#30.5

Člověk by řekl, že jakmile jeden dosáhne zralého věku osmadvaceti let, nebo celkově pekročí tu podivnou hranici mezi dětstvím a dospělostí, přestane se tak často cítit nemístně nebo ztraceně. Nakonec, jeden je starší a moudřejší a už ví, jak to ve světě chodí.

Vtipným faktem je, že děti jsou neznámým a podivným věcem otevřenější než dospělí. Ti mají nešťastný sklon k tomu zkostnatět ve svých zvycích a vše nové nebo neznámé okamžtě odmítat. Nebo eliminovat. Některým to na nějakou dobu vychází. Osobám, které kompulzivně vše kontrolují a ujišťují se, že mají otěže stále ve svých rukou. Nechávají za sebou krvavou stopu. A stáhnou sebou i všechny ostatní, jelikož je dříve či později jejich rival, chytřejší a především adaptibilnější, převálcuje.

Život je chaos, změna je jeho konstantou. Chytří vědí, že musí jít s proudem a z podivných možností vytřískat to nejlepší. Poctivě jsem se snažil dělat to stejné.

Kráčel jsem lesem, vnímal přirozené zvuky přírody a připadal si tak nemístně, jako už dlouho ne. Jako malý kluk jsem se často mohl ztratit v lese a bral jsem to jako dobrodružství.

Zdálo se to věky dávno. Jako zcela jiný život cizího člověka.

Zkontroloval jsem na hodinkách souřadnice. Od doby, kdy mi do mého osobního cirkusu přivítala Banette, jsem měl neustále pocit mrazení v zádech, jako by mě někdo sledoval. Nebo jako bych měl nůž namířený mezi lopatky, jen chlup od zabodnutí. Orrick konečně lokalizoval pokémona, který by vliv prokleté panenky mohl vyvážit.

Jistě, mohl jsem jednoho objednat a nechat si jej doručit až domů. Ale setkání se Zukyou mi připomnělo, na co jsem zapomněl – že koupení pokémoni nikdy nedosáhnou potenciálu těch chycených. A nikdy nebudou trenéra respektovat tak, jak by měli.

Mimoděk jsem sledoval broučí pokémony, kteří se míhali v zeleni, v korunách seděly ptačí typy. Příroda oproti úhledným liniím civilizace poskytovala nepříjemně velké množství míst, kde se skrýt. A skýtala možnost přepadnout. Nežil jsem v lese, neznal jsem jeho přirozené biorytmy. Nevěděl jsem, po čem se dívat a na co si dávat pozor. Nevýhoda toho být městský chlapec.

Zapípal mi PMobil. Letmo jsem na něj pohlédl a pak se pousmál a přehrál hlasovou zprávu:

Zdá se, že jsem nedostala skrytou výhružku smrti. Lennart přesvědčil Anselma, že mi Amélie nenechala psaníčko smrti a v ‘ballu je Snorunt. Trvalo tři dny, než psychičtí pokémoni odsouhlasili, že není spící a nemá dodatečné pokyny.

Zastavil jsem se a uvažoval. Bylo by bezpečnější vzít si toho pokémona k sobě. Viděl jsem Amélii, a kdybych měl vsadit na svůj život, pokusím se ji koupit, nebo zabít. Možná oboje. A Snorunt nakonec má pověst, že přináší do příbytků svých hostů štěstí.

zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/581527370608595699/

Pořídil jsem si Banette a potřebuji nějakého pokémona přinášejícího štěstí, aby její podstatu vyvážil. Uvažovala bys o tom mi jej odprodat?

Udělal jsem pět kroků, než mi přišla odpověď.

To zní jako velmi chabá zástěrka, jak mě odstranit z potencionálně nebezpečné situace, ale alespoň na to jdeš elegantně. Hagen se nezatěžoval ani s tou výmluvou. Způsob, jak urazit ženskou ješinost.

Zněla jako kočka, kterou pohladíte proti srsti.

Mířím k sirným pramenům, původně jsem plánoval chytit Victiniho. Nechceš se přidat? Můžu pro tebe poslat můj osobní Helicoptyl a jsi tady do deseti minut. Vylepšíš si náladu, pustíš Snorunda a já jej chytím...

Skoro bych souhlasila, ale je tu večírek, na který mě chce Hagen vzít. Lov zní jako větší zábava, ale jsme nešťastně dospělí a musíme být zodpovědní.

Zarazil jsem se s prsty nad klávesou mikrofonu. Nenáviděl jsem večírky elity, ale teď jsem takřka toužil na tom jednom být a sledovat, jak si ti kašpaři poradí s mou liškou. Jak je jednoho po druhém roztrhá. Vzhlédl jsem a uvažoval, kde bych mohl chytit dost dobrý signál, aby udržel normální horov, ale mezitím mi došla další zpráva:

Zítra tě navštívím i se Snorundem. Dobrý lov .

Odfrkl jsem si nad vlastní pošetilostí a schoval PMobil. Nakonec jsem se i blížil od oblasti, kde by Victiny mohl být. Vytáhl jsem pokéball a vyvolal Roserada.

*

Přestože byl Victini z poloviny rezistentní vůči travnatým typům a analogicky můj pokémon byl v nevýhodě, volba byla záměrná. Můj Roserade se soustředil na plížení, obratnost a především spoléhal na své toxiny. Jelikož jsem odtud nemínil zamířit rovnou do prvního pokémonského střediska, volba byla jasná. Léčivé pokébally sice byly účinné, pokud jsem se však mohl násilí vyhnout, neviděl jsem důvod to neudělat.

Mrštné pohyby, zaujmutí pozice, dvojitá dávka spacího pylu a měli jsme jednoho spícího pokémona. Mimo obratnost a toxiny, trénoval jsem svého pokémona v plejádě čerpajících útoků – a že jich Roserade neměl málo – a po aplikaci pijavčího semínka opmalu vysávající energii ze své oběti to už byla pouze otázka času.

Tiše jsem stál ve stínech. Všiml jsem si nejednoho pohledu jiných pokémonů – divocí pokémoni často žárlili na ochočené, jakkoli podivné to bylo. Ti slabší určitě. Byla to ironie, ti, kteří žárlili nejvíce, byli stejní, které bych pravděpodobně chytil pouze hozením ‘ballu. Naopak, opravdové skvosty by bojovaly zuby nehty a někdy ani takřka smrtelné oslabení nebylo dost jejich vůli oslabit.

Čím inteligentnější pokémon byl, tím více to bylo ne o ukázce síly, ale o procesu. Jeden musel pokémona přesvědčit, že je ho hoden. Fakt, který jako by si dnes už nikdo neuvědomoval. Který jsem i já na chvíli zapomněl.

"Není to tak, Silvally?" podrbal jsem pokémona po svém poku pod krkem. Zavrněl, ale kromě naklonění hlavy se z lehu nepohnul. Líný jako kočka. Zkoumal jsem pokémony kolem, když byl náhle Silvally přede mnou a vrčel do stínů.

Prudce jsem tím směrem pohlédl, koutkem oka jsem vnímal, jak Roserade zmizel ze své pozice vedle spícího Victiniho. Zlomek vteřiny na to místo přistála smršť listových břitev.

"Victini!" Drobný ohnivý pokémon se probudil, snad ani nemohl vědět, co se děje, ale instinkty převzaly nadvládu. Vyskočil do vzduchu, převrátil se a plivl kolem sebe ohnivou vlnu. Vzal by do zajčích, ale nakázal jsem travnatý úzel a pokémon zakopl. Ve spojení s předcházejícím vysávajícím útokem, jen rozechvěle se stavěl na nohy.

Roserade k němu přiskočil a pokoušel se jej něžně omráčit, šlehavý útok neznámého protivníka tomu však zabránil.

"Spací pyl smíšený se slabším toxinem, Roserade," rozkázal jsem a hodil pokéball. Nějak mě nepřekvapilo, když další šlehavý útok můj ‘ball odrazil. Co jsem však neplánoval bylo zaražení útoku mého pokémona – nečekal jsem, že útočníku bude více.

Což byl hloupý předpoklad.

"Cherrim!"

zdroj: https://www.deviantart.com/delano-laramie/art/SP-Commish-Cherrim-324027587

Victini chvilku vystrašeně zíral do stínu, než zaťal pacičky a kolem jeho tělíčka se rozpoutalo malé inferno – jinak také známé jako sžíravý výbuch, nejspíše instinktivní útok každého Victiniho od narození. Zamračil jsem se do stínů. Byl to nejsilnější deterent divokých Victini vůči predátorům, zároveň jim ale ubližoval. Viděl jsem pár popálenin na svém Victinim a začal jsem být celou situací iritovaný. Ale nikde jsem další trenéry neviděl a mé podráždění se měnilo ve zmatek. Bylo možné, že pokémon, který právě na Victiniho užíval přání vyléčení, byl divoký?

Rukou jsem nahmatal další dva pokébaly, mimoděk si uhladil sako, které jsem vyhrnul, a vypustil dva pokémony.

"Meowstic." "Banette!"

Zamrkal jsem a podíval se na pokébally ve své ruce. Byl jsem si jistý, že jsem sebou měl Hauntera, ne Banette. Už jen proto, že jsem cítil zdravý respekt k jejím pasivním schopnostem a nechtěl svou hlavu sesnámit s náhodnou, kolem padající cihlou.

Kotě si arogantně panenku prohlédlo a elegantně se posadilo, netrpělivě na mě hledělo. Banette naopak nadšeně dohopkala ke mně a skočila mi do náručí. Dosedla lehce, z nějakého důvodu jí levitace ve vzduchu nedělala problém. Jakmile se však pohodlně usadila v mých pažích, celá její váha více než deseti kilo se projevila. Kde jen prokletá panenka takovou tíhu nahnala?

Victini využil situace a rozhodl se vzít do zaječích.

"Roserade – trnový bič. Meowstic, blokuj vše, co se jej bude snažit zastavit. Benette –"

"Nette..." zavrněla panenka a zavěsila se mi za kapsu saka, začala se houpat. Jen proto, jak jsem byl vysoký a jak kvalitního krejčího naše Rodina zaměstnávala, něco podobného bylo možné. Banette nakonec vyrostla do solidní výšky jednoho metru a vážila také nezanedbatelné množství. Povzdechl jsem si a chytil ji, pak ji objal. Nebylo to tak, že dva pokémoni situaci nezvládnou, bylo by to jen efektivnější a rychlejší.

Roserade Victiniho přitáhl zpět. Na rozdíl od toxinů, které záměrně vypouštěl, ty na trnech jeho útoků byly dané – a na ohnivého pokémona příliš silné. Se zaklením jsem sáhl po léčicím ‘ballu a hodil jej, ostrým příkazem nechal své dva pokémony zablokovat dva bandity, kteří se stále skrývali.

Ah, ne nadále.

Ze stínu pomalu vyšla Florges. Přimhouřil jsem oči. Byl jsem si vcelku jistý, že okvětí kolem její hlavy pocházelo z kvítku, který její předchozí evoluce našla a ošetřovala. Tato Florges měla dominantní okvětí kytice z osilnivě bílých květů, které měly zlatý lem. Co mě však zarazilo, čtyři splývavé hrozny okvětí začínaly bíle, ale přelévaly se do dalších barev, takže jeden skončil v květinách černých, druhý temně modrých, třetí temně rudých a poslední v něčem, co se dalo přirovnat k tekutému zlatu. Všechny barvy tak syté, že se barva dala odhadnout pouze, když prošla paprsky světla.

zdroj: https://www.deviantart.com/rock-bomber/art/Day5-FAIRY-Florges-418045627

V patách následovala Cherrim. Její forma poupěte se trochu otevřela, když prošla paprskem slunce, ale poté se ještě pevněji uzavřela. Kdyby Florges nebyla tak jasně výsledkem genetické manipulace, tolik bych se na Cherrim nesoustředil. A nejspíše bych nepostřehl krátký záblesk dvou orbů v jejích vlasech, které jasně pulzovaly pro pokémona netypickou psychicku energií. Schované ve fialových poupětech, veškeré známky psychické energie zmizely.

Zvážil jsem pro a proti a pak pokrčil rameny.

"Roserade, Mega vysávání, absorbace."

"Cherrim!" Kolem dvojice vyrostl štít. Zvedl jsem obočí. Aby se divoký pokémon naučil pohyb Ochrana, co dnes ještě neuvidím.

Florges nějak musela vytušit můj další krok, nebo jí to možná řeklo poupě s psychickými schopnostmi, které nemělo mít, ať tak či onak, vyrostl před nimi navíc květinový štít. Meowstic se však už vypjala a začala narovnávat pečlivě stočené uši, které skrývaly tak destruktivní psychické síly.

"Psychický nůž."

Obvykle bezvýraznou tvář pokémona ozdobil zlomyslný úsměv.

Útok, který následoval, oba pokémony okamžitě vyřadil ze zápasu.

Posbíral jsem všechny tři léčivé pokébally a povzdechl si nad destrukcí, kterou les utrpěl. Meowstic věděla, že plnou sílu útoku dva pokémoni neustojí, mířila na les za nimi.

Kam až jsem dohlédl, tam byla spoušť kusů stromů, zeminy a kamenů.

"To nebylo umírněně. To byla skoro Bouře, ne nůž," pokáral jsem.

Meowstic si klidně olizovala packu a s rudým zábleskem zmizela. Sama se odvolala. Odfrkl jsem si a zkontroloval Roserada, poté nadhodil Banette na Silvallyho jako jezdeckého koníka a pomalu jsme vykročili zpět. Do PMobilu jsem diktoval příkaz Primovu asistentovi, aby něco udělal s pohromou za svými zády. Přeci jen bylo špatným vychováním udělat nepořádek a neuklidit za sebou. Zvažoval jsem, jak silný Meowsticin útok byl.

V learnsetu jejího druhu byla dědičná chyba, která všechny psychické útoky omezovala na pouhý zlomek jejich síly. Přišli jsme tak spolu na útok psychický nůž. Jednoduchý útok, který sice neužíval plný potenciál jejích schopností, ale těžce naléhal na preciznost, kterou jsem se snažil arogantního pokémona naučit. Jelikož to byla inteligentní samička, tvrdě pracovala, dokud nezvládla i tím nejmenším nožem vypustit destrukci neuvěřitelných rozměrů. A poté, jakmile měla kontrolu pevně v packách, jsme vypracovali naprosto děsivý útok Psychická bouře drápů. Psychické síly kondenzované do ještě menších čepelí, které však nechaly vytvořenými kanály protékat ještě více moci.

Nechali jsme plnou sílu toho útoku proudit pouze jednou – a i Meowstic byla natolik opatrná, že jej ještě nikdy neužila znovu. Což byla výpověď sama o sobě.

"Nette!" Vrazilo do mě tělo. Čas jako by zpomalil, zatímco svět pohltila temnota. Banettin stisk na mých pažích se změnil v bolestivý, když mě externí síla násilně posunula směrem, kterým se po zemi začal plazit stín.

Stínové plížení, problesklo mi hlavou. Magický plášť, odzbrojení, uvěznění, kategorizovala má mysl další její pohyby.

A pak jsem byl z vlivu Banettina útoku propuštěn. Otočil jsem se a sledoval myriádu útoků, které se neškodně proplétaly na místě, kde jsem ještě před chvíli stál. Oči mi zazářily aurálním světlem, když jsem sledoval, odkud útok přicházel...

Něco se rychle vzdalovalo. Na tváři mi vyrostl krvelačný úsměv, když jsem Benette s pochvalou odvolával a zároveň nasedal na Silvallyho. Vzepjal se na zadních a zařval k nebi výzvu, zuřivý, že to nebyl on, kdo mě zachránil. Že si na mě někdo dovolil zaútočit.

zdroj: http://cz.pinterest.com/pin/581527370608623534

Byl jsem pouhý začátečník v aurálním umění, ale tak čerstvou stopu jsem dokázal sledovat i já. A Lucariové svou kořist nikdy neztráceli.

Ať byli bastardi kdokoliv, tentokrát mi neutečou.