#38

Navštívit a interagovat s komunitou Lucariů bylo poučné. Bylo to kouzelné, popravdě, ale neměla jsem k nim takový vztah a respket, jako Uri, jehož Rodina je měla po boku doslova po desítky generací. Pokud byli pověsti pravdivé, někde na počátků časů dokonce i zdědili část jejich krve v paktu bratrství.

cz.pinterest.com pin 859413541368690786

Sledovala jsem je, když trénovali. Při učení Uriho byli podivně brutální, ale když došlo na ovládání mých mimosmyslových schopností, dostala jsem se do péče staré, ale velmi něžné samičky Lucarie, která mě vedla celým procesem krok za krokem. Pomohla mi uvědomit si, že cokoli dělám, je vysoce intuitivní a stačí najít pouze správný spouštěč. Přes poměrně jednoduchou zkratku k aktvaci mých schopností to bylo mentálně vyčerpávající a po nějaké době jsem si prostě lehla do távy a sledovala, jak kocour bojuje se svou partnerkou. Líbilo se mi jej sledovat. Uri byl pohledný muž a společně s jeho sebevědomým držením těla a nějak autoritativním vystupováním mě to k němu až nepřirozeně táhlo. Když pak trénoval? Říká se, že není pohlednější muž než ten, který se snaží rozlousknout nějaký problém a v jeho očích jiskří inteligence. Kocour? Při tréninku nejen že měl tento pohled, příčtěte k tomu elegatní pohyby, i ve chvílích, kdy brutálně šel po slabinách nepřítele a násilí boje by mělo tu vnitřní ladnost negovat, a dostali jste těžko odolatelnou pastvu pro oči.

Bylo příjemné ležet tak v trávě, v bezpečí vesnice Lucariů. Ruka mi sklouzla na břicho a cítila jsem, jak mi po tváři stekla slza. Překvapeně jsem si ji otřela, jelikož jsem netušila, že chci plakat. A přesto jsem náhle cítila více a více slz, až jsem měla zcela mokré tváře a nedokázala to zastavit.

"Liško," zamumlal hlas. Náhle jsem byla v objetí a Uri mě schoval před pohledy všech. Lehl si na trávu ke mně a já se jej držela jako poslední kotvy k realitě.

"Kolik toho víš?" zašeptala jsem.

"Vše."

Zakřičela jsem. Ječela jsem mu do hrudi, zarývala mu nehty do paží, bušila mu pěsti do ramen jako bezhlavá bábika. Tak kurevsky to bolelo. A bylo tak krásné nechat emoce proudit a všechno nechat prostě... jít.

*

Turnaj vrcholil. Poslední kolo, kam se Vollan dostala – překvapila svým více než slušným výkonem – bylo mnohem výše, než kdokoli na počátku čekal. Během souboje dokonce došlo k vývinu jejího Fomantise v Lurantis, kterým svého protivníka rozdrtila. Škoda jen, že narazila na jednoho z nasazených regionem Orro a ten ji v dalších dvou zápasech smetl ze stadionu. Pravda, málem tak odrovnal i své pokémony, ale vítězství je vítězství. Drahá Sofie nakonec skončila na žebříčku rozhodně v první padesátce. Měla jsem dokonce pocit, že to společně s Ichabodem později šli oslavit na trochu intimnějším večírku jen pro ně dva.

Jaká podivná dvojice.

Škodolibou radost jsem měla z prohry té zelenooké mrchy. Skončila na pozici mnohem nižší než Vollan. Ach, ta sladká ironie a zuřivost v její tváři. Kdybych mohla, skopnu ji ještě níže, ale bohužel souboj se mnou neměla.

Možná spíše naštěstí.

Sama jsem v Turnaji bojovala takřka každý druhý souboj s někým nasazeným. Při jednom souboji můj protivník stál, poté se napřáhl, jeho prsten se ve slunci zaleskl a já o krok ustoupila, mimoděk spadla do obranné pozice. A Hrdinka, pošetilá, statečná hrdinka skočila přede mne.

Vykvetla psychická bariera.

Hrdinka se svalila na bok a zastavená kulka padla na zem s ní.

To bylo čtvrtfinále.

Uri mi pomohl toho bastarda chytit a měla jsem s ním soukromý rozhovor. Pouze to. Kocour i zakázal s ním mít jakýkoli fyzický kontakt a já slíbila, že se budu řídit jeho pravidly.

Špinavou práci za mě udělal Lage.

Na druhou stranu, když jsem s Hrdinkou z pokémonského střediska odcházela a něžně ji k sobě tiskla, vyvinula se v Togetic.

cz.pinterest.com pin 538532067924376592

Drahá Hrdinka. Byla příliš něžná a dobrá pro naši dobu a náš svět. I když jsem ji po tom útoku nechtěla opouštět, musela jsem ji nechat v sídle. Jelikož mě čekal ještě jeden rozhvor. A neměla jsem odahu ji brát sebou. Ani ji, ani Agniho, ani Baletku.

"Togetic?" Hrdinka mi podala nějakou kartičku.

Pokuste se je nezničit příliš brutálně, má drahá Kyo.

Rty mi zkřivila grimasa, takřka nenávistná.

Hagene, Teodoro...

"Togetic!" Hrdinka na mě poplašeně zírala. Takové něžná duše, obvykle by v divočině před tak negativními emocemi uletěla. Ale moje drahá překonala strach a vletěla mi do náruče, zoufale se snažila mi zvednout náladu a málem mě topila v jejím nově nalezném "prachu radosti".

Zhluboka jsem se nadechla a donutila se uklidnit.

"Krásná, krásná Hrdinko. Nechceš jít dělat společnost Tornymu? Ulovil si nové pokémony a zcela jistě by potřeboval povzbudit, někteří z nich jsou dost... temperamentní," usmála jsem se.

"Toge?"

Přestože byla další evolucí, její radostná a mírumilovná povaha se pouze prohloubila a nebyla schopna vidět skrze mé ne-zcela-pravdy. Když jsem s úsměvem kývla, radostně odletěla hledat mého zrzavého strážce.

Přestala jsem se nutit myslet na veselé věci a s bezvýraznou tváří se otočila a odcházela. Po cestě podala jednomu ze strážců kartičku. "Zbavte se toho smetí, prosím."

Myslím, že jsem zněla velmi klidně. Kdovíproč byl ten bodyguard tak bledý a vyhýbal se mi pohledem?

*

Byl to nepříjemný rozhovor. Podivné, že trval pouhé dvě minuty.

Teodora seděla na druhé straně stolu, po mé levici, Hagen po mé pravici, já v čele. Usadili se.

A já pak velmi klidně odvětila, že jsem s babičkou domluvila zrušení zasnoubení.

Teodora měla pečlivě neutrální výraz, ale z napjaté linie ramen jsem věděla, že se obává. Hagen měl kamenný výraz, ale přítomnost té zrzavé čubky napověděla, proč jsem se tak rozhodla. Než mohl jeden či druhý cokoli říct, velmi klidně jsem jim objasnila, že k nim nechovám žádné negativní city – alespoň ne tak silné, abych na jejich podkladu reagovala. Popřála jsem jim štěstí. A zvedla se k odchodu.

Řekla bych, že jsem situaci zvládla velmi dobře.

"Necítila bych se tak špatně, Hagene. Pokud nebude její první zastávka v Uriho posteli, sním svůj datapad," ozvalo se mi zákeřně do zad.

Hagen se ostře nadechl.

Zastavila jsem se na půl cesty ven ze zasedačky. Pak se pomalu otočila a cokoliv Teodora v mých očích viděla, náhle byla ostražitější. Hagen, můj bývalý snoubenec, se prudce postavil a stoup si napůl do cesty, mezi mě a tu zelenookou čubku.

"Jediný důvod," začala jsem konverzativním tónem, "proč ještě nejsi žrádlkem pro ryby, má drahá, je Hagenova láska k tobě."

Jak to bolelo. Vyslovit. Můj bývalý snoubenec sebou lehce trhl, přes tvář mu přelétla myriáda konfliktních emocí, ale já si nemohla dovolit to zvažovat, už tak jsem byla... na hraně. Čeho, to jsem si sama nebyla jistá. Tak jsem se soustředila na zuřivost, která hluboko ve mně doutnala a ta stupidní krůta ještě přiložila.

"Kyo –"

Nedokázala jsem se na něj dále dívat. Pro bolest, kterou jsem nechtěla, aby ani jeden z nich postřehl. Také pro rodící se pocit zrady, který jsem zaznamenala. Odvrátila jsem se od nich.

"Postarej se o něj. Jinak přijdu a nárokuji si zpět, co je moje."

Teodoře v očích probleskl vztek, ale sklopila pohled. Okamžik na to si povzdechla.

"Děkuji vám, dědičko Nanoci." Překvapivě, její tón zněl upřímně. Když na mě znovu pohlédla, v očích jsem viděla... rty se mi zkřivily nechutí. Ta čubka nakonec viděla, že jsem zraněná. "Jsem vám dlužná."

"Pamatuj si to," odpověděla jsem úsečně. Dovolila jsem si poslední pohled na Hagena a okamžitě se obrátila a odcházela.

V jeho tváři byla hanba, ale pod tím...

Vděčnost.

Dveře za mnou zaklaply.

Vzhlédla jsem a nějak mě nepřekvapilo, když naproti mně opřený o stěnu čekal Uri. Narovnal se, nesledoval mě, ani když se mi postavil po boku. Přehodil mi přes ramena své sako. Zmateně jsem zamrkala, ale zachumlala se do něj a byl to překvapivě uspokojující pocit.

"Můžeme?" zeptal se. Odvrátila jsem pohled a pokrčila rameny.

Neuspěchaným tempem jsme odešli z HQ Nanoci Comp., Uri vypadal uvolněně, takřka bezstarostně, a to mě rozzuřovalo. Netušil snad, že mi Hagen a ta čubka Teodora vrazili nůž do zad? Tedy, Hagen to udělal. Ta zrzavá mrcha mi s potěšením vrazila nůž do srdce, tváří v tvář, a ještě s čepelí zatočila.

Promnula jsem si hruď. Zvláštní. Jako by to doopravdy bolelo.

Vytáhla jsem z náprsní kapsičky plátěný kapesník – až mnohem později mi došlo, že Uri žádné náprsní kapesníčky nenosí – a kašlala na dekórum, hlasitě se vysmrkala. Vrhla jsem na svého společníka vzteklý pohled, ale stále mi nevěnoval pohled, pouze kráčel, právě takovým tempem, abych mu stíhala. Měla jsem na něj chuť řvát. Proč nic neříkal?

Proč tady byl?

"Projdeme se."

Neptal se. Oznámil mi to.

"Ano?!" takřka jsem po něm štěkla. Hlas jsem měla nakřáplý pláčem a vztekle jsem si otřela další slzy z tváří.

"Krátkou procházku zvládneš," odvětil blahosklonně. Málem jsem jej praštila, zlomila se v tu chvíli a na tom místě, než jsem se donutila zamyslet. Jistě, Uri příliš ohledy na ostatní nebral, ale ani je zbytečně neantagonizoval. Pokud jej nerozčilovali. A přestože jej brečící ženská zcela jistě iritovat musela, naše přátelství by to mělo teoreticky vyrovnat.

Přátelství...

Poklesla mi ramena, když jsem konečně pochopila, že se mě záměrně snažil rozzuřit. Musela jsem náhle bojovat s konfliktními emocemi – vděčností, která mnou takřka otřásla, tak hluboká a ohromující byla. Jemným pobavením, protože jsem si všimla jeho napjatých ramenou, zcela jistě se v této situaci necítil dobře. A smíšeninou vzteku a beznaděje, jelikož by se v takové situaci neměl nacházet. Ani on, ani já.

Roztřeseně jsem si povzdechla a zcela jistě to neznělo jako vzlyk.

Beze slova jsem jej následovala. Po chvíli na mě vrhl kradmý pohled.

"Mohla bys požádat svého," Uri se zamyslel, "svého šéfa ochranky, aby přenechal tvou ochranu mým lidem? Vedu tě na místo, které jiným dobrovolně neukazuji, a nechci mašinérii Nanoci ukázat svou malou svatyni klidu a míru."

Zněl takřka upřímně.

Neměla jsem sílu si ta slova přebrat. Věřila jsem mu. Vytáhla jsem PMobil a poslala rozkaz. Obratem začal vyzvánět, Hagen...

Vypla jsem přístroj bez toho, abych jakkoli řešila čekající zprávy a potřásla hlavou.

"Je to podivné. Nemyslím si, že bych Hagena tak... milovala. Přesto najednou... jsem tak ztracená a ty pitomé slzy..."

Urich mlčel.

"Zranil mě," dokončila jsem tiše. Uri po mně bleskl pohledem. Nějak jsme se dokázali vymotat z centra a procházeli jsme postranními uličkami, cítila jsem smrad nemytých těl, zvratek, odpadků, moči, ale když jsem kolem sebe pevněji utáhla Uriho sako, cítila jsem i jeho kolínskou a ta podivná bolest nebyla tak ostrá a přestože jsem byla ztracená, našla jsem alespoň trošku rovnováhy. Procházeli jsme kolem bezdomovců, feťáků, lidí, kteří si nás podezíravě prohlíželi. Obvykle bych pro ně byla zajímavý... prospekt. Ale stačil jeden pohled na Uriho a odvrátili se, hráli, že jsou čekanky na pozadí.

Můj kocour. Nesl se jinak. Obvykle frajírek, ve stínech vysokých skladišť kráčel lehčeji, v pohybech měl dravost a v postavení sebejistotu, která mrchožrouty spodiny společnosti varovala.

Natáhla jsem ruku a zatahala jej za rukáv, pak si s ním propletla prsty. Měl velkou ruku, teplou, suchou. A měl mozoly. Nikdy jsem si nevšimla.

"Teodora na mě žárlila," pokračovala jsem jen lehce zahořkle. "Ukradla mi snoubence, a přesto se okamžitě naježila, když padla možnost, že půjdu za tebou. Nenasytná čubka."

Uri si pobaveně odfrkl.

Znovu ty slzy. Zastavila jsem se, poraženě. Se sklopenou hlavou jsem zašeptala:

"Obejmeš mě, prosím?"

Netuším, kdo byl překvapenější. Taková žádost.

Otočil se ke mně a já se natáhla, křečovitě zavřela oči a přitiskla se k němu. A dovolila si otevřeně plakat.

*

Věděla jsem, že na severu ostrova, v kopcích, je luxusní resort, sídliště boháčů. Ale nikdy jsem se v té oblasti neocitla a překvapilo mě, nakolik roztomilé to doopravdy bylo. Stačila hodina chůze a jako bychom se nacházeli v úplně jiném světě.

"Kam jdeme?" zeptala jsem se lehce zadýchaně. Jako městská holka jsem nebyla zvyklá na túry a jít déle než hodinu po nerovné cestičce plné kořenů a podkluzujících kamenů, především když byla zatraceně strmá, brzy jsem funěla a vrhala po tom idiotovi přede mnou podrážděné pohledy. Viděla jsem ten pobavený úšklebek.

"Jak jsem řekl, do mé malé svatyně."

Sehla jsem se pod nízko visící větví, obešli jsme zákrutu a pak jsem se překvapeně zarazila. Cestička se změnila v úzký dřevěný chodníček, který vedl mezi nízkými, kamennými domky. Uri vykročil, zatímco jsem sledovala útulné chaloupky. Jedna byla vysoká, vedly k ní schůdky pomalu se obtáčející kolem ní. Budova vypadala jako věž s mnoha balkónky a teráskami a každé patro se zábradlí schůdků měnilo, jednou dřevěné, pak dekorativní železné, jindy zmizelo úplně. Obrovské záhony, keře a stromy takřka skryly malou budovu napůl zanořenou do země, vidět byl jen nízký průchod a dvě okna. Další byl domek s exotickými dekoracemi, sochami a fontánkami. Nějak to nevypadalo snobsky, spíše excentricky a do celkové atmosféry to zapadalo.

"Jsme tady." Můj společník se postavil bokem a otevřel dřevěnou branku. Zamrkala jsem a prohlédla si vilu přede mnou. Možná spíše bungalov. Byl první při úpatí strmého kopce, polovina budovy byla vestavěná do zeminy. Po levé straně, zastavěné do kopce, vedly strmé kamenné schůdky a v úrovni prvního patra byly dveře. Což bylo trochu nelogické, jelikož po pravé straně, v úrovni přízemí, byla veranda a celá přední stěna byla pokryta okny dosahujícími takřka až k zemi. Jedno bylo otevřené a ven povlávala bílá záclona, za ní jsem rozeznávala obrysy salónku, nebo to možná byl malý obýváček. Herna?

Prošla jsem brankou.

Tmavý cihlový obklad kolem celého přízemí, výše světlá omítka, střecha pokrytá nějakým tmavým druhem tašek, po pravé straně dosahovala takřka k zemi. Uvědomila jsem si, že se mi ten domeček líbí. Také bych podobný vkus do Uriho nikdy neřekla.

Cestička z plochých kamenů, většinu předního dvorku zabíralo jezírko, ve kterém poklidně plavalo pár pokémonů. Na verandě byla široká, solidní houpačka, po její straně stolek, na kterém už čekalo občerstvení. Usadila jsem se do houpačky, skopla sandálky a přitáhla si nohy k bradě. Uri se posadil do křesla naproti a s povzdechem se opřel.

"Tady bydlíš?"

Zkoumavě se na mě podíval. "Ptáš se, kde jsem k takovému místu přišel?"

Hádal správně.

"Ne sám od sebe, popravdě. Zdědil jsem jej po babičce Latishe." Koukl se na budovu, ve tváři stopu smutku. "Byla striktní, generál, žena, která se nebála postavit celému světu a ještě se mu pro dobrou míru vysmála. Zasloužila si lepší smrt, než pomalu ztrácet samu sebe." Ostře na mě pohlédl, jeho tvář na okamžik strhaná. "Cestovala a nakazila se exotickou chorobou, která agresivně napadala centrální nervovou soustavu. V našich civilizovaných krajích se s ní nikdy nesetkali. Když přišli na efektivní léčbu, bylo už pozdě. Po půl roce nepoznávala svou rodinu, i s léčbou, která zabírala. Za rok se o sebe nedokázala postarat. Žena, kterou bys respektovala a nejspíše i obdivovala i ty. S jídlem na obličeji a oblečení, polovinu času si ani neuvědomila, že se pomočila nebo pokálela. Osoba, která mohla diskutovat s největšími mozky naší generace, a nedokázala si vybavit vlastní jméno. Co dělala před minutou, proč vstala, kam šla, proč..." zhluboka se nadechl a odmlčel se.

Miloval ji, uvědomila jsem si. Přesto jsem z něj vždy cítila, až na podivný vztah s jeho bratrem, pouze odtažitost a rezervovanost, ne-li vyloženě obezřetnost, když o jméně Romares mluvil.

"Byla jediná, kdo mě viděl. Kdo mě přijal. Vtloukla do mě, že jsem Romares, a nejspíše pouze díky ní mám páteř a můžu se sám sobě dívat v zrcadle do očí."

Mlčeli jsme, popíjeli domácí limonádu a sledovali pokémony hrající si kolem jezírka. Byl krásný sluneční den.

"Tvůj příběh je smutnější," připustila jsem.

Uri si odfrkl, upřel na mě jízlivý pohled. "Opravdu?" Jeho pohled, jen na okamžik, bleskl k mému břichu. Strnula jsem.

"Odkud to víš?" zeptala jsem se chladně po několika minutách.

"Nebyla jsi příliš opatrná. Zjistila jsi, že je něco v nepořádku, a v první lékárně si koupila těhotenský test, chvíli na to si objednala schůzku u gynekologa."

"Jak. To. Víš?" zopakovala jsem.

"Anker to neví určitě. Nejsem si jistý o Matriarše Nanoci. Nikdo jiný to neví zcela jistě. Já jsem popravdě měl štěstí. Pitomé štěstí. Poslal jsem za tebou jednoho ze svých lidí, jelikož... ale na tom teď nezáleží. Dostal se k tobě, když jsi rozrušeně nakráčela do lékárny, což samozřejmě spustilo všechny varovné signály. Sledoval tě, tvou odchozí komunikaci a zakopl o "šťastnou novinku". Mám pocit, že předpokládá, že je to mé dítě, a proto o tvou osobu mám takový zájem. Alespoň by to vysvětlovalo pár podivných schůzek, které jsem s otcem poslední měsíc měl."

Mlčela jsem. Vztek ze mě odplynul stejně rychle, jako se objevil.

"Miluje jinou ženu. A já čekám jeho dítě." Hořce jsem se zasmála. "I někdo tak zkušený jako děvka dokáže zapomenout na ta nejprostší fakta. Neplánovali jsme dítě. Ale měli jsme sex poté, co mě opil pravdou." Napila jsem se, atmosféra v tomto malém kousku... jak to Uri říkal, svatyně? Ano, v této svatyni byla mírumilovná, štěbetání ptáků, zvuky přírody. "Má antikoncepce, takřka dokonalá, se nenávidí pouze s jednou látkou. Jak jen jsem mohla zapomenout? Ale jakmile jeden začne zpívat pod vlivem pravdy, hormonální rovnováha přemůže subtilní antikoncepci, nejlepší na trhu, takřka stoprocentní a blbuvzdorná... až na pravdu, která je kurevsky silný dryják."

"Opil tě pravdou?"

"Na jeho obranu, udělala jsem mu to stejné jako první."

"Ach."

Seděli jsme, pili, naslouchali přírodě.

"Je tady krásně."

"Ano."

"Děkuji."

Kývl a zvedl se. "Pokud mě budeš následovat, ukážu ti pokoj pro hosty. Můžeš se zde zakopat, jak dlouho jen budeš potřebovat."

*

Byla to chyba, napadlo mě. Teodora mi nedala ani kousek.

"To dítě nebude vědět, že jsi jeho matka. Ne do dospělosti." Takřka vrčela.

"Snad moje dítě?" ucedila jsem chladně. "Zapomínáš, kdo komu zde dělá laskavost, Gryffith?"

"A ty zapomínáš, že jsi pro to malé rozsudkem smrti. Nechceš jej ochránit? Jelikož ti garantuji, že ty to nedokážeš." V hlase měla neskrývané opovržení a já se držela, abych po ní neskočila. I kdyby měla nějaký bojový výcvik, moment překvapení je vždy klíčový a ta čubka by zcela jistě nečekala, že se ji budu snažit seriózně zabít.

"Teo," odvětil ostře Hagen.

"Ne. Je v politice katastrofa. Stáhla by nás všechny sebou," odsekla.

"Taky mohu prostě odjet i s dítětem." Mrcho, dodala jsem v duchu. Všichni v místnosti to nejspíše slyšeli.

"Ano. To můžeš." Souhlasila Teodora a nezněla zastrašeně, pouze klidněji. Zarazila jsem se, moje stupidní hormony a bolest mi zamlžily púsudek, ale teď jsem začala myslet... ta mrcha mohla na situaci pouze získat. Tak proč je tak emotivní, proč svou možnost ohrožuje? Bylo zde něco, co jsem nevěděla, co...

"Můžete být milovaná teta, Dědičko Nanoci," pokračovala měkce, "možná vám ta role bude vyhovovat více. Budete jej rozmazlovat bez všech rodičovských –"

Jen Uriho rychlá reakce tu pitomou krůtu zachránila. Netušila jsem, co jsem chtěla udělat, ale Teodora byla bílá jako stěna, Hagen mě šokovaně sledoval a já si uvědomila, že mám v ruce nůž.

Nosila jsem jeden, poté, co si mě vyšší společnost všimla a nikde už nebylo bezpečno.

Fakt, že jsem jí byla schopna chladnokrevně ublížit, možná ji zabít, mě nepřekvapoval. Nakonec jsem ji nenáviděla.

"Proč," pronesla jsem s jedem, "se tě tato situace emocionálně dotýká. Odpověz popravdě. Pokud bude odpověď dost dobrá, budu souhlasit."

"Zukyo," Hagen se postavil před Teodoru zcela, "dost."

Pohlédla jsem mu do očí a dovolila, aby viděl, jak moc mi ublížil. Že jsem podstatnou míru zášti cítila i k němu. Četla jsem mu ve tváři lítost, ale před svou snoubenkou stál rozhodně a věděla jsem, že neustoupí. Byly důvody, proč jsem se pro něj nakonec rozhodla.

"Nemohu mít děti," ozvalo se. Pomalu jsem pohlédla na Teodoru, Hagen se k ní otočil a uvolnil mi tak zorné pole. Lehce jí položil ruku na rameno a ona se do jeho doteku opřela, dlouho tak stáli, než jí po tváři sklouzla slza a ona se donutila odtáhnout. "Byla jsem mladá. Plná pýchy, víry, že se mne nic nemůže dotknout. Brala jsem lacinou antikoncepci, která selhala. Poté šla raději na stůl řezníkovi, než přiznat své rodině svou chybu. Vše má svou cenu." Pohlédla mi do očí, pohled rezolutní. "Kdyby byla situace jen trochu jiná, nikdy bych na tuto frašku nepřistoupila. Mám svou hrdost a nepotřebuji –" donutila se spolknout, cokoli měla na jazyku. "Jsem vám vděčná, Dědičko Nanoci."

Střásla jsem Uriho ruku, měl paži lehce položenou kolem mého boku. Spíše se ujišťoval, že nikoho v místnosti neodkrouhnu než cokoli jiného. Sklonila jsem se k Teodoře, ruce opřené na deste stolu před ní.

"Pokud mé dítě kdy bude trpět, strádat. Nebude se cítit milované, nejšťastnější zatracené dítě, které se kdy pod tímto sluncem narodilo... zničím tě. Rozumíš, co ti říkám, Gryffith?"

"Bude to moje dítě." V zelených očích té mrchy byl vztek. "Chápete vy tuto skutečnost? Nebudete na něj mít žádné právo!"

Ucukla jsem a viděla přelétavou spokojenost ve tváři te čubky. Ach ano, byla v této hře lepší než já.

Ale já, nakonec, byla ochotná si zašpinit ruce do míry, kterou ta mrcha nedokáže pojmout, se svou sofistikovanou myslí plnou machinací a úhledných intrik.

"Bude to váš největší poklad," dokončila jsem šeptem. Uri mě objal a já si uvědomila, že pláču. Před nimi.

"Bude moje všechno," souhlasila Teodora. Nemyslela jsem si, že to udělala schválně, prostě se jen slepě napřáhla a propletla si s Hagenem prsty. "Je kouskem mého nastávajícího. Nakonec se stalo pouze to, s čím jsem celou dobu počítala," hlasem podivně křehkým mumlala slova, s pohledem upřeným do očí svého snoubence. Očividná láska mezi nimi bolela. Jelikož jsem si v tu chvíli potvrdila, že pro sebe byli vším. Po zrušení našeho zasnoubení přestali oba předstírat a míra oddanosti k tomu druhému zarážela, v naší společnosti. Po zášti, kterou pro sebe předtím měli.

Nakonec oba přestali předstírat a byli ochotni pro svou budoucnost obětovat vše.

Položila jsem si ruku na břicho. Získala lásku, jistotu a dostane i moje dítě.

Kdyby mě znásilnila, necítila bych se více pošpiněná a zneužitá. Okradená.

"Liško," zamumlala Uri a políbil mě na temeno. Hluboce jsem si povzdechla. Kdo ví, kdyby vše bylo jinak, byla bych šíleně zamilovaná, stejně jako Teodora, všechno by se krásně vyřešilo. Ale jak jsem mohla komukoli věřit, poté, co mi Hagen udělal? S Urichem jsme mohli cítit pro toho druhého přitažlivost, která hraničila s nepřirozenou. Ale sex zdaleka není dokonalým podkladem pro úspěšné partnerství.

Na druhou stranu, v Hagenovi jsem si myslela, že jsem dokonalého druha našla. A jak to dopadlo. Možná jsem nevěděla nic a stále nevím.

*

Popíjela jsem v kocourově hnízdě čaj, když si mě Uri našel.

"Jak dobrá je ochranka?" zeptala jsem se.

Můj společník zaváhal, zkoumavě si mě prohlédl, než přehodil bundu přes opěrku židle a s tichým povzdechem si sedl. "Je to Kamenná Kolonie." Nalil si limonádu.

"Tudíž?"

Dlouhý, zkoumavý pohled. "Kamenná kolonie je nedotknutelná zóna. Sídlí zde mnoho... patronů a osobností, které se rozhodly odpočívat. Odejít do důchodu, dá-li se to tak nazvat. Jelikož Kaloeny jsou Kaloeny, nebylo by možné opravdu přežít, ne poté, co se jeden vzdá svého vlivu a moci. Vždy se najde dostatek mladých a ambiciózních, kteří si chtějí tímto způsobem rychle vytvořit jméno. Kamenná Kolonie vznikla primárně pro tento důvod, její zakladatelé jsou neznámí, ale je to tradice přežívající desítky let. Všichni usedlíci do tohoto... odkazu investovali všechny volné prostředky, kterými působili, než odešli do důchodu. A tak je to jedno z nejbezpečnějšíhc míst v celých Kaloenech." Uri se napil.

"Pouze dvakrát byla tato křehká rovnováha narušena. Jednou zvenčí, jednou přestal odchod do ústraní místního rezidenta bavit. Následky těchto činů byly takové, že i mnohým ostříleným a cynickým... veteránům tuhla krev v žilách. Druhý pokus se popravdě stal pouhých osm let nazpět, událost, která mou pozornost v první řadě upoutala, popravdě. Část mystérie kolem Kamenné Kolonie je i samotná otázka její existence, jestli mi dovolíš rýpnutí."

Uri se zahleděl do dálky, jeho výraz zachmuřený. "Byl jsem si jistý, že není mnoho, čeho nejsem schopen. Ukázalo se, že jsou lidé, kteří mne překonají. Co mě však drží na správné straně linie nejsou následky toho pošetilého činu. Bylo to vykonání a..." pochmurně se usmál, "musela bys vidět, abys pochopila hluboký děs, který mi to zasadilo do duše. Setkat se pohledem s exekutorem, a vědět, že další tucty čekají na prohřešek dalšího bláhového blázna. Bylo to mistrovské představení. Jsem si jistý, že si to na sebe nikdo, až na absolutní zoufalství, znovu nepřivolá. Ani ti, kteří si myslí, že už nemají co ztratit. Tudíž zevnitř nebezpečí nehrozí. A jiní se o tomto místě nedozvědí."

Meditovali jsme každý nad svými myšlenkami.

"Přichází finále," zamumlala jsem a nemyslela pouze Turnaj.

"Co chceš, Zukyo? Co doopravdy chceš?"

Pohlédla jsem na kocoura a zvažovala slova. "Chci... chci vyhrát Turnaj. Chci být Mistryní pokémonů Kaloen. Chci... chci svrhnout Nolany a dosadit Ichaboda zpět na jeho trůn. Nejlépe s Vollan po jeho boku. Potřebuje trochu... něžného doteku. Stává se příliš tvrdým a nemuselo by trvat dlouho, než se stane morem větším, než jsou Nolanové." Pohlédla jsem z okna na tu tak mírumilovnou zahrádku. "Chci společnost, která nezabije mého syna. Ani fyzicky, ani jeho duši."

Uri se natáhl, takřka se dotkl mých vlasů, než svou ruku nechal spadnout. "Necháš mě ti pomoct?"

Pohlédla jsem na něj. "Bolí to. Tak to bolí. Už nechci, aby mi kdokoliv byl schopen ublížit. Už nikdy, Uri."

"Tak tedy počkám. Každé zranění vyléčí čas. Věřím v to. Budu čekat, liško, a mezitím ti budu stát po boku a chránit tě vším, co jsem."

Natáhla jsem ruku, takřka se špičkami prstů dotkla jeho tváře, než jsem ji nechala spadnout. Přikývla jsem a poprvé od rozhodnutí obětovat pro Gryffith svou budoucnost, poprvé jsem našla alespoň malou míru klidu a pokoje. Jistoty.

Bylo obtížné věřit.

Ale z nějakého důvodu jsem, v dobrém či ve zlém, Uriho slova ani v nejmenším nezpochybňovala.