#31.5
Svině plavající břichem vzhůru, ti barstardi mi snad utečou.
Svaly nohou mě pálily, na nic podobného jízdě na pokémonovi nebyly zvyklé, navzdory tomu, v jak dobré kondici byly. I když jsem byl na hřbetě Silvallyho, dokázal jsem vnímat aurální stopu svých protivníků – tak tak. Veškeré mé soustředění bylo zaměřené na stopování, Silvally reagoval na setinové změny směru, které jsem mu zadával. Banette se sama přidělila jako můj strážce a sledovala okolí jako ostříž. Ostatní pokémoni byli v pokéballech, aby se neunavovali, jelikož Silvally byl sakra rychlý. Pokémony rychlejší než on bych spočítal na prstech jedné ruky. Možná dvou, pokud bych zabrousil do exotické oblasti.
A přesto jsme svou kořist stále nemohli dohnat.
"Banette!"
Panenka mě strhla bokem a Silvally zaburácel bolestí, když jej energický paprsek zasáhl do hřbetu. Zakopl a několikrát se na zemi překulil, než se svižně vyšvihl zpět na nohy, drápy zaryté do země. Jeho oči plály a svaly se mu chvěly bolestí.
Přestože jej naplno zasáhl destruktivní útok, byl připraven vrátit více, než kolik mu naložili.
Lapal jsem na zemi po dechu.
Ten paprsek by mě zabil, kdyby nebylo Banette. Popadl jsem ze svého opasku ‘ball. "Roserade, spací pyl, zasypej to tu!"
"Roserade!" Pokémon se s rudým zábleskem zjevil kousek ode mě a ihned začal tančit, z květin na jeho rukou se začal linout útok. Přetáhl jsem si přes obličej rukáv a zároveň aktivoval urychlovače metabolismu vestavěné do mého těla právě za účelem eliminace vnějších toxinů. Očima jsem prohledával okolí a v hlavě drmolil litanii nadávek. Jak jsem jen mohl vylézt ven ze sídla bez jakéhokoli detekčního pokémona? Myšlenkami nad svými strážci jsem se nezaobíral – pokud se nedostavili doteď, byli mrtví, jinak indisponovaní nebo podplacení a rychle míří pryč z Kaloen. V každém případě k ničemu.
Banette vřískla a já skočil bokem, nad hlavou mi létaly kulky. Opravdové, staromódní kulky. Někdo musel vykrást staré sklady podsvětí, jelikož dnes se zastaralými kinetickými projektily pracoval málokdo. Rozhodně ne profesionálové.
Zarazil jsem se. Mí protivníci byli více než dobří.
Znamená to, že si se mnou teď jen hrají?
Dávalo by to smysl. Kdyby mě chtěli doopravdy zabít, příležitostí díky mé pitomosti měli více než dost.
Co ale zatraceně chtějí?
Roserade tancoval mezi stromy jako lesní duch, ale nikoho nenašel. Banette se vznášela kousek ode mě a dělala tak našim nepřátelům docela slušný terč. Nijak jsem ji ale neodvolal. Rudá záře kolem ní mě varovala, že nebyla zcela... příčetná. A nemínil jsem na sebe byť jen omylem natáhnout kletbu. Silvally větřil, ale stejně jako ostatní nic nenašel. Jako by se rozplynuli do vzduchu...
Vzhlédl jsem s lehkým pocitem paniky na jazyku, ale žádné smrtící překvapení mi na hlavu nespadlo.
Opovážil jsem si kleknout a poté se obezřetně rozhlédnout zpoza křoví. Nikde nikdo. Ticho, pusto a prázdno. Dokonce i aurální stopa, kterou jsem do té chvíle sledoval, z nějakého důvodu zmizela. Možná jsem se jen přestal soustředit, ale spíše bych vsadil na fakt, že se nějak dokázali krýt a já nebyl dostatečně zběhlý ve stopování, abych jejich metody obešel.
"To stačí, mám vše. Zabijte jej," rozlehl se tichým lesem mužský hlas roztržitě.
Bum. Bum. Křup. BUM.
Strnul jsem. Země pod chodidly se mi třásla. Blížilo se k nám něco obrovského. Všichni jsme se otočili směrem, odkud hluk přicházel, než jsem si v duchu nadal a rychle zkontroloval okolí. Ale nebylo to odvedení pozornosti.
Ani nemuselo. Ze směru blížícího se monstra se začala linout vražedná záře.
"Pryč z cesty!" Skočil jsem bokem a strhl ze vzduchu Banette, kletbu ať vezme čert. Na okamžik jako by se čas zastavil, svět pohltila bílá a bylo takové ticho.
Výbuch nás vyhodil do vzduchu a několik metrů dopředu, náraz hluku bolel skoro jako fyzický útok.
Křičel jsem a zvonilo mi v uších. Netušil jsem, zda jsem koherentní, ale Silvally se jako zběsilý vrhl směrem ke zdroji paprsku, Banette se převalovala pode mnou a Roserade rozpoutal listovou bouři a snažil se nás krýt.
Nemělo to smysl. Ten hyperpaprsek byl obludný. Netušil jsem, jaký pokémon jej dokázal vyslat, ale pokud nezaváhal útočit na člověka, nemínil jsem mu dát terč.
Kolem ruky se mi omotal ostnatý šlahoun, Roserade mě strh bokem ve chvíli, kdy na mou předchozí pozici dopadla podivná směsice ledu a... byly to stíny? Nárazová vlna nás všechny odhodila vzad, instinktivně jsem uvolnil tělo a poté se poddal nárazu do stromu, snažil se rozložit sílu tak, aby mi to nezpůsobilo příliš závažná zranění. Banette takové štěstí neměla, ve své zuřivosti nevnímala své okolí a svezla se po kůře stromů dolů. Se zaklením jsem ji odvolal do léčivého ‘ballu. Perfektní. Zbyly mi pouze dva, zbylé čtyři byly plné.
Sluch se mi vracel pomalu, přesto jsem slyšel hromovou ránu, která roztřásla okolí. Pohlédl jsem tím směrem a viděl další začátek obrovského výbuchu. Křikl jsem rozkaz a vrhl se k zemi, netušil, zda bude kdokoli z nás schopen přežít, natož nějak utéct. Cokoli kolem sebe vrhalo takové útoky...
"Roserade, zpět!" Rudý záblesk a venku mi zbýval poslední pokémon. Musel jsem Silvallyho najít, nejlépe jej osedlat a snažit se utéct.
Svaly se mi nechtěně chvěly, opakovaná abusita si vybírala daň. Cokoli ten paprsek byl, něco z něj se na mě uchytilo a pomalu užíralo... zdálo se jakoby ne mou sílu, ale mé odhodlání. S každou další sekundou mě naplňovalo větší a větší zoufalství, což bylo divné. Jelikož jsem se nikdy nevzdával.
Musel jsem se záměrně nutit jít dál. Bičovat své tělo s brutální efektivností, jinak bych byl rozevlátý jako korouhvička ve větru. Pocit, že jsou mé svaly želatina, jsem ignoroval, ale bál jsem se, zda to nebude s časem pouze horší. Kdykoli jsem na paži, která byla nejblíže útoku, pohlédl koutkem oka... nikdy jsem to neviděl přímo, ale na okamžik jako bych ve své auře postřehl díru. Nebo možná tmavou skvrnu, která pomalu užírala na mém zdravém auralním světle.
Měl jsem podezření, že to nebyl pouze fyzický nebo i aurální útok. Byl nejspíše i mentální – a byl zatraceně účinný.
Zvedl jsem se z dřepu a rozběhl jsem se k místu, kde jsem přes zvonění v uších stále slyšel řvaní dvou monster. Vyběhl jsem zpoza posledního stromu a vykřikl, musel na okamžik zavřít oči, jelikož nepřátelský pokémon byl v mém z nějakého aktivovaném aurálním zraku tak zářivý – ale zároveň polepený temnou pavučinou nezdravě vypadajícího... světla. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale pouhý pohled na něj mi způsoboval za očima ostrou bolest. Vrhl jsem se bokem, nějaký instinkt mě varoval, a cítil nad sebou proudění vzduchu. Popadala na mě ledová sprška a já se kotoulem dostal za nějakou skalku, mrkáníms e snažil rozehnat mžiky před očima.
A pak mi to došlo.
Suicune.
https://cz.pinterest.com/pin/175218241727693052/
Byl to zatracený legendární Suicune.
Kurva, do zamrdané, prohnilé hlubiny s tím vším!
Nad hlavami se na okamžik zablesklo a já s kamenným výrazem sledoval známky – ach ano, tam byl. Zapdos.
Zaťal jsem pěsti a vyvolal pokéball, poté poprvé využil nucené povolání. Silvally řval, když mizel, a já tiše zašeptal omluvu, jelikož jsem jej uzamkl v poutacím ballu. Nelegální a dražší než celoživotní rozpočet některých Rodin.
Vrhl jsem se k příkopu a poté bez ohledu na bezpečnost skočil, kutálel se dolů a s odhodlaným výrazem korigoval svůj pád ke srázu.
Měl jsem větší šanci přežít pád z několika desítek metrů, obzláště pokud budu vše dokonale časovat s útoky Roserada, než bojovat s těmi monstry. Možná to nebyli opravdí legendární pokémoni ale genetické kopie – ale co na tom záleželo? Mrtvý budu tak jako tak.
Popoběhl jsem a odhodlaně se odrazil od skalky trčící ze srázu. Rukou jsem se začal natahovat po Roseradovově pokéballu, když –
Ocitl jsem se tváří v tvář Lugie.
https://cz.pinterest.com/pin/455989531015659591/
Banette, napadlo mě z nějakého důvodu a pocítil jsem pro prokletou panenku intenzivní žal a lítost. Potřeboval jsem jen pár let, abych jí dal, co si zasloužila.
Lugiiny oči začaly zářit, natáhla před sebe jednu končetinu. Sbírala se kolem ní záře a hned na to do mne narazil zdrcující útok, dříve, než jsem mohl jakkoliv reagovat.
*
Bolest.
Nepředstavitelná, mrzačící bolest v každičkém kousku mého těla.
"Ban! Nette! Banette!"
Uvědomil jsem si vřískot hned vedle své hlavy a bezohledné trhání mým poraněným tělem. Zasténal jsem.
"Banette!" dopadlo na mě tělo a já zaťal čelist, abych nevykřikl bolestí. Prokletá panenka vztekle zavřískla a já viděl, jak ji Silvally popadl za krkem a zvedl ji ze mě. S úlevou jsem vydechl.
Kde jsme byli? A proč jsem se cítil jako by mě někdo požvýkal a poté vyplivl a navrch mě ještě zašlápl?
"Sil?" zamručel Silvally a dýchl mi do obličeje.
Zmateně jsem ležel a snažil se malinkými pohyby svalů zjisit, jak špatně na tom jsem. Dostal mě někdo z nepřátelských Rodin? Ale to by mě napojili na drogy a nevěděl bych o světě, natož o sobě. A rozhodně bych u sebe neměl pokémony...
Pokémoni.
Suicune.
Donutil jsem se nehýbat, vyrovnaně dýchat. Pokud začnu panikařit, pouze si ublížím.
Po boku se mi ozvalo hluboké zavrčení. Všichni jsme kompletně zmrzli, i Banette.
Vykřikl jsem, když mi hlavou prošlehla bolest. Silvally zařval a skočil k Lugii, brutální útok jej však odhodil někde daleko do hlubin jeskyně.
...fom... ...oooooooc...
Všechny svaly se mi sevřely v křeči, na okamžik jsem nedokázal vnímat nic, než bolest, bolest, bolest.
A v té oslepující, debilizující věčnosti se objevila přítomnost.
Zavřené... dveře... k našim srdcím... šeptalo něco, pomoz... nám...
Bolest zmizela. Tvrdě jsem zády dopadl na kamennou podlahu, byl jsem prohnutý v zádech jako luk, stál takřka pouze na špičkách nohou a ramenou. Lapal jsem po dechu a třásl se.
Po chvilce jsem si uvědomil, že ležím v něčem teplém.
A cítil vypovídající puch exkrementů.
Unaveně jsem zavřel oči, příliš slabý se i odplazit ze svých vlastních sraček. Doslova.
*
Musel jsem upadnout do bezvědomí, jelikož mě probral pocit tepla a míru.
"Cherrim," zaševelil nesměle hlas. Pootevřel jsem oči, navzdory tomu, že bych raději opět upadl do bězvědomí. Přání vyléčení. Tato Cherrim byla opravdu jedinečná. Divocí pokémoni se takto komplikované útoky povětšinou nedokázali sami naučit, schopnosti podobné úrovně je zařazovaly do mýtických nebo vyloženě legendárních pokémonů.
Legendární.
Někdo na mě poslal legendárního pokémona. Ale co bylo horší, ten ani nezaváhal a zabíjel na rozkaz. U slabých pokémonů to bylo... pochopitelnější. Ale zatracený Suicune byl legendární a... bylo nemyslitelné, že by z něj i Kaloeny dokázaly udělat zbraň hromadného ničení.
Než jsem si to uvědomil, přehodil jsem si předloktí přes oči. Strnul jsem a čekal vlnu bolesti... ale žádná nepřišla. Ztuhlost a slabost, ano. Ale ne bolest.
https://cz.pinterest.com/pin/112308584438059041/
"Skvělá práce, Cherrim," odvětil jsem a natáhl se, lehce pohladil okvětní plátek. Pokémon zaváhal, ale bylo v jejich přirozenosti se navázat na trenéra, který je chytil. A Cherrim byli z povahy přátelští a hraví, i když ve své formě poupěte lehce stydliví. Nejistě ke mně docupitala, a když jsem natáhl paži, svalila se mi k boku.
Povzdechl jsem si.
Musela být tak příšerně mladá. Byla na genetický experiment příšerně naivní.
Jako malý mráček se nám po boku zjevila prokletá panenka.
"Ban. Nette," pronesla hrobovým hlasem.
"Cherrim!" rostlinný pokémon mi od boku vystřelil tak rychle, že jsem ani nestihl mrknout.
"Banette. Musíš se dělit. Nestraš nové pokémony," pokáral jsem panenku. V duchu mi nepěkně probleskla myšlenka, že Cherrim mě vyléčila – zatímco Banette mohla stát za faktem, že jsem skočil Lugii do rány. Doslova. Potřásl jsem hlavou, abych podobné myšlenky vyhnal z hlavy. Nemělo smysl takto přemýšlet.
Rozhlédl jsem se a prudce se nadechl. Ze stínů mě sledoval Zapdos. Seděl tak strnule, že pokud by nebylo jeho výrazné barvy, přehlédl bych jej. Což bylo šílené. Jakýkoli silnější pokémon měl silnou auru, kterou jste chtě nechtě vnímali. Legendární pokémon by měl být sakra mimo tabulky. Ale v tuto chvíli by mohl být pouze dalším kamenem na podlaze.
cz.pinterest.com pin 397301998360741551
Zamrazilo mě.
Zírali jsme na sebe. Po dlouhé, dlouhé minutě jsem se opovážil pohlédnout jinam. Koutkem oka jsem viděl, že na to Zapdos nijak nereagoval.
Opatrně jsem se posadil a se zašklebením se zvedl ze svého nepořádku. S povzdechem jsem sledoval své kalhoty, ale okolí bylo už tak dost chladné, neměl bych...
Do háje s hypotermií. Nebudu chodit v posraných kalhotech.
Svlékl jsem je a měl štěstí, trochu zaváněly, ale pravá katastrofa byla pouze ve spodkách.
"Dragonaire," vyvolal jsem pokémona a s kamenným výrazem ukázal na špinavé oblečení a pak mu nakázal, aby na mě zaměřil vodní dělo. Pokémon zaváhal, nakrčil nos a poté prudce ucukl. Zašklebil jsem se a v očích modrého hada se objevilo pobavení.
"Ani. Slovo."
"Dragonaire," zasyčel s neupřímnou účastí ten had. Poté mě málem srazil vodním dělem. S povzdechem jsem se snažil ze sebe dostat zaschlá hovna. Kam až jeden mohl klesnout.
Pokradmu jsem pohlédl na Zapdose v rohu. Nepohnul se, pouze mě stále sledoval svýma černýma očima. Jako by na něco čekal.
Pomoz... nám...
"Hauntere, Medichame, Roserade. Běžte prozkoumat okolí. Spolu, hlídejte si záda," pronášel jsem pomalu, "pokud jsme uprostřed divočiny, donestě zpět nějaké dřevo a cokoli, co trochu změkčí zemi. Nejspíše se tu utáboříme." Poslední jsem bez hany pronesl jen kvůli Zapdosovi. Lépe jej ujistit, že se nehnu z místa, než se nechat udeřit bleskem a kdo ví, zda by to ze mě neudělalo kripla. Seškvařené nervy jsem si bez důvodu nemínil získat.
Legendární vládce bouří se nepohl a já se lehce uvolnil, když nechal mé tři pokémony projít bez problémů.
Udělal jsem tu chybu, že jsem se sklonil ke svému oblečení a začal jej ždímat, což mi Zapdose na okamžik dostalo do slepého bodu.
V další chvíli jsem věděl pouze to, že mě legendární pták svíral v pařátech a tělem mi proběhla příšerná bolest.
Svaly jsem měl uzamčené bolestí.
Poslední myšlnka, než jsem upadl do bezvědomí, byla nevíra. Jelikož mi bolest nezpůsobovala elektřina...
Ale chapadla stínů, která se na mě ze Zapdose lepila.
*
Hrobové ticho.
Otevřel jsem oči.
A zblízka si prohlédl Lugiu.
Donutil jsem se nereagovat, i když mi málem vyskočilo srdce z hrudi.
Jak se tenhle kurevsky velký pokémon dokázal narvat do téhle malé jeskyňky?
No, na druhou stranu, s tolika pokémony na hromadě, nebyla mi zima. A hůře než mé spodky to tu už smrdět nemohlo.
Zasyčel jsem, když se mi hlavou prohnala biolest.
Pomoz. Nám!
Lugia se ke mně naklonila blíže a já strnul jako polapené zvířátko. V jejích inteligentních očích jsem postřehl něco, co tam dříve nebylo – bolest a zoufalství.
Náš. Vůdce. Tvá povinnost! Srdce. Otevři srdce!
Slyšel jsem ty myšlenky čím dál hlasitěji, ale s tím bolest, kterou jsem pociťoval, intenzivněla. Uniklo mi zasténání a Lugia se odtáhla. Vzala něco do tlamy a hodila mi to k boku.
Můj batoh. A další tři, které vzala kdo ví kde.
Vzhlédl jsem a poté pochopil, proč mí pokémoii o sobě doteď nedali vědět.
Byli doslova zmrzlí. Někdo, nejspíše Lugia, je musela telepaticky držet spoutané.
Mezi námi a Silvallym ležel Suicune. Zapdos byl zpět na svém místě, můj pohled jej málem přeletěl, ale... na konci pírek přeběhl výboj elektřiny. Stejně tak jeho černé oči nadále nevypadaly tak... prázdně. Po bocích mu seděl Moltres a Articuno.
Další dvě šelmy – Raikou a Enteie – jsem naštěstí nikde neviděl.
Lidé někdy neviděli za celý svůj život jediného legendárního pokémona.
Několik organizací černého trhu se za nimi honilo jako šílení.
A já byl náhle v přítomnosti pěti. Neměl jsem kurevské štěstí?
Žádný z pokémonů se nepohnul, pouze mě sledovali.
"Prosím. Pusťte mé pokémony. Také potřebují jíst."
Lugia mě sledovala, než si položila hlavu k boku.
Jakmile se první z mých pokémonů pohl, sáhl jsem k pokéballům a chtěl je odvolat – a pak mi došel jeden fakt. Jak se Silvally dostal ven? Nemělo to být nemožné?
Sledoval jsem své pouzdro na pokébally. A zcela viditelně seškvařenou tech. Koutkem oka jsem zkoumal Zapdose, ale nijak na mé zjištění nereagoval. V tu chvíli už jsem měl plnou náruč vystrašených (a hladových) pokémonů.
My doneseme. Jídlo. Ty. Otevřít dveře. Srdcím.
Legendární pokémoni mě sledovali jako ostříž.
Ve chvíli, kdy jsem se postaral o své pokémony a najedl se, Suicune se zvedl a kráčel ke mně.
Cítil jsem tlak v hlavě, a čím blíže mi byl, tím lehčeji jsem propadal aurálnímu zraku – a viděl temnou skvrnu držící se na zářivé auře Bestie tančící v dešti.
"Co přesně je ten stín? A proč mi způsobuje bolest? Jak to souvisí s otevíráním srdcí?" vychrlil jsem ze sebe. Šelma se zarazila a tázavě pohlédla na Lugiu. Ta mě sledovala temným, věčným pohledem.
Cítím. Prvního. Ty Čistota. Očistíš naše. Otevřeš srdce.
Mimo fakt, že mě migréna málem paralyzovala, i Lugia vypadala, že ji tak dlouhá telepatie vyčerpala. A prázdnota v jejích očích se na okamžik zdála výraznější – a stíny kolem její aury temnější.
Suicune se sklonil a opřel si hlavu do mé hrudi.
Navzdory bolesti jsem jeho hlavu objal a svíral jej s veškerou silou, které mé slabé svaly ještě dokázaly vykonat.
*
Netušil jsem, jak dlouho to trvalo. Byl to kolotoč bolesti, vyčerpání a strachu.
Slábl jsem. Cokoli ode mne legendární pokémoni potřebovali, bralo to něco vitálního z mé podstaty. Hořce jsem se Lugii vysmál do tváře, když na mě jeden večer naléhala, že musím najít další dvě bestie a pomoct jim. Že jsou oni v nebezpečí.
Ja kurva umíral.
Někdy jsem celý den jen ležel na zemi, příliš slabý se pohnout – nebo tak ochromený bolestí, že jsem nedokázal více, než sebou poškubávat. Z většiny ani ne ze své vlastní vůle.
Cokoli ten stín na aurách legendárních pokémonů byl, prožíral se mi do duše a erodoval mou vlastní vůli k životu.
A pak jsem zaslechl něco, co mi zmrazilo krev v žilách.
"Vul vul? Vulpix?"
"Našel jsi něco, Agni?"
Ne! Nechoď sem! Hlubino, ty bestie tě zabijí! Liško, uteč!
"Uri? Jsi tady?"
Ozvěna kroků, čím dál hlasitější, chůze s podivnou jistotou, jako by Zukya přesně věděla, kam jít.
Lugia naklonila hlavu na stranu, v jejích očích zvědavost.
"Nch... ne... moje... moje."
Legendární pokémon na mě pohlédl, poté si schoval hlavu pod křídlo.
Musel jsem na chvíli omdlít, jelikož v další chvíli jsem měl hlavu v ženském klíně a mé tváře se lehce dotýkala drobná ruka. Tak teplá. Tak něžná.
"Zuky..."
"Pomoc už je na cestě," šeptala.
Měl jsem pocit, jako by z ní do mého těla proudila energie. Skoro jako by probíhal reverzní proces...
Prudce jsem otevřel oči a pokusil se lišce vytrhnout – co když tu nákazu přenesu na ni? Ale podivně pevně mě sevřela, byl jsem v objetí intenzivního tepla a všechny mé svaly se jeden po druhém uvolňovaly a léčily.
"Nebezpečí..."
"Už ne. Nikdo se k tobě nedostane. Zabiju kohokoli, kdo se o to pokusí."
Její hlas byl vyrovnaný. Konstatovala. Dokonale jsem jí věřil.
V tu chvíli jsem ji miloval.
Cítil jsem v očích slzy a nechal je stékat mi po tvářích. Ve slzách nebyla hanba. Byl to důkaz, že jsem přežil něco natolik bolestivého, že mě to mohlo zlomit. Nebo mě to možná zničilo a já si to ani neuvědomoval. A přesto jsem se nebál to celému světu ukázat. Kde byla odvaha, když ne v tomto?
Tiskla mě k sobě, hladila mě po zádech – musel jsem páchnout jako stoka, napadlo mě otupěle. Přesto mě svírala tak pevně, jako by mě už nikdy nechtěla pustit.
"Zaplatí," šeptala mi do vlasů. "A budou křičet dlouho, dlouho, než tento dluh splatí."
Miluju tě, liško. Proč jsi na mě jen nepočkala? Tak tě miluju. Protože jsi mě přese vše našla.
Jeskyní se rozlila náhlá vlna míru a pozitivní energie. Na okamžik v koutě zazářil obrys Lugii – s roztaženými křídly, přestože to bylo fyzicky nemožné, jelikož ta zatracená jeskyně tak velká nebyla – triumfálně stála na zadních a s náklonností na nás shlížela. Kolem ní se vznášelo legendární trio ptačích mistů ohně, ledu a blesků, kteří se poklidně stočili do klubíčka a podivně reverzním stárnutím změnili zpět do elementárních vajec. Pod nimi hrdě stál Suicune.
Spolu jste otevřeli naše srdce, rozeznělo se mi v hlavě, hlas čistý jako zvon, tak plný energie. Přelil se mi celým tělem a veškeré známky stínů zmizely jako smetené vichrem. Což možná i byla pravda. Ve vzduchu se objevilo pět pokéballů – čtyři zamířily ke mně a jeden – Suicune – svůj popostrčil k Zukye.
Svírala mě a ohromenýma očima celou scénu sledovala.
Světlo pohaslo a nacházeli jsme se v naprosté tmě.
"Vul?" Objevila se ohnivá kapka a kousek od nás stál zmatený lišák. Seděl, hlavu nakloněnou na stranu, a packou si mnul ucho. "Vulpix?"
"Uri? Co se právě stalo?" Zukya složila ruce do malé mističky. Spadl do ní Suicuneho pokéball.
"Je pouze jediný případ, kdy se může pokémon legitimně dostat z držení jednoho trenéra k jinému," vybavilo se mi náhle. S absencí stínů v mé auře jako by mi z mozku popadaly pavučiny, které dělaly přemýšlení tak složitým procesem.
Dávalo dokonalý smysl, že se legendární pokémoni raději nechali chytit, než být vůči těm bastardům tak zranitelní.
"Cože?"
"Projekt Stínoví pokémoni," zavrčel jsem a zachvěl se slabostí. Před očima mi tančily stíny a na okamžik jsem nevnímal nic, než zvonění ve svých uších. Takřka jsem omdlel, ale zaslechl jsem z dálky kroky a mé smysly, vybičované posledními kdo ví kolika dny, pracovaly na stopadesát procent. Stejně jako se probouzel můj instinkt zaútočit, nebo utéct.
"Něco, co můžu zabít?" probral mě z běsu hlas.
Zamrkal jsem a konečně na svou společnici řádně pohlédl.
"Jsi v pořádku?"
Slabě se usmála, pohled temný. "Tak, jak jen v této situaci můžu být," pronesla jemně a pevněji mě stiskla.
Objal jsem ji nazpět, a když se do mého objetí opřela, na zlomek okamžiku mě napadlo, kdo zde vlastně utěšit potřebuje více. Přestože to sakra bolelo, držet ji takto, když nebyla moje a nikdy se to už nebude opakovat, tiskl jsem ji k sobě a užíval si chvilku, která byla pouze naše.
Miloval jsem ji. Bylo to směšné. Takřka jsem ji neznal. Mohla být agentem cizí Rodiny.
Ale také byla jediná, kdo mne hledal – a nakonec našel.
Jediná, kdo mne chápal a viděl mě bez masky – a byla se mnou právě proto.
Byla někým, kvůli komu jsem chtěl být mužem, který upadl v zapomnění před mnoha lety, zlomený a směšný jako naivní dětský sen.
Políbil jsem ji do vlasů, zatímco si k hrudi tiskla pokéball s legendárním pokémonem a její Vulpix nás zkoumavě sledoval.