Myslela jsem, že už jsem to překonala. Že jsem na něj zapomněla. Ale... ono to nejde. Ono nejde zapomenout na bytost, která s vámi na nějaký čas byla jedinou duší, nejde zapomenout na někoho, kdo vám dal tolik hezkého. Kdo vám tolik ublížil. Ale... přesto nedokážu... nic. Ani zapomenout, ani nenávidět, ale už ani milovat. Je... byl... bude... Tady, támhle, všude... A navíc... navíc jsem si díky němu uvědomila sebe. Díky tomu, jak mi ublížil, jsem pochopila, že předtím jsem žila jen povrchně. Teď vím, že je něco i uvnitř mě. Tam, kde nikdo nevidí. Tam, kde teď kousek ze mě chybí. A donutila jsem se vážit si sebe sama.