Moira | VST: Část 6.

Tohle asi není tak úplně ta akce, jakou jsi měl na mysli, Kuci, ale v nejbližších třech kapitolách se nic akčnějšího (bohužel nebo snad?) neobjeví.... Jinak chci poděkovat za všechny hezké komentáře a doufám, že to se mnou vydržíte co nejdéle, ať už budu psát jakkoliv... :)) m.

Dáreček

Mrzutě jsem se vracela zpět na Základnu. Lovcům, kteří mě téměř obklíčili (zřejmě je nějaký Mystik navedl, kterým směrem duch leží... asi tu Gabrielu zaškrtím), jsem se vyhnula jen s vypětím všech sil. Mel, který téměř definitivně vyprchal, mi už nedodával sílu, ani rychlost a ani mě nechránil proti lezavé zimě. Celé tělo jsem měla chladem ztuhlé a pocit, že co nevidět mě někdo musí chytit, nebyl zas tak od věci. Ale na to mě otec cvičil moc dobře. Ani ne za deset minut už jsem proklouzla vchodem zpět do Základny a unaveně šla do svého pokoje. Třásla jsem se zimou a vážně uvažovala nad horkou sprchou. Čert vem, že jsou společné!

Přede dveřmi mě ale čekalo nemilé překvapení. Gabriela se klidně opírala o stěnu a s poklidně zavřenýma očima vypadala, jako by spala. Když jsem si jí tak prohlížela, byla dost podobná Erikovy. Dlouhé černé vlasy, proteď zavřené, ale modré oči. Ale Gabriela přesto byla jiná. Snad... Erik vzbuzoval úctu už svým vzhledem, nejen svým jménem. Zajímalo by mě, proč to tak cítím. Co má Erik a Věštkyně ne?

,,Tak?" ozvala se Gabriela, když jsem už asi minutu jen stála před vlastními dveřmi a ani jedna z nás se nepohnula. Otevřela oči a s úšklebkem si mě přeletěla pohledem.

,,Co tak?" zavrčela jsem podrážděně. Konečně jsem se pohla a odemykala své dveře. Pak jsem do nich vklouzla, ale zatím je nezavírala. Jen přivřela.

,,Vydáš mi konečně toho ducha?" odvětila Gabriela pohrdavě a stále se nepohnula ze svého místa vedle mých dveří. Klidně tam napůl stála, s poklidně přivřenýma očima mě pozorovala. Povzdechla jsem si. Nemůžu jí Ducha... Liama vydat! Ale... vše by pak bylo tak jednoduché...

,,Nenašla jsem ho." zavrčela jsem. ,,Tři hodiny v zimě a chladu a nakonec toho parchanta ani nenajdu..." zamručela jsem si pro sebe tak, aby to vypadalo, že jsem nechtěla, aby to Gabriela slyšela. Přitom jsem zavírala dveře. Klapnutí dveří znělo nějak podivně. Snad... jako bych uslyšela nějaký svist a uviděla blesknutí. Pak jsem si řekla, že jsem jen přetažená. A to blesknutí byl určitě jen záblesk na klice. Odraz světla... 

Opřela jsem si čelo o dveře a objala si ruce pažemi. Slyšela jsem, jak si Gabriela podrážděně povzdechla a po chvilce setrvání odcházela. A pak se stalo něco podivného. Cítila jsem počínající bolest v hlavě a zamračila se. Vždyť Samael jsem už dnes měla! Přesto jsem si pro secmet došla a dala si jeden malý lok. Hned mi bylo líp, ale stále jsem se třásla.

Byla mi najednou tak strašná zima. Ta zima ale byla uvnitř mě, nejen na povrchu mého těla, což způsobil ten tříhodinový pobyt venku. Pocházela ze mě. Zjevila se zničeho nic, ještě dříve, než jsem se napila Samaelu. Udeřila na mě tak tvrdě, že jsem při cestě k secmet málem při zakopnutí spadla. Rozlezla se mi uvnitř těla dokonce natolik, že zastínila bolest, jenž doprovázela vypití Samaelu, což byla výhoda. Samaelovy bolesti jsem sice zvládala bravurně, ale příjemné to nebylo. Ale ta zima také pak potlačila teplo, které se mi rozšířilo po těle vždy, když bolest odezněla. Otřásla jsem se.  Zavřela jsem oči a svezla se do dřepu. Secmet jsem svírala prsty rukou a snažila se nezačít vzlykat.

Ten chlad mnou prostupoval a probouzel ve mě všechny špatné vzpomínky.

Smrt otce. Smrt toho vlkodlaka, který byl tak lidský. Mou vlastní smrt. Schovala jsem si obličej do dlaní a ucítila, že mi po něm stékají slzy. Co se to děje? panikařila jsem. Bála jsem se. Obrazce na mě útočily a já chtěla utéct, ale chladem zmrzlé tělo se ani nepohnulo. Lapala jsem po dechu, znovu jsem cítila zuby bořící se mi do hrdla a pak se mi vybavila ta tma. Ten okamžik, kdy jsem vlastně.... nebyla. Kdy jsem zemřela. Pak se mi vybavila tělocvična a matka ke mě mířící. To byl ten okamžik, kdy mi řekne, že otec je mrtví.

Pak další vzpomínka. Měla jsem koťátko, krásné kotě, které jsem našla na ulici a v tu chvíli si ho zamilovala. Otec ho utopil. Neměla jsem to vidět, ale tajně jsem nakukovala za dveřmi koupelny. Otec mě cvičil až moc dobře na to, aby mě zamčené dveře zastavily. Myslím, že to věděl dříve, než uviděl můj zničený obličej, když se otočil. V ruce mourovatou kouli. To kotě ani nevypadalo jako zvíře. Vypadalo jako mokrý hadr. A to mňoukání, s kterým se loučilo s životem a zoufale bojovalo... Dodnes mám pocti, že otec si byl jistý, že mu budu nakukovat za ramenem, že se z toho pokoje dostanu. Asi mi tím chtěl dát další lekci. To ale nemohu vědět jistě... Otec to musel udělat, veterinář mu řekl, že kotě trpí nějakou nevyléčitelnou nemocí. Veterinář ho nemohl uspat, jelikož nové zásoby léčiv měli dorazit až za dvě hodiny. Otec souhlasil, že se o to postará sám. A já to viděla. V tu chvíli jsem otce nenáviděla. Poprvé a jedinkrát v životě. Nic o nemoci kotěte jsem nevěděla. A otec se mi to nijak nesnažil vysvětlit. To až matka se ho zastala a zavedla mě k tomu veterináři, jenž její slova potvrdil. Dva týdny jsem se pak otci nedokázala podívat do očí. Ale bylo mi sedm let. A dětská paměť byla v té době tak nespolehlivá... 

Dále se mi vybavil okamžik, kdy jsem přišla domů a oznámila, že jsem byla až druhá nejlepší, už ani nevím v čem. Ten obličej, to zklamání, s jakým se na mě otec podíval, bylo nesnesitelné. Chtělo se mi křičet, že ostatní byli starší a měli větší šance než já. Otec se však sebral a odešel. Zklamaně jsem se dívala na venkovní dveře, kterými odešel. V ten okamžik jsem byla tak zoufalá, že mě ani matka nedokázala utěšit.

Choulila jsem se na zemi, když někdo zaklepal. Chlad se už dávno rozšířil do celého mého těla a já tiše úpěla. ,Liame! Liame! To děláš ty?!' křikla jsem v duchu zoufale a třas rukou byl téměř nesnesitelný. Vzpomínky mě doháněly k šílenství, realita se mi míchala s minulostí, do duše se mi ostrým nožem zařezávala další a další zlá vzpomínka, která ve mě existovala. I to, co jsem úspěšně zapomněla se mi opět vybavilo. Sevřela jsem si ruce mezi koleny, ale nemělo to smysl. Místo toho mi totiž začaly drkotat zuby. Napůl klečela, napůl jsem seděla na zemi, ruce mezi koleny a houpala jsem se dopředu dozadu. Snažila jsem se zarazit slzy stékající mi po tváři ale... nešlo to.

,,Marie, jsi v pořádku?" hlas byl známý, ale než jsem ho pozanla, vtáhla mě do sebe další vzpomínka.

Vzpomínka do níž se vmíchalo ptáče prolezlé larvami mouchy. Růžové holátko. Měla jsem šest let a strašně mě to vyděsilo. Další vzpomínka, tato se mi zařízla hluboko do duše a já tlumeně vykřikla a zároveň vzlykala. Matčin zraněný obličej tehdy, když jsem jí neúmyslně, kvůli Samaelu řekla, co si o ní myslím. Můj děs, když mi ve dveřích chladně oznámila, že jedu pryč. Smutek, když jsem našla dopis na rozloučenou, který vlastně ani dopisem na rozloučenou nebyl. Byl to jen papír s instrukcemi, co mám dělat a pak tam bylo pár řádků plných obvinění a hořkosti.

,,Marie!" ozvalo se další zaklepání. Vniklo do děsivé vzpomínky ve které jsem viděla jednoho Temného rdousit člověka. ,,Otevři!"

Morda zarudlá krví člověka, ta slast v očích Temného. A svůj vlastní děs, když se pak Temný otočil přímo na mě. Mohlo mi být jedenáct let a otec mi chtěl ukázat lov skřetů.

Kdo to byl? Ten hlas? zazmítala jsem se a chytila se za hlavu. Téměř jsem si trhala vlasy z hlavy.

Vyplula další vzpomínka, bratr vlkodlaka, kterého jsem zabila jako prvního. Ta bolest v jeho očích a ten smutek. Zoufalá touha pomstít mrtvého příbuzného. Jediného příbuzného. 

Čí to byl hlas? Kdo, kdo to se mnou mluví. Kdo se dostal přes děsivou pavučinu mých nočních můr?! uniklo mi tiché zasténání.

Vybavilo se mi, jak jsem se Liama bála, když jsem večer ležela zachumlaná v přikrývkách a jeho černé oči plné nenávisti si mě hladově přeměřovaly. Ještě jsme se neznali. 

Nebyl to snad Erik... ? Nevolá mě Erik?! Vzpomínky pomalu bledly. Jako by je něco tlumilo. Co tu dělá? Nesmí mě takhle vidět! Zatřásla jsem hlavou a poslední vliv zimy ve mě pustil mé strašné vzpomínky zpět do mých hloubek duše. Zmateně jsem se rozhléžela, překotně si utírala slzy a celá se vzpamatovávala z toho šoku, co jsem právě prožila. Až po nějaké chvíli neklidného ticha jsem se zmohla na odpověď, musela jsem hledat hlas.

,,Jo! Jsem... v pořádku... Počkej okamžik... už jdu!" křikla jsem nejistě a vlastní hlas mě vyděsil. Byl to zničený, roztřesený hlas. Vrazila jsem si facku a pak se nejistě postavila. Kolena se pode mnou podlomily a já se chytila stolu vedle sebe, ale shodila něco na něm. Bylo mi to jedno. Odkašlala jsem si a když jsem měla pocit, že se ovládám, tak jsem pokračovala.

,,Byla jsem... byla jsem ve sprše! Převlékám se!" křikla jsem přes dveře a rychle se vrhla ke skříni. Potěšilo mě, že můj hlas zní lépe... téměř normálně. Zato mě silně znepokojilo, že se mi neovladatelně třesou kolena. Chlad z těla pomalu ustupoval a mizel. Kde se vzal? Co to bylo? A hlavní otázka... vrátí se? děsila jsem se. Bylo to Gabrielino kouzlo? Způsobil to Liam? Erik to být nemohl, jelikož jakmile se ozval ON, tak ta zima začala pomalu ustupovat. Ano! Přišel Erik a začalo to ustupovat! Nemá to něco společného s ním?! Natáhla jsem na sebe nějaké bílé triko a černé úzké jeansy. Pak jsem si rychle a roztržitě učesala vlasy do vysokého ohonu a odlíčila jsem se. Ruce se mi ještě pořád třásly a když jsem si s tampónkem dloubla do oka, pálení tím způsobené jsem téměř necítila zato vytryskly další slzy i když už né tak velké a horké, jako předtím. Na to jsem byla příliš unavená. Gabriela koupila líčidla odolná vodě, ale i tak už mé líčení bylo strašné. Polkla jsem a potlačila poslední známky chladu někam hluboko do mě, stejně jako vytlačila ty odporné vzpomínky, z kterých jsem se před chvíli zhroutila.

Ke dveřím jsem se dostala až za tři minuty. Zadýchaně jsem je otevřela a přivítal mě Erikův potutelný úsměv. Přesto jsem v tom možná zahlédla náznakl obav... ? Nebo jsem vážně tak zoufalá z toho, že je to můj jediný přítel, že jsem si to vybájila? Seděl naproti dveřím, opřený o stěnu a prohlížel si mě. Neušlo mi, jak si o chvilku déle prohlížel můj obličej, potažmo, mé oči od pláče a zarudlý nos. Zarazila jsem se, když jsem si ho prohlédla. Zdálo se mi, že je... že z něj vyzařuje potlačovaná energie připravená co nevidět vybouchnout. Polkla jsem a vyhla se jeho pohledu. Zarazila jsem se dříve, než jsem mohla instinktivně ustoupit. Cítila jsem ve vzduchu dravost a náznak divokosti.

,,Hádám že Lovkyně Nelovkyně, stále jsou ženy strašné, co se týče jejich vzhledu, hm?" odbroukl Erik a vztával. Podivný pocit z Erika zmizel a já si v duchu oddechla. Narovnala jsem se (jako bych se zbavila obrovské tíhy na ramenou) a napůl se na Erika usmála. Dokud na mě nezaútočila připomínka toho, co se mi před chvíli stalo. V první chvíli jsem měla pocit, že se znovu rozbrečím, ale rychle jsem podobné pocity potlačila. Nesmím... nesmím se zhroutit!! Nafoukla jsem tváře a uvažovala, že Erika spražím nějakou ostrou poznámkou, za to, co řekl, ale nechala jsem to plavat. On se koneckonců taky neptal proč jsem brečela. Jsem si jistá, že poznat to musel. Ale... Pak jsem si ale řekla, že tak lehce mu to zase projít nenechám! Mohl by si na to zvyknout!!

,,Nech si toho, ano?" odvětila jsem s hraným smíchem a bouchla ho do břicha. Jemně. Roztřesené ruce byly tak slabé, že jsem se divila, že jsem i to pohlazení dokázala. Natáhla jsem před sebe ruce, jako bych si prohlížela nehty a vděčně jsem si uvědomila, že ruce se mi už netřesou. Nevědomky jsem si přejela rukou pod očima, jako bych si upravovala make-up, ale ve skutečnosti jsem kontrolovala, jestli tam nejsou slzy.

,,Máš něco s očima?" zeptal se Erik po chvilce, kdy jsme mlčky šli po schodem (potěšilo mě, že nechtěl jet výtahem).

,,Ne..." odvětila jsem rychle a koukla se stranou. Věděla jsem, že je mám zarudlé a ani líčení by to nedokázalo skrýt. Proto jsem vyšla nenalíčená. Co kdyby mě ten záchvat popadl znova? Hell, jen to ne! Prosím!! Málem jsem se roztřásla, ale rychle jsem začala myslet na něco hezkého. Nejdříve na běh slunným lesem, ale potom jsem zaslechla hudbu a začala tedy myslet na tanec. Působilo to až zázračně a já uvolnila bolestně napnuté svaly. Ještě chvíli a zítra bych se nemohla pohnout. Erik naštěstí nic nerozebíral a zbytek cesty jsme šli mlčky. Napadlo mě, že jsme celkem povedená dvojka. Oba jsme věděli, na co se toho druhého neptat a co více nerozebírat. Takle by nám to mohlo vydržet dlouhou dobu, než se poprvé pohádáme. Pokud vůbec.

,,Potřebuju si zajít na toaletu." odvětila jsem, když jsme zrovna jednu míjeli a než mohl Erik cokoli říct, už jsem tam vklouzla. Došla jsem k umyvadlu a podívala se do zrdcadla. Vypadala jsem strašně, ale lépe, než před tím. Opláchla jsem i obličej a pak si jej jemně usušila ubrouskem. Nakonec jsem zavolala, váhavě, na Samael uvnitř mě a nasměrovala ho na svou tvář. Nejitě jsem s ním manipulovala, až se konečně dostavil kýžený výsledek. Oči byly opět jasné, pod očima jsem neměla ani kruhy, ani nic jiného, nos jsem měla normální a pleť získala zdravou barvu. Vypadala jsem dokonce zdravěji, než předtím, co se stalo v mém pokoji. Takhle to dělá i Gabriela? Vyšla jsem ze záchodků ven a zářivě se na Erika usmála.

,,Vše v pořádku?" zeptala jsem se, když se na mě pozorně zadíval. Hlas se mi nezachvěl. I to Samael vyspravěl.

,,Jsi nalíčená?" zeptal se Erik váhavě a já se na něj naoko naštvaně zamračila.

,,To není moc zdvořilá otázka!" podotkla jsem se smíchem, ruku mu prosmýkla pod jeho a takto do něj zavěšená pokračovala v cestě. Ale ten chlad uvnitř, přestože téměř zmizel, vyčkával. Skouskla jsem si ret. Toho se budu muset co nejdříve zbavit...

..........

S Erikem jsme došli do Společenské místnosti, teď měl být nějaký čas společně s ostatními Nováčky i staršími. Už při příchodu se na nás upřely všechny zraky. Hlavně Roman se ušklíbal.

,,Tak jak se líbil dáreček?" zeptal se mě a já ztuhla. Trvalo mi jen zlomek sekundy, než mi vše došlo. Takže nakonec se mi ten záblesk nezdál! To Roman na můj pokoj něco nastražil!! Upřela jsem na něj vražedný pohled. Vše, všechno to nejhorší se mi připomnělo jen kvůli tomu parchantovi??!! Dýka sama mi vklouzla do ruky. Jak se ten hajz opovažuje? Co jsem mu doprdele udělala, že mi něco takového nastražil na pokoj?!! Už jsem vystartovala, když se mi Erikova ruka sevřela okolo lokte a hrubým škubnutím mě stáhl k sobě. Málem jsem se dýkou ohnala i  po něm, tak jsem se přestala ovládat, ale donutila jsem se uklidnit. Erika bych přece jen nechtěla zranit. Bylo to zvláštní, ale kdyby mě takto chtěla zarazit Gabriela, po té bych se ohnala. Možná... vlastně celkem určitě. Potlačila jsem nehezký úšklebek a prsty okolo jílce dýky svírala tak pevně, až zbelaly.

,,Marie, klid..." šeptl mi Erik. Důrazně se mi díval přímo do očí, dokud jsem ruku s dýkou nespustila a neuhla pohledem pryč. Co to se mnou je?! děsila jsem se a zároveň byla naprosto ohromená. Takhle se mnou manipulovat neuměl ani otec!! Erik se spokojeně narovnal, skláněl se totiž ke mě, a pak se zamračil na Romana. ,,Co jsi jí dal za "dáreček"?" zeptal se ho vyrovnaně, téměř nezaujatě. Cukla jsem sebou při zvuku jeho hlasu.

,,Ale, ale, náš Pan dokonalý samotář se nám zastává blondýny." odfrkl si Láďa. Za tu porážku mi, hádám, ještě pořád neodpustil... pomyslela jsem si líně a zákeřně. Představa, že mu dýku zabodávám do podbřišku a škubnutím nahoru vedu řez tak dlouho, dokud se nezarazí na hrudní kost nebyla tak uspokojující, jako představa to samé udělat Romanovi, ale proti srsti mi to nebylo. Erik na jeho úšklebky nereagoval.

,,Jen takové lehounké koulo..." užíval si Roman toho, že měl chvilku navrch. Pozorně si mě prohlížel a zdál se zklamaný, když viděl, že jen zářím. Byla jsem natolik při smyslech, že jsem se na něj dokázala klidně pousmát, jako bych ho před chvílí nechtěla zabít. Vlastně jsem ho pořád chtěla zabít. Ale už jsem se ovládala a v tomto stavu by byla pro Romana smrt dlouhá a bolestivá.

,,Romane, neprotahuj to, jaké lehounké kouzlo?" zeptal se Erik naprosto uvolněně, ale podle sílícího stisku okolo mé paže jsem poznala, že ztrácí trpělivost. Já sama jsem měla chuť Romanovy hodit dýku do srdce, ale Erik mi připomněl to, co řekla Rada. Nesmím nikoho zabít. Takže zřejmě čekali, že mi Roman něco udělá. Sebranka jedna zatracená!

,,Pamatuješ, co jste se minulou hodinu s Davidem učili? Vy Mystici, ve skutečnosti jste jen srábci. Ale kouzla někdy míváte užitečná..." odfrkl si Roman a Erik vypadal, že přemýšlí. Jen stisk na lokti, který byl téměř nesnesitelný, prozrazoval, jak moc je rozzuřený. Díky tomu, že jsem byla těsně u něj jsem si uvědomila, že se mírně chvěje (nebo to možná byla jeho energie, jemně mě šlehající po kůži...) a sevření na mé ruce dosáhlo snesitelné hranice. Bolestným syknutm jsem mu to dala najevo. ,,Promiň" šeptnul a rychle mě pustil.

,,Proč by ti David pomáhal?" zeptal se klidně Erik. Zdálo se, že něvěří, že David použil nějaké kouzlo, které podle Romana použít měl. A mě přestalo bavit to, že ničemu nerozumím.

,,Romane, zlatíčko, a co kdyby jsi mi řekl, co je to za "dáreček", ať ti můžu nechat stejný?" zeptala jsem se sladce. Ale Roman mě ignoroval díval se jen na Erika. Což mě téměř dohnalo k nepříčetnosti. Jedná se tu snad o mě, ne?!  Možná se mi to zdálo, ale Erik vedle mě byl uzlíček potlačované zuřivosti. Predátorství a agresivita, kterou jsem v menší míře cítila před svým pokojem mě teď děsila. Jako poryvy větru se do mě ta energie opírala a štípala na kůži. Už při příchodu ke mě byl Erik rozmrzelý a naštvaný, ač to dobře skrýval, ale teď se přestával ovládat on. Polkla jsem a na chvíli křečovitě zavřela oči. Mé pocity se slévaly s těmi Erikovými a mě dalo dost práce je odlišit a donutit se kontrolovat. Roman ještě chvíli oponoval Erikovi pohledem, než jím ucukl a kryl to tím, že se podíval na mě. Vycítil i on tu zběsilou zuřivost? napadlo mě. Doufala jsem že ano a nebude Erika dále dráždit. Napadlo mě, že o Erikovi nic nevím. S kým jsem se to dala dohromady? Co když je to nějaký sadista nebo co já vím?

,,Jen takové lehké psychické mučení, nic moc zvláštního." ušklíbl se Roman přezíravě a přeletěl mě pohledem, jenž říkal, jak moc mnou opovrhuje. Nejdříve jsem ho chtěla vážně podříznout, když.... Roztřásla jsem se, ale ne vztekem, ale strachem. Chlad mi zase prostupoval tělem a hrozil, že se zhroutím. Samael i má síla ve mě proti tomu bojovali, ale bez prstenu, jako by je něco utlumovalo. A Samaelu jsem v sobě měla moc málo a navíc jsem většinu už na něco používala.

,,Promiň Eriku, ale on..." začal nějaký nový hlas a mě se podlomila kolena. Při pohledu na příchozího jsem se sesypala. Zima ve mě doslova explodovala a já přidušeně vykřikla. Zabořila jsem si ruce do vlasů a zhroutila se na kolena. Třásla jsem se a do očí se mi opětovně tlačily slzy. Už zase. Zhluboka jsem dýchala a bránila se dalším a dalším vzpomínkám. Starým, novým, hrozným a nenáviděným i těm téměř zapoměnutým.

,,Zruš to, Davide!" sykl Erik a sklonil se ke mě. Možná se už zase ovládal, možná ne. Neměla jsem žádný zájem na to to zkoumat. Měla jsem dost práce sama se sebou. Odstrčila jsem Erika, jelikož jsem si myslela, že je to vlkodlak, který mě zamordoval. Realita se rozplívala. Vzpomínky sílily a začaly pronikat i mimo mě, obklopovaly mě a byly tak živé. Roztřeseně jsem se postavila a potácela se pryč. Zasténala jsem.

,,Tady nebreč, budou ti to připomínat. Docvič a doma si pobrečíme.." řekla máma smutně.

Nechci! Já nechci!! Ne tady přede všemi!!! dopotácela jsem se ke zdi a opřela se o ní. Opřela jsem si o ní čelo a rukama sevřenýma v pěst jsem si tlačila na spánky. Tiše jsem sténala a bránila se vzpomínkám, které mě doslova zaplavovaly. Zklamaný otec, šokovaná matka, trpící vlkodlak, další žalem šílený vlkodlak, skřet se zuby od krve, mňoukající zoufalé kotě, zklamaný otec, rozzuřená matka, duch jenž mě zabíjel, vlkodlak, který mi drásal hrdlo...

,,Dost!!" vykřikla jsem zoufale a ohnala se po přízraku vlkodlaka, který na mě skočil. Ozvala se rána a já si uvědomila, že jsem právě ztrušila půlku zdi a buší do mě ostré kousky kamene. Bylo mi to jedno. Téměř jsem to nevnímala. Bylo mi to jedno, jelikož se realita opět zastřela a místo toho se mi před očima objevila scéna toho, jak otec umírá pod tesáky upíra. Nebyla to pravda, jelikož jsem si to mohla představit jen z neosobní zprávy Lovců, kteří tam byli s ním, ale byla to má smyšlenka, má nejhorší můra.

,,DOST!!!" vyjekla jsem zoufale a svezla se podél stěny a bezmocně trhala hlavou ze strany na stranu. Někdo na mě možná mluvil. Někdo na mě pravděpodobně křičel. Ale já ho neslyšela, byla jsem v zajetí toho "dárečku" od Romana.

...Tady ne... připomínat... Docvič.... máma smutně....

Ne, ne ne!! Nesmím se takhle sesypat přede všemi!! Vykřikla jsem nakonec v duchu zoufale a sebrala své poslední psychické síly. Něco uvnitř mě se seplo a já cítila, jak mě obalují plameny a jak někdo bolestně křičí. Bylo mi to jedno. V tuto chvíli bych dala vše jen proto, aby ty vzpomínky konečně přestaly. Rudé plameny okolo mě mě hřály a vyháněly ze mě ten smrtelná chlad. Slastně jsem jim nastavovala tělo a chtěla, aby byly silnější a silnější. SILNĚJŠÍ!! Rudé plameny se změnily v modré a mocně plápolaly. Jakoby přiopilá jsem se zvedla a opřela se o stěnu. Modré plameny mě objímaly, pronikaly až do mě a vyháněly tu krutou zimu, která mě tak mučila. Když po ní nezbylo už nic, co by mě mohlo ohrožovat, přestala jsem. Plameny uhasly a na mě zaútočil chlad. Otřásla jsem se a objala si ruce pažemi. Zdálo se mi, že je tu strašná tma. Ne tma... šero.

Kousek ode mě se ozývalo bolestné sténání. Podívala jsem se tím směrem a uviděla, že je to ten, co se omlouval Erikovi. Ten, co na mě tu kledbu uvrhl. Byl mi lhostejný, pochybuju, že by zažil bolesti, jako já. Byl mi lhostejný, ale jen málo chybělo k tomu, abych ho nezačala nenávidět, stejně jako toho parchanta Romana. Byl mi lhostejný, a jen maličký krůček chyběl k tomu, abych ho litovala a měla výčitky svědomí za to, co jsem mu prokazatelně způsobila já. Rozhlédla jsem se a setkala se s pohledem toho zmetka, co vše způsobil. Roztřásla jsem se více. Vybuchla ze mě nenávist tak velká, že jsem nepotřebovala slova proto, abych mu ublížila. Vzpomněla jsem si na Erikovy řeči o telekinezi a představila si, jak má sílá praští Romana do hrudi a přehodí přes celou místnost.

Natáhla jsem ruku a rozmáchla se jí... a Roman i jeho dva přátelíčci letěli vzduchem dozadu. Okouzleně a záštiplně jsem je pozorovala. Při dopadu zlomili stůl, na který dopadli. Nebylo to to, co jsem chtěla... já chtěla krev a boj... ale stačilo to k tomu, abych pocítila aspoň náznak uspokojení. Zatím jsem jim v podstatě neublížila. Za toto by mě Rada nemohla... neměla zlinčovat. Snad. Ne. Za toto mě naprosto stopí... uvědomila jsem si a byla to hořkosladká myšlenka.

,,Ještě jednou se mi postavíš do cesty..." zavrčela jsem tiše a výhružně. ,,Tak to skončí více než jen jedním krátkým neškodným letem." zamumlala jsem znechuceně ze všeho nejvíce pro sebe a pak se vydala pryč z místnosti. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se lehkým krokem nezačala plížit k nim, nepopadla dřevěnou nohu stolu a neubodala je. Našlapovala bych lehce, jako puma na lovu. Byla bych toho schopná a nějaká Rada ať si trhne. Ale... nemohla jsem je jen tak chladnokrevně zabít. Ač se to možná nezdá, i oni budou jednou Lovci bojující proti Temným. A budou to zatraceně dobří Lovci. Nemůžu je jen tak zabít, jelikož už jen ta vražda by byla proti mému přesvědčení. Jsou to také... lidé. Navíc jsem byla najednou tak strašně unavená...

Myslela jsem, že první den si nemusím udělat hned nepřátele... bohužel omyl. Roman si o to přímo říkal. Když tedy chce boj, bude ho mít. Uvidí, jaké hlouposti se dopustil, když si začal se MNOU. Zamyšleně jsem poslouchala dění ve Společenské místnosti, tím tišší, čím dále jsem byla. Pak jsem se zamračila a pevně sevřela pěsti. Tohle jsem vážně nechtěla.