#31
Pohled mi padl na odpolední zprávu Martena. Byl to dobrý doktor, podvědomě jsem cítila, že se na něj můžu spolehnout. Právě proto, přestože mi text zprávy svíral žaludek, jsem o její pravdivosti ani na chvíli nepochybovala. Donutila jsem se od zprávy odtrhnout pohled. Teď s tím nic nenadělám, můžu jen plánovat.
Mé prsty vyklepávaly na desce stolu arytmickou melodii, zatímco jsem se vrátila zpět k studování tabulky výsledků.
Za mé čytři boje v zimních mini-turnajích jsem získala třikrát první místo a jednou druhé. To bylo dohromady 385b, kdy jsem byla daleko za čarou 250 bodů nutných k postupu do Turnaje. S registrací do Trenérské Unie Kaloen jsem se vyhoupla na překvapivé 24. místo v žebříčku, i s konverzí bodování z Turnajů do TUK, což byla v podstatě poloviční redukce.
Zdálo se, že Rodiny se většinou ujišťovaly, aby to nebyl pouze jeden člověk, co v mini-turnajích vyhrával. Stačila by jedna prohra a počet bodů by se dle mechanismu TUK docela drasticky smrskl dolů. Ale jelikož mě nikdo nedokázal zastavit, jako úplný nováček jsem se dostala do první padesátky. Byla jsem dokonce výše než Hagen, i když ten netrénoval seriózně.
Ale přesto.
Na boční obrazovce vyskočilo upozornění, že program dokončil analýzu. Přetáhla jsem si zprávu na hlavní obrazovku a začala se probírat novými pravděpodobnostními predikcemi, které s nově zakoupenými příručkami až nepřirozeně inteligentní program vyhotovil.
"Slečno Zukyo, věnovala byste mi tanec?" ozvalo se vedle mě.
"Bohužel jsem si při tréninku s mými pokémony poranila kotník. Ale příště to pro mne bude potěšením," usmála jsem se sluníčkovsky na muže. Překvapeně zamrkal a v obličeji mu mimoděk vyrostl úsměv. "Byl byste tak hodný a zatancoval si pro mne se slečnou Sofií Vollan?"
Mladík strnul. Poté si ale zamyšleně prohlédl tabulku skóre TUK vyvěšenou na zdi a lehce pokýval hlavou. S pár zdvořilostními frázemi na rozloučenou se vydal Sofiiným směrem.
Otočila jsem se zpět ke grafům.
"Většina společnosti zde není tak pitomých, jak si o ních myslíš, drahá slečno Zukyo. Všichni zde víme, že na neurální síti na něčem pracujete. Všichni, nakonec, používáme stejnou tech a poznáme potřebné příkazy ve vašich pohybech." Židle se odsunula a přisedl si Ichabod.
"Věnuji zdejší společnosti stoprocentní pozornost."
"Jistě. Analyzujete, jak je roztrhat při vašich dalších soubojích. Někteří si začínají šeptat, že vaše úspěchy nejsou přirozené. Že nejsou fyzicky možné a dožadují se, abyste byla diskvalifikovaná."
"Ať to zkusí," vycenila jsem zuby v dravém úsměvu.
Roque si odfrkl a upil vína, které si sebou přinesl. "A poštvat proti sobě Matriarchu Nanoci? Nikdo nemá pár ocelových koulí dost velkých, aby proti ní šel. Zdá se, že na vás, má drahá, váš snoubenec opravdu bere," odvětil můj společník lstivě.
"Ano. A já na něj," odvětila jsem varovně, jelikož se mi něco na jeho výrazu nelíbilo.
"A přesto se ve vyšší společnosti šeptá, že máte každý týden dostaveníčko se zbytečným synem Thorstena Romarese."
"Zbytečným?" naklonila jsem hlavu na stranu. Cokoliv kocour byl, zbytečný mezi to rozhodně nepatřilo.
Nebezpečný. Vražedný bylo přesnější.
Ichabod si mě příkře prohlédl a povzdechl si. "Rozhodla ses založit si harém odvržených princů vyšší společnosti, Zukyo?" zeptal se podivně monotónně.
"Je něco špatného na mém vkusu na muže?"
Roque pohlédl na taneční parket, Vollan tančící s dalším kašparem Rodin.
"Nejsem si jist," pronesl upřímně a napil se.
Vystřelila jsem rukou a chytila za čumák Zoroarka, který se naklonil příliš blízko. Ichabod nás se zájmem sledoval.
"Ještě jednou, lišáku. A vykastruju tě," zavrčela jsem.
Pokémon nepřirozeně strnul a já věděla, že v té chvíli balancuje mezi rozhodnutím mi ublížit, nebo mne zabít. Situaci vyřešila Hrdinka, která jako obvykle, když jsme s Roquem byli ve stejné místnosti, skočila Zoroarkovi doslova do náruče a nadšeně bleptala o všem, co jí přišlo na mysl.
Lišák s mým pokémonem v náručí ustoupil.
Odvrátila jsem se od něj a sledovala pobavení v očích svého společníka. Bylo to podbarveno jeho potlačovanými negativními emocemi, které čím dál intenzivněji cítil a nedokázal zarazit. Ale bylo to tam a v ten okamžik byl nebezpečně šarmantní.
Na chvíli mi připomínal jistého Mušketýra tak moc, že jsem cítila pálení v očích a musela se od něj odvrátit.
Nicolasi. Jakpak se asi máš? Našel jsi štěstí, ty bastarde?
Donutila jsem se uzavřít své analýzy jednu po druhé. Roque měl pravdu. Způsob, jak nejjednodušeji a nejpřesněji odhadnout další kroky svého soupeře, bylo poznat je dostatečně dobře, aby mé predikce byly co nejpřesnější. Možná při jednom naseru tu mrchu Gryffith, která jako temný mráček na opačné straně sálu sbírala svou suitu a nenápadně se mi snažila zlomit vaz.
To stejný přeju tobě, čubko. Slyšela jsem, že voda v kanálech je právě dokonale teplá. Co si udělat malé prázdniny? Zaplatím ti jednosměrný lístek rovnou do pekla, zcela gratis.
Musela jsem se tvářit dostatečně zákeřně, jelikož se Ichabod dotkl mého lokte – ne, sevřel jej – a to dostatečně bolestivě, abych na něj podrážděně pohlédla.
"Plánujete se nechat zabít její ochrankou? Žádné násilí v civilizované společnosti, slečno Zukyo."
Široce jsem se usmála. Čím to bylo, že tato "civilizovaná společnost" ve mně probouzelo to nejhorší? Jako bych byla 24/7 stále ve výcviku Majora. Všechny staré instinkty jeden po druhém nakopávaly můj mód přežití. Všechno na mě křičelo, že na mě za rohem čeká past a blíží se mi nůž mezi lopatky.
"Ach drahý Roque. Pouze ty dokážeš celou situaci podat tak elokventně přesně."
Ichabod zamrkal.
Než jsem mohla udělat cokoli dalšího, na PMobil mi přišla zpráva. Daší útok v podsvětí. Ale co mě donutilo vstát a zachmuřeně mířit k východu byla následující informace:
Jeden ze sledovaných cílů se dostal do linie střelby.
Do háje s tím vším. Jedna liška z mé smečky se rozhodla si zahrát na idiota a v průběhu se zranila. To mi rozhodně scházelo.
*
Seděla jsem v autě a jemně hladila Kileonin kožíšek. Ze všech lišek, které bych nazvala problémovými jedinci, Kileona by byla nejspíše pěkně nízko v celkovém žebříčku. Byla většinou tak egocentrická a zaměřená na svou krásu. Představa, že si zašpiní packy něčím podobným, jako byl boj, byla... směšná.
A přesto jsem ji teď svírala v náručí a liška tiše lapala po dechu a snažila se nekňučet bolestí.
"Kileono, ty blázínku," mumlala jsem a snažila se hýbat co nejméně. Pohlédla jsem na Tornyho. "Podáš mi z mé kabelky stužky, prosím?"
Můj bodyguard zamrkal, ale po chvilce zaváhání splnil. Prohlédla jsem si sbírku, kterou jsem ve své speciální taštičce měla, a poté vybrala slonovinově bílou. Vzala jsem Kileoninu zraněnou packu a jemně ji obvázala stužkou, poté začala s vázáním složité mašličky, kterou jsem se naučila pouze kvůli ní.
https://cz.pinterest.com/pin/581527370608105423/
Zakňučela, když se pohla, a poté s tichým lapáním zavrtěla oháňkou. "Eev," navzdory zranění zvedla hlavičku a opřela se mi tlamičkou do dlaně.
"Tiše, maličká. Nehýbej se. Za chvíli navštívíme Joy – pamatuješ si na Joy? Na tu hodnou slečnu s pokémony, kteří nás léčili? Postará se, aby to dále nebolelo. Poté společně navštívíme salón krásy a postaráme se, aby byl tvůj kožíšek ten nejzářivější na celém ostrově. Jak to zní, hm?"
"Eevee..." Unaveně zavřela oči, stále lapala po dechu. Ujistila jsem se, že mašle z její packy nespadne a má všechen komfort, který ji momentálně mohu nabídnout. Jeli jsme a já sledovala, jak se bílá látka postupně mění v karmínouvou, když nasávala krev Eeveena zranění. Bylo by lepší, kdybych ji umístila do stasis vyvolané léčivým pokéballem, ale navzdory své aroganci to dodnes byla Kileona, která se občas zničeho nic uprostřed noci vrhla do mé postele a třásla se. Většinou mi zalezla pod tričko, nepříčetná strachem. Jakákoli medikální pomoc pro ni byla zlem, nedovolila nikomu mimo mne se jí dotknout, dokonce ani v salónu krásy. A co ji dokázalo dovést k nepříčetnosti, byl ‘ball. Způsobila by sama sobě závažná zranění ve snaze se z něj dostat. Cokoli se jí v minulosti stalo, byla z něj nepříčetná hrůzou.
Střetla jsem se pohledem s Anselmem a ten po chvilce zaváhání sklopil pohled. Varovala jsem jej, že jakmile někdo napadne některého z mých pokémonů, budu kráčet po válečné stezce. Myslela jsem to naprosto vážně.
Šance zrcátka s luxusní mašlí, náhodně zapomenuté na lavičce v oblasti, kde se mé Eevee potulovaly... společně s tak průhledným konfliktem, který ji "náhodně" zranil... byla směšná.
Zapípal mi PMobil. Torny se k němu dostal dříve než já. Trpělivě jsem jej sledovala.
Polkl dostatečně hlasitě, aby se i Lennart sedící za volantem zkoumavě podíval do zpětného zrcátka.
"Zdá se, že někdo napadl dalšího z vašich Eevee. V blízkosti byl jeden, kterého jste pojmenovala Jednooký. Druhý ale je zraněný a jednooký Eevee nikomu nedovolí se k němu přiblížit. Zdá se, že Kenna se utrhla z vodítka a zmizela do noci. Naši lidé v jejích stopách nacházejí těžce popálené občany."
"Eevee!" štěkla Kileona a roztřásla se, když se snažila pohnout. Pevněji jsem ji zatlačila do lehu, na tváři chladný úsměv.
"Nejdříve se postaráme o to ošklivé krvácení, Kileono, drahá. Musíš přeci vypadat reprezentativně za všech okolností. Poté společně roztrháme naše nepřátele na kusy. Torny, zavolej do pokémonského střediska a informuj Joy, ať pošle své zdroje do mé rezidence. V paměti mám její osobní číslo."
"Osobní –" zrzek spolkl zbytek věty a začal plnit mé rozkazy. Lennart, inteligentní muž, změnil směr bez potřeby rozkazu.
Hladila jsem Kileonu po kožíšku a cítila v ruce podivné brnění. Skoro jako bych její zranění pociťovala na vlastní kůži. Cítila jsem své mimické svaly, masku, kterou vytvářely. Varovala jsem je, nebylo to tak?
Dorazili jsme k Emerald Wildes. Předala jsem Kileonu čekajícímu Tornymu. I když to bylo pouze na okamžik, Eevee výhružně vrčela a byla na pokraji útěku, než jsem si ji opět přitiskla k sobě. Našlapovala jsem jemně, abych s ní třásla co nejméně, zatímco jsem spěchala do sídla. Nějakým šestým smyslem jsem zamířila do málo používané části sídla a ignorovala překvapené pohledy týmu Squirtle, kteří měli obvykle na starosti stráž pevnosti. Za pár minut jsem vešla do místnosti a okamžitě mě jako takřka fyzická rána zasáhla vlna hluku.
"Jednoooký, dost," rozkázala jsem. Došla jsem do rohu místnosti, kopnutím roztáhla matraci a jemně na ni Kileonu položila. Sklonila jsem se a vedle jemně uložila další lišku. Byla to jedna, která se vytratila velice brzy po svém uzdravení, plaché stvoření, ale s hravostí a takovou chutí do života. Z celé smečky mi připomínala svou nevinností nejvíce... Zákeřníka.
Polkla jsem a na okamžik zavřela oči, donutila se znovu najít svou rovnováhu. Modlila se, aby nikdo neviděl, jak se mi na zlomek okamžiku roztřásly ruce. Snad jsem je stihla stisknout v pěst včas.
"Slečno, s vaším svolením?" ozvalo se mi za zády. Marten.
"Máte léčivé pokémony?" zeptala jsem se věcně, oči stále zavřené.
Chvilka ticha. "Ano."
"Použijte je. V tomto stavu k sobě žádného člověka nepustí. Rozumíte?"
Napjaté ticho plné tolika náznaků. Žili jsme v ošklivé, zlé době. "Ano."
"Dobře. Začněte." Pohlédla jsem na Jednookého. Tvrdohlavě mi čelil a já si uvědomila, jak strhaný je. Jedl dobře? Jak přežíval? Poprvé za celou dobu mě napadlo, že smečka Eevee byla jeho rodina a i když se rozutekli do všech koutů světa, bude na ně všechny chtít dávat pozor. I kdyby si měl v procesu toho málem uhnat smrt. "Postarám se o ně."
Sledoval mě.
Míhaly se kolem nást stíny a čas ubíhal.
Jednooký sklonil hlavičku a položil si ji na packy, vážně mě sledoval. Poté mu pokleslo víčko a do chvilky usnul.
Poklesla mi ramena. "Postarám se o vás," zamumlala jsem neslyšně. "I kdybych pro vás měla zemřít, postarám se o vás."
Jako by mi život chtěl dokázat, jak arogantní takový slib byl, o dvě hodiny později se stav Eevee tak milujícího život a hry zhoršil a začali jsme jej ztrácet.
*
Stála jsem na balkónku a sledovala těžké mraky převalující se po obloze. Zima byla takřka na prahu. Brzy bude sněžit. S lítostí mě napadlo, že jsem kvůli Turistovi změškala první Devantinu zimu. Musela být ze sněhu tak nadšená.
Ztratila jsem půl roku, který mi nikdo nevrátí. A teď se mi snaží vzít ještě více.
Pohled mi padl na Jednookého ležícího na širokém kamenném zábradlí kousek ode mě.
Machary to kdysi možná myslel zle, ale...
Vzpomínka na stav lišek, když jsem je našla, chladná těla těch, která jsem pohřbívala, vyholená místa plná rudých teček – vpichů, tolik jizev, tolik deformací a zdravotních problémů. Přestože uplynul více než rok od jejich osvobození z laboratoře, stále měla řada z nich psychické problémy a neodvažovala jsem se je vzít do míst s větší koncentrací lidí – nebo technologií.
Byli labolatorní krysy.
Vzhlédla jsem.
Na sklonku rána... pohled Jednookého, zrada v jeho oku. Zraněný Eevee byl v křeči, cokoli jsme udělali, nepomáhalo. Když začal krvácet a dusit se, popadla jsem první evoluční klíč, který jsem měla po ruce – vodní kámen – a jednala. Už jsem znovu neudělala tu chybu jako se Záškodníkem. Bylo jednodušší prosit o odpuštění, především vystrašené malé lišky, které byly spíše děti.
Dotkla jsem se jej a Eevee začal zářit. Po chvíli se objevil Vaporeon, který klidně ležel na podlaze.
https://cz.pinterest.com/pin/581527370609661455/
A pak se roztekl ve vodu.
Pohled Jednookého... po tak dlouhé době se mi rozhodl věřit. A já jeho bratra zabila.
Byla jsem vyčerpaná. Celé tělo mě bolelo a nespala jsem přes čtyřicet hodin.
"Vul vul," zaňafal mi Agni u nohou. Sklonila jsem se a vzala jej do náruče, přitiskla jej k sobě a užívala si skvostný pocit jeho hebkého kožíšku proti svým prstům.
"Slečno Zukyo, měla byste si odpočinout. Pokémoni jsou stabilizovaní a situace pod kontrolou."
Se zavřenýma očima jsem stála nehybně jako socha.
"Slečno Zukyo. Najala jste mne, abych vás chránil. Nezaváhám tak činit, i před vámi samotnou."
"Čekám. Už to nebude trvat dlouho," pronesla jsem měkce.
Stáli jsme a po pár minutách mi zapípal PMobil. Vydechla jsem a Jednooký zvedl hlavu. Pokývala jsem mu a obrátila se směrem do sídla. Anselm stál ve dveřích, ruce založené a mračil se.
"Nepodíváte se, jaká zpráva vám došla?"
Věděl. Jen se ujišťoval.
"Ne. Vše je, jak má být."
Prošla jsem kolem něj do sídla.
"Jste si jistá, že bude vše v pořádku?"
Chladně jsem se usmála. "Jistě. Pokud tak nebude, zahodím svou hrdost a budu škemrat u babičky, aby svou nezbednou příbuznou ze šlamastiky vytáhla. Ale divila bych se, kdyby mé... má přání byla vykonána nekompetentně. Na ničem jsem pro tuto příležitost nešetřila."
"A reakce na tuto... událost? Ostatní Rodiny?"
Pohled mi potemněl. "Budeme muset znovu projít smlouvu mezi námi, můj drahý strážce. Pokud se mí přátelé nesmíří s realitou mé osoby, obávám se, že by mohlo dojít ke konfliktu." Otočila jsem se k němu. "Vím, že máte na starost více, než jen svou pověst. Vaše společnost je pro vás rodinou. A tudíž vás do svých problémů nezatáhnu. Ale prosím vás ještě o pár týdnů. Jakmile skončí Turnaj, vše by se mělo vyřešit ke spokojenosti všech stran," zamyslela jsem se, "nebo se spíše vrátit zpět ke statusu quo. Nic jiného si nemohu dovolit. A oni taky ne," dokončila jsem měkce.
Agni zavrněl a jemně se otřel o mé břicho. Vaporeon, kterého Vulpix nějak dokázal znovu dostat do formy na dost dlouho, aby zmatená liška získala kontrolu nad svými schopnostmi, se cákal dole ve fontáně. Smutně jsem se usmála.