#33
Měla jsem vcelku dobrou náladu, když jsme mířili s Roquem zpět do horské chatky a rozebírali různé strategie, které Altaria a Dragalge mohli užít. Obvykle by se zapojil minimálně Torny, pokud ne všichni v aktivní službě, kteří mě doprovázeli. Ale Ichabod byl v tomto ohledu příšerně staromódní a díval se na své strážce svrchu. Nepříliš inteligentní rozhodnutí, ale i padlá aristokracie si zřejmě zachovává své zlozvyky. Tudíž můj obvykle hravý a přátelský strážce nebyl tak blízko, aby byl považován za společníka. Způsob, jakým se stáhl ještě dále, mi napověděl, že se něco děje. Pohledem jsem jasně naznačila, že bych ráda byla do situace zasvěcena.
Ne příliš radostně souhlasil, že získá informace. Nikdo z mé ochranky neměl v oblibě můj zlozvyk si své problémy řešit pěkně ručně a stručně.
"Problém?"
"Nejsem si jistá," odpověděla jsem Ichabodovi upřímně.
"Horskou chatku navštívila skupinka privilegovaných mladých staré krve. Jejím cílem jste vy, slečno," pronesl Torny.
"Cíl v jakém slovasmylu?" zvedla jsem obočí.
"To je na tom to podivné. Zdá se, že se média chytila vašeho úspěchu v mini-turnajích a udělala z vás přes noc miláčka veřejnosti. Vaše asistentka se topí ve zprávách, telefonech a pozvánkách na párty všech druhů. Snažila se s vámi spojit, ale zřejmě na vás nemá přímý kontakt. Inteligentně to zkusila přes Anselma. Ten ji poslal nahánět Gengara po všech možných členech štábu a proto se k nám tato informace dostala až teď. Lennard si situaci uvědomil jako první, když na ni narazil při," můj drahý strážce letmo pohlédl na Ichaboda, "jeho jiném projektu, který jste mu zadala."
Došli jsme na dohled horské chatky. Což byla ultramoderní stavba, jedna z řetězců "Rozjímání na samotě" úspěšného hotelového řetězce vlastněného Rodinou Augustin – v podstatě jediného hráče na trhu.
"Součástí skupiny je i Mina Rinne a Eseld Wolfgang," podotkl Torny.
"Rinne. Rodina Augustin je jejich nejsilnější vedlejší větev. Respektive, stává se hráčem, na kterého je dobré dát si pozor." Ichabod měl nespokojený výraz. Nedivila jsem mu. Věšina vyšší společnosti na něj stále nahlížela jako na mor a původně plánovaný večer v přátelské atmosféře se zatím vybarvoval v únavně společenský problém.
"Nejspíše hned odejdou."
"Togepi?" ozvalo se zaskočeně a zranitelně nejistě. Všichni jsme se zarazili a pohlédli na Hrdinku. Nesla se Tornymu v náručí – vždy si našla nějakého muže a nechala se jím rozmazlovat. Momentálně však zírala k chatce a byla napůl schovaná ve svém vajíčku.
"Hrdinko?" zeptala jsem se jemně a rozhlížela se.
"Togepi," pokémon kvíkl a schoval se úplně. Pohlédla jsem k chatce a výraz mi strnul.
"Slečno?" Torny se mi postavil k boku, jelikož tento můj výraz už velmi dobře znal. Vypadal rozedraný mezi touhou zjistit, co tíží pokémona v jeho náručí, a nutkáním mě svázat do kozelce a utíkat opačným směrem. Znal mě.
"Ta –" pohlédla jsem na Hrdinku a spolkla výraz, který jsem chtěla použít původně. "blonďatá trenérka v ultrapřiléhavé nebesky modré lyžovací kombinéze."
"St. Matiers," podotkl nápomocně Roque.
"Hrdinka byla původně její."
Oba trenéři pohlédli na Togepi, která se skrývala ve vajíčku. Podle toho, jak Tornyho výraz změknul a něžně si ji přitiskl k sobě blíže, se nejspíše i třásla.
"Oh, slečno Zukyo!" křikla na mě už z dálky ta licoměrná mrcha. Se zářivým úsměvem si přehodila svou blonďatou hřívu přes rameno a zároveň kontrolovala, zda ji všichni sledují. Expertně nacvakla lyže a poté elegantně sjela ten malý kopeček k naší skupině. Chovala se dokonale zdvořile a začala brzdit s předstihem, aby nás náhodou neohodila sněhem nebo jinak neurazila. "Ach, a to je malý Togepi!" vypískla cukrově a hodila přes rameno významný pohled. "Togepi, to jsem já, Taša! Pamatuješ?" natáhla se k Hrdince.
Torny na mě v otázce pohlédl. Hrdinka nedokázala odolat a musela se na svou bývalou trenérku podívat. Její druh však byl psychický typ. Jasně cítila všechny pravé emoce, které ta mrcha cítila.
Viděla jsem, jak jí oči začaly plavat v slzách.
Cokoli St. Matiers byla, hloupá mezi to nepatřlo. Okamžitě se stáhla a otočila se ke mně, dle jejího postavení by jeden řekl, že jsme dlouholeté přítelkyně. "Slyšela jsem, že jsi zde a musela jsem, prostě musela jít lyžovat a po dlouhé době tě vidět, Zukyo!"
Pohlédla jsem na její ruku na své paži. Chladně k ní zvedla pohled. Její úsměv byl lehce nucený, ale neodrazená šlapala dál, jako voják na pochodu navzdory veškerým nepříznivým podmínkám, sledovala mě s dokonale předvedeným štěněcím pohledem.
"Nepředstavíš nás, Natašo?" ozvalo se lehce. Obrátila jsem se k tmavovlásce, která celou siutaci sledovala se směsicí pobavení a pohrdání. Někoho mi připomínala.
zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/581527370608694600/
"Och. Samozřejmě, slečno Wolfgang. Zukyo, toto je druhorozená dcera Rodiny Wolfgang, snoubenka Patriarchy Romares. Slečno Wolfgang, toto je má přítelkyně, slečna Zukya." St. Matiers pozitivně zářila. Ignorovala jsem ji a přeměřovala si Wolfgang. Odtud mi byla povědomá. Byla snoubenkou Uriho bratra. Nikdy se o ní příliš nezmiňoval, pouze ve spojitosti se svým bratrem. Vždy měl trpitelský výraz, jelikož se zřejmě jeho starší bratr snažil za poslední měsíce napravit roky neshod mezi nimi. Avšak, přiznal Uri zdráhavě, nikdy se k němu nechovala nemístně špatně. Ze všeho nejvíce jej ignorovala. Chytrý přístup, pokud se měla stát součástí Rodiny a teoreticky s ním sdílet zbytek života. Jelikož nepotřební potomci vůdců Rodin tak často nezabloudili nikam daleko od rodinného hnízda pro strach, že na ně (a jejich stipendium) jejich mecenáši zapomenou.
"Tašo?" ozvala se nově příchozí.
"Ah. Zukyo, toto je Merika Solera. Meriko..." začalo zdlouhavé představování téhle malé, veselé skupinky St. Matiers. Solera, Solera, odkud jsem ji znala? Většina privilegovaných potomků mě příliš nezajímala, ale tohle jméno mi nějak uvízlo v paměti. Solera...
Pohled mi sklouzl k jejím nohám a dlouze jsem mrkla. Alolský Vulpix. Byl roztomilý. Jak na něj asi bude reagovat Agni, napadlo mě s mírným pobavením.
"Ráda bych s vámi strávila jedno odpoledne lovem, pokud by vám to nevadilo, slečno Zukyo?" ozvala se Wolfgang. Měla tak kultivovaný a příjemný hlas. Dokonale vstřícné a přátelské chování. Vypadala z nějakého důvodu bezbranně, což jsem ji ani na veřinku nevěřila. Ale mé instinkty na mě nekřičely, že jsme v nebezpečí, což jsem z části čekla. Celý příchod smetánky Kaloen byl podezřelý. Do míry, kdy jsem se chtěla zavřít v pokoji s jediným vchodem a měla celý komplex pod nejnovější sledovací tech.
"Oh, musím, prostě se musím přidat taky!" přitakala Mina Rinne.
Zvedla jsem obočí.
"Všichni mluví o tom, jak neuvěřitelně se pod vaším vedením zlepšila Sofie Vollan – a jak díky tomu mohla očistit jméno své Rodiny!"
Výraz pod kontrolou, nijak jsem nereagovala. Ale zdálo se, že jsme zakopli na odpověď za mou náhlou popularitou. Budu se Sofií muset mít dlouhý a důkladný rozhovor. "Byla odhodlaná změnit svůj osud. Pouze jsem ji popostrčila správný směrem," pronesla jsem vyrovnaně.
Wolfgang to kvitovala zkoumavým pohledem, zatímco se pár ostatních zasmálo mé předpokládané skromnosti.
"Kdo by si to kdy pomyslel. Celou dobu Patriarcha Ahearn nijak situaci nekomentoval a přitom byla dcerou jeho bratra, ne jeho! Kolik lidí se za ty roky opovážilo mu do očí vysmát – jsem si jistá, že si pamatuje každého jednoho z nich," zachichotala se nějaká drobná rusovláska.
"Šokovala i svou vlastní Rodinu. Bylo veřejným tajemstvím, jak ji část Rodiny ze strany manželky Andora Ahearna nenávidí a jejich chování hraničilo s ničím neskrývanou šikanou a snahou vystrnadit ji z Rodiny a poslat do exilu – a teď smetla veškerou jejich bezpodkladnou zášť ze stolu a je ochotna zvážit nabídku smíru, pokud to nastolí v rodině mír. Všechny mimo svou nejbližší rodinu svých chováním a vystupováním zahanbila, zatímco její rodina a kdokoli za ní celé ty roky stál náhle vypadá jako hrdinové. Kdo se ale může starému Andorovi divit? Všichni víme, jaký je jeho neschopný bratr. Bodl by jej do zad, kdyby mu to nějak prošlo. Kdyby dostal malou Vollan do rukou, stáhl by Rodinu Ahearn ke dnu, věřte tomu."
Pohlédla jsem na Tornyho, který znuděně stál opřený o stěnu a všechny sledoval pohledem. Pokýval mi na znamení, že je situace i z bezpečnostního hlediska pod kontrolou. Roque stál kousek bokem a něco velmi zaujatě dělal na svém datapadu. Tak zaujatě, že jsem měla podezření, že to pouze předstíral. Z jeho postoje pro něj přítomnost ostatních vyšší společnosti nebyla o nic rozdílnější, než kdyby šlápl do značně aromatické substance. Vykročila jsem k němu a chvíli na to se rozhostilo hrobové ticho.
"Slečno Zukyo? Myslím tím – je to pravda? Opravdu se stýkáte s ním?" ozvala se pobouřeně St. Matiers. Věnovala jsem jí lhostejný pohled a neobtěžovala se odpovědět.
"Jak hodně ti tu vadí?" zeptala jsem se jej na rovinu.
Koutkem oka na mě pohlédl. "Záleží na tom?"
"Noví pokémoni, nové mozky, příležitosti trénovat?" vypočítavala jsem na prstech.
Roque si mě dlouze prohlédl a pak se mu koutkek rtů lehce prohl v úsměvu. "Rád se podívám, jak se je snažíš přesvědčit, aby se se mnou stýkali."
Naklonila jsem se k němu a hravě na něj pokývala prstem. "Pokud chtějí trošku toho pozlátka, které jsem nějak získala bez svého vědomí, nemají jinou možnost." Tiše jsem se uchechtla. "Těším se na jejich výrazy, až se všemi z nich vytřeš podlahu i svým nejslabším pokémonem. Jen to neudělej moc rychle – nebo příliš brutálně."
Ichabod se lehce vypjal, v očích ne snad zlomyslnost, ale druh temného očekávání. "Rozkaz, má drahá slečno Zukyo."
*
Zrovna jsem pročítala nějakou příručku a moc souboji se Solerou nevěnovala pozornost. Automaticky jsem zamumlala útok a pak vyjekla, když mě skoro odhodila názarová vlna.
Zvedla jsem pohled. Vulpix seděl, nevinně mával svými ocásky a hrál velmi zaujatého nějakou vločkou. Před ním byla pustina. Sníh a led roztál, země byla ožehlá a Solera seděla na zadku a šokovaně na nás zírala. Zamrkala jsem.
"Co jsem Vulpixovi zadala za útok?" zamumlala jsem k Tornymu.
"Kombustivní výbuch," odpověděl stejně tiše.
"Ach."
"Co to sakra bylo?" zavřeštěla Solera.
"Útok?" navrhla jsem mírně.
Solera přimhouřila oči a sáhla k opasku. Odvolala pokémona, Blastoise, který leže na krunýři, vyřazený. Poté zavolala jiného pokémona.
"V tom případě vás žádám, drahá přítelkyně, zahrňte mého Vulpixe do vašeho regimentu tréninku," odvětila vyrovnaně. Lehce se mi uklonila a tak strnula, čekala na mou reakci. Kdo by to byl řekl, že ti rozmazlení, arogantní spratci dokáží být tak uctiví?
S rudým zábleskem se zjevila bílá liška a Agni zpozorněl. Pozorovala jsem je vedle sebe, ty dvě lišky, a napadlo mě, že bílý kožíšek je opravdu úchvatný, především mezi vším tím sněhem. A Solera rozhodně věděla, jak se o vzhled pokémona starat.
cz.pinterest.com pin 581527370611655521
"Pokud vím, Alolská forma Vulpixe je ledový typ především."
Solera se lehce vyrovnala a pohlédla na mě koutkem oka. "A? Po správném tréninku by měl vykázat stejnou míru výkonu." Podivně, slova a tón hlasu Solery zněly tak chladně, ale její Vulpix zavrtěl ocasy. Zdálo se, že nebyla taková studená ryba, jakou se snažila předvádět.
"Vulpix!" štěkl Agni. Překvapeně jsem k němu shlédla a pokémon na mě nabubřele zíral. Uvědomila jsem si, že jsem v zamyšlení celou dobu Alolského Vulpixe sledovala... a můj lišák nebyl ani za nejlepších dnů klidný a vyrovnaný, vztaženo k mé pozornosti. Sotva zůstával klidný s pokémony, kteří byli moji.
"Agni, neblázni."
Sledoval mě, pohled skeptický.
"Samozřejmě, že jsi krásnější."
"Vůůůůl." Rudá liška zavyla a nešťastně na sebe pohlédla, poté na bílý kožíšek Alolského Vulpixe. Znovu na sebe a pokračoval ve vytí. Všichni na nás vyjeveně zírali a já cítila, jak se mi do tváří hrne červeň.
"Rozmazlujete jej," zamumlala mi za zády Torny. Vrhla jsem na něj ublížený pohled, ale právě si vyměňovali chlapácké pohledy s Roquem. Zrádci.
"Drahý, copak se děje, přece si nemyslíš, že bych tě vyměnila za nějakou bílou kouli?" mumlala jsem a kráčela k němu.
"Vulpix!" ozval se dotčeně Soleřin pokémon.
"Vul vul vul," brumlal Agni. Bleskla jsem pohledem k Alolské lišce, abych zjistila, jak celou situaci bere ona, a Agni náhle žárlivě zavrčel. Byla v tom nota agrese, kterou jsem u něj nečekala a z které mi po zádech přeběhl mráz. Šokovaně jsem strnula, instinkty na mě křičely. Pak jsem potřásla hlavou. Byl to Agni, hlubino.
Agni, který se soustředil až příliš intenzivně na své packy. Pocítila jsem náznak paniky.
"Lišáku –"
"Vrrr," pevněji se rozkročil a na okamžik to vypadalo, jako by jej pohltila ohnivá aura. Jen díky slunečnému dni a odlesku slunce všude na sněhu nešla příliš jasně rozpoznat rudá aura, o které jsem věděla, že pro Vulpixe zcela jistě není přirozená.
"Agni!"
"Vulpix!" Kožich na jeho packách se začal měnit v bílý. Oheň kolem něj vybuchl a současně jako by jej něco vtahovalo k Agniho tlamičce. Oči mu rudě zářily. Kousek po kousku, čím dál rychleji, rudá se měnila v bílou, až nakonec zmizela zcela a jeho hnědé oči se změnily v safírově modré.
Poklesla mi čelist.
cz.pinterest.com pin AVyke6XR0jEJAoOcTPUCpllhSf4i2B-Hk3I6Hr6K3-6SZ9Tz3rAlzLo
Agni se otřásl a z kožichu mu vyletěly krystalky ledu. Devante došla ke kouskům ledu a zvědavě packou do jednoho krystalu šťouchla. Vydala nadšené ňafnutí a začala led honit po zemi.
Mimo její veselé ňafání a lehké lapání po dechu Agniho bylo naprosté ticho.
Vzhlédla jsem, výraz vyrovnaný. "Tohle se nikdy nestalo."
Ostatní na mě zírali jako na blázna.
"Tohle. Se. Nikdy. Nestalo." Způsob, kterým jsem cedila slova, donutil Soleru o krok ustoupit, pohled náhle alarmovaný. Pár ze strážců Kaloenské smetánky ke mně udělalo krok, jejich výrazy prázdné a oči tvrdé. Mí strážci se také o kousek přiblížili.
Zablesklo se a zahřmělo. Všichni jsme nadskočili.
"Přicházím nevhod?" ozvalo se lehce do ohlušujícího ticha.
Všichni jsme pohlédli do boku, kde stál Uri – a čelist mi poklesla podruhé.
cz.pinterest.com pin ARBpMGuAa2ehTMcUI0WiRd3B3yFZAAqCC0KPL3vlauHrqBGPhHxTYhw
Ten idiot. Na ruce měl Zapdose, takříkajíc.
"Je to legendární pokémon?" ozvalo se šeptem.
"Jak získal legendárního? Pořídil si ho kvůli Turnaji?"
"Nezáleží na Turnaji, je to legendární!"
Sledovala jsem kocoura a něco v hrudi se mi sevřelo. Udělal to pro mě. Vystavil se kvůli mně nebezpečí, ten nebetyčný pitomec.
Popadla jsem ‘ball a odvolala Agniho, za jeho uraženého ňafnutí. Pak jsem došla k Urimu a objala jej. Bylo mi náhle do pláče a netušila jsem, zda to někdy bude lepší.
Něžně mě k sobě přitiskl nazpět.
"Copak se děje, zlatíčko?" zeptal se jemně, pohladil mě po vlasech. Zavrtěla jsem hlavou.
"Chce jeho pokémona," zaslechla jsem a Uri proti mně nepřirozeně strnul. Pevněji jsem jej objala a rozbrečela se.
*
Seděla jsem, před sebou horký čaj a v klíně vejce, které mi dala babička. Z nějakého důvodu jsem jej vždy nosila sebou, ve speciálním (a v ostatních regionech pravděpodobně illegálním) pokéball-inkubátoru. Prstem jsem přejížděla po jeho propletených značkách. U nohou mi seděl Agni, a kdyby byl jeho pohled ještě kajícnější, nejspíše by lámal srdce, kudy by kráčel.
"Vul vul vulpix," nervózně do mě dloubl čumáčkem a olízl mi prsty. Torny si k němu klekl a tiše k němu promlouval.
"To nic, chlapáku, je to žena, co si budeme povídat."
Ostentativně jsem je ignorovala a přitiskla k sobě vejce blíže. Snažila jsem se mu neublížit, stejně jsem ale viděla své bílé klouby. Díky hlubině, že bylo tak odolné.
"Slečno, snaží se s vámi spojit Boss."
"A copak po mne Anselm požaduje tentokrát?"
Torny skryl trhnutí – skoro.
"Víte, že se mu nelíbí, když je ve vašem okolí Romaresovic syn."
"A? Našel nějaké pádné důkazy, proč bych si jej měla držet od těla?"
Torny zaváhal. Poté mu poklesla ramena a vyhnul se mi pohledem. "On věří, že ano."
Strnula jsem a žilami mi na chvíli proudil led. Vyskočila jsem v prudkém záchvatu zuřivosti a mé: "Ne!" prořízlo vzduch jako nůž. V životě jsem nezněla tak uvřískaně, ale celý svět se mi rozpadal pod rukama a já to nezvládala.
"Vulpix!" "Eev!" "Kirlia!" "Togepi!"
Padla jsem do kolen a kolem mě se objevovali mí pokémoni. Tiskla jsem k sobě pokémonní vejce a kývala se, v obložení pokémonů, kteří se úzkostlivě tiskli ke mně.
*
Má tvář mohla být z kamene, když jsem Anselma sledovala. Jakmile viděl můj výraz, očima mu proběhl alarm a vyrovnal se, jako by jej nachytal jeho přímý nadřízený ve velení při lelkování.
"Slečno Nanoci."
"Co máte na Uriho?" zeptala jsem a můj hlas zněl sametově.
Anselm se plně vyrovnal do pozoru a jeho pohled směřoval za mé rameno.
"Vaše matka vám zanechala dědictví. Znovu jsme prověřovali vaši minulost a cokoli, co by vás mohlo ohrozit. Vyvstala otázka dědictví, které vám zanechal zesnulý pan Machary. V návaznosti na to se vynořila skutečnost, že i vaše zesnulá matka měla ochranný sejf vypsaný na vaše jméno."
"A?"
"Ukázalo se, že jste ve větším nebezpečí, než jsme si mysleli. Zdá se, že vaše matka neutekla od své Rodiny a poté se neztratila ve Zkaženém městě bezdůvodně. Pravděpodobnost, že i její sebevražda byla naplánovaná pro vaši bezpečnost, je také velmi vysoká."
Má maska trošilinku praskla, srdce mi začalo splašeně bít a cítila jsem, jak se mi potí ruce.
"Vaše matka ve své zamilovanosti uvěřila špatné osobě."
"Mému otci?"
Anselm zaváhal pouze na zlomek okamžiku. "Nemáte otce."
Přestala jsem dýchat.
"Jste výsledkem genetického experimentu. V Kaloenech se traduje, že každá z Rodin má ve svých žilách kapku krve pokémonů, kteří jsou jejich Štítem. Muž, který vaši matku svedl, právě toto genetické dědictví chtěl. Vaše matka mu z lásky dovolila experimentovat na nenarozenem fetusu, ve víře, že se pouze snaží odstranit genetickou poruchu, kterou jeho kolegové během gravidity odhalili."
"A ta genetická porucha byla mé lidství?" zamumlala jsem jemně.
"Ano, slečno."
"Pokračujte."
"Vaše matka svého milence milovala, ale s pokročilejším těhotenstvím jste se jí dražší stala vy. Uvědomila si, že na chování kolegů jejího milence není něco v pořádku. Utekla. Roky se poté schovávala ve Zkaženém městě. Když to vypadalo, že ji opět objeví, spáchala sebevraždu. Zároveň nastražila řadu zavádějících důkazů odkazující na vraždu jedné mladé hnědovlasé prostitutky, kterou nějaký kriminálník upálil zaživa během sexu. Byla to mladá slečna, s kterou si záměrně udržovala styky. Vše bylo součástí jejího plánu."
Mlčela jsem. Nereagovala jsem na narážku, že má matka upálila nějakou prostitutku proto, aby mě ochránila. Vzala si život, aby mi dala ten můj.
"Uri?"
Čekala jsem na to, o čem jsem věděla, že přijde. Jinak by to Anselm v první řadě ani nezmínil.
"Jedním z hlavních kontraktorů výzkumu byla Rodina Romares."
Matku svedl muž, který ji donutil se do něj zamilovat. Kvůli její krvi.
Ach kocoure. Kocoure.
"Připravte mi všechny materiály. Chci si je projít," požádala jsem měkce.
Něco ve mně umíralo. Cítila jsem to. Kousek po kousku. Až to bylo skoro pryč.
Pokud se Anselmova slova potvrdí, dnešním večerem nezbude nic.
*
...datování 28 let zpět... ...místo výzkumu: Alola... ...vedoucí výzkumu: Aileen Romares, tým: doktorka Eleanora Surimi, doktor Terence Brannon, doktorka Lenalee Nolan...