Černobílý svět 2/2

15. únor 2015 | 23.27 |
› 

1. část

 *

Kdyby Lenka věděla, že se svým bezhlavým útěkem ztratí, nejspíše by takovou hloupost neudělala. A možná také ano. Kdo ví. Když si uvědomila, že je v části města, kterou nezná, zmocnila se jí nervozita. Právě narazila na šest temných mágů, kteří tak blízko Podzemí neměli co dělat. Kdo ví, jestli tam nebyli další.

A pak uslyšela ten výkřik.

"Zatracené barvy, dneska se musí všechno srát, že?" procedila. Zaváhala, ale pak se začala tiše plížit stíny ke zdroji hluku.

Blíž a blíž, nenápadně, kryla se před pohledy i kouzly, bylo to jednoduché, byla sice jen lékařka, ale byla dcerou strážce, sestrou strážce a knihovnu měli plnou knih o strážcích. Měla to v krvi. Byla tak dobrá, že si jí doopravdy nevšimli.

A tak se Lenka dala zpět na ústup, bledá a šokovaná. Pečlivě, krok za krokem, její tělo vykonávalo naučené pohyby. Když se dostala zpět k bratrovi, tázavě se na ni podíval a Lenka viděla v jeho očích starost. Ale mlčela.

Neviděla žádné temné.

Žádné nepřátele.

V tom opuštěném skladišti byli jen bílí. A muzikant.

Vyslýchali Petru, Lenčinu spolubydlící. Petra a zrádkyně? Nemohla být, už jen proto, že na něco takového neměla povahu. Zhroutila se při prvním náznaku komplikací. Nedokázala by přežít sama den, natož aby dokázala donášet temným. A přesto byla mučena... ne, bylo s ní zacházeno jako s nepřítelem bílých.

A pak ten muzikant.

Poznali jste je jednoduše, oblékali se do fialové a modré a měli takový výraz. Muzikanti byli ctění, protože mistři dokázali vyčarovat svými tóny živé barvy. Nikdo ještě nepřišel na souvislost magie, barev, a tónů, ale umělci byli nedotknutelní. Na muzikanty opačných se neopovážili vztáhnout ruku ani temní. A bílí jednoho chytili a mučili.

Muzikanti přísahali na světlo, že jsou nestranní a tak to vždy bylo. Všichni věděli, že muzikanti stojí mimo boje. A Lenka toho muzikanta poznávala. Hrál jim, před týdnem v Podzemí. Byl temný, to ano, ale měl úžasný talent. Dokázal hudbou vykouzlit jakoukoliv barvu. Byl mistr.

A bílí jej mučili taky.

A tajili to před svými.

Měli proč.

"Zatracené barvy..." hlesla Lenka a ruce se jí třásly.

"Lenko?"

"U všech barev." Lenka vzhlédla a oči měla velké a pohled dětský. "Brácho, já se bojím."

*

"Zasraná poušť," zavrčel Leoš a táhl se bílým pískem, krok za krokem.

"Stejně je zvláštní, že je Měsíční jezírko uprostřed takové pustiny. Neměla by magie jezírka vyživovat své okolí?" podotkla Markéta.

"Kletba vysává život bez ohledu na polohu místa. Prostě jen vysává. Možná je jezírko takový protipól, který kletbu odpuzuje, a tak více doléhá na jeho okolí," napadlo Mirka, nového člena jejich skupiny. Za Samuela. Jeho nápad se setkal s tichem. Bylo divné nemít Samuela. Lenka s Mirkem nemluvila vůbec.

"Je tepleji. Musíme se k oáze blížit," přerušil Leoš ticho.

"A zase řež. Jako každý měsíc. K čemu to?" odsekla Lenka trpce. "Za chvíli se vybijeme do posledního, a kletba sežere zbytky,"

"Ticho," okřikl sestru Leoš. Vypadal strhaně. Poslední dobou spal špatně.

"Podívej se na toho kluka. Kolik máš, třináct?"

"Čtrnáct," odvětil Mirek zamračeně. Lenka se pohrdavě uchechtla a i Markéta se zamračila a pohladila si ploché bříško. "Navíc mám plán."

"Ach jistě. Ten brilantní plán zrozený v hlavě génia."

"Přestaň, Lenko," Leoš se k sestře otočil a natáhl se po ní, ale pak nechal ruku spadnout.

"Co? Co bratříčku?" ryla do něj Lenka.

"Leni..." začala Markéta.

"Petra je mrtvá." Odvětil Leoš prázdným hlasem. Lenka se zajíkla a pak se trochu hystericky rozesmála. Markéta se na Leoše pátravě podívala.

"Co se stalo?"

"Narazila na temného. Neměla šanci," Leoš se odvrátil, jeho vyrovnaná maska bez emocí praskala. A Lenka se smála, tak nezvladatelně, že jí vyhrkly slzy a spadla na zadek, a chechtala se. Prázdným prostorem se to děsivě neslo, bílý písek poblikával žlutě, protože Lenka příliš neovládala své barvy a nechala je unikat.

"Doprdele. To je v prdeli," vydechla nakonec, když ležela na zádech, písek všude, a zírala na šedé nebe. "To je v prdeli."

*

"Jako vždy," temný mág pozoroval přicházející bílé.

"Každý měsíc tyhle zbytečné boje. Už mě to unavuje, Markusi."

Každý měsíc světlonoška zářila tak jasně, že bílí dokázali její světlo destilovat. Obyčejně to byl znak dospělosti, čas, kdy byla plodná. Změnilo se to však na čas, kdy ji okradli o to nejcennější. Bylo mu té malé líto.

Jak bylo ironické, že bílí dokázali zachytit Eliščino světlo právě do vody z Měsíčního jezírka, což byl zdroj temných. A to byl kámen úrazu. Právě proto každý měsíc umírala většina mágů, kvůli věčné válce. Bílí vyhrávali jen kvůli počtu, a také proto, že temní nebyli ochotní tolik ztratit. Měli příliš nízkou natalitu, aby si to mohli dovolit. Dříve magie vycházela ze síly přírody, první magický zdroj bylo slunce. Dnes zůstal jen sekundární magický zdroj, Měsíční jezírko, a to bylo zdrojem černých mágů. Černí mágové měli velké množství magie, vázané na zemi a přírodu. Jenže tak velké množství síly požíralo tělo, magie jej pomalu pohlcovala a tak měli temní zřídka i jedno dítě, natož dvě. Kdyby se nechali hloupě zabíjet, vymřeli by. A tak, každý měsíc, po nesmyslném boji, ustoupili a nechali bílým to, co chtěli.

A další měsíc další boj. Protože bílí byli tak bezohlední, že by Měsíční jezírko zničili, kdyby mohli. To navíc nemohlo existovat bez krve temných, kterou dobrovolně darovali a tak jezírko posilovali. Markus si nechtěl představovat, jak by toto bílí vyřešili, kdyby na to přišlo.

"Jsou jenom čtyři. Zvláštní."

"A jsou to děti." Dodala drobná dívka

"Něco mi na tom nesedí," procedil Markus a rozhlédl se. "Vzpomeňte si, co se stalo Tobiášovi a Radovi. Oba byli zkušení a mocní."

"Myslíš, že nás také vyhodí do vzduchu, Markusi?" zeptala se dívka.

"Možná. Určitě to zkusí, Andy."

"Máme kouzla, která to zvládnou. Jako to udělala Eva."

"Nefunguje to na sto procent. Ztlumilo to výbuch, ale přesto jsou všichni až na ni mrtví a Tobiáš je v bezvědomí. A bledne."

"Je to jediná možnost. Bílí přestávají respektovat všechny meze."

"Zbláznili se," podotkla tiše Andrea.

"Jo. Vypadá to, že zešíleli."

Čtveřice temných stála před vchodem do jeskyně, za nimi se leskla hladina Měsíčního jezírka.

"Kdo ovládá stíny?" zeptal se Markus.

"Tomáš. Potřeboval se vymočit."

Andrea se tiše zachichotala a Markus ji přeletěl pohledem.

"Běžte se po něm někdo podívat. Ať podá hlášení." Jeden z temných se vydal do jeskyně.

Chvíle ticha.

"Oni potřebují vodu z jezírka, aby mohli destilovat světlo ze své světlonošky. Proč se nedohodneme? My jim dáme dost vody a oni nám za to dají pár lahviček. Potřebujeme světlo, jinak Mistr umře." Andy si navzdory situaci sedla a objala si kolena. Markus se na ni úkosem podíval. Posílat do boje děti, kam až to klesli? Nadechoval se k odpovědi, když ucítil barvy.

A pak na ně zaútočili, jako nějací záškodníci, zatímco trojice čekala u vchodu do jeskyně, zezadu se k nim blížila další trojice. Ta za sebou měla už dvě těla mrtvých temných.

Bylo to krátké a krvavé.

Přežila jen Andrea. Ale ne na dlouho. Putovala do rukou bílým a ti věděli, jak zacházet s nepřítelem.

*

Eliška se podezíravě rozhlížela, ale nikdo nikde nebyl.

Něco se dělo.

Dívka chvíli uvažovala, ale naučila se využívat každé šance, které se jí dostala. Takže když se automaticky otevřela škvíra pro jídlo, už byla nachystaná. S obtížemi zformovala kouzlo, nikdo ji nikdy neučil magii, protože nechtěli, aby plýtvala světlem, a udělala jediné kouzlo, které uměla. Přeměnila se na myšku. Kdysi ji to naučil brácha.

Proběhla škvírou a věděla, že aktivovala nějaké poplašné systémy, protože vzduch divně brněl. Nezastavovala se, utíkala, co jí myší nožky stačil, vedená instinktem, pryč. Hlavně pryč. Po čichu hledala čerstvý vzduch, hlínu, cokoliv, co mohla být země a nejen sterilní prostředí první úrovně. Po chodbách začali poplašeně pobíhat bílí a Eliška měla pocit, že nikdo neví, co se to děje. Nebylo těžké proklouznout do ventilace a zmizet.

Podle čichu, Elo, podle čichu...

"Knííík!" Eliška poplašeně drápala po hladkém kovu, ale to už klouzala šachtou dolů. Byla vyděšená k smrti a padala a padala... "Kník," Eliška dopadla na dno a bolestivě si narazila packu. Ale ihned se vzchopila, protože ji přeci pořád honili. Potřebovala se dostat pryč.

Neschopná rozmazlená čubka... táhlo jí hlavou. To ji kdysi řekl ten bílý, který ji chytil a táhl zpět. A proč? Eliška si na to vzpomínala, jako by to bylo včera.

*

Prohrála jsem, táhlo jí hlavou tupě. Chytili mě. Mají mě.

Vzhlédla. Bílý se na ni usmál, jak že to říkal... Samuel. Tak se jmenoval. Samuel. Povzbudivě se usmíval, i když měl v očích obavy.

Usmála se nazpět.

"Promiň. Já se tam ale vrátit nemůžu." Řekla tehdy. A chtěla si podříznout hrdlo. Jenže ten parchant byl zatraceně rychlý, zastavil ji. A od té chvíle pro něj byla jen sobecká, rozmazlená čubka.

*

Já ale za to mohla? Chtěla jsem jen žít! Nebyla moje chyba, že jeho starší bratr zemřel, když mě bránil proti temným. Tak jsem zpanikařila a řvala na něj, ať mě zachrání, i když on oplakával bratra, ale co jsem měl dělat? Byla jsem jen dítě, u všech zatracených barev. Bála jsem se.

A tak mě nenáviděl, když jsem mu utekla a pak se pokusila zabít znovu. Ale co byste udělali vy?

Myška vběhla do trávy, která se její přítomností zazelenala více, získávala na sytosti. Vztekle kníkla, protože to bylo, jako by za sebou nechávala vyznačenou cestičku. Proměnila se zpátky. A kulhavě se rozběhla do zahrady.

*

Eva byla expertkou na spojení tech/magie. Milovala vědu. Technologie byla doména bílých, kteří náhle neměli tolik magie a museli si pomoct jinak, ale Eva ji také intenzivně studovala. Parní stroje, vynálezy, to byl její život, dokud ji nepovolali do boje. A tak se i s dvojčetem dostali do toho šílenství.

Temná seděla nedaleko Zahrady barev a sledovala rostliny ve skleníku. Vypadalo to tak... neuvěřitelně. Krásně. Ráda by se dovnitř podívala, ale Němí tam pouštěli jen vyvolené. Zahrada barev byla společným majetkem jak temných, tak bílých, rostla tam potrava, zelenina, ovoce, byly tam uchovány barvy a okrasné rostliny. Byl to poslední barevný ostrůvek v šedi světa. Bylo to také nejmocněji chráněné místo světa. Obyčejně barvy pod oblohou bledly, jen spojená síla všech Němých zabraňovala, aby se to stalo i se Zahradou.

Temná si projela rukou vlasy a zašklebila se, když ucítila chomáče, které jí z její krásné hřívy zbyly. Spálená, byla spálená. Její vášeň pro vědu ji zachránila, když pochopila, co se děje, dokázala rychle stvořit kouzlo. Stihla do vybitého filtru nasát většinu energie exploze dynamitu. A taky ji zachránilo, že ji Tobiáš zalehl. Neměla sice vlasy a byla popálená, ale žila. Jen léčení ji stálo pár let a vypadala o pět let starší. Ale živá.

Eva se zamračila, když v Zahradě postřehla pohyb. Pozorovala drobnou postavičku a ta se blížila. Rychle. Ona utíkala? Ano, dívka se neustále ohlížela, vypadala vyděšeně, byla tak bolestivě vyhublá, až to Evu bolelo za ni. Postavila se a sledovala, jak dívka běží blíž. Spíše kulhá, měla něco s nohou. Když probíhala kolem ní, Eva zaklepala na sklo skleníku. Dívka vykřikla, temná to sice neslyšela, ale nebyla slepá. Dívka na ni upírala vyděšený pohled, ale pak se ohlédla a její hrůza ještě vzrostla. Evě netrvalo moc dlouho, než se rozhodla, že té malé pomůže. Takto děsit dítě.

Klepla, dívka nadskočila a v očích se jí leskly slzy. Eva ukázala vedle. Dívka nechápala. Temné to nedělalo starosti, prostě vyběhla a stále ukazovala před sebe.

K překvapení nejspíše obou ji dívka následovala.

Trvalo to jen chviličku, ale dostaly se ke dveřím ze skleníku. Dívka na ně chvíli jen civěla. Eva ji sledovala. Byla si skoro úplně jistá, že dveře, zvenčí nedobytné, se dají docela jednoduše otevřít. Zevnitř.

Dívka sáhla na kliku.

Á, Eva měla pravdu.

Kulhající útěkářka otevřela.

Když dívka vypadla ven a se vzlykotem se zhroutila, Eva ji popadla do náruče. Byla bledá, ale Eva v ní cítila sílu, mnoho barev a tolik života. Zvláštní bylo, že si nebyla jistá, zda je temná nebo bílá.

"Prosím, prosím, já nechci..."

"Pšt malá. Já se o tebe postarám. Já se o tebe postarám. Tak pojďme."

*

"Ta kletba je čím dál silnější," pronesl tiše bílý mág. Stál ve tmě a sledoval oblohu, která černala.

"Myslíte, že to dělají temní?"

Ticho.

"Pane?"

"Ne. Nemyslím, že to dělají temní. Už se Eliška našla?"

"Ne pane. Pátrání intenzivně pokračuje."

"Musíte ji rychle najít." Muž si promnul kořen nosu. "A informujte vyslance. Bílí se setkají s temnými. I oni si museli všimnout."

Šokované ticho.

"Cože?"

"Tohle musí skončit. To vraždění."

"Musíme temné zničit! Teprve potom se kletba zruší!" vykřikl mladý bílý a starý muž sebou trhl.

"Tohle jsme vás učili, že? Kopali jsme si vlastní hrob," Bílý mág se nevesele uchechtl. "Běž, Dalibore. Sežeň ostatní mágy první úrovně. Bojím se, že přichází konec."

Dlouhé, tvrdohlavé ticho.

"Dalibore?"

Mladý bílý nesouhlasně zamumlal, ale šel. Starý muž se unaveně opřel o zeď. A poprvé za celou dobu si připustil, že možná bílí udělali fatální chybu.

I ve dne bylo velké šero, v domech tma. Přes den začínalo být prakticky nemožné kouzlit, a i v noci to bylo obtížné, a pokud špehové nelhali, temní měli stejné potíže. Barvy bledly dokonce i pečlivě chráněné v Zahradě barev. A jídlo... za chvíli žádné nebude. Rostliny umíraly. A Němé byly vystrašené, neříkaly to nahlas, ale věděly, že vzduch za chvíli pod oblohou dojde a bude jen v prostorách napojených na Zahradu.

Bílý mág se vrátil dovnitř a pohledem automaticky zalétl k zrcadlu. Když se občas podíval do zrcadla nebo odrazu ve vodě, dokázal zachytit barvy. Při dobrém světle. Zvláštní bylo, že když svítil očarovaným světlem a vykouzlil barvy, zrcadla a odrazy žádné barvy neukazovaly. Zadal to vědcům, ať zjistí příčinu, ale nejlepší, s čím přišli, byla teorie, že odrazy ukazují skutečnost, protože kletba tak daleko nesahá. Ať to znamenalo cokoliv.

Starý muž zasedl ke stolu. Měl na talíři šedé jídlo, to nemělo žádnou výživovou hodnotu. Aby se mohl najíst, potřeboval barevné světlo, jídlo muselo mít alespoň žlutou barvu, aby bylo k něčemu.

Neměl hlad.

Seděl na židli, pozoroval šedé jídlo a zevnitř ho rozežíralo vědomí, že možná své lidi odsoudil k smrti, když odmítl spolupracovat s temnými a své kolegy přesvědčil o tom samém. Když tvrdohlavě stál za tím, že když se temní vymýtí do posledního, nebo když se jejich počet alespoň dostatečně sníží, kletba se zruší.

Ale co když to nebyla pravda? Co když temní byli tím jediným, co stálo mezi kletbou a světem? Tak, jak tvrdil Sebastian? Ten pitomec Sebastian, Eliščin otec?

Ten, kterého nechal nepřímo zabít?

Svět je všechny zničil.

"Ne," šeptl muž nevesele. "Zničili jsme se sami."

*

"Mistře..."

"Už je pozdě," zasýpal temný mág a sledoval svět za oknem.

"Mistře?"

"Už vím, co se stane, Vrane. Vezmi všechny mágy a zaveď je k Měsíčnímu jezírku. Rychle."

"Otče?" Vran se sklonil nad postel a mračil se.

"Je pozdě. Temnonoše už nenajdeme a světlonoška také zmizela. Můžeme jen zminimalizovat škody."

"Co se děje, otče?"

"Máme sice Měsíční jezírko... ale to je moc silné. Kletba. Váže se na všechny temné, ale nejvíce na mě. Kletba mě pomalu pohlcuje. Proto jsem temnonoše tak mučil. Potřeboval jsem jeho světlo. Kéž by mi to odpustil..."

"Co se stane, otče?"

Sípot.

"Anno! Mistr bledne! Dones světlo, hned!" zakřičel Vran. Nikdo netušil, co se stane, když mistr, který nese největší podíl kletby, zemře. Zeslábne kletba? Nebo se utrhne z řetězu? Nebo se nestane nic?

Nikdo to nechtěl zkoušet. Všichni se báli.

"Co se stane, otče?" zeptal se naléhavě Vran.

Mistr se na něj usmál.

"Otče, předej mi tu kletbu. Víš, že se musí přiživovat na síle," odvětil nakonec Vran rezignovaně.

"Už je pozdě, Vrane. Už nepomůže ani toto."

"Cože?"

Ticho.

A pak Mistr zešedl.

Vran uskočil, když se jeho otec rozplynul.

"Zatracené slunce..." Vran couval. Mistra pohltilo bezbarví, ale něco bylo špatně. Místo, aby po jeho otci nic nezůstalo, na posteli se pomalu hromadilo...

Vran nějak věděl, že je to samotné bezbarví.

A náhle věděl, co se stane, když Mistr zemře.

Bezbarví pohltí svět.

"Anno! Lukáši! Okamžitě zalarmujte celou budovu, okamžitá evakuace k Měsíčnímu jezeru! Hned!"

Vran za sebou zabouchl dveře a začal kouzlit. Netušil, jak má bezbarví zdržet, ale něco udělat musel. "Mario, Pavle, pojďte mi pomoct!"

"Mistře?"

Vran na chvíli strnul, ale tak to přeci má být. Starý mistr zemřel, on je teď novým. Není čas truchlit. Ani za otce.

"Nic se z toho pokoje nesmí dostat ven," pronesl Vran tiše. Temní mágové na něj nejistě hleděli, ale začali kouzlit.

Vran věděl, že je pozdě. Příliš pozdě.

Kdyby se někdo z nich právě v tu chvíli díval z okna, viděl by, jak noc zčernala. A Měsíc začal šednout, až zmizel úplně.

*

Seděly tam. Dvě dívky. Nepřátelé.

"Věděla jsem to. Vždy jsem věděla, že nakonec umřeme." Ozvala se Eliška tiše.

"Že tě někdo zabije?"

Bílá pokrčila rameny.

Seděli tam, na střeše, a sledovali, jak temná vlna pohlcuje kousek země a pak další a další. Za temnou stěnou nebylo vidět nic. Zablesklo se a krátce na to zahřmělo. Začalo pršet. Ve vzduchu byl cítit ozón.

"Hele, bouře. Jak to, že blesky mají svou barvu?"

"Asi jsou příliš vysoko, aby na ně kletba dosáhla. Nebo jsou příliš mocné. Nebo svítí příliš krátce. Možná to jsou ale také temnonoši." Eva se odmlčela. "Nebo světlonoši."

"Vy jste to pokazili. Vy jste stvořili kletbu. Měla bys to vědět." Eliška se odmlčela. "Máte to na svědomí. Myslím zničený svět."

"I ty, jsi tak milá osoba," ucedila temná jízlivě. Ela se ušklíbla.

"Myslíš, že to ti v Měsíční jeskyni přežijí?"

"Měsíční jezero by mělo být věčné, ne?"

"Slunce mělo být také věčné..."

Obě po tomto mlčely.

"Bojím se. Chtěla jsem prostě jen žít." Ozvala se Eliška plačtivě.

"To my všichni. Nikdo nechtěl, aby to dopadlo takto." Temná křečovitě polkla. Černá stěna postupovala pomalu, a přesto příliš rychle. Kdyby to zavalilo svět najednou, byla by to jistým způsobem úleva. Ale sledovat, jak se k vám, metr za metrem, žene smrt, to bylo mučení.

"U všech barev, já se tak bojím," rozvzlykala se Eliška a v hlase jí byla slyšet panika. "Proč?! Proč já?!" vyskočila a začala couvat. Kdyby Eva na poslední chvíli nevyskočila a nechytila ji, vycouvala by ze střechy.

"Neblázni, děcko jedno pitomé."

"Pokaždé sledovat, jak se to blíží, pokaždé... stoupá to... já nechci, prosím..."

To děvče bylo tak vystrašené, že ji temná nejistě objala a Eliška se jí schoulila v objetí. Eva si uvědomila, že to bylo jen děcko. Děcko, a kolik mágů pro ni zemřelo. Jak u Měsíčního jezera, tak když se ji pokoušelo hledat.

To ještě nevěděli, že je s nimi všemi konec, že se bezbarví plíží a nakonec vše zničí.

Temná si povzdechla a Eliška jí v náručí křičela a plakala.

Stály tam, a pak se začalo bezbarví plazit k nim, nahoru, a když se to dotklo jejich kotníků, začala Ela vyvádět jako šílená.

"Ne! Ne, ne ne!!!" Ela zuřivě dupala a bezbarví se kupodivu doopravdy rozhánělo. Eva to chtěla zkusit také, ale překvapeně si uvědomila, že nic necítí. Ani bolest, ani chlad, nic. Jako by nohy neměla.

Eliška sebou cukla a temná, vyvedená z rovnováhy absencí chodidel, se zapotácela.

"Elo!"

Malá bílá začala utíkat, bezbarví se jí kolem nohou nejistě kroutilo, ale ustupovalo, a temná padala.

"Elo!" vykřikla. Než spadla do bezbarví úplně, viděla, že i ubohé malé Elišce se začalo bezbarví plazit po kotnících. Ale stále utíkala. Možná to stihne, pomyslela si temná, možná to stihne. A pokud nositelka světla odpuzuje bezbarví, i v jeskyni nakonec mají šanci, navzdory tomu, co říkaly Němé. Že to je naprostý konec.

Temná spadla do bezbarví.

A pak nebylo nic.

*

Pršelo. A tam, kudy prošlo bezbarví, byly kapky deště plné barev.

*

Na povídku se vztahuje autorské právo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře