VV: 33, kapitola

18+

33, Železný elf

Celý dvůr vibroval novinkami a tentokrát ti intrikánští elfové dokonce i měli o čem mluvit. Ještě stále se někde probíralo znovuzrození jeho Růže, někde se šeptalo prostě o něm a jeho politických machinacích, ale nejnovější fámy se týkaly toho incidentu na severu, kdy se do boje vložila Daay a vrátila takřka mrtvé zemi magii. Byla tam tak potentní, že i nejslabší elfové dokázali lehce kouzlit a lidé, cokoliv chystali, když je vylákali na sever, utekli s ocasem mezi nohama. Tohle nepředvídali.

Nikdo to neočekával a Dariae často uvažoval, zda to celé jeho Otec naplánoval, nebo zda to byla pouze hra Matky všech.

A pokud to naplánoval, co za to musel zaplatit.

Šílená, zašeptala princi v mysli jeho malá dračice a Dariae ji s úsměvem podrbal pod bradou, pak ji podal kousek krvavého masa. Kousla ho do prstů, když si ho hadím pohybem vzala, ale Dariae si za ty měsíce zvykl a na bolest nereagoval. Růže měla chuť jeho krve ráda a proč by jí měl takové malé radosti odpírat?

Ležela mu v klíně, byla už příliš těžká, aby ji mohl nosit. Sahala mu už takřka po pas a stále rostla. Nevážila zatím moc. Většinu její hmoty tvořily kosti, lehké jako ptačí, a šupiny, které byly stále ještě měkké a tenké jako okvětní lístky. A její nádherná křídla, sahala mu sice jen po pas, ale když je roztáhla, rozpětí sahalo přes tři metry na šířku a lehce ho přesahovaly na výšku.

Byla nádherná, jeho dravá Růže. Nesuhe, Šílenství z žalu, tak ji pojmenoval.

"Ano, Naše drahá je bezesporu šílená," souhlasil tiše.

Také se na Dvoře mluvilo o honu na záludného Důstojníka, který zuřil na První frontě, a v jehož čele stál ten šílenec Zaašaj. Popíral novinky o činech Daay a nejspíše už dávno propadl do osidel nepříčetnosti. Všichni jen čekali, kdy se z něj stane temný. Bez dechu očekávali další Králův krok.

Nezáviděl Otci jeho pozici, doopravdy ne. Tah s Daay a navrácení magie byl brilantní, ale mnoho elfů přesto den co den přestupovalo na novou víru. Zaašaj byl jejich svatý vůdce. Pomalu to vypadalo, že nezáleželo na tom, co Král Viratae udělá, i kdyby sám vyhrál válku...

Společnost elfů se rozpadala, tisíce let staré tradice byly zavrhovány, jejich kultura pomalu ale jistě vymírala. Přestože tělo bojovalo, pomalu umíralo na infekci a končetiny uhnívaly.

"Jste vážný, princi," ozval se mu za zády Narivaeho.

"Ověřil jste tu informaci?" zeptal se a pohlédl na elfa, který se mu poslední týdny stával nejvěrnějším společníkem. Jak zvláštní myšlenka.

"Zjistili jsme totožnost Důstojníka," potvrdil elf, který měl prsty všude. "A je to, jak jsme předpokládali."

Princ pokýval hlavou. "Co s ním uděláme?" zeptal se vzduchu před sebou. Tolik možností a všechny se zdály špatné. Která způsobí nejméně škod?

Můžu ho sníst, navrhla dračice a Dariae se tiše zasmál.

"To by bylo rozhodně zábavné, ale ještě ho potřebujeme, lásko," odvětil něžně. Růže na něj pohlédla a v ne příliš častém gestu náklonnosti se otřela čumákem o jeho hrdlo, hadím jazykem mu olízla líčko. Její šupiny mu rozdrásaly kůži, jazyk, který byl nasáklý jedem a jinými chemickými látkami, mu znecitlivěl polovinu tváře a způsoboval strašlivý chlad. Dariae na ni přesto vřele pohlédl a pohladil ji po hlavičce.

Zasyčela a ohnala se po něm. Odrazila se, schválně do něj zaryla drápy, a vyskočila. V elegantním oblouku se mrštně stočila v malém prostoru jeho pokoje, s plesknutím rozepjala křídla a zamířila k oknu. Gestem ho otevřel, dračice přitiskla křídla na okamžik k tělu a pak jeho drahá Nesuhe plachtila pryč, nejspíše něco ulovit.

"Ověřil jsem také tu druhou informaci, kterou jste požadoval, princi."

"Ano?" Dariae se ke svému společníkovi otočil a přeměřil si ho. "Přeji si, aby válka skončila. Přísaha, která tě zavazuje mi pomáhat, mě zneklidňuje. Nikdo by neměl mít spojence, který není schopen ho zradit, a přesto by tolik chtěl," odvětil zamyšleně, když Narivae mlčel a zcela zjevně zkoušel, jak dalece mu přísaha dovoluje proti němu bojovat.

Narivaeho rty se zkroutily, takový temný úšklebek. "Byla by to zábavná hra, princi, ale momentálně je v sázce příliš. Proto jsem přísahal."

"A také proto, že odmítnout Matce všech se nepřežívá."

"To také," zasmál se Pavouk nevesele.

"Válka musí skončit než Císař, přesněji řečeno jeho nekromanti, dokončí Propast temnoty," pronesl Dariae tiše, z náhlého popudu. Narivaeho tvář strnula.

"Víte...?" zeptal se váhavě. Princ po něm bleskl pohledem. Takže jeho společník nevěděl úplně všechno, netušil, co to Propast je. Nebylo divu. Nejspíše o tom nevěděl nikdo mimo Císaře a jeho temných čarodějů.

A jeho Otce, který byl v milosti Daay stejně jako on.

"Naše drahá mi posílá sny o naší budoucnosti každý večer," odvětil princ suše. "Musíme to zastavit. Brázda, Prokletá brázda byl jejich první pokus. Pokud uspějí s Propastí temnoty, z elfských teritorií nezbude nic. Císař nás raději zničí, než aby si v zádech nechal žít takovou, byť malou hrozbu. Jsme připomínkou jeho pokračujícího selhání. To si nemůže dovolit. Podrobil si příliš národů, a přestože je jeho vláda silná, stačí semínko pochyb,"

"A jednoho dne se vše pod jeho rukama rozpadne," dokončil Narivae. "Mám své zvědy v Císařových zemích. Mám jim poslat zprávu?"

"Iš," zamítl Dariae po chvíli. "Musíme vše soustředit na ochranu teritorií. Nezáleží na tom, že se budou lidé pod Císařem bouřit, jeho nekromanti ve své práci budou pokračovat. Možná stáhne své jednotky a my budeme mít chvíli klidu, ale pak se vrátí s konečným řešením a my budeme bezbranní. Chvilka míru by teritoriím možná prospěla... ale my bychom pak už nenašli zrádce, kteří se schovávají v našem středu. Zranitelní jsou jen za války, kdy musí Císaři posílat zprávy a obcházet hlídané hranice." Povzdechl si. "Ať tak či onak, tato válka... je to jen gesto, aby Císař ukázal, že o nás ví. Nejspíše se už ani doopravdy nesnaží nás porazit. Pouze zaměstnat."

"Hraje o čas."

"Může si to dovolit. My ne. Musíme zjistit, jak zemi ochránit. Ví, že dříve či později jeho nekromanti uspějí. Nebo se sami unavíme. Zničíme." Jízlivě se pousmál. "S atmosférou, která vládne na Dvoře, bych vsadil na to dříve. Rozkládá nás zevnitř. S tímto tempem Propast ani nebude muset použít a teritoria mu spadnou do klína. Jeden to musí obdivovat, je velmi podlý intrikán."

"Císař má syna. Obraz svého otce, ale kolují fámy, že je otrok jako všichni ostatní. A otce nenávidí."

Dariae se na Narivaeho usmál.

"Nebyla by zábava, kdyby vrazila Císaři do zad dýku jeho vlastní krev?" zasmál se. "Tak tedy pokračuj v osnování vzpoury, když tě to tak láká, bránit ti nebudu. Je to vše?"

Pavouk měl tvář bez výrazu, a Dariae měl přesto silný pocit, že na něj zírá svrchu. Nebral si to k srdci. Narivae byl o dobré dva tisíce let starší než on, inteligentnější a lstivější, dokázal toho mnoho, zatímco on od začátku své existence klopýtal jako třínohé hříbě. Nesahal mu po kotníky, ne doopravdy. Pavouk by mohl sedět na trůně, kdyby se nešťastně nestal osobou, kterou ostatní z julir'aegi opovrhovali. Báli se ho, a přesto na něj shlíželi spatra. Udělal věci, které se nezapomínaly. Věci, které zabraňovaly dokonce i loutce, kterou by vedl, aby vládla místo něj, což by nejspíše preferoval.

Neznamenalo to, že to dříve či později nezkusí. Vždy měl silný pocit, že Narivae starou krev hluboce nenávidí. Ale teď byl věrný, pokud ne z dobroty srdce, přísaha jej držela ve svých spárech. A důsledky porušení by neriskoval nikdo, ani ti nejšílenější.

Právě tohle vodítko trávilo vztah mezi nimi. Ze začátku ho Pavouk snad i zdráhavě respektoval. Ale čím jasněji viděl obraz, který se před ním rýsoval, tím více ho to dohánělo k šílenství a elfové nikdy nebyli dobří, co se týkalo zvládání negativních emocí. Byl jako vzteklý pes, který se zoufale snaží překousat svůj řetěz a v procesu si ubližoval.

Nemohl s tím nic udělat. Narivae mu dal svou přísahu. Dokud Císaře neporazí, bude k němu připoután.

"Existuje něco, co můžeme udělat?" ozval se Pavouk. Princ zamrkal a chvíli na starého elfa zíral, než mu došlo, že navázal na jejich předchozí konverzaci, neodpovídal na jeho myšlenky.

"Nevím," povzdechl si a odvrátil se. "Ale to neznamená, že přestanu hledat. Pomoz Raeffeze s jejím verbováním, ať do svých řad nepřibere příliš zrádců. V tomto ohledu je slepá. Věří, že všichni válečníci dodržují stejný kodex cti jako ona. Úctyhodné, a také ji za to jednoho dne někdo bodne do zad. Dávej pozor na vyslance, které jsem poslal na jih, musejí se vrátit, pokud nesou informaci, která by nám pomohla. Nic víc pro tebe v tuto chvíli nemám."

Pavouk se uklonil a odešel. Dariae přešel k oknu a sledoval Kamenné srdce. Cítil tíhu času, věděl, že to nebude trvat dlouho, nejvíce pár let, a Císař bude připraven je zničit. Přesto stále netušil, kde hledat. Co bylo horší, netušil to ani Narivae, ani Bonukae, jejich historik a Archivář, nikde nebyla zmínka o ničem, co by jim mohlo pomoct. Přestože kořeny elfů sahaly hluboko do minulosti a žili na této půdě tisíce let, nikdy nikoho nenapadlo tu stejnou zemi osázet obrannými mechanismy.

Vytvořit úkazy, které vyrazí dech krásou, které přetrvají milénia? Těch mohl elf najít ve své domovině stovky. Ale ani jediné obranné kouzlo, které by zabránilo Propasti temnoty, jedno jediné...

A Daay mlčela. Možná znala řešení. Ale Dariae se děsil ceny, kterou by požadovala. Matka všech byla nelítostná a bál se, že by cena za záchranu Teritorií mohla všechny elfy ve výsledku zničit.

Neudělala koneckonců něco podobného na severu, při obnově magie? Nikdo o tom nemluvil, byla to temná skvrnka v porovnání s návratem magie. Jeho Otec se snažil zadržet fámy, nebo je formovat dle své vůle. Ne, Matka všech své vlastní nezmasakrovala, to byli nepřátelé, Císař, který mohl za ty strašlivé ztráty. Napomáhalo tomu, že nikdo z vojáků si nepamatoval nic z běsnění, které vyhnalo lidi na sever. Pouze Královy stíny věděly, co se doopravdy stalo. Někteří, protože i mnoho z nich Matka všech polapila do svého šílenství.

Pravdou bylo, že to Daay při svém běsnění umučila stovky elfů, kteří v až nepřirozeně dobrém stavu přežili třídenní bitvu. Stovky. Počet duší jeho národa nikdy nepřesáhl sto tisíc jedinců, proto to bylo tak bolestivé. O to více ve válce, kdy potřebovali každého elfa. V době, kdy mladí i staří konvertovali na novou víru a s ní přibývalo míšenců, kdy se elfská krev ředila tempem, při kterém hrozilo, že staré rody vymizí. Kdo se poté postará o Kah? Když zbude jen pár čistokrevných, a míšenci k Přírodě nedosáhnou, protože z většiny nebudou mít své vlastní stíny spojující je s koloběhem života?

Matka všech vrátila magii severu. Největší vítězství od začátku války.

Ale tolik ztrát.

A elfské rodiny, které ztratily své členy, v houfech konvertovaly na novou víru, dokonce i když nevěděly o účasti Daay v tom příšerném masakru. Protože temná bohyně byla slabá útěcha, ve své krvavé slávě, když elf potřeboval klid duše a Milosrdná matka něco takového nabízela. Porozumění. Pro všechny.

Dariaeho pohled potemněl, pevněji sevřel rám okna.

Milosrdná matka, jeden z bohů, pro které jeho vlastní Arisa položila život. Tušila, co to způsobí? Jaký příšerný rozkol víry nastane? Věděla, že je Daay příliš temná, aby si ve své chladné náruči udržel své děti?

Přál si, aby to neudělala, a nejen pro náboženské spory. Tak moc mu chyběla, Královna Raenewen, s'Arisa, bytost, kterou miloval nade vše. Zdálo se, že od její smrti se vše rozpadalo. Ona byla srdcem elfů, a po jejím odchodu zbylo takové prázdno. Teritoria se nikdy zcela nevzpamatovala. Odešla, když ji elfové nejvíce potřebovali.

Dariae si promnul hruď, jako by mohl dosáhnout na ducha smutku, kterého po Arisa‘se zdědil, a povzdechl si. Neměl si dovolit vzpomínat na Paní smutku. Vše pak bolelo tak nějak více. Donutil se mysl soustředit na současné problémy.

Propast temnoty. Zrada v jejich středu, která se rozrůstala jako infekce, společně s novou vírou. A malý podvodník, který teprve začínal rozehrávat svou hru, pod taktovkou Císaře. Pěkně jedno po druhém.

Propast temnoty? Poslal vyslance na jih, za Věčný strom ke iož'aegi, Starému lidu. Jejich předkům. Ale ti se ještě se nevrátili a nejspíše se pár let nevrátí, s tím, jak jejich předkové přijímali návštěvníky – pokud je rovnou nezabíjeli. Byli divocí a zuřiví. I když si elfové na sever od Věčného stromu říkali stará krev, byli oproti Starému lidu to, co lidé byli elfům.

A přesto byli iož'aegi Darieaho poslední naděje. Museli něco vědět. Jel by sám, tak to mělo být, někdo z vládnoucí rodiny měl prosit o pomoc. Ale kdo? Bariaeho potřebovali na frontách, jeho sestry bloudily podél Brázdy, prokleté samotnou Daay, Eudaelea by v příčetnosti Starý lid nepřežila, tak byla křehká. A on si nemohl dovolit odejít, ne teď. Pochyboval, že by to Matka všech dovolila.

Se svým spolkem Věrných strávili týdny a snažili s přijít na způsob, jak se zbavit těch zkažených lidských mágů. Ale bylo jich jednoduše příliš. Jejich magie byla složená z příliš mnoha různých kultur, aby ji dokázali lehce neutralizovat. Císař si je pěstoval po staletí, křížil je a choval po desítkách. Nejhorší bylo, že i ten nejslabší kněz se krvavými oběťmi mohl stát mocným nekromantem, stačila kapka magie v jeho žilách. Vše zhoršoval fakt, že se zrádci z elfů přidali k Císařovým nekromantům, přidali i znalosti elfské magie. Zkazky o tom, co páchali...

Elfové byli součástí země. Dávali zemi a na oplátku také něco dostávali zpět. Když Daay zrádce odřízla od věčného koloběhu života, pomalu chřadli, ztráceli svou podstatu. Avšak s vědomostmi Císařství přišli na způsob, jak získat něco z té výměny zpět.

Bolestí a smrtí, mučili své oběti a zabíjeli je. Poté se koupali v síle, kterou jim ta oběť přinášela. Už to nebyli elfové. Avšak byli jejich padlými bratry a sestrami, stále byli jejich zodpovědnost. Byla povinnost jeho rasy se jich zbavit. Ale na to dojde později. Teď bylo prioritní najít cestu, jak všechny ochránit před Propastí temnoty.

A také jak pomoct jeho Otci zajistit, aby jejich rasa neztratila ze svého dědictví ještě více, než kolika už se vzdala. Musel se zbavit zrádců, ale bylo to tak těžké, byli zakořenění hluboko v jádru a Dariae doteď nechápal, jak se to mohlo stát, aniž by si kdokoliv čehokoliv všiml. Přesto to byl jednodušší z úkolů. Bylo to koneckonců pole, na kterém Dariae tancoval staletí. Krok po kroku, přijde na to, jak situaci vyřešit.

A Důstojník? Princ se obrátil zpět do místnosti a všiml si lístku na stole. Došel k němu a přečetl si ho.

"Takže Narivae potvrdil i tu druhou informaci," povzdechl si. Nebyl doopravdy překvapený, čekal to, přesto to byla špatná zpráva. Nepotřebovali další rozkoly mezi elfy. Pohled mu bleskl k oknu, když vycítil přítomnost jeho milované, jeho příčetnosti. Po chvíli dovnitř vletěla Růže, zuřivá a pyšná. Zamířila si to k jeho posteli, kterou už dávno prohlásila svým hnízdem.

Jsi nespokojený. Unavený. Měl bys spát. Jíst. Najít družku a zplodit mládě. Pak budeš spokojený.

Dariae se navzdory situaci usmál a nechal papír ve své ruce shořet na popel. Nesuhe plamen sledovala hladovýma očima. Zatím ještě nedokázala vytvořit vlastní, ale princ si nejednou všiml, že si vlezla do krbu a ležela mezi uhlíky. Někdy plameny jedla, chemická směs v její tlamě a fyziologie ji chránily před zraněním. Někdy se zapomněla a rovnou z ohně se přišla tulit k němu. Štěstí, že měl Dariae po ruce ty nejlepší léčitele Srdce, jinak by už dávno přestal připomínat elfa, pouze jeho popálenou napodobeninu. Pracoval na své elementární magii, přestože oheň nikdy nebyl jeho živlem, dělal, co mohl, aby si osvojil alespoň základy.

Zpráva se ti nelíbila? Zeptala se dračice, která zachytila jeho emoce. Ne zcela chápala princip písma, ještě ne, ale věděla, že papír znamená informaci. Když se papír ničí, tak nebezpečnou informaci. Proto byla vážná, sledovala ho s nehybností, která byla vlastní pouze plazům.

"Jen další tah Císaře," zašeptal. Došel k dračici, prudce ji chytil za čelist, než jej stihla kousnout, sevřel pařáty, kterými ho chtěla vykuchat, a držel ji, dokud nezkrotla a nelehla si rezignovaně na postel. Hráli tuto hru čím dál častěji, ten maličký boj o teritorium.

Chtěla si nárokovat postel. Kdyby prohrál, netušil, jak by si to mohla malá, dravá Růže vyložit. Neplánoval ji někdy nechat vyhrát, a ona se doopravdy nesnažila jej porazit. Ale byla to znepokojivá myšlenka do budoucnosti, až ho bude přesahovat o několik délek, schopná ho zabít jediný stiskem čelistí nebo máchnutím pařátu.

Teoreticky by na něj tou dobou už měla být tak navázaná, že by mu neměla být schopna ublížit, ale Dariae nechtěl svou nádhernou dračici podceňovat.

Lehl si do měkké postele a zíral na dřevěný strop, zatímco uvažoval, jak jen to Císař dokázal.

Jak dokázal mezi zrádci vyšlechtit něco tak podivného, jako je elf s magií ovlivňující železo.

"Zákeřný tah," zamumlal. Prohlásil tu podivnost za dalšího Krále elfských teritorií.

Pohladil Nesuhe pod čelistí, na citlivém místě, když si na něj napůl lehla. "Jak jen to Císař udělal?" zabručel nahlas. Jak dokázal stvořit něco takového, a co víc, elfa, který měl svůj stín? To jej trápilo nejvíce.

Že nějaký elf na severu měl spojení s Věčným stromem.

Byla to hra Daay? Nemyslel si. Ale náznak, že je ve hře jiný Duch podstaty, Duch, který pomáhá Císaři...

Páchneš strachem, zasyčela Růže a uskočila od něj.

"Mám důvod, milovaná, mám velmi dobrý důvod se bát."

*

Princ Dariae ležel ve svém bezpečném pokoji, na břiše, uvolněný a tak klidný, zatímco jej ta elfka masírovala. Spokojeně ji nechal a cítil mír a klid, něco tak precizního pro tak starého elfa, jako byl on. Obzvláště v časech, ve kterých se nacházeli.

Elfka něco uslyšela a vyskočila z postele. Byla to bojovnice. Stála ve střehu, pak se však uvolnila. Byla to jen Nesuhe, která si sedla vedle postele a vážně je sledovala.

Najdi ji, šeptala mu. Najdi ji. Padne. Najdi ji, než bude příliš pozdě. Uzdrav ji. Dávej pozor.

Seděl na kraji postele, ignoroval Růži a lákal bojovnici zpět k němu. Byla mladá, snědá, dobře stavěná s dlouhými, elegantními údy a malými, pevnými prsy. Její tělo bylo zbraň. Tam, kde by s trochou rozmazlování byly lákavé ženské křivky, našel pouze tvrdost svalů. Měla jizvy. Vyprávěla mu příběhy o jizvě na hrudi a blízké smrti, o jizvě na noze a nerozvážnosti. S hustými černými vlasy, ve kterých byly kapky barev. Korálky. Objímal ji a ona mu seděla na klíně a Dariae byl vzrušený a zároveň i podivně uspokojený, což bylo zvláštní.

Zabořil jí ruku do černých loken, laskal vzpomínky na mrtvé, které zpívaly o bolesti a hrdosti...

Elfka se sklonila a políbila ho na krk, její ruce mu hnětly svaly a něco na tom, jak se jej dotýkala, Prince dohánělo k šílenství. Potřeboval víc. Potřeboval více než dotek, potřeboval ji celou.

A pak samice strnula znovu, zvedla hlavu a princ zvědavě sledoval její obličej, její rysy, které viděl, ale nepamatoval si je. Oči se jí roztomile stočily do strany, skoro jako by zašilhala, byly zelené, dva druhy zelené. Heterochromie, různobarevné oči. Patřila mezi Královské.

Zamračila se. Dotkl se vrásky mezi jejím obočím, pobaveně sledoval, jak se jí uši nespokojeně stočily ve špičkách. Věděl, že se jí nelíbí, že s nimi někdo byl v pokoji, Růži tolerovala, ale jeho strážci... bez přemýšlení je poslal pryč. Nejen proto, že vadili jeho milence, ale, i když to bylo pošetilé, chtěl mít její pozornost pouze pro sebe.

Ona... věděl její jméno. Dariae se zamračil, ale čím více se snažil vybavit si ho, tím horší bolest hlavy měl, a tak ji místo toho sváděl. Chtěl ji a ona jej. Tiskla se k němu s povolností a sexualitou, která ho doháněla k šílenství.

Zatlačila mu na hruď a Dariae si lehl na záda. Shlížela na něj a usmívala se, hravost a touha mu rozbušily srdce jako mladému samci, sotva sto let odrostlému. Nahá si jej osedlala, její černé vlasy opona vytvářející svět pouze jich dvou. Byl vzrušený, cítil její maso pod svýma rukama, její teplo, chuť na rtech...

Pomalu dosedávala na jeho erekci a princ se nestyděl hlasitě sténat, když ho přijímala do sebe, s každým kousíčkem se spojovala nejen jejich těla, ale otevírali se i dušemi, myslí, splývali v jednoho. Lehce pohnula boky, hravé poškádlení, a Dariae se se smíchem posadil, přitiskl ji k sobě a sklonil se k ní, aby ji hladově políbil. Začala se na něm pohybovat, její duše laskala tu jeho, její emoce ho zaplavily jako oceán a on si je vychutnával společně s jejím tělem. Lahodné, intenzivní emoce, vášeň a touha v neředěné podobě. Žádná politika, žádné starosti. Dvě těla a slast.

A pak se zarazila potřetí, odvrátila se od něj a něco sledovala. Na tváři se jí usadil smutek, který ale více cítil jejich spojením, než že by ho vyčetl z její tváře, kterou v podstatě neviděl. Stahovaly se k ní stíny, a přestože ji měl v náručí, vzdalovala se mu.

Musím už jít, zašeptala tiše. Popadla ho za tvář, divoce políbila, její tělo na jeho se roztřáslo, hýbalo se jako stužka ve větru, smyčky hada, byli oba tak blízko, zoufale se k němu tiskla...

A zmizela.

*

Prince Dariaeho probudil jeho vlastní sten.

Zdálo se ti o družce, odvětila pobaveně Nesuhe. Tvůj pach mě probudil z mých vlastních snů. Něžně jej kousla. Říkala jsem ti, že si máš najít družku. Samci potřebují sex. Vždy mám pravdu.

Dariae na dračici vedle něj zmateně zamžoural. Natáhl se a dotkl se stěny za hlavou, vyčetl z dřeva kde a kdy se nacházel, a že byl v bezpečí. A sám. Zhluboka se nadechl a cítil pouze pachy jeho pokoje. Přesto měl v hlavě vůni samice, potentní pižmo, které jej svádělo a zanechávalo v nepohodlném rozpoložení.

Postřehl stín a strnul. Ale nebyla to jeho milenka.

"Jste v pořádku, pane?" zeptal se Riel.

Dariae si sedl, promnul tvář a pak shlédl na svou tvrdou, pulzující erekci. Měl sen... vzpomínka na tělo v jeho náručí, její chuť na jazyku, tak sladká, vábivá...

"Pane?" zpozorněl jeho strážce, když neodpovídal.

"Měl jsem intimní sen," zachraptěl.

"Ach," Riel rychle ztratil zájem.

"Mám ještě pořád erekci." Věděl, že zní zmateně. Ale nemohl si pomoct. Sen a realita mu splývaly v jedno a emoce, které v něm převládaly, byly ta strašlivá touha a potřeba. Objal se pažemi a dlouze zasténal, zvuk zmučený, zoufalý. Dračice mu vlezla na klín, drápy zarývala do masa a tulila se k němu.

To je dobré. Najdeš ji.

"Jste zdravý samec, pane." Jízlivost ze slov jeho strážce přímo odkapávala, přesto v jeho pohledu postřehl nejistotu.

"Měl jsem ji rád," zašeptal Dariae. "To byl ten zvláštní pocit. Cítil jsem štěstí. Prostě jsem ji měl rád. Věřil jí. Já nevěřím nikomu."

Riel na něj hleděl.

"Seděla mi na klíně a já se cítil tak klidně." Docvaklo mu to. "Nebyla to touha. Ani nutkání ukojit slast. Yšeš'da," promnul si obličej. Jeho podvědomí s ním vyjebávalo, od té chvíle před Nekonečnou nocí se mu myšlenka družky vracela stále a stále dokola. Něco, o čem by si nemyslel, že je možné. Přísahal by, že to z něj Jael metodicky vybil. Fyzickými i emocionálními ranami, zradami, stále dokola. A když pak zmizela i Ajunaeni...

Mimoděk se natáhl a sáhl na kousek krvavého drahokamu, který mu visel kolem krku.

Něžná, nádherná Ajunaeni.

Samice, kterou zbožňoval. Kterou zabil.

Promnul si tvář. Nesuhe mu strčila čumák pod ruku a on ji mimoděk pohladil. Řízl se do dlaně o jeden z jejích ostnů a bolest mu pročistila mysl, rozehnala mlhu posledních snových iluzí.

Družka. Potřásl hlavou a výsměšně se zasmál. Přesně to potřeboval. Myšlenky na nějakou prokletou samici, která by se k němu uvázala. Myšlenky na elfku, kterou by odsoudil k šílenství. Jako by existovala samice, která by jej dokázala vystát, což nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát. Jako by existovala elfka, která by mu byla rovna a on jí mohl věřit nejen, že jej nezradí, ale že nebude přítěží a pohlídá mu záda. Pochopí jeho práci, akceptuje, když bude vždy druhá, po rodině, po celé jejich rase. Ne, měl toho na práci příliš, než aby si do života někoho pustil. Elf musel mít svůj cíl před očima a dát mu vše, jinak stěží mohl vyhrát. A on hrál o celá Teritoria.

Lehl si zpět, Riel zmizel ve stínech, Růže se mu tiskla k boku.

"Družka," odfrkl si tiše. Slíbil si, že zítra navštíví Azi a s ní ubere ostří té touze, která se mu kroutila v podbřišku.

Ležel tiše v přikrývkách, škrábal tiše vrnící Nesuhe a sledoval noční oblohu. Nebesa byla čistá a bez mráčku, hvězdy zářily jako drahokamy a největší z nich bylo překrásné Srdce, lhostejně pulzující magií. Zachvěl se, když si vzpomněl na povídačky o záři Srdce, která přináší podivné sny, znepokojujícíc sny... prorocké sny.

Až na hranici mezi bděním a sněním ho napadlo, že to byla první noc, kdy se mu nezdálo o tom, že je všechny pohltí Propast Temnoty. A v tu chvíli, v ten okamžik, si nebyl jistý, zda by nebylo lepší, kdyby ten prokletý sen o samici, které věřil, nikdy nesnil. Truchlil a radoval se a byl vyděšený.

Za vše se platilo. A v životě Dariae‘Zie mívalo vše cenu až příliš vysokou.

*

Měla jej navštívit mnohem dříve, ale...

Aziraene zvedla bradu, když míjela elfky stojící v hloučcích, které ji sledovaly zákeřnými pohledy, pomlouvaly. Kdopak jejich drahou Azi nenavštívil v posteli už několik měsíců? A přesto chodil za jinými? Že by princ Dariae? Možná, že neoficiální titul Princezny Kamenného srdce už nemá takový zvuk, jaký míval. Drobná elfka všechny tyto řeči ignorovala.

Byla na sebe hrdá. Ať si říkaly, cokoliv chtěly, žádná z nich si jej neudržela tak dlouho jako ona. A ještě nebyla odepsaná. Znala Prince, za ta staletí ho znala lépe, než se znal sám. Vrátí se k ní. Navíc, kdyby se rozhodl, že ji odloží bokem, řekl by jí to. Měli mezi sebou zvláštní vztah. Nic citlivého by jí nesvěřil. Ale že s ní nechce spát?

Princ Dariae k ní byl velmi dvorný. Pokud by se s ní rozešel a hledal jinou partnerku, udělal by to velmi sofistikovaně a zdvořile, přinejmenším by jí poskytl nemalé odstupné za staletí, která strávili spolu. Znala jej. A i kdyby ji nakonec odhodil, z nějakého důvodu, který by znal jen on sám, přinejmenším by jí to sdělil. Tolik jí dlužil.

Azi si lehce nervózně uhladila šátky, které objímaly její tělo. Byl to příjemný materiál, kdyby byla ílško, nebo lépe řečeno, kdyby nevyrůstala v rodině, která ji vychovávala, zabalila by se do látek a zahrabala se někde v pohodlné posteli a hodiny trávila jen tím, že by si látkou přejížděla po těle, užívala si ten dotek...

Dotek...

Vybavilo se jí, že něco podobného dělali spolu s princem, a taky se jí ostře připomnělo, jak dlouho se s nikým nemilovala. Ne že by sex neměla ráda, ale chtěla být princi vždy k ruce a navíc...

Nesnažila se obelhávat. Byla v politice průměrným hráčem, nebyla hloupá a dokázala chápat souvislosti. Ale byla beznadějná herečka. Zatímco ji dokázalo obelhat i malé ílško, ona sama měla své myšlenky vepsané ve tváři a nikdy se jí nepodařilo zalhat tak, aby to někdo nepoznal.

Možná i toto na ni měl princ Dariae rád. Rozhodně jí to jednou šeptal při milování, když byl nad ní, laskal ji konečky prstů a jeho duch slasti...

Princ byl jako divoká šelma a někdy tak nedostupný, když tančil na Dvoře nebezpečné hry, ale při každém, každém milování jí vzal dech jako nikdo jiný, i když měl občas ten vzdálený pohled.

Ctila jejich Zie, i když jiní ne. Neznali ho. Ona jej znala až příliš dobře. Někdy se před ním styděla. Někdy byla tak příšerně nervózní. Někdy se bála, i když doopravdy neměla žádný důvod, protože byl vždy dvorný. Byla zbabělec a málokdy jednala z vlastní iniciativy. Ale přesto jej měla po Nekonečné noci navštívit dříve. Měla už dávno zaklepat na jeho dveře a chtít vidět toho tajemného draka, který se pro něj vyklubal. Odkládala to na později, zbabělec, ale teď jej navštíví a svede a...

Azi nervózně polkla. Aniž si to uvědomila, opět sklonila pohled k zemi. Rychle hlavu zvedla. Princ Dariae byl výborný milenec, pozorný a štědrý. Ale... někdy se bála jeho ducha. Ne všichni si uvědomovali, co leží pod povrchem uhlazené zdvořilosti Prvorozeného, mnozí to sváděli na jedy, když se v opojení utrhl z řetězu, ale...

Aziraene viděla jeho zuřivosti, pouze jedinkrát, ale... viděla, jak se tehdy neklidně ošíval, jako šelma spoutaná řetězy, uvězněná v kleci. Zavolal si ji, tehdy poprvé a také naposledy, dotkl se jí a i v jeho pohybech a doteku byla ta cizota, která ji vystrašila. Byla jeho partnerkou a on si dovolil jí věřit natolik, že když se jí dotkl, cítila dokonale hloubku jeho zuřivosti.

Vyděsilo ji to k smrti.

Tehdy, když viděl její strach, ji chvíli mlčky sledoval. Poté beze slova odešel. A nikdy ji už k sobě nezavolal, když se plně neovládal, když mohl sdílet více, než jen svou spokojenost a potěšení.

Občas si to Azi vyčítala. Většinou byla šťastná, že si všiml, že nebyla schopná ho přijmout a netlačil na ni. Věděla, že by ji neublížil. Věděla to. Ale když byl rozzuřený, dokonce i když se jen ne úplně ovládal nebo jeho duch těla jednoduše měl hlad, když měl ten pohled, když se na ni zaměřil... jako by ji lovil. Pak se bála.

Příliš ji připomínal jednu bytost, která ji jako mládě za bouřlivé noci honila v lesích, když se ztratila z tábora. Hladové, zuřivé monstrum. Jen si s ní hrálo, a když se Azi nějak dokázala dostat pryč, slyšela jeho rozzuřený řev ve svých snech léta poté. Nikdy se nikomu nesvěřila, jak utekla z tábora, nikdy tu vzpomínku nedala do úschovy ani rie'ymue a věděla, že jí to ublížilo. Ale žila s tou vzpomínkou a děsem staletí a zvykla si na ně, bylo to její součástí. Připomínkou, že ve světě jsou bestie, které by jí roztrhaly bez zaváhání. A jsou tam i monstra, která si předtím ráda hrají.

Její Arisa samozřejmě zuřila, že Azi není princova výlučná milenka. Nelíbil se jí ani fakt, že s ní netrávil své říje. Aziraene byla v duchu prostě ráda. Protože si nebyla jistá, zda by to přežila. Sama sice byla také staré krve, ale to, co viděla pokaždé, když princ Dariae vyšel z péče Daay... pokud dokáže někdo přežít toto, musí to na něm zanechat následky.

Azi míjela dvořany, ignorovala je, hluboko ztracená v myšlenkách. Byla to ta divokost, kterou elfové zaměňovali za důsledky příliš mnoha jedů, za halucinace. Ale Azi věděla lépe. I samice, někde v úplně nejprimitivnější části sebe, v něm cítily divokost a měly se před ním na pozoru. Byla to zbroj, která Zie pomáhala přežít jejich Bohyni. Stejně jako odtažitost na Dvoře, jako sarkasmus a přezíravost v rodině.

Zastavila se před dveřmi do jeho komnat, a když byla vpuštěna, zahřálo ji, jak vřele se na ni usmál.

"Azi. Právě jsem pro tebe chtěl poslat," odvětil její milenec hravě.

"Opravdu?" rozzářila se. "To je," vyjekla, když se na ni náhle vrhl nějaký stín. Křičela, když ucítila bolest. Snažila se ze sebe bytost setřást, ale ta ji jen drásala více a kousala a elfka byla zmrazená šokem a strachem.

Tíha zmizela.

Aziraene seděla na podlaze a tiše vzlykala.

"Azi," povzdechl si, když jí jeho strážce kontroloval a něžně ošetřoval rány.

"Co to bylo, Zie?" zašeptala.

"Nesuhe," odvětil jednoduše. "Cítí oběť, cítí kořist. Musíš se jí postavit, drahá, jinak se nikdy nebude chovat jinak," vytkl jemně, když dráče tiskl ke své hrudi a zdálo se, jako by ani nevnímal, jak mu ten tvor drásá kůži do krve. Pokřiveně se na ni usmál a pak se rozesmál a elfka na něj šokovaně zírala. Cítila, jak se jí v očích hromadí další slzy a stékají jí po tváři.

"Princi..."

"Neplač, Aziraene, je to důležitá lekce pro nás oba."

Samice si schovala obličej do daní a snažila se přestat plakat. Princ tiše zaklel. Když zvedla hlavu, nesoustředil se na ni, ale na dračici, která se skoro nepříčetně snažila dostat k ní. Vykřikla a škrábala se na nohy. Strážce jí pomohl a rychle ji vystrčil z pokoje ven, zabouchl za ní dveře.

Nedokázala úplně spolknout vzlyk.

Princ si s ní dnes nezatančí.

Matka bude tak rozzuřená.

Ticho. Azi pevně stiskla rty, otřela si slzy a pak se zhluboka nadechla, narovnala se. Poté s veškerou důstojností, která jí zbývala, procházela chodbami. Po pár krocích cítila jejich pohledy jako říční kameny kolem krku a rychle se rozhlédla. Nikde nikdo. Možná si to představovala, ale věděla, že jsou ve stínech oči, a že pomluvy už běží skrze celé Kamenné srdce. Arisa‘se se to nejspíše dozví, než k ní vůbec dorazí. Náhlá opuštěnost chodby nebyla přirozená.

Azi opět plakala. Když potkala prvního samce, který na ni šokovaně pohlédl a okamžitě jí nabídl pomoc, nedbala na to, že je to starý rodinný nepřítel. Prostě přijala. Vzlykající se jím nechala odvést do soukromí veřejných malých pokojů, kde mohla plakat, kolik jen chtěla, zatímco ten neznámý elf stál na stráži a nikoho k ní nepouštěl.

A když ji pak objal a tišil, když zuřil na adresu prince, nedokázala svého milence bránit, tentokrát ne, a Razonae, vzpomněla si, že tak se jmenuje, slavný umělec, ji po chvilce začal zpívat ukolébavku, která ji tišila a nakonec i uklidnila.

*

Dariae si povzdechl.

Špatná, špatná, špatná! zuřila jeho Růže a drásala jeho přikrývky.

Aziraene. Jeho nádherná, křehká princeznička dle všeho kromě krve. Nerad ji viděl vyděšenou, ještě více nesnášel pohled na ni, když byla zraněná. Přestože elfí společnosti vládl matriarchát, ty moudré, silné a ano, i nemilosrdné samice, pokud samec jejich rasy narazil na slabou elfku, chránil ji vším, čím byl... a měl tendence je řídit.

Azi už několik staletí měl pod ochranou on, i když si její rodina možná myslela, že jí mají pevně ve svých rukou. V případě Aziraene vlastně měl tendence ji chránit celý Dvůr, i jeho nepřátelé, protože tak sladká povaha, duše mysli něha a duch těla ladnost, bylo špatné jí ublížit. Jiný příběh byly elfky, které jej chtěly pro sebe, ale všeobecně byla Azi dobře chráněná a za její dlouhý život jí ublížilo velmi málo věcí. Byla ílško.

Kdyby jej nenavštívila tak nečekaně, nejspíše by Nesuhinu reakci předvídal a poslal ji na lov.

Přišla sem! Chtěla tě za druha! Je špatná! Neubránila by mláďata! Nenakrmila by vás! Bezcenná, špatná samice!

Dariae si promnul spánek. Zuřivost dračice mu způsobovala bolest hlavy. "Nesuhe, nemůžeš takto napadat ostatní."

Růže na něj rozzuřeně pohlédla. Princ přimhouřil oči a pak ji zpacifikoval. Trhala sebou, zuřila, syčela a vrčela více než obvykle. Aziraene ji doopravdy podráždila.

"Co je na Azi tak špatného?"

Je kořist! zavrčela Růže a v jejím hlase znělo opovržení a nevíra.

"Je příliš hodná, pro svoje vlastní dobro," uznal. Nesuhe ho kousla, vážné, ne hravé stisknutí, a princ na ni zavrčel.

Už se s ní nesmíš vídat. Je špatná. I pro tebe je špatné, když je nablízku. Je slabá. Mám ji pro tebe ulovit?

Elf si povzdechl. "Neublížíš jí. Mám ji ve své posteli rád."

Dračice se dostala do druhého amoku, ničila mu pokoj a tentokrát ji nechal. Dokud se nepřiblížila k němu, vystačil si pouze s pozorováním té docela impozantní přehlídky běsu. Pozoroval ji, mírně pobavený animozitou, kterou projevovala k nábytku, a uvažoval, jak si ubohou Azi naklonit zpět.

Děláš chybu, zavrčela na něj dračice a vyletěla rozbitým oknem ven.

"Rozhodně nesmím mít Nesuhe v pokoji, až se někdy Azi zase zastaví," zabručel. Riel si odfrkl.

Intermezzo IV | Úvod | 34, kapitola