#34

Seděla jsem u svého pracovního stolu, všechny obchodní záležitosti dodělané, všechny problémy ohledně Turnaje ošetřené. Zůstával tu pouze problém s Urim, podsvětím a dědictvím. Matčinu pozůstalost... jsem mínila vyřešit později. Co jsem dokázala poskládat dohromady, bylo to vše na vrub Rodiny Nolan. A jelikož proti nim měla negativní postoj i babička – byla jsem si docela jistá, že pro přesně ty stejné důvody jako já – počká to s pomstou po Turnaji. Svrhnu vládce a dosadím za ně Zlomeného Prince. Temně jsem se usmála. Neznělo to jako pohádka? Jen kdyby mi poté ruce netřísnilo tolik krve...

Ale to bylo v budoucnosti.

Reagan při posledním zasedání rady zněl podivně naléhavě, co se Macharyho dědictví týkalo.

Pokud jsem si vybavovala dobře, při dědictví padlo něco o klíčích které... které dostal Uri? Zamrkala jsem, ale pamatovala jsem si to dobře. Nějaká slečinka vydala šokované zalapaní po dechu a zavrčela něco ohledně k ničemu navíc synovi Thorstena Romarese a co jen si to bláznivý Machary myslel.

Co to ty klíče byly?

Pohled mi padl na vejce Mimikyu, které jsem měla položené na stole. Chtěla jsem si promluvit s babičkou? Pevně jsem stiskla rty a cítila, jak mi tuhne tvář. Ne. To rozhodně nebyl dobrý nápad. Kdo ví, co by ze mě dostala tentokrát? Navíc jsem si nebyla jistá, že dokážu být... klidná, pokud potkám Hagena.

Ruce se mi mimoděk sevřely v pěst.

"Hagene," povzdechla jsem si.

"Togepi?"

Shlédla jsem a unaveně se usmála na Hrdinku, která mi objímala kotník.

"To nic," zašeptala jsem. Natáhla jsem se po telefonu a po chvilce zaváhání požádala kocoura, zda se se mnou může sejít.

Odpověděl obratem, že není žádný problém a vyzvedne mě za deset minut. Hořce jsem se usmála a zvedla se.

Laran se podíval na televizi a předpověď počasí. Pobaveně si odfrkl. Koukla jsem se ven na modré nebe a rosničku slibující krásný sluneční den. Dlouze si prohlédla Absola. A vzala si sebou deštník.

*

"Klíče?" Uri se na mě překvapeně podíval a opřel se do židle. Byli jsme na balkónku, měli dechberoucí výhled na oceán a užívali si luxusní jídlo a pití. Po chvilce se jemně pousmál. "Řeknu ti jeden příběh, když ty mi povyprávíš ten o zoufalé trenérce hledající na hřbetu Suicuna Celebiho."

Mrkla jsem a poté se usmála. "Velmi dobře, tak tedy začnu. Nebylo to nic složitého. Suicune byl můj věrný oř a já jej požádala, aby mi pomohl najít bájného pokémona, který je strážcem lesů a znakem míru." Koutkem oka jsem na něj pohlédla. Měl tak příšerně zdvořilý úsměv. "Není to... Celebi neléčí, ne tak jak to myslíme my, a ne cokoli bez základu v rostlinné podstatě. Ale je proslulý svým cestováním časem. A já potřebovala zvrátit jednu příšernou událost."

Stále ten zdvořilý úsměv.

"Tak to bolelo, Uri. Tak příšerně to bolelo. Nezbylo nic, než ten příšerný žal, utrpění a zuřivost."

"Zvrátil čas?"

Dlouho jsem si jej prohlížela, než jsem odpověděla: "Ano."

"A cena?"

Na tvář mi bezděčně vklouzl úsměv. "V tomto jsou pokémoni překrásní, jak tělem, tak duší. Nechtějí nic."

"Ani Suicune?"

"Ten byl nadšený, že se mohl proběhnout." Výraz mi potemněl. "Nemůže se volně potulovat, jelikož... existují způsoby, kterým se detekuje jeho přítomnost, a cesty, jak jej svázat do otroctví."

Upila jsem vína a pokynula mu.

"Ach ano. Kolik toho znáš z Kaloenských legend?"

"Tolik jako každé dítě. Kdysi sídlili na Zakázaném ostrově a žili v míru s lidmi Kaloen. Byli tři. Lord Nebes – Nebeský Ninetales, Srdce sopek, Otec Mysli. Velký ochránce lidí a Hrůzostrašný kat nespravedlivých. Z prvního Ninetalese, z jeho devíti ocasů, se pak zrodili další. Jeden z tří legendárních Kaleonských pokémonů...

cz.pinterest.com pin 581527370611152474

"Lord Vln – Hlubinný Gyarados, Nositel věčného hněvu, Otec Emocí. Nepřítel lidí a jejich věčná Nemesis. Bratr Ninetalese, kterého tak draze miloval. A kterého ztratil.

cz.pinterest.com pin 565975878141790930

 "A Lord Mraků – Temný Arcanine, Patron Bestií a Otec Masa a Krve. Odvrátil se od svých dvou bratrů a jejich rozporů ohledně lidí, aby pečoval o své Bestie, žil v rovnováze s přírodou a byl ochráncem slabých pokémonů."

deviantart.com/om/...

"Dlouhé roky byli našimi patrony a každý ve svém duchu principů nás učil své škole. Společně tvořili duši Kaloen, Lady Ostrovů, nadpozemskou bytost, která nás vedla a chránila. Až dal jednoho dne Ninetales příliš a do špatných rukou. Za což jej lidé zmasakrovali a každou jeho část těla užili ve svých experimentech. Nebe se nad Kaloeny zatáhlo a celý svět se nad tou zradou otřásl. Gyarados a Arcanine nás opustili, věčně truchlící se stáhli ze světa lidí a nikdy je už nikdo neviděl.

cz.pinterest.com pin 541628292657807281

"Ta část se zmasakrováním Ninetalese byla extrémně trefná," poznamenal Uri a netypicky v tom nebyla ani špetka jeho obvyklé sardonie. "Klíče Rodin jsou to – střípky jeho těla, které naši předci ukovali do artefaktů. Ty i tisíce let po té brutální vraždě stále vyzařují energii, která dokáže pozměnit samotnou realitu. Nejvíce se to projevuje právě v nejstarších Rodinách..."

"Které u sebe nosily klíč nejdéle. Odtud pramení ty pověry o genech pokémonů v našich žilách?"

"Nejspíše," pokrčil lhostejně rameny. Pohlédl na oceán, jeho výraz melancholický. "Lady Ostrovů je tak pouhým mýtem mezi mýty a proslýchá se, že s jejím zmizením se vytratila i naše nevinnost. Proto se každý pokémon, kterého sem přitáhnou trenéři, cítí špatně a nikdy nejsou silní, naopak s postupem času slábnou. Proto se zde nikdy neobjevil jiný legendární pokémon. Proto je zde desetiletí od desetiletí čím dál méně pokémonů. Všude na zemi je poměr pokémonů k člověku v tisícech. My, naopak, začínáme pokémony v naší oblasti převažovat."

Oba jsme dumali nad svými vlastními temnými myšlenkami.

"Proč ti Machary odkázal jeho rodinný klíč?"

Uri se na mě podíval a poté pokrčil rameny. "Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, nijak nejednal." Zarazil se. "Můj otec s ním zcela jistě měl kontakt, i když nepřímý. Poskytujeme ochranku všem. Ale nebyl speciálním případem. Nevím proč."

Sledovala jsem jej a neměla pocit, že by mi lhal.

Padl na nás stín, doslova, a já překvapeně vzhlédla. Zahřmělo a na stoleček dopadly první kapky deště. Pobaveně jsem se usmála a přistihla Uriho, jak si mě intenzivně prohlíží. Bez přemýšlení jsem se natáhla po jeho ruce.

"Promiň. Odpusť mi."

Sledoval mě a něco v mé tváři hledal, jeho pohled byl tak intenzivní, že jsem mimoděk zrudla, ale odmítala uhnout pohledem.

"Není co, liško."

Zaťala jsem zuby. "Urichu..."

"Liško," zarazil mě. "Není. Co."

Kývla jsem a postavila se. Stále držela jeho ruku. Na rozdíl od mých ledových, zkřehlých prstů byla pevná a teplá.

Šli jsme z restaurace a já se jej stále držela jako záchranného lana. Pouze jednou si mě postranním pohledem zkoumavě prohlédl, než mi přehodil své sako přes ramena a přitiskl si mě k boku. Bylo mi jedno, jak to bude vypadat. Byla jsem unavená. Unavená a připravená se vším skončit. Což mě dohánělo k zuřivosti, jelikož to sakra nebylo v mém charakteru. Ale něco mě stahovalo dolů a má osobnost jako by se propadala stále hlouběji.

Zastavili jsme se, když se přímo před východem rozpoutala ohnivá bouře. Mhouřila jsem oči a hledala zdroj, ale vypadalo to prostě jako nekontrolovaný požár.

"Slečno," ozval se varovně Torny, který se mi objevil po boku, "pokud byste se mohla přesunout do bezpečné vzdáleosti." Rukou naznačil směr. Pohlédla jsem na plameny venku a pokrčila rameny. Uri mě vedl a byl si jistý, že je celou dobu mezi mnou a skleněnými stěnami. Jaký gentleman.

Čekali jsme a čekali a čekali. Sledovali ohnivou bouři, energické výbuchy a kocour v půlce začal být čím dál neklidnější. Nakonec jeho trpělivost přetekla.

"A dost," utl to a postavil se. Manager, který kolem nás poskakoval, na něj vylašeně pohlédl. Uri se ostrým krokem vydal do srdce toho chaosu. Zaváhala jsem a přitiskla si klopy jeho saka blíže k sobě, zvažovala, zda si můžu dovolit skočit do takové situace. Pak si výsměšně odfrkla nad svou stupiditou a sebevědomě jej následovala. Agni se mnou sice nebyl, a kdo ví, zda ještě ovládal plamen ve své Alolské ledové formě, ale nebyla jsem bezbranná. Torny, který mě sledoval s kamenným výrazem, sebou nakonec měl Krásku. A ta si s plameny hrála jako s mazlíčky. Co se týkalo energetických útoků...

https://cz.pinterest.com/pin/435582595190181571/

"Ujisti se, že je kolem nás kontinuálně štít, ano, Torny?"

"Jste si jistá, že nechcete sledovat situaci z balkónku za energetickým štítem podniku?"

"Ne."

"Jak si přejete."

Na okamžik jsem se zastavila a věnovala mu unavený úsměv. "Děkuji Torny."

Výraz mu o malilinký stupínek změkl. "Buďte opatrná a nestěžujte mi práci, prosím."

Vážně jsem kývla.

Došli jsme ke dveřím, před kterými stál Uri. A tady to bylo, veškerá ta pečlivě skrývaná zuřivost, která v něm běsnila.

"Co se zde děje?" jeho tón byl tak formální a kadence jeho řeči precizní. Jeden takřka krvácel, tak ostrý jeho přednes byl. Obdivně jsem na něj koukla a kocour se lehce vypjal, jako by mou pozornost vycítil. Pche. Chlapi. Všichni stejní.

Nějaký spratek z vyšší společnosti byl rudý v obličeji a do té chvíle hulákal na svého pokémona. Jakmile se ale Uri ozval, zaskočeně se zarazil. Ale vtipnější bylo, že i pokémon se posadil do pozoru a vyjukaně na něj koukal. Hm, byl to... Rhydorn? Vypadal tak.

https://cz.pinterest.com/pin/556053885237290198/

Uri velmi vážně pohlédl z jednoho na druhého.

"Ukončete to. Rád bych prošel," procedil.

Rhydon chvíli vypadal, že se naježí, ale nakonec se váhavě začal sunout ke svému trenérovi, za kterého se napůl schoval. Kocour z něj po celou dobu nespouštěl pohled. Přimhouřila jsem oči, jelikož na pokémonově reakci bylo něco... zvláštního.

Pokémoni, především rozzuření, z lidí nemívají tento druh respektu. A pokud by se báli fyzického útoku, ve smyslu mrzačení, propadli by do běsu o to více, jak bylo v případě Macharyho a jeho nešťastné minulosti s Beedrill. Pěst podél mého boku se sevřela v opěst. Bylo to... následkem těch genetických manipulací? Cítil z Uriho jakéhokoli pokémona, kterého měl v DNA?

Došla jsem k Uriho boku. Rhydon na mě pohlédl a vypadal, že zařve, ale pak zavrčel na Tornyho, který byl mým stínem. Když se mu po boku postavila Kráska, nasraně se podíval na svého trenéra a málem by zaútočil znovu.

Kocour mě jemně vzal kolem pasu a odváděl nás k jeho osobnímu autu.

"Je to tak, že?" zeptala jsem se, když jsme byli v anonymitě jeho auta.

"Na co přesně se teď ptáte, slečno Nanoci?"

Lehce jsem sebou trhla, nezvyklá od něj slyšet mé rodinné jméno.

"Rhydon. Cítil z tebe pokémona," zaváhala jsem, "a ze mě taky. Proto na nás reagoval jinak, než na ostatní lidi."

Uri mě sledoval, jeho pohled vypadal v autě s tmavenými skly černý. Kývl, jednou a ostře.

Pohlédla jsem ven z okna a objala si břicho. Lidé, i ti, kteří by měli vědět lépe, jim říkají monstra. Pokémonům. Dívají se na ně jako na nemyslící bestie a na jejich trenéry se strachem – a nenávistí. Někdy mají pravdu, jelikož je jejich trenéři nezvládají a jejich pokémoni se poté vydaji na válečnou stezku a ničí vše, co jim stojí v cestě.

Ale.

Jak se budou dívat na něco takového, jako jsem já? Já a Uri a cokoli z naší krve?

Máme vůbec právo na tento svět přivést nový život?

Odvážíme se?