Moira | mouropisy a ztracené bludné

Ok, lidi, myslím, že mě nemálo z vás bude proklínat a nejspíše jste překvapení, ale tohle je poslední kapitola. Nevím, jestli je tu ještě někdo ze staré gardy, kterému by tohle mohlo přijít povědomé...
Well, nechejte mě to vysvětlit. Přepadla mě šílená touha se svěřovat, tak to budete muset přetrpět. *smích* Nuže, k náhlému konci - nějak, pokud neudělám náhlý, překvapivý konec, moje povídky nikdy nekončí. A i tady je to tak. Ale, pokud vás to potěší, plánuju pár vsuvek, které postupem času do příběhu ještě připíšu, jelikož se to může zdát až moc náhlé a některé věci nevyřešené. Nemluvě o tom, že mám stále ještě dvaadvacet stran materiálu, který bych jednoho dne ráda zužitkovala. Některé jsou pouze poznámky, které by mohly být, za daných podmínek, zrecyklované do jiného contemporary příběhu (pokud se odvážím). Ale některé jsou prostě Alice a Michael a musela bych napsat příběh příliš podobný jim, aby to sedělo. .)
V poslední kapitole se také vyskytnou narážky na věci, které jsem nenapsala. Jsou to scény (nebo, minimálně, poznámky), které jsem kvůli lenosti, nepozornosti nebo špatnému načasování nenapsala do děje, nebo postavy neměly možnost je sdělit. Doufám, že se časem objeví v podobě vsuvek. Minimálně dvě vás čekají určitě, jelikož už je mám napsané. :) Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem i ráda, že jsem to nevepsala. Jelikož pak by věc, kvůli které jsme všichni tak napsatí, nebyla tak velké překvapení, non? *smích*
Anyhoo, užijte si poslední kapitlu. A snažtě se na mě nebýt moc zlí. :)

PS: Abych se přiznala, nečekala jsem, že budu já jedním z těch pisálků, co tak sprostě využijí milostný trojúhelník, ale, well, stalo se. Už nikdy nebudu tak sprostá, co se tohoto klišé týče. *smích*

19. The End