Moira | HNS: 17. kapitola

17. Dana the Fakeredhead

Zima a jaro byly náročné na mou peněženku. Vánoce. A pak z nějakého důvodu skoro všichni měli narozeniny přesně v tomto období. Možná to bylo jarní mízou. A letními večery. Proto tolik dětí. Každopádně – Bast – leden. Tereza – únor. Erik – březen. Deni se narodila v dubnu, i když dostat se s ní do kontaktu nebo, nedej bože, nějak k ní doručit dárek, to bylo vždy umění. Chtělo by to devious mastermind, abych to zvládla.

Kdy asi má narozeniny Michael? Napadlo mě. S mým štěstím v červnu. V květnu jsem totiž už slavila já.

Takže, přelom a začátek roku byl náročný na peněženku. Což byl důvod, proč jsem brala více případů bokem než obvykle.

Sledovala jsem svého klienta a uvažovala, jestli cokoliv z toho, co mi řekl, byla pravda. Byl to feťák a už mi stihl vybrat peněženku a ukrást luxusní šátek, který mi Michael dovezl z jedné z cest. Samozřejmě jsem mu to prokázat nemohla, ale nikdy jsem nic neztratila a náhle by to měly být věci rovnou dvě, a shodou okolností zmizely v době, kdy jsem jej navštívila nebo on navštívil mě?

Znám ten typ lidí, uvažovala jsem, když jsem sledovala Jana Smrkovského. Pobledlý, vychrtlý, špatná pleť. Nejspíše podvyživený, nervózní, nemohl chvíli zůstat v klidu. Avšak nebyl cítiti. Jeden z důvodů, proč tu se mnou ještě seděl. On, nebo někdo v jeho okolí, jej donutil dodržovat základní hygienu. A pokud on, nebo někdo v jeho okolí, projevoval iniciativu, byla tu šance.

Vídávala jsem to až příliš často, ty, kteří kvůli své orientace rezignovali na život. V poslední době méně, časy se změnily od dob mého mládí, ale pořád tu ty případy byly. Obvykle bych takový případ nevzala – Smrkovský byl obviněn z krádeže, zcela jistě oprávněně, a byl to Erik, kdo mi jej poslal na práh, sám obviněný vypadal smířený se svým osudem. Nějaká možnost tu vždy byla, mohla bych to uhrát, nějak, na kleptomanii třeba, pokud bych jej dokázala dostat na léčebnou kúru. Přesto bych takový případ obvykle nevzala.

Kdyby byl Smrkovský zanedbaný a nestaral se o sebe. Kdyby se choval jako hulvát. Ale on mi dal ve dveřích přednost, což bylo směšné a smutné zároveň, protože to většina mužů dnes už doopravdy nedělala. A právě tohle malé gesto si mě získalo, a další malé detaily převažovaly misky vah, a pak jsem náhle byla rozhodnutá. Že bych do něj přeci jen měla investovat úsilí a čas.

Času jsem měla koneckonců dost. Michael se mnou příliš nemluvil. Vzpamatovával se ze Zdeňkovi smrti špatně a já mu zjevně připomínala našeho terapeuta až příliš.

Sama jsem byla kvůli tomu zatracenému staříkovi příliš rozbolavělá na to, abych se snažila do rány dloubat. A byla pravda, že když jsem se podívala na Michaela, okamžitě mi na mysli vytanuly desítky malých sázek a dlouhé hodiny, kdy jsem si se Zdeňkem povídala o svém zatraceném životě. Zničeném.

Bylo zvláštní, že tak sofistikovaný a distingovaný muž jako Zdeněk nadávání během sezení podporoval. "Rozvíjí to kreativitu a projev ducha," říkával.

Pevněji jsem sevřela hrnek s čajem, zatímco jsem zkoumala aktualizovaný trestní zákoník a části, které se mohly Smrkovského týkat. Už jsem stihla obvolat bývalé spolužáky ohledně rad, uvažovala jsem i nad tím, že jim Smrkovského hodím na krk, ale nikdo neměl čas. Tak to zbylo na mě.

Práce mi ale pomáhala. Soustředit se na to jít dopředu.

Bylo šílené, jak mě to sebralo. Nebo to možná bylo vše naakumulované dohromady. Bordel s Michaelem a Bastem. Babička Charlotte, bráška a otec, které jsem rozebírala na sezeních, po tak dlouhé době, kdy jsem se snažila zapomenout. Dokonce se párkrát zmínil i Radek.

Zdeněk měl způsob, jak otevřít ránu, začít ji čistit, a přitom nepřivést k šílenství bolestí.

Bez něj jsem ale měla rány prostě jen otevřené a nezhojené.

A tak jsem pracovala. A po dvou měsících, kdy jsem se do toho ponořila, jsem se začala cítit lépe. A když jsem po nějaké době Smrkovského dostala na protidrogové léčení a navíc dokázala obvinění z krádeže uhrát jen na podmínku a pokutu, cítila jsem se zatraceně spokojeně.

S Baptistem to šlo... zvláštně. Stejně jako předtím, ale všímala jsem si náhle malých gest, které jsem předtím přecházela a teď měly jiný význam.

Rozhodla jsem se, že mu jednou týdně budu uvařit maso. A prohlížela jsem katalogy a uvažovala, kde bychom mohli jet na dovolenou. Více jsem s ním mluvila. Snažila jsem se. Život byl v rovnováze, už ne tak depresivní a smutný, ale ani nijak entuziastický.

Tereza řešila problémy v rodině. Něco s její sestrou a jejím manželem. Vypadalo to ošklivě a přestože jsem se snažila jí pomoct, odsunovala mě od sebe a propadala depresím. Bylo to frustrující. Když po mě pak začala křičet, že jsem mrcha a že ona si taky zaslouží trochu štěstí, rozhodla jsem se jí dát prostor a přestala se snažit jí brát ven nebo do fitka.

Na druhou stranu jsem lépe poznávala Stráňski. Byla to ostrá osoba, nikdy neměla daleko ke kousavé poznámce, ale svého syna milovala a když jsem si dala tu práci, zjistila jsem, že mi její intelekt a cynický smysl pro humor vyhovuje. Několikrát jsme u té druhé byly na kávě a dlouho si povídaly.

A když mi pak Michael zavolal, že je Dana, jeho obvyklá právnická spojka, nemocná, a pozval mě s sebou na pracovní cestu do Německa, věděla jsem, že se hojí i on. A konečně jsem se zhluboka nadechla a začala si při vaření broukat a tancovat.

**

Michael seděl uvolněně za volantem, tvář klidnou a soustředěnou, a já si uvědomila, že řízení vážně miluje. Když mi řekl, že pojedeme do Hamburgu autem a ne vlakem, měla jsem výhrady – i vlakem to bylo nějakých sedm hodin, co jsem věděla, ale když jsem tu seděla, spíše klimbala, a pozorovala Michaela skrze zpola-zavřená oční víčka, cítila jsem se... prostě klidná. Celá ta chvíle, to tiché rádio a cesta ubíhající za oknem, vyjeli jsme brzy ráno, ještě za tmy, a míhající se lampy, světla jiných aut v dálce, to vše bylo takové kouzelné. A podivně intimní, tak brzy na dálnici, jen pár aut, tma.

"Hamburg. Město hříchů," odvětila jsem zamyšleně.

"Město umění. Říká se, že je Hamburg třetím největším muzikálovým městem světa, po New Yorku a Londýně."

"Nevlezlo se tam LA? Řekla bych, že s Hollywoodem,"

"Právě, Hollywoodem. To jsou filmy, ne muzikály. Když se řekne muzikál, vybaví se ti Broadway v NY, ne LA a Hollywood, Beverly Hills, Long Beach nebo Santa Monica. Musíme zajít na pár muzikálů, než pojedeme zpět," odvětil Michael s malým úsměvem. Palubní deska dodávala jeho tváři lehce namodralý nádech.

"Kdybychom měli Hamburg pořádně projít, museli bychom na to mít alespoň dva týdny. Lechtivá čtvrť červených luceren Sankt Pauli s proslavenou ulicí Reeperbahn. Fun, thy name is Sankt Pauli!" významně jsem na něj koukla.

"Intéressé par cette? Zaujalo zrovna toto?" zeptal se Michael s křivým úsměvem.

"Myslela jsem na tebe," odvrkla jsem sladce. "Pak je tam ještě Dungeon, skladiště přestavěné na Dům hrůzy, jezero Alster uprostřed města... Je to přístaviště a navíc má uprostřed ještě jezero, není to vtipné? Tolik vody..."

"Nemáš ráda přístavy?"

"Jen je tam až moc vody," zamumlala jsem. "Když jsem byla malá, pluly jsme s ma z Doveru do Calais. Přepadla jsem z boku trajektu, celkem vzato skoro na začátku cesty, a pak byla na vodě tak hysterická, že se mnou matka musela vystoupit. Potřebovaly jsme se dostat rychle do Evropy, takže jsme chytily letadlo, které letělo přes Prahu. Chtěly jsme do Francie, víš? Život je někdy nepředvídatelný. Na letišti v Praze nás okradli a my neměli prostředky cestovat dále. Tak jsme v České republice a už tu zůstali... Anyway, v Hamburgu je i ZOO, podíváme se tam? Nebyla jsem v žádné už roky."

"Dívala ses na wikipedii?" zeptal se Michael pobaveně.

"You bet your sweet ass." Zazubila jsem se a Michael se zasmál.

"Je tam toho hodně. Uvidíme, co stihneme. Možná nám připraví nějaký program," odvětil a objel auto jedoucí před námi. Řídil vážně dobře, skoro jsem pohyby auta necítila. Znovu jsem se obrátila k oknu, opřela se o chladné sklo a sledovala ubíhající krajinu.

"Asi půjdu spát." Broukla jsem po chvíli ospale.

"Běž," usmál se Michael. "Vzbudím tě hodinu před příjezdem, nebo až budu potřebovat pauzu, podle toho, co přijde dříve. Ça va?"

**

"To bylo..." smála jsem se a sedala si do auta.

"Ani mi o tom nemluv. I kdybych němčinu neslyšel už nikdy, pořád je to příliš brzy." Zavrčel Demaudiraux a zabouchl za mnou dveře.

"Snažili se." Odvětila jsem a snažila se zachovat vážnou tvář.

"Musí to být vtip. Naše firma by nechtěla spolupracovat s lidmi jako oni, že ne?" Michael se ke mně otočil, výraz lehce zoufalý. "Merde, to, čím se prezentovali..."

"Jsi umělecký expert?" zeptala jsem se škádlivě.

"Mám zdravý rozum."

"Někdy je umění velmi jednoduché. Třeba šmouhy, pardon, obrazy, se prodávají za milióny. A také to nechápu."

Michael mi věnoval zlý pohled. "Umění je umění. Ale tamto... bylo to příliš... dekadentní." Odvětil s obtížemi. Rozesmála jsem se nahlas. Ten moment, když si Michael prohlížel sochu nahé ženy a ta se po něm natáhla a sáhla mu do rozkroku. Myslela jsem, že se složím smíchy. Dokud se po mě nenatáhla socha s obscénně velkým penisem. Pak jsem vypískla a utekla k Michaelovi a hledala únikový východ. Třešnička na dortu bylo video kopulace těch dvou "soch". Se zvířecími maskami a jinými... doplňky. A slovo weird ten krátký cyklický film nepopisovalo ani zdaleka.

Nope nope. Tohle si domů nedotáhneme. Alespoň jsem doufala, že tohle Michael těm lidem řekl. Netušila jsem, že mluví německy.

"Netušila jsem, že mluvíš německy." Odvětila jsem nahlas.

"Pouze pracovní němčina. Hoď mě do nějakého baru a neobjednám si ani pivo. A můj přízvuk? Musela jsi vidět, jak se při mém akcentu všichni kroutili skoro fyzickou bolestí. Divím se, že mě nenechali zastřelit pro zločin proti kultuře. I když to, co nám ukazovali, byl zločin sám o sobě," ušklíbl se.

"Aspoň se domluvíš. Víš, co se říká. Nesměj se nikomu, kdo mluví špatně tvým jazykem. Znamená to totiž, že ty nemluvíš tím jeho. Kdo nás sem poslal, by the way?"

"Myslím, že to byl někdo přes Honzu."

"Honzu Úchyla? Někdo vážně poslouchá, co ten zvrhlík navrhuje?" zeptala jsem se fascinovaně.

"Jeho otec vlastní třetinu firmy." Odvětil Michael v obranně. Začala jsem se chichotat.

Vymotali jsme se z města a za chvíli byli zpátky na dálnici.

"Alespoň jsme si užili Hamburg." Odvětila jsem.

"Aspoň něco," zabručel. Přeřadil a pak mi položil ruku na stehno, tak přirozeným pohybem, že jsem překvapeně zamrkala a uvažovala, co tím sleduje. Ale on prostě řídil dál, nevnímal mě a jemně prsty přejížděl tam a zpět.

"Enjoying yourself?" zeptala jsem se po chvíli.

"Hm?"

Poplácala jsem jeho ruku na mém stehně. Michael tam bleskl pohledem a ruku překvapeně stáhl. "Promiň, Al. Ani jsem si to neuvědomil. Uklidňuje mě to," odvětil prostě a já na něj konsternovaně zírala. Pak skryla úsměv.

"A to tě omlouvá mě osahávat?" Zeptala jsem se pak s vážnou tváří. Michael na mě vrhl nejistý pohled a já to nevydržela a rozesmála se. "To byl vtip. Ty jsi ty. Vlastně mě překvapilo, že jsi něco neudělal dříve." Odvětila jsem a otočila se k oknu. A když jsem ucítila Michaelovu ruku na stehně, pousmála jsem se a pokroutila hlavou.

**

Bylo to od výpadovky blíže ke mně a nějak jsme se beze slov domluvili, že u mě Michael přespí. Bylo půl druhé, bylo to chytřejší. Takže jsem Michaela nechala, ať si brouká s rádiem, zatímco jsem psala Marice – ano, Marice, ne Tereze – jestli je vzhůru a mám si Fy vyzvednout teď, nebo až ráno. Napsala Bastovi, že jsem v Praze a že se uvidíme na zítřejší, vlastně dnešní hodině tance. Pak jsem se snažila upravit si vlasy, ten blázen Michael měl rád vítr ve tváři a po cestě zpět jel se sklopenými okýnky, a když mi lítaly vlasy všude a já na něj ječela, že je idiot, jen se zazubil a odvětil: "Miluju ten vítr ve vlasech, ty snad ne?"

Nemínila jsem mu říct, že to bylo příjemné.

Stráňski neodpovídala, takže Fy zůstala u ní a já připravovala rychlou večeři, a pak jsme se rychle umyli, naskládali do postelí a šli spát.

Bylo to tak zvláštní.

Michael se choval vzorně, flirtoval přiměřeně, bral můj vztah s Bastem snad vážněji než já sama. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ráda nebo ne. S povzdechem jsem se zvedla a šla do kuchyně. Minula jsem pokoj pro hosty, ozývalo se z něj měkké chrápání, říkala jsem mu, že si nemá dávat to pivo, že jej někdo stopne a on přijde o body, ale samozřejmě nás nikdo nestopl. A o si teď vychrapával své alkoholové opojení. A já to musím poslouchat. Bylo zvláštní poslouchat ve svém bytě mužské chrápání. Chrápal Baptist? Nevěděla jsem.

Byla jsem zvyklá večer chodit po tmě, a byla jsem zvyklá mít v kuchyni vedle dřezu sklenici s vodou. Takže jsem se pro ni natáhla.

Něco shodila.

A málem rozbila další skleničku, která tam byla. Nejspíše Michaelova, asi šel večer taky pít a nechal jí tam. Uh. Za celou dobu, co u mě Bast byl, se mi nestávalo, že bych pořád zakopávala o nějaké jeho věci. Samozřejmě tu a tam byly, ale málo. A bývaly to podobné věci, které jsem se už naučila automaticky po něm uklidit. Talíře, skleničky, oblečení, sprchový gel a jeho žiletka. Na rozdíl od Michaea, který si můj byt skoro značkoval svými věcmi. Nebo mými, které ale svým způsobem někam položil a náhle jako by moje nebyly. A k tomu ještě tak eklekticky, jednou to byl polštář, pak kabát, poté ovladač v kuchyni (?), cizí časopisy na záchodě. Jeho šála, běžecké boty, celé balení mraženého masa a teď sklenice. Nemluvě o suvenýrech, které mi pravidelně vozil. Pokroutila jsem hlavou a s povzdechem uklidila. Budeme si o tom muset promluvit, napadlo mě.

**

Michael si dával do müsli bílý jogurt.

Byla jsem si docela jistá, že jsem v ledničce bílý jogurt neměla. Když jsem nad tím tak uvažovala, neměla bych mít ani to müsli.

"To je moje jídlo?" zeptala jsem se nakonec zvědavě.

"Vyvenčil jsem Fy a skočil do obchodu," usmál se. Zírala jsem na něj, pak zkontrolovala čas.

"Je půl sedmé ráno," odvětila jsem slabě. Spát jsme šli po třetí. Že jsem byla vzhůru, to bylo jen díky pozornosti toho blbce, který nedokázal ráno spát jako zbytek normální části lidstva. Svět by se nejspíše zhroutil, kdyby Michael spal přes pracovní týden do osmi nebo, ještě hůře, do devíti.

Wait. "Dneska je sobota." Odvětila jsem a oči se mi rozšířily překvapením, když mi to docházelo.

"Opravdu?" zeptal se Michael nevinně.

"Vzbudil jsi mě v sobotu před desátou? Před sedmou ráno? Po slabých třech hodinách spánku?!" zeptala jsem se rozhořčeně.

"Je to lepší, než mít později rozhozený spánkový režim," odvětil Michael s brilantním úsměvem jednatele.

"You. Dead meat." Ukázala jsem na něj lžičkou a široce zívla. Sledovala jsem snídani a zvažovala pro a proti nápadu vrátit se do postele.

"Chtěl jsem tě dneska vzít sebou na kurty," odvětil Michael konverzačním tónem.

"What?"

"Dvakrát do měsíce hraju s přáteli tenis. Napadlo mě, jestli by ses to nechtěla naučit."

Zírala jsem na něj. "Nemohl ses zeptat dříve, než jsi mě vzbudil? Nejlépe včera, kdy jsme dobrých osm hodin jeli v autě a nedělali nic jiného, než na sebe koukali?" Znovu jsem zívla a zakroutila hlavou. "Moreover, buddy, ty možná nemáš pocit, že z toho zatraceného auta trpíš náhlou osteoartrózou, ale já budu ráda, když se dneska vůbec pohnu z postele." Odmlčela jsem se. "Nebo alespoň dál, než jsem teď."

"Potřebuješ to jen rozhýbat," mávl nad tím můj společník rukou. Zcela nevhodně mě napadlo, jak by taková ranní rozcvička mohla vypadat, v horizontální poloze, nejlépe bez oblečení. Uh. No no, that way lay dragons.

Zazvonil mi mobil. To mě překvapilo. Co to dneska s lidma je? Sedm ráno, my lord.

Právě končím v práci. Stavím s večer. Co večeře venku? Baptist.

Sounds good. Vyzvedneš mě v šest?

Mobil mi místo sms zazvonil a já jej zvedla.

"Už jsi vzhůru?" Bast zněl rozhodně překvapeně.

"Ne dobrovolně," zavrčela jsem. Pak se kousla do rtu. Bast nevěděl, že je u mě Michael.

"Fy?" zasmál se trochu zlomyslně Bast. "Bestie jedna,"

"Neurážej mi psa," odvětila jsem, ale ráda, že si vymyslel důvod sám.

"Budu u tebe v pět," odvětil. Pak zívl.

"V práci dobré?" zeptala jsem se mimoděk.

Chvíle ticha. "V pohodě. Uvidíme se večer."

"Sure," zmateně jsem zamrkala.

"Miluju tě," odvětil pak jemněji.

"Uvidíme se večer," odvětila jsem jemně. A vlastně se doopravdy těšila. Chyběl mi. Především v posteli. Michael byl skvělý a já jej milovala, ale večer jsem spala sama. A já měla sex ráda pravidelně, když jsem zrovna nebyla v depresi. A všechny ty zážitky z Hamburgu, byla jsem neposedná. "Těším se," dodala jsem pak laškovně. "A jestli budeš večer pracovat, jsi mrtvý muž."

Bast se smál, když to pokládal, a mě na tváři taky hrál malý úsměv.

"Tak?" ozvalo se zpoza mě a já se překvapeně otočila. Michael dojedl a odnesl misku do dřezu, musel zmizet z kuchyně a teď stál ve dveřích obýváku a sledoval mě.

"Cože?"

"Chceš se naučit hrát tenis?" zeptal se jemně, sledoval mě zvláštním pohledem.

"Dnes určitě ne," odvětila jsem a promnula si obličej. Michael kývl a zmizel zpátky v předsíni, nejspíše se šel balit.

Jít s ním hrát tenis. Sure. Nechtěla jsem jít, ale nejen proto, že jsem doopravdy byla celá bolavá. Michael hrál s přáteli. Znala jsem většinu jeho přátel, minimálně od vidění. A nebyla jsem si jistá, že bych se kolem nich cítila v pohodě. Dan a Lucka vypadali přátelští, na pohřbu. Především vzhledem k tomu, že to bylo na pohřbu. Ale pochybovala jsem, že takto v pohodě byli všichni jeho přátelé. Možná jsem byla mrcha plná předsudků, ale nějak jsem se necítila na to někam s Michaelem jít. Znovu se mi připomněl ten večer v My Fair Lady's, toho, jak se na mě jeho přátelé dívali. Neznamenalo to pro mě tolik, jako názor Michaela, ale nebylo to zrovna příjemné. Pro mě, ale hlavně myšlenka, co si Michaelovi přátelé museli myslet o něm. Nebyla jsem ve své momentální kondici zrovna výhra. A nemínila jsem jim cpát do obličeje, že mám pěkně tučné konto, zaprvé proto, že bych se musela spojit s Grandmother Charlotte, a pak, nestálo to za to. Vynahradím to Michaelovi jinak. Příště.

"Už půjdu, mám tam být za hodnu a ještě se potřebuju stavit k sobě pro rakety a oblečení," houkl na mě Michael od dveří.

"Sure. Enjoy yourself, darling, and win!" křikla jsem zpět automaticky. Obrátila jsem se ke snídani a přeslechla, že se ke mně Michael připlížil, náhle mě objal zezadu, něžně udělal rukama pohyb, který mi roztopil páteř, a políbil mě na krk.

"Merci, mon amour," broukl tiše a byl pryč dříve, než jsem se na cokoliv zmohla.

**

Trhala jsem si obočí, když Michael přišel. Přeletěl mě pohledem, políbil na přivítanou a uhnízdil se v obýváku.

"Co tu děláš?" zeptala jsem se po chvíli.

"Vadím ti tu?"

"Nope. Bast přijde až v pět. Jdeme ven, na večeři."

Michael pokýval hlavou a vytáhl ze své tašky notebook.

"Nějaký důvod, proč jsi tady?" rozhodla jsem se zeptat rovnou. Napadlo mě, že už předtím nechtěl být u sebe. Že by nějaká jeho milenka zjistila jeho adresu?

"Ne." Odvětí lakonicky. Zarazil se. Pak si povzdechl a promnul si obličej. "Poslední sobota v měsíci... trávil jsem ji se Zdeňkem. Pomáhal jsem mu na jeho domečku opravovat rozbité věci, sekal jsem mu trávu, někdy třídil korespondenci a vyřizoval cokoliv zrovna potřeboval."

"Ach," Smutně jsem se usmála, uhnula pohledem, ale pak si k němu přisedla a objala jej. Nebo se spíše nechala obejmout. Modrooký si povzdechl a pohladil mě po zádech.

"Jen si tu udělám jednu prezentaci, budu pryč dříve, než Baptist přijde."

"Nemusíš," odvětila jsem a odtáhla se. "Co bys řekl na pečené kuřecí rolky plněné marinovaným tofu, se syrovou zeleninou a bramborovými placičkami?" zeptala jsem se. Plánovala jsem, že je udělám o víkendu tak jako tak. Bast si je může dát později, placičky mu dosmažím čerstvé. Michael se zašklebil, zas tolik tofu nemiloval, ale ještě nezkusil mou marinádovací omáčku. Což jsem mu hned oznámila a byla odměněna širokým úsměvem.

"Ce serait très gentil. Byla bys velmi hodná."

Něco na jeho tónu mi nesedělo, byl až příliš nevinný. "Něco mi nedochází?"

Michael se jen usmál, otočil se k notebooku a vesele na něm začal něco dělat. Už jsem to skoro nechala být, když Michael, jen tak mimochodem, zmínil, že mi nechal peníze v kuchyni. Naládoval je do mého úsporového prasete, které shlíželo na celou kuchyň a které mi dovezl z Amsterdamu. Původně jsem měla hrnek, ale to prase bylo tak roztomilé.

Zarazila jsem se a pohlédla na něj. "Strčil jsi peníze do mého prasete," zopakovala jsem.

"Není spravedlivé, abych se u tebe živil gratis." Odvětil s mávnutím ruky.

"Dal jsi je tam ještě dříve, než jsem ti vůbec nějaký oběd navrhla." Pokračovala jsem. Věnoval mi lstivý úsměv a pak mi poslal polibek. Protočila jsem nad tím oči.

"Manipulativní parchante."

"Netuším, o čem mluvíš." Kdyby se jen tak nekřenil, pitomec. Zakroutila jsem hlavou, pak ale vzala Fy a šla nakoupit na oběd.

**

Bast mě pozval do hezké, romantické restaurace na kraji města. Vařili tam dobře, velké porce a bylo tam dost jídel bez masa.

Večer probíhal skvěle, bavili jsme se, užívali si.

Až do chvíle, kdy Baptist strnul, pohled zabodnutý za mě. Nenápadně jsem se pootočila, ale neviděla jsem nic, co by vysvětlovalo, proč se náhle tak mračí.

"Co se děje?"

Bast na mě pohlédl a zaváhal. "Stará známá," odvětil pak skoupě.

Znovu jsem se ohlédla. A zamrkala, když jsem si všimla, že nás sleduje žena, starší než já, ale možná to dělal ten makeup, kvůli kterému vypadala jako zmalovaná kurva.

"Jsi na starší?" utrousila jsem koutkem úst, když jsem sledovala, jak se k nám dotyčná blíží.

"Alice, prosím," odvětil Bast podrážděně. "Měli bychom odejít. Pokud půjdeš napřed, zaplatím účet," odvětil náhle rozhodně a zvedal se.

Žena zrychlila, nešikovně málem převrhla židli v cestě a sebe s ní. Do očí ji spadl pramen vlasů a damn, ta ale měla zničené vlasy. A ta rezavá na ni vypadala zatraceně nepřirozeně. Baptist tiše zaklel.

"Jule," skoro zakřičela Lady Fakeredhead, falešný francouzský přízvuk dělal její hlas směšně vysokým. Trhla jsem sebou.

"Alice, prosím," odvětil můj milenec napjatě. "Bude to ošklivá scéna,"

Zvedla jsem se a začala se balit.

"Jule," A náhle byla žena u nás a bez ostychu se na Basta nalepila. Snažil se ji jemně odstrčit, ale měla už řádnou špičku a zapotácela se tak, že ji raději přidržel. Natáhla se a snažila se stáhnout jeho hlavu k sobě, políbit jej. Když se nenechal, políbila jej na krk, uviděla jsem záblesk jejího jazyka, než ji Baptist pevně popadl za paže a posadil na židli vedle. A spěšně ukročil z jejího dosahu. Zírala jsem na ni, příliš překvapená cokoliv udělat.

"Dost, Dano," Bast si otřel krk ubrouskem ze stolu. "Varuji tě naposledy, jestli mě nepřestaneš obtěžovat, udám tě na policii," procedil skrz zuby.

"Ale Julesi," žena se na něj podívala, oči rozšířené šokem, a začala plakat. Baptist nereagoval, otočil se ke mně, v očích nejistotu, a natáhl ke mně paži pomalu, jako by čekal, že se odtáhnu nebo jej odstrčím.

Neudělala jsem ani jedno. Nebyla jeho chyba, že měl šílenou bývalku. A Deniska byla zatraceně dobrá škola.

"Kdyby nebylo mě, řekla bych, že máš zatraceně špatný vkus na ženy," odvětila jsem ve slabém pokusu odlehčit atmosféru. Vnitřně sebou trhla. Ve mně měl taky zatraceně nešťastnou ruku, když se to vzalo kolem a kolem.

Bastova tvář se uvolnila a vděčně mi sevřel ruku. "Omlouvám se. Dana... Dana je Dana. Pokaždé, když ji potkávám, mám chuť se otočit na opačnou stranu a utíkat. A někdy to i dělám." Přiznal rozpačitě. Nervózně jsem se zasmála a ohlédla. Zrzavá žena už neplakala, vlastně nás sledovala nenávistným pohledem. Ne, mě sledovala záštiplným pohledem, rty sevřené v čárku. Znepokojeně jsem si ji prohlédla a mimoděk se k Bastovi přitiskla.

V očích Dany zahrála zuřivost, prudce se zvedla a pomalým, rozvážným krokem zmizela na toaletách.

"Well, nemám já to štěstí na chlapy?" zamumlala jsem.

"Promiň Alice," Bast se ke mně sklonil a něžně mě políbil. "Vynahradím ti to, platí?" zašeptal mi do rtů.

"Měl by ses sakra snažit, chlapče," odvětila jsem s pochmurným pobavením. Pak se ale usmála. Bez toho zakončení to byl příjemný večer. Mezitím jsme vyšli z restaurace a zašli za roh. Nikdo nás nesledoval.

"Žiju, abych sloužil," odvětil s křivým úsměvem a poslední obavy z jeho obličeje vymizely.

**

"Myslím, že to máme v rodině," prohlásila Tereza a ujídala čokoládu. Byla roztržitá, pod očima měla temné kruhy a byla zanedbaná. Bála jsem se o ni, ale neodvažovala se nic říct. Byla podrážděnější, než obvykle.

"To je hloupost." Namítla jsem automaticky.

"Moje matka si vzala pana dokonalého, jen aby ji odkopl a vyrobil si perfektní rodinku, teď doufá, že o nás už nikdy neuslyší. Neexistujeme pro něj. A co matka udělala pak? Vzala si prvotřídního kokota a alkoholika. Nedávno se ukázalo, že i gamblera," Tereza se nevesele zasmála, hodila si do pusy čokoládu, v pohybech vztek. "Já mám problém si chlapa vůbec najít. Moje sestra skončila podobně jako matka, akorát měla více rozumu a rozvedla se, i když teď nic nemá," Terezin výraz potemněl. Její sestra, Lucie, se na nějaký čas nastěhovala k ní a teď se spolu snažily vyřešit nepořádek, který z manželského života s tím hovadem, co byl její manžel, zbyl.

Tereza se na mě zadívala. "Nechceš mi půjčit Basta? Věř mi, já bych ho milovat dokázala."

Nervózně jsem se zasmála, jistá, že to byl vtip, a nervózní z toho, jak vážně zněla. "Láska takto nefunguje. Buď někdo někoho miluje, nebo ne." Nemínila jsem Ter říct, že ji Baptist nesnáší.

"Prááávě," Tereza to významně protáhla. "Nemiluješ jej a dokud tu bude ten debil Demaudiraux, ani nebudeš. Tak proč jej nevrátit zpět do hry?"

"Začínáš znít urážlivě," odvětila jsem jemně.

"Můžeš laskavě přestat?" štěkla Ter.

"A s čím?" zeptala jsem se klidně. Taková Tereza byla. Byla skvělá kamarádka, když byl klid, ale když byla v jedné ze svých krizí, potřeboval člověk mít nervy z ocele. Ale Tereza tu vždy byla pro mě. Hodně mi pomohla, když jsem ve firmě poprvé nastoupila, a neptala se na minulost, o které jsem nebyla ochotná mluvit. Něco sice věděla, že je tu nějaký Radek, že mám problémy s rodinou, a náhled do S-Affair měla dokonalý. Věděla i o Denisce, a jak jsem zjistila, ženské lesbické přítelkyně zrovna dobře nesnášely. Byly kolem nich skittish. Bylo by zbabělé dezertovat, když jí bylo nejhůř.

Ale přemýšlet o tom, to nebylo trestné, že? Dokud jsem neplánovala podle toho jednat.

"S tím povýšeným chováním! Jako bys byla lepší než já!"

"Tak to není a ty to moc dobře víš." Odvětila jsem ostře.

"Ale ano. Možná si to neuvědomuješ, ale ty se tak na lidi díváš. Jako bys byla něco extra," Tereza vztekle odhodila čokoládu a to mi řeklo, jak je naštvaná. "Jenže jsi taky jenom člověk, stejná jako my. Navíc člověk se zkurveným životem. Co by se asi stalo, kdybych zašla za Baptistem a řekla mu, že miluješ někoho jiného? A co by se stalo, kdybych tomu někomu řekla, co k němu cítíš?"

Zírala jsem na Terezu a na chvíli se mi snad zastavilo srdce.

Tereza se zasmála, v očích nešťastný pohled. "Už nejsi tak na výši, co, Alice?" zašeptala, její výraz měl trpký rys, který jsem u ní neznala. What the fuck?

"Terezo," musela jsem si odkašlat, když mi přeskočil hlas. "To bys neudělala." Doufala jsem, že zním jistě. Ale moje přítelkyně unaveně pokývala hlavou na souhlas a já si ji přeměřila. "Ter, co se děje?"

Dlouhé ticho, kdy moje společnice zírala na ruce, které položila na stůl. A pak jsem viděla, jak jí po tváři stékají slzy. A že se jí ty ruce třesou, i když je zaťala v pěst.

"Matka zemřela." Odvětila nakonec.

"Ter... to je mi líto." Natáhla jsem se po jejích rukou a sevřela je. Svěsila hlavu, vlasy jí zplihle visely kolem obličeje.

"A co víc, zanechala po sobě dluhy. A víš co je kurevsky perfektní?" Zvedla pohled, v obličeji rezignaci. "Kdysi jsem jí dělala ručitele. A ona to, kurva, ona to neplatila. Všechny ty úroky a pohledávky a všechno... Jsem až po krk v dluzích," zašeptala a pak se rozbrečela a brečela a brečela.

**

Sledovala jsem Michaela koutkem oka a zamračeně míchala polévku. Už když ke mně přišel, měl zlou náladu. Hádala jsem, že to budou nervy, ve firmě se vybíral post partnera firmy, protože starý odprodal své podíly. Michael měl docela slušnou šanci se partnerem stát.

A ano, Michael občas míval ten svůj rozkazovačný tón, který jsem obvykle tolerovala, protože, no, byl to Michael a uměl to podat tak nějak šarmantně. Dneska mě ale prostě a jednoduše vytáčel.

"Tak co se děje? Někdo ti zabil rybičku?" zeptala jsem se, když jsem viděla, že už asi deset minut v kuse zamračeně sleduje zem a nic nedělá.

"Nemám žádnou rybičku," štěkl na mě a já zamrkala.

Štěkl na mě? Michael? Možná se mi to jen zdálo. "Michaeli?"

"Ztratil jsem kontrakt." Prudce se postavil a začal přecházet po mém obýváku. "Nemáš tu něco k pití? Něco silnějšího?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Jen víno."

Michael se zamračil, ale pak vešel za mnou do kuchyně a jistě sáhl do spíže. Další pohyb, vytáhl otvírák. Pak si vytáhl sklenici na víno a nalil si. Choval se jako doma a doopravdy mě nepřekvapovalo, že věděl, kde co je. Na chvíli se zarazil, pak vytáhl další sklenici a nalil i mě.

A pak na jeden zátah tu svou vypil.

Šokovaně jsem jej sledovala. Demaudiraux by gurmán, labužník. Pro něj, vypít víno takhle, jako vodu, to bylo rouhání. Navíc to bylo Bastovo víno. To nechutně drahé. Povzdechla jsem si při myšlence, jak velkou částku právě Michael do sebe prostě jen tak hodil.

"Je ti líp?" zeptala jsme se ostře, když jsem viděla, že si nalévá ne druhou, ale už třetí sklenici... a hladina v láhvi podstatně klesla.

"Musel jsem to svěřit kolegovi, Lukášovi, protože jsem se tam nemohl dostavit. A on to jednoduše zesral." Zamračil se. "Partner musí být bezchybný. Dochvilný. To, co se stalo mě, to se partnerům stávat nesmí." Odvětil vehementně. A pak do sebe hodil třetí sklenici. Trhla jsem sebou.

"Myslela jsem, že nemáš zájem o veden firmy." Měla jsem dojem, že někdy něco podobného zmínil.

Modrooký mi věnovat pochmurný pohled, popadl láhev a šel s sednout do obýváku.

Nevěřícně jsem sledovala místo, kde láhev ještě před chvíli stála. A pak do sebe hodila svou sklenici. Hádala jsem, že budu potřebovat každou pomoc, která se mi naskytne. Rozhodnutá jej více nedráždit jsem zůstala v kuchyni a dodělávala polévku.

Ale Michael přišel zpět, sedl si ke stolku v kuchyni a sledoval mě jaksi tragickým pohledem. Na moje dotazy neodpovídal a když začal mít blbé připomínky k mému bytu,vzhledu a začal se navážet i do Basta, nevydržela jsem to.

"Proč jsi sakra přišel, když na mě jen vrčíš a snažíš se vyvolat hádku?" Otočila jsem se k němu a mračila se.

"To není tvoje starost," odsekl.

"Come again?" zeptala jsem se nevěřícně.

"Vypěstovala sis snad přes noc náhlou hluchotu?" zeptal se jízlivě.

Třískla jsem vařečkou o stůl a zhluboka se nadechla, silou vůle se donutila uklidnit. "Vypadni," odvětila jsem nakonec tiše. Michael zvedl hlavu a vypadal napůl podrážděně a jen trochu překvapeně.

"Cože?"

"Vypadni. Hned. Pokud mě chceš urážet, vypadni a nevracej se, dokud si to ve svojí palici nesrovnáš." Odvětila jsem chladně. Michael zamrkal a z tváře mu mizela arogance. Nakonec si povzdechl a promnul si tvář.

"Excuse-moi, Al. Jsem prostě jen nervózní a bojím s, že jsem si právě posral možnost stát se partnerem."

"Not my problem," odtušila jsem a sledovala jej. "Běž pryč, Michaeli. Dosáhl jsi svého, zkazil jsi mi náladu a jen při pohledu na tebe mám chuť popadnout tu vroucí polévku a chrstnout ti ji do ksichtu. Běž se projít nebo do baru nebo whatever, potřebuju vychladnout."

"Alice,"

Můj ostrý pohled jej zarazil, ať chtěl říct cokoliv. Chvíli mě sledoval, než se zvedl. Udělal krok ke mně, snad si naivně myslel, že jej obejmu na rozloučenou a on to ještě nějak srovná, ale po mém pohledu si to rychle rozmyslel.

"Dalších pár dnů nebudu mít příliš volného času, uvidíme se příští týden v úterý?" zeptal se mezi dveřmi opatrně.

"We'll see." Zabouchla jsem mu před nosem dříve, než stačil cokoliv dodat. Pak jsem tam stála a mnula si kořen nosu. "Such a jerk." Zamumlala jsem si pro sebe a vrátila se do kuchyně.

**

Příští týden mě Michael jak omluvu vzal na venkovní promítání černobílých, němých filmů. Nadhodil, že si vzpomněl, že jsem ten festival zmínila o Vánocích.

Dalo se na něj po něčem takovém zlobit?

Zvláštní byl ale Baptist. Nechal mě jít až příliš nadšeně. Jakákoliv úroveň nadšení ve spojení s Michaelem byla podezřelá už z principu, takže jsem byla nervózní.

Ale ráda jsem na chvíli zmizela z Prahy. Bylo nějak dusno a já doufala, že se vzduch pročistí, zatímco budu pryč.

Proč mě Bast chtěl tak nutně pryč jsem zjistila, když mi někdo pár dnů poté večer zazvonil na zvonek. Hlídala jsem Rice Davida, potřebovala si skočit na gyndu a David měl ředitelské volno. Ve jménu dobrých sousedských vztahů mi jej hodila na krk a když se vrátila, měla v ruce i tašku se sýrečky, rajčátky, nějakou tou jarní cibulkou a v druhé vínečko. Pila jsem sice vína poslední dobou tolik, že jsem byla skoro alkoholik, ale co se ve jménu sousedských vztahů neudělá, že ano?

Takže jsme popíjeli, nadávali na život, David hrál na mém notebooku nějaké hry, nebo možná už zase visel na Fy, která byla v sedmém nebi. Pak zazvonil domovní zvonek.

A když jsem otevřela, byla tam naše stará známá Dana the Fakeredhead.

Well, am I not a lucky girl?

16. kapitola | 18. kapitola