#37

Seděla jsem s Hagenem na tribunách. Vrhal na mě zvláštní pohledy, věděl, že se něco děje. Ale neptal se. Babička se musela ujistit, že nebude. Nakonec, nesmí se věci dozvědět dříve, než bude vše dokonale připraveno, že?

V poli zápasila Teodora. Byla mistrná politička. Dokonalý analytik. Ale její rigidní potřeba vše ovládat byla právě věcí, která jí znemožňovala být dobrou trenérkou. To, a narazila na Timona, dalšího z překvapení z regionu Orro. Brutální způsoby, které užíval, dokonale stačily pro většinu zdejších trenérů. A i když jsem z něj cítila stopu nějakého pokémona – možná Golema – na zápas s Gryffith jej nepotřeboval.

"Není špatná trenérka. Jak nešťastné, že narazila zrovna na Timona," pronesla jsem neutrálně.

Hagen na mě pohlédl, jeho pohled ostražitý. "Ano. Nešťastné. Je zde něco, co mi chcete říct, slečno Zukyo?"

Nepohlédla jsem na něj. "Ne."

"Kyo," začal a natáhl se po mně, ale Agni byl náhle mezi námi a cenil na něj zuby. Hagen šokovaně ucukl.

"Dnes večer mě neočekávejte, pane Ankere."

"Zukyo, co to má znamenat?" zeptal se tak chladně, tak formálně.

Pohlédla jsem na něj. "Miluju tě. I když to tak zkurveně bolí," pronesla jsem klidně.

Hagen strnul. Jeho pohled bleskl k té zelenooké mrše a ve tváři se mu objevilo poznání.

"Kyo,"

"Ne. Prosím... ne."

"Kde budeš? Budeš zase s Romaresem?" procedil náhle útočně.

"Ano. A ty nemáš právo říct ani jedno, ani půl slova."

Hagen se postavil a sledoval mě.

"Děláte scénu, drahý," poznamenala jsem a odešla. Cestou z tribu jsem sledovala svůj komunikátor. Kocour se měl dostavit na zápas taky, byla to nakonec jeho známá a politická spojenkyně. Ale ani se neozval. Co se dělo? Dnes měl přicestovat ten zahraniční bosso, na kterého jsme čekali a o kterém jsme měli podezření, že tahá za nitky. Muž, který chce Magikarpa, který je výhrou v této soutěži. Ten, který zde nasadil tyto milé, brutální trenéry, kteří experimentují s temnými pokémony a nějak uzavírají jejich emoce. A loví legendární pokémony. Kteří s největší pravděpodobností rozpoutali v podsvětí tu krvavou válku – nebo možná spíše genocidu.

Uri nemíval zpoždění, nikdy.

Komunikátor zapípal a já si prohlédla zprávu.

Ach. Nakonec Snorunt, kterého jsem dostala od milé slečny vražedkyně, byl spící bomba. Ale kocour byl skvělý trenér. Těsně před spuštění sebedestrukce z vlastní vůle evolvovala do Froslass. Energie, které měly zabít Uriho – původně mě – však někam musela jít a kocour tak se svým týmem uvízl v lavině. Budu muset jít sledovat přistání toho bosso sama, připojí se ke mně hned, jak bude moct.

https://cz.pinterest.com/pin/388224430374539868/

"Slečno. Zdáse, že na vás váš snoubenec nasadil stíny," ozval se Torny neutrálně.

"Zvedni Lennardovi plat, tohle bylo opravdu rychlé. Také," naťukala jsem na komunikátor kódy a poslala Tornymu souřadnice. "Předej mu tohle. Měl by se tam vyskytovat divoký Porygon. Jsem si jistá, že to Lennard ocení. Veškeré náklady může odepsat na firmu," tudíž na můj účet.

https://cz.pinterest.com/pin/464011567856392068/

Torny na mě dlouze pohlédl a já si dovolila malý úsměv. Hodila jsem mu další souřadnice. "A ano, po cestě se můžete stavit zde. Je tam rezervace... a byl tam několikrát zaznamenán výskyt Gardevoir, Starmie, Florges, Mawile, Primariny, Tsareeny, Lopunny, Lilligant, Milotic, Salazzle a, především... Spoinka."

https://cz.pinterest.com/pin/854698835509367473/

Torny na mě zíral. Ano, poslouchala jsem jeho věčné komentování krásy pokémonů a jak si jednoho dne vytvoří tým, s kterým vyhraje soutěže krásy ve všech regionech.

Můj drahý strážce si odkašlal a pokynul mi hlavou.

Díval se Hagen, jak odcházím? Pokusí se náš vztah ještě zachránit? Nevěra nakonec nebyla v naší společnosti tak vzácná. Dokázala bych mu odpustit?

Milují se už roky...

*

Lady Venus byla senzace, která se prohnala všemi ostrovy. Přílet tohoto drobného, na první pohled nezajímavého muže tak byl velmi antiklimatický. Seděla jsem s Maud u stolku v kavárně a obě jsme si nezávazně povídaly o životě a o tom, jací jsou muži bastardi, zatímco jsme na svých PMobilech zpracovávaly každá svou práci.

"Míníte jej opustit?" zeptala se Maud zvědavě.

"Hagena?" ujistila jsem se.

Kývla a sledovala mě, dokonce přestala s prací.

"Ano."

"Milujete jej. A on vás."

"Opravdu mě miluje? Nebo je jen loajální a ukazuje mi to, co chci vidět?" Jelikož tak, jak se choval k té mrše v nestřežených chvílích, byla brutální ukázka pravdy. Měla jsem napodobeninu.

Maud se poctivě zamyslela. "Myslím, že byste se k lásce dostali. Jednoho dne."

"A v mezičase by nás slečna Gryffith zničila." Upila jsem vína a sledovala odbavení našeho bosso. "Pracujete pro Hagena?" zeptala jsem se lhostejně.

Maud strnula a pohlédla na mě. Mírně jsem se usmála. "Maud, znám váš psychologický profil. Tohle bylo mimo něj. Je tak logické, že pro někoho pracujete. Jen nevím pro koho."

Maud měla kamenný výraz. "Je to pan Anker."

"Hagen, nebo babička?"

Maud snad ani nedýchala. "Pouze pan Anker." Zaváhala. "Ale je možné, že ten podává report své Matriarše. Jaké budou důsledky?"

"Prodáváte i něco cennějšího?"

"Ne," pronesla rozhodným tónem. Znovu zaváhala. "Je to pan Anker. Není pro vás nebezpečím." Nedodala nic jiného, ale v jejích slovech byla prosba, abych pochopila.

Povzdechla jsem si. "Tým Bulbasaur je mi nejblíže. Znají všechny mé záležitosti nejintimněji. Taková zrada důvěry je neodpustitelná."

Maud kývla. "Do hodiny podám rezignaci, madam."

Viděla jsem na ní, že jí končí svět. Pohlédla jsem na bosso, který nasedal do limuzíny. "Ne. Ale budete převedena do jiného týmu. BlackWater je vaše rodina. Nebudu ji trhat."

Maud naproti mně křečovitě polkla a zaleskly se jí oči.

Nedodala jsem, že Hagena moc dobře znám a vím, jak efektivní a přesvědčivý dokáže být. Nedivila bych se, kdyby ubohé Maud prodal pohádku, ve které chce, abychom se k sobě vrátili. A kdo ví, možná to i myslel vážně.

"Ať se to už nikdy neopakuje."

"Ano madam. Děkuji madam. Už vás nezklamu, madam," zašeptala ochraptěle.

Na komunikátoru mi zapípala zpráva.

Děkuji.

Potřásla jsem hlavou. Pošetilý Anselm teď nejsíše musel mít zástavu srdce, nemluvě o tom, že jej musel mít zlomené.

Vycítila jsem jeho přítomnost, jako bych znovu získala vládu nad nějakou končetinou, která do té chvíle spala.

Mírně jsem se pousmála. "Kocour je tady. Je načase, abychom začali pracovat."

Zamračila jsem se, když jsem si všimla podivné trojice, která se objevila v odbavovací zóně. Jeden se nesl jako voják, vedle něj rozverně kráčela dechberoucí kráska a ve stínu měla ženu, která mi byla nějak povědomá.

"Ranger Dominico. Jeho kolegyně Valentýna Love. Doslova valentýnka, svede každý svůj cíl a vždy dostane, co chce. A Amálie Green, dcera Šampióna regionu Johto." Uri si k nám přišedl.

"A pro kohopak pracují?"

"Pro Rangerskou unii. Jdou po Enriqueovi Ramlovi několik let. Právě kvůli nim musí být Magikarp předán jako výhra v soutěži. Všechny ostatní cesty jsou jim uzavřené sítí kontrol a tajného sledování hustější, než u mnohých královských klenotů."

"Takže dobří hoši?" zeptala jsem se překvapeně.

"Tak dobří, že by rozhodně neschvalovali tvé zacházení se slečnou Zisi," poznamenal.

Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo horko, ale odmítla jsem uhnout pohledem.

"Už jsem se řádně omluvila. Všem zúčastněným, i té sadistické mrše."

"Ale bude se to opakovat?" probodl mě pohledem.

"Ne," odpověděla jsem tiše. "Situace je vyřešena."

"Chci záruku, že když ti řeknu, že máš ustoupit, půjdeš. Jsi příliš zainteresovaná. Jsi příliš emocionální."

Strnula jsem. Vybavila si, jak jsem jako bersekr bušila do bezbranné Patricie, než mě zarazil Uriho hlas.

"Neděláš to už teď?" pronesla jsem rétoricky.

Uri zamrkal a opřel se do židle. Pak si odfrkl. "Jsem rád, že s to uvědomuješ."

Loupla jsem po něm pohledem. To ty tvé pokémonní geny, chtěla jsem říct, ale zákeřná slova spolkla.

"Zjistilo se, co jsem Patricii způsobovala?"

"Slečna Corinth je tedy shledána způsobilou slyšet interní informace?"

Maud kocoura sledovala s kamenným výrazem, zatímco jsem to zvažovala.

"Týká se to pouze mě, nebo i tebe?"

"Obou."

Pokynula jsem Maud a ta s krátkým přikývnutím odešla. Uri gestem rozhodil nějaký program a má komunikace náhle byla mrtvá. Odstřihl nás od světa. Zvedla jsem obočí.

"Tvé geny jsou Eevee. To víš, že?"

Kývla jsem.

"Uši Eevee jsou velmi speciální. Je jim vlastní jeden útok, anticipace. Díky ní dokáží vycítit nebezpečí... nebo jaký typ jejich nepřítel je. V nejzazších případech se evolvovat do typu, který tohoto nepřítele dokonale kontruje. V tvém případě se tato schopnost, nejspíše díky vyšší lidské mentální kapacitě, adaptovala lehce jinak. Zmínila jsi, jak jsi zachránila své Eevee a zatímco se léčili, byla jsi nemocná. Zmínila jsi několik instancí, kdy byli tví pokémoni zranění a náhle jsi byla chorá i ty."

"Myslíš, že jsem reagovala na jejich stav? Kvůli anticipaci?"

"Jistým způsobem ano. Liško, uvědomuješ si, v jak brutálním stavu tví pokémoni byli? Ani jeden neměl přežít."

Strnula jsem.

"Dala jsi jim ze sebe svou životní energii. Vycítila jsi jejich potřebu... a sdílela jsi."

"Tohle není obvyklá schopnost Eevee."

"Ne. Tohle je genetická mutace, které jsou Eevee tak vlastní."

Zamyslela jsem se. "Zmutovala do míry, kdy jsem něco dělala i té mrše?"

"Pravděpodobné. Jakmile jsi byla mimo dosah, své schopnosti získala zpět, tudíž to v jejím případě, na rozdíl od Eevee, nebylo permanentní. Zatím to vypadá, že je tato tvá schopnost vázaná na tvé emoce."

"Chceš, abych ji ovládala na povel," hádala jsem.

"Chci, abys se mnou šla navštívit jistý klan Lucariů."

"Jak si přeješ," pronesla jsem. Věřila jsem mu. Uvažovala jsem, kdy mě i toto kousne do zadku.