#28.5

Lidé na pokémony nahlíželi různě. Jako na monstra. Viděli pouze zisk. V očích jiných, nebo i těch stejných, představovali osobní otroky. Někteří je uctívali jako bohy. Z nějakého důvodu je však málokdo viděl jako sobě rovné.

Má Rodina přes veškeré své chyby k nim naštěstí nepatřila. A proto už od založení mezi Královstvím Lucario v oblasti Sinnoh a naší rodovou linií existovalo spojenectví. Každý člen Rodiny byl při "Kaloenské verzi" pokémoní výpravy v deseti letech představen vyslancům z Království a někdy se pokémoni rozhodli dělat dítěti společnost. Učit je. Bylo to však několik staletí, kdy nějaký Romares ovládal umění Aury.

Upřímně jsem si myslel, že pro pokročilejší výuku budu muset odcestovat do oblasti Sinnoh – popravdě to byl můj plán a nejvroucnější přání – avšak Lucaria následující večer požadovala, abych nás dostal na ostrov Zkažené město.

Lucariové mají neotřesitelný morální kodex, tudíž jsme se obloukem vyhli špinavým ulicím města rozkládajícího se na většině ostrova. Má společnice by nemusela takovou vyhlídku dobře snést – nebo by možná Město nepřežilo její návštěvu – a zamířili jsme na sever, do chráněné oblasti a rezidence nejmocnějších osob v Kaloenách.

https://www.deviantart.com/rhythmax/art/Mega-Lucario-401529689

Když se nad celou věcí člověk zamyslel, dávalo smysl, že nejdůležitější člen Kaloenských Lucariů bude mezi ostatními velikány. Bylo to pouze... nečekané. Přestože jsem si myslel, že do kategorie lidí s omezeným náhledem na svět a především pokémony nepatřím, přesto jsem v koutku mysli na smečku Lucariů – ne, na komunitu Lucariů – myslel jako na skupinu trochu inteligentnějších zvířat.

Seděl jsem v zahradě, ve stínu fontány, a snažil se meditovat. Můj Mistr mi dal pár jednoduchých příkazů. Já se je už třetí den snažil co nejlépe následovat. Mým největším problémem byla absence vnitřního míru, nebo mi to tak aspoň bylo řečeno. Byla to pravda. Bylo kurva těžké najít mentální vyrovnanost, když mi před pár dny v tajné schránce přistála zpráva, že se v podsvětí něco začíná dít. A pojmem "dít" jsem měl na mysli krvavé čistky, ve kterých uvízlo i pár mých obvyklých kontaktů. Rozhodl jsem se být paranoidní a vše vztáhnout na svou osobu.

Poslal jsem pár postradatelných lidí, tajně následovaných mými nejkradmějšími pokémony, a snažil se kontaktovat Drapiniho, momentálního bosso podsvětí. Ještě neovládal špinavou stranu naší společnosti zcela, ale měl dost velký kus koláče, aby mým záměrům stačil.

Mrchožrouti už kolem pevnosti Drapiho kroužili. Stěny byly vymalovány krví a chodby plné mrtvol.

O pár hodin později bylo zřejmé, že někdo odstranil všechny důležité bosso v Kaloenech. Čistce neunikly ani některé větve Rodin, ten jeden den stál miliardny PK nejeden bussines.

A přesto neměl nikdo ani nejmenší tušení, kdo to sakra byl. Nikdo nevešel do popředí, neprohlásil masakr za svou práci. V tuhle chvíli to bylo tak monstrózní, že kdokoli by to zkusil, ostatní by jej roztrhali. Až na pár obzvláště vyjímečných imbecilů se nikdo neozval.

Ulice Kaloen byly klidnější než kdykoli předtím, ale mocenské vákuum bylo jako tikající bomba. Byla jen otázka času, než se plameny rozhoří. A nikdo si nebyl jistý, jestli pak budou moct být uhašeny.

Co se to kurva dělo?

Něco mě udeřilo do zátylku silou, kvůli které jsem takřka políbil zem před sebou. Mistr říkal meditovat, idiote! Naproti se usadila Lucaria, kriticky mě sledovala. Poté zavřela oči, uvelebila se pohodlněji a zdálo se, že takřka okamžitě upadla do meditativního stavu. Probodl jsem ji pohledem, ale i kdyby vnímala, bylo by jí to ukradené. Potlači jsem povzdech. Roky jsem meditace s Medichamem cvičil, obvykle to nebyl až takový problém. Ale počet nezodpovězených otázek, které byly potencionáně letální, mě nutil k pohybu. Chtěl jsem být v ulicích, hledat vodítka, chtěl jsem prosívat informace a pokusit se najít společný trend.

Ani jedno jsem nemohl, jelikož mě měl otec na příliš krátkém vodítku. Tak jsem se uvolil pro druhou nejlepší možnost. Ale, jak bylo vidět, nefungovalo to.

Zvedl jsem se. Lucaria dále meditovala, zatímco jsem psal osobní zprávu lišce. Možná mi souboj pročistí hlavu.

Jelikož jsem si nelhal, uvědomoval jsem si, že to bylo více pro možnost ji vidět. I když jsem ji nemohl opřít o zeď a dostat z obou našich systému napětí ve vzduchu, zcela jistě přítomné na mé straně, její přítomnost mě uklidňovala. Byla prostě tak... přímá. Bez přetvářky. A to mě utěšovalo a kotvilo způsobem, který jsem nechápal.

Možná ji nalákám na nějaké lekce sebeobrany?

*

Uskočil jsem a spolkl nadávku. Vykopl jsem, ale liška jako by neměla kosti, nějak se stočila kolem mého kopu. Její útok byl možná slabší, než bych dokázal způsobit já, ale její míření bylo precizní a rychlost útoku dost, aby nedostatek vyrovnal. Vyrazila mi dech, do očí mi vhrkly slzy, ale dokázal jsem uskočit.

Byla mi za patami, neúnavně útočila. Ze začátku jsem se jejích útoků neobával, ale jejich dopad se začal sčítat. Fakt, že vždy zasáhla, kde to bolelo, společně s tím, že neváhala jít po ránách, které doslova mrzačily...

Velmi rychle jsem tento "falešný" souboj začal brát kurva vážně, jinak by mi utrhla ptáka a donutila mě sníst vlastní koule. V jejích očích byla zuřivost a její energie byla skoro viditelná bouře kolem ní. Kdokoli ji rozzuřil, zužitkovala každou unci svých emocí a kdybych byl jen o trochu horší bojovník, mohla by mi vážně ublížit.

Trvalo dlouhé dvě hodiny nemilosrdného bití, kdy jsem nejen já, ale i ona těžce kulhala a otírala si krev z tváře, než se dostatečně zklidnila.

"Konečně došla pára, liško?" zabroukal jsem a obezřetně ji sledoval. Nebyla proti podvodům a špinavým trikům, což jsem se naučil tvrdou cestou. Málem mi mé rodinné poklady vkopla zpět do břišní dutiny a pár minut jsem nemohl nic jiného, než se svíjet na podlaze v bolestech.

Tak zuřivá. Plná emocí. Byla to všechno přetvářka? Byla příliš vše, co mě přitahovalo, abych v sobě neměl alespoň malé zrnko pochybností. Nebyla nakonec vše hra Rodiny Nanoci? Nebyl jsem si vědom žádné urážky nebo jiného důvodu, proč by chtěli bodnout, ale stali se podivnější věci. A se snoubencem dědícím rodinné jméno... ale možná to nebylo ani toto. Možná jen liška byla agentem někoho úplně jiného.

Hluboce vydechla a poté strnula, velmi pomalu si sáhla na žebra a po tváři jí přelétl nespokojený výraz.

"Jsi dobrý. Už dlouho jsem nepotkala nikoho, s kým jsem mohla vyzkoušet všechny své triky." Kriticky si mě prohlédla a pohled v jejích očích nepříjemně připomínal Lucariu. Bylo to něco, s čím se samice rodily? "Jsi dobrý. Ale podceňuješ své soupeře a spoléháš na svou superioritu v boji. Je pravda, že jsi martiální specialista. Ale jeden špinavý trik dokáže i šampióna dostat na lopatky. Nehraj si. Jdi po karotidě hned, nehledě na to, jak bezbranně kořist vypadá. V Kaloenech nikdo není tím, za co se vydává." Došla ke stolku a s péčí se posadila. Vzala sklenici vody, pomalu ji zvedala a poté si ji vylila na hlavu. Spokojeně si povzdechla.

Zůstal jsem stát a čekal, než doběhne tým doktorů a začne nás dávat dohromady. Liška, věděl jsem, byla má slabina. Budu muset připravit pojistky... kdybych náhodou byl slepý. A ona zaútočila. Přehrával jsem si v hlavě náš souboj a nemohl překonat pocit spokojenosti, jelikož přestože mě liška zastihla na začátku párkrát nepřipraveného, poté jsem si ji k tělu nepustil. Znovu už mě takto nepřekvapí. Jak radila, půjdu po karotidě. Jakékoli balení má kořist má.

Avšak liška... jako kořist... perfektně ovládala svůj prostor a nepustila mě dost blízko, abych využil svůj větší dosah. Vždy dokázala mé rány přesměrovat tak, aby byly snesitelné a nezpůsobily jí příliš velkou újmu. Sledovat ji pohybovat se z jedné pozice do další, dokonale číst mé pohyby a okamžitě na ně reagovat... byla to fantazie.

Vzrušovalo mě to. A způsobilo, že jsem ji respektoval o třídu více, než jsem si myslel, že bylo možné. Pohledem jsem bleskl k jejím bodyguardům, musela cvičit s nimi, ale kamenné výrazy některých z nich skrývaly nesouhlas. Rozhodně se jim nelíbilo, jak jsem ji dobil. Ale liška věděla, jak snést ránu. Jak blokovat bolest a jít dál, navzdory ní. Pokud to nebyli její strážci, tak kdo?

Nebylo mé místo se ptát, tak jsem tiše přemýtal, zatímco nás pokročilá tech dávala dohromady. Sotva tři hodiny po poslední ráně jsme byli opět dokonale použitelní a kdybychom chtěli, mohli jsme začít znovu. Skoro jsem to navrhl, pro možnost být s ní déle, pro ty přelétavé dotyky, které jsme si vyměňovali, dravé úsměvy a prostý adrenalin a vzrušení v krevním řetišti.

Bojovat s liškou bylo skoro stejně uspokojující jako sex, jen na jiné úrovni.

"Omlouvám se. Schytal jsi to za Hagena," pronesla nakonec zachmuřeně.

"Snoubenci se nelíbí, že se známe?"

Rty se jí zkřivily znechucením, ale její oči nesly pradivou emoci – byla zraněná. "Nelíbí se mu, že jsem byla děvka," vyplivla. Spekulativně na mě pohlédla, což mi v hlavě rozeznělo všechny poplašné alarmy. Zvažoval jsem, jak se se svými zraněními nejrychleji dostanu z místnosti. "Copak mi řeknete o Teodoře Griffith?"

Oh, takže si taky všimla, jak kuriózně na sebe s jejím snoubencem reagují?

Oběma nám ve stejnou chvíli zapípaly komunikátory. Pohlédl jsem na svou společnici, ale když pokrčila rameny, dal jsem svolení. Dveře se otevřely a vešla postarší žena. Byla od krve.

"Co se stalo?" zeptala se liška ostře.

"Máme zraněné, slečno. Požaduji místo a medicínskou podporu."

"Důvod?"

Žena zaváhala. "Jsou to dobří známí. Hlídáme si záda. Nebyli cílem, ale zapletli se do nějaké operace a stali se vedlejšími ztrátami," odvětila trhaně, cukala pohledem mezi velitelem liščiny ochranky a mnou.

"Takže se chytili do čistek v podsvětí?" protáhl jsem líně. Doufal jsem, že má slova celou situaci urychlí. Nakonec, zdálo se, že tato žena někde měla krvácející lidi. Kývl jsem na své doktory. "Můžeš použít mé zdroje, liško. Bez závazků."

Pohlédla na mě a dlouho mě zvažovala. Poté stroze kývla, mávla na svou ochranku a ostrým rokem odcházela.

S kamennou tváří jsem došel do svých pokojů, poté do sprchy, ujistil se, že jsou sledovací systémy blokované, než jsem zapl jeden z relaxačních programů a vytočil Orricka.

Liška měla spojení s podsvětím. To mi opravdu chybělo.

Pousmál jsem se, trénink s ní mi podivně uklidnil mysl.

Bylo na čase tyto nevystopovatelné fantomy konečně polapit. Nebo jim minimálně konečně přijít na stopu. Blížili se, nakonec, k tomu, co jsem považoval za své.