když ho Nesuhe kousla. Uvědomil si, že jej všichni pozorují, nejspíše měl odpovědět na nějakou otázku, a odolal nutkání si promnout obličej. Poslední dobou špatně spal a včera odpočíval sotva střípek, než ho sen probudil a zbytek noci plánoval. Byl unavený.

"Omlouvám se, mysl mi bloudila. Narivae, můžeš mi zopakovat, co jsi zjistil o Písku?"

Pavouk na něj pohlédl, ale promluvil bez zaváhání: "Jsou vůči vám v opozici, pane, ale nezaslechl jsem nic, co by indikovalo, že se chystají jít proti Králi."

"Prostě jen nesnáší našeho Prvorozeného," ucedil jízlivě Bonukae. Dariae na něj pohlédl a Archivář ztuhl, když náhle ucítil stín křídel velmi rozzuřené dračice.

"Nesuhe."

Jenom trošku masa.

Princ na dračici upřel pohled. Rozzuřeně zasyčela, srazila židli, na které Archivář seděl, a pak vyletěla z okna, které jí strážce na poslední chvíli otevřel.

"Temperamentní," odvětila Nanaeki obdivně.

"Velmi se jí líbily vaše šaty, drahá," podotkl princ. Kouzelnice se rozzářila.

"Myslela jsem dnes ráno na ni, když jsem je tvořila," přiznala.

Zatímco si vyměňovali prázdné lichotky a předstírali, že nevnímají poníženého Archiváře, ten se se vší důstojností, která mu zbyla, posadil zpět. "Kdy plánujete oznámit Dvoru o Propasti temnoty?" zeptal se Bonukae temně, když se usadil.

"Zítra," odpověděl Dariae vážně a vrátil se k tématu. Všichni na něj překvapeně pohlédli, možná kromě Narivaeho, který také znal ovzduší v Kamenném srdci.

"Už? Plánovali jsme to mnohem později," reagovala Boraema, ale ne nespokojeně. Tajnosti také neměla příliš v lásce.

"Nepřítel nás nutí si pospíšit. I Otec souhlasí. Doufáme, že to elfy na chvíli stmelí dohromady. Strach o život by mohl na chvíli rozehnat, cokoliv Zrádce plánuje."

"Co se děje?" zamračila se Raeffeza.

"Nevíme. A to je nejhorší," odtušil temně Narivae. "Ale Požehnání Matky indikuje, že se k něčemu schyluje."

"Svinstvo," procedila Raeffeza. "Pár z mých vojáků se pokoušelo to dotáhnout do jednotky, ale spráskala jsem je za to jako psi. Zbabělci, kteří utíkají do náruče otupělosti. Je to nepřirozené."

"Faktem je, že Zrádce na Dvoře něco plánuje." Dariae pohlédl na Pavouka, ale ten mírně zavrtěl hlavou. Stále nezjistil, kdo by mohl nejvíce těžit z toho, kdyby Eudaelea usedla na Trůn. A dva elfové, kteří měli Dariaeho před Nekonečnou nocí strážit, jako by zmizeli z existence. Dostali povolání na fronty a poté se po nich slehla zem. Otec naznačil, že byli nejspíše mrtví.

"Souvisí to se Zaašajem na první?" zeptala se Nanaeki.

"Nejspíše."

"To znamená, že to je úder, který chce Králi zlomit vaz," odvětila s brutální upřímností Raeffeza. Rozhlédla se a zamračila se. "Kde je mladý Laqevae? Chtěla bych slyšet jeho názor na situaci. On je mezi předními představiteli Nové víry, ne?"

"Je hodina Modlitby," odtušil Bonukae. "Všichni Nové víry jsou v chrámu, který nechali postavit kousek od Kameného srdce, a modlí se k jejich bohům."

"Nějaký důvod, proč se schůzka koná v dobu, kdy se náš nejmladší člen nemůže dostavit?" zeptala se Nanaeki.

"Vlastně ano." Dariae se nevesele usmál. "Na Severu se objevil elf, který prohlašuje, že má právo na Trůn elfských teritorií, protože ho seslali sami bohové. Milostivá Matka a Otec ohně vyslyšeli modlitby elfů na jihu a poslali jim jejich spásu."

"O ničem takové jsem neslyšela," odvětila Nanaeki zamračeně.

"Oh, Otec a jeho Stíny se velmi snaží, aby se na jih nic nedostalo," reagoval Dariae s jízlivým úsměvem.

"Kdo je to?" zeptala se Raeffeza.

"Říká si Železný král," prohlásil Dariae tiše. "Je to elf. Seveřan, ale jeho oči mají zelenou a modrou barvu, které indikují nějakou z královských rodin."

"Na tom nezáleží," opovržlivě ucedil Bonukae.

"Ach, ale to nejlepší jsi ještě neslyšel, příteli," odvětil Dariae. "Má svůj jyn, stín, který jej poutá k Věčnému stromu. Je to pravý elf."

"Yšeš‘da," zaklela Nanaeki. I Raeffeza vypadala šokovaně.

"To není možné," odvětil Bonukae a na jeho tváři bylo zhnusení a děs.

"Spása elfů, poslaná Milostivou Matkou a Otcem Ohně," zazpíval Dariae a to jako by nějak dorazilo jejich společníky. Nanaeki poklesla ramena, i její plameny byly utlumené do pouhého poblikávání. Bonukae na něj stále nevěřícně zíral. A Raeffeza, tvrdá elfka, která se nevzdávala, která byla příliš silná, aby ustoupila, i když to bylo pro její dobro, složila hlavu do dlaní a tiše klela.

"Není tu žádná možnost, že je to lež?" zeptala se Boraema jemně.

"Ne. Pár mých špehů ho vidělo na vlastní oči. Je pod ochranou generálky Sawirie, jedné z vůdkyní Zrádcovských elfů, protože i zrádci ho nenávidí. Protože má svůj jyn, zatímco oni byli prokleti, popřeni a zapomenuti. Slyšel jsem, že i Lady Sawirie sama ho může stěží vystát a jen strach z Císaře drží její nůž od tance."

"Pokud Železného nezastavíme, Kamenné srdce padne," zašeptala Nanaeki. Pohlédla na Dariaeho. "Pokud může vládnout magie kamene, proč by nemohlo železo? A ten by byl tyran, protože kámen naši magii tlumí, a to nás drží pokorné, ale železo nás vyloženě zabíjí. Pokud bude vládnout, nejsem si jistá, zda ho poté dokážeme kdy sesadit."

"To si ale věřící neuvědomí," pronesl Dariae jemně. "Věří. Zahodili pro své Bohy požitky a krásu. Nebudou věřit, že posel jejich bohů bude ten, kdo je srazí na kolena a nasadí jim okovy otroctví."

"Je spřáhnutý s Císařem," procedila Raeffeza.

"Ale ikona jejich Boha," zopakoval Dariae.

"Požehnání Matky... má ta bylina otupit elfskou mysl natolik, že budou více náchylní k takové možnosti?"

"Nejspíše. Doufáme, že hrozba Propasti temnoty vtluče nějaký rozum do těch hloupých hlav následovníků nové víry. Ale..."  zavrtěl hlavou. "Nová víra je velmi silná. Netušíme, co se stane, až odhalíme pravdu a Zrádce zase vytáhne kartu Železného. Jak Otcovy Stíny, tak naši ve Dvoře vytvářejí atmosféru, která nám má náladu našeho lidu naklonit. Mimo Dvůr je vše v pořádku, ale v Kamenném srdci samotném je to boj o každý krok. Zrádce také nelení a je v tom takřka lepší než my. Nějak." Dariae upil trochy jedu, snažil se potlačit zahořklost, kterou pociťoval. "Prostě budeme sledovat a doufat v to nejlepší," potměšile ušklíbl.

Rozhostilo se tíživé ticho.

"Pokud zítra odhalíme Propast temnoty, za jak dlouho můžeme čekat zkazky o Železném králi?" otočila se Boraema na Narivaeho.

"Kdo ví, jestli ne už zítra? Čekám na šeptané zvěsti od chvíle, kdy jsem se dozvěděl účinek Požehnání Matky," odtušil Pavouk temně. "Už týdny se snažím rozšířit strach z železa, pověsti z front, co lidé s železem dělají, ale Zrádce je nepříjemně efektivně podchytává a umlčuje v zárodku. Je vlivný, hodně vlivný."

"Musíme ho chytit, nebo mu alespoň na chvíli svázat ruce," ukončil Dariae a pohlédl k oknu.

"Je to vše?" zeptala se Raeffeza, a když Princ kývl, zvedla se a ostrým krokem odcházela. Boraema, k Princovu překvapení, k němu došla a lehce se dotkla jeho ramene, nabídla starostlivý úsměv, než odešla. Musel vypadat ještě hůř, než se cítil, když se odhodlala k něčemu takovému. Bonukae a Nanaeki chvíli ještě konverzovali s Pavoukem, než se rozloučili se slovy, že prohlédnou staré proutky o zmínce o něčem podobně zvráceném, jako byl elf vládnoucí železu. Fakt, že Nanaeki mluvila se svým nepřítelem o své vůli, prozrazoval, jak hodně ji novinka znepokojila.

A pak byli s Pavoukem sami.

"Opravdu s tou intrikou budete pokračovat?" zeptal se Narivae po chvíli. Dariae na něj tázavě pohlédl. "Na první frontě, s mladou důstojnicí."

"Její rodina zradila, bude to jednoduché," odvětil. Císař chtěl základnu, ze které bude moct operovat, až znovu prorazí jejich severní barikády. Elfka, která zemi momentálně měla v držení, byla stejně dobře jako šílená. Špehové potvrdili, že byla na hraně. Byla to věrná elfka, oddaná Králi. A její druh ji, ve své honu za mocí, zničil. Svou vlastní družku. Princ to nechápal, přestože na politickém poli tancoval staletí, i on něco podobného viděl poprvé.

Druhové, to bylo to nejposvátnější pouto. Jakkoliv samec toužil po moci a bohatství, instinkty ho dříve či později zradily a přemohly, raději od svých plánu upustil, než aby ublížil jeho vyvolené. I ti nejarogantnější, i ti nejambicióznější. A platilo to i naopak. Všechny elfky v sobě měly instinktivní potřebu chránit samce pod sebou. Vést je a pečovat o ně. Dostatečně odhodlané samice ten instinkt mohly potlačovat dost, aby nemilosrdně pluly vodami politiky, a jak dokázaly být některé elfky zákeřné.

Ale kdyby něco ohrozilo jejich druhy? Bojovaly by pro ně do posledního dechu, agresivně hrály o jeho bezpečí, ale kdyby viděly, že by mu pouze ublížily, couvly by. Proto tolik hráčů na Dvoře bylo nespárovaných a vyhovovalo jim to. Ti se neměli čeho obávat, nikdo je nedržel zpět. Nebyli jejich slabina. A proto i on myšlenku družky shledával tak zábavnou a nereálnou, přes ty prokleté sny, které měl.

Elf musel svou družku stejnou měrou nenávidět jako milovat, aby jí udělal něco takového jako ta krysa Raffedor.

Princ věděl, že lidé chtějí zemi, která náležela mladé důstojnici, oslabenou zemi, o kterou se tak dlouho nestaral žádný iegere'jes, rodinný strážce. Kde magie umírala. Zatím zemi vládla důstojničina Arisa, ale mladá válečnice byla pravým vlastníkem. Lidé ji nedokázali zabít z dálky, tak ji nasměrovali na první, kde měli základnu, kde se jí nejspíše naposledy pokusí odloudit na jejich stranu. Pokud selžou, Důstojník tou dobou už bude mít vše připravené, důvěrné informace a falešné důkazy, které samici zničí tak jako tak.

Mám obětovat samici staré krve, věrnou? napadlo ho znovu, otázka, která jej trápila za dlouhých hodin, kdy spánek nepřicházel. Přestože mysl věděla, že neměl na vybranou, jeho instinkty se bouřily. Teritoria měla samic tak málo. Pokud pošlou Raeffeziny vycvičené samice do pole, zbude jich jen hrstka nepoznamenaných válkou. Pokud vůbec nějaké zbudou.

Nebylo to tak, že by byla disproporce mezi samci a samicemi při početí. To až při narození nebo někdy dokonce i během těhotenství k nerovnováze docházelo. Ohrožovalo to i Matky, které ílška nosily.

Samičky někdy umíraly v tělech Arisa ještě dříve, než začaly pořádně žít. Už od početí nosily Kath, Magii Srdce, ale lehce jinou než samci. Jejich spojení s Kah, Přírodou, bylo hlubší. Intimnější už jen proto, že jednou také budou nosit nový život. A právě ta náchylnost, ta otevřenost té ohromné síle, kterou Příroda byla... ta síla často samičky pohltila, tak bezbranné byly, a spálila je. A Matku někdy s nimi. To byl teror mocných elfek, především těch julir'aegi. Proto byla jeho Arisa takovou výjimkou, s tím, kolik potomků porodila, kolik dcer donosila a v pořádku přivedla k životu.

Ale jeho Matka měla vždy kamennou vůli a nenechala nikoho, ani Daay, ani Kah samu, aby jejím ílškám ublížila. Ale to byla jeho Arisa. Ostatní... umíraly, tak často je ztráceli. A někdy, přestože svá ílška donosily, někdy ty malé síla i tak ovlivnila, spálila jim mysl a samičky byly slabomyslné, mentálně nevyvinuté, a to potom, také, vedlo ke smrti, jelikož jejich rodiče je raději zabili, než aby je nechali žít v utrpení.

Samice byly precizní.

Dariae si povzdechl, když cítil vzdálené spojení s Růží. Mínila zůstat venku a ten den už se nevrátit.

Chtěl tu důstojnici chránit, nic by si nepřál více, i když nedlužil rodině Awiskejii nic. O to více, že to byli zrádci a udělali by pro moc cokoliv. Ale nakonec, pokud se Dariae měl rozhodnout mezi chycením Zrádce tak hluboko v Kamenném srdci, toho, kdo tahal za nitky, kdo chtěl jeho Otce mrtvého, kdo chtěl zničit Teritoria; nebo zachránit cizí elfku, jeden jediný život, jakkoliv zářivý a nevinný... V podstatě to nebylo žádné rozhodování.

I to byla součást toho vládnout, nebo stát v panovníkově stínu a chránit jej a sloužit.

Proto použije rodiny těch, kteří ji nenáviděli za nějakou urážku na cti, zatrpklé elfy, kterými opovrhoval, ale kteří pro tuto situaci byli perfektní. Tyto pustí jako psy na překvapivě vlivnou základnu obránců, kterou tu tak bezvýznamná samička měla. Psi nedovolí, aby se ta aféra tiše zametla pod koberec, vytáhnou to na světlo a donutí Písek ustoupit. Nemuseli být vlivní. Stačilo, aby byli dost hlasití.

Patřila Písku. A ten fakt ji odsoudil, protože Písek byl mocný, jakkoliv málo jich zbylo. Tak mocný, že Zrádce na Dvoře bude muset zapojit mnoho ze svých prostředků, aby ji zničil, aby důkazy, které proti ní předloží, Písek nemohl vyvrátit.

Dariae bude sledovat vlákénka zpět k hlavní pavučině a nakonec ho vykouří. Zrádce si neuvědomoval, proti komu bude muset bojovat, obětuje více, než bude mínit, a princ ho zachytí nepřipraveného. I kdyby se opět vyvlékl, bude znát tolik nástrojů Zrádce, že ho nechá na dlouhou dobu bezzubého. Pro toto Otce přesvědčí, aby se jeho Stíny dívaly jiným směrem, až obvinění padnou. Proto agenta Písku, který nad elfkou drží stráž, bude muset odstavit, zatímco samice padne.

A pokud se Zrádce lekne a uteče, potom se Písek o jejich samici postará a žádná škoda nenastane, takže v této situaci princ mohl stěží prohrát.

Možná to bylo nedostatkem spánku, možná měl jen temnější náladu, ale byl často hluboko ve svých myšlenkách, ztracený i uprostřed konverzace, jak si uvědomil, když si Narivae, nejspíše ne poprvé, zdvořile odkašlal. Dariae na něj pohlédl.

"Její rodina může patřit mezi zrádce, ale ona ne. Tvrdí to Královy Stíny, a mí špióni to vidí stejně. Nechala jít pár zajatců, když ji přemohly hormony a některé z nich si vzala do postele, ale je mladá, a válka se táhne už příliš dlouho na to, aby spolu nepřátelé občas netančili na hraně nože. Je brilantní bojovnice. A je mladá. Příliš mladá."

"Netušíš, jak často jsem nad tímto přemýšlel, Pavouku. Dokonce i teď to je temný stín v pozadí mé mysli. Ale stejně dobře jako já znáš cenu obětí, Narivae."

"Šeptá se, že se jí dotkla Matka všech," zašeptal jeho společník.

"Pak ji Daay ochrání," pronesl Dariae se staženým hrdlem. A šílení a temní, bude potřebovat více než zázrak, aby pomoc jejich Šílené drahé přežila.

Narivae se v tichu poklonil, ale ještě se mezi dveřmi zarazil.

"Jmenuje se Ekathe. Lady Ekathe, krve Awiskejii. J'iegeres. Prvorozená."

Dariae sebou trhl, uši se mu v krátké známce slabosti křečovitě zkroutily, jako by jej uhodil. Elf odešel a nechal prince samotného, pouze s jeho temnými myšlenkami.

Ucítil po svém boku Riela a ten mu podal pohár s jedem. Dariae se zmohl na slabý úsměv. Jeho strážce ho znal tak dobře. Pil a mimoděk nahmatal krvavý kámen pod svými šátky. Vzpomínky na Ajunaeni v tu chvíli byly stejně hořké, jako jed na jeho jazyku. Z náhlého popudu se zvedl a vydal se hledat svého starého přítele, bratra jeho milované partnerky, která mu byla po boku tak dlouhou dobu a kterou miloval.

Kterou zničil a zabil, jako nejspíše zničí a odsoudí k smrti i tuto ubohou samici.

"Anirulae?" zeptal se služebných a ti jej nasměrovali k jeho pokojům. Slyšel, že se včera vrátil z jedné ze svých cest teritorii a okamžitě neodcestoval pryč. Po smrti Ajunaeni se stahoval do sebe a distancoval od Dvora, cestoval a za společnost měl pouze loutnu, díky níž se před už více než dvou tisíci lety potkali. Oba chtěli koupit stejnou, a mistr, nejlepší výrobce louten té doby, měl jen jednu a ta byla také poslední, kterou měl vytvořit, jelikož umíral, po smrti jeho družky.

Jeho přítel a loutna cestovali divočinou, místy, kam elfové nechodili, protože jich bylo tak málo a stahovali se k těm pár malým městům, které vytvořili, roztroušené Teritorii. Truchlil, po více než miléniu stále truchlil. Jako Dariae, jen oba jinými způsoby.

Co by sis o mně pomyslela, Ajunaeni?

Skoro slyšel její melodický smích, slyšel, jak mladá elfka škádlí svého staršího bratra a jejího milence, plná života, veselí, světla a barev. Jako obvykle se je snaží vytáhnout z jejich chmurné nálady. Jak poskakovala v trávě, v tanci se šátky, pro bratra ladně, pro Dariaeho s méně šátky a více intimně.

Ty bys nenechala mladou samici takovému osudu, že, Naji?

Zpívala mu a hrála na flétnu, krmila ho sladkým ovocem a škádlivě kousala, když spolu leželi nazí, tak dávno, tak strašlivě dávno, v postelích, v lesích na zemi, sledovali slunce, déšť, Srdce a hvězdy, v poušti léta i ve sněhu po Ničivém dechu zimy.

Jak jen se ti podívám do očí, Naji, až se setkáme v korunách Věčného stromu?

33, kapitola | Úvod | 35, kapitola