#35.5

Byly tu vlastnosti, které jsem na své lišce zbožňoval. Nemohl jsem si pomoct, rezonovaly s něčím ve mně a vzrušovaly mě a přitahovaly. Způsob, jakým přistupovala k násilí, byl jeden z nich. Avšak jak se v něm utápěla teď, to mi v hlavě rozeznělo všechny varovné alarmy. Jelikož liška nebyla efektivním, pragmatickým nástrojem, ale utápěla v brutalitě jiné, potlačované emoce. Což byla vždy nejkratší cesta rovnou do hlubiny.

Stál jsem se založenýma rukama a sledoval, jak znovu udeřila Patricii Zisi bez toho, aby jí dala možnost odpovědět. Klouby měla rozbité a byla zalitá potem, její oči však byly mrtvé a rytmické bušení pěsti do masa bylo takřka příliš pravidelné.

"Dost," pronesl jsem, když Zisi získala nepřítomný pohled, který mohl indikovat trauma mozku.

Liška, překvapivě, se zarazila a pohlédla na mě. Donutil jsem se na výhružku v jejím pohledu nereagovat.

"Běž se projít a umýt. Přeberu to."

Vyrovnala se a sledovala mě. Poté jednou kývla a beze slova odešla. Když se za ní zavřely automatické dveře, několik lidí v místnosti si oddechlo. Pohledem jsem našel Anselma, který seděl u stolu a monitoroval fyziologické funkce Zisi.

"Zhoršuje se to," potvrdil a jeho výraz byl chmurný. "Fakt, že byli dva její pokémoni těžce zraněni, tomu nepomohl."

Nekomentoval jsem očividné a došel k naší nešťastné oběti. "Promluvíš, nebo chceš další seanci s mou drahou liškou?"

Dlouho na mě zaostřovala. Poté se krvavě usmála a mlčela.

"Doufáš, že tě zabije?" zabroukal jsem s falešným soucitem. Byli jsme v této hře už dlouho. Lámala se. Možná se zlomí už teď. Byla cvičená přestát výslech. Ale nebyla připravená na výslech od dvou lidí stejných jako ona. Kteří měli pokémonní aury – a dokázaly jí do určité části použít. "Možná by mohla. Je tak zuřivá, že stačí jedno vhodné slovo a přežene to.

Zapomene na míru. Problém je, že," široce jsem se usmál a na tváři Zisi se objevila obezřetnost, kterou nedokázala skrýt, tak v bolestech a vyčerpaná byla. "Problém však je, že liška umí brilantně nenávidět a chce se mstít. Své pokémony miluje. A tys jim ublížila." Lehce jsem ji pohladil po tváři a žena mimoděk ucukla. Věnoval jsem jí úsměv, který byl pro mou tvář nepřirozený, byl nevinný a takřka andělský. "Navíc sis vybrala opravdu nevhodnou dobu, jelikož se jí hroutí svět a Zukya na to reaguje velmi bouřlivě."

"Nevíte, s čím si zahráváte," zachraptěla a já skryl dravý úsměv, který se mi dral na rty. Tady to bylo. Konečně sama promluvila.

"Možná ne. Ale jsem ochoten pro slečnu Zukyu obětovat hodně. A ta se rozhodla vykročit na válečnou stezku."

Sklonil jsem se k ní tak blízko, že se odtáhla, i když se snažila z počátku vzdorovat. "Jsi jako my," zašeptal jsem jí do rtů, tak blízko jsme byli, že jsem cítil její krev na jazyku. "Jsi z části Gardevoir, že ano?"

V očích se jí objevil strach. Žil jsem se svým genetickým dědictvím celý život a naučil se jej podvědomě ovládat. V tuto chvíli jsem ji chtěl vyděšenou a zranitelnou. Reagovala na to skvěle.

"Má drahá liška je také částí programu. Stejně jako já."

Zisi křečovitě polkla, její panenky obrovské.

"Nevíte... nemáte potuchy..."

Koutkem oka jsem postřehl, jak jeden z psychických pokémonů po okraji místnosti zkolaboval. Tak zoufalé byly pokusy ženy přede mnou se osvobodit. Ztrácela sebeovládání.

Tentokrát jsem temnému úsměvu dovolil, aby mi zahrál na rtech, a Zisi vykřikla a snažila se odtáhnout.

Několik z mužů a žen po okraji pokoje vytáhlo pokébally a povolalo do služby pokémony, kteří měli pauzu.

"Děje se něco?" zašeptal jsem jí intimně do ucha. "Myslel jsem, že si tak skvěle rozumíme,"

"Co. To. Děláš?" prořízl hlas napjatou chvíli a všichni přítomní strnuli. Pomalu jsem se narovnal a pohlédl na Zukyu, která stála ve dveřích a v její tváři byla čirá zuřivost.

Zisi na ni pohlédla a začala ječet. "Dobře! Udělám to! Řeknu vám vše! Nepouštějte ji ke mně! Nepouštějte!"

Liška zavrčela a skočila k ní. Vkročil jsem mezi ně a strhl ji z její trajektorie, opatrně, avšak pevně přitiskl její drobné tělo k sobě.

"Liško,"

"Myslíš si, že si můžeš prokurvit cestu ven z téhle situace?" Nejhorší byl naprosto neutrální hlas, kterým Zukya mluvila. Sledovala Zisi jako kořist a ta byla bledá a sledovala ji s terorem v očích.

"Liško, měla jsi odpočívat." Stále jsem cítil krev v jejích vlasech.

Zukya pootočila hlavu a pohlédla na mě. Kdybych byl méně mužem, nejspíše bych znervózněl. Ale protože jsem ji zbožňoval, sklonil jsem se a políbil ji něžně na tvář.

Přimhouřila oči a chvíli mě sledovala, než si odfrkla a lehce se uvolnila. Položila ruku na mou paži a opřela se o mě.

"Chci ji. Až to celé dokončíš," zamumlala.

"Ne! Vše vám řeknu, ale chci svobodu!"

Opovržlivě jsem na Zisi pohlédl. "Přeci si nemyslíš, že tě po tomto všem pustíme."

Byla bledá a zírala na mě. "Pokud chcete informace, tak ano."

Zukya se usmála a Zisi sebou trhla.

"Jen ji ke mně nepouštějte. Ničí mě," naše zajatkyně se odvrátila a po tváři jí stekla slza. "Bere mi to, co mě dělá silnou. Je to to jediné, co mi zbylo. Nemáte právo mi to brát. Obětovala jsem pro to tolik. Je to moje. Nemůžete mi to vzít. Nemůžete!"

"Řekni nám, co chceme vědět, a nevezmeme ti to."

I když bych zatraceně rád věděl, co liška dělala.

"Ona musí pryč. Bere mi to i teď. Prosím, je to vše, co mám! Bez toho umřu!"

Zamyšlene jsem si Zisi prohlížel. Kradmě pohlédl na pokémony a opravdu, zdálo se mi, jako by nápor Zisi náhle zvládali lehčeji. Bylo možné, že Zukya nějak ovlivňovala její psychické schopnosti?

Liška si opřela líčko o mou hruď a otřela se o ni, tiskla se ke mně a na okamžik jsem se cítil tak silný a měl mylný pocit, že žena v mých pažích je křehká a potřebuje ochranu.

"Dostaň z té čubky vše, co potřebujeme vědět, a nechám ji jít. Celou," pronesla tak mírně, že jsem okamžitě zbystřil. Ale neodvažoval jsem se na nic zeptat, ne před Zisi.

"Setkáme se zítra ráno, ano, lišči?"

Vzhlédla ke mně a v očích měla tak melancholický pohled. "Jestli do té chvíle neupíšu svou duši ďáblu," souhlasila a zněla tak smutně.

Vrhl jsem ostrý pohled na Anselma, ale ten nereagoval, takže nemohla chystat nic příliš nebezpečného.

Otočil jsem se k Zisi a příjemně se usmál. "Nuže, kde jsme to byli?"