E: Zadvacáté

14. leden 2013 | 00.44 |
› 

pro eipois

Alexandra:

Prohlížela jsem si bolestně známou krajinu a bylo mi těžko. Tamta skalka mi připomínala pád po hlavě v devíti letech. Měla jsem otřes mozku a zlomila jsem si nohu, ale díky své vlčici jsem za tři dny už zase skákala jako srnka. Kdybych se vydala ke kamenu a pak dalších dvě stě metrů hlouběji do lesa, narazila bych na říčku, ve které jsem jako malá chytala žáby. Jakmile bych se vydala proti proudu říčky, došla bych ke krásnému jezírku, pramenu. Na břehu toho jezírka jsem strávila jak svou první přeměnu, tak své první krvácení, které mi neměl kdo vysvětlit a které mě vyděsilo k smrti. A také svou první noc s vlkem. Zemřel ve válce, nijak v lásce jsme se neměli, přesto mě teď zakousala bolest.

Ušli jsme dalších sto metrů po cestě. Už jsem viděla Jabloň s houpačkou, kterou milují všechny naše (jejich, jejich!) štěňata. Nedaleko byla mýtinka, na které se vlčata shromažďovala a hrála své hry.  Určitě tam bylo i pár čerstvých ohnišť, protože dospělí vlci rádi berou mladé do přírody a učí je, jak přežít.

Dalších sto metrů, už jsem silně rozeznávala pach smečky, smečky, která byla mým domovem. Byli jsme na hranici. Skoro jsem skrze stromy viděla stěny sídla. Chtělo se mi brečet a křičet. Cestovali jsme, ale už skoro týden, takže radost z pohybu zmizela, nahrazená rozmrzelostí a také strachem. Jsme v otcovu teritoriu. A já věděla, že otec nebude schopen se bránit.

Co mě ale znepokojovalo více, než aktuální hrozba, byla hrozba neznámá. Yorick smečku rozdělil. Celá půlka se oddělila a já trnula strachy nad tím, co mohla vyvádět. Pamatovala jsem na slova o vraždění dětí a žen, nebojovníků. Těch bylo v otcově smečce hodně, až moc.

Když byla příliš velká tma proto, abychom pochodovali dále, Yorick konečně nařídil zastavit. Byla jsem zoufalá, protože jsme byli už jen pár kilometrů od sídla, strach mnou prostupoval jako nemoc, třásla jsem a chtěla plakat. Už dvakrát jsem se pokusila Yoricka přesvědčit, ať mého otce ušetří, dvakrát jsem se tajně pokusila postup překazit. Ve všech čtyřech případech mě Yorick nechal zmrskat, zase mě poskytl smečce, zase mě nadrogoval. A já už v sobě neměla ani kousek odvahy, už jsem nenašla dost vůle překročit svůj vlastní stín. Byla jsem uzlíček nervů, plně podřízená Yorickovi a jeho přáním.

Vlastně ne já. Ne já, ale má vlčice určitě. A vlčice byla vždycky vším, co jsem, ačkoliv já pro vlčici byla jen něčím, co se mohlo podobat sestře. Když mě vlčice opustila a schoulila se v mém nitru, byla jsem bezbranná a slabá. Jako člověk.

Vlci stavěli tábor, sbíralo se dřevo, zakládali ohně. Za pár dalších minut se začala šířit vůně jídla. Bloudila jsem mezi ohni, vyhýbala se ostatním pohledem a toužila utéct. Nohy mě ale zavedly k velitelskému ohni. Yorick seděl blízko ohně, zář mu rámovala tvář a já nenáviděla vědomí, že mi připadá přitažlivý. Dnes už neplánoval, dokonce se uvolněně smál s ostatními a nechal si mě zavolat. S očekáváním na mě pohlédl.

"Jaké jsou slabiny tvé bývalé smečky?" zeptal se hned. Strnula jsem. To po mně nemůže chtít, to snad... "No?" pokračoval úsečně.

"Prosím, nech mě s nimi promluvit, pane, prosím, vzdají se ti bez boje!" vyhrkla jsem. Yorickova tvář ztvrdla, věděla jsem, že je hloupost takto škemrat před jeho betou a ostatními silnými vlky, ale druhá možnost, zrazení otce a všech mých přátel...

"Odpověz, Vlčice!" štěkl Derg, Yorickův beta. Zvedl se, napřáhl se, ale Yorick krátce, vztekle zavrčel. Derg nezaváhal, ihned se posadil. Když nepřišla rána, opatrně jsem vzhlédla a uvědomila si, že se choulím na zemi. Zamrkala jsem. Postřehla jsem, jak Yorickovi po tváři na okamžik přeběhla lítost, než ho nahradilo opovržení. Pohled mi přeskočil na obrovského muže, našeho betu, odporného chlapa s ještě odpornější duší.

Derg mě mučil nejraději. A já podlehla, už jsem se před ním krčila stejně, jako ostatní. Ještě před týdnem bych na něj zavrčela, napadlo mě, a cítila kvůli tomu ohromnou prázdnotu uvnitř sebe. Tam, kde bývala má nespoutaná, silná vlčice nebylo nic kromě malého ustrašeného uzlíčku.

Yorick ji zlomil. Ne mě, mou vlčici. Pod vlivem drogy našeptával, lil slovíčka ne do mé mysli, ale do mé duše... a zlomil mi ji. Vlčice mu věřila a on ji zmrzačil. Do té doby jsem nechápala, jak ostatní vlčice v této smečce mohou tak apaticky snášet svůj osud. Teď jsem to chápala, zažívala to na vlastní kůži. Bát se vlastního stínu, bát se, že se na vás upře přílišná pozornost... to byl osud horší než smrt. Zabila bych se, ale Yorick byl přeci jen můj druh a zdálo se, že díky síle smečky je dost mocný, aby mi viděl do mysli. A za pokusy o sebevraždu mě zase trestal, zase mi dával tu drogu a zase mou vlčici o trochu více zmrzačil. Po posledním mučení jsem se vzbudila a uvědomila si, že už mu nedokážu vzdorovat. Už nedokážu. Vlastně jsem ani nevěděla, zda něco takového chci. Až doteď.

Otec.

Lucian.

Smečka.

"Nech mě s nimi promluvit, můj pane, můj druhu, Yoricku. Prosím." Šeptala jsem a upírala oči do Yorickových. Nepatrně se mu rozšířily překvapením, pak mu rty zvlnil úšklebek.

"Vem si ji, Dergu, nauč ji poslouchat." Odvětil. Pozorně pak sledova mou reakci a zdálo se, že se mu líbilo, jak panicky jsem reagovala. Začala jsem zrychleně dýchat a mimoděk si olízla vysušené rty. Sledovala jej. Prosila očima. Ale Derg už se po mně se zadostiučiněním natáhl. Odvrátila jsem se a se zuřivým výrazem se k betě otočila, na chvíli se napjala a vycenila zuby v zoufalé snaze povzbudit vlčici v mém nitru k boji. Ale ta se ustrašeně choulila a Derg mi da ránu za ucho. Vykřikla jsem a výkřik pak změnila ve varovné zavytí. Lidským hlasem jsem pak volala k bývalé smečce varování, ale jen chvíli, než mě Dergova rána umlčela. Naštěstí jsem upadla do bezvědomí.

Vlčice se stahovala tak silně, že mě okrádala i o mé vlastnosti.

Poprvé za celý život jsem byla jen obyčejným člověkem. Zranitelným, slabým a křehkým. Člověkem mezi velkými zlými vlky.

Hřálo mě vědomí, že jsem aspoň zvládla poslat výstrahu. Upadala jsem do bezvědomí s poplašenými výkřiky ozývající se všude kolem mě. A přála si, abych se nemusela nikdy probudit.

**

Nevím, co mě vzbudilo, ale bylo to tu. Po výprasku, který mi Derg odpoledne věnoval, jsem byla stěží schopná se plazit, ale léčila jsem se. Vlčice přeci jen chtěla žít a to by bez těla nešlo. Upadla jsem proto do léčivého spánku. A teď mě něco vzbudilo. Nějaký zvláštní pocit. V polospánku jsem se posadila, postavila, polonahá klopýtala mezi spícími siluetami. Pár vlků se zavrtělo a prohlédlo si mě, ale můj zmatený pach je uchlácholil a spali dále. Já se pomalu probouzela, vklouzla do lesa a klopýtala mezi kameny a jehličím. Byla jsem tiše, pohybovala se opatrně a žádná hlídka mě nezastavila, což bylo zvláštní. Byl nov, dost velká tma i pro vlčí oči a mě navíc má vlčice napůl opustila, nejvíce, jak dokázala. Určitě jsem byla hlučná. Přesto jsem po chvíli doklopýtala dost daleko, abych rozeznala postavy. A pak jsem to ucítila.

Otec.

Vlčce ve mně zvedla hlavu a já ji popadla, vztekle ji ze svého nitra vytrla na povrch. Padla jsem na kolena a než se ruce dotkly jehličí, byly z nich tlapy. Překvapeně jsem zamručela. Bylo to poprvé, co jsem to dokázala tak rychle. Srovnávala jsem svou lidskou půlku s vlčí a zase se cítila... celá. A náhle tu byla i zuřivost a nedočkavost. Chtěla jsem bojovat, má vlčice, konečně povzbuzená, se do mě ponořila a mou touhu převzala. Bylo to snad poprvé, kdy člověk dodával zuřivost svému vlkovi a ne naopak. Třásla jsem se v chladu noci, ale triumfem. 

Přikrčená jsem se plížila, prodírala se lesním podrostem, kroky na jehličí neslyšné. Upírala jsem zrak před sebe, na skupinu vlků v lidské kůži, ušima vnímala sebemenší zašramocení. Nikdo si mě nevšiml. Nikdo mě nečekal. Chyba.

Dostala jsem se až ke skupině. Nikdo mě nezahlédl. Cítila jsem vzrušení, šanci. Kdybych byla šikovná, mohla bych... Yorick se náhle prudce otočil. Nějak mě vycítil. Spojení. došlo mi opožděně. Pátral v temnotě lesa a ostatní jej ihned obezřetně napodobovali, zmateně, nevěděli proč. Tiše jsem zavrčela. Pozdě... našeptával mi hlas v mysli a to mě rozzuřilo více. Postavila jsem se do své plné výšky a pomalu kráčela ven, temně vrčela. Otec prudce zvedl hlavu, se zoufalou nadějí se mým směrem podíval. Když nespatřil nikoho za mnou, naděje se změnila v zoufalství. Sevřelo mi to srdce.

Otec je zde.

Smečka je poražená.

"Vlčice!" zahřímal Yorick. Nikdy mi neříkali jménem, nejspíše je to nazajímalo, a Vlčice se jim zdálo vhodné. Chvíli jsem se soustředila, až jsem ucítila, že mám znovu skoro lidské hlasivky, nejlepší v mezích okolností.

"Pane, je to můj otec. Co míníte dělat?" zavrčel můj hlas temně, ne úmyslem, ale vlčí hrdlo jemnější zvuk nezvládl. Otec sebou trhl a nevěřícně se na mě podíval, viděla jsem, jak se v jeho očích mísí nevíra s odporem. Myslel, že jsem zradila. Neraději bych bolestně vyla. Přesto jsem upírala pohled na Yoricka, tvář bez emocí.

"Nestarej se, Vlčice." Odsekl Derg. Otočila jsem se k němu, vycenila zuby a pak vystartovala dříve, než jsem na to pomyslela, skočila na něj tak rychle, že si ani nestihl uvědomit, že se má bránit. Všechna potlačovaná energie a agrese vytryskly v té krátké chvíli, kdy jsem sevřela zuby kolem jeho krku a vyrvala mu hrdlo i s páteří. Tak rychle, tak neuvěřitelně rychle, ve chvíli, kdy měla být moc vlkodlaka bez měsíce nejslabší. Derg na to spoléhal. Stejně jako na to, že jsem zlomená. A pak byl příliš pomalý, aby mě odrazil.

Odskočila jsem od skupiny hbitě pryč, aby mě nějaká rána zase nespoutala a neposlala k zemi. Ale nikdo se nehýbal, všichni ohromeně hleděli na tělo svého bety, kterému z krku moc nezbylo. Stále jsem vrčela, cítila mezi zuby kosti Dergových obratlů. Má vlčice sílila, pomalu trhala pavučinu lží, která kolem nás byla obmotaná, a sílila i horkou krví v našich ústech. Boky se mi divoce zvedaly, konečně jsem po dnech utrpení bojovala.

"Co uděláš s mým otcem, alfo?" štěkla jsem. Byla jsem troufalá, opitá mocí. Yorick mě sledoval se zvláštním jasem v očích.

"Pojď ke mně, má družko." Řekl pak měkce. Strnula jsem. Otec zalapal po dechu, vrčel slova jako "zrádce" a "nepřítek smečky" a zavrhoval svou krev v mých žilách. Šokovaně jsem na otce pohlédla, zapotácela se. Yorick na něj zavrčel a udělal ke mně krok. Napřáhl ke mně ruce a já cítila, jak sáhl až hluboko do mého nitra. Jeho ruce objaly vlčici, jemně ji stiskly, pak spoutaly v ocelovém sevření. Yorick poté udělal zvláštní pohyb, jako by mě volal, a sevřel ruce v pěst. Cítila jsem, jak mi bere mou vlčici, možná to mohla i zastavit, ale pohled Yorickových očí mě zarazil.

Dám mu život, šeptal mi v mysli, jen se mi nevzpírej.

Zaváhala jsem, ale vlčice už vrtěla ohonem. A nevzpírala se.

Zapotácela jsem se a vlčí kůže zmizela, dezorientovaně jsem se postavila na lidské nohy, a když se zapotácela, Yorick mě zachytil a sevřel v náručí, nejněžněji za celou dobu, kdy jsem mu patřila. Povzdechl si, tak nějak smutně.

"Vyčleňte tři vlky a odveďte zajatce do našeho sklepení, dávejte mu drogu, dokud tam nedorazíte. Rozumíte?!" štěkl na čtvrtého našeho nejsilnějšího, protože třetí byl spolu s druhou půlkou smečky pryč. Čtvrtý vypadal zmateně, nejspíše nečekal, že Yorick mého otce doopravdy nechá žít. Vlastně jsem to nečekala ani já. Po chvíli se však tvář čtvrtého podivně projasnila pochopením a zlomyslně se na mě ušklíbl. Netečně jsem ho sledovala.

"To, co jsi udělala, bylo velmi zlé, uvědomuješ si to?" zeptal se pak Yorick tiše a odváděl mě do lesa. Mlčela jsem, ale roztřásla se, a Yorick to samozřejmě cítil. Viděla jsem, jak se ve tmě zableskly jeho zuby. Smál se. "Ale já se nezlobím, což je zvláštní, nemyslíš?" pokračoval pak. Zmateně jsem zvedla hlavu a Yorick tvrdě sevřel mou bradu, zaryl mi prsty do kůže. Naklonil se k mému oblíčeji tak blízko, že jeho dech byl mým, a naopak. Držel mě kolem boku, v protikladu k bradě neuvěřitelně jemně, a tiskl mě k sobě. Zhluboka nasával můj pach, já ho mimoděk napodobovala. Byl vzrušený. Polkla jsem.

"Ale já se nezlobím. Protože už jsem si zoufal, že jsem tě doopravdy zlomil. Chtěl jsem tě zlomit, ale když jsem viděl, jak se před námi choulíš, uvědomil jsem si, že je mi to líto. Protože já chci družku, ne otroka." Vrčel, ale ne výhružně, spíše jako by předl, ale ve vlčím podání to znělo mnohe hrozivěji.

"A co tedy uděláš, Yoricku?" zachraptěla jsem a snažila se zvládnout strach. Tělo se automaticky uklidnilo, celý život jsem žila s vlky, věděla jsem, jak emoce potlačit.

"Co dělá druh s družkou?" zamručel Yorick líně a přitiskl mě ke kmeni stromů. Překonal ten kousíček mezi našimi obličeji a olízl mi holní ret. Pak mě políbil. Zapátrala jsem všemi smysly, ale nikoho neslyšela, Yorick nás zavedl hluboko do lesa. Ne proto, že by nechtěl, aby nás někdo viděl, dolšlo mi, ale proto, že nechtěl, aby někdo viděl, že mě netrestá. Protože to by jako alfa udělat měl. Zabila jsem mu betu.

Pocítila jsem uspokojení vlčice, která se konečně pomstila. Ne všem, ale to je přeci jen začátek.

Yorick začal přejíždět rty a zuby po mém krku a prsty mi zarýval do kůže. Přistihla jsem se, jak zrychleně dýchám, má zmatená vlčice měnila strach na vzrušení a zrazovala mě. Přeci jen, ona Yoricka jako druha přijala. Frustrovaně jsem zavrčela a Yorick se zakousl do masa, cítila jsem jak jeho zuby lehce pronikly kůži. Vykřikla jsem a zahanbeně si uvědomila, že je v tóm vrčivý podtón potěšení. Yorick mě svlékal a tiskl sobě. Věděla jsem, že nemám na vybranou. A tak, jako už tolikrát, jsem zavřela oči a přenechala vládu vlčici. Ta se milostné hry nadšeně ujala.

Nezabil mého otce. pomyslela jsem si. A tak aspoň trochu ospravedlnila, co dělám. 

** 

Yorick:

Klidně a vyrovnaně. nařídil jsem si. Líně jsem šel na setkání s betou bývalé smečky mé družky. Mé družky. Zamyslel jsem se. Vlčice byla mocná, když se zjevila z lesa, zaskočila nás všechny. Když zabila Derga, nestačil jsem reagovat. A tak se ani nesnažil, předstíral, že jsem jí to dovolil. Nevraživě ji sledoval a můj vlk ji začal pomalu obdivovat.

A pak jsem pocítil touhu, spalující touhu po jejím těle. Chtěl jsem ji vlastnit, toužil po tom, aby mi byla naprosto podřízená, ale vzrušovala mě právě ta její část, která mi vzdorovala. Ještě stále se mi tělo chvělo rozkoší, kterou mi přineslo nečekaně velké uspokojení. Málem větší než mučení.

"Další rozkazy, pane?" připojil se ke mně ušklíbající se Per. Čtvrtý v mé smečce.

"Předpokládám, že je alfa mrtvý." Odvětil jsem klidně. Cítil jsem podivnou směs vzteku, hanby a pýchy, vše podtržené nelogickou spokojeností. Vzteku, že mě Vlčice neuposlechla, hanby, že byla tak silná, aby v tu chvíli porazila i mě, pýchy, protože to byla má družka a všechna její síla byla má. A spokojený vlk je nažraný a uspokojený vlk, což byla stará pravda. Líný úsměšek mi zmizel spolu se vzpomínkou na vzteklou Vlčici, která bojovala za svého otce. V tu chvíli jsem se neodvažoval nařídit smrt jejího otce, protože by napadla i mě, a já bych pak byl tak zraněný, že by mě i ten had Per dokázal porazit, třebaže bych jej možná také zranil smrtelně.

"Jistě pane." Spokojeně se šklebil Per. "Nemůžu uvěřit, že uvěřila, že nějaký sklepení máme, hlupačka-" pošklíbal se Per, dokud jsem se vztekle neotočil a neuhodil jej. Odletěl o pár metrů dále a já jej vztekle sledoval. Náhlý vzestup zuřivosti mě nepřekvapil, byl mou součástí stejně jako vlk.

"Je to má družka, nemáš právo o ní takto mluvit!" vrčel jsem na hraně sebeovládání. Per zbledl. Já se usmál. "Mohu ji pustit, mohu dovolit, aby se ti pomstila. Nemysli si, že nevím, co jsi ji prováděl, když jsem ji potrestal službou smečce." Vrčel jsem dále.

"Omlouvám se pane, myslel jsem, že vám na ní nezáleží..." koktal a jeho poslední slova mě vydráždila k nepříčetnosti. Skočil jsem po něm a než se mohl začít i chabě bránit, už jsem jej v lidské podobě trhal na kusy. Uklidnil jsem se, až když jsem ucítil, jak se blíží cizí vlci. Hruď se mi divoce zvedala a cítil jsem se aspoň o trochu lépe. Vydráždila mě až myšlenka, že mám nyní mrtvého betu i čtvrtého v pořadí. Jaké štěstí, že byl třetí mimo dosah, měl jsem tušení, že i jemu by se něco stalo. Ve vzduchu muselo viset něco, co nám narušovalo sebeovládání, něco, co podněcovalo masakr. Široce jsem se zazubil, to by se mi líbilo. A hned potom mě napadlo, že to má na svědomí nejspíše pán – což mi vyhovovalo ještě více.

Za chvíli se z lesa vynořili cizí vlci. Při pohledu na roztrhaného muže zostražitěli.

"Zvěd, jeden ze smečky těch, co vás napadli." Odvětil jsem stručně. Beta, vlastně alfa Vlčiny smečky, ještě chvíli větřil, pak krátce kývl. Pozoroval jsem jej, odhadoval. Byl by těžký soupeř, v mé smečce by to hravě vytáhl na betu, nejspíše by zkusil i alfu, ale neporazil by mě. Je moc... soucitný. Zatímco on by mě držel v kravatě, já bych mu na jeho místě utrhl hlavu. Takoví jsou dobří pro malé smečky, ale nikdy by neměli šanci ovládnout všechny vlky.

"Co o tom víte?" Zavrčel cizí alfa. Napjal jsem se, drzé chování vlka mě dohánělo k nepříčetnosti, ale donutil jsem se ovládnout. Už jednou mé emoce probudily Vlčici a přitáhly ji až ke mně, nechtěl jsem to znovu opakovat.

"Byla to smečka upíra." Odvětil jsem.

"Koho?" vlk jménem Lucian přimhouřil zlobně oči. Naoko lhostejně jsem trhl rameny.

"Nevím, je starý. Když nepřátelská smečka napadla mé teritorium, na chvíli jsem se mu postavil. Ale jen se na mě podíval těma opovržlivýma modrýma očima, které mi málem spálily mysl, a odvrátil se. Pak se před něj postavila drobná upírka, myslím, že z východu, a oči měla naprosto černé. Ostatní oslovovali Priscille. Když jejich vůdce odešel, podívala se na mě a její oči se změnily v šedé. Rozhlédla se a pak mi tiše nařídila, ať uteču. Nejsem blázen. Vzal jsem zbytek smečky a utíkal." trhl jsem rameny. Lucian mě šokovaně sledoval a já si s temným uspokojením pomyslel, že slova, která mi pán nařídil říct, nejspíše zabírají perfektně.

"Jsi si jistý, že je to jejich smečka? A Priscille k nim patří?" zeptal se vlk ohromeně.

"Šli spolu a pijavice na ty druhé vlky neútočily. Předpokládám to." pokýval jsem hlavou a dával si pozor, abych nic necítil. Kdyby mě ten alfa přistihl při lži, vše by se zkomplikovalo, a já chtěl jeho smečku poslušnou, ne vzpouzející se.

"Za vše může Viktor!" Zasyčel náhle vztekle Lucian a já na něj zvědavě pohlédl. O žádném Viktorovi se pán nezmiňoval, ale jméno mi něco říkalo. Lucian začal přecházet po cestě, vztek se z něj šířil ve vlnách.

Správně. Za vše může Viktor. pocíti jsem náhle přítomnost svého pána. Jen nepatrně působil na Luciana, ale stačilo to aby se přestal ovládat.

"Můžeme se pomstít." Pronášel jsem šeptaná slova svého pána. "Když se spojíme, budeme dostatečně silní, abychom jej zabili. Zabili mi i družku, mou krásnou Vlčici," zaváhal jsem s neznámým jménem na rtech. "Zabili mi i Alexandru." Dokončil jsem nakonec a donutil se, ať jsem ctit žalem. To však ryche přebil šok od druhého vlka.

"Saša? Tvá družka... Saša je tvá..."

"Byla. Je mrtvá." Odvětil jsem tiše a pokradmu jej studoval. Lucian svěsil hlavu, pak ji zaklonil a začal výt píseň smutku. Vyl dlouze a já možná i začal pociťovat žárlivost. Možná více, než pociťovat, protože vlk skončil a obezřetně mě pozoroval. Ihned jsem se ovládl. Jej naopak znovu naplnil vztek.

"Pomstíme se těm pijavicím. Zničím je!" vrčel. Jeho druzi jej opatrně pozorovali, já kryl úsměv.

"Ano." Souhlasil jsem tiše. "Porazíme."

**

Viktor

Seděl jsem u postele, když poprvé otevřela oči. Byla krásná.

"Kdo jste" zeptala se vyplašeně dívka. Nedokázal jsem si pomoct a usmál se.

"Důležitější je možná to, kdo jsi ty." Odvětil jsem jemně. Zmateně se zamračila a rozhlédla se. Když si uvědomila, že jsme v pokoji sami, zrudla.

"Pane, není přístojné abychom byli ve stejném pokoji bez dobrovodu!" vyhrkla. Pobaveně jsem ji sledoval.

"Jak se jmenuješ, maličká?"

"Celia Dumor. Dcera zástupce radního." Odvětila nejistě. Přitáhla si přikrývku až pod bradu, přestože byla oblečená.

"Celia." Brouk jsem zamyšleně. "Celio, poslouchej mě pozorně." Počkal jsem, dokud se na mě doopravdy plně nesoustředila. "Jsi nemrtvá, Celio, jsi upírka." A krásná. Chtělo se mi dodat, ale mlčel jsem. "Jsi má dcera, Celio." Opakoval jsem její jméno a zdálo se mi, že jsem nikdy neslyšel krásnější. Celia na mě nehnutě zírala.

"Mám hlad." Zakňourala pak. Smutně jsem se pousmál.

**

Vracel jsem se se svou dcerou z lovu, všichni nás obezřetně sledovali. Potkal jsem na chodbě Jaceline a ta na nás upřela nevěřícně pohled. Tiskl jsem si Celii k boku a Jacelininou myslí na chvíli probleskla bolest, než se vrátila ke své odevzdanosti. Jeden dotek, jeden dotek a udělala by z mé dcery jen polohnijící trosku, kterou bych uzdravoval desetiletí. uvědomoval jsem si. Obezřetně jsem svou služebnici pozoroval, ale ta se na mě nedívala, sledovala Celii.

"Jaceline, to je Celia Dumor, má dcera." odvětil jsem a samotného mě překvapila příkrost mého hlasu. Jaceline sebou trhla jen maličko. "Celie, toto Lady Jaceline Rot, má," zaváhal jsem. "Služebnice." odvětil jsem pak krutě a Jaceline sebou trhla více, než poprvé. Pohled měla sklopený k zemi, ale tělo měla napjaté. Nakonec její hrdost zvítězila nad poslušností a střetla se se mnou pohledem.

"Další služtička?" zeptala se a šlo z toho cítit opovržení. Celie sebou trhla, stále měla na paměti, že přestože byla z dobrého rodu, byla ošklivá a terčem posměchu. Ale já vycenil zuby.

"Ještě slovo, Jaceine, a poměříme síly, uvidíme, zda mě tvůj dotek zpomalí natolik, abych tě nezabil." sykl jsem a Jaceline na mě vyděšeně pohlédla. Ihned pak pohled sklonila a poníženě se uklonila.

"Omlouvám se, pane." Šeptla. V hlase měla bezmocný vztek. Smutně jsem se pousmál. Den, kdy se Jaceline rozhodne mě zabít, bude také dnem, kdy zabije i sebe. Proto mě může jedině zpomalit, nic víc. Šli jsme s Celií, která se nejistě ohlédla, dále, Jaceline stále stála, skloněná uprostřed chodby. Šli jsme pomalu ke společenské síni a já ve dveřích uviděl Juliana. Sledoval mě.

"Nenechávej se tím ovládnout. Je to jen upírka, Viktore, není to nikdo, koho miluješ." Odvětil.

"Mlč."

"Viktore..." chladně jsem si jej přeměřil pohledem. Ustoupil a já vešel do síně. Hovor proudil nerušeně dále, upíři se sice ukláněli, ale nikdy jsem nežádal naprostou podřízenost. Slova ale pomalu utichala, když si upíři všímali i upírky po mém boku. Nerozhlížel jsem se, mířil jsem k našemu stolu. Seděl tam Sirona, Persefona a Lestat, Adrian a Quintin. Ostatní byli mimo síň, buď na lovu nebo se věnovali jiným svým zálibám. Dal jsem všem den volna. Z čistě sobeckých důvodů, Celia absolvovala svůj první lov.

"Viktore." Odvětila Persefona mírně po úkloně a zvědavě sledovala upírku po mém boku. Všichni ji sledovali, nejen upíři u tohoto stolu.

"Toto je Celia, má dcera." Odvětil jsem stručně. Celie se roztomile usmála a stydlivě na ostatní pohlédla. Zalitoval jsem, že tu není i Adrianova Caleen, aby si měla Celian s kým povídat, až začneme probírat nudnější témata.

"Ty sis pořídl dítě? Teď?" vyhrkla Sirona nevěřícně. Chladně jsem se k ní otočil. Došel k nám Julian a díval se na mě, jako tichá výčitka. Sledoval jsem Sironu, unavenou a s planoucíma očima, a nedokázal se na ní zlobit. Chtěl jsem, napadla Celii, ale... Sirona byla zdrcená ze ztráty Jiana. Zdála se unavená a teď i rozzlobená.

"Jak ji chceš chránit? Teď, když nesmíme jemu poskytnout nic, co by použil proti nám?" v hlase jí zvučela bolest a já jí nedokázal čelit, odvrátil jsem se.

"Viktore?" ozvala se tiše, nejistě Celia a dotkla se mého lokte. Podíval jsem se na ni a znovu mě zaplavia odhodlanost a vědomí, že jsem ji nemohl zemřít. Byla moje. Někdo, myslím že to byla znovu Sirona, zalapal po dechu.

"Ach tak, já druha ztratila, ty jsi družku našel." hlesla a odvrátila se. Tiše se zvedla a odcházela pryč. Místost byla tichá. Kdybych chtěl, zaslechl bych, jak si ostatní šeptají. Kdybych chtěl, mohl bych zaslechnout, jak spadne špendlík. A kdybych chtěl, viděl bych, jak po tváři Sirony stékají slzy. Ale já nechtěl. Otočil jsem se raději k Celii a pevně si ji přitiskl k boku. Přivinula se ke mně.

Zvlášní bylo, že jsem se uvnitř cítil prázdný. A opuštěný, i když jsem byl ve středu místnosti plné mých dětí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zadvacáté eipois 14. 01. 2013 - 21:16
RE: E: Zadvacáté isabella 15. 01. 2013 - 08:32
RE: E: Zadvacáté kia 15. 01. 2013 - 14:46
RE: E: Zadvacáté moira 15. 01. 2013 - 17:17
RE: E: Zadvacáté veronixika* 15. 01. 2013 - 20:08
RE(2x): E: Zadvacáté moira 18. 01. 2013 - 23:23