#39

Lennart byl vyčerpaný. Bledý, s temnými kruhy pod očima, jeho oči těkaly od obrazovky k obrazovce, sledovaly nepřetržitý proud informací. Můj počítačový mág pracoval z posledních sil. Došla jsem k němu a položila na stůl jemu po ruce kafe. "Po dnešku si užiješ dlouhou dovolenou," zamumlala jsem.

"Děkuji, lady," odpověděl nepřítomně. Jeho Porygon v digitálním světě vyváděl neplechu a oba jeli na 120 %.

cz.pinterest.com pin 581527370608825241

Setkala jsem se pohledem s Anselmem. Byl vyčerpaný stejně jako ostatní, ale v jeho očích plál žár, který jsem u něj ještě nikdy neviděla.

Zdalipak vzali Nolanové i tobě někoho, můj veliteli stráže?

"Zprávy od kocoura?"

"Past je připravena. Po vašem dnešním zápasu."

"Dobře. Dobře..."

*

Sledovala jsem svou soupeřku. Jesabelle, pravá ruka Lady Venus. Jedna z nejbrutálnějších trenérů v tomto Turnaji. Ne tak jako Timon nebo Patricia, ale neměla k tomu daleko.

Sledovala mě, v očích zášť. Já, Uri a Roque jsme jednoho po druhém všechny favority z Orro vyřazovali. Co víc, kdykoliv jsme já a kocour ucítili jen záchvěv pokémonní aury u trenérů, záhadně se po soubojích ztráceli.

Ač to bylo směšné, Patricia se zdála nejpříčetnější z celé jejich smečky. Dokázali před kamerami hrát civilizované, ale jakmile jim někdo sáhl na život, stali se z nich zvířata.

"Baletko, pojď," zamumlala jsem.

"Kirlia!" pokémon se zjevil s roztomilou otočkou. Pohlédla jsem na Jesabelle a té v očích zaplála zákeřnost.

"Aegislash."

Cítila jsem na tváři chladný úsměv. Jesabelle nemohla být více předvídatelná.

https://www.deviantart.com/yilx/art/Type-Ghost-Aegislash-512831256

Baletka možná může být v typové nevýhodě. Ale proto, aby se to zcela pojevilo, by ji musel Aegislash chytit. Baletka své jméno nemá jen tak z legrace.

Boj byl krátký. Aegislash byl neuvěčitelně mocný a jediná rána by mého pokémona nejspíše odrovnala. Problém byl, že má Kirlia kolem druhého pokémona mohla doslova tancovat v kruzích a Jesabelle, jakkoli křičel a vřískala, s tím nemohla nic udělat. Doteď se spoléhala, že je její pokémon lepší než ostatní. Když nedokázala svého protivníka zasáhnout, byla bezradná.

Na pozadí mysli, jako šimrání v nose před kýcháním, jsem ucítila neodbytný pocit. Jesabelle sáhla po dalším pokémonovi, zároveň se uchýlila ke svým schopnostem.

"Magnezone,"

Magnezone, rezistentní vůči psychickým a vílím typům, což má Kirlia byla. Dobrá volba. Ještě nikdy jej v zápase nepoužila.

https://cz.pinterest.com/pin/409475791095878769/

Chlupy vzdadu na krku se mi zvedly hrůzou, když jsem vycítila nějaké spojení mezi Magnezonem a Jesabelle. Něco mezi nimi... a poté, když Magnezone užíval radar, aby mapoval své okolí, to stejné něco se dostávalo do okolí.

Bylo mi z toho fyzicky špatně.

"Kir... lia..." Baletka se zastavila. Vždy byla v pohybu, hrála si, tančila. Teď stála a sledovala svého protivníka. I ona to cítila.

"Exploze."

Oči se mi rozšířily ohromením. Vykřikla jsem rozkaz, ale Magnezone začal vibrovat a nebyla jsem si jistá, zda Baletka můj hlas slyšela. A pak se ze stadionu stala ohnivá koule.

Ticho. Naprosté ticho, zatímco za bariérami hřiště zuřilo peklo.

Jesabelle se na obrazovkách usmívala. Znala jsem tento útok, samozřejmě jsem se na něj připravila, ale...

Bylo to příliš. Příliš silné, příliš rychlé, příliš zuřivé.

"Je z části Banette," zašeptal Torny, nejspíše zpráva od kocoura. "Ovládala Magnezona na dálku. Není si jistý, zda vůbec Magnezone nějakou osobnost měl. Nadále jeho přítomnost necítil."

To byla ta špatnost, kterou jsem cítila. Respektive nadále necítila. Pokud se obrany pokémona při tomto útoku sníží, síla útoku se zvýší.

Pokud se pokémon nebude bránit vůbec a dá vše do exploze?

Plameny plály a plály a plály.

"Vzdáváte se, slečno Zukyo?" ozvalo se výsměšně.

Pohlédla jsem k obrazovce a uvědomila si, že na ní jsem i já. Bledá, otřesená. Dostala jsem výraz pod kontrolu.

Věděla jsem, co měla v rukávu. Další pokémony, všechny naučené útok exploze. A byla ochotná je všechny, jednoho po druhém obětovat. Nezáleželo na tom, že nevyhraje. Vyřadí mé pokémony a to jí bude stačit.

"Garde...voir?"

Všichni jsme se prudce obrátili k hřišti, kde se plameny náhle začaly stahovat ke středu hřiště. Rychleji a rychleji, ve víru začali mizet v...

V černé díře, kterou držela nádherná, elegantní Gardevoir mezi rukama.

zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/581527370608581391/

Celý stadión začal pokřikovat, jásat i křičet nevěřícnou zlostí, nejeden z nich by mě rád viděl konečně padnout. Jesabelle zírala na Gardevoir, nepříčetná zlostí.

"Gardevoir," Baletka ji sledovala a poprvé jsem v její osobnosti viděla něco podobného nepřátelství.

"Hodláš obětovat jednoho svého pokémona po druhém, teď, když jej moje Gardevoir může všechny negovat?"

Tvář Jesabelle byla bílá zlostí a já zvažovala, jestli to opravdu byla její jediná strategie, vyřadit pokémony takto brutálně.

Prudce se otočila na patě a odcházela.

Tiše jsem vydechla a poté se otočila ke Gardevoir, nezáleželo na tom, že nás všichni vidí, rozpřáhla jsem náruč a pevně ji k sobě přitiskla.

V tu chvíli se na obloze objevila raketa.

"Garde..." Baletka se poklidně postavila přede mě. Její oči podivně zářily a já nějak věděla, že nevidí to stejné jako my. Rozpřáhla náruč, před ní se náhle objevila černá... ani ne koule. Byla to prázdnota. Naprostá absence všeho. Vlasy mi začaly vlát směrem k ní. Jelikož útok byl směřován před ní, cokoli v tom směru se začalo čím dál rychleji stahovat k černé díře. Sutiny po výbuchu, vzduchu, tah byl čím dál silnější.

Tak silný, že se zábrany na opačné straně hřiště začaly prohýbat.

"...voir," dokončila Baletka šeptem. Všechny rakety, některé neviditelné, všechny útoky, a několik lidí z tribun byli doslova vytrženi z jejich míst a prudce vtaženi do černé díry.

S tichým lupnutím se trhlina v realitě zavřela, na zem začaly padat věci vytržené tahem černé díry ze svých míst a mířících k Baletce.

Elegantní pokémon se sesunul k zemi.

*

Seděla jsem v sedadle auta a poklepávala prsty o opěrku.

"Gardevoir je dostala všechny, zdá se. Předpokládáme, že sledovala budoucnost, a jako každá jiná Gardevoir chránila svého trenéra i za cenu vlastního života."

"Takže nemáme žádná vodítka?" zeptal se Uri.

"Máme Jesabelle," odvětil Torny, jeho hlas pochmurný. Stejně jako zbytek mého týmu si za posledních pár měsíců prošel peklem.

"Za jak dlouho promluví?"

Ucítila jsem pohled Tornyho a obrátila se k němu. "Pokud bych měla blokovat její schopnosti," pronesla jsme mírně, "tak to udělám. Budu pokračovat s jejími prsty. Zápěstím. Loktem. Urvu jí její proradné ruce, vytrhnu jí srdce z těla a ukroutím jí její proradnou hlavu z –"

"Dost, dost..." zamumlal Uri. Nějak mi rozepl pás a přitiskl si mě do náruče. Jeho ruce velmi něžně přejížděly po mém bříšku, kde se projevovaly první známky těhotenství. "Chceš, aby se něco stalo maličkému?"

"Ne-o-po-va-žuj. Se," zasyčela jsem.

"Pokračujeme s plánem. Kavárna. Dva z naší ochranky budou mít divnou nehodu. Budeme mít jen dvě viditelná těla mezi námi a vrahy. Vytrhneme je z jejich díry a skončíme s touto větví našich problémů," přešel moje slova. Chtěla jsem na něj zavrčet, ale jeho ruka na mém kříži byla strašně příjemná, nějaká divná mini-masáž. Opřela jsem se o něj a náhle se mi chtělo plakat.

Baletka málem zemřela. Užila síly, nad kterými ještě neměla dostatečnou kontrolu. Navíc ihned po evoluci. Málem se kvůli mně zabila.

Zatracené hormony.

Lage otevřel okénko, přejel kartičkou u nějaké čtečky, jak bylo naplánováno, sniper jej trefil do ramene.

Zvenčí se do auta dostala vůně smažených burgerů.

Zvedl se mi žaludek. Prudce jsem otevřela dveře a začala zvracet.

*

"Už je ti lépe, liško?"

Probodla jsem Uricha pohledem. Moudře si odkašlal a bez dalších zbytečných řečí mi pomohl posadit se. Kdyby to byla čistě jen otázka na můj žaludek, nebyla bych tak podrážděná... možná. Ale naznačit, že kvůli maličkým nevolnostem, které jsou naprosto přirozené, náhle mám odejít z akce...

Budeme si muset vážně promluvit. Později.

Objednali jsme si jídlo, vrhla jsem se na vše od kokosových zákusků po marinádovaná žebra. V polovině mi bylo do pláče, jelikož se mi vybavilo, jak mi právě taková žebra dělal Hagen a byla výborná. Odsunula jsem to skvělé jídlo a probodávala jej pohledem.

Uri usoudil, že taktikou přežití je dělat si svou vlastní práci a nechat mě na pokoji.

Melancholicky jsem sledovala žebra. Kde jsou? Seděli jsme tu jak na stříbrném podnose. Chtěla jsem to mít za sebou a jít se podívat na Baletku.

Poklepala jsem prsty o stůl a Uri se na mě obezřetně podíval.

"Ano?"

"Po tomhle dávám polovině svého týmu dovolenou. Předpokládám, že děláš to stejné. To dává dvě půlky týmu. Co si udělat společný výlet na stejném místě a ulehčit tak našim lidem práci?"

Kocour dlouze mrkl. "Dobře." Vrátil se ke své práci, zatímco jsem si pro sebe spokojeně pokývala a zaměřila se na zákusek, nad kterým jsem předtím váhala. Ale pokud si nedám ta žebra...

Už jsem si skoro začala myslet, že se na tu příležitost nechytí, když Uri nepřirozeně strnul.

"Synovče. Tak ráda tě vidím."

K našemu stolu si přisedla nepřirozeně pohledná mladá žena, vypadala ve věku Uricha. Ale když jej nazývala svým synovcem, musela mít kolem čtyřicítky.

"Teto... Lenalee?" zeptal se váhavě.

"Poznáváš mě!" nadšením nadskakovala. "A vytvořil jsi skvělou příležitost, jak se sejít, bez očí tvého příšerného otce."

Kocour měl dokonale neutrální výraz. Lehce jsem naklonila hlavu na stranu, abych se zorientovala v situaci, když se ke mně žena prudce obrátila.

"A ty," začala chladně. "Kde je tvé vychování? Svádět a využívat mého synovce, zatímco čekáš dítě jiného muže!"

Zamrkala jsem. "Dítě muže, který mě podvádí. Usoudila jsem, že je pod mou úroveň. Urich je mnohem lepší muž a jsem si jistá, že mě nikdy nepodvede. Jelikož je mnohem, mnohem lepší, než Hagen kdy bude," pronesla jsem nakonec a záměrně jej vychvalovala do nebes. Vypadalo to, že to té ženě polichotí a nějakým šestým smyslem jsem věděla, že není dobrý nápad si ji poštvat proti sobě.

Žena zamrkala, její ústa udělala komické O. "To je pak vážné. Smutné, ale taková je naše společnost. Muži rozsévají svoje semeno všude kolem, zatímco my ženy trpíme."

Koutkem oka jsem viděla Uriho obličej. S napjatým výrazem se mi snažil naznačit... hm. Co může znamenat křečovitý úsměv, tikání očí do boku a jemný pohyb rukama? Zatraceně kocoure, vypadám, že čtu myšlenky?

"Ale váš synovec byl vždy muž pevného charakteru. Hledala jsem u něj úkryt a jeden mi bez zaváhání poskytl."

"Ach ano. Nejlepší věc, které kdy Aileen dosáhla. Náš mistrovský kousek," žena se na Uriho něžně usmála. Poté sáhla do kapsy a vytáhla nějaký předmět. Kámen. "Zde. Klíč tvé Rodiny. Teď máš vše, co ti patří, synovče, a tvůj brutální otec tě nemůže držet zpět."

"Teto Lenalee... vy jste zodpovědná za útoky v podsvětí?"

"Ach. Tohle. Samozřejmě."

"Samozřejmě," opakoval monotónně kocour.

"Potřebovala jsem finance pro svůj výzkum."

"Jakému výzkumu se věnujete teď, drahá teto?"

"Není to důvod, proč bojuješ v Turnaji, synovče? Přeci legendární Kaloenské trio!"

"Teto... o co se tví zaměstnavatelé snaží?"

"Ach, chytrý chlapec. Snaží se mě zneužít, ano, ano, ano, to je pravda. Ale já je znám. Všechny je znám. Nikdo nám nepomohl, když Aileen měla svého chlapečka a umírala. Nikdo nám nepomohl. Ale já nám pomůžu sama. Sama sama sama. A všechny donutím zaplatit."

Pomalu jsem se narovnávala a rukou sklouzla k plazmovému noži.

"Ne!" zaječela na mě. Strnula jsem. Kocour byl ze židle a přede mnou, ani jsem jej neviděla se pohnout.

"Teto Lenalee. Toto je má snoubenka. Rád bych vás požádal, abyste se k ní chovala se stejným respektem a náklonností jako ke mne."

"Ach. Ach!" oči jí zářily. "Mew a Eevee. Lucario a Mimikyu. Zajímavá kombinace. Rozhodně zajímavá." Pokývala si pro sebe hlavou a začala si něco mumlat. Poté vytáhla datapad a začala do nějakého programu zadávat údaje, několik z nich začalo s analýzou.

Viděla jsem lidi kolem nás. Šeptali si a sledovali nás. Od východu se začala blížit policejní jednotka.

Žena strnula.

"Zavolal jsi na svou rodinu policii? Zavolal jsi jemu?" zeptala se Lenalee nevěřícně. Zněla podivuhodně klidně. Vůbec ne nepříčetně jako před chvílí.

"Ohrožovala jsi mou těhotnou snoubenku, teto Lenalee."

"Těhotnou s jiným mužem!" zavřískla a poté zalapala po dechu. Chytila se za krk, kde trčela uspávací šipka. Zapotácela se a skoro jsem se uklidnila. Uri se vydal k ní, že ji chytí, než spadne, a díky špatnému úhlu neviděl, jak se jí podivně zalesklo v očích a na chvíli získaly nelidský tvar.

Vyskočila jsem a odstrčila jej z dosahu té nepříčetné ženské, chytila ji za ruku a co nejbolestivěji ji zkroutila za zády.

"Ani náhodou. Se jej. Nedotknete," zavrčela jsem na ni.

Lenalee se na mě podivně podívala a celá se uvolnila.

"Ne. Ani jej, ani tebe," souhlasila.

Policie si odvezla Lenalee Nolanovou sebou za vojenského doprovodu do luxusního nápravého zařízení pro mentálně narušené.

Několik z laboratoří, které nebyli známe ani jim, skončilo jako malé krátery v zemi. Nikdo netušil, kdo za tím stál.

Kdyby to tak skončilo.

Další ráno nám přišla zpráva, že někdo Lenalee Nolan pomohl utéct a Rangerská unie jejich stopy sleduje skrze region Hoenn. Nebylo pravděpodobné, že je chytí.

Roque ve čtvrtfinále porazil Kaleba, favorita Kaloen. Kocour porazil Timona a poté v semifinále Roqueho. Jistá Nina Morgan porazila druhého favorita Kaloen, Merricka. Když ale došlo na můj souboj s Jesabelle, nebo spíše na fakt, že jsme ji poté dokázali ukrást Orre pod nosem, Nina souboj se mnou položila. Neodvážila se se mnou bojovat. Nebo možná jen objevit na místě, kde ji dokážeme lokalizovat – a přelokalizovat.

Dnes odpoledne v jednu hodinu bylo finále. Já a kocour.

Moc dobře jsme věděli, že nám toho Magikarpa nemohou přenechat. A jelikož jsme rozhlásili, že jej hned po výhře věnujeme Rangerské Unii, musí zareagovat rovnou na Turnaji nebo i dříve. Ať tak či onak, buď je vykouříme, nebo to nebude naše starost. Uriho šílená teta vysvětlila čistku v podsvětí. Zhruba. Možná ještě budeme muset ulovit některé volné konce. Ale jinak... dneškem to skončí.

*

S kocourem po boku jsme kráčeli ke stadionu, když nás oba zarazilo pípání našich komunikátorů. Jelikož se skrz dostaly jen urgentní zprávy, neznačilo to nic dobrého.

A opravdu, byla to zatraceně špatná zpráva.

S Urim jsme na sebe pohlédli a beze slova se otočili zpět k autu.

"Kam?" zeptal se Anselm neutrálně.

"Připravte Helicoptyl. Míří k zakázanému ostrovu," pronesla jsem měkce.

"Budeme potřebovat aspoň tři klíče," dodal Uri. "Vlastním Rodiny Romares a Macharyho klíč. Dokážeš se dostat ke klíči rodiny Nanoci?"

Beze slova jsem sáhla po kabelce a vytáhla elegantní černé pouzdro. V něm byl kousek černého, hvězdného kamene.

"Matriarcha Nanoci se jej vzdala tak snadno?" zeptal se kocour se stopou překvapení.

"Ne. Tohle je..." zaváhala jsem "budeme potřebovat Agniho. Tento klíč se zjevil společně s ním. Až poté, co jsem viděla tvou tetu předat ti klíč, až v tu chvíli jsem si uvědomila, co to je."

"Zjevil v jakém smyslu?" zeptal se obezřetně Uri.

"Dle slov jednoho rybáře – sopka vybuchla a bolest Devítiocasého, kterého rozřezali na patnáct kusů, celičký svět pozměnila. A s ním se zjevil můj Agni a tento kámen."

"Pak to tedy bude jednodušší a mnohem obtížnější, než jsem si myslel," odvětil po chvilce Urich a otočil se zpět ke svému komunikátoru. Oba jsme začali vydávat řetězec příkazů.

Nebylo to tak, že bychom nečekali, že se něco podobného stane. Jak efektivní a profesionální Rangerská Unie byla, toto nebyl jejich píseček.

Zde se o pořádek staraly Rodiny.

A když byla část z nich zkorumpovaná, bylo uchovávání pořádku velmi, velmi obtížné.

*

Genetické manipulace. Vše se to točí kolem genetických manipulací.

Nějak překvapivě nás nikdo nezarazil. Ani když jsme se blížili k ostrovu, ani když jsme na něm přistáli. Ze vzduchu bylo perfektně vidět, kde celá událost měla začít – nebo spíše skončit. Nejzápadnější ostrov, který byl spíše laguna – tedy dokud pod ním nevybuchla sopka a dodnes byl jen něco málo více, než skalky a sopečny prach a ztvrdlá láva. Rituální místo tak bylo jako pěst na oko.

Obezřetně jsme do kruhu rituálu z pokreslených kamenů vstoupili, poté, co je naše ochranky pročesaly velmi jemným hřebínkem. Uprostřed kruhu byl ve sloupci vody Magikarp. To by samo o sobě nebylo tak podivné. Ale voda kolem něj vřela a mimo ní se vznášely kapičky ohně.

Podivně připomínaly Agnoho ovládání plamene.

Dokázali nemožné. Nakonec, ozval se nám v myslích hlas.

S Urim jsme se prudce otočili a tam, kousek nad zemí, levitoval Mew Two.

https://cz.pinterest.com/pin/466896686365857910/

Nedíval se na nás, sledoval rybího pokémona.

Nepovedlo se jim uspět podruhé. Cokoli se stalo, byla to náhoda, přírodní loterie. Tento exemplář se povedl, jakýmkoliv způsobem se to stalo, a znovu se to opakovat nebude. Jejich vědecké metody za jeho zrozením rozhodně nebyly. Obrátil se k nám. Dát pokémonům mistrovství nad jinými elementy, popřít jejich přírodní typy. Ale zároveň vymazat jejich osobnost a udělat z nich pouhé loutky. Zničil jsem poslední pozůstatky tohoto výzkumu.

Zničil jsem, pro dobrou míru, pozůstatky výzkumů pokémona jménem Magerna, jelikož byla vedena stejným výzkumným týmem.

Zůstal pouze poslední projekt, a představte si mé překvapení, když se začal vybíjet navzájem a ušetřil mi tak velkou míru námahy. Co teď s vámi?

Není to konec. Cokoli plánují s Magikarpem, je to jen začátek, varoval Uri.

Chtějí znovu vzkřísit – a spoutat – legendární pokémony Kaloen, dodala jsem. Nezastaví se před ničím.

A vy si myslíte, že jste jediní, kdo jim v tom může zabránit?

Otevřený výsměch a pobavení.

Ne sami, připustil Uri a jeho prsty přejely po pokéballech. Následovala jsem jeho příkladu a Mew Two velmi vážně pohlédl na všechny legendární pokémoy, kteří stáli za námi.

Nejsou originální. To si uvědomujete, že ano? zeptal se pokémon jaksi suše.

Zamrkala jsem, ale Uri vypadal, že s něčím podobným počítal. A opravdu, především ptačí trio se k němu dostalo v podstatě jako ptáčata. Nejspíše to nebylo tak překvapivé.

cz.pinterest.com pin 496733033884018152

Ale legendární pokémoni byli legendární právě proto, že byli jedineční.

Že byli pouze jeden.

"Slečno Zukyo?" zeptal se mi za zády hlas a já si náhle uvědomila napjatou atmosféru všude kolem. S tím přišlo uvědomění, že jsme s Mew Two celou dobu komunikovali mentálně – což nebyl dar, který bych měla.

Tvůj druh ano, Eevee. Usoudil jsem, že vám udělím laskavost a nechám vás bojovat společně i na tomto bojovém poli. Jde nakonec o vaše životy a máte právo se bránit otevřeně. Sledoval jsem vás, a jste si rovnými partnery. Kdo jsem já, abych tomu stál v cestě?

Poprvé za celou dobu jsem pocítila paralyzující strach. Ne o sebe, ne zcela pro Uriho – ale pro své nenarozené dítě. Jelikož stvoření přede mnou mínilo vymazat z existence všechno, co zavánělo genetickou manipulací pokémonů a lidí – a mé dítě bylo nešťastným výsledkem právě toho.

V tom případě si přeji požádat pouze o jednu věc.

Ano? pohled Mew Two byl zaujatý. Přestože s námi mentálně komunikoval, nevypadal, že nám čte myšlenky. O čemž jsme teď věděla, že byl další aspekt z jeho zdvořilosti vůči nám – nebo možná kocourovi, který s ním sdílel část DNA.

Přeji si pouze, pokud budeme shledáni nedostatečnými, abyste vyčkal další tři měsíce. A vzal do opatrovnictví mé dítě. Zcela jistě dokážete negovat nebezpečí jednoho nevinného, bezbranného tvora.

Mew Two si nás dlouho prohlížel, pohled v jeho očích naprosto cizí a nepřirozený. Mysl této bytosti, jakkoli byla člověku připodobňována, nebyla ani zdaleka lidská.

Je to i tvé přáni, pokrevný příbuzný? zeptal se Mew Two nakonec.

Uri byl strnulý, tak napjatý, jako jsem jej nikdy neviděla. Z části se postavil přede mě a já na chvíli pocítila prudký žal, jelikož jsem si uvědomila pravdu.

Miloval mě. Miloval mě nejspíše od toho okamžiku ve vlaku, jakkoli pošetilé a nelogické to bylo. A přestože mé vlastní srdce bylo příliš potlučené, aby dokázalo znovu upřímně a hluboce takový cit oplácet, alespoň ne hned, kdybychom měli čas...

Kdybychom spolu měli šanci...

Proč jen jsem nevyužila zbytek času, který jsme spolu měli?

Natáhla jsem se a položila mu ruku na záda. Přestože si přál, abych utekla, nenechám jej zde. Neopustím jej. Ne proto, abych si zachránila vlastní kůži.

Dokonce ani proto, abych zachránila to maličké. Nakonec, Mew Two nic neřekl, ale byla jsem si jistá, že mé dítě ochrání a vychová jako své vlastní. Něco v jeho postoji vůči bezbranným a mláďatům to prozrazovalo.

Teď není čas na tento typ boje, pronesl Uri velmi vyrovnaně. Máme jiného společného nepřítele. A je čas, abychom se zaměřili na něj.

Mew Two začal lehce zářit a já pocítila příšerný strach. Pevně jsem sevřela Uriho za rameno, má ruka vystřelila vpřed a z dlaně mi vyletěl plazmový nůž. Ve stejnou chvíli jsem zoufale křikla na Agniho, ať toho bezcitného bastarda odstřelí až někam do stratosféry.

Ne že by to pomohlo. Ale dá nám to čas se připravit.

Uri také nezahálel. Nesáhl po konvenčních zbraních, mezi jeho prsty se objevila zářivá koule astrální energie, jeho pohyby náhle byly mnohem rychlejší, než co by lidské tělo mělo dokázat. Takřka předběhl i můj nůž a ohnivou vlnu energie, kterou ze svého tělíčka vyzářil Agni, navzdory tomu, že byl stále v alolské ledové formě.

Všichni ostatní byli jako ledové sochy, zmražení v okamžiku.

V tu chvíli mi plně došel význam slov Mew Two – že jsme měli pouze kopie legendárních pokémonů. Jelikož zde nebyl jiný způsob, jak by je mohl všechny tak lehce zmrazit najednou.

Mew Two zvedl ruku a před jeho dlaní se zjevil štít. Nějak jsem věděla, že se skrze něj nic nedostane, ale přesto jsem zarytě sáhla po další zbrani a byla kocourovi za patami.

Ostrov pod našima nohama se zachvěl.

Mew Two zaváhal a pohlédl dolů. Poté jeho pohled padl na Magikarpa a jeho oči se zúžily do malých škvírek.

Všichni jsme se k červené rybě otočili a strnuli.

Magikarp zářil.

Zářil způsobem, který prozrazoval evoluci.

Stejně tak začal v jiné části ostrova zářit jiný bod – a pokud tam nebyl zatracený Growlithe, snědla bych svůj nůž.

Vešli jsme do pasti, napadlo mě zuřivě. Prudce jsme se obrátila a rozpřáhla náruč, Agni byl okamžitě v mých pažích, ale kolem mýtinky se objevilo dvanáct Vulpixů – a všichni podivně trhanými pohyby mířili k mému lišákovi.

V kapse mi začal žhnout kámen, který jsem dostala od rybáře, a Uri zaklel, když z jeho kapsy vyletěly další dva a doslova udeřily Vulpixe do hrudi.

Pouze zmateně zamrkal a packou si mnul neporušený kožíšek.

Mew Two! Odveď jej pryč! otočila jsem se k našemu nepříteli s Agnim zoufale v rukou.

Třináct kopií Vulpixů zrychlilo krok.

Mew Two si situaci dlouho přeměřoval a poté zavrtěl hlavou.

Ať se ti lidé stnaží o cokoli, toto legendární pokémony této oblasti vrátí zpět do života. Nebudou to kopie jako ti vaši. Odmlčel se a sledoval nakreslené runy na kamenech. A tyto malůvky nejsou dost, aby jim to umožnilo je spoutat. Budou příliš zuřiví a příliš mocní. Především s jejich ne zrovna šťastnými manipulacemi DNA, které do jejich genů představili. Jsem ochoten vyčkat a sledovat, jak se situace vyvine.

Rty jsem měla skoro krvavé, jelikož jsem cítila strach Agniho.

Jeho děs, že až se k němu třináct kousků prastarého předka dostane, nebude to už on. Nebude můj Agni.

Byl to jeho strach, opravdu? Nebo můj vlastní?

"Vulpix!"

"Tiše, drahý. Vše bude v pořádku. Je to dobré. Pouze se k tobě vrací, co je tvé. Vše bude dobré," mumlala jsem mu do kožíšku a tiskla jej k sobě, zatímco těla nepravých Vulpixů padala k zemi, mrtvá, a kousky černých kamenů, klíčů Rodin Kaloen, jeden po druhém mizely v těle mého pokémona.

Už to nebude tvat dlouho.

"Zukyo. Až se Agni vyvine, uteč!"

"Opravdu si myslíš, že to udělám?!" štěkla jsem na Uricha.

"Pokud nebudeš myslet jen na sebe a na své sobecké touhy, pak ano!" odsekl stejně příkře.

Dokázala jsem mu odpustit pouze proto, že jsem věděla, že se o mě bojí.

"Podívej se na ně. Na naše lidi a jejich pokémony. Zemřou zde, pokud to tak necháme!" Otočil mi obličej zpět ke zmraženým sochám.

"Takto zemřeš ty. A ty jsi nejdůležitější osobou, která se zde nachází," pronesla jsem.

V očích kocoura probleskla bolest. "To bylo zákeřné, liško," zašeptal.

"Stejně, jako použít naše lidi proti mně. Neopustím tě a Agniho. Neutíkala jsem už příliš dlouho?"

Dotkla jsem se jeho tváře a teď už se nebála.

Setkání s přicházející smrtí dokázalo dostat věci do perspektivy a srovnat mé priority do správného pořadí.

Povzdechl si a opřel si čelo o mé, krátce mě políbil.

"Vše, co jsem dělal, bylo pro tvou bezpečnost,"

"Měl jsi při jednom myslet i na svou vlastní," odsekla jsem, hlas drsný emocemi, které jsme nedokázala zcela pojmenovat. Natáhla jsem se a propletla si s ním prsty, jelikož jsem nějak věděla, že cokoliv se stane, bojem to vyřešené nebude.

Mew Two byl příliš mocný. Nebo možná my byli příliš slabí.

Otočili jsme se a sledovali, jak se Magikarp a Vulpix měnili v to, pro co byli narozeni. Nebo možná stvořeni.