Nováček 14

27. únor 2010 | 13.48 |
14. kapitola: Gab

,,Ale to je sebevražda!!" zopakovala Rudovlasá a můj smích skončil jako uťatý. Došlo mi to.

,,Možnost, že Pekelní budou dodržovat smlouvu na cestě tam je... velmi nepravděpodobná. Ale i tak, co kdyby se ten dědek jeden tvrdohlavá rozhodl jí nezasvětit? To by vás na cestě zpět roztrhaly na kousky... ani ty, Gabrieli nejsi dost silný na ochranu nezasvědcené, zvlášť když na ní má zálusk Gab. A i kdyby měl Strážce dobrou náladu, na cestě zpět to bude doslova a do písmene boj o život! A kdyby k tomu ještě 1505500 dostala křídla nevhodná k útěku, například třeba vycházková, výstavní nebo dekorativní... nebo nedej bože jen symbolizující, že je anděl, což se v poslední době stává tak často..." nedořekla. Ve chvilce ticha jsem si stačila pomyslet, že Rudovlasá má vyřídilku takovou, že by se u řečnického spolku nemusela stydět i před mistry tohoto řemesla.

,,Přiznávám, svá rizika to má, ale co jiného chceš dělat? Buď budeme čekat, až si pro ní Ohnivý oprávněně příjdou až na samí Práh Nebe, což je riziko větší, než ztráta jedné nezasvědcené, nebo se jim můžeme skusit postavit, což možná nečekají... Rozhodujeme se mezi pomalým polapením, při němž budeme čekat na to, jestli se náhadou zákaz vstupu nezruší nebo mezi nejistým rychlým polapením... A to ani netušíš, že ti tam nahoře berou čas úplně jinak, pro ně by byla navíc smrt jedné, sice potencionálně silné, ale přece jen Novický, úplně ukradená." rozpovídal se Gabriel lehce a přitom se tajemně usmíval.

Nervózně jsem se na něj zadívala. Umí skvěle hrát a má úplně pod kontrolou své emoce, výrazy... napadlo mě. Ale na mě nemá, ani nevím proč nebo jak, ale poznala jsem, že mu není jedno, kdybych zemřela. Jen to hrál, a nutno poznamenat, že dost dobře. Kdyby hrál chudinku, kterou někdo šikanuje, asi bych mu i uvěřila, přestože vím, že kdyby nemusel, nenechal by si to líbit. Podvědomně jsem si sáhla na krk, ale nenašla jsem tam to, co jsem hledala. Chyběl mi můj šátek. Někdy okolo padesátého dnu ve Zvláštní třídě mi ho někdo vzal. Zarazila jsem se. Něco mi došlo.

,,Tos byl ty!!!" vydechla jsem. Pak jsem tu samou větu zopakovala, ale tentokrát jí hlasitě a vztekle vřískla. Gabriel se ke mě netečně otočil a Rudovlasá se vyděšeně přikrčila. Asi jsem musela vypadat dost .... divoce? ...nebo snad šíleně vztekle? Právě tak jsem se totiž cítila.

,,Tys mi tehdy na začátku mého pobytu v tomto... na tomto místě chtěl vzít šátek, tys přesvědčil Freda, ať mi hlídá místo a s tebou jsem se srazila, když jsem poprvé spěchala do Zvláštní třídy!" můj hlas se pomalu uklidňoval, ale byl pořád dost důrazný na to, aby se Rudovlasá dívala všude jinde, než na mě.

,,Sakra, to ty jsi to byl... tehdy, když jsem podpálila ty závěsy, tys mi nakonec můj šátek šlohnul. A... bože, neříkej mi, žes byl i ten brejlatej mazánek eMDé... " dodala jsem už jen šeptem. Spojila jsem si to. Všichni ti kluci byli tmavovlasí a až na toho eMDéjina mazánka, který byl nabalený ve svetrech jako kukla, měli sexi postavu. Blbec, nešikovný bojácný zloděj, rozmazlenej fracek, normální kluk, vypočítavý tichý, klidný a trpělivý génius, dokonalý herec s nelidským sebeovládáním bez potřeby dávat najevo jakékoliv emoce a ... kurva mať (kde jsem to vzala?), můj jediný přítel, pokud to tak můžu říct!! To vše je Gabriel.

Najednou mě přepadla hluboká a jako olovo těžká přikrývka melancholie a beznaděje. Ani nevím proč. Celá jsem se z toho schoulila. Musela jsem vypadat jako Rudovlasá. Potřebovala jsem nůž, žiletku, potřebovala jsem se jakkoliv poranit! Já nepoužívám slzy, já potřebuju kapky krve. Slzy mi zvlhčují oči, na nic jiného je nepotřebuji. Já brečím pomoci bolesti, brečím, když mi po kůži stéká krev... Pomáhá to stokrát více, než nějaké blbé, slané kapky. Já nebrečím, ja krvácím.

,,Je mi to líto..." pronesla jsem tiše směrem ke Gabrielovi. Cože to říkala Rudovlasá tak, aby jsem se to nedozvěděla? Že ten Démon, který mě zabil, je Gab a že si až nezvykle zakládá na tom, aby mě chytil? A že jediná kapka mé krve ho přiláká až ke mně... i kdybych byla na opačném konci světa... ne to je málo, i kdybych byla na konci světa... ? Něco mě napadlo. Proto jsem musela tak rychle do ředitelny hlavy CpOSu, tehdy pár dní po tom, co mě eMDé zranila? Protože si pro mě přišel Gab? Z myšlenek mě vytrhl Gabrielův hlas.

,,Cože?" zeptal se nechápavě Gabriel, ale já v jeho očích (má tak krásný oči, proč jsem si toho nikdy nevšimla? Tak nádherně... zlaté? Zlatohnědé? Zlatozelené? Zlatomodré... Prostě krásně zlaté s další barvou, kterou jsem nedokázala identifikovat i když to určitě byla barva mě známého spektra...) postřehla náznak poznání. To, co tušil, si připustil příliš pozdě. Ostré nehty rukou, které mi dotěď jen bolestivě přejížděli po kůži, se zaryly do masa a já ucítila první náznaky euforie. Napětí z mého těla mizelo, po těle mi přebehl mráz uspokojení...

Kdybych se na svou ruku podívala, uviděla bych, že jsem měla za nehty krev. Kapky krve, zatím jen malé peličky na mé světlé kůži, tvořily až kýčovitě nádhernou mozaiku, která ostře kontrastovala. Bílá kůže, tmavě rudé půlměsíčky a kapičky krve. Gabriel se ani nepohnul, jen mě propaloval zkoumavým pohledem. Rudovlasá se ke mě přiblížila a chtěla rychle ty ranky uzdravit, ale Gabriel jí na poslední chvíly zarazil. Co chce udělat? napadlo mě. Co to dělají? ptal se Rudovlasin pohled.

Po chvilce jsem za sebou ucítila závan. Vlasy mi díky tomu závanu povlávaly okolo tváře, skrývali mi obličej. A cizí... vlastně né tak cizí ruce se mi obmotaly v téměř mileneckém gestu okolo pasu. Ucítila jsem známí pocit mrazení. Ani strach, ani radost. Pocit přicházející bolesti. Neudržela jsem se a zachvěla se. Vlasy mi spadly do tváře a skryly divoký, jakoby horečkou lesknoucí se pohled. Rychle a mělce jsem dýchala, po zádech mi stékal pot. Já... bála se. Příliš pozdě mi došlo, co jsem udělala.

,,Prohrál jsi Anděli, vybrala si nespoutaný a divoký oheň, né ukázněnou a klidnou vodu..." pronesl nádherný, melodický hlas. Gab. Gab, ten co mě zabil. Gab, ten, ke kterému utíkám.

,,Pamatuješ si na den, kdy jsem tě zabil, maličká?" zeptal se mě Gab. Prstem mi přejel po čtyřech už usychajících rudohnědých půlměsíčcích. Koukala jsem se na Rudovlasou. Chvěla se a schovávala se za Gabriela. Na Gabriela jsem nepohlédla... styděla jsem se a ... nechtěla jsem vidět opovržení v jeho očích...

,,Vůbec jsi se nebála... dalo by se říct. Do konce své smrti jsi mi vzdorovala... odmítala mě. A tím jsi mě, maličká, zaujala. Právě proto ještě žiješ..." šeptl mi do ucha a já se zachvěla. Pohled mi kmital po Gabrielově těle. Po uvolněných rukou, volném tričku, obyčejných šedých teplákách...

,,Nikdy jsi neměla být anděl... ty mezi ty bílé ptáčky nepatříš. Víš to ty, ví to můj pán, ví to pán andělů... ví to i tvůj Gabriel..." pronesl lehce Gab a přejel mi rty po uchu. Zaschvěla jsem se a ve chvíly, kdy vyslovil Gabrielovo jméno, jsem se neudržel a pohlédla mu do obličeje. Nedíval se na mě, díval se na Gaba, zaujatě ho pozoroval. Cítila jsem, že i Gab upřeně pozoruje jeho. Démon mi mátl smysly. Uvědomila jsem si to ve chvíly, kdy byly má oční výčka tak těžká, že jsem je málem neudržela otevřené. Usínala jsem a nakonec... jsem usla. Ve chvíly, kdy se mi víčka dovírala jsem uviděla Gabrielův pohled. Nedokázala jsem identifikovat emoci v jeho očích. Byla jsem už napůl v říši snů... vypadal jako lítostivý. Když jsem usla, měla jsem pocit, že Gabrielovy vlasy změnily barvu. Že už nebyly tmavé, ale zlaté. A dále jsem měla pocit, že Gabrielův pohled nebyl lítostivý, ale smutný.

Usla jsem. Prospala jsem jeden ze zlomových okamžiků svého posmrtného života. Odchod do Pekla.

Stala jsem se Padlou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Nováček 14 lenca 01. 03. 2010 - 10:47
RE: Nováček 14 klub* 12. 03. 2010 - 15:20
RE(2x): Nováček 14 klub* 12. 03. 2010 - 15:20