#29

Stála jsem, záda rovná jako pravítko.

Všechno se sralo.

Hagen, ale především návštěva babičky po mém souboji s Vibravou. Vždy jsem byla tak opatrná, ale život s Hagene mě možná trochu rozmazlil. Nakráčela jsem do doupěte své příbuzné jako ta nejstupidnější ovce na porážku. Když jsem si nebezpečí uvědomila, bylo příliš pozdě. A věděla jsem, že to byla chyba hned, jak jsem vešla. Nepříjemné bylo zjistění, že jsem příliš pyšná, abych udělala chytrou věc. Což bylo otočit se na patě a svižně odejít.

Pohled v očích Severiny Nanoci... ta žena ve chvíli, kdy jsem prošla dveřmi, dostala, po čem toužila. A já nějak věděla, že mě tento okamžik někdy v budoucnu kousne do zadku. Matriarcha věděla přesně, co po ní chci, nechodila kolem horké kaše. Vyžádala si ode mne na oplátku sliby, které mi nedávaly smysl, ale které jsem přesto složila – jelikož bylo příliš nebezpečné udělat opak. Tři věci:

1)      Nepůjdu proti Rodině Nanoci. Nebudu se muset zavázat, ale nebudu vyhledávat ani záměrnou škodu.

2)      Jednou si ode mne vyžádá laskavost. Nejspíše mi bude proti srsti. Přísahala, že nepůjde proti mé morálce, ale dluhy budou splaceny.

3)      A nakonec, což mě dělalo nejobezřetnější, až to po mne bude vyžadováno, zvážím Hagenovo dobro nad své vlastní.

Má babička mne znala dost proto, aby věděla, kam může zajít a já povolím. Tudíž tyto sliby nebyly nic jiného, než obvyklé protislužby. Přesto jsem měla špatný pocit v žaludku. Druhá možnost však byla, že se za hledáčkem snipera objeví má hlava. A jestli jsem mínila rozzuřit kohokoli, kdo se mě to snažil z Turnaje vystrnadit, potřebovala jsem podporu, kterou sebou jméno Nanoci neslo.

Co mi dokonale zesralo náladu – Maleniny známí byli z většiny lidé, které jsem znala aspoň od pohledu. Pár, s kterými jsem dělala denně.

Jelikož byli Goldeenina ochranka.

Zavřela jsem oči a pomalu vydechla. Nechápala jsem proč, ale některé bordely se staly terčem neznámé moci také. Goldin podnik byl mezi nimi. Pro jména, které mi Malena dodala... má bývalá šéfová s nimi spolupracovala. Ale mě nikdy na ten jistý druh prací nepoužila, takže jsem nic bližšího nevěděla. Goldeen si vždy myslela, že si může zahrávat s politickou mocí, velmi opatrně našlapovala na lajnu mezi bezpečím a profitem. Dlouhé roky jí to procházelo.

Ale kdokoli masakroval Kaloenské podsvětí nebral ohledy na nikoho.

Nerozešla jsem se s Gold v nejlepším. Mnoho holek a chlapců v oboru mě nemělo rádo, pro vylomeniny, které jsem vyváděla jako mladší, a poté pro... jeden z nich, totálně opilý, jednou vystrašeně přiznal, že ve mně byl chlad, který jej děsil. Majorův výcvik mě zocelil. Ostatní to cítili a  vyhýbali se mi. Buď proto, abych na nich brutalitu nepraktikovala já, nebo aby se vyhli čemukoli, co bych na sebe přivolala. Nemohla jsem jim to vyčítat.

Ale bylo to osamělé.

Děsilo mě, že lidé, s kterými jsem pracovala většinu svého života, byli mrtví. A já necítila nic, než únavu a lehkou zatrpklost.

Narovnala jsem se a protáhla. Lehce mi cuklo v koutku, když jsem cítila ztuhlost v boku. Uri mi tedy řádně naložil. Přes všechny zkurvené zprávy týdne jsem se spokojeně pousmála. Minimálně mi výraz lehce změkl. Líbilo se mi, jak se mnou zacházel jako se sobě rovnou. Především, když jsem byla jedna z mála, které takový respekt prokazoval. Hagen navíc mé sebevědomí hodil do kanálu a taková náplast mi přesně sedla.

Natáhla jsem se po datapadu a poslala zprávu medikovi – kocour mohl mít na rychlém vytáčení esa v oboru, ale stejně jsem měla pár čekajících prohlídek, které bych si měla odbít. Navíc si doktor mé nové ochranky vyslouží ostruhy – nebo půjde. A byla pravda, že jsem byla poslední týdny nějak unavená a podrážděná. Bála jsem se, že vysazení Pomocníka, kterého jsem za své práce prostitutky využívala několik let, mohlo zanechat nějaké vedlejší účiky. Raději to adresovat dříve než později. Pozdě.

Projížděla jsem si zprávy a zamrkala, když jsem viděla tabulku výsledků druhého zimního mini-turnaje. Já se umístila druhá, ale k překvapení všech se na čtvrté příčce usadila Sofie. Budu jí muset později pogratulovat.

Otevřela jsem svůj diář a zvážila poslední mail, který mi ve schránce přistál. Zakroutila jsem hlavou, jelikož jsem to nejspíše překombinovávala a zpráva nic nekalého neznamenala. Odepsala jsem, že je oběd skvělý nápad a zítra mám čas.

*

Matriarcha Nanoci byla zděšená mými způsoby. Ale kdyby mě viděla ještě předtím, než Machary obrousil nejostřejší hrany...

Sledovala jsem Keegana a Winthropa.

"Nemám žádné podíly v Macharyho společnosti, dostala jsem jen pár nemovitostí," podotkla jsem hned z úvodu. Oba muži byli zaměstnaní a vytížení. Na nějaké narážky a zdlouhané náznaky jsem neměla náladu. Obzvláště po mém střetnutí se Severinou Nanoci, kdy se ukázalo přesně jak nedostatečná na tomto poli jsem.

"A ta prázdná hlava je na dobré cestě vykuchat zbytek," Winthrope v podstatě zavrčel.

"Prázdná hlava?"

"Slečna Machary," pronesl klidně Keegan a upil vína.

Zamračila jsem se, zmatená. "Je to sice chladnokrevná mrcha, ale vypadala dostatečně schopná, aby podnik nepotopila. Přinejmenším dost, aby poznala své nedostatky a najala si odborníky. A nebyla tak stupidní, aby podrazila své spojence."

Keegan se šarmantně usmál a ukázal na mě. "A to je přesně fakt, na který investoři spoléhali. Dědictví ale stouplo té huse do hlavy. Rozhodla se, že raději než bohatá chce být vlivná. Začala si kupovat, s čím se nenarodila."

Skepticky jsem si je prohlížela.

"Matriarcha Nanoci si s ní hrála. Vodila ji za nos, nabízela sladké návnady a postupně ji krok po kroku ničila. Nakonec, urazila její krev," shrnul to Winthrope, když viděl, že nechápu.

"Oh."

"Takže?"

Opatrně jsem si starého muže prohlížela. "Opusťte loď, kapitáne," pronesla jsem vážně. Keegan se tiše zasmál, zatímco si mě Winthrope s nelibostí prohlížel. Nakonec si pobaveně odfrkl.

"Proto tu jsme. Chceme naše podniky navázat na vás. Matriarcha Nanoci s trochou štěstí chce vykrvácet pouze tu krůtu a všechny dostatečně inteligentní, aby... opustili loď nechá běžet."

Pokrčila jsem rameny. "Tolik Macharymu zcela jistě dlužím. Ale nemám takový vliv, jaký by se mohlo zdát. Nemíchám se do politky," upozornila jsem. Věděla jsem, že oba muži jsou schopní obchodníci. A má ochranka stála malé jmění. Byla jsem si jistá, že Hagen tiše čekal, až mi fundy dojdou a nenápadně by přebral kontrolu. Byla jsem ochotná udělat kompromis, pokud by svolil, že mé slovo by u mé ochranky bylo konečné. Nakonec, měli jsme se naučit společně žít a spolupracovat.

Po naší maléneshodě jsem však celý přístup rychle přehodnocovala. Byla jedna věc čekat na malý zádrhel a spoléhat se pouze na skryté pojistky. Pokud ale vše mělo jít do kopru, na něco tak nejistého jsem se spoléhat nemohla. Velká katastrofa si vyžadovala rozsáhlé přípravy a blbuvzorný plán.

Keegan i Winthrope mě ujistili, že se o obchodní stránku dohody postarají oni a já jim nakonec dala své požehnání a požádala je, ať mi pošlou bojový plán aka obchodní prospekty a plány. Když jsem odcházela, měla jsem podivný pocit... definitivnosti. Byla jsem odhodlaná Hagenovi věřit. Avšak s čím jsem teď souhlasilo znělo příšerně jako první krok k tomu, abych ve skutečnosti mířila zcela jiným směrem.

*

Vracela jsem se domů a věděla, že na mě Hagen před apartmá čekal. Ochranka v tomto byla neskutečně užitečná. Přesto mě překvapilo, jak prudce jsem reagovala. Radost, jelikož mi chyběl. Obezřetnost a únava, jelikož jsem nevěřila důvodům, které jsem si pro jeho přítomnost v hloubi srdce vyfabrikovala. Stopa úlevy, jelikož toho zatraceného slona v porcelánu konečně dořešíme. Podivně byl vztek až na posledním místě a takřka neznatelný. Možná jsem vyrostal a chovala se dospěleji. Spíše jsem to přisuzovala době, kdy jsme se neviděli, takřka měsíc. Hodně z horkého vzteku jsem nechala jít. Veškerá nevraživost a agresivita ve mně...

Zmizela po sparringu s Urim. Vnitřně jsem sebou trhla. Kocour to schytal opravdu tvrdě. Měla bych mu to nějak vynahradit.

Zastavila jsem se vedle něj a uvědomila si, že to ve svém bytě nechci řešit.

"Pojďme si sednout do kavárny. Jedna dobrá je za rohem." Nečekala jsem na jeho odpověď, dala jsem instrukce ochrance a ta rychle a efektivně pozměnila rozestavení. Jeden stín zmizel před námi.

"Zasnoubení stále platí?" zeptala jsem se po usazení. Můj hlas měl tak příšerně obchodní vyznění.

Hagen uvolněně seděl, ale intenzita, s kterou mě sledoval, jej prozrazovala. "Nemůžeš od něj odstoupit, Kyo," jeho tón byl takřka znuděný.

Arogantně jsem zvedla obočí. "Nemůžu?" věnovala jsem mu sardonický úsměv.

Hagen se narovnal. "Ne."

Sledovala jsem jej. Strniště na tváři. V koutku měl linii, která prozrazovala jeho nespokojenost. A pod očima jemné stíny. "Chyběla jsem ti, Hagene?" zeptala jsem se jemně.

V očích se mu zablesklo, ale stále mě sledoval. Něco hledal. Nebo možná čekal? Ucítila jsem v krku knedlík a věděla, že tuhle chvíli už nepůjde vzít zpět, pokud se vše sesype. Jak se rozhodnu? Nedokázala jsem na něj vsadit, už ne. Jelikož jsem v limuzíně v jeho pohledu viděla... stín něčeho... co mezi námi vždy bude.

Zavřela jsem oči. Prsty mi mimoděk přejely po pokéballech. A náhle jsem věděla. Bylo zbytečné nad tím takto uvažovat, jelikož Hagen měl pravdu. Nemohu od dohody ustoupit. Nechci. Kaloeny vytáhly všechny špinavé karty a udělaly první poslední, aby ze mě udělaly cynickou, zahořklou schránku, stín sebe sama. Ale s Hagenem... jsme něco měli. A já odmítala nechat to semínko zemřít jen proto, že jsem se bála. Očekávala to nejhorší. Pokud to přijde, vypořádám se s tím. Ale dám tomu šanci a budu pro to bojovat.

Naklonila jsem se přes stolek a tvrdě svému snoubenci pohlédla do očí. Okamžitě byl na pozoru. Dlouho jsem jeho pohled držela uvězněný.

"Protože mě ano, Hagene. Mně jsi chyběl moc."

Zvedla jsem se a než se zaskočený muž stihl vzpamatovat, dveře kavárny za mnou jemně zaklaply.

Tak. Teď je míč ve tvém poli, idiote. Tak se trochu snaž.