VSP: 21. kapitola - KONEC

13. květen 2012 | 17.29 |

Tak, a finišujem. A je to tu. Poslední kapitola. Páni... ještě dneska si pamatuju první kapitoly, pamatuju ten čas, kdy jsem projížděla deviantart.com a hledala vhodný obrázek pro Meye a Bystrou, pamatuju... už jsou to zase skoro rok! V, tuším červnu, jsem psát začala (nemůžu uvěřit, že to bylo ještě za školy! . :D) a teď, ke konci školy zase končím. Je to trochu smutné, nemyslíte?

Minulou kapitolu jsem věnovala všem, kteří mi poslední dobou zanechali stopu. Netušila jsem, že tato kapitola bude poslední, dokud mě ve sprše nenapadl ten úžasný konec, dokud jsem za počítač nesedla a nerozsekla to. Jako obvykle mám k Meye ještě tolik nápadů... ale Meye si zaslouží aspoň trochu důstojně ukončit svůj příběh, protože, nelžeme si, kdybych pokračovala, skončilo by to katastrofálně.

Nu, ale tady je poslední kapitola. Užijte si ji. Pořádně. Tak, jako celou povídku. :) m.

**

Melanie:

Vztekle jsem vrážela do obrany, už byla jen žlutá, už jen chvíli, už jen...

Máchla jsem rukou a ta na nic nenarazila. Zapotácela jsem se a chvilku jen nerozhodně stála. Na maličký okamžik vše utichlo. Ryk, křik, ptáci, vítr... Mimoděk jsem zvedla tvář k obloze. Bylo zataženo, bylo hnusně. Celý den byl prapodivný. Tato chvíle byla... zvláštní. Pohled mi sklouzl na drobnou světlovlasou ženu, která na nás zírala nevěřícnýma očima. Nikdo se nehýbal, nikdo snad ani nedýchal.

"Nedělejte to." šeptla žena chraplavě. Upírala na nás prázdný pohled, rty měla bílé, obličej ještě bledší. Byla schoulená v klubíčku a já zaváhala.

Někdo zavrčel a ženina ruka automaticky cukla k meči. To rozhodlo. 

Byla jsem dost rychlá, dost, abych předběhla ostatní, ale ne dost rychlá na Pantherinae. Tasila meč a švihla jím. Zalapala jsem po dechu a setrvačností ženu srazila. Její meč se mi zakusoval hlouběji a hlouběji do těla. Avšak nebolelo to. Jediné, co jsem chtěla, bylo zničit tu osobu pode mnou. Vytáhla jsem drápy a šla ji po krku, šla po jejím životě. Žena křičela, vytáhla druhý meč a sekala kolem sebe. Bolestně jsem zavyla, protože ke mně bolest konečně doputovala a to vydráždilo Leona. Zaryčel a vrhl se skzr chumel k malé blonďaté ženě, jejíž vlasy zářily v záplavě zvířecí srsti, jako by naváděly, kam vést úder. Provokovaly. Dráždily. Ale já umírala, zranění byla příliš vážná. Podívala jsem se dolů, pomalounku mě opouštělo to šílenství, a viděla svá vlastní střeva. Nevěřícně jsem vzlykla. Chytila jsem se za břicho a mezi prsty mi stříkala krev. Pomalu se proud zpomaloval, přesto byl neuvěřitelně rychlý. Pod chodidly se mi tvořila louže, ani to tak nebolelo, jako děsilo. Okolo mě se mihla znetvořená bestie a já vykřikla.

Tohle jsou mí spolubojovníci? Vždyť vypadají jako ty nepříčetné bestie, které jsme hubili... Prudce jsem zavřela oči, když mi do obličeje vychrstla sprška zpěněných slin, krve a něčeho ještě horšího. Bestie padla k zemi. Byl to Leon.

"Ach ne ach neachne.. Bože, to ne, prosím, já se bojím...." kleskla jsem na kolena a začala drmolit dávno zapomenuté modlitby, za chvilku mi ale hlas vzala záplava krve. Udělala jsem váhavý pohyb k Leonovi, ale bolest mě zkroutila a já padla k zemi, sledovala, jak se ostatní pouštějí do Pantherinae. Zatrnulo mi. 

Co to dělají? pomyslela jsem si ohromeně.

Zrak se mi zamlžoval, z bojujícího chumle se stávaly jen stíny. A pak, než jsem doopravdy odešla, jsem zaslechla ohlušující výkřik. To byla Pantherinae, poznala jsem její hlas. Křičela svou poslední píseň, píseň smrti. Stejně jako já, stejně jako Leon. Modlitby mi odumřely na rtech, zbyla jen jedna otázka:

Co to děláte?

Po tváři mi stekla jediná slza. Pak mě tma pohltila a já pocítila strašný strach.

..........

Sander:

Zadýchaně jsem klečel u zkrvaveného kusu masa. Od úst mi kanuly růžové sliny, nepříčetný pohled jsem upíral na ruce, v níž jsem svíral kousky masa z břicha Pantherinae. Ne kousky masa. Střeva. Měl jsem je omotaná kolem paží jako odporné růžové červy. Náhle se mi z tukových buněk přilepených ke střevním stenám zvedl žaludek, klopýtal jsem pryč a zvrátil veškerý obsah svého žaludku.

Zamordoval jsem člověka.

Ten fakt mě zasáhl jako rána palicí a já zaúpěl.

Nejen člověka. Pantherinae.

Ztuhl jsem a nevěřícně se obrátil. A rozeznal plavé vlasy zašpiněné krví, rozeznal lidskou formu našeho nejlepšího bojovníka. Nešla proti nám plnou silou. Zabila, ale nechtěla.

"Pantherinae..." podíval jsem se na své ruce a rozeznal nahnědlé šmouhy fekálií. Znovu se mi vzbouřil žaludek, padl jsem na všechny čtyři a dávil žaludeční šťávy. Do slabého lidského nosu mě konečně zasáhl ten odporný puch.

"Sandere..." ozval se slabý hlas. Zvedl jsem pohled, ale nerozeznával Lovce, který na mě mluvil, oči jsem měl plné slz.

"Říkala to. Říkala, ať od těch bestií utečeme. Neposlouchali jsme ji. A oni nás donutili ji zabít..." šeptal jsem. Zabil jsem, mnohokrát zabil, ale nikdy člověka, nikdy spolubojovníka. Avšak já neplakal jen pro tu zbytečnou hloupou smrt. Plakal jsem i pro zmařené naděje. Protože Gezz, naše poslední naděje, je náhle roztrhaný na kusy kousek od nás, jeho energie nezvratně zmizela ve smrti, stejně jako její nositelka. 

"Co jsme to kurva udělali..." slzy mi stékaly po tvářích a já se za ně ani nestyděl.

..........

Kalye: 

Zamračeně jsem zvedl tvář. Tolik energie, něco se určitě dělo, něco se měnilo. Zrychlil jsem, běžel jsem k jeskyni, kde byl chrám zasvědcen Qonosea a pociťoval neklid. Realita se trhala a měnila, cítil jsem to jako každý jiný vjem. Zamrazilo mě z toho. Žádná magie nikdy neměla být tak mocná. Žádná.

A pak mě, jako pěst do žaludku, zasáhlo něco jiného. Smrt. Smrt mně blízkého.

Smrt mé partnerky. Ztuhl jsem, zbývalo mi pár kroků do jeskyně, pár kroků a zarazil bych Nikolaje, ať dělá cokoliv. Vždyť se jen zničí.

Ale Irean, její smrt, mě zasáhla a já nemohl popadnout dech. Zkroutil jsem se bolestí a lapal po dechu.

"Nedua, pošla jsi jako prašivý pes... stálo ti to za to?" zeptal jsem se skrze sevřené zuby, vztekem kryl bolest. Nejen fyzickou.

Zaslechl jsem šelest a vyrovnal se, bolest potlačil a byl ostražitý. Vše se hroutilo. Není čas na lítost. Přežije jen ten nejsilnější. A to Irean nebyla.

..........

David:

Seděl jsem na spadlém stromu a sledoval západ slunce. Bylo teplo, krásné počasí. V náruči jsem choval malé dítě. Byla to holčička, malá plavá holčička s asijskými rysy. Byla to dcera Leese Dark, narozené jako Achiko Ryn. Tato mocná Lovkyně kupodivu nepadla za zájmy Lovců ve velké bitvě, ani při napadení Phoenixské základny. Ne. Ona zemřela na lůžku, když na popud své babičky rodila na svět dalšího potomka slavného Dračího rodu.

Ale Leese zemřela, stejně jako byla vyhubena většina Lovců asijské větve. 

Vzpomínal jsem na setřičku této maličké, na blonďatou Lovkyni, která procházela svými Zkouškami. Představila se tehdy jako Marie. Jmenovala se Meye Dark, později Marie Černá, aby se nakonec stala Pantherinaem. Tehdy se se mnou setkala, dohlížel jsem na část jejich Zkoušek. Líbila se mi a bylo mi líto, že odcházela do Evropy.

Vítr mi pocuchal vlasy a dítě se zamračilo. Usmál jsem se.

Jsem David Green. Avšak David Green už byl dva měsíce mrtvý. Když jsem měl přejít do náruče Hell, vyžádala si mě Temnota. Naplnila mě jako prázdnou nádobu a svěřila mi výchovu tohoto dítěte. Protože tentokrát si chtěla být jistá, že její část proroctví bude naplněna.

Pokrevní příbuzná Pantherinae zatím nedosahovala její síly, ale to příjde. Stejně jako její starší sestře i této malé bude Temnota pomalu přilévat síly, najde ji i nějakého Poutníka, aby jej pozřela. A konečně naplní svůj osud. Protože jen ženské osoby rodu Draka, toho rodu Vznešených, mohou využít plnou moc a splnit úkol, jenž pro ně Temnota má.

David Green, který už nebyl Davidem Greenem, ale jen naplněnou nádobou, jsem se zvedl a s posledními paprsky slunce zamířil do chatky, ve které jsem se zabydlel. Od plotny vzhlédla žena a usmála se na mě. Potřeboval jsem ji, vlastně ne ji, ale její mléko, jelikož nestačila odkojit své dítě, které zemřelo. Rukou Temného. Mou rukou. To samozřejmě nevěděla.

"Za chvilku bude večeře." usmála se žena. "Není Meye zima?" zeptala se.

"Ne. Je v pořádku." usmál jsem se. Zavřel jsem za sebou dveře. Ale předtím, než jsem je zavřel úplně, pohlédl jsem na stíny, které se začaly formovat v nelidská stvoření. Nechtěla nás zabít. Ne. Tato nás chránila. Temnota tentokrát nenechala nic náhodě. "Vše je v pohodě."

..........

Nikolaj:

Vzrušeně jsem dýchal, třásl se, s vypětím všech sil zadržoval ohromnou masu síly, která jen čekala na mé zaváhání, která mě chtěla zničit.

Cítil jsem, jak mi vlastní kůže visí z obnažených svalů, cítil jsem, že mé tělo opouštějí poslední kapky krve, svaly pomalu praskají, šlachy se trhají, kosti vržou a lámají se. Bolest jsem ale necítil. Dárek od Hell. Zavřela mi dveře. Ale já byl mrtvý. Byl jsem na hraně.

Síla se chtěla osvobodit, ale bylo pozdě. Pro ni pozdě.

V mysli jsem si vybavil vše, co musím vykonat. 

Musím zničit elfy. Nikdy je nesmí napadnout to, co je napadlo.

Musím zničit Liana. Nikdy mě nesměl takto pošpinit.

Musím zničit Lovce. Nikdy neměli zabít Sirochi.

Musím...

Nemám dost sil. Došlo mi. Mám veškerou sílu Nicoty a přesto nemám dost sil uskutečnit vše, co bych chtěl. Krvavá linka života elfů se táhne časem, silně, je těžké ji celou zničit. Nemohl jsem je úplně vyhladit. Vichr nicoty mi dobíjel tělo, rval ze mě poslední kousky kůže a nedočkavě sahal po mase. Zaúpěl jsem, protože přestože jsem bolest necítil, bylo šílené vidět to.

Zničím je později, zničím je chvíli předtím, než ze své vlastní podstaty vydestilují jed, který nás zabíjí.

Liana také nezničím hned. Zničím jej chvíli předtím, než se dostal k mé Quosi, chvilinku... A pak konec, jeho plamínek života zhasl a mě to neubralo takřka žádné síly.

A Lovci. Bylo to ještě těžší než s elfy, měli svá chapadélka všude, byli všude, všechno měli....

A já si uvědomil, že pokud chci zachránit ještě jednu osobu, jednu osobu, kterou jsem již nevnímal, jednu osobu, kterou jsem ztratil... budu se muset vzdát té druhé.

Meye nebo Sirochi?

Osud nebo soucit?

Nikdy jsem si neuvědomil, že dvě ženy mého života mají tak silná jména. Osud a soucit. Osud nebo soucit?

Zasténal jsem a mávl rukou nad Lovci, nechal je žít. Znovu jsem paži zvedl a zaťal zuby, protože se mi třásla tak, že složité kouzlo monstrózní síly málem roztrhala. Ale vybral jsem si. Sáhl pro svou Meye, pro svou družku, pro... druhou půlku svého života.

Viděl jsem její osud, sledoval šňůru jejího života od chvíle, kdy ji roztrhali vlastní druhové po útěk od Kalyeho, dlouhé chvíle s ním, darování v'edoti, umírání na lůžku, potrat, boj s Vznešeným... až po okamžik, kdy tak žalostně a na první chvíli ani ne vědomě začal její pád.

Tam jsem zasáhl, natáhl jsem zničenou krvácejíí ruku a trhl ji, změnil jsem ji osud a vzal si, co bylo mé. Zavřel jsem oči a vykřikl, když mě silný vichr Nicoty drásal na kousíčky, když se mě snažil roztrhat na částečky bití. Bránil jsem se, ještě chvíli, ještě trošku, ještě....

Nicota mě vyplivla najednou, vyvrhla mě ze svého jádra a nechala mě krvácet na zemi, polomrtvého. Nebýt Hell, nikdy bych to nedokázal. Protože mé tělo bylo tak zničené, že jsem měl být mrtvý už pětkrát.

Ale teď si prsty smrti šly pro mé tělo, teď už Hell uznávala, že bych mohl jít zpět do její náruče, měl jsem tušit, že mě podvede, teď...

Zhluboka jsem dýchal a koncentroval se na to, co z mého těla zbylo. Léčil jsem se. Věděl jsem, že to dokážu. Dokázal jsem zkrotit Qonesea. Dokážu i toto. Teď nesmím zemřít. Ne teď...

Nikdy jsem si nebyl palčivěji vědom toho, jak je život křehký.

.........

Meye:

V jednu chvíli jsem byla v nicotě, věděla, že si pro mě jde Hell. A ani jsem se nebála. Protože jsem věděla, že to je má poslední cesta.

V další chvíli se na mě Hell krutě usmívala. Měla mnoho podob. Neměla žádnou. Pohled na ni mě bolel, drásal mě. A pak začala pronášet slova, vpalovala se mi do mozku a já je chápala celou svou podstatou. Hell předvídala a já jsem určovala, co musím vykonat. Bude to krátké a velmi bolestivé. Ještě bolestivější, než hlas Hell.

A pak znovu nicota, ale jiná, tato bolela a byla krutá, naháněla strach. Pak jako blesk z čistého nebe, jako stěna masy vody do mě opět narazila realita a...

Otevřela jsem oči a pohlédla na nebe. Cítila jsem se zvláštně, jako bych byla rozlámaná a pak špatně poskládaná.Posadila jsme se a sevřela hlavu v dlaních. Měla jsem pocit, že mi pukne.

Rozhlédla jsem se po velké prázdné louce. Vítr si hrál se stébly, vše bylo tak idilické. Ale mě něco ponoukalo, něco se mi zdálo špatně...

A náhle jsme věděla, že mám jen čtyřiadvacet hodin. Věděla jsem také, že cesta bude trvat dvaadvacet hodin. Věděla jsem, že nemám času nazbyt. A věděla jsme, že ač se stane cokoliv, i cokoliv zlého, že stejně půjdu. Cítila jsem za krkem dech Hell a otřásla se. Toto včak musím dokončit.

..........

Bolest mě do prsou zasáhla hůře než pěst, a já se se zapotácením zvedla. Neměla jsem meč, neměla jsme u sebe Bystrou, poslední, co jsem si pamatovala, byl boj se Vznešeným, který mě málem zabil. Začala jsem klusat, začala jsem běžet směrem, kterým jsem cítila život své druhé půlky duše, ze kterého jsem cítila Nikolajovu bolest.

Běžela jsem rychle, pak ještě rychleji, pak se nezdráhala roztrhat nitky prostoru a reality a vklouzla do nicoty. Nikolaj mi jednou ukázal, jak tudy proplouvat. Nepamatovala jsem si to. Ale mé tělo vědělo, mé tělo, které potřebovalo sehnat pomoc pro Nikoalje, nezaváhalo.

Realita se zase zapletla a pak roztrhla, náhle jsem byla před temnou jeskyní. Zhluboka jsem dýchala a udělala k ní vysílený krok...

"Stůj." zaševelil hlas. Zarazila jsem se a otočila se.

Byl to...

"Kdo jsi?" šeptla jsem. Ty plavé vlasy, ty oči, ta tvář.. znala jsem jej, ale odkud?

"Máš být mrtvá." hlesl muž - ne muž, Vznešený - prázdně.

"Mrtvá?" broukla jsem a chtěla vběhnout do jeskyně. Nikolaj trpěl, Nikolaj mě potřeboval...

"Mrtvá. Ne přerozená, ale mrtvá!" 

Uslyšela jsem tep lidské krve, prudce jsem se otočila. Nějaký další Vznešený svíral lidskou dívku. Máchla jsem rukouz a udělala panovačné gesto. Dívka vykřikla, když jí sila strhůla ke mně tak prudce, že jí zlámala nohy. Ale já ji potřebuju. Potřebuju pro Nikolaje. Už nemám moc času.

"Cože?" Muž vypadal tak překvapeně. Byl celý v bílém, jen na mě upíral chladné modré oči.

"Co tu děláš, Gotene?" vyštěkl Kalye.

"Jdu si pro tu tvou holubičku. Ještě mi bude k užitku." broukl Goten zle. Pak jsem ucítila, jak ke mně míří obrovská masa síly, síly, která mě chce spoutat, znemožnit mi dostat se k Nikolajovi, který mě potřebuje, a který potřebuje mou pomoc.

"Ne!" zasyčela jsem a mávla rukou v širokém oblouku. Ruka mi strnula v půli gestu, napjala jsem se a použila veškeré své síly pro ten úder... A povedlo se, dokončila jsem máchnutí a ozval se výbuch, to když kouzlo, které mě mělo spoutat, bylo zlomeno. Všichni tři Vznešení na mě překvapeně zírali. Tři, ano, přišel další, tmavovlasý s modrýma očima. Síla ve mně bublala, energií jsem překypovala. Ale měla jsem jen jeden pokus a nesmím silou plýtvat pro takové hlouposti. Měřila jsem si Vznešené a odhadovala, nakolik mi budou překážet.

"Samueli. Zrádče." zasyčel Kalye. "Opovažuješ se jít tak blízko Nikolaji na oči?!"

"Měl možnost ovládnout svět... a neudělal nic!" zasmál se zle Samuel. "Je slabý a bláznivý. Ten už nám neublíží." dodal, ale já zachytila zaváhání. Vykašlala jsem se na všechny a zamířila do jeskyně. Tam je Nikolaj. Ten mě teď potřebuje.

"Stůj Irean! Zabije tě! Je hladový!" vykřikl Kalye. Táhla jsem za sebou dívku, nevnímala, jak mě škrábe nehty, jak se snaží sovobodit.

"Nikolaj? Ten by mi nikdy neublížil." hlesla jsem temně. A vešla do jeskyně.

..........

Pach moci, krve, smrti a bolesti mi na chvíli otupil smysly, nemohla jsme popadnout dech, nemohla... nic.

"Meye?" zakrákoral hlas. Trhla jsem sebou a rychle se tam vydala. Kleskla jsem si k hromádce na zemi a vzala jeho tvář něžně do dlaní. On však tvář prudce otočil a zakousl se mi do zápěstí. Sykla jsem a přitáhla si dívku, která upadla do bezvědomí, musela Nikolaji páčit čelisti, ale dala jsem mu místo sebe ji. Pozorovala jsem, jak pije, pozorovala jeho doničené tělo a po tváři mi stékaly slzy bolesti. Dala bych mu vše, ale teď nemůžu.

"Nikolaji, Nikolaji..." šeptala jsem. V hlavě jsem neměla nic jiného, než jej. Věděla jsem, že jsem ho kdysi nenáviděla, ale to se změniko, když mě vytrhl z nicoty a z náruče Hell. Viděla jsme jeho volbu. Já nebo jeho krev. A on volil mě. Volil mě. Volil....

Ale ještě neví, co zaplatí.

"Meye..." zašeptal Nikolaj, když odtrhla ústa od bezkrvé mrtvoli. Usmála jsem se na něj. A nevěřícně pozorovala, jak se léčil, jak dokázal v okamžiku to, co ani Samael ne. Toto je ta moc, které se Vznešení báli? Nejenom smrt, ale i možnost dát život?

"Meye..." vzal mě za tvář a hrubě ji stiskl. Zalapala jsem po dechu, to mě ale už prudce a tvrdě políbil. Pak přejel rty po hraně mé čelisti, krku, olízl jej... a zakousl se. Pevně. Hrubě. A pil.

Cítila jsem každý jeho doušek, cítila jsem, jak mi z těla uniká krev a zavřela oči. Když chce, ať to udělá, ať si vezme všechno. Vždyť už je to jedno. Nedokázala jsem naplnit svůj osud. Měla jsem vše, co jsem potřebovala, Temnota nade mnou držela ochrannou ruku... ale já se nechala nachytat. Elfové Temnotě svázali ruce, protože kdyby se projevila a pomohla by mi, zabila by mě. Tak mohla jen sledovat, jak její panáček padá do propasti. A plánovat, kdy se ji znovu naskytne nová šance, nová šance, jak dosáhnout svých cílů.

I Nikolaj měl své cíle. I on. A to je můj úkol.

Položila jsem si ruku na břicho. Rostlo. Tady, na tomto místě, kde se mění dějiny, se čas obrátil a pak rychle rozklusal kupředu. Tak, jak se náhle zastavil, když neměl. Z očí mi začaly téct slzy.

"Nikolaji, poslouchej mě. Máme málo času. Musíš..."

"Málo času?" Nikolaj, ty jeho nádherné modré oči, si mě přeměřovaly s podezíravostí. Usmáal jsem se na něj, břicho jsem měla velké jako balón, zato ruce úplně vychrtlé. Život ve mně mi bral život. A život mi bralo i něco jiného.

"Žádal jsi po Hell, Nikolaji, a to není nikdy zadarmo." hlesla jsem. Nikolaj mě sledoval a do očí mu vnikalo poznání. 

"Ne!" štěkl a chytil mě za paže. Zalapala jsem po dechu, opět, paže jsme měla slabá jako párátka a Nikolaj mě chytil tak pevně, až mi je zlomil.

"Hell, ne! To nedělej!!" zakřičel. Někde v dálce se Hell zasmála a šeptala mi do ucha. Šeptala...

"Dáš svůj život za její?" promlouvala mými ústy, jelikož jsem již byla na její straně.

Nikolaj se zarazil. 

"Chtěj cokoliv jiného. Dám ti všechno!" křikl.

"Ale já chci tebe."

"Já...."

"Nikolaji. Podívej. Život. Náš život..." hlesla jsem, mezi nohami se mi rozlila plodová voda, mé břicho se začalo třást. Dítě, které zmrzlé čekalo tak dlouho, dítě, které mělo žít, a bylo zabilto... se právě dralo na svět.

"Meye..." Nikolaj měl v očích bolest, ale s pohledem na dítě jako by se rozhodl.

"Hell. Vracím ti, co je tvé. Vem si mě. Vem si můj život... za její." šeptl. Hell se mi v hlavě ječivě rozesmála.

"Ale je pozdě, ty bastarde. Já už si svou cenu vzala. A bude ještě lahodnější, když vím, že jsem ti vzala to nejcennějí..."

..........

Nikolaj:

Skláněl jsem se nad tělem mrtvé dívky a plakal. Doopravdy plakal. Něžně jsem přejížděl po jejích rysech, něžně ji laskal tvář a nespouštěl z ní oči. Náhle mě vyrušilo ječivé zařvání. Pomalu, jako těžce nemocný, jsem se otočil a uviděl v nohou své družky dítě. Dítě s černými vlásky, tak podobné mým. Dítě na kratičký okamžik otevřelo oči a já zahlédl zlato očí jeho matky. Něžně jsem dítě vzal a postavil se.

"Meye.." šeptl jsem. Věděla, ona věděla, že má čas vyměřený. Věděla to a dala vše, co měla, aby dala život mě. Mě a našemu dítěti.

Já, ten bezcitný, ledový bastar. A náhle mám mrtvou družku, mám v náruči ječící dítě, mám slzy smočenou tvář. Protože ta malá zloes mi předala zpět trošku z emocí. Spojením s ní jsem se na chvíli zase stal živou bytostí a ne zvířecí bestií.

"Lásko..." přejel jsem ji po tváři a ta se začala rozpadat. Atmosvéra Qonosea ji rozežrala, vzala ji poslední zbytečky energie a nenechala ji nic. Takový je zde život. Muset se celou dobu bránit, jinak zaniknete.

Svlékl jsem si plášť a dítě do něj zabalil. Pak jsem jistým krokem vyšel ven.

..........

Čerstvý vzduch mi vehnal do nosu vůni léta. Stromy, vzdálené louky... podíval jsem se na vysoko stojící slunce. Nenáviděl jsem slunce. Ale Meye jej milovala. Tak jsem jej miloval také. Milovala léto. Miloval jsem jej také. Doteď jsem si neuvědomil, že jsem zbožňoval vše, na čem jen trochu Meye záleželo. Až na toho... Chrise. Toho jsem nenáviděl.

"Nikolaji..." Kalyeho hlas zněl slaběji než šeptání. Nesklopil jsem pohled, přesto odpovídal.

"Byla to má družka. Meye ti nikdy nepatřila." odměřený, ledový hlas. Tak se nechováme k přátelům, tady nastala chyba. Ach Meye, Meye... omlouvám se.

"Vaše družka?" zeptal se úslužně Goten, ten slizký bastard, který vše málem zničil. Samuel mezitím couval, doufal, že uteče. Smutně jsem se podíval na svou společnost.

"Ano. Má družka která mi dala dítě." pronesl jsem tiše a podíval se na uzlíček ve svém náručí. Už neřvalo, ožužlávalo cíp pláště a vypadalo spoojeně. Má hlad. napadlo mě, když jsem tu podivnou emoci vycítil. Dítě začalo být nespokojené a za chvilku začne řvát.

"Tys ji zabil." štěkl Kalye. Zvedl jsem pohled a vztekle si jej přeměřil.

"Já ji miloval." zabručel jsem varovně, tiše a temně. Kalye sebou trhl a ustoupil. Odvrátil se a zaťaté pěsti se mu třásly rozčilením.

"Pane..." začal Goten, ale já se podíval na Samuela.

"Pape mě nedokáže porazit." pronesl jsem suše a Samuel na mě vytřeštil oči. Byl jsem zdravý, neměl jsem potíže s magií a Samuel to náhle vycítil. "Budeš trpět, ty i celá tvá rodina. Budete trpět i vy, všichni zrádci. Ale ty se můžeš z věčného mučení vykoupit, stačí mi jen jedna věc - dej mi vše, co máš."

"Cože pane?" Samuelovi se třásl hlas, třásl se celý, přesto mi odvážně hleděl zpříma do očí. 

"Dej mi tvou Quesi. A já ti odpustím." pronesl jsem tiše. Samuel na mě vytřeštil zrak, zbledl a začal odmítavě vrtět hlavou. Chladně jsem se pousmál, čekal jsem to. A tu náhle se v očích Samuela objevili slzy, vztekle trhl do vzduchu a padl na koleno.

"Pane." napřahoval ke mně ruku s malým průsvitným kamenem. Vzal jsem jeho duši a donutil jej odpřísahnout, že už nikdy nebude intrikovat proti mně, požádal jej o přísahu, z které se už nikdy nedostane ven - ani s pomocí ostatních. 

Měl jsem náhle za sebou Lvíče, mocný rod, a to byl základ. Stačí porazit Faostiho, stačí porazit Papeho.

A stačí najít kojnou pro mé dítě. A zapomenout na jedinou lásku, kterou jse kdy miloval. Za očima jsem viděl zlaté oči, plavé vlasy, nádhernou tvář malé Lovkyně. Bodlo mě u srdce a v ruce se mi objevil její - můj - prsten rodu. Po tváři mi stekla slza. Meye...

Pociťoval jsem tak hroznou prázdnotu, náhle tu nebyla, i když jsem si byl jist, že tu pro mě bude vždycky. I když ji odhodím.

Pevnějsi jsem sevřel dítě a to začalo plakat. Povzdechl jsem si. Opatrně jsem otevřel nicotu, kterou má mrtvá družka tak bezcitně roztrhala, a vklouzl do světa za ní. Hledat kojnou. Protože dětský hlad nepočká.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 21. kapitola - KONEC wínqa 13. 05. 2012 - 18:32
RE: VSP: 21. kapitola - KONEC dara 13. 05. 2012 - 18:48
RE: VSP: 21. kapitola - KONEC ronní 14. 05. 2012 - 09:12
RE: VSP: 21. kapitola - KONEC moira 15. 05. 2012 - 14:38