Vím, že oznámit konec pouhé tři kapitoly před tou příšernou pauzou je tak trochu podpásovka, ale někdy to tak prostě vyjde. Omlouvám se a zároveň doufám, že jste si jízdu užili, i když se konec může zdát uspěchaný. Je to povídka, kterou jsem dopsala za velmi dlouhé časové období. Byla jedna z prvních, dokonce i před FF Twilight, i když původně vypadala zcela jinak. Psala jsem ji ale nakonec jako malá holka, která si črtala do různých sešitů a snila podstatně jednodušší sny. Pokud prozradím, že hlavní postavou byl Gary (ano čtete správně), ilustruje to, nakolik rozdílný první návrh a konečný produkt jsou? *hehe* Povídka si prošla několika pauzami a pokaždé se cíl, kam směřovala, trošku pozměnil. Ale nakonec jsem s touto verzí tak nějak spokojená a je načase se s tímto světem rozloučit. m.

#40

Stalo se to příliš rychle.

Gyarados zařval svou výzvu k nebi.

Agni – ve formě majestátního Ninetalese, padl k zemi, z nějakého důvodu v bezvědomí.

Mew Two zvedl ruku a jeho prsty začaly zářit energií.

Věděla jsem, že si pro mě jde smrt.

Stihla jsem se napůl otočil, abych čelila útoku čelem, když byl náhle přede mnou Uri – a z jeho těla plápolaly vlny energie, které mě šokovaly a dokonce i Mew Two donutily se zarazit a obezřetně na něj pohlédnout.

Tři kulky, jedna pro mou hlavu, druhá srdce a třetí část páteře, která při přerušení zarazí všechny životní funkce, se zarazily těsně před ním.

Na podobném poli energie, jaké kolem sebe měl Mew Two.

Naši lidé byli propuštěni z ledového zámku, když na mýtinu náhle začaly proudit tucty černě oděných lidí a jim v patách pokémoni, o kterých jsem neměla pochyby, že patří mezi stínové. Strhla se chaotická bitva, kde nebylo vyjímkou zranění způsobené spojencem. Uri mě popadl za ruku a táhl mě chumlem k místu, kde naposledy ležel Agni. Mew Two odletěl směrem, kde zářil poslední z trojice legendárních pokémonů, když jsem si uvědomila, že na nás všechny padl stín.

Vzhlédla jsem a zbledla.

"Gyarados!"

Přejela jsem prsty po pokéballech, a přestože neměla ani jednoho ze svých pokémonů v zorném poli, všechy jsem je nějak dokázala odvolat do nich. Všechny kromě Agniho, ale u toho už klečel Uri a přehodil si jej přes rameno. Zavolala jsem i jeho pokémony zpět do ‘ballů, nějak mě nepřekvapilo, že jeho dotekové senzory reagovaly i na mě, a poté zakřičela do komunikátoru, ať se všichni okamžitě stáhnout dle plánu delta.

Jako by to bylo nacvičené, celá naše jednotka se v rekordním čase dokázala dostat ze svých soubojů, pokémoni byli povoláni zpět. Několik pěstí udeřilo do hrudí svých majitelů, kde byl senzorický spínač – a jejich majitele prudce vytrhlo do bezpečí lanko vedoucí k Helicoptylům, sami byli příliš zranění, aby se pohybovali sami.

Zanechalo to poněkud zmatené síly nepřítele samotné v místě rituálu.

Které okamžik nato změnil v popel hyperpaprsek Gyaradose.

Společně s Urim jsme běželi po nerovném povrchu ostrova, co nejdále od zuřícího vzkříšeného Gyaradose.

Jakkoli jej plánovali spoutat, muselo to selhat, nebo tomu pravděpodobněji Mew Two nějak zabránil. Ale to zanechalo pokémona s přirozeně špatným temperamentem utrženého z vodítka – co tento geneticky vylepšený, týraný pokémon udělá, to bylo materiálem pro noční můry.

Běželi jsme a na severní části ostrova došlo k výbuchu, po němž k nebesům vystřelilo mohutné tělo Arcanina, oděného ve stínech, který s odbojným řevem mířil mílovými skoky pryč od Kaloen.

Chvíli na to se na obloze objevil Mew Two. Ukázal na nás prstem, i na tu dálku jsme viděli, že nás sleduje. Poté si přitiskl ruku k tělu a velmi lidským způsobem se nám uklonil.

Stále jsme s Urim běželi, ale dovolili jsme si, na okamžik, na sebe pohlédnout a v našich obličejích byla podivná směsice triumfu, nevíry a rozjařenosti. Mew Two odlétal pryč, zatímco jsme běželi k rezervnímu člunu.

Gyarados stále zuřil, ale zdálo se, že věděl, kdo mu ublížil, stejným podivným instinktem, který měl každý pokémon a reagoval na ty, kdo zavraždili jiné jejich druhu se zlým úmyslem. Naše lidi nechal na pokoji a pokud je jeho útok zasáhl, byl to čistě vedlejší účinek.

Stáli jsme na člunu, čekali na poslední naše lidi, kteří ještě museli vyklidit oblast ostrova, zatímco modrý mořský had zuřil a vraždil.

Uri mě objal kolem pasu a pevně k sobě přitiskl. Jeho ruce se třásly.

"Přežili jsme. Po tomhle bude konec. Konec," zašeptala jsem.

Zvedl mou ruku, která se třásla stejně, ne-li více než jeho, a políbil mě na kouby prstů. "Znám jedno místo v oblasti Hoenn. Kolonie Lycariů. Myslím, že se ti tam bude líbit."

"U těch bojovými uměními posedlých sadistů?"

"Se mnou."

Povzdechla jsem si.

Usmívala se.

"Setkání se smrtí dost věcí postaví do správné perspektivy," zašeptala jsem a pevně sevřela jeho ruku kolem mého pasu. "Uvědomila jsem si, že bych s tebou šla kamkoli. Kdykoli. Pokud to bude s tebou."

Vydechl a políbil mě do vlasů. "V tom případě začneme balit hned, jak dorazíme domů. Zdejší vzduch mi nedělá dobře."

Tiše jsem se zasmála. "Ani mně ne." Pohladila jsem Agniho po hlavě a něžně jej poškrabkala za ušima, když na mě ospale zamžoural. "Myslím, že nikomu z nás ne. Ale budoucnost náhle vypadá lépe. Mnohem lépe."

"Liško", propletl si se mnou prsty, zběsilé bušení našich srdcí se pomalu zklidňovalo.

"Kocoure," zvedla jsem naše ruce a přitiskla si je k hrudi.

Pevněji mě stiskl a znovu políbil do vlasů. Pootočila jsem tvář, další polibek mi dopadl na líčko. Zvedla jsem k němu pohled a dlouho jej sledovala, jeho strhanou tvář, nejistý pohled.

"Mohla bych dostat jeden polibek pro šťastnou budoucnost?" zašeptala jsem.

V očích se mu objevil smích a jiná, něžnější emoce.

"Pro tebe, lišči, o cokoli si řekneš," zamumlal mi do rtů a já zavřela oči a nechala se unést okamžikem... a příslibem budounosti.

Konec