E: Zapětadvacáté (Konec)

18. únor 2013 | 13.17 |
› 

Sirona:

Počkala jsem, dokud Julianova silueta nezmizela ve skrytém vchodu do podzemí, a pak vkročila do místnosti, ovládala každý sval. Byla jsem napjatá, tak strašně chtěla něco zabít, tak strašně se potřebovala napít... ale ještě jsem nemohla. Rozhodla jsem se pomoct Viktorovi místo, abych si chránila vlastní příčetnost. A budu muset zaplatit.

Zastavila jsem se a schválně trochu dupla, abych na sebe upozornila. Viktor se prudce obrátil, postavil se do bojového postoje. A nezměnil pozici ani když mě poznal. Dobře. Pro něj. Zírali jsme si do očí, odhadovali se a já měla čím dál větší vztek a čím dál větší chuť Viktora napadnout. S vypětím sil jsem se ovládala a uvědomila si, že se třesu.

"Přišla jsem pomoc." zasyčela jsem.

"Přišla jsi zešílet." odtušil Viktor. Sledovali jsme se. Pak jsem jemně kývla. Ve vzduchu visel pach krve a tak strašně moc mě dráždil. Uvědomila jsem si, že si pevně svírám levou paži, kterou jsem měla od lokte dolů odtrženou. Původně mi chyběla celá paže, ale regenerovala jsem. A teď si bořím nehty nejen do kůže, ale i hluboko do těžce vyléčeného masa. Necítila jsem to. Vycenila jsem zuby.

"Přišla jsem zemřít."

**

Třetí kolo. Vrněl nám v mysli Cheronův hlas. Poslední kolo. zaševelil. Jeho hlas i hravý tón pobavily i mě. Věděla jsem, že je to špatně, ale nevěděla proč.

Viktor se rozhlédl, i já se rozhlížela. Dunění, vibrace kamene, jako by se blížilo něco hodně velkého... nebo velký počet. Rozeznala jsem řev a když se zhluboka nadechla, ucítila mokrou srst.

"Vlkodlaci," zasyčel Viktor.

"Děti, Viktore, děti!" vřískla jsem. V náhlém záblesku děsu se šílenství stáhlo a já měla před očima spáleniště, které zbylo z mého sídla. Zbývala skoro celá hodina do západu slunce. "Utečte a držte se ode mě. Zabiju vše, co se mi postaví do cesty, úplně vše!" zavrčela jsem vztekle.

"Vzbudím děti a budeme bojovat," odsekl Viktor.

"To nebyl návrh, pane, já se déle neovládnu!" štěkla jsem. Viktor na mě pohlédl, dlouho mi zíral do očí. Sledovala jsem jeho vnitřní boj a sledovala i chvíli, kdy se něco v něm zlomilo. Dunění bylo blíže, tak blízko, že mi rozechvíval celé tělo, byl slyšet i zastřený řev. Řítila se na nás zvířata.

Viktor kývl.

"Vyhýbej se podzemí, máš zákaz chodit do podzemí, pokud tě nezavolám. Ano?"

"Ano, pane," cedila jsem skrze zuby.

"A když zavolám, když vyslovím jméno místa, kde to vše začalo, budeš znovu vzdorovat šílenství."

"Nedokážu to."

"Je to rozkaz!" křikl.

"Nemohu splnit nesplnitelné." Odvětila jsem klidně, ospalým hlasem, a Viktor se stáhl jako ušktnutý. Mé šílenství jej nejspíše olízlo, v hlubinách očí mu zaplálala rudá. Ach, i on, i on podléhá. Začala jsem se smát. A smála se i ve chvíli, kdy Viktor odešel další chodbou a nahradila je vzteklá zvířata. Smála jsem se pořád. I ve chvíli, kdy jsem zjístila, že jsem bezmocná.

**

Julian:

Svíral jsem tělo Rot, utíkal. Utíkal jsem před prašivými psy do podzemí, protože jsem byl moc slabý se jim ubránit. Ponižovalo mě to. Možná více, než děs z toho, že nesu Rot v náručí. Strach z toho, že se schopnosi Rot náhle uvolní a ze mě se stane zahnívající kus masa, byl zneklidňující a zabraňoval mi myslet. Vše bylo tak matoucí.

Zkusil jsem najít začátek, tu chvíli, kdy poprvé Cheron zasáhl. Muselo to být už za vlády Rufuse, kdy mučil Priscille. Nejspíše jej Rufus zaujal. Možná dokonce on donutil Rufuse zešílet. A pak přišel Viktor. A v tu chvíli se už Cheron nedokázal odvrátit.

Nějak nás rozeštval s vlkodlaky, takže jsme se museli přesunout do svého vlastního sídla, do sídla, které bylo s východem slunce tak žalostně bezbranné.

Poté Cheron zmanipuloval Rafaela. Začalo zabíjení našich spojenců, Cheron nejspíše podněcoval upíry i ke vzpouře a šílenství.

Objevil se Jian. Tady jsem se pozastavil. Nebyl jsem si jistý, zda Jian nějak souvisel s plány Cherona, ale byla by příliš velká náhoda, kdyby ne. Priscille byla jeho královna,  na šachovnici drasticky měnila rozestavění hry. Kdyby byli s Viktorem druhové, co by to měnilo?

Rot.

Adrian.

Rot.

Qoralline, naše noční můra. Tiše jsem zaúpěl.

Rot.

Rot... Rot...Rot Rot rot...

"Přestaň!" okřikl jsem se nahlas, ale do myšlenek se mi vkrádal děs. Už jsem ji nedokázal nést, musel jsem ji opřít o stěnu, a přestože jsme byli na zranitelném místě na schodech, zoufale jsem lapal po dechu a snažil se uklidnit.

Cheron, došlo mi po chvíli, ale to můj děs z doteku upírky nijak neumírňovalo, spíše ještě více rozjitřilo. Snažil jsem se vrátit k rozebírání situace, ke chvíli, kdy se vše zhroutilo, kdy vlkodlaci cizí i známé smečky vtrhi do sídla a chtěli nás povraždit, bezbranné. Nešlo to. Třásl jsem se o to více, odsouval se od Rot dále a dále a nemohl si pomoct. Měl jsem děsivou žízeň, pro krev bych teď pil i z těch odporných vlkodlaků a-

Juliane! Okřikl mě v duchu Viktor. Trhl jsem sebou a zarazil se. Můj pohled se začal trochu projasňovat, pavučina kolem mé mysli se trhala.

Otče, vydechl jsem s nefalšovanou úlevou.

Vezmi Rot a běžte. Blíží se k vám Sirona. I v mysli zněl Viktor uštvaně. Strnul jsem. Řekl Sirona. Ale Priscille to nebude. Viděl jsem rudou v jejích očích.

Přicházela bestie.

Doplazil jsem se zpět k Rot, potlačoval známky paniky, které mi teď, viděl jsem to jasně, byly podsouvané. Přitiskl jse si Rot na hruď a rozběhl se.

**

Viktor:

Se zavřenýma očima jsem se soustředil. Probudil jsem už půlku mých dětí, těch nejsilnějších, a posílal je do podzemí, ať utečou. Držel jsem štíty, které nepříčetné vlkodlaky držely dále, ale dlouho už nevydržím. Je jich příiš a Cheron nenápadně mé štíty podkopával. Nebylo to proti pravidlům. Žádná nebyla řečena.

Bylo to náhlé, v jednu chvíli jsem probudil dalších svých pět dětí a vysvětloval jim situaci, a v další byly mé štíty prolomené a do chodeb se jako potopa valila běsnící, chlupatá těla. Vycenil jsem zuby. Zbývala poslední chodba, byla slepá, pokud běsnící vlky nenapadne jít oknem, což je v tomto stavu nenapadne, jediná cesta je chodbou. A tu jsem mínil bránit vlatím tělem.

Doběhl jsem tam a pár vlkodlaků už přede mnou vráželo do prvních dveří, zuřivě vrčeli, slintali, snažili se prodrat k upírovi za nimi. Zařval jsem, natáhl se po svých schopnostech, chtěl je zmrazit a spálit, rozdrtit a roztrhat, zničit a obnovit proto, abych je opět zničil...

Nic se nestalo. Mé schopnosti byly mimo můj dosah.

Promiň, Ioe, ale musíme dát vlkům šanci zvítězit. Zaševelil škodolibě hlásek. Hlasitě jsem vykřikl zuřivosí a na vlky se vrhnul. Rychle jsem je pozabíjel, lámal vaz, když jsem mohl, odtrhoval hlavu, když jsem mě dost sil, a rval se o holý život, když to nešlo jinak. Deset vlků bylo po chvli mrtvých. A blížili se další.

Zemřu. Došlo mi a byl jsem docela klidný. Bez schopností nemám šanci postavit se dvěma stům vkodlakům. Zemřu. Sáhnu jich co nejvíce, ale přeci jen zemřu.

Znovu tu byla vtíravá myšlenka, vtíravá možnost útěku. Nechám tu své děti, uznám prohru... ale přežiju.

A budu muset zabít krvežíznivou Sironu.

Cheron se tiše smál a já zuřivě vykřikl. Nikdy!

Zpoza rohu se vyřítila první těla. Vyskočil jsem jim naproti a zabíjel je dříve, než mě mohli jednoduše přečíslovat počtem. Byl jsem silnější a rychlejší, než oni, a měl tisíciletí zkušeností s bojem. Pokud mě nepovalí, dokážu bojovat dále.

Okolo sebe jsem měl dalších osm mrtvol, těžce dýchal a poslouchal. Nikdo se ke mně ale neblížil. Zasyčel jsem. A rozprostřel smysly co nejdále jsem dosáhl. Mé tělo se mezitím sklonilo pro jednoho dodělávajícího a zakouslo se. Odporná krev mi tekla hrdlem, ale posilovala, a to bylo hlavní.

Slyšel jsem vzdálené zvuky boje, kámen skřípal o kámen, také vlhké zvuky trhání. Sirona, napadlo mě chmurně. Bestie, jak trefně pojmenoval můj syn. Věděl jsem, že ji budu muse utratit. Po boji bude daleko za hrancí, mimo můj dosah. Už ji nedokážu vytáhnout z rudého šílenství. Budu muset doufat, že ji boj oslabí natolik, abych ji okázal zabít. Jinak zničí vše.

V chodbě se stále nikdo neobjevoval. Odklonil jsem smysly od vřavy vpředu a nechal je rozprostřít po okolí. Ne, neobchází to, všichni jsou vpředu, tam, ve velké místnosi... A nebojuje se. Náhle ne. Něco se děje.

Mohla to být past. Přesto jsem po krátkém zamyšlení klusem vyběhl.

"...zarazit! Toto nejsme my! Podívejte se na sebe!" vrčel ženský hlas. Nenápadně jsem vklouzl dovnitř. Srdce se mi sevřeo, když jsem viděl ohromného vlka, který se skláněl nad Sironou. Nemohla se hýbat. Paže a noha na pravé půlce těla jí visely jen na pár svalech, levá ruka Sironě zase chyběla úplně, jednu nohu měla protočenou v podivuhodnm úhu. Neuzdravovala se a mě vyděsilo, že Cheron nejen blokoval naše schopnosti ovládání druhých, ale naše vlastní regenerční schopnosti. Uvědomil jsem si svá zranění. Krvácela. Byl to šok.

Ale ne tak velký, jako děs nad Sironiným stavem.

Sirona pohla očima. Podívala se na mě. V očích jí plála zuřivost.

"Nařizuji vám, dost!" křičela dívka na stole za vlkem. Saša, to je Saša. Došlo mi překvapeně, když jsem poznal dceru svého starého přítele. Stála tam a zuřivě projížděla pohledem ostatní. U nohou jí leželo sedm mrtvých těl vlkodlaků. Velký vlk, který byl skloněný nad Sironou, ji obezřetně a vztekle sledoval. "Yoricku, Yoricku, tohe není správné." Šeptla pak k němu. Stál jsem tam a sledoval to. Snažil se vymyslet, jak Sironu zachránit.

"Pojďme pryč. Toto není náš boj..." šeptala dále Saša. Někteří vlci na její slova reagovali, lehali si na zem nebo se rovnou přeměňovli. Smečku vzteklých zrůd, které Qoralline hlídala a kteří s její smrtí ztratili kontrolu, znovu ovládla jedna osoba, jedna dívka. Saša. Pokud jsem mohl od pohledu soudit, ti, kteří si lehali, patřili k její smečce.

Zamračil jsem se. Saša mluvila k tomu obrovskému vlkovi, k Yorickovi, říkala jejich boj. Říkala... že je to její smečka? Ta druhá smečka je její?

Vlk zvedl hlavu, znovu ji sklopil a zacvakal čelistmi ošemetně blízko hrda Sirony. Napjal jsem se ke skoku, ale náhle mě jedno z mých dětí popadlo za loket a  zavrtělo hlavou. Vztekle jsem na něj pohlédl, byl to ten upír, který mě předtím zaujal svou velkou silou, a upír znovu, naléhavěji, zavrtěl hlavou. Potlačil jse zasyčení, sledoval vlkodlaka, který ohrožoval život děvčátka, které jsem miloval a došlo mi... že tak by to bylo správné. Nejjednodušší. Zemřela by v boji a já bych měl ruce čisté.

Vlkodlak zvedl hlavu a rozhlédl se. Pak se ihned proměnil, což na mě udělalo dojem. S ním se proměnil druhý vlk nedaleko a já v něm poznal Luciana, mladíka, který mi dříve způsobil nemálo potíží.

"Sašo!" zašeptal nevěřícně Lucian. Jeho překvapení a radost byly tak silné, že tlačily dokonce i nenávist nejbližších vlků a ti nejistě přešlápli. Saša se prudce otočila a upřela na Luciana pohled. Otevřela pusu, ale tentokrát nic neřekla. A než mohla, postavil se před ní Yorick, ten nepřátelský vlk. Ustoupil jsem do stínů a znovu rozprostřel smysly, dával pozor na scénu před sebou, ale zkontroloval i okolí. Nic. Toto bylo poslední překvapení. Toto byla poslední bitva. Měla být krvavá, cítil jsem Cheronův vztek ve vzduchu, ale nemohl zasáhnout. Neměl po ruce nikoho natolik mocného, aby jím nechal proudit jeho moc a ve vteřině nebyl spálený na popel.

Až na Sirnou a mě, napadlo mě otupěle. Ale věděl jsem, že to by Cheron neudělal. Uznal by tím, že prohrál.

Raději by zemřel.

Dva vlci se srdceryvně hádali o své právo na Sašu, ta na ně trochu pobledle zírala, ruku měla položenou na břiše. Ostatní vlci se zklidňovali, nervózně přešlapovali a sledovali své vůdce. Nikdo si nevšiml stínu, který se za Sašou kradl. Když jsem ji ucítil, okamžitě jsem otevřel oči a našel ji, první myšlenkou bylo dostat ji do bezpečí.

S šokem jsem sledoval, jak se krčí ke skoku, v ruce stříbrnou dýku, díky které měla ruku černou spáleninami. Vykřikl jsem varování, chtěl jsem ji svými schopnostmi ochránit, ale Cheron je stále blokoval a zachránit jsem ji nedokázal. Ji. Ani jednu.

Sledoval jsem, jak Celia skáče, jak dopadá na tělo Saši. Yorick se právě v té chvli otočil a upírku popadl. Odtrhl ji. Odhodil. Tak nešikovně, že dýka, kterou Celia Saši zabodla do klíční kosti, trhla k hrdlu a Sašu podřízla. Vše se stalo v okamžiku. Všichni ztuhli a horká krev pokropila Sironino tělo. Na okamžik nebylo slyšet vůbec nic až na proud krve dopadající na tělo polomrtvé upírky.

Ta se pak pohla jako první.

A spustila se vřava.

Vyběhl jsem, nevěděl, jestli chci pomoct Celii nebo Saši, protože Celia byla moje družka, ale Saša znamenala mé přežití. Ale v tu chvíli už znovu stáli vlci na nohou, otáčeli se po mě, vrhli se na mě. Otáčel jsem se, bojoval, zabíjel, ale bylo jich příliš moc. Než mě těla povalila na zem, viděl jsem ještě, jak Yorick chytá Sašu do náručí a zděšně na ni zírá, jak k němu přistupuje Lucian a něco na něj křičí. Trvalo to je chvíli. Poslední pohled byl na Sironu samotnout, jak ji trhají tři vlci. Byli zuřiví, ne důslední, zpsobovali jí jen rány, které by mohla přežízt, kdyby...

Jeden z vlků mi překousl páteř a já se rozhodl, že propadnu do spánku. Nechtěl jsem zažít roztrhání vlastního těla. Nemohl jsem.

Byl jsem zbaběec.

Ioe.

A prohrál jsem.

**

Zdál se mi sen.

V tom snu ke mně přistoupila Sirona. Plakala krvavé slzy.

Pak zmizela a obklopila mě naprostá temnota. Nemohl jsem dělat nic, ani myslet.

A nakonec se objevilo světlo.

**

"Otče!" cítil jsem v ústech Julianovu krev. Ležel jsem a syn mě podpíral, přestože byl bledý, dával mi svou krev. Automaticky jsem rozprostřel smysly. Byla tu i Rot. Také měla pokousané zápěstí. A byl tu ten silný upír. Také mi dal krev.

Co se stalo? Zeptal jsem se. Chvíli bylo ticho.

"Sirona je vyhnala, hodně z nich zabila, ale většina utekla." Odvětil pak Julian tiše.

Jak? Sirona byla roztrhaná. Nemohla bojovat.

"Jeden z vlkodlaků byl tak hloupý, že se nechal kousnout. Pomohla ji už krev Saši. Stačilo málo a byla na nohou, zraněná, vlastně více mrtvá než živá, přesto to stačilo."

Potom?

"Utekli. Nemohli proti ní bojovat. Lucian pomohl tomu nepřátelskému alfov vyléčit Sašu. Probrala se na tak dlouho, aby si vybrala, že půjde s Yorickem. Poprosila, ať ji dostane pryč. Odešel. Netuším, jestli nakonec přežila. Lucianova smečka uteka. Zbytek vyděsila... Sirona."

Uvažoval jsem. Julian řekl Sironě jejím jménem. Ale zaváhal. Chtěl říct bestie.

Kde je?

"Sirona leží v kryptě." Odvětil ten silný upír. Všichni jsme na něj upřeli unavený pohled.

Kdo jsi? Zetal jsem se, i když už mi to docházeo. Upír vysekl ukázkovou poklonu.

"Zástupce Rady, hlas Exon. Rada prohlašuje území stále za teritorium vaše, Viktore, rozhodla se, že vás nebude stíhat za nepokoje vyvolané mezi lidmi." Exon se odmčel. "Pod podmínkou, že ke svému dvoru připojíte pět zástupců Rady a po půl století budou součástí vašeho dvora." odmlčel se.

Dva. oponoval jsem klidně.

"Dva." přikývl Exon bez emocí a to mě zarazilo. Byla to Rada. Měl trvat na jejím stanovisku. Ale zdálo se... "Jsme přesvědčeni, že za pomoc v boji budete Radě nakloněn, dlužno jednou službou."

Jaká pomoc?! Dokázal jsem zaútočil vztekle. Exon sebou netrhl, ale vycítil jsem z něj kratičký závan bolesti

"Opatrně s vyslancem Rady, pane Viktore, jinak to bude mí neblahý vliv na vaše postaení. Jsme si vědomi, že jste porazil Cherona v jeho hře, to Vás ale ještě neopravňuje..." upír se zarazil a vyděšeně na mě hleděl. Že stojím a držím jej pod krkem, své zuby kousek od jeho hrdla, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy mi Julian jemně stiskl rameno.

Neochotně jsme jej pustil. Spadl na nohy, pružně, ale sledoval mě obezřetněji. Hleděl jsem na mladého upíra, na upíra, o kterém jsem si myslel, že je můj. A bylo mi těžko. Tak proto jsem nepoznal, že není můj. Skrýval se. A proto jsem mu nic nevyčetl z krve. Musí to být jeho dar. Mocný dar. Nejspíše není ani mladý.

"Pomohl jsem vaši šampiónce, ne silou, jen jsem pozdržel její šílenství na dost dlouho." odvětil Exon rychle. Jistě, Rada vždy zasáhne, když se jí to hodí, a chtěla si mě zavázat. Zároveň zasáhla tak, aby si neznepřátelila Cherona. "Budeme očekávat dobré vztahy, pane Viktore." Opakoval upír, ale zdvořileji. Chladně jsem jej pozoroval. Vypadal mladý. Ale pokud je hlas, musí být starý a mocný. Trochu krve by mohlo být také službou k pomoci, a také by to protislužbu, kterou po mně v budoucnu budou chtít, vyvážilo.

Nezavázali si mě, a ví to. A děsí je, že jsem porazil Cherona v jeho vlastní hře. Za tisíciletí do svých her zatáhl mnoho mocných panů a jen tři se mohli chlubit tím, že hru vyhráli. Já jsem třetí. Jsem mocný, došlo mi ohromeně. Už staletí jsem se s žádným členem Rady nesetkal a neměl jak porovnat, jak jsem mocný. A teď mi došlo, že jsem se stal mocným pro ně až příliš. Bojí se mě.

Chladně jsem se usmál.

"Žádná služba, drahá Rado. Laskavost. A jen malá." odvětil jsem tiše a pevně. Julian vedle mě se prudce nadechl. "A nikdy se nebude týkat Cherona ani Sirony." Dodal jsem. Exon stiskl rty. Za jeho očima jsem cíti vztek členů Rady. Ale oni tu nebyli, Exon ano, a ten se o svůj život bál. Takže navzdory příkazům, které nejspíše měl, jen stroze kývl. Nedovolil jsem si ani malý úsměv. Jak se slušelo, mírně jsem se hlasu Rady poklonil. A bez ohlédnutí odcházel.

Hlas Rady. Když promlouvá hlas Rady, má jejich pravomoce, proto je tak nešikovné nevybírat je podle jejich kompetencí, ale podle moci. Druhý nejsinějí v klanu, hned po členu Rady. A mě připadal jako nový upír. Mohl být tak na Rafaelově úrovni. Jak silný mohl být jeho pán? Nebo spíše slabý?

Zarazil jsem se a uvědomil si, že nezřízeně toužím po krvi. Zachvátila mě panika a na chvíli jsem měl pocit, že jsem nad svým šílenstvím ztratil kontrolu. Pak stačilo jendo slovo:

"Viktore."

Moje jméno a zase jsem věděl, kdo jsem, co jsem a kým jsem. Skádal jsem se dohromady a uzavřel šílenství ve svém nitru. Stalo se toto, před tisíci let, také Cheronovi? napadlo mě. Zdálo se mi to pravděpodobné. Hořce jsem se usmál, když mi došlo, že brzy, za tisíc let, možná dva, skončím jako on.

"Viktore." Opakoval znepokojeně Julian.

"Synu. Budeš mít těžký osud." pronesl jsem. Julian se zarazil.

"To je proroctví?"

"Ne. Zkušenost." Odvětil jsem. "Sirona?"

"Žije. Hybernuje."

"Rot?"

"Spí."

"Quintin?"

"Mrtvý." Do hlasu Juliana vstoupil smutek a já sám bolestně vzdychl.

"Celia?" zeptal jsem se a zarazil se. Zkoumal jsem své nitro, ale mimo šílenství tam nebylo nic, žádné pouto. Skončila hra a k Celii mě nic nevázalo. Šokovalo mě, že jsem si na ni vzpomněl až teď, a šokovala mě i lhostejnost, kterou jsem k ní nyní pociťoval.

"Roztrhal ji Yorick." odvětil Julian a opatrně mě pozoroval. Stál jsem. Po chvíli si povzdech a nejistě přikývl.

"Vlkodlaci?"

"Všichni odtáhli."

"Jak se stalo, že z nás nebylo žrádlo?" zeptal jsem se zamyšleně. Julian mlčel a hleděl do země.

"Roztrhali." Odvětil nakonec tiše. "Oba jste ale byli natolik silní, že když jsme kusy dali dohromady a polili vás krví, dokázali jste to opravit." Šeptl. Mlčel jsem. Tohle jsem neměl být schopen udělat. Zesílil jsem až moc. Teď už jsem chápal, co Exona tak vyděsilo.

Qorallinina moc. Došlo mi opožděně.

"Sirona nebyla tak mocná." Ona moc Qoralline nedostala.

"Viktore... Sirona předtím vypila několik vlkodlaků. A je krvežíznivá." Pohlédl jsem ke stropu a zíral do něj, jako bych dokázal dohlédlnout až k nebi.

"Zítra." Odpověděl jsem tiše na nevyřčenou otázku. "Zítra nás oba vydám slunci. Dříve, než bude pozdě." šeptal jsem. Julian se neopovažoval nic říct, ale cítil jsem jeho žal.

Byl jsem zbabělec. Utíkal jsem před problémy. Ale pravdou bylo i to, že když ukončím životy dvou krvežíznivých, ušetřím světu spoustu bolesti. Natáhl jsem se a kousl se do zápěstí. Nabídl Julianovi svou krev a s ním i svou moc. Bude ji potřebovat, pokud se chce ubránit Radě a můj dvůr znovu postavit.

Měl jsem pocit, že někde v dálce slyším Cherona se smát. Vyhrál.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zapětadvacáté (Konec) eipois 18. 02. 2013 - 19:49
RE: E: Zapětadvacáté (Konec) veronixika 18. 02. 2013 - 22:03
RE: E: Zapětadvacáté (Konec) kia 18. 02. 2013 - 22:30
RE: E: Zapětadvacáté (Konec) moira 06. 03. 2013 - 18:07