Černobílý svět 1/2

15. únor 2015 | 23.21 |
› 

Tuto povídku jsem napsala do Žoldnéřů fantazie, zúčastnila jsem se poprvé a myslím, že jsem získala krásný 21. místo. Jistě, mé pisatelské sny viděly první desítku a okamžitý sborník, ale... no, realita je tvrdá, že? .) m.

**

Černobílý svět
19.2.2014

Jednou zas zasvítí,

Tmu zažene,

Oblaka protrhne,

A vrátí nám barvy.

Vrátí nám barvy,

Duhový svět.

*

Potom se rozzáří,

Temnotu, zlověstné,

Zlé mágy, ty temné,

Pošle spát. Spát, spát,

Slunce,

Pošle umírat...

*

"Mama, kukej, paucek!" zašvitořilo dítě a po malém černém tvoru se natáhlo.

"Nezlob, Patriku," zamumlala žena unaveně z kuchyně. Broukala si starou odrhovačku, bezmyšlenkově, i když si kdysi slíbila, že tu odpornou písničku své děti nikdy nenaučí.

"Paucku, paucku..." mumlalo si dítě a batolilo se k pavoukovi, který jej podrážděně sledoval.

"Mami, jsem doma!"

Bouchly domovní dveře, v malém bytě klapaly podpatky. Pavouček se na chvíli zarazil a podíval se tím směrem, a díky tomu jej batole stihlo dohonit.

,Zmiz, spratku,‘ rozezněl se batoleti v hlavě hlas.

"Mama! Ono muííí!" rozesmálo se dítě.

"Co mluví?" Příjemně vypadající plavovláska se objevila ve dveřích do obýváku.

"Paucek!" oznámilo dítě pyšně a chytilo jej do rukou.

Na chvíli jako by se zastavil čas.

Zatracené barvy, nikdy, nikdy nic nejde tak, jak má, stihl si pomyslet pavouk. Pak tiše zamlaskal, zkusmo zahýbal kusadly, a poté se zakousl dítěti do prstu. V kuchyni se ozvalo tříštění skla.

"Patriku!"

"Mami! Je to temný mág!" zaječela plavovláska. Pavouk cítil, jak v sobě hromadí barvy, a nemínil ji nechat dokončit kouzlo, ať už plánovala cokoliv.

Já Mistrovi říkal, že na tyhle věci nejsem dobrý, řekl si pavouk sám pro sebe pochmurně, když se vyhýbal předmětům, které na něj rozčílená matka házela.

Vedle něj klapla lodička.

Ale noták. Tohle si nezasloužím. Pavouk se na plavovlasou čarodějku káravě podíval. A v duchu zaklel, protože byla rychlejší, než předpokládal, a za chvíli jej určitě překvapí něčím nepěkným. Tedy, pokud jí to dovolí. Ve vzduchu se začaly míhat barvy a pavouk skoro znervózněl. Takhle obklopená duhou vypadala plavovláska velmi schopně. I když to signalizovalo spíše průměrného čaroděje, nebo to bylo na efekt, bílí si na takové věci potrpěli. Ať tak či onak, barvy znamenaly únik energie, a to bylo zbytečné plýtvání. Někdy přesně kvůli tomu jeden čaroděj porazil druhého.

Pavouk se pomalu a rozvážně schoval pod dítě v křeči. To vřískalo, ale jen chvíli, za malinký okamžik jej jed poslal do bezbarví. Sám začal shromažďovat barvy, spřádal je do kouzla jako pavučiny, s potěšením. A pak začal kouzlit i on.

Za pár minut se muž oděný v černé rozhlížel, kolem sebe tři ještě teplé mrtvoly, a pokroutil hlavou.

"Já to tak nechtěl, víte? Měl jsem vás jen sledovat, a dle uvážení uspat, nebo nechat být. Ne zabít." Muž si prohlédl batole a zacukalo mu pod okem. Malý spratek a dokázal prohlédnout jeho kouzla. Asi už doopravdy stárl.

Mág si odfrkl.

Do bytu se začaly vkrádat stíny, vše získávalo modrý a černý nádech. Pavouk skoro neochotně odcházel a zmizel v houstnoucí temnotě.

*

Samuel věděl, že je něco špatně, ve chvíli, kdy uviděl dveře do bytu otevřené. A nesvítilo se. Večer.

Zrychlil. Skoro běžel, když se dostal na práh. Bylo mu špatně ze všudypřítomné tmy, potřeboval světlo, jakékoliv barvy, ale vše zapomněl, když uviděl obrysy na zemi.

Kolikrát už přišel do domů, do kterých se temní dostali? Byla to jeho práce. Došel k tělům, byla černobílá, nechtěl to vědět, nechtěl. Musel. Zkontroloval životní funkce. Když se dostal k malému Filipovi, třásla se mu ruka.

Mrtví.

Klečel, tiše, obklopen svou mrtvou rodinou. Kdyby někdo přišel, viděl by, že pláče, viděl by, že se otřásá vzlyky, viděl by zničeného muže. Kolem něj se šířily mdlé barvy zoufalství, zbytky jeho magie definitivně unikaly, protože se nedokázal ovládnout. Klečel dlouho.

Když Sam zavolal své bratry a čekal na ně před bytem, tvářil se neutrálně. Třásl se ve tmě, byl příliš dlouho mimo světlo, neměl dostatek barev v organismu, příliš spálil při nečekaném boji, ale teď jej to nezajímalo. Stál ve tmě, stín, bílá barva jeho oblečení skoro nešla rozeznat, všude byla černá. Nic modrého na sobě neměl, kdyby ano, možná by modrá v noci byla vidět. A možná ne. Noci poslední dobou bývaly prostě jen černé. Samuel si promnul obličej, jeho ruka bílá byla, ale tma pohlcovala i náznak bílé v šeru, takže jej z dálky stěží někdo zahlédl.

Jeho matka, sestra a malý bratr byli mrtví.

Kvůli němu.

A kvůli Elišce. Kvůli té čubce Elišce.

*

Tma byla zákeřná. Pokud chtěli strážci vyšetřit místo činu podle předpisů, museli jej prohledat nejdříve potmě a teprve pak ve světlu. Žili ve světě, kdy světlo a tma ovlivňovalo realitu. Tam, kde byl za světla prázdný pokoj, mohla být ve tmě propast. Temní měli zvláštní smysl pro humor. A zvrácené myšlenky, díky kterým se tma formovala podle jejich pokřivených myslí. Myšlenky byly nebezpečné.

Samuel omdlel. Lenka seděla vedle něj, hrála si s lahvičkou kapalného světla a nevěděla, co má dělat. Samuel byl jedním z pěti nejlepších bílých mágů druhé úrovně. Bylo tak neprofesionální, že dovolil vyčerpat svůj organismus natolik, aby jej pak tma dokázala vysát. Proč si nevzal rudou tabletu, nebo aspoň na chvíli nezůstal ve světle? I žlutá by pomohla. Ale ne. On se málem nechal zabít. Sledovala jeho obrysy, měla dobré noční vidění, a mimoděk si povzechla.

Ve světě přestaly existovat barvy, kvůli těm pitomcům temným, kteří na slunce seslali nějakou kletbu. Ta se těm neschopným imbecilům zvrtla a místo toho, aby jen odřízla slunce, nějak pokřivila samotné světlo. Pokazila samotnou podstatu světla a vzalo lidem barvy. Pár odstínů se objevovalo večer s měsícem, ale byly to temné barvy, nejvíce modrá, fialová a šedá. Ve tmě byl Samuel bílý přízrak v šedém oblečení. A měl modré rty.

Lenka poklepala na lahvičku a ta se zamihotala, na zlomek vteřiny se okolím promítly všechny barvy duhy, Samuelovi na tváři zahrál teplejší odstín pleti, slámově žluté vlasy, než se přes jezírko světla opět přelila tma a drahocenné světlo zmizelo v nenávratnu.

"Neplýtvej čistým světlem. Víš, jak je složité jej vyrobit a vydestilovat do takové kvality?" Ze tmy vystoupil Leoš a zároveň se v Samuelově bytě rozsvítilo přívětivé, žluté světlo. Lenka by se nejraději vkradla dovnitř, ale nechtěla překážet strážcům v práci. Byla přeci jen lékařka. A lékařky by se neměly přibližovat k ničemu, co zavánělo temnými. Pitomé zákony.

"Jsem lékařka. Vím do detailu, jak se to pitomé světlo vyrábí." Nebo, přesněji řečeno, věděla, jak se zpracovává. Odkud se bere, tím si nebyla zcela jistá. Věděla, že to mělo cosi společného s první úrovní a Eliškou, ale víc nic.

"Nebuď protivná. Otec si tvůj výcvik strážkyně ještě rozmyslí," odbyl ji Leoš a sklonil se k Samuelovi. Přimhouřil oči. "Temní věděli, že má Samuel něco společného s Elou. A shodou náhod se Samuel zapletl do útoku na bílou čarodějku." Lenka si Samuela prohlédla.

"Špeh? Nebo zrada?"

"Zrada... to bych ještě nenaznačoval. Ale špehování... temní umí využít každý stín. Kdo ví, které jsou nakonec naše pravé a poslušně se nás drží, a které jim donášejí?"

"Tohle už je tak trochu paranoidní, bratříčku."

"Jsme strážci. Je to naše práce."

"Pravda." K trojici přišla drobná čarodějka. Lenka mimoděk klepla na lahvičku a světlo se rozzářilo. Žena měla hnědé vlasy a přívětivé oříškové oči. A pak barvy zase vymizely a dívka byla jen černobílým stínem ve tmě.

"Neplýtvej světlem, Leni, prosím," odvětila dívka jemně. Navzdory jejímu roztomilému vzhledu a vystupování patřila mezi nejmocnější bílé mágy. Nebo právě proto. "Dítě usmrcené jedem, matka okradená o barvy, dcera nejspíše vyčerpala barvy sama a pak už stačilo jen počkat, než ji tma vysaje. Žádný podpis ani vzkaz."

"Ani žádná krev." Odtušil Leoš.

"Správně. Temní rádi používají krev pro rituály," podotkla Lenka. "Možná neměl čas? Věděl, kdy se Samuel vrátí?"

"Je to pravděpodobné. Těla ještě nejsou úplně ztuhlá."

"Nebo krev prostě nechtěl. Možná se jen snažil zjistit, co Samova rodina ví o Ele-"

"Sklapněte, pitomci." Ozval se ze země hlas a Samuel se opatrně posadil. Nejistě se rozhlédl, jako by netušil, kde je, a pak na okamžik zavřel oči. Když je otevřel, měl v nich bezvýrazný pohled. Jeho oči měly tvrdý, šedý výraz člověka, který je zahnaný do kouta. Tentokrát Lenka odolala a světlo nezavolala, i když si náhle nemohla vzpomenout, jakou barvu jeho oči měly. Bála se té šedé. Viděla už tolik šílených mágů, šedých, protože je bezbarví pohltilo.

Všichni jej tiše sledovali.

"Je večer, u všech barev, temní nás nejspíše slyší stejně čistě, jako bychom stáli před nimi." Dodal podrážděně.

"Jsi v pohodě?" prohodil Leoš.

"Jak bych mohl být?" procedil trpce Sam a promnul si obličej. "Budu." Chvíli jen tiše seděl a zíral před sebe. "Brzy budu." Stočil k nim pohled, který byl znepokojivým způsobem prázdný. "Našli jste něco? Markéto?" otočil se k hnědovlásce.

Lenku to z nějakého důvodu zamrzelo. Že se na ni ani jednou nepodíval.

*

"Nenávidím to."

Bělovlasá dívka seděla v prázdné místnosti, křišťálové místnosti, a bledými prsty trhala bílý kapesník na kusy. Prsty se jí třásly. Kousky papíru padaly k zemi a tvořily na podlaze slušnou kupičku. Dívce se v očích objevily slzy.

"Eliško..." ozval se chlácholivý hlas jedné z Němých. Takové pitomé jméno. Čarodějky řádu oddané barvám. Němé. Ale prokazatelně mluví. Tak proč se jim říkají němé?

"Proč se vám říká němé?"

Zoufalá snaha nemyslet na to, co přijde.

Němá chvíli mlčela. "Protože nemáme vlastní hlas, dítě, mluvíme ve jménu barev."

"Já také nemám vlastní hlas, ale nejsem Němá," odsekla Eliška. A jak si přála být. Cokoliv lepší, než být tím, čím byla.

"Máš hlas, dítě, samozře-"

"Nemám! Poslouchá mě snad někdo? Ne!" Eliška vyskočila. Po stěnách pokoje se roztančily barvy duhy, protože se bílé světlo lámalo do všech různých odstínů. Vykreslilo to barvy i na Němé. Tmavě hnědé vlasy, obočí, černé dlouhé řasy. Bledá pleť, růžové rty. Pronikavě zelené oči, velmi syté barvy. Silná čarodějka.

A barvy duhy, tak bláznivě se střídající na jejich šatech. Tolik barvy, tolik zbytečně vyplýtvané barvy. Jedno pitomé oblečení a jak by pomohlo rodinám žijících v šedé? Jen blízkost barev pomáhala, mít ve svém bytě i pitomou rudou pomáhalo zůstat člověkem.

Neměla by to vědět, neměla by vědět, že mnoho bílých žije v šedé a umírá, pomalu vysávání o svou podstatu. Ale jednou se jí podařilo utéct a naučila se, co je to dnes za svět. Nenáviděla ho. Nenáviděla vše a všechny. Tak moc nenáviděla.

Stála tam, sledovala barevný oděv Němé, a cítila vztek i na tu hloupou čarodějku. Takové plýtvání. Ale byl to zvyk, a tradice by se měly dodržovat. Pravidla. Řád.

Vše, co tak strašně nenáviděla a čeho, paradoxně, byla symbolem.

Došla k jedné ze stěn a položila na ni ruku. Chladná. Za křišťálem byl celý svět a ona byla zavřená uvnitř. Neměla jak utéct. Tohle byl teď její svět. Krabice o rozměrech pět na pět a tři metry, na vrcholku hory, v tak nádherné krajině, až to drásalo srdce, tak blízko volnosti, a tak daleko.

"Dítě,"

"Jsem jako nějaký zatracený ptáček v kleci. Ale já nechci!"

"Je to pro tvé bezpečí, dítě."

Eliška chvíli mlčela.

Vzpomněla si na tu noc... kdy přišli temní... a celá její rodina...

Bylo tam hodně rudé. Té noci černá a bílá vymizely, což by byl důvod k oslavě, kdyby to nebylo tak... morbidní.

"Já ale nechci," šeptla Ela a svezla se do dřepu. Složila si hlavu do dlaní a přitáhla kostnaté nohy k ploché hrudi. Plakala a její slzy lehce zářily. "Já nechci, Němá, já nechci! Já nic z toho nechtěla! Já jsem se jenom narodila, u všech barev, tak proč musím tak trpět? Copak toho nemám už tak dost?"

"Vše má svůj důvod, dcero."

"Ne. Nemá. Je tu jen ten fakt, že temní nás pomalu vybíjejí. A my pojdeme. Tak je to. Tohle je jen zoufalé škubání umírajícího zvířete před smrtí. Jsme v poslední křeči, Němá. Nic už nemá smysl."

Dlouhé ticho.

"Temní nemají v úmyslu bílé úplně zničit, dítě," odvětila Němá jemně a něco v jejím tónu Elišku donutilo si ji přeměřit. Pak se jízlivě ušklíbla.

"Ach. To je pěkné. Poslední nositelce světla pošlou jako společnici bývalou temnou. No nemají to barvy pokřivený smysl pro humor?"

Němá mlčela a poprvé za celou dobu vypadala rozpačitě.

"Copak to nechápeš, Němá? Temní už nás zničili. Světlí mají být ti dobří. Ale v boji používáš stejné prostředky jako nepřítel. Jinak nemůžeš vyhrát. Němá, vše tohle vedlo k naší dehumanizaci. Jsme ztracení, svět je bez barev ztracený. I emoce jsme ztratili. Ztratili jsme to. Jak být dobří. Nebo zlí. Bílí i temní. Vždyť už mezi námi už není rozdíl."

Zase jen ticho.

"Němá... já nechci..."

"Budeme pokračovat v učení?"

Eliška chvíli mlčela, zalykala se nenávistí a bezmocným zoufalstvím. Ale nemělo to smysl. Nemohla to odvrátit. Povzdechla si.

"Tak pokračuj, bývalá temná. Zbývá mi něco jiného?"

Hodina byla dlouhá a Eliška toužebně pozorovala svět za křišťálem. Po obloze létali ptáci, a i když to bylo klišé, přála si být tím ptákem a odletět. Nebo se proletět jen jednou, sice naposledy, ale být svobodná. Aspoň na okamžik. A pak by byl konec.

Němá se se zamihotáním rozplynula. Nepustili k ní dokonce ani Němé, do její klícky. Bílí mágové začínali být paranoidní. Ela sledovala svět venku a věděla, že je to jen iluze. Léčka, kterou ji chtěli oblafnout. Žádná tak krásná krajina není.

Žádní volní ptáci nejsou.

Žádné barvy nejsou.

Začalo ubývat světla a Eliška se kousla do rtu.

Vypršel čas.

"Ne. Prosím. Já nechci." Eliška si objala paže a proti její vůli jí vyhrkly slzy.

Ale to už její křišťálová klec začala sestupovat dolů.

A dolů.

A dolů.

Až dorazila na dno jeskyně, do první úrovně. Celý měsíc chytala střípky světla a teď je její povinností posloužit svým bratrům a sestrám, není to tak? Ela se strachem, který nedokázala potlačit, sledovala, jak se za křišťálem pohybují postavy.

"Já nechci. Prosím. Ne... prosím... Prosím!" zaječela na ně. Věděla, že jí slova nepomůžou, ani nic, co udělá. Ochromil ji strach a na chvíli se nemohla ani nadechnout. Zoufale se vrhla do rohu a objala si kolena. Nehty si zarývala do předloktí, ale nemohla si ublížit. Nikdy ji nenechali nehty natolik dlouhé, aby si jimi mohla doopravdy ublížit. Věděli, že by se pokusila zranit. I přes všechna ta kouzla, kterými ji opředli. Postavili její vlastní podstatu proti ní, protože jejich kouzla čerpala sílu z jejího vlastního světla, barev, života. Jak zákeřné.

Nenáviděla je.

Pak náhle stěny zazářily a Eliška vykřikla, vyděšeně jako dítě, kterým vlastně byla, a když se podlaha klícky začala plnit vodou, vyskočila na nohy a rozplakala se více.

"Nechte toho! Nechte toho!!!"

Voda rychle stoupala. Eliška cítila ten pach, byl sladký, tak sladký, a Ele se okamžitě vzbouřil žaludek a začala zvracet. To byl koneckonců důvod, proč dostávala jíst až po tomhle.

"Prosím! Ne!" Nebrala ohled na to, že má na puse zbytky žaludečních šťáv, zuřivě bouchala na stěny pokoje. Na chvíli vypadala jako šílená. A voda stoupala, sahala jí po kolena, po pás, byla ledová, průzračná. Eliška se roztřásla a začaly jí drkotat zuby. Prsa, ramena, krk...

Ela už mohla plavat, ale věděla, že si to vše jen prodlužuje. Ale to je přeci dobře. Je to nehumánní, ale když se bojí, je její záře ještě intenzivnější, a to zvyšuje kvalitu. Proto to dělají, proto. Každý měsíc. Dělají to. Destilují z ní světlo jako z nějaké zatracené živé žárovky. Vycucají ji jako citrón.

Voda už byla skoro u stropu, Eliška zoufale dýchala poslední doušky vzduchu...

A pak voda. Všude voda.

Ve vodě viděla skrz křišťál skoro čistě.

Tváře, které ji krutě pozorovaly. Se zvrácenou zvědavostí. Její světlo zuřivě zářilo, barvy na postavách tak byly až příliš jasné, až na to bolelo se dívat.

Elišce se před očima objevily první mžiky. Ale vydržela dlouho, nechtěla, ale její výdrž se zlepšovala, měla trénink, dlouholetý, zadržet dech a pomalu se topit...

Ach, bolí to.

Mučit dítě, vy bestie...

To pálení v plicích, ach, to pálení...

A pak se nadechla. Vždy se nadechla.

Voda!

Ta bolest!

Nemohla křičet. Vzduch!!!

Bojovala s vodou, ale ta byla všude, měla své vlasy v očích, znala ten pocit, věděla, že to nebude rychlé, bude to pomalé, a tak to bude bolet...

Nedopatřením se omráčila. Jaké štěstí.

A tak padala vodou dolů, pomalu, jako utopený sen, uprostřed krabice z křišťálu, topící se, a pak mrtvá.

Z nosu jí tekla krev a v zářící vodě vypadala tak obscénně a kouzelně rudá.

Jako každý měsíc.

Umřela.

*

Samuel se probíral barevnými filtry. Zelená, červená, modrá, základní barvy, které dokáží udělat z trosky na chvíli zase člověka. Koupil jich dva tucty. K dvěma tuctům očarovaných žlutých filtrů, aby žárovky vůbec barevně svítily. Pak dva tucty žárovek. A dva tucty duálních zdrojů, jak magie, tak elektřiny. Věděl, že to venku není zrovna ideální.

S taškami plnými věcí pro chudé se vydal do okrajových částí Podzemí. I když, dalo se městečko na povrchu nazývat Podzemím, když bylo nad zemí? Žili tam prostí lidé, ne mocní mágové. Žila tam i jeho rodina, aby k sobě nepřitáhl pozornost. A oni zemřeli.

Samuel navštěvoval domácnost za domácností a stále viděl to stejné. Po zmizení barev přestaly být hezké věci potřebné, tak se jich lidé zbavovali. A jak se jejich lhostejnost k životu zvyšovala, tím prázdnější jejich domovy byly, protože chtěli mít prostor pro... nikdo vlastně přesně nevěděl, pro co potřebovali blednoucí prostor, ani vyléčení si to nepamatovali, ale nejhorší případy se vyznačovaly prázdnými pokoji, úplně holými. A tmou. Blednoucí světlo nepotřebovali, a nakonec ani barvy.

Další dům, tento v tak dezolátním stavu, že si Samuel povzdechl a náhle se mu nechtělo jít dovnitř. Ale co mohl dělat? Dostal to za úkol, a tak to dotáhne do konce. I když už se stmívá. Je snad elitní strážce, ne?

Došel ke dveřím a přimhouřil oči. Nechtělo se mu do tmy, ve které mohlo být cokoliv. Nikdo nikdy neví, co ho ve tmě kousne. Sáhl k opasku a vytáhl baterku. Plýtvání, ale Sam neměl náladu na nějaké malicherné potyčky. Posvítil dovnitř a ulevilo se mu, když se realita nijak nemihotala a uvnitř byl jen jeden rozměr. Jen pro světlo. Nebo tmu, podle úhlu pohledu. Vypnul baterku a opatrně vešel dovnitř.

"Haló?" zaklepal na dveře. Opuštěné, nebo mrtvé? Uvažoval Samuel, zatímco vstupoval dovnitř.

Sípání.

"Jmenuji se Samuel. Nesu zásoby," odvětil strážce přehnaně přátelským hlasem.

Sípání.

Sam chvíli hledal vypínač a rozsvítil, elektřina kupodivu fungovala. S ostudnou neochotou chvíli jen stál a zíral do stěny, než se rozhlédl.

Z postele jej sledoval stařík nehybný, už ne černobílý, ale šedý. S prázdným pohledem. Ale hruď se mu zvedala a nevypadal nemocný. Tedy kromě blednutí.

"Vyměním vám filtr," odvětil Sam pořád stejně přátelským hlasem. Stařík nereagoval. Kdyby sem strážce chodil častěji, nejspíše by znal jeho jméno, na povrchu každý znal každého, ale Samuel se takovými případy většinou nezabýval, takže pro něj stařík byl jen další ze strhaných, pomalu blednoucích obličejů, kterých dnes viděl desítky. Někteří na tom byli lépe, měli větší rodiny a to pomáhalo, někteří na tom byly hůř, jako třeba tento muž. Samota nebyla dobrá, ne v tomto světě.

Strážce se natáhl k žárovce a jistými pohyby uvolnil starý filtr, nepoškozený, ale vybitý. Vyměnil jej za nový, a jakmile místnost naplnilo přívětivé, žluté světlo, cítil, jak se mu na tváři mimoděk objevil úsměv.

Žluté filtry byly preferované proto, že to byla nejvyrovnanější barva, vyzařovala klid, radost, přívětivost. Navíc díky ní šlo zobrazit i červenou a zelenou. Žlutá barva sice byla žlutá a to nešlo změnit, ale ve své podstatě červenou a zelenou měla. Když se ty dvě barvy rovnoměrně smíchaly, vznikla žlutá. Tudíž se mohly žluté filtry začarovat tak, aby se, při přidání správného filtru, mohla zobrazovat i červená a zelená bez nutnosti užití dalšího komplikovaného kouzla. Bylo to složité a elegantně jednoduché zároveň. Zobrazit barvy bylo složité samo o sobě a mít zobrazené tři barvy díky jednomu filtru bylo ekonomičtější.

Když se Samuel otočil, trhl sebou, protože měl staříka hned za zády. Muž se na něj díval prázdným pohledem, a na chvíli Sam pocítil strach a vztek a paniku, protože si staříka nevšiml. Ale muž nepozoroval jeho.

Samuel ustoupil, ale muž stále upíral pohled před sebe. Na žárovku.

"Nedívejte se na ni zpříma, oslepnete," odvětil Samuel jemně. Muž k němu pootočil hlavu, jeho pohled byl šedý, i ve žlutém světle, bledl čím dál víc. Strážce tiše zaklel a hledal ve svých věcech barevné tablety.

"Je pozdě, mladíku,"

"Cože?" Samuel vzhlédl. Stařec se otočil zpět k žárovce. Pak se však odvrátil, jako by jej pohled na světlo a barvy bolel. A vydal se ke dveřím.

"Pane,"

"Běž dál, chlapče," odtušil stařík monotónním hlasem, oslovení chlapče znělo tak prázdně.

"Pane, venku je tma a..." Samuel stál za staříkem. Krok za ním. Ale jakmile se stařík dostal z dosahu světla, jakmile se jej dotkla tma...

Rozplynul se.

Ne kouzlem, Samuel necítil ani jemný závan barev. Stařík tam náhle prostě nebyl. Strážce zamrazilo a na jazyk se mu dralo jedno slovo:

Bezbarví.

Ale nevyslovil to nahlas, samozřejmě, protože nikdo není takový hlupák, aby za noci volal samotné zlo. Rozvážně se vracel zpět.

"Musím o tom říct nadřízeným," zamumlal. Případy, kdy bezbarví vzalo člověka, tu už byly, ale nestalo se to tak blízko Podzemí, nestávalo se to v komunitě bílých. Samuela děsilo, co by to mohlo znamenat. A přemýšlel, kolik lidí takto už mohlo zmizet.

Že není sám, vlastně nepoznal žádným ze smyslů, prostě to věděl. Neotáčel se, nedal nijak najevo, že to ví, ale chlupy na krku měl zježené, nutkání rozdmýchat barvy a zaútočit bylo silné. Cítil teď tmu více, cítil chlad a taky se zdálo, jako by se do pokoje vplížila modrá, přestože žlutá žárovka poslušně svítila. Dodávalo to stínům nazelenalý nádech.

Sám, uprostřed opuštěné části města, napadlo Samuela. Já, bílý mág, kterému nedávno zabili rodinu. Proč jsem si jen myslel, že mě chtějí zaměstnat něčím užitečným?

Byla hloupost, aby poslali vyškoleného bílého mága dělat něco takového.

A byla hloupost jej poslat samotného. Kdyby se nějaký temný dozvěděl, kam míří a proč, jako by napsal pozvánku pro všechnu tu verbež: Vemte si mě! Jsme tak hloupí, abychom vám našeho mága poslali přímo do náruče!

Volavka.

Zamrazilo jej, znovu.

Jeho nadřízení jej použili jako volavku, bez jeho vědomí, a nebrali ohledy na důsledky. Ale vždyť Samuel stejně neví, kde ta čubka teď je. Měl ji jen najít, přivést. A odevzdat do milující náruče nadřízených. Zase ona, ta mrňavá bestie. Tolik starostí kvůli někomu, komu nezáleží na nikom jiném než na ní. Proč musela být zrovna ona poslední nadějí bílých? Byla jen rozmazlená, prolhaná mrcha, která nenáviděla všechny a všechno a ničeho si nevážila. Eliška. Jen z toho jména měl osypky.

Místnost definitivně získala modrý nádech a dveře klaply.

"Nemusíš předstírat, že o nás nevíš, Samueli," ozval se kultivovaný, mužský hlas.

"Dobře," Samuel ve vteřině zavolal barvy a dmýchal je ve svém nitru, připravený je okamžitě a efektivně použít. Otočil se. A strnul. "Doprdele..." vydechl a rty se mu zbarvily jasnou červení, když si nepohlídal magii a trocha mu s výdechem utekla. Před ním stálo šest temných. A uprostřed Zmije. Čubka, kat temných, mistryně mučení.

Samuel zaútočil, ale zároveň sáhl pro nůž. A než jej mohli temní zastavit, podřízl si hrdlo. A doufal, že se jim nepodaří jej zachránit. Protože pak by jej čekalo velmi, velmi dlouhé a velmi bolestivé čekání na smrt.

*

"No, tak to se tedy nevyvedlo," klečel temný vedle umírajícího bílého.

"Mohl nás vyslechnout."

"Udělal to potom, co viděl tebe, Evo. Říkal jsem, že bílí neví, že jste se Zmijí dvojčata."

"Hovno neví. Prostě mu ujely nervy." Odsekla Eva podrážděně.

"A ty se mu divíš? Nejprve viděl Zmiji při práci, a pak mu poslali do domu Pavouka. Sám bych byl trošku nervózní," ironicky se ušklíbl temný a prohledával mrtvému kapsy.

"Co budeme dělat teď? Pokud nepřijdeme s výsledky, Mistr nás stáhne z kůže." Ozvalo se ode dveří.

"Mistrovi už taky táhne hlavou jen rudá," zavrčela Eva podrážděně a projela si vlasy rukou. Kudrny jí tak trčeli do všech stran.

"Myslíš, že mu šplouchá na maják?" jeden z temných se zachichtal. Byl to tak divný zvuk, že se po něm všichni ohlédli.

Nejmladší zasténal a chytil se za břicho.

"Budu zvracet."

"Vystřel ven, štěně," odsekl temný klečící u mrtvého. Nejmladší s radostí poslechl. "Rado, běž s ním, něco se mi na tom nelíbí."

"Jak myslíš, Tobe." Vysoký muž v optimisticky černých kraťasech vyšel z domku. Eva si hrála s vybitým filtrem, točila jím na desce stolu a přeměřovala si mrtvolu bílého.

"Takhle už to dál nejde. Buď najdeme tu jejich světlonošku, nebo Mistr umře."

"Opravdu si myslíš, že když bílé hezky poprosíme, tak nám ji na den dva půjčí?" procedil jízlivě Tobiáš a postavil se.

"Co víš. Možná ano," Eva si z nějakého důvodu filtr vzala a schovala jej do kapsy.

"Někdy jsi tak naivní. Nikdy nepochopím, jak se Zmijí můžete být sestry. Dokonce jednovaječné."

"Dnešní svět je divný místo," pokrčila černovláska rameny a rozhlédla se. Dan a Štěpán stáli u dveří, koukali ven a mlčeli. Tobiáš se probíral batohem, který si bílý nesl. Bylo ticho, až příliš velké ticho.

"Vidíte Káju a Rada?" ozvala se Eva náhle nervózně. Tobiáš se prudce narovnal a také se zaposlouchal. Pak zaklel. Stihl strhnout Evu k sobě, než do domu něco vlétlo. A pak se rozlehl výbuch. Tobiáš by možná sebe a Evu zachránil, kdyby bílí použili kouzla. Zkušený a silný na to byl dost. Jenže to bílí neudělali.

Ti parchanti použili dynamit.

Tobiáš zavřel oči a uvažoval, zda o tom ten bílý zmetek věděl, a proto se podřízl.

*

Lenka se dívala na doutnající trosky domu a z očí jí tekly slzy. Leoš se po ní ohlédl a pak ji objal.

"Tys ho nakonec měla ráda, co?"

"Koho?" procedila Lenka.

"Samuela." Leoš se odmlčel a Lenka tiše vzlykala. Sledovali oheň, který hořel bílým a šedým světlem.

"Je to znepokojující, nemyslíte? Ty divné barvy. Kdybych měla brýle s filtry, nasadila bych si je. Oheň má být žlutý a oranžový a červený. Tohle je divné. Jako by to vysávalo barvu a světlo, místo aby to dávalo teplo." Markéta se k nim připojila. Oblečení měla potřísněné krví. Práce s noži byla špinavá záležitost, i když jste v tom byli mistři a byli jste opatrní. Markéta sice s nože uměla velmi dobře, ale dneska jí to nějak nešlo od ruky.

"Umřel tam Samuel!" sykla Lenka.

"A my jsme ho pomstili. Šest temných. Dnes se bude oslavovat, sestřičko," Markéta se zarazila a tvář se jí trochu zachmuřila. "A nemysli si, že mě to taky nemrzí. Samuel je... byl otec mého dítěte."

"Cože?" Oba Markétini společníci se k ní otočili. Čarodějka si mimoděk pohladila břicho a lhostejně pokrčila rameny.

"Čekám dítě. Však víte, ten výnos, že každá čarodějka musí mít nejpozději v osmnácti letech dítě. Za půl roku mi bude osmnáct. A Samuel souhlasil." Markéta se odmlčela a náhle se jí podezřele zaleskly oči. "Myslím, že by byl skvělým otcem." Otočila se a odcházela do tmy. Černá a bílá a šedá, jediné barvy, které světu zbyly.

"Pohybovat se v absenci barev škodí dítěti," ozvala se Lenka slabě. Markéta se po ní ohlédla, zalesklo se bělmo jejích očí, a také něco lesklého na jejích tvářích. A pak se ztratila ve stínech. "Samuel miloval Markétu?" podívala se Lenka zoufale na svého bratra. Sledoval ji a mlčel. "Zatracené barvy, já už nechci takhle žít,"

"Tak to hlavně neříkej otci, sestřičko," odvětil měkce Leoš a pohladil Lenku po vlasech. Zoufale se na něj podívala a utekla pryč.

2. část

*

Na povídku se vztahuje autorské právo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře