#36

Seděla jsem a cítila na patře pachuť porážky. Ale Severina Nanoci se nakonec ukázala přesně takovou, jakou ji pověsti popisovaly – naprosto nemilosrdnou, když si šla za svým cílem.

A došlo na ty zkurvené sliby, které jsem té chladnokrevné mrše dala.

Objímala jsem si břicho a cítila na tvářích slzy.

Dokonale předestřela mé neexistující možnosti. Hagen, kterému jsem věřila, mě zradil.

*

"Teodoro," vyplivl můj nastávající, když tu zelenookou mrchu tiskl ke zdi, kalhoty rozepnuté, její dlouhé nohy omotané kolem jeho pasu.

"Ano, pane Ankere?" odpověděla stejně jedovatě, "musíte přitlačit, vůbec vás necítím."

*

Noci, kdy jsme leželi vedle sebe, a on vzdychal její jméno. Daší a další kudla do srdce.

Kdo další mi zůstal? Nikdo. Nikdo, protože se musím naučit, že spoléhat se nelze na nikoho.

Tak mi ublížil. Ale já jej stále milovala. Dám mu vše, co můžu, jelikož přese vše si přeji, aby byl šťastný. Jakkoli jsem zuřila a současně jej nenáviděla. Zničím mu život tím, že mu poskytnu život s Gryffith pouze proto, aby mu ta nevěděčná zákeřná čubka do konce života předhazovala bývalou Hageovu snoubenku a malý uzlíček, který to zanechalo?

Ultimátně jsem Hagena jednoduše milovala. Přestože mě zradil, nevěřícně a zuřivě jsem si uvědomovala, že to nic neznamenalo. Stále bych pro něj skočila do rány. Stále jsem se nedokázala donutit mu zničit život.

I když to znamenalo, že se budu muset vzdát všeho, co jsem sama měla.

Severina Nanoci mě zničila.

Měla celoživotní praxi. Jak jsem mohla očekávat cokoli jiného? Připravovala si tuto manipulaci nejspíše od chvíle, kdy jsem navrhla, že si Hagena vezmu. Nakonec, znala svého nástupce velmi dobře.

Objímala jsem si břicho a chtěla se schoulit do klubíčka a celou tu podělanou situaci popřít.

"Je to moje dítě," zašeptala jsem zlomeně. Ten malý život, který ve mně vyrůstal. Za ty měsíce jsem si uvědomila, že bych pro něj udělala vše. Moje děťátko.

"A ty jej miluješ. Stejně jako jeho otce. Proto jim dáš to nejlepší, co můžeš a odejdeš."

Padla jsem do kolen a popadla Vulpixe, který by se mé příbuzné jinak vrhl po hrdle. Mimykyu na jejím rameni mého lišáka ostře sledoval a v místnosti vzrostlo napětí.

https://cz.pinterest.com/pin/AbIaRY6B66KcCkKDMTkmMAtSroKCqWDLVDNkM5gW7_Nu-xQONye-ZvU/

Po tváři mi tekly slzy, moje mysl zmrazená šokem.

"Je tu jiná cesta. Neujistila byste se tak brutálně, že to uvidím jako vy, kdyby tu nebyla jiná cesta," ozvala jsem se ochraptěle v posledním zoufalém pokusu odmítnutí.

Severina mě nemilosrdně sledovala. "Žádná, která by neskončila katastrofou pro naši Rodinu. Ne poté, co jsi kopla do vosího hnízda. Vytvořila sis příliš nepřátel. Neohlížela ses na následky. A teď jsi bez spojenců. Bez ochrany."

Pochopila jsem, náhle a jasně. Matriarcha Nanoci mě odřízla. Byla ochotná mě obětovat, pokud to zajistí bezpečí zbytku. Chirurgický řez, bezbolestná amputace zanícené končetiny.

Vždyť od začátku tvrdila, že jsem v politice příšerná. Dokonale toho využila.

"Jsi má rodina. Jsem tvá vnučka."

"A já bych pro tebe, navzdory všemu, obětovala mnoho, Zukyo. I když mi nevěříš," podivně něžný tón, "avšak budoucnost naší Rodiny ne. To je jediná věc, kterou jsi po mne nikdy žádat nemohla. A kterou ti nikdy dát nemohu."

Zaťala jsem zuby. "Ne. Ne!"

Vulpix zavyl, v místnosti se začaly objevovat rudé a ledově modré kapky. Okamžitě následovaly obranné mechanismy sídla, rozpoutala se pokémonní bitva a my dvě byly v oku bouře. Po malé věčnosti jsem lišáka něžně pohladila po hlavičce a dlaní mu přikryla oči. Dost. Už toho bylo dost, milovaný.

https://cz.pinterest.com/pin/699746860833166614/

Tvář mé příbuzné byla strhaná. "Udělala jsem tu chybu jednou. Nebudu jí opakovat. Nepoddám se slabosti srdce na úkor Rodiny, Leonina dcero."

Pohlédla jsem na ni, na její odstup, chlad, bezcitnost. Nenáviděla ji. Přes rty jí přelétl úsměv. "Máš tolik ohně. Byla bys skvělou Matrarchou, lepší, než Gryffith kdy bude. Udělala jsem chybu, když jsem Leonine dovolila následovat její sny. Její takzvanou lásku. Udělala jsem chybu, když jsem tě nehledala pečlivěji a promarnila tak tvůj potenciál. Ale u mého pravnuka nebo pravnučky tu chybu již nezopakuji. Bohové mi darovali třetí šanci. Něco v Kaloenech neslýchaného. Tentokrát ji nepromarním."

Ocel v jejím hlase, pohled v jejích očích...

"Neutečeš. Zjistila jsem si o tobě mnoho, vnučko. Ještě pečlivěji, když se ke mně donesly zvěsti, že nosíš Hagenovo dítě."

"Vždy jsi to věděla," zachraptěla jsem, "vždy jsi věděla, že dříve či později zasune ptáka do té děvky," zasyčela jsem.

Matriarcha nad mou vulgaritou nehla brvou. "Znám všechny své subjekty velmi dobře. Starám se, nakonec, o blaho celé Rodiny."

"Přesto jsi nechala svou vnučku..." sklapla jsem. Pocítila takovou zuřivost. "Celou dobu jsi to plánovala. Chtěla jsi jen mé dítě."

Před mou příbuznou se objevi psychický štít a to mne nakonec udrželo na místě. Uvědomila jsem si, že držím nůž.

Jak typické pro spratka Zkaženého města, tak zastaralá zbraň v naší moderní době.

"Věřila jsem, že je Hagenova čest... více," pronesla a nebyla jsem tak rozzuřená, abych nepostřehla stín nespokojenosti. Hořce jsem se zasmála a babička mi věnovala ostrý pohled. "Také jsem nečekala, že má krev bude tak stupidní, aby se nechala ovládat svým měkkým srdcem." Skoro po mně plivla.

Hladila jsem Agniho po hlavičce a zoufale se snažila, aby Matriarchu Nanoci nezabil. Nebo nesrovnal se zemí celý apartmán. Vzduch měl elektrickou kvalitu a jeho oči doslova rudě zářily, věděla jsem, že k tomu nemá daleko. Opřela jsem si o něj čelo a pouze jej objímala.

"Co uděláš?" Vzlykla jsem. Nějak mi to uteklo. Byla jsem odhodlaná utéct z Kaloen, se svým dítětem. Zároveň věděla, že bych se celý život musela ohlížet přes rameno, jelikož mne Severina Nanoci nenechá jít. A, jak řekla, udělala jsem si dost nepřátel, aby byla má příbuzná tou lepší variantou, kdyby na to došlo.

Mohla jsem to svému dítěti udělat? Dát mu život plný strachu?

"Můžeš jej okrást o to, co vzala Leonine tobě?" dodala nakonec Severina Nanoci a dolila si víno.

Trhla jsem sebou.

"Nemysli si, že to v tobě nevidím. Nenávidíš vyšší společnost, ale stejně tě představa toho, že s ní tančíš, naplňuje vzrušením. Moc je silné afrodiziakum a každý v naší Rodině se s chutí pro ni narodil. Gryffith budoucího dědice vychová jako brilantního manipulátora, Hagen jej naučí vše o světě peněz a businessu." Dlouze si mě prohlédla. "Nemíním ti tvé dítě vzít. Můžeš jej navštěvovat. Naučit jej o špíně světa. Dát mu své znalosti. Pouze jej nebudeš nárokovat jako svého potomka."

Lámalo mi to srdce. Kurevsky to bolelo.

Dokázala bych být sobecká, kdyby to bylo štěstí pouze mého nenarozeného dítětě.

Dokázala bych vzdorovat, kdyby to byl pouze Hagen.

Ale, nakonec, nedokázala jsem se donutit zničit život oběma. Tak jsem je milovala. I když jsem oba měla jen tak krátce.

"Co po mně chceš?" zeptala jsem se dutým hlasem.

Severina Nanoci si povzdechla. "Chci tvé slovo, vnučko. Chci jen to, co jsi mi už slíbila."

Napjala jsem se.

"Chci tvé slovo a chci, aby sis uvědomila, že tě najdu. Možná ne hned, ale jednou ano. A nebudu milosrdná, i když nám v žilách proudí stejná krev. Právě proto."

"Budou šťastní?" Nenáviděla jsem, jak slabě jsem zněla.

"Hagen je dobrý politik, ale s Gryffith na své straně a v alianci s Rowenou Adamaris Brannon budou dominovat politiku vyšší společnosti. Bude to lehký život? Ne. Ale bude to výzva, pro kterou se Gryffith narodila a kterou se Anker naučil vyhledávat. Milují se. Už roky, i když si to ani jeden nepřipouští."

Jistě, sypej sůl do rány. Sleduj, kolik toho ještě vydžím. Nakonec potřebuješ znát můj psychický profil, abys mohla úspěšně manipulovat budoucnost, nejdražší babičko. Tak sleduj. Jelikož ti vše jednoho dne splatím. "Mé dítě? Když nebude zběhlý v politice?"

Matriarcha dlouho mlčela. "Pokud mne nepodrazíš a budeš následovat mé pokyny, dám ti své slovo Matriarchy, že pokud nebude tvůj potomek... vhodný, pomohu vám zmizet z povrchu světa. V pořádku a zdraví."

Sledovala jsem ji.

Věřila každému slovu.

"Kdo rozhodne, že není vhodný?"

"Anker. Nikomu jinému nevěřím. Má, v jistých ohledech, tak zpátečnické způsoby. Čest by mu nedovolila svůj budoucí slib porušit. A, nakonec, bude se snažit své dítě chránit. Je to i jeho krev."

Bylo mi tak chladno. Vše vypadalo jako noční můra.

"Nemůžete si kurva vzít má vajíčka a dítě si vypěstovat?" zasyčela jsem, objímala si pouze trochu vystouplé bříško.

Matriarcha překvapeně zamrkala. Poté potřásla hlavou.

"Věci zašly příliš daleko. Pro tuto možnost už je pozdě. Ale... jsem ti dlužná omluvu, vnučko, že jsem do této varianty neinvestovala více dříve." Odvrátila pohled. "Technologický pokrok sprintuje vpřed. V mé době... to nebylo tak časté. Nebo etické. Samozřejmě zde pokus byl, ale tvá... nestabilní DNA celou věc zkomplikovala a tento směr byl shledán jako slepá ulička. Mé zastaralé cítění ti způsobilo bolest. Ušetřila bych tě emocionálního diskomfortu, kterému jsem se celou dobu snažila vyhnout. Za toto u mne máš jednu laskavost, vnučko. Malou, ale je zde."

"Proč je pozdě? Kdybychom konaly hned, to dítě bude jen o pár měsíců mladší než moje dítě."

Severina se otočila zpět, opět přítomná a nedostupná. Chladně se usmála. "Jelikož nevěřím, že své slovo dodržíš. Už mi nevěříš. Z tvého pohledu jsem nepřítel. Skládám ti čest, když ti nemíním dát pár měsíců na to, abys přišla s protiútokem."

Ach ano, jak jsem ji nenáviděla.

"Proč mě chceš udržet v Kaloenech?"

Stín v jejích očích. "To dělám?"

"Dítě zajistí, že budu nablízku. Proč? Tedy v případě, že přežiju, abych jej viděla vyrůstat."

Severina se pohodlněji usadila. Musela ve mně něco číst, jelikož jednala, jako by vyhrála.

Měla pravdu.

"Přese vše jsi má krev."

"A tak mne mučíš?"

Dlouze si mě prohlédla. "Možná jen v tobě vidím potenciál a chci, aby se plně rozvinul."

Zaťala jsem pěsti. Ta čubka si své manipulace zcela jistě nadměrně užívala.

Matriarcha si povzdechla. "Takové plýtvání, tvé příšerné vychování. Velmi dobře. Jedním z důvodů je, že nevěřím Gryffith. Je dostatečně lstivá, aby mne do pár let vyšachovala. Nakonec jsem stará. Poté budou vést dva lidé, kteří nemají s Rodinou žádné spojení. Anker je loajální. Ale Gryffith si zajistí, že si na konci dne vybere ji."

"Takže jsem pojistka, že Rodina, která mi právě bere vše, v budoucnosti nepadne?" nevěřícně jsem se zasmála.

Severna lhostejně pokrčila rameny. "Ráda plánuji v předstihu pro všechny situace."

Nenávist byla slabé slovo. Kdybych mohla, její smrt by trvala dny.

"Opravdu mé štěstí a psychické zdraví znamená tak málo?" zeptala jsem se naposledy.

"Leonine se zeptala na to stejné. A já byla tak hloupá, že jsem jí nakonec dala, o čem si myslela, že potřebuje."

Zvedla jsem se a došla ke stolku. Sedla si naproti ní.

"Velmi dobře. Co mám udělat?"

Matriarcha se upjatě usmála. "Jako první sepíšeme pár dohod," pronesla hladce.

Agni v klíně mi zakňučel a olízl mi tvář. Ale já už neplakala. Už ne.